ECLI:CZ:NSS:2019:3.AS.220.2019:54
sp. zn. 3 As 220/2019 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana
Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci
žalobců: a) Ing. V. M. a b) Mgr. et Mgr. D. P., oba zastoupeni JUDr. Martinem Purkytem,
advokátem se sídlem Praha 5, nám. 14. října 496/13, proti žalovanému: Státní pozemkový úřad,
se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2019, č. j. 62 A 125/2017 – 136,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci a) se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za návrh
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, který mu bude vyplacen z účtu
Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto
rozsudku, a to k rukám jeho zástupce, JUDr. Martina Purkyta, advokáta.
IV. Žalobkyni b) se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za návrh
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, který jí bude vyplacen z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku,
a to k rukám jejího zástupce, JUDr. Martina Purkyta, advokáta.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 3.2017, č. j. SPU 613128/2016, zamítl jako opožděná
odvolání žalobců směřující proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského
pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, pobočky Hodonín (dále jen „prvostupňový orgán“),
ze dne 2. 8. 2016, č. j. SPU 130933/2016/523204/Ši (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým
byl schválen návrh komplexních pozemkových úprav v katastrálním území M. a v navazujících
částech katastrálního území D. a Č. Žalovaný svůj postup odůvodnil tak, že žalobcům počala
běžet lhůta k podání odvolání dne 21. 8. 2016, poslední den 15 denní lhůty tak nastal dne 5. 9.
2016. Žalobce a) však odvolání podal teprve dne 7. 9. 2016 a žalobkyně b) dne 15. 9. 2016.
[2] Žalobci podali proti rozhodnutí žalovaného žalobu Krajskému soudu v Brně (dále jen
„krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 23. 5. 2019, č. j. 62 A 125/2017 – 136, zamítl jako
nedůvodnou.
[3] Krajský soud předně uvedl, že správní řízení v této věci bylo vedeno a zahájeno podle
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád); dále jen „správní řád z roku 1967“. Pravidla
obsažená v tomto zákoně proto měla být aplikována i na doručování prvostupňového
rozhodnutí. Není však pochybením, které by se mohlo negativně projevit v procesních právech
účastníků řízení, pokud prvostupňový orgán postupoval dle §23 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád (dále jen „správní řád z roku 2004“).
[4] Podle §24 odst. 2 správního řádu z roku 1967 totiž platilo, že nevyzvedne-li si adresát
písemnost do tří dnů od uložení, poslední den této lhůty se považuje za den doručení, i když
se adresát o uložení nedozvěděl. Pravidlo vyplývající z §23 odst. 1 správního řádu z roku 2004
je pro adresáty příznivější, a to zejména s ohledem na délku úložní doby a poučení na výzvě
k vyzvednutí písemnosti. Z něj totiž vyplývá, že nebyl-li adresát při doručování zastižen
a písemnost mu nebylo možné doručit ani jiným přípustným způsobem, písemnost se uloží.
Podle §23 odst. 4 správního řádu z roku 2004 se adresát vyzve vložením oznámení
o neúspěšném doručení písemnosti do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo,
aby si uloženou písemnost vyzvedl ve lhůtě 10 dnů; současně se mu sdělí, kde, odkdy a v kterou
denní dobu si lze písemnost vyzvednout. Je-li to možné a nevyloučil-li to správní orgán,
písemnost se po uplynutí 10 dnů vloží do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo; jinak
se vrátí správnímu orgánu, který ji vyhotovil. Z §24 odst. 1 správního řádu z roku 2004 dále
vyplývá, že pokud si adresát uložené písemnosti nevyzvedne tuto písemnost ve lhůtě 10 dnů ode
dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem
této lhůty.
[5] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce zpochybňující závěr žalovaného o opožděnosti
podaných odvolání. Ztotožnil se se žalovaným, že z doručenek (u nichž platí vyvratitelná
domněnka správnosti údajů na ní uvedených) založených ve správním spise
vyplývá, že prvostupňové rozhodnutí bylo žalobcům doručeno fikcí dne 21. 8. 2016
(dle §24 odst. 1 správního řádu z roku 2004 – pozn. soudu). Krajský soud s odkazem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 9 As 65/2009 - 61, uvedl,
že aby žalobci zpochybnili údaje vyplývající z doručenky, museli by předestřít jinou,
avšak srovnatelně pravděpodobnou a důvěryhodnou verzi reality, která by svědčila ve prospěch
jejich tvrzení, že k doručení písemností nedošlo. Takovým dokladem by podle krajského soudu
v daném případě měla být vrácená obálka obsahující prvostupňové rozhodnutí s odtrženým
oznámením (výzvou žalobcům k vyzvednutí zásilek). Krajský soud takovou obálku ve správním
spisu nenalezl, což odpovídá také sdělení žalobce a) i žalovaného u jednání soudu, že v této
obálce bylo předáno prvostupňové rozhodnutí žalobci a) poté, co se dne 25. 8. 2016 dostavil
k prvostupňovému orgánu. Žalobkyni b) pak bylo toto rozhodnutí v originální obálce předáno
dne 31. 8. 2016. O předání písemností žalobcům učinil prvostupňový orgán zápis, který oba
žalobci podepsali, a pořídil kopie obálek (zápis i kopie obálek jsou součástí správního i soudního
spisu - pozn. soudu).
[6] Krajský soud dále uvedl, že z kopií obálek, ve kterých bylo žalobcům doručováno
prvostupňové rozhodnutí, je patrné, že došlo k odtržení výzvy k vyzvednutí zásilky a je na nich
uvedeno, že písemnosti byly připraveny k vyzvednutí ode dne 11. 8. 2016. Na zadních stranách
obálek je pak poštovní pobočkou v M. potvrzeno, že zásilky byly odesilateli vráceny zpět, protože
si je adresáti nevyzvedli. Tuto skutečnost dosvědčuje také printscreen z internetových stránek
www.postaonline.cz/trackandtrace. Žalovaný proto podle krajského soudu postupoval správně,
pokud vycházel z údajů na vrácených obálkách, a neměl povinnost dále ověřovat, zda byla
žalobcům skutečně zanechána výzva k vyzvednutí zásilek.
[7] Zpochybnění údajů o doručování ze strany žalobců totiž zůstalo v rovině tvrzení
(odkazovali na „nepořádek“ na poštovní pobočce v M. a údajné časté chyby při doručování
písemností ze strany této poštovní pobočky). Krajský soud také připomněl, že žalobci nepodali u
České pošty reklamaci poté, co se dozvěděli, že jim měla být doručována prvostupňová
rozhodnutí, ačkoli - podle jejich verze - o doručování písemností nebyli poštou vyrozuměni.
[8] Z výše uvedených důvodu krajský soud uzavřel, že je správný závěr žalovaného,
že prvostupňové rozhodnutí bylo žalobcům doručeno fikcí dne 21. 8. 2016. Od tohoto
dne žalobcům běžela 15 denní lhůta k podání odvolání. Odvolání žalobce a), které podal
dne 7. 9. 2016, stejně tak odvolání žalobkyně b) učiněné dne 15. 9. 2016, jsou tedy opožděná
(lhůta k podání odvolání žalobcům marně uplynula dne 5. 9. 2016).
[9] Rozsudek krajského soudu napadl žalobci (dále jen „stěžovatelé“) kasační stížností,
jejíž důvody lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[10] Stěžovatelé namítají, že krajský soud dospěl k nesprávnému závěru, že v jejich případě
byly naplněny zákonné podmínky, aby mohla nastat fikce doručení prvostupňového
rozhodnutí. V této souvislosti citují §23 odst. 4, větu druhou správního řádu z roku 2004,
která stanoví, že je-li to možné a nevyloučil-li to správní orgán, písemnost se po uplynutí 10 dnů vloží
do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo; jinak se vrátí správnímu orgánu, který ji vyhotovil.
Při doručování prvostupňového rozhodnutí se ve sféře dispozice stěžovatelů neocitly výzvy
k vyzvednutí zásilek ani rozhodnutí žalovaného (stěžovatelé zřejmě mínili prvostupňové
rozhodnutí – pozn. soudu). Nedoručené písemnosti nebyly do jejich domovní schránky vhozeny
ani následně (po uplynutí desetidenní lhůty) a byly vráceny žalovanému (pravděpodobně
i zde měli na mysli prvostupňový orgán – pozn. soudu). Tím, že nedoručené obálky byly vráceny
žalovanému (míněno prvostupňovému orgánu – pozn. soudu), místo toho, aby byly uloženy
do domovní schránky stěžovatelů (popřípadě jejich P. O. Boxu), a že se tento správní orgán
nepokusil stěžovatele kontaktovat, aby si písemnosti vyzvedli, došlo k porušení principu dobré
správy a principu veřejné správy jako služby veřejnosti. K navrácení zásilky odesílateli
totiž má být přistoupeno teprve poté, co není možné písemnost se vložit do domovní schránky
nebo na jiné vhodné místo.
[11] Stěžovatelé dále nesouhlasí s tím, že nenabídli jinou „srovnatelně pravděpodobnou
a důvěryhodnou verzi reality“, oproti té, která vyplývá z doručenek (jak to předpokládá rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 65/2009 – 61, na který odkázal krajský soud). Mají
za to, že oproti žalobci, jehož věc Nejvyšší správní soud posuzoval v judikovaném případě,
navrhli důkazy na podporu tvrzení, že neobdrželi výzvu k vyzvednutí uvedených zásilek.
[12] Předložili totiž čestné prohlášení tří lidí, kterým nebylo oznámení o uložení zásilky
vloženo do poštovní schránky a nebyla jim dána možnost se s rozhodnutím žalovaného (míněno
opět prvostupňové rozhodnutí – pozn. soudu) seznámit. Dále stěžovatel a) na jednání
před krajským soudem uvedl, že pochybení zaměstnanců České pošty jsou u nich častá.
Skutečnost, že problémy s doručováním nejsou nahodilé, dokládá také poštovní věstník Českého
telekomunikačního úřadu (dále jen „ČTÚ“) ze dne 11. 6. 2019. Ten v části 4.1, větě druhé uvádí:
„Zdaleka nejčastěji se Úřad setkával se stížnostmi veřejnosti na neučiněný pokus o dodání poštovní zásilky,
nezanechání výzvy k vyzvednutí zásilky v případě neúspěšného pokusu o dodání.“ Problémy s doručováním
ze strany České pošty jsou zmíněny také v tiskové zprávě ČTÚ ze dne 21. 5. 2019 a hovoří o nich
i mluvčí ČTÚ v rozhovoru pro TV Nova. Tyto písemnosti stěžovatelé přikládají jako důkazy
ke kasační stížnosti. Nakonec uvádějí, že je podstatné, že stěžovatelé doručení uvedeného
rozhodnutí očekávali a že se o jeho doručování dozvěděli od jiné jejich známé osoby, která žije
v Rakousku. Prokázali tak, že mají zájem na převzetí předmětného rozhodnutí, pro které se sami
osobně dostavili. Žalobcům by tedy nemělo jít k tíži pochybení České pošty při doručování
tohoto rozhodnutí, jelikož se jedná (jak plyne z výše uvedených důkazů) o „systémový problém“.
[13] Nakonec stěžovatelé zpochybňují závěr krajského soudu, že obálka s odtrženým
ústřižkem je důkazem, že byl u činěn pokus o doručení a že byla výzva k vyzvednutí zásilky
vhozena do jejich schránky. Krajský soud měl podle nich hodnotit, zda Česká pošta učinila vše,
aby zásilku doručila. Podle stěžovatelů je velmi pravděpodobné, že si poštovní doručovatelka
usnadnila práci při doručování zásilek (tedy zde při doručení prvostupňového rozhodnutí), jejichž
adresátů bylo více než 1000 tím, že (alespoň ve většině případů) odtrhala ústřižky, pro forma vše
vyplnila a doručenky vrátila na pobočku České pošty, aniž by učinila jakýkoliv pokus o doručení.
[14] Z výše uvedených důvodů se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku krajského soudu
a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně navrhují, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnosti přiznal odkladný účinek.
[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí
a vyjádření k žalobě. Jelikož se ztotožňuje se závěry krajského soudu, navrhuje zamítnutí kasační
stížnosti.
[16] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[17] Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval o žádosti stěžovatelů o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, neboť po nezbytném poučení účastníků řízení, předložení
soudního a správního spisu a vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti přikročil k samotnému
meritornímu posouzení kasační stížnosti. Za této situace by rozhodnutí o odkladném účinku bylo
nadbytečné a neúčelné.
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Stěžovatelé předně rozporují závěr krajského soudu, že byly splněny zákonné
podmínky, aby mohla v jejich případě nastat fikce doručení prvostupňového rozhodnutí
dle §24 odst. 1 správního řádu z roku 2004. To zdůvodňují tím, že písemnosti jim nebyly
vhozeny do jejich uzamykatelné schránky (P. O. Boxu) ani domovní schránky, ale byly vráceny
prvostupňovému orgánu.
[20] Touto otázkou se zabýval rozšířený senát rozsudku ze dne 20. 12. 2016,
č. j. 3 As 241/2014 – 41 (všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz),
kde se k této otázce uvádí, že „[n]a uplatnění fikce doručení dle §24 odst. 1 správního řádu nemá vliv
skutečnost, zda následně došlo ke vhození uložené písemnosti do schránky adresáta. Tato povinnost má za účel
určité zvýšení komfortu adresátů, vzhledem k tomu, že její realizace je vázána na řadu podmínek, nelze při jejím
nesplnění dovozovat to, že by doručení fikcí nenastalo. Rozšířený senát si je vědom toho, že právní úprava fikce
doručení představuje značný zásah do práva občanů na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod. Toto omezení základního práva může být přípustné, pokud je to nezbytné pro ochranu důležitého
veřejného zájmu a práv a svobod ostatních občanů. To je v daném případě podle názoru rozšířeného senátu
naplněno, neboť fikce doručení, jejímž účelem je zabránit, ‘aby účastníci řízení nemohli nepřebíráním písemností
bez relevantního důvodu bránit postupu soudního řízení a prodlužovat tak jeho délku, není s principem právní
jistoty v žádné kolizi‘ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. III.ÚS 272/13). Rozšířený
senát si je rovněž vědom toho, že smyslem jakékoliv právní fikce je umožnit, aby se za existující považovala
situace, která je zjevně v rozporu s realitou a která dovoluje, aby z ní byly vyvozeny odlišné právní důsledky
než ty, které by plynuly z pouhého konstatování faktu. Z tohoto důvodu představuje nástroj výjimečný, striktně
určený k dosažení právní jistoty jako jednoho z hlavních ústavních postulátů v podmínkách právního státu.
Aby přitom mohla splnit svůj takto vymezený účel, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje.
Jen v takovém případě je soud oprávněn její naplnění konstatovat‘ (nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2015,
sp. zn. IV. ÚS 883/15). Rozšířený senát má však za to, že zákonné požadavky pro vznik fikce doručení jsou
splněny i v případě, že z některého důvodu k následnému vložení doručované písemnosti do schránky adresáta
nedošlo. Podmínkou ústavnosti institutu doručení fikcí je rovněž prostředek zajišťující proporcionalitu zásahu
do práv účastníků řízení prostřednictvím zohlednění situací, kdy si adresát uloženou zásilku bez svého zavinění
nemohl vyzvednout z objektivních důvodů. Takovým prostředkem je možnost požádat o určení neplatnosti doručení
dle §24 odst. 2 správního řádu“ (zvýraznění přidáno).
[21] Ačkoli rozšířený senát připustil určitou problematičnost situace, kdy po uplynutí
desetidenní lhůty není zásilka vhozena do schránky adresátů této písemnosti, na uplatnění fikce
doručení dle §24 odst. 1 správního řádu z roku 2004 to nemá vliv. Nad rámec výše uvedeného
Nejvyšší správní soud dodává, že újma, která stěžovatelům mohla vzniknout, byla snížena tím,
že fakticky se prvostupňové rozhodnutí dostalo do jejich sféry před uplynutím lhůty k podání
odvolání [stěžovateli a) zbývalo do konce této lhůty 12 dní, stěžovatelce b) 6 dní]. Proto měli stále
čas podat včasné odvolání. Navíc z důvodu časové tísně mohli prozatím podat blanketní
odvolání.
[22] Stěžovatelé dále uvádí, že dostatečným způsobem zpochybnili, že ve schránce výzvu
k vyzvednutí zásilky nenalezli, a proto není možné vycházet z údajů na doručenkách. K tomu
Nejvyšší správní soud uvádí, že předně není pravdou, že stěžovatelé předložili čestné prohlášení
tří lidí (jak uvádějí v kasační stížnosti), kterým nebylo oznámení o uložení zásilky vloženo
do poštovní schránky a nebyla jim dána možnost se seznámit s prvostupňovým rozhodnutím.
Nejvyšší správní soud ze spisu krajského soudu ověřil, že stěžovatelé v žalobě uvedli,
že k prokázání této skutečnosti navrhují jako důkaz čestné prohlášení J. S. (tedy jedné osoby).
Není však zřejmé, jaká další dvě čestná prohlášení mají na mysli. Krajskému soudu totiž předložili
(kromě prohlášení J. S.) jen čestné prohlášení Ing. M. H. [dcery stěžovatele a) a sestry
stěžovatelky b)]. To však mělo sloužit k prokázání jiné skutečnosti, konkrétně toho,
že se stěžovatelé až od ní dozvěděli, že jí bylo prvostupňové rozhodnutí doručeno na adresu
jejího bydliště do Rakouska.
[23] Ani čestné prohlášení J. S. však není způsobilé vyvrátit údaje na doručenkách. I kdyby
skutečnost, že jiný adresát prvostupňového rozhodnutí neobdržel výzvu k vyzvednutí zásilky,
byla prokázána svědeckou výpovědí, nedosvědčovalo by to, že tuto výzvu neobdrželi
ani stěžovatelé. Může to být toliko indicií, že v uvedeném poštovním okrsku se již vyskytl
problém s doručováním písemností. To samé platí o vyjádření stěžovatele a) před krajským
soudem, že se problémy s doručováním písemností v jejich obci opakují. Uvedené však nemá
způsobilost prokázat tak rozsáhlé a intenzivní problémy s doručování, které by nasvědčovaly vadě
při doručení zásilky stěžovatelům.
[24] Nejvyšší správní soud nevyhověl návrhům na provedení listinných důkazů, a to tiskové
zprávy ČTU, poštovního věstníku ČTU nebo článku z webových stánek www.tn.cz
(v podrobnostech viz odstavec [12] tohoto rozsudku). Tvrzená skutečnost (tedy že se v celé
České republice vyskytující problémy s doručováním písemností prostřednictvím České pošty),
k jejímuž ověření byly tyto důkazy navrhovány, nemá relevantní souvislost s předmětem
nynějšího řízení, jímž je otázka tvrzených vad doručování konkrétních písemností
stěžovatelům konkrétní pobočkou České pošty. Kromě toho navrhované důkazy nemají
ani časovou souvislost s projednávanou věcí (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89).
[25] Tvrzení, že si poštovní doručovatelka práci při doručování prvostupňového rozhodnutí
(jehož adresátů byl více než 1000) ulehčila tím, že odtrhala ústřižky, pro forma vše vyplnila
a doručenky vrátila na pobočku České pošty, aniž by učinila jakýkoliv pokus o doručení,
je nepřípustnou námitkou, protože nemá svůj předobraz v žalobě. Z §104 odst. 4 s. ř. s.
a dispoziční zásady vyplývá, že již v žalobě musí být uplatněny všechny důvody nezákonnosti
napadeného rozhodnutí nebo všechny vady řízení, které jeho vydání předcházelo. Krajský soud
totiž musí dostat příležitost se řádně a v úplnosti se všemi žalobními námitkami vypořádat. Pouze
tehdy, pokud by stěžovatelka nemohla důvody v řízení před krajským soudem uplatnit, může
o ně opřít svou kasační stížnost. Tak tomu ovšem v posuzované věci nebylo, a proto se touto
námitkou kasační soud dále nezabýval.
[26] Stěžovatelům lze v obecné rovině přisvědčit v tom, že měli zájem na tom,
aby se s prvostupňovým rozhodnutím seznámili. Tímto de facto tvrdí, že pokud by výzvu
k vyzvednutí zásilky obdrželi, jistě by si ji na poště ve lhůtě vyzvedli (o čemž svědčí také
to, že se sami dostavili k prvostupňovému orgánu a rozhodnutí si vyzvedli). V situaci, kdy žádná
z námitek směřujících ke zpochybnění údajů na doručenkách nebyla shledána důvodnou, není
ani toto tvrzení samo o sobě způsobilé vyvrátit, že doručování písemností proběhlo tak,
jak to vyplývá z doručenek.
[27] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že stěžovatelé dostatečným způsobem
nezpochybnili údaje vyplývající z doručenek, a proto je třeba při posuzování otázky včasnosti
podaných odvolání vycházet z údajů na nich obsažených. Z kopie zásilek obsahujících
prvostupňové rozhodnutí kasační soud ověřil, že byly doručovány poštou na adresu stěžovatelů
(M. X, M.). Na obálkách je zřetelně vyznačeno, že adresátům byla zanechána výzva k vyzvednutí
zásilky včetně poučení a že zásilka byla uložena na poště ode dne 11. 8. 2016, fikce doručení
rozhodnutí proto nastala v případě obou stěžovatelů podle správního řádu z roku 2004 v pondělí
dne 22. 8. 2016.
[28] V tomto ohledu je třeba korigovat závěr krajského soudu, že fikce doručení nastala již dne
21. 8. 2016; v uvedený den k doručení dojít nemohlo, protože tento den připadal na neděli.
Na běh lhůty dle §24 odst. 1 správního řádu z roku 2004 se vztahují pravidla pro počítání času
uvedená v §40 téhož zákona. Připadne-li tedy konec desetidenní lhůty pro nastoupení fikce
doručení na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem této lhůty nejbližší příští pracovní
den (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2008, č. j. 4 Ads 83/2008 – 39). Protože
si adresáti zásilku nevyzvedli, zásilka byla dne 23. 8. 2016 odeslána zpět prvostupňovému orgánu.
Ačkoli si stěžovatel a) zásilku převzal u tohoto správního orgánu dne 25. 8. 2016 a stěžovatelka b)
si ji vyzvedla teprve dne 31. 8. 2016, samotné fyzické převzetí zásilek nemělo vliv pro určení
počátku běhu lhůty k podání odvolání (ten nastal již dne 22. 8. 2016). Proto je správný závěr
krajského soudu a žalovaného, že odvolání stěžovatele a), které podal dne 7. 9. 2016, stejně
tak odvolání stěžovatelky b) učiněné dne 15. 9. 2016, jsou opožděná. Patnáctidenní lhůta k jeho
podání stěžovatelům marně uplynula dne 6. 9. 2016 (ačkoli krajský soud nesprávně jako tento den
označil 5. 9. 2016). Tato vada však neměla vliv na zákonnost napadeného rozsudku.
[29] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, zamítl
ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
[30] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti mezi účastníky rozhodl Nejvyšší správní
soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, proto
jim právo na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by měl procesně úspěšný žalovaný, kterému
však v řízení o kasační stížnosti nevznikly takové náklady, které by přesahovaly běžný rámec jeho
úřední činnosti. Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud nepřiznal náhradu
nákladů řízení žádnému z účastníků.
[31] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v případě stěžovatele a) i stěžovatelky b) jsou
naplněny zákonné podmínky pro vrácení zaplaceného soudního poplatku za návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Tento soudní poplatek (ve výši 1 000 Kč) uhradil každý
ze stěžovatelů a k jeho připsání na účet Nejvyššího správního soudu došlo dne 23. 7. 2019.
Vzhledem k tomu, že soud o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
nerozhodoval, neboť již rozhodl o věci samé, byly naplněny podmínky pro vrácení
zaplaceného soudního poplatku, jak jsou vymezeny v §10 odst. 1 větě první zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Na základě výše uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší
správní soud tak, že se každému ze stěžovatelů vrací zaplacený soudní poplatek za návrh
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve výši 1 000 Kč. Tyto soudní poplatky budou
vyplaceny z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám jejich zástupce, JUDr. Martina Purkyta, advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 22. srpna 2019
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu