ECLI:CZ:NSS:2019:3.AZS.65.2018:27
sp. zn. 3 Azs 65/2018 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyň: a) D. T. T., b) nezl.
N. T. N. Q., obě zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 834/8,
proti žalovanému: Velvyslanectví České republiky v Hanoji, sídlem Hanoi, Chu Van An 13,
Vietnamská socialistická republika, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. 6. 2018,
č. j. 59 A 12/2018 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobkyním náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ve výši 6.365 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich
zástupce, advokáta Mgr. Marka Sedláka.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen „krajský soud“) zrušil svým
rozsudkem ze dne 26. 6. 2018, č. j. 59 A 12/2018 – 31 (dále jen „napadený rozsudek“), usnesení
žalovaného ze dne 28. 8. 2017, č. j. 2926/2017-HANOI-III [vztahující se k nezletilé žalobkyni b)]
a č. j. 2926/2017-HANOI-IV [týkající se žalobkyně a), matky nezletilé žalobkyně b); dále
společně též jako „napadená usnesení“], a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zmíněnými usneseními,
poznamenanými do spisu podle §169h odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), bylo rozhodnuto o nepřijatelnosti žádostí žalobkyň o vydání
povolení k dlouhodobému, respektive trvalému pobytu za účelem společného soužití rodiny.
Za důvod nepřijatelnosti žádostí bylo v obou případech žalovaným na záznamech o těchto
usneseních vyznačeno, že si žalobkyně předem nesjednaly termín k podání žádosti, ačkoliv tato
povinnost byla žalovaným stanovena [s odkazem na §169h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu
cizinců], a že žádost nebyla podána osobně [s odkazem na §169h odst. 3 téhož zákona].
[2] Krajský soud vyšel při svém rozhodování z následujících skutkových zjištění:
Žalobkyně a) požádala dne 28. 8. 2017 o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
sloučení rodiny s manželem pobývajícím na území České republiky. Téhož dne podala svou
žádost i žalobkyně b), a to o vydání povolení k trvalému pobytu za účelem sloučení s otcem. Obě
žádosti byly podány prostřednictvím zmocněnce žalobkyň, který tak učinil současně s podáním
stížností ve smyslu §175 správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
směřujících na postup žalovaného, který odmítl vpustit žalobkyni a) do prostor velvyslanectví
(tj. žalovaného) k osobnímu podání zmíněných žádostí o pobytová oprávnění (dále též „pobytové
žádosti“). Součástí obou stížností byla též žádost o upuštění od povinnosti osobního podání
příslušné pobytové žádosti (dále jen „žádost o upuštění od osobní přítomnosti“), odůvodněná
nemožností zaregistrovat se v systému Visapoint k osobnímu podání pobytových
žádostí za účelem sloučení rodiny. Připojena byla řada potvrzení dokládajících neúspěšnou snahu
zaregistrovat se v uvedeném systému. V návaznosti na jejich podání byly obě pobytové
žádosti žalobkyním, prostřednictvím jejich zmocněnce, vráceny spolu se záznamy
o napadených usneseních, kterými byla shodně konstatována nepřijatelnost žádostí podle
§169h odst. 1 písm. a) a §169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců.
[3] V souvislosti s obsahem správního spisu krajský soud dále poznamenal, že z něj vyplývá,
že usneseními ze dne 27. 9. 2017, č. j. 2926/2017-HANOI-III a č. j. 2926/2017-HANOI-IV, byla
podle §169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců zamítnuta žádost obou žalobkyň o upuštění
od osobní přítomnosti a řízení o jejich pobytových žádostech byla shodně zastavena. Krajský
soud dodal, že z úřední činnosti (konkrétně ze spisů sp. zn. 59 A 122/2017 a 59 A 123/2017)
je mu známo, že obě žalobkyně podaly proti těmto usnesením rozklad, který ministr zahraničních
věcí zamítl a rozhodnutí žalovaného potvrdil rozhodnutími ze dne 24. 11. 2017. Doplnil,
že o žalobách proti rozhodnutím ministra vnitra rozhoduje právě pod sp. zn. 59 A 122/2017
a 59 A 123/2017.
[4] Krajský soud zdůraznil, že mezi stranami není sporu o tom, že žalobkyně nevyhověly
požadavku ustanovení §169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců, tj. nepodaly své žádosti osobně,
přičemž rovněž neměly sjednaný termín osobního podání žádostí v objednávkovém systému
Visapoint. Za klíčovou tak krajský soud označil otázku, zda při současném podání
žádostí o upuštění od osobní přítomnosti, z důvodu tvrzené nemožnosti registrace v systému
Visapoint, byla napadená usnesení vyslovující nepřijatelnost pobytových žádostí podle
§169h odst. 1 písm. a) a §169h odst. 3 téhož zákona, vydána v souladu se zákonem.
V souvislosti s jejím řešením krajský soud nejprve zdůraznil, že napadená usnesení představují
rozhodnutí ve smyslu §65 soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), a lze tedy vůči nim uplatnit žalobu proti rozhodnutí správního orgánu (viz rozsudek
zdejšího soudu ze dne 16. 5. 2018, č. j. 6 Azs 82/2018 – 19), přičemž za žalovaného je třeba
považovat Velvyslanectví České republiky v Hanoji (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 – 52, a rozsudek téhož soudu ze dne
3. 11. 2017, č. j. 4 Azs 168/2017 – 15).
[5] V návaznosti na citaci §169h odst. 1 písm. a) a §169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců
krajský soud vyslovil, že podle těchto ustanovení nelze postupovat v situaci, kdy pobytové žádosti
sice nebyly podány osobně a po sjednání termínu k jejich podání ve smyslu §169f citovaného
zákona, avšak současně s jejich podáním byly doloženy důvody pro upuštění od povinnosti jejich
osobního podání podle §169d odst. 3, věty první téhož zákona. V takovém případě je podle
krajského soudu řízení zahájeno dnem, kdy žádost došla žalovanému (§169d odst. 3, věta druhá
zákona o pobytu cizinců). Osud pobytové žádosti potom závisí na tom, jak žalovaný uváží
o důvodech, pro které bylo žádáno o upuštění od povinnosti podat žádost osobně. Krajský soud
zdůraznil, že nelze současně usnesením o nepřijatelnosti pobytové žádosti vyslovit, že žalovaný
žádost nepřijal a řízení o ní tedy nevede, a zároveň řízení o žádosti vést a ukončit jej buď
rozhodnutím o neupuštění od povinnosti podat žádost osobně a zastavením řízení ve smyslu
§169d odst. 3, věty třetí zákona o pobytu cizinců (pozn. zdejšího soudu: krajský soud v důsledku
zjevného překlepu nesprávně uvádí odkaz na §169h odst. 3, větu třetí citovaného zákona), nebo
vydáním meritorního rozhodnutí o pobytové žádosti.
[6] Na základě uvedených úvah krajský soud v kontextu okolností projednávaného případu
zhodnotil, že napadená usnesení trpí nezákonností, když řízení o pobytových žádostech
žalobkyň byla řádně zahájena, jakkoli nedošlo k jejich osobnímu podání po předchozím
sjednání termínu v objednávkovém systému Visapoint. Doplnil, že obdobný závěr, byť nikoli
ve skutkově totožném případu, učinil i Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 20. 3. 2018,
č. j. 57 A 104/2017 – 66. S ohledem na řečené krajský soud uzavřel, že není na místě zabývat
se dalšími námitkami týkajícími se výkladu §169f zákona o pobytu cizinců a fungováním systému
Visapoint, který žalovaný ve smyslu citovaného ustanovení určil pro sjednání termínu
k osobnímu podání pobytových žádostí.
[7] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost
z důvodů obsažených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V ní zformuloval v zásadě dva okruhy
kasačních námitek. V rámci prvního z nich konstatoval, že krajský soud nesprávně posoudil vztah
řízení o žádosti o upuštění od osobní přítomnosti podle §169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců
a řízení o nepřijatelnosti samotné pobytové žádosti ve smyslu §169h odst. 3 téhož zákona.
Konkrétně namítl, že zmíněné žádosti představují dvě samostatné žádosti, o nichž se vedou
samostatná řízení, přičemž skutečnost, že byly podány ve stejný okamžik, na uvedeném nic
nemění. Dodal, že první úkon, který ve vztahu k pobytové žádosti provádí, je posouzení její
přijatelnosti. Podle stěžovatele přitom platí, že tento úkon je potřeba provést bezodkladně
po přijetí dokumentů, což vyplývá z §169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců, podle něhož je-li
žádost nepřijatelná, řízení není zahájeno a na žádost se hledí, jako by nebyla podána. Opačný
přístup by narážel na zásadu právní jistoty a legitimního očekávání. Zákonodárce proto dle
názoru stěžovatele konstruoval posouzení nepřijatelnosti jako jednoduchý úkon, spočívající
v prostém a rychlém prověření zákonem stanovených skutečností, který se zachycuje
v jednoduché formě (usnesení do spisu), a který tak může být proveden konzulárním úředníkem
v rámci samotného převzetí dokumentů.
[8] V případě žádosti o upuštění od osobní přítomnosti je dle stěžovatele situace
odlišná. Součástí daného řízení je totiž posouzení a vyhodnocení řady faktorů, jako
je např. zdravotní stav, či finanční možnosti žadatele (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne
9. 8. 2018, č. j. 9 Azs 213/2018 – 22), což není možné provést při převzetí žádosti.
Z naznačeného pojetí podle stěžovatele vyplývá, že současná praxe, kdy konzulární úředník
při převzetí pobytové žádosti ihned posoudí, zda není naplněna některá z podmínek
pro konstatování její nepřijatelnosti a v bezprostřední návaznosti na to konstatuje usnesením
do spisu její nepřijatelnost, zatímco u souběžně podané žádosti o upuštění od osobní přítomnosti
tuto vyhodnocuje a rozhoduje o ní později, je zcela v souladu s přístupem, který zákonodárce
zvolil v zákoně o pobytu cizinců. Na uvedeném podle stěžovatele nic nemění to, že v případě
souběžného podání obou žádostí může být úkon zaznamenání nepřijatelnosti do spisu
považován za „nadbytečný “. Stěžovatel v této souvislosti zdůraznil, že je třeba důsledně rozlišovat
mezi ať již zdánlivou či skutečnou nadbytečností, „kterou ale zavedl zákonodárce“, a mezi
nezákonností, kterou v dotčeném případě shledal krajský soud.
[9] Druhou skupinu kasačních námitek stěžovatel uvedl tvrzením, že žalobkyně nebyly
napadenými usneseními nikterak zkráceny na svých právech. V kontextu znění §65 odst. 1 s. ř. s.
následně vyjádřil přesvědčení, že nedošlo k zásahu do práv žalobkyň vyžadovaného
citovaným ustanovením, neboť bez ohledu na vydání napadených usnesení byla řízení zahájena
v návaznosti na podání žádostí o upuštění od osobní přítomnosti. Těmi se stěžovatel podle svých
slov řádně zabýval, přičemž je usneseními ze dne 27. 9. 2017, č. j. 2926/2017-HANOI-III
a č. j. 2926/2017-HANOI-IV, zamítl a řízení zastavil. Dodal, že žalobkyně ostatně ani vznik
takové újmy na svých právech netvrdily a nesplnily tak podmínku žalobní legitimace podle
§65 odst. 1 s. ř. s. Žaloba proto měla být „zamítnuta“. Stěžovatel uzavřel, že krajský soud
„nesprávně posoudil právní otázku nezákonnosti [napadených usnesení], když neshledal nedostatek naplnění
žalobní podmínky zkrácení práv žalobců napadenými usneseními podle §65 odst. 1 s. ř. s.“. Napadený
rozsudek má potom současně vykazovat znaky nepřezkoumatelnosti, když se krajský soud podle
názoru stěžovatele „naplněním této žalobní podmínky vůbec nezabýval a tím méně ji mohl odůvodnit “.
Z uvedených důvodů navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu
řízení.
[10] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázaly na rozsudek zdejšího soudu ze dne
15. 8. 2018, č. j. 4 Azs 150/2018 – 35, který se má nyní řešenou problematikou zabývat.
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížnostních
bodů (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s. a §109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.)
a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná.
[12] Jelikož stěžovatel v kasační stížnosti namítá rovněž nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto otázkou. Platí totiž,
že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla nenabízí prostor k úvahám o námitkách věcného
charakteru, a je tudíž nezbytné jej zrušit. Stěžovatele je nicméně třeba upozornit,
že v rámci druhého okruhu kasačních námitek, v němž tvrzení o nepřezkoumatelnosti uvádí,
nesprávně směšuje otázku posouzení žalobní legitimace (založené obecně dle §65 odst. 1 s. ř. s.
tvrzením žalobce o zkrácení jeho práv), a toho, zda k takto tvrzenému zásahu do práv skutečně
došlo. Druhá z otázek totiž představuje závěr o věcné legitimaci, nikoli o legitimaci procesní,
který tak může být vysloven toliko po meritorním projednání věci (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 2. 2006, č. j. 1 Afs 40/2005 – 62; všechna rozhodnutí jsou dostupná
na www.nssoud.cz). Z argumentace předestřené stěžovatelem nicméně vyplývá, že zřejmě
zpochybňuje právě legitimaci žalobní. Současně nelze přehlédnout, že stěžovatel na jednu stranu
namítá, že její posouzení v napadeném rozsudku chybí, na straně druhé však krajskému soudu
vytýká, že tuto otázku posoudil nesprávně. Daný rozpor naznačuje, že stěžovatel spíše považuje
postup krajského soudu za nesprávný či „pouze“ nedostatečně zdůvodněný. Zdejší soud k tomu
uvádí, že krajský soud v bodě 26 napadeného rozsudku odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Azs 82/2018 – 19, v němž se konstatuje, že usnesení podle
§169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců, zahrnující mj. usnesení o nepřijatelnosti žádosti
ve smyslu §169h odst. 1 písm. a) téhož zákona, „je rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s.,
neboť autoritativně a závazně určuje, že řízení o žádosti o povolení k pobytu či dlouhodobé vízum nebylo zahájeno
a na tuto žádost se hledí, jako by nebyla podána – s konečnou platností tedy rozhoduje o osudu této žádosti “
(pozn. zvýraznění provedeno zdejším soudem), vůči němuž se lze bránit správní žalobou proti
rozhodnutí správního orgánu. Z citace převzaté krajským soudem tedy zřetelně vyplývá,
že s přihlédnutím k rozhodovací činnosti zdejšího soudu vyhodnotil, že napadená usnesení jsou
způsobilá zasáhnout do právní sféry žalobkyň, neboť „s konečnou platností rozhodují o osudu“ jejich
pobytových žádostí, když se v důsledku nich na tyto žádosti hledí jako by nebyly podány.
[13] Správnost tohoto závěru dokládá usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 – 42, z něhož vyplývá, že §65 odst. 1 s. ř. s. nelze
vykládat restriktivně, neboť v případech, kdy správní orgán podané žádosti nevyhoví, není tím
fakticky žádné subjektivní hmotné právo založeno, změněno, zrušeno či závazně určeno, avšak
přesto je zjevné, že i takové rozhodnutí se právní sféry žadatele dotýká, a to zcela zásadním
způsobem. Aplikovatelnosti tohoto závěru na projednávaný případ přitom nebrání ani forma
napadených usnesení, tj. usnesení poznamenávaných do spisu. Jakkoliv totiž zdejší soud ve svém
rozsudku ze dne 6. 12. 2018, č. j. 3 As 217/2017 – 40, k této formě usnesení vyslovil, že obecně
nemůže za žádných okolností zasáhnout do práv účastníka řízení, a je proto již ze své povahy
vyloučena z přezkumu ve správním soudnictví, učinil tak v kontextu řízení zahajovaných ex offo,
kdy platí, že k zásahu do práv účastníka řízení může dojít až vydáním meritorního rozhodnutí.
Jinými slovy, Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku vyslovil, že dojde-li k zastavení
správního řízení zahájeného ex offo před vydáním meritorního rozhodnutí, na právní sféru
účastníka řízení nemůže mít usnesení poznamenávané do spisu podle §66 odst. 2 správního řádu
žádný vliv. Oproti tomu ve vztahu k řízení o žádosti zdejší soud konstatoval, že je vedeno
z dispozice účastníka (žadatele), který má tedy na zahájení řízení právní nárok. V případě
zastavení řízení o žádosti tedy dochází k zásahu do právní sféry žadatele, neboť je mu odepřeno
meritorní posouzení žádosti, respektive vydání rozhodnutí ve věci samé a přiznání práva, kterého
se podanou žádostí domáhal. Tento náhled tedy konvenuje shora uvedeným závěrům rozšířeného
senátu. Současně jej lze plně vztáhnout též na nyní projednávaná usnesení o nepřijatelnosti
pobytových žádostí podle §169h odst. 3, věty druhé zákona o pobytu cizinců, přestože
nepředstavují rozhodnutí, jímž se zahájená řízení o pobytových žádostech (zde žalobkyň) končí,
nýbrž se jimi ve smyslu citovaného ustanovení vyslovuje, že žádná řízení o žádostech nebyla
zahájena, jelikož úkony žadatelů (žalobkyň), které k zahájení řízení měly směřovat, neměly takové
účinky (na žádosti se hledí, jako by nebyly podány). Pro oba případy, zastavení i nepřihlížení
k žádosti, však shodně platí, že žadateli je odepřeno meritorní posouzení jeho žádosti.
Přestože je tedy možné konstatovat, že usnesení poznamenávaná do spisu obecně nepodléhají
přezkumu v rámci správního soudnictví, potom shora citované judikatorní závěry dokládají,
že v projednávaném případě nebylo namístě, aby sama forma napadených rozhodnutí vedla
k jejich diskvalifikaci ze soudního přezkumu.
[14] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že jakkoliv by bývalo bylo vhodnější, aby krajský
soud svůj shora naznačený závěr o připuštění soudního přezkumu napadených usnesení
explicitně rozvedl, přesto zcela správně a srozumitelně vyhodnotil, že usnesení o nepřijatelnosti
pobytových žádostí žalobkyň jsou způsobilá významně ovlivnit jejich právní sféru a zakládají
proto žalobní legitimaci ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., jakkoliv sama do jejich (hmotného) práva
striktně vzato přímo nezasahují. Napadený rozsudek tedy v tomto bodě netrpí nejen
nepřezkoumatelností, ale přisvědčit nelze ani namítané nesprávnosti závěru krajského soudu
ohledně žalobní legitimace žalobkyň, která ve smyslu shora řečeného vyplývala již ze samotného
předmětu správního řízení. Jinými slovy, jestliže žalobkyně zpochybnily zákonnost
napadených usnesení, která s konečnou platností rozhodla o jejich pobytových žádostech, nebylo
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. nezbytné, aby současně explicitně namítaly zásah do subjektivního
hmotného práva na pobyt na území ČR. Tato kasační námitka je proto nedůvodná a Nejvyšší
správní soud tak mohl přistoupit k posouzení zbývajících námitek stěžovatele.
[15] První okruh kasačních námitek v zásadě směřuje k jediné otázce, totiž posouzení vztahu
řízení o pobytové žádosti a řízení o žádosti o upuštění od osobní přítomnosti. Stěžovatel vůči
argumentaci krajského soudu namítá, že jde o žádosti samostatné, o nichž se vedou i samostatná
řízení. Zdejší soud k tomu uvádí, že danou právní otázkou se již zabýval, jakkoliv za ne zcela
totožného skutkového stavu, v rozsudku č. j. 4 Azs 150/2018 – 35, na který odkázaly ve svém
vyjádření žalobkyně. Nejvyšší správní soud přitom neshledal důvod, pro který by bylo nutné
se od dříve vysloveného právního názoru v projednávané věci odchýlit.
[16] Podle §169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců, platí, že „[ž]ádost o udělení dlouhodobého víza,
s výjimkou diplomatického nebo zvláštního víza, žádost o prodloužení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů
za účelem strpění pobytu na území a žádost o vydání povolení k dlouhodobému, přechodnému nebo trvalému
pobytu je cizinec povinen podat osobně “.
[17] Z ustanovení §169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, vyplývá, že „[z]astupitelský úřad může
v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud současně s doručením žádosti
cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Řízení je v případě podle věty první
zahájeno dnem, kdy žádost došla zastupitelskému úřadu. Neupustí-li zastupitelský úřad v případě podle věty
první od povinnosti osobního podání žádosti, řízení o žádosti usnesením zastaví. Zastupitelský úřad může
od povinnosti osobního podání žádosti upustit také bez uvedení důvodů cizincem, jsou-li mu důvody pro toto
upuštění známy z jeho úřední činnosti, nebo může učinit na své úřední desce prohlášení, že od povinnosti osobního
podání žádosti upouští pro určitý druh žádostí o pobytová oprávnění podaných v budoucnu, a to zejména
v případech, pokud je cizinec nebo jeho zaměstnavatel účastníkem vládou schváleného programu.“
[18] Z napadených usnesení shodně vyplývá, že stěžovatel shledal nepřijatelnost pobytových
žádostí žalobkyň jednak z důvodu uvedeného v §169h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců
(tj. cizinec si předem nesjednal termín podání žádosti o udělení dlouhodobého víza nebo žádosti
o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo trvalému pobytu), a jednak z důvodu podle
§169h odst. 3 téhož zákona (tj. jelikož žádost nebyla podána osobně).
[19] V tomto kontextu považuje Nejvyšší správní soud za vhodné vyjasnit, jaký postup
vyplývá z §169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, a jaký je vztah tohoto ustanovení k §169h
téhož zákona. Z prvně jmenovaného ustanovení vyplývá, že podáním pobytové žádosti (spojené
zpravidla s žádostí o upuštění od osobní přítomnosti), při současném doložení důvodů pro upuštění
od povinnosti jejího osobního podání, dochází k zahájení řízení o věcném posouzení dané pobytové žádosti.
Není tedy vedeno, jak tvrdí stěžovatel, samostatné řízení o upuštění od povinnosti jejího
osobního podání. Pokud potom zastupitelský úřad (stěžovatel) přisvědčí důvodům předestřeným
cizincem pro upuštění od osobního podání žádosti, pobytovou žádost věcně posoudí.
V opačném případě řízení o pobytové žádosti v souladu §169d odst. 3, větou třetí zákona
o pobytu cizinců zastaví. O žádosti o upuštění od osobní přítomnosti však nevydává samostatné
rozhodnutí. Takovému výkladu konečně odpovídá i „následný “ postup stěžovatele v nyní
projednávané věci ve vztahu k žádostem žalobkyň o upuštění od osobní přítomnosti a jím vydaná
usnesení ze dne 27. 9. 2017, č. j. 2926/2017-HANOI-III a č. j. 2926/2017-HANOI-IV.
[20] Z §169h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců oproti tomu plyne, že pokud si cizinec
nesjedná předem termín podání žádosti, je žádost nepřijatelná a podle §169h odst. 3 citovaného
zákona není řízení (o žádosti o pobytové oprávnění) v takovém případě zahájeno, a na žádost se hledí,
jako by nebyla podána.
[21] Ze systematiky zákona tedy vyplývá, že institut nepřijatelnosti podle §169h
odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců je možné aplikovat pouze na pobytové žádosti, které
nebyly spojeny s žádostí o upuštění od osobní přítomnosti. Jak totiž zdejší soud vyslovil
v rozsudku č. j. 4 Azs 150/2018 – 35, bylo by zcela nelogické, aby žádost byla nepřijatelná a řízení
nebylo zahájeno pro nesjednání termínu k podání žádosti, který může být z povahy věci využit
pouze pro osobní podání žádosti, aniž by bylo současně postaveno najisto, zda cizinec vůbec
musí žádost podat osobně. V případě spojení pobytové žádosti s žádostí o upuštění od osobní
přítomnosti je tedy třeba postupovat podle §169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců,
který představuje zvláštní úpravu vůči §169h odst. 1 písm. a), ve spojení s §169h odst. 3 téhož
zákona. Teprve v případě, že zastupitelský úřad (stěžovatel) neshledá důvody pro upuštění
od povinnosti osobního podání žádosti, rozhodne o zastavení řízení o pobytové žádosti.
Stěžovatel se tedy mýlí, jestliže se domnívá, že v případě souběžného podání obou žádostí může
být úkon zaznamenání nepřijatelnosti do spisu považován za „nadbytečný “, přičemž takovou
nadbytečnost „zavedl zákonodárce“. Vydání usnesení o nepřijatelnosti pobytové žádosti podle
§169h odst. 1 písm. a) a §169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců je totiž při současném podání
žádosti o upuštění od osobní přítomnosti pojmově vyloučeno. Skutečnost, že posouzení
nepřijatelnosti je dle stěžovatele zákonodárcem konstruováno jako jednoduchý úkon, zachycený
v jednoduché formě (usnesení do spisu), je potom pro posouzení vztahu rozebíraných ustanovení
zcela irelevantní.
[22] Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud ve smyslu shora řečeného zcela správně
vyhodnotil, že v případě, kdy žalobkyně podaly současně pobytové žádosti a žádosti o upuštění
od osobní přítomnosti, nebylo možné postupovat podle §169h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu
cizinců, ve spojení s §169h odst. 3 téhož zákona, neboť řízení o pobytových žádostech bylo
v takovém případě zahájeno dnem, kdy žádosti došly stěžovateli, tj. dnem jejich podání
(§169d odst. 3, věta druhá citovaného zákona). Jestliže tak stěžovatel za těchto okolností učinil
usnesení o nepřijatelnosti pobytových žádostí do spisu podle §169h odst. 3, věty druhé
zákona o pobytu cizinců, zatížil napadená usnesení nezákonností s dopadem do právní sféry
žalobkyň a) a b) ve smyslu shora citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu č. j. 6 A 25/2002 – 42. Krajský soud proto napadená usnesení po právu zrušil a věc vrátil
stěžovateli k dalšímu řízení.
[23] Z uvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zákonným,
a kasační stížnost proti němu podanou proto podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou
zamítl.
[24] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Žalobkyně měly ve věci
naopak plný úspěch, mají proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti proti
stěžovateli. Jelikož nepředložily vyúčtování těchto nákladů, vycházel zdejší soud při jejich určení
ze skutečností zřejmých ze spisu. Žalobkyně jsou v řízení zastoupeny advokátem, který učinil
jeden společný úkon za dvě žalobkyně ve smyslu §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a to vyjádření ke kasační stížnosti. Za tento úkon náleží
částka 4.960 Kč [srov. §7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu,
ve spojení s §12 odst. 4 citované vyhlášky], a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celková částka náhrady nákladů žalobkyň na odměnu advokáta
činí 5.260 Kč. Odměna byla dále navýšena o částku odpovídající dani z přidané hodnoty
(1.104,6 Kč), neboť advokát je plátcem daně z přidané hodnoty. Celková výše nákladů žalobkyň
na řízení o kasační stížnosti tak činí 6.365 Kč (zaokrouhleno na celé koruny). Stěžovatel
je povinen uhradit žalobkyním uvedenou částku ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku, a to k rukám jejich zástupce advokáta Mgr. Marka Sedláka.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.)
V Brně dne 10. ledna 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu