ECLI:CZ:NSS:2019:3.AZS.81.2019:33
sp. zn. 3 Azs 81/2019 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: B. U.,
zastoupený Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2019,
č. j. 63 Az 40/2018 – 54,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi, se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3 400 Kč. Tato částka mu
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále
jen „krajský soud“) ze dne 31. 1. 2019, č. j. 63 Az 40/2018 – 54, jímž byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 10. 2018, č. j. OAM-149/LE-VL17-P17-2017.
Tímto rozhodnutím nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a
a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění rozhodném pro projednávanou věc
(dále jen „zákon o azylu“).
[2] Při posuzování věci vycházel krajský soud z následujícího skutkového stavu. Žalobce
požádal o udělení mezinárodní ochrany dne 1. 10. 2017, ačkoli v České republice žije nepřetržitě
již od konce roku 2009 (poslední roky před podáním žádosti o mezinárodní ochranu zde pobýval
nelegálně). V žádosti uvedl, že se v případě návratu do vlasti obává mafie a dalších soukromých
osob, jimž dluží finanční prostředky, které mu zaplatili za zprostředkování pozvání do České
republiky, aby zde následně mohli pracovat, k němuž však nikdy nedošlo. Dále žalobce uvedl,
že se obává uzbeckých orgánů kvůli podanému trestnímu oznámení na jeho osobu a propadlému
dokladu (zřejmě cestovního pasu – pozn. soudu).
[3] Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že žádná
z žalobních námitek není důvodná, a rozhodnutí žalovaného shledal v souladu se zákonem.
Krajský soud se neztotožnil s žalobním tvrzením, že se žalovaný nedostatečně zabýval špatnou
bezpečnostní situací v Uzbekistánu. Připomněl, že žalovaný vycházel z několika různých
podkladů, které shrnují bezpečnostní situaci v této zemi (např. Výroční zprávy Human Rights
Watch ze dne 18. 1. 2018, Výroční zprávy Amnesty International ze dne 22. 2. 2018, Výroční
zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA ze dne 20. 4. 2018 o dodržování lidských práv
v Uzbekistánu za rok 2017 či Informace Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 22. 11. 2017,
č. j. 119896/2017-LPTP). Tyto podklady obsahují dostatek aktuálních informací ohledně
politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Uzbekistánu.
[4] Stejně tak krajský soud nepřisvědčil námitce, že žalovaný nesprávně vyhodnotil otázku
existence vážné újmy, která žalobci hrozí při návratu do země původu. Krajský soud dal
za pravdu žalovanému, že žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí přímé a bezprostřední
nebezpečí vážné újmy, které by mohlo být důvodem pro udělení nějaké z forem mezinárodní
ochrany. Z výpovědi žalobce totiž plyne, že neměl během svého pobytu ve vlasti žádné problémy
s uzbeckými státními orgány ani bezpečnostními složkami.
[5] Dále žalobce tvrdil, že se obává mafie a dalších soukromých osob, kterým dluží finanční
prostředky za zprostředkovaná, ale nerealizovaná pozvání do České republiky, a má strach
z uzbeckých orgánů kvůli podanému trestnímu oznámení na jeho osobu. K tomu krajský soud
ve shodě s žalovaným konstatoval, že pokud žalobce svým jednáním spáchal trestný čin podvodu
nebo způsobil škodu konkrétním osobám, pak důsledky jeho činů včetně vyšetřování ze strany
uzbeckých orgánů nelze považovat za nebezpečí vážné újmy, které by bylo relevantní dle zákona
o azylu.
[6] Neopodstatněné jsou podle krajského soudu rovněž obavy žalobce, že by v případě
návratu do vlasti mohl být trestán za porušení migračních zákonů Uzbekistánu. Podstatné
je, že žalobce zemi původu opustil přes oficiální hraniční přechod s cestovním dokladem
a platným vízem jako tzv. ekonomický migrant, tedy s plným vědomím uzbeckých státních
orgánů, aniž by mu v odjezdu bránily. Tvrzení žalobce, že bude v případě návratu do vlasti
zadržen či uvězněn, jsou ničím nepodložené spekulace.
[7] Kasační stížnost podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) z důvodu, který podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Přijatelnost kasační
stížnosti je podle něj dána tím, že je třeba rozpovědět otázku, která dosud nebyla plně řešena
judikaturou Nejvyššího správního soudu. Za takovou otázku stěžovatel označuje to, zda lze
v současné době hodnotit Uzbekistán jako bezpečnou zemi, v níž nehrozí nebezpečí újmy
osobám, které se tam vracejí po skončení nelegálního pobytu v zahraničí.
[8] Stěžovatel namítá, že krajský soud a žalovaný se nedostatečně zabývali „nepřijatelnou
situaci“, do které se dostávají osoby, které jsou nuceny vrátit se do Uzbekistánu. Krajskému soudu
vytýká, že nezohlednil, že nástupem nového prezidenta Šavkata Mirzijojeva nedošlo k zásadní
změně situace v oblasti lidských práv.
[9] Dále tvrdí, že žalovaný neshromáždil informace v rozsahu potřebném pro své
rozhodnutí, což nelze omluvit tím, že stěžovatel neuvedl v průběhu správního řízení dostatek
azylově relevantních informací. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 - 84. V tomto rozhodnutí kasační soud
uvedl, že je třeba v jakémkoliv stádiu správního či soudního řízení zabránit návratu žadatele
do země, kde mu hrozí vážná újma, a to i v případě, že informace o takové vážné újmě nedodal
sám žadatel. To se však v projednávaném případě nestalo.
[10] Stěžovatel dále uvádí, že nemůže spoléhat na to, že by při svém návratu do Uzbekistánu byl
uzbeckými úřady brán jako „nezávadová“ osoba, o to více, že byl „fakticky vypovězen“ z Evropské unie
a byl ve výkonu trestu. Navíc tím, že podal žádost o mezinárodní ochranu, by mohl být podezřelý
z „islamistické inklinace“, což je v Uzbekistánu dostatečným důvodem pro nezákonné stíhání a věznění.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje odmítnutí kasační stížnosti, případně
její zamítnutí. Dále shrnuje důvody, které ho vedly k neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli.
Nakonec uvádí, že napadený rozsudek považuje za správný a dostatečně odůvodněný.
[12] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud posoudit námitky uplatněné v kasační stížnosti,
musel se zabývat její přijatelností. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že jestliže kasační stížnost
ve věci mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší
správní soud pro nepřijatelnost.
[13] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39
(všechna citovaná rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz), je přesahem vlastních zájmů
stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného
subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán
jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech
mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad práva a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
[14] V projednávané věci spatřuje stěžovatel přesah vlastních zájmů v tom, že v judikatuře
kasačního soudu dosud nebyla řešena otázka, zda hrozí nebezpečí osobám,
které se do Uzbekistánu, jako země svého původu, vrací po skončení nelegálního pobytu
v zahraničí. Nejvyšší správní soud tento důvod přijatelnosti kasační stížnosti neshledal,
jelikož touto otázkou se ve své nedávné judikatuře již zabýval.
[15] Předně kasační soud připomíná, že stěžovatel zemi původu opustil v roce 2008 přes
oficiální hraniční přechod s cestovním dokladem a platným vízem Uzbekistánu,
přičemž do České republiky odjel za účelem výdělku (byl tzv. ekonomickým migrantem). Ačkoli
je pravdou, že po určitou dobu pobýval na území České repliky bez pobytového oprávnění,
v současné době - jako žadatel o mezinárodní ochranu - nepobývá na území České republiky
nelegálně.
[16] Problematika postupu veřejné moci vůči občanům Uzbekistánu navracejícím
se ze zahraničí a politická situace v Uzbekistánu po nástupu nového prezidenta Šavkata
Mirzijojeva však již byla judikaturou Nejvyššího správního soudu řešena. V usnesení ze dne
3. 10. 2018, č. j. 6 Azs 291/2018 – 25, kasační soud na podkladě obdobného skutkového
stavu jako v nyní projednávané věci shledal Informace Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne
22. 11. 2017, č. j. 119896/2017-LPTP, spolu se zprávou ČTK ze dne 31. 1. 2018 o aktuálních
změnách politického režimu v zemi, aktuálními a dostatečnými (přičemž se jednalo o podklady
menšího rozsahu, než si opatřil žalovaný v nyní projednávané věci). Ve zmiňovaném usnesení
se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem žalovaného, který uvedl, že ačkoli tamější vláda
„[p]ohyb svých občanů poměrně bedlivě sleduje, ekonomičtí migranti ani neúspěšní žadatelé
o mezinárodní ochranu obvykle nečelí po návratu do Uzbekistánu problémům ze strany
státních orgánů. V případě dlouhodobého pobytu občanů v zahraničí lze v praxi očekávat pouze potíže těchto
osob při vydání nového výjezdního povolení v budoucnu“ (zvýraznění přidáno).
[17] K vyvrácení závěru, že mu v takové situaci nehrozí újma, která by byla relevantní dle
zákona o azylu, však stěžovatel nepředložil žádná určitá tvrzení opřená o konkrétní důkazy.
Tvrzení, že s nástupem nového prezidenta Šavkata Mirzijojeva nedošlo k zásadní změně situace
v oblasti lidských práv (zřejmě míněno zlepšení lidských práv - pozn. soudu) není
dostatečné. V této souvislosti je vhodné připomenout, že stěžovatel - jako žadatel o mezinárodní
ochranu - je primárním zdrojem informací podstatných pro posouzení jeho žádosti (srovnej
například usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2013, č. j. 9 Azs 1/2013 - 38).
[18] S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší správní soud s tvrzenou přijatelností kasační
stížnosti - z důvodu nutnosti vyjádřit se k dosud v judikatuře neřešené otázce - neztotožnil. Navíc
poznamenává, že není jeho úlohou, aby se judikatorně obecně vyslovoval k situaci v určité zemi
bez souvislosti s konkrétní právní otázkou. Takovou otázku však stěžovatel kasačnímu soudu
nepředložil.
[19] Kasační soud žádná pochybení krajského soudu takové intenzity, jakou předvídá usnesení
Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, nezjistil. Průběh řízení nebyl stižen vadami,
odůvodnění napadeného rozsudku s ohledem na stěžovatelem popsaný skutkový příběh bylo
dostatečné a srozumitelné a krajský soud se vypořádal se všemi žalobními námitkami. Nejvyšší
správní soud proto kasační stížnost podle §104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
[20] Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s.).
[21] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 26. 10. 2018, č. j. 63 Az 40/2018 – 22,
ustanoven zástupcem advokát Mgr. Ladislav Bárta. Podle §35 odst. 10 s. ř. s. platí v takovém
případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát. V řízení o kasační stížnosti byla
ustanovenému zástupci přiznána odměna za jeden úkon právní služby spočívající v podání
kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif); dále
jen „advokátní tarif“], za který mu náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§7 bod 5 advokátního tarifu
aplikovaný na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a 300 Kč jako paušální náhrada
hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy 3 400 Kč. Ustanovený zástupce
stěžovatele nedoložil, že je registrovaným plátcem daně z přidané hodnoty, přiznaná odměna
se mu proto nenavyšuje o částku, která odpovídá sazbě této daně. Částka v celkové výši 3 400 Kč
bude zástupci stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 13. listopadu 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu