ECLI:CZ:NSS:2019:3.AS.274.2017:59
sp. zn. 3 As 274/2017 -59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce L. K., zastoupeného
JUDr. Barborou Kociánovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Půtova 1219/3, proti žalovanému
Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem Ostrava, 28. října 117, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2017, č. j. 19
A 4/2017 – 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem ze dne 31. 7. 2017, č. j. 19 A 4/2017 – 52
(dále jen „napadený rozsudek“), zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2016,
č. j. MSK 67113/2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání
žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Frýdku - Místku ze dne 31. 3. 2016,
č. j. MMFM 45189/2016. Posledně uvedeným byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku
podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších
předpisů, jehož se měl dopustit tím, že dne 2. 12. 2015 za okolností specifikovaných ve výrokové
části správního rozhodnutí I. stupně překročil mimo obec nejvyšší dovolenou rychlost minimálně
o 17 km/h. Za tento přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a dále povinnost
nahradit náklady správního řízení v částce 1.000 Kč.
[2] Žalobce v žalobě především namítal, že správní orgán I. stupně svým postupem porušil
jeho právo na nahlížení do spisu dle §38 správního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Taktéž
nevyhověl jeho omluvě, respektive žádosti o odročení ústního jednání nařízeného na 31. 3. 2016,
ačkoliv byla dle žalobce založena na důležitém důvodu – nedostatečné době pro přípravu.
Správní orgán I. stupně tak projednal věc v nepřítomnosti žalobce i jeho zástupkyně, ačkoliv
k tomu nebyly dány podmínky dle §74 odst. 1, věty druhé zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), čímž došlo k porušení
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, stejně jako čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Žalobce rovněž namítl nemožnost vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí ve smyslu §36 odst. 3 správního řádu, když ihned po ústním jednání
došlo k vydání rozhodnutí. Tohoto pochybení se měl dopustit i žalovaný ve vztahu
k napadenému rozhodnutí. Žalobce dále uplatnil řadu dílčích námitek (srov. str. 2 napadeného
rozsudku) zahrnující mj. tvrzení nedostatečného zjištění skutkového stavu, neprokázání spáchání
přestupku žalobcem bez důvodných pochybností, nevypořádání všech existujících a tvrzených
skutečností a další.
[3] Krajský soud úvodem napadeného rozsudku zrekapituloval podstatný obsah
spisového materiálu. Jmenovitě odkázal na oznámení přestupku ze dne 2. 12. 2015, záznam
o přestupku – fotodokumentace z měření rychlosti, ověřovací list autorizovaného metrologického
střediska RAMET a. s., Kunovice, ze dne 13. 11. 2015, s platností do 12. 11. 2016 pro (použitý)
silniční rychloměr PolCam PC 2006. Dále krajský soud zmínil osvědčení o proškolení policisty J.
H. k obsluze měřícího zařízení PolCam, výpis z evidenční karty řidiče a úřední záznam sepsaný
pprap. J. H. Rovněž poukázal na podklady relevantní z hlediska průběhu řízení před správním
orgánem I. stupně, a to na oznámení o zahájení řízení o přestupku a předvolání k ústnímu
jednání, při akcentaci v něm obsažených poučení žalobce, sdělení společnosti JUSTITIA LEGAL
PARTNERS, s. r. o. (dále též „zástupkyně žalobce“ nebo „společnost JUSTITIA“) správnímu
orgánu I. stupně o převzetí zastoupení žalobce, zahrnující též odpovídající plnou moc, žádost
Mgr. B. K., jednající za jmenovanou společnost, o nahlédnutí do spisu a odročení ústního jednání
a protokol o ústním jednání ze dne 31. 3. 2016.
[4] Vůči obecné námitce nepřezkoumatelnosti krajský soud uvedl, že napadené rozhodnutí
touto vadou netrpí. Nedůvodnou shledal i námitku neakceptace omluvy z ústního
jednání, když s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2013,
č. j. 9 As 101/2012 – 60, konstatoval, že realizace práva na projednání přestupku v přítomnosti
obviněného vyžaduje jistou míru jeho součinnosti, zejména dostavení se k jednání, popřípadě
realizaci náležité omluvy, tedy omluvy bezodkladné a opřené o relevantní důvody.
[5] V kontextu §74 odst. 1 PZ a §59 SŘ krajský soud následně zhodnotil, že omluva žalobce
nebyla bezodkladná ani založená na důležitém důvodu. Předvolání k jednání na 31. 3. 2016 bylo
žalobci doručeno dne 20. 3. 2016. Ten dne 25. 3. 2016 zmocnil společnost JUSTITIA, přičemž
plnou moc doručil správnímu orgánu dne 28. 3. 2016 (pozn. jedná se o zřejmou chybu v psaní,
když krajský soud jinak v odůvodnění napadeného rozsudku správně uvádí 26. 3. 2016). Krajský
soud zdůraznil, že při zastoupení žalobce bylo rozhodné, zda byla náležitá omluva zástupkyně
nikoli žalobce samotného, neboť svá procesní práva mohl uplatňovat jejím prostřednictvím
a jeho osobní účast na ústním jednání tedy nebyla nezbytná (srov. rozsudek zdejšího soudu
ze dne 20. 10. 2011, č. j. 2 As 111/2011 – 56). Doplnil, že ani z čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy
podmínka osobní účasti obviněného při jednání nevyplývá, neboť má právo se obhajovat
prostřednictvím zvoleného obhájce. Za výjimku lze považovat situaci, kdy vyvstane potřeba
obviněného vyslechnout. V této souvislosti krajský soud připomněl, že správní orgán může
účastníka předvolat k výslechu pouze tehdy, je-li jeho osobní účast nutná pro dosažení cíle
řízení, tedy pro zjištění skutkového stavu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 100/2008 – 61).
[6] V návaznosti na uvedené závěry krajský soud akcentoval, že správní orgán I. stupně
nepovažoval výslech žalobce za nezbytný. Zároveň poznamenal, že předvolání k jednání bylo
doručováno žalobci v době, kdy jmenovaný ještě nebyl zastoupen. V žádosti o odročení jednání
podané zástupcem žalobce potom dle krajského soudu nebyl ani náznak úmyslu vznést návrh
na výslech žalobce při jednání. Jeho neúčast tedy nebránila jednání, neboť správní orgán I. stupně
shromáždil pro rozhodnutí ve věci řadu důkazů dostatečně prokazujících spáchání přestupku
žalobcem. Krajský soud proto aproboval závěr žalovaného o náležitém zjištění skutkového stavu
ve smyslu §3 správního řádu.
[7] S ohledem na popsané okolnosti případu a význam zastoupení žalobce krajský soud
vyhodnotil, že pro posouzení naplnění podmínek §74 odst. 1, věty druhé zákona o přestupcích
byla rozhodná omluva zástupkyně, jež byla na základě generální plné moci oprávněna k výkonu
všech práv žalobce. Při časové souslednosti – doručení předvolání žalobci dne 20. 3. 2016,
zmocnění společnosti JUSTITIA dne 25. 3. 2016 a nařízení jednání na 31. 3. 2016, se krajský
soud ztotožnil s názorem žalovaného, že zástupkyně žalobce měla na přípravu k jednání dobu
odpovídající §59 správního řádu. Během ní mohla nahlédnout do spisu, což však neučinila. Toto
právo přitom není vázáno na dovolení správního orgánu, ale vyplývá přímo ze zákona. Nebylo
tedy třeba, aby správní orgán I. stupně o žádosti zástupkyně žalobce rozhodoval. Ve vztahu
k důvodu žádosti o odročení jednání – zkrácení doby přípravy vlivem státních svátků,
souvisejících dnů pracovního volna a čerpání řádných dovolených, krajský soud uvedl,
že „v období od 20. 3. 2016 do 31. 3. 2016 svátek ani den pracovního klidu nebyl, ale 8 pracovních dnů
a jeden víkend “, přičemž tvrzení o čerpání řádné dovolené nelze považovat za důležitý důvod
omluvy. Připomněl, že je to žalobce, kdo nese odpovědnost za výběr svého zástupce, přičemž
bylo na posledně jmenovaném, aby se u správního orgánu včas informoval ohledně akceptace
jím uplatněné omluvy z jednání. Krajský soud uzavřel, že správní orgán I. stupně byl oprávněn
věc projednat v nepřítomnosti zástupkyně žalobce.
[8] Ve vztahu k namítanému porušení §36 odst. 3 správního řádu krajský soud poznamenal,
že žalobce byl o možnosti seznámení se s podklady poučen v oznámení o zahájení
přestupkového řízení a předvolání k ústnímu jednání. Neúčastí svou a své zástupkyně na jednání
se žalobce sám vzdal práva se s poklady seznámit a vyjádřit se k nim (rozsudek zdejšího soudu
ze dne 26. 6. 2013, č. j. 9 As 177/2012 – 28). Po ústním jednání již správní orgán I. stupně
do spisového materiálu žádné podklady nedoplňoval. K porušení §36 odst. 3 správního řádu
tedy nedošlo. Ze stejného důvodu jej nemohl porušit ani žalovaný. Ve vztahu k uloženému trestu
krajský soud uvedl, že byl uložen na samé spodní hranici zákonné sazby, přičemž druh a výši
trestu správní orgán I. stupně odůvodnil v souladu s §12 PZ. V souhrnu uvedených závěrů proto
krajský soud žalobu zamítl.
[9] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost
z důvodů obsažených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v níž zásadně zopakoval již dříve
uplatněné námitky. Obecně poznamenal, že v rámci správního řízení v I. stupni došlo k porušení
práva na obhajobu, presumpce neviny a zásady rovnosti zbraní. Daná pochybení následně
nenapravil ani žalovaný, ani krajský soud. Stěžovatel zdůraznil, že na projednávaný případ
lze vztáhnout rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2013, č. j. 7 As 77/2012 – 44,
a ze dne 29. 5. 2014, č. j. 7 As 111/2013 – 20.
[10] V souvislosti s ústním jednáním stěžovatel odkázal na předvolání pro obviněného ze dne
10. 3. 2016, č. j. MMFM 35086/2016, podle něhož měl povinnost se k jednání dostavit
pod hrozbou sankce pořádkové pokuty. V rozporu s tím měl krajský soud v napadeném
rozsudku vyhodnotit, že stěžovatel povinnost dostavit se k jednání neměl, ačkoli tento závěr
„nemá v ničem oporu“. Stěžovatel dále podotkl, že předvolání došlo do jeho datové schránky dne
10. 3. 2016, kdy tak desetidenní lhůta, během níž se do schránky nepřihlásila oprávněná osoba,
uplynula v pondělí 21. 3. 2016, neboť poslední den lhůty dopadl na neděli. Fakticky
se pak stěžovatel se zásilkou seznámil až v úterý 22. 3. 2016.
[11] Ve své kasační stížnosti rovněž namítl, že se krajský soud ani žalovaný nezabývali
průběhem případu a jeho omluvou z účasti na jednání. Oba popírají výskyt státních svátků
v projednávaném období (od 21. 3. 2016), a to ve dnech 25. 3. a 28. 3. 2016, a dnů pracovního
klidu (soboty a neděle; 26. 3. a 27. 3. 2016). Stěžovatel zdůraznil, že zástupkyni zvolil
bez zbytečného odkladu. Ta, s ohledem na státní svátek dne 25. 3. 2016, převzala zastoupení
dne 26. 3. 2016. V pondělí 28. 3. 2016 potom zástupkyně stěžovatele doručila k rukám konkrétní
úřední osoby žádost o nahlédnutí do spisu a odročení jednání. Svou omluvu a žádost považuje
stěžovatel z uvedených důvodů za včasnou, řádnou a důvodnou, nepředstavující snahu
o obstrukci správního řízení, a to i proto, že šlo o omluvu první, lhůta k projednání přestupku
byla na samém počátku a správnímu orgánu navrhl možné termíny v blízkém časovém horizontu.
[12] Z hlediska uplatněného důvodu pro odročení jednání stěžovatel dále namítl, že jej správní
orgány poškodily, když uvádějí, že svěřil své zastoupení společnosti, v níž vystupoval jako
jednatel, a tato proto nepotřebovala žádný čas pro přípravu. Jednatelství nemá pro danou věc
žádný význam a je zcela na jeho vůli, koho si za zástupce zvolí. Stěžovatele konkrétně zastoupila
Mgr. B. K., a nelze jí tak upírat právo na dostatečnou přípravu. Správní orgán I. stupně tedy nebyl
oprávněn jednat v nepřítomnosti stěžovatele a jeho zástupkyně, když se tito řádně omluvili a
požádali o odročení. Pokud tak učinil, došlo ke zkrácení práva stěžovatele vyjádřit se
k prováděným důkazům, porušení zásady rovnosti zbraní a jeho práva hájit se osobně, respektive
skrze zvoleného zástupce. V důsledku proto nebyl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti.
[13] Vůči tvrzení žalovaného a krajského soudu o „nicotnosti “ jeho žádosti o nahlédnutí
do spisu stěžovatel uvedl, že není přiléhavé, když je zřejmé, že v případě zájmu nahlédnout
by měl o přípravu spisu požádat v rozumném předstihu. Správnost tohoto postupu
má podporovat skutečnost, že správní orgán I. stupně má zavedený on-line rezervační systém
pro jednání (především) na svém odboru dopravy. Skutečnost, že správní orgán v rámci svých
vzorových dokumentů na každém z nich uvádí větu, že účastník může nahlédnout do spisu, není
dostatečným argumentem pro závěr správních orgánů, že tak mohl učinit kdykoliv
„a na jeho žádost o nahlédnutí se hledí jako by správnímu orgánu nebyla doručena“. Správní orgán by měl
obecně na žádost reagovat již minimálně z titulu zásady dobré správy. Za uvedených okolností
mu nebyla poskytnuta potřebná součinnost pro nehlédnutí do správního spisu.
[14] Stěžovatel závěrem poznamenal, že vzhledem ke skutečnosti, že mu byl upřen prostor
k bránění svých práv v prvostupňovém řízení, „nebylo zřejmě na místě dále věcně rozporovat závěry
správního orgánu“, neboť jejich uplatnění ve II. stupni by mohlo být hodnoceno negativně,
a to „bez skutečné možnosti obrany ve II. stupni “. Doplnil, že správní orgán nedostatečně zjistil
skutkový stav, když absentuje např. výslech policejního orgánu, nebo důkaz o dodržení návodu
k obsluze při použití rychloměru. Stěžovatel pro všechny uvedené důvody navrhl zrušit napadený
rozsudek i napadené rozhodnutí.
[15] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti především odkázal na své
rozhodnutí, vyjádření k žalobě, mj. v souvislosti s nepřiléhavostí rozsudku zdejšího soudu
č. j. 7 As 77/2012 – 44 na projednávaný případ, a napadený rozsudek. K druhému
z dovolávaných rozsudků – č. j. 7 As 111/2013 – 20, poznamenal, že obviněný se v něm
opakovaně a podloženě omlouval z důvodu zdravotního stavu, zatímco v nyní projednávané věci
se stěžovatel omluvil z důvodu nedostatku času k seznámení se se spisem a k vyjádření. Žalovaný
dále vyjádřil souhlas se závěrem krajského soudu, že omluva z ústního jednání nenaplnila
podmínky §74 odst. 1 zákona o přestupcích a §59 správního řádu, neboť nebyla bezodkladná
ani důvodná. Přisvědčil soudu i v tom, že účast stěžovatele na jednání nebyla zapotřebí,
když postačovala účast zástupkyně. Na uvedeném nic nemění, že předvolání bylo adresováno
stěžovateli, neboť šlo o písemnost vypravenou v době, kdy správní orgán I. stupně nevěděl,
že jmenovaný bude v dané věci zastoupen. Logicky proto nemohl v předvolání uvést,
že postačuje přítomnost zástupkyně.
[16] Z hlediska okamžiku doručení předvolání žalovaný poznamenal, že k doručení fikcí došlo
desátým dnem bez ohledu na okolnost, zda poslední den dopadá na sobotu, neděli, nebo státní
svátek (§17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi
dokumentů, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon č. 300/2008 Sb.“). Doručeno tedy
bylo dne 20. 3. 2017 (pozn. zdejšího soudu: žalovaný ve svém podání zjevně důsledkem chyby
v psaní opakovaně nesprávně uvádí rok 2017 na místo 2016) a je na odpovědnosti stěžovatele,
že se do datové schránky přihlásil až 22. 3. 2016.
[17] Ohledně včasnosti omluvy žalovaný v kontextu §59 správního řádu uvedl, že předvolání
bylo doručeno s desetidenním předstihem, přičemž zákon požaduje alespoň pět dnů,
a to bez ohledu na státní či jiné svátky. K doručení tedy došlo s dostatečným předstihem
bez ohledu na přehlédnutí dvou státních svátků. Sobota a neděle potom nejsou
dle §91 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, automaticky dny
pracovního klidu. I kdyby však pro stěžovatele byly, nejde o skutečnost relevantní pro počítání
lhůty k přípravě k ústnímu jednání. Stěžovatel si nadto svou zástupkyni nezvolil bez zbytečného
odkladu, ale 5 dnů po obdržení předvolání, přičemž si zvolil společnost, v níž byl v danou dobu
jedním z jednatelů. Za tohoto stavu nelze přijmout závěr, že se zástupkyně o ústním jednání
dozvěděla až dne 26. 3. 2016. Připuštění opaku by umožnilo praxi, jež by vedla k popření
významu §59 správního řádu. Dle žalovaného se právnická osoba danou informaci dozví
v okamžiku, kdy ji zjistí některá z osob oprávněná za ní jednat, tak jako v tomto případě
stěžovatel. Žalovaný současně zdůraznil, že stěžovatel byl ve věci pasivní, co se tvrzení
rozhodných skutečností týče, stejně jako i nahlížení do spisu. Skutkový stav nijak nerozporoval
a rozhodnutí napadá pouze pro údajné procesní pochybení, které by mělo vyplývat
z jím navozené situace.
[18] Ve vztahu k žádosti o nahlédnutí do správního spisu žalovaný zdůraznil, že netvrdil,
že tato je nicotná, ale pouze zbytečná, když dané právo nemůže být podmíněno podáním
žádosti. S ohledem na průběh řízení měl stěžovatel možnost dostavit se k nahlédnutí ve dnech
21. 3., 23-24. 3., 30. 3., a v samotný den jednání, tj. 31. 3. (vše 2016). V souhrnu měl tedy
stěžovatel dostatek možností se adekvátně bránit. Doposud však skutkovou stránku nijak
důvodně nezpochybnil, až v rámci kasační stížnosti obecně tvrdí, že nebyla provedena svědecká
výpověď policistů, respektive dodržen návod k obsluze, aniž by návrh na provedení těchto
důkazů zdůvodnil. Pro uvedené důvody žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout.
[19] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížnostních
bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[20] Zdejší soud se úvodem zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku,
neboť platí, že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla nenabízí prostor k úvahám o námitkách
věcného charakteru, a je tudíž nezbytné jej zrušit. Shledal přitom, že krajský soud nejprve
na stranách 4-5 podrobně zrekapituloval podstatný obsah správního spisu a s ním související
průběh správního řízení, následně na stranách 6-9 postupně vypořádal uplatněné žalobní body,
a to s odkazem na konkrétní zákonná ustanovení a judikaturní závěry Nejvyššího správního
soudu. Namítá-li dále stěžovatel, nad rámec obecně uplatněné námitky nepřezkoumatelnosti,
že závěr krajského soudu o tom, že stěžovatel neměl povinnost se dostavit k ústnímu jednání
„nemá v ničem oporu“, lze poukázat na str. 7 napadeného rozsudku, kde krajský soud daný závěr
podrobně odůvodnil. V případě tvrzení, že se krajský soud nezabýval průběhem správního
řízení a omluvou stěžovatele z ústního jednání, nelze než podotknout, že krajský soud
se této problematice naopak věnuje v průběhu celého odůvodnění napadeného rozsudku.
Aniž by Nejvyšší správní soud na tomto místě předjímal věcnou správnost závěrů učiněných
krajským soudem, neboť nejde o otázku rozhodnou pro posouzení přezkoumatelnosti
napadeného rozsudku, považuje za zřejmé, že krajský soud srozumitelně uvedl, z jakých
skutkových zjištění vyšel, jaká zákonná ustanovení a judikaturní závěry na projednávanou věc
uplatnil, a jaké závěry tímto způsobem vyvodil. Kasační námitka nepřezkoumatelnosti je proto
nedůvodná.
[21] Zdejší soud v dalším přistoupil k projednání věcných námitek stěžovatele, jejichž jádro
již od správního řízení představuje problematika předvolání stěžovatele k ústnímu jednání
před správním orgánem I. stupně, respektive s tím související otázka náležitosti omluvy z tohoto
jednání a důvodnosti žádosti o jeho odročení. Mezi stranami není sporné, že správní orgán
dne 10. 3. 2016 dodal do datové schránky stěžovatele oznámení o zahájení řízení
o přestupku, obsahující současně předvolání k ústnímu jednání nařízenému na 31. 3. 2016. Podle
§17 odst. 3 a 4 zákona č. 300/2008 Sb. platí, že nepřihlásí-li se do datové schránky osoba,
která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu, ve lhůtě 10 dnů
ode dne, kdy byl dokument dodán do datové schránky, považuje se tento dokument za doručený
posledním dnem této lhůty. Jak konstatoval zdejší soud v rozsudku ze dne 16. 5. 2013,
č. j. 5 Afs 76/2012 – 28 (všechna rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz), byť tak učinil
v souvislosti s §33 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů,
který však obsahově koresponduje pravidlu obsaženému v §40 odst. 1 písm. c) správního řádu,
platí uvedené i v případě, že konec lhůty připadne na sobotu, neděli nebo svátek. Předvolání tedy
bylo stěžovateli doručeno dne 20. 3. 2016, přičemž moment, kdy se stěžovatel s doručovanou
písemností fakticky seznámil, je irelevantní, neboť v opačném případě by byl okamžik doručení
závislý na rozhodnutí adresáta přihlásit se do své datové schránky, čímž by byl význam institutu
fikce doručení prakticky popřen.
[22] Stěžovatel ve své kasační stížnosti ve vztahu k době doručení předvolání uvádí,
že si svou zástupkyni (společnost JUSTITIA) následně zvolil bez zbytečného odkladu,
když tato dne 26. 3. 2016 doručil správnímu orgánu I. stupně oznámení o převzetí zastoupení,
spolu s přiloženou plnou mocí. Otázka bezodkladnosti zvolení zástupkyně však není
pro projednávanou věc rozhodující. Jak totiž konstatoval již žalovaný, a krajský soud jeho závěr
aproboval, zmocnil-li dle data na plné moci stěžovatel svou zástupkyni dne 25. 3. 2016,
zůstala jí minimální lhůta pro přípravu k ústnímu jednání dle §59 správního řádu nařízenému
na 31. 3. 2016 zachována. Je tomu tak s ohledem na skutečnost, že citované ustanovení nehovoří
o dnech pracovních, a je proto z hlediska posouzení zachování minimální doby přípravy
nerozhodné, že do posuzovaného období od 25. 3. 2016 do 31. 3. 2016 spadají jednak dva státní
svátky (25. a 28. 3.), a jednak víkend (26 a 27. 3.). Na podporu uvedeného závěru lze
pro dokreslení poukázat na skutečnost, že oproti správnímu trestání (tzv. „malému trestnímu právu“)
zákonodárce v případě trestního práva stanovuje v §198 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní
řád, ve znění pozdějších předpisů, (mimo jiné) obžalovanému pro přípravu k hlavnímu líčení
lhůtu alespoň pěti pracovních dnů.
[23] Nejvyšší správní soud podotýká, že právě v otázce zachování lhůty dle §59 správního
řádu je třeba spatřovat zásadní odlišnost od stěžovatelem uváděného rozsudku zdejšího soudu
č. j. 7 As 77/2012 – 44, v němž zástupce obviněného převzal zastoupení dne 22. 10. 2010
při stanovení data ústního jednání na 25. 10. 2010. Při absenci daného rozdílu by rozhodující
senát považoval za nezbytné předložit věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu
k posouzení otázky, zda volba zástupce obviněným vede k přerušení lhůty pro přípravu k jednání
ve smyslu §59 správního řádu, nebo je pro naplnění požadavku citovaného ustanovení rozhodná
doba od doručení předvolání k ústnímu jednání nezastoupenému obviněnému do dne jeho
konání, a to bez ohledu na to, zda si obviněný v mezidobí zvolí zástupce. Vzhledem k tomu,
že však daná otázka není pro posouzení nyní projednávané věci relevantní, rozhodující senát
k tomuto kroku nepřistoupil. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že rovněž odkaz
stěžovatele na rozsudek zdejšího soudu č. j. 7 As 111/2013 – 20 není přiléhavý, neboť jak uvedl
žalovaný ve svém vyjádření, v citovaném případě se obviněný z ústního jednání opakovaně
omlouval ze zdravotních důvodů, a to včetně zaslání dokladů potvrzujících jeho pracovní
neschopnost.
[24] Lze uzavřít, že jakkoliv žalovaný, potažmo krajský soud přehlédli výskyt dvou státních
svátků v rozhodném období, nemělo dané pochybení žádný vliv na správnost jejich závěru
o zachování lhůty k přípravě k ústnímu jednání. S ohledem na uvedený závěr neshledal zdejší
soud důvodnou ani námitku stěžovatele v podobě údajného poškození jeho osoby správními
orgány kvůli jeho vztahu ke zvolené zástupkyni. Jakkoli totiž považuje Nejvyšší správní soud
s ohledem na zákonnou konstrukci právnických osob, a s tím související způsob jejich jednání,
za sporné, mohl-li stěžovatel jako svého zástupce vůbec zvolit právnickou osobu, u níž byl
současně jedním z jednatelů, tedy tím, kdo za právnickou osobu jako její statutární orgán
primárně jedná, platí i zde, že posouzení předmětné otázky nemá s ohledem na zachování lhůty
dle §59 správního řádu pro projednávanou věc význam. Kasační námitka je proto nedůvodná.
[25] V souvislosti s ústním jednáním považuje dále Nejvyšší správní soud za správný závěr
krajského soudu ohledně nezbytnosti účasti stěžovatele na jednání za situace, kdy byl správní
orgán I. stupně dne 26. 3. 2016 vyrozuměn o převzetí zastoupení spolu se zasláním odpovídající
(generální) plné moci. Krajský soud s odkazem na §34 správního řádu a související rozsudky
zdejšího soudu č. j. 1 As 100/2008 – 61 a č. j. 2 As 111/2011 – 56 správně vyhodnotil, že oproti
úkonu, jenž by vyžadoval osobní konání zastoupeného (typicky jeho výslech), není pro uplatnění
procesních práv jeho osobní účast na ústním jednání nezbytná, neboť je může realizovat právě
prostřednictvím zvolené zástupkyně, z jejíhož jednání vznikají práva a povinnosti přímo jemu
samotnému (§34 odst. 1 správního řádu). V této souvislosti krajský soud přiléhavě odkázal
též na znění čl. 6 odst. 1 písm. c) Úmluvy, který explicitně uvádí možnost obhajovat se osobně,
nebo prostřednictvím zvoleného zástupce.
[26] Jak rovněž uvedl již krajský soud, platí dále, že „správní orgán může příslušnou osobu předvolat
pouze a jen tehdy, jestliže je osobní účast předvolané osoby nutná pro dosažení cíle řízení “ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 100/2008 – 61). Krajský soud přitom správně vyhodnotil,
že v projednávaném případě nemohla za existující důkazní situace neúčast stěžovatele na ústním
jednání cíl řízení ohrozit, když správní orgán I. stupně měl k dispozici řadu důkazů, které
spáchání přestupku dostatečně prokazovaly (srov. poslední odstavec na str. 2 až první odstavec
str. 4 správního rozhodnutí I. stupně, případně též bod 3 tohoto rozsudku). Ze spisového
materiálu současně vyplývá, že správní orgán I. stupně nepovažoval za nezbytné provést výslech
stěžovatele, přičemž úmysl navrhnout provedení tohoto důkazu nevyplývá ani z žádosti jeho
zástupkyně o odročení ústního jednání. Lze proto konstatovat, že účast stěžovatele na ústním
jednání nebyla nutná, přičemž jmenovaný mohl svá procesní práva plně realizovat
prostřednictvím jím zvolené zástupkyně. Namítá-li stěžovatel s poukazem na poučení obsažená
v předvolání k ústnímu jednání opak (mj. hrozba uložení pořádkové pokuty), nelze než zdůraznit,
že předvolání bylo vypraveno a doručeno v době, kdy stěžovatel ještě zastoupen nebyl, čemuž
logicky odpovídá jeho formulace včetně poučení. S ohledem na shora řečené neshledal zdejší
soud námitku stěžovatele o porušení práva na obhajobu za důvodnou. Při zohlednění citovaného
závěru krajský soud současně správně vyhodnotil, že pro posouzení možnosti konat ústní jednání
bez účasti stěžovatele ve smyslu §74 odst. 1, věty druhé zákona o přestupcích byla rozhodná
pouze dostatečnost omluvy jeho zástupkyně, která mohla práva stěžovatele vykonávat za něj.
[27] Před tím, než Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení další otázky, tedy zda bylo
možné v projednávaném případě provést ústní jednání v nepřítomnosti (zástupkyně) stěžovatele,
považoval za nezbytné vypořádat kasační námitku týkající se (ne)možnosti nahlížení do správního
spisu, neboť s přípravou na ústní jednání úzce souvisí. Stěžovatel obdržel předvolání k ústnímu
jednání dne 20. 3. 2016. Při stanovení data jeho konání na 31. 3. 2016 tedy měl k realizaci
předmětného práva k dispozici 6 pracovních dnů. Jeho zástupkyně s ohledem na převzetí
zastoupení dne 25. 3. potom 2 pracovní dny. Stěžovatel, respektive následně jeho zástupkyně
tak měli určitý časový úsek, umožňující jim, při zjištění úředních hodin správního orgánu
I. stupně, dostavit se v příslušný čas k nahlížení do spisu. Jakkoli lze připustit, že tento časový
úsek byl omezeného rozsahu, je třeba jeho přiměřenost hodnotit mimo jiné i z perspektivy délky
minimální zákonné lhůty k přípravě na ústní jednání ve smyslu §59 správního řádu. Pokud
jde o stěžovatelem namítané neposkytnutí součinnosti správním orgánem I. stupně, ztotožňuje
se Nejvyšší správní soud se závěrem žalovaného, který potvrdil i krajský soud, že nahlížení
do spisu účastníkem (jeho zástupcem) není jakkoli podmíněno souhlasem správního orgánu,
avšak plyne přímo ze zákona (§38 odst. 1 správního řádu).
[28] Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že z hlediska praktického může skutečně
být vhodné, jak tvrdí stěžovatel, předem daný správní orgán kontaktovat za účelem přípravy
předmětného spisu. Nejde totiž o nutnou podmínku realizace nahlížení do spisu, ale toliko
o pragmatický postup, kdy nadto chtěl-li stěžovatel nutně takto postupovat, nic mu s ohledem
na jím tvrzenou časovou naléhavost nebránilo kontaktovat správní orgán telefonicky s žádostí
o přípravu spisu pro další úřední den. Zvolil-li stěžovatel naopak cestu písemné komunikace
a „vyčkávání “ reakce správního orgánu I. stupně namísto případné komunikace telefonické,
umožňující okamžité zjištění dne, kdy lze do spisu nahlédnout, respektive přímého dostavení
se v úřední hodiny ke správnímu orgánu, nejde o neposkytnutí součinnosti správním orgánem,
ale o absenci reálné snahy stěžovatele seznámit se s podklady uloženými ve spisovém materiálu.
Důsledky z toho vyplývající, tj. tvrzená nemožnost přípravy k ústnímu jednání, tedy nelze přičítat
domnělému pochybení správního orgánu, ale toliko přístupu samotného stěžovatele. Jakákoli
existence „online rezervačního systému“, jehož se stěžovatel dovolává, je přitom irelevantní, neboť
bezpochyby není způsobilá jakkoli podmínit možnost účastníků správního řízení realizovat právo
nahlížení do správního spisu, které jim vyplývá přímo ze zákona. Zcela odmítnout je třeba tvrzení
stěžovatele o údajném označení jeho žádosti o nahlédnutí žalovaným a krajským soudem
za „nicotnou“, neboť tito pouze shodně konstatovali, že dané právo je založeno přímo zákonem
a není podmíněno souhlasem správního orgánu.
[29] Třetí zásadní kasační námitka směřuje k §74 odst. 1, větě druhé zákona o přestupcích,
ve spojení s §59 správního řádu, a dovozuje nemožnost provést jednání v nepřítomnosti
obviněného, respektive zde zástupkyně stěžovatele (srov. body 25 a 26 tohoto rozsudku).
Žalovaný ve shodě s krajským soudem zhodnotil postup správního orgánu I. stupně
jako zákonný a omluvu zástupkyně stěžovatele nepovažoval za včasnou (bezodkladnou)
a podloženou důležitým důvodem. Ze žádosti zástupkyně o odročení jednání vyplývá,
že důvodem je „významně zkrácený čas možnosti přípravy díky státem uznaným svátkům a s tím spojenými
dny pracovního volna, ale i čerpání dovolených “ (odůvodnění žádosti o nahlédnutí do správního spisu),
a na něj navazující připravenost stěžovatele a jeho zástupkyně dostavit se na ústní jednání
„po podrobném prostudování obsahu správního spisu a zpracování přípravy na jednání, obhajoby i prověření
skutkových okolností případu“. S ohledem na shora učiněné závěry ohledně dostatečnosti lhůty
pro přípravu k ústnímu jednání, respektive přístup stěžovatele (a následně i jeho zástupkyně)
k realizaci práva nahlížení do spisu, se zdejší soud ztotožňuje s hodnocením vysloveným
napadeným rozhodnutím a rozsudkem.
[30] Jednak lze konstatovat, že považoval-li stěžovatel lhůtu od doručení předvolání
(20. 3. 2016) do dne nařízeného jednání (31. 3. 2016) za nedostatečnou (jakkoli nesprávně),
a to i s ohledem na svůj zájem zvolit si zástupce a na výskyt státních svátků, tedy s ohledem
na skutečnosti, kterých si musel být vědom již od počátku, mohl se omluvit z ústního jednání
bezprostředně po obdržení předvolání. Stěžovatel tak nicméně nepostupoval, a neučinil
tak ani v rámci oznámení o převzetí zastoupení společností JUSTITIA (26. 3. 2016). Svou
omluvu, respektive žádost o odročení jednání správnímu orgánu I. stupně zaslala zástupkyně
stěžovatele až dne 28. 3. 2016. Nelze ji proto hodnotit ve smyslu §59 in fine správního řádu jako
bezprostřední.
[31] Omluvu taktéž nelze považovat za důvodnou, neboť ze shora řečeného vyplývá,
že stěžovatel měl dostatečný, zákonným požadavkům odpovídající časový prostor pro přípravu
na ústní jednání (viz body 22-24 tohoto rozsudku). Nedůvodnost omluvy dokládá taktéž
způsob, jakým stěžovatel projevil svůj zájem o nahlédnutí do správního spisu, jenž byl sice
z jeho strany deklarován, ale nebyl doprovázen reálnými kroky, které by vedly k jeho naplnění
(srov. body 27-28 tohoto rozsudku). Za tohoto stavu žalovaný nepochybil, aproboval-li postup
správního orgánu I. stupně, jenž s ohledem na popsaný postup stěžovatele provedl ústní jednání
na základě §74 odst. 1, věty druhé zákona o přestupcích, ve spojení s §59 správního řádu,
v nepřítomnosti stěžovatele, respektive jeho zástupkyně. Krajský soud tedy jejich postup zcela
správně potvrdil.
[32] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje rovněž se závěrem krajského soudu ohledně
stěžovatelem namítaného porušení §36 odst. 3 správního řádu, když v souladu s ním usoudil,
že stěžovatel byl o možnosti seznámení se s podklady rozhodnutí a vyjádření se k nim poučen
v rámci předvolání k ústnímu jednání, k němuž se však (eventuálně jeho zástupkyně) nedostavil,
aniž by se současně ve smyslu shora řečeného řádně a včas omluvil. Sám se tedy svým postupem
připravil o možnost svá procesní práva realizovat. Jak dále konstatoval již krajský soud, správní
spis nebyl po ústním jednání již doplňován o další podklady. Absentoval tedy důvod pro opětovné
uplatnění §36 odst. 3 správního řádu. Citované ustanovení potom nemohl porušit ani žalovaný,
neboť, jak zdůraznil krajský soud, ani on před vydáním napadeného rozhodnutí spis o další
podklady nedoplnil.
[33] Ze spisového materiálu současně vyplývá, že posuzovaný případ představoval skutkově
jednoduchou věc, bez nutnosti rozsáhlého dokazování, protože správní orgány disponovaly
dostatečnými poklady pro vydání rozhodnutí (srov. poslední odstavec na str. 2 až první odstavec
str. 4 správního rozhodnutí I. stupně, případně též bod 3 tohoto rozsudku). Nelze přitom
přehlédnout, že se stěžovatel v žádné fázi řízení, tj. ani v odvolání, ani v žalobě, žádným
konkrétním způsobem nevyjádřil k provedeným důkazům, ani je nijak relevantně nezpochybnil.
Až v kasační stížnosti namítl neprovedení výslechu policistů a absenci důkazu o dodržení návodu
k obsluze při použití rychloměru, aniž by však tento svůj návrh na provedení důkazů jakkoli
odůvodnil. Jeho námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu tedy zcela postrádá konkrétní
obsah.
[34] Přisvědčit nelze ani stěžovatelovu tvrzení, že nebyl-li mu, dle jeho mínění, poskytnut
prostor k obraně v rámci řízení před správním orgánem I. stupně, „nebylo zřejmě na místě dále věcně
rozporovat závěry správního orgánu“, neboť takový postup by mohl být vůči němu vyhodnocen
negativně, „a to bez skutečné možnosti obrany ve II. stupni správního řízení “. Nejvyšší správní
soud naopak možnost obviněného uplatňovat v odvolacím řízení nové skutečnosti
a navrhovat nové důkazy již opakovaně výslovně potvrdil (viz např. rozsudky ze dne 22. 1. 2009,
č. j. 1 As 96/2008 – 115, nebo ze dne 7. 11. 2012, č. j. 1 As 114/2012 – 27), přičemž je možné
pro doplnění zmínit, že prolomení koncentrační zásady v přestupkovém řízení explicitně potvrdil
i sám zákonodárce v rámci nové úpravy správního trestání, která však v době posuzovaného
správního řízení ještě nebyla účinnou (viz §97 odst. 1, věta první zákona č. 250/2016 Sb.,
o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů). Stěžovatel se tedy
mýlí, namítá-li, že v rámci správního řízení ve II. stupni již neměl „skutečnou možnost obrany“. Bylo
pouze na jeho vůli, jakou procesní strategii v přestupkovém řízení zvolí. Rozhodl-li se však,
že zjištěný skutkový stav žádným relevantním způsobem nezpochybní, nemůže tuto skutečnost
následně klást k tíži správním orgánům, které ve smyslu shora řečeného dostály požadavkům
§3 správního řádu. Kasační námitka je proto nedůvodná.
[35] Za zcela nekonkrétní, a tedy neumožňující bližší vypořádání nad rámec výše řečeného,
je pak třeba označit námitky stěžovatele směřující na údajné porušení zásad presumpce neviny
a rovnosti zbraní. Na základě shora citovaných závěrů proto zdejší soud rovněž tyto námitky
neshledal důvodnými.
[36] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shrnuje, že napadený rozsudek je zákonný,
kasační stížnost proti němu podanou proto podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou
zamítl.
[37] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti
s tímto řízením vznikly náklady, které by překročily rámec běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní
soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 27. června 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu