ECLI:CZ:NSS:2019:4.AS.311.2019:35
sp. zn. 4 As 311/2019 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudce
JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: S. K., zastoupena
JUDr. Tomášem Pezlem, advokátem se sídlem Barrandova 1920/7, Praha 4, proti žalované:
Univerzita Karlova, se sídlem Ovocný Trh 560/5, Praha 1- Staré Město, o žalobě proti
rozhodnutí rektora žalované ze dne 22. 11. 2015, č. j. UKRUK/2428/2015, o kasační stížnosti
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2019, č. j. 8 A 23/2016 - 142,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2019, č. j. 8 A 23/2016 - 142, se ruší a věc
se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Předcházející řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 22. 11. 2015 č. j. UKRUK/2428/2015 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), rektor žalované zamítl žádost žalobkyně o přezkoumání rozhodnutí děkanky
Filozofické fakulty ze dne 22. 12. 2014, č. j. 2014UKFF07461, kterým bylo žalobkyni ukončeno
studium pro nesplnění požadavků vyplývajících ze studijního programu podle Studijního
a zkušebního řádu, neboť řádně neukončila studium (neobhájila disertační práci) do konce
maximální doby studia. Obhajoba disertační práce se poprvé konala dne 24. 9. 2013 s výsledkem
„neprospěla“ a děkan rozhodl o ukončení studia z důvodu řádného neukončení studia do konce
maximální doby studia. Nicméně rektor žalované rozhodnutím ze dne 12. 5. 2014 zrušil
rozhodnutí o ukončení studia a rozhodl o neplatnosti obhajoby disertační práce. Poté dne
23. 9. 2014 proběhla nová obhajoba, a to s výsledkem „neprospěla“.
[2] Žalobkyně brojila proti napadenému rozhodnutí u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“). Rozsudkem ze dne 25. 4. 2017, č. j. 8 A 23/2016 - 43 (dále jen „první
zrušující rozsudek“), městský soud žalobě vyhověl, rozhodnutí rektora žalované zrušil a věc vrátil
žalované k dalšímu řízení. Soud se zaměřil na otázku spravedlivého procesu, tj. správnosti
a zákonnosti průběhu obhajoby disertační práce žalobkyně, a shledal v něm několik závad.
[3] Nejvyšší správní soud se však s prvním zrušujícím rozsudkem neztotožnil a neshledal
v postupu žalované pochybení, která jí vytýkal městský soud. Proto rozsudkem ze dne
31. 1. 2018, č. j. 6 As 166/2017 – 83, Nejvyšší správní soud první zrušující rozsudek městského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Městský soud rozsudkem ze dne 24. 5. 2018, č. j. 8 A 23/2016 – 91 (dále jen „druhý
zrušující rozsudek“), rozhodnutí rektora žalované opět zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu
řízení. Byť byly jednotlivé kroky v souladu s právními předpisy, ve svém důsledku shledal proces
při obhajobě disertační práce žalobkyně neférovým a nerespektujícím zásady dobré správy.
Rozsudkem ze dne 6. 3. 2019, č. j. 6 As 251/2018 – 42, Nejvyšší správní soud zrušil i druhý
zrušující rozsudek a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, neboť se neztotožnil
s městským soudem, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces žalobkyně, přestože
se žalovaná nedopustila žádného konkrétního porušení právních předpisů. Nadto městský soud
nerespektoval předchozí právní názor Nejvyššího správního soudu.
[5] Rozsudkem označeným v záhlaví (dále jen „napadený rozsudek“), městský soud
napadené rozhodnutí opět zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Městský soud uvedl,
že zkoumal vady, k nimž musel přihlédnout z úřední povinnosti (konkrétně se zabýval obsazením
komise) a dospěl k závěru, že rozhodnutí musí být zrušeno pro podstatné porušení ustanovení
o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci samé.
Upozornil, že pokud zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších
zákonů (dále jen „zákon o vysokých školách“), nestanoví něco jiného, postupuje se subsidiárně
podle zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
což podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j.
6 As 191/2014 – 22.
[6] Podle městského soudu byla zkušební komise nesprávně obsazena, neboť zasedala
podruhé, a to nikoliv jako komise působící při opakování obhajoby po doplnění a přepracování
disertační práce, ale poté, co byla první obhajoba prohlášena za neplatnou na základě
přezkumného řízení. Tato konkrétní situace však není ve Studijním a zkušebním řádu Univerzity
Karlovy (dále jen „zkušební řád UK“) nijak upravena. Podle městského soudu je proto třeba řídit
se obecnými právními principy a úpravou nejblíže podobnou. Odkázal na zásady činnosti
správních orgánů dle správního řádu a poté jako nejblíže podobnou úpravu aplikoval §69 odst. 9
zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném
vzdělávání (školský zákon) [dále jen „školský zákon“], o přezkoušení žáka střední školy z důvodu
pochybností zákonného zástupce o správnosti hodnocení v pololetí či na konci školního roku.
Obdobně se přezkušují i žáci základních škol. Městský soud proto na základě argumentu a minori
ad maius konstatoval, že totéž musí platit u přezkoušení studenta vysoké školy. Členové komise
rozhodující při první obhajobě již měli utvořen k obhajobě určitý vztah, neboť už si na práci
žalobkyně vytvořili nějaký názor, a museli se opětovně sejít z důvodu napadení průběhu obhajoby
ze strany žalobkyně. Již pro tento samotný vztah lze pochybovat o jejich nepodjatosti (i když
je jejich jednání přirozené a lidské). To, že vztah nebyl pozitivní, lze dovodit i z toho,
že byl vyměněn pouze oponent, jehož závěry byly pro žalobkyni veskrze příznivé. Tato
skutečnost těžko svědčí o objektivitě komise. Rozhodování komise ve stejném složení je proto
v rozporu s ustanoveními školského zákona. O nové obhajobě měla rozhodovat nová komise,
aby bylo zajištěno právo žalobkyně na spravedlivý a nestranný proces, resp. nestranné hodnocení
schopností žalobkyně.
II. Obsah kasační stížnosti a další podání účastníků řízení
[7] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) napadla v záhlaví označený rozsudek městského soudu
kasační stížností. Po rekapitulaci předchozích soudních řízení a napadeného rozsudku uvedla,
že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 6 As 191/2014 – 22, nelze
vykládat tak široce, jak to učinil městský soud, neboť z něj vyplývá subsidiární použití správního
řádu na rozhodování podle zákona o vysokých školách toliko pro oblast doručování. Stěžovatelka
nesouhlasí s názorem, že obhajoba je jiným správním úkonem, který byl podkladem pro vydání
správního rozhodnutí, neboť obhajoba disertační práce je součástí studia, nikoliv správním
řízením, a řídí se dle §62 odst. 1 písm. c) zákona o vysokých školách podmínkami studijního
programu a zkušebním řádem.
[8] Stěžovatelka nesouhlasí se závěry městského soudu, dle kterých za použití analogie mají
být na opakování obhajoby disertační práce poté, co byla původní prohlášena za neplatnou,
aplikována ustanovení školského zákona o přezkoušení žáka střední školy. Druhá obhajoba
po zneplatnění prvního termínu z důvodu procesního pochybení rozhodně není obdobnou
situací jako přezkoušení žáka střední či základní školy poté, co má jeho zákonný zástupce
pochybnosti o správnosti hodnocení žáka na konci pololetí či školního roku. Přezkoušení, které
lze chápat jako prověření, přešetření či přezkoumání výsledků vzdělání žáků, je odlišné, neboť
má jiný cíl než konání druhé obhajoby, kterým není přezkoušení výsledku vzdělání žalobkyně
či obhajoby, ale náprava pochybení ze strany stěžovatelky, jak bylo popsáno v rozhodnutí rektora
ze dne 12. 5. 2014. Proto v tomto rozhodnutí bylo jasně uvedeno, že členové komise i oponenti
mohou být ve stejném složení. Výměnu jednoho oponenta stěžovatelka řádně zdůvodnila.
Upozorňuje, že z kapacitních důvodů je často velmi složité zajistit personální obsazení komisí,
natož jmenovat pro jeden obor zcela personálně odlišné komise. Ačkoliv daná konkrétní situace
(nová obhajoba po prohlášení první za neplatnou) není ve zkušebním řádu UK výslovně
upravena, nezakládá to povinnost řídit se úpravou obsaženou ve školském zákoně, neboť vlastní
vnitřní předpisy pro danou situaci řešení mají – prohlášením obhajoby disertační práce
za neplatnou se na ni hledí, jako by nikdy neproběhla a celý proces běží znovu dle vnitřních
předpisů stěžovatelky. Aplikace jiných právních předpisů je tak nadbytečná. Zejména proto,
že v předcházejících rozhodnutích pro městský soud tento stav problematický nebyl, je jeho
výklad zákona nepřípustný. Městský soud opakovaně argumentuje chybným obsazením komise
pro obhajobu, avšak oproti předchozím rozhodnutím z důvodů, které předtím neshledal.
[9] Úvahy městského soudu o podjatosti členů komise považuje stěžovatelka za zcela mylné.
V rozhodnutí není uveden jediný důkaz svědčící o jejich podjatosti a obhajoba disertační práce
není správním řízením, přičemž členové zkušební komise nejsou v postavení úředních osob.
Pokud by stěžovatelka na argumentaci soudu přistoupila, museli by být členové komise ovlivněni
i pozitivním posudkem oponenta prof. P., který práci žalobkyně doporučoval k obhajobě. Stejně
tak by mohla stěžovatelka ad absurdum uvažovat, zda nejsou podjatí členové senátu městského
soudu, který má stále stejného předsedu, přičemž stěžovatelka opakovaně napadá jeho rozsudky,
avšak předseda senátu si již mohl vytvořit nějaký názor k projednávané věci a o stěžovatelce (což
je přirozené a lidské).
[10] Postup městského soudu, který je v rozporu se zásadou právní jistoty, odmítá
stěžovatelka přijmout, neboť dodržela požadavky stanovené právními předpisy i svými vnitřními
předpisy, a legitimně tak očekává, že její jednání bude posouzeno jako souladné s právem. Právní
úprava je jednoznačná a nepřipouští žádný účelový výklad. Stěžovatelka postupovala v souladu
se zákonem o vysokých školách a soud žalobě vyhověl proto, že nepostupovala dle školského
zákona. Městský soud opakovaně hledá zcela absurdní důvody, pro něž by vyslovil nezákonnost
napadeného rozhodnutí. Jeho prohlášení o respektování závazného právního názoru Nejvyššího
správního soudu jsou dle stěžovatelky účelová. Dále se vůbec nevypořádal s tvrzeními
stěžovatelky a napadené rozhodnutí zrušil, aniž by prokázal porušení zákona či vnitřních
předpisů.
[11] Stěžovatelka dává závěrem Nejvyššímu správnímu soudu ke zvážení, aby zvolil kroky
k zastavení tohoto „seriálového“ rozhodování městského soudu, případně i přikázal věc jinému soudu
dle §9 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“). Shledává zde totiž snahu hledat nové a nové důvody pro zrušení napadeného
rozhodnutí, neboť postup senátu městského soudu, jemuž vždy předsedal JUDr. Slavomír
Novák, působí jako zaujatý, byť stěžovatelka nemá žádný tomu nasvědčující důkaz. Poukazuje
však na skutečnost, že soud kromě shora uvedeného opakovaně komolí název stěžovatelky,
ve věci rozhoduje rychle a žalobu rekapituluje obsáhle, zatímco vyjádření stěžovatelky stručně.
[12] Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že postup stěžovatelky považuje
za rozporný s právem studenta na spravedlivý proces (resp. spravedlivý průběh zkoušky),
což stěžovatelka sama potvrzuje svým tvrzením, že cílem nové obhajoby nebylo přezkoušení
výsledku vzdělání žalobkyně a obhajoby, ale náprava procesního pochybení. Z toho však plyne,
že žalobkyně neměla reálnou šanci při druhé obhajobě uspět. I když původní obhajobu
s negativním výsledkem prohlásila stěžovatelka za neplatnou, v podstatě považovala výsledek
za daný. Žalobkyně od počátku tvrdí, že výsledek byl dán již před obhajobou, která měla sloužit
pouze k jeho formálnímu stvrzení, a napadené rozhodnutí tento výsledek pouze formalisticky
potvrdilo.
[13] Zkouška je procesem, který je realizován jako výkon veřejné správy, a v rámci přezkumu
musí být zhodnoceno, zda došlo k naplnění požadavků zákona a vnitřních předpisů po stránce
formální i materiální. Předmětem sporu nejsou jednotlivá porušení právních předpisů, ale tvrzení,
že stěžovatelka od počátku postupovala tak, aby obhajoba proběhla znovu se stejným výsledkem.
To neodporuje formálním požadavkům, nýbrž materiálním. Do očí bijící je zde pak výměna
pouze jednoho oponenta a argumentace stěžovatelky, že šlo o autonomii rozhodnutí,
je alibistická. Rozhodnutí rektora ze dne 12. 5. 2014 nabídlo dvě možná řešení – buď opakovat
celou obhajobu za použití stávajících posudků, nebo ji provést celou znovu od počátku. Nicméně
v daném případě byl vyměněn pouze jeden oponent bez jakéhokoliv odůvodnění.
To demonstruje účelovost postupu stěžovatelky. I neúčast externího člena komise při obhajobě
(jakkoliv Nejvyšší správní soud konstatoval, že neměla vliv na výsledek obhajoby) je materiálně
vadným postupem. Obzvlášť když se omluvil záhy po svém jmenování, a mohl tak být nahrazen.
Stěžovatelce bylo svěřeno rozhodovat o právech a povinnostech a nemůže se omlouvat
nedostatkem personálního zajištění.
[14] Stěžovatelka stále pouze odkazuje na vnitřní přepisy a dokonce tvrdí nepravdivé
skutečnosti, které se v soudním spise nenalézají. Podle žalobkyně se městský soud v napadeném
rozsudku, již třetím ve věci, tentokrát zaměřil na samotnou podstatu práva studenta
na spravedlivý proces a postavil jej na jasném skutkovém stavu a logické argumentaci. Definoval
i obsah práva na řádnou zkoušku co do povinnosti vytvořit k tomu řádné podmínky.
I stěžovatelka navíc tvrdí, že opakování obhajoby není ve zkušebním řádu UK nijak řešeno.
Pak však musí nastoupit obecné principy ovládající jakýkoliv proces týkající se práv a povinností
jednotlivce. To stěžovatelka nedodržela. Postupovala mechanicky a formalisticky, aniž
by dodržela práva žalobkyně. Analogie použitá městským soudem vychází z toho, že v jiných
předpisech příslušná pravidla obsažena jsou, a to v oblasti práva školského. Zde je zohledněno
specifické postavení školy při rozhodování o právech a povinnostech jednotlivce, a je proto
na místě aplikovat při obhajobě disertační práce principy ovládající takové rozhodování.
Napadený rozsudek tak chrání základní práva žalobkyně a používá ústavně konformní výklad.
[15] Stěžovatelka reagovala na vyjádření žalobkyně replikou ze dne 28. 8. 2019. V ní se předně
ohradila proti interpretaci argumentace obsažené v kasační stížnosti žalobkyní tak, že stěžovatelka
potvrdila předem daný výsledek obhajoby, neboť jejím jediným cílem bylo odstranit procesní
pochybení, nikoliv umožnit řádné přezkoušení žalobkyně. Stěžovatelka totiž v kasační stížnosti
pouze reagovala na nepochopitelnou aplikaci školského zákona a jeho pojmů ve vysokoškolském
prostředí. Nijak však nepotvrdila, že by výsledek obhajoby považovala za předem daný, nýbrž
tvrdila, že se snažila napravit procesní pochybení. Tvrzení žalobkyně o předem daném výsledku
obhajoby jsou spekulativní a nepodložená žádnými důkazy. Stěžovatelka souhlasí, že žalobkyně
má právo na řádný proces u zkoušky, proto žalobkyni vyhověla a opakovala obhajobu
tak, aby byly naplněny formální i materiální požadavky zákona i vnitřních předpisů univerzity
i fakulty. Žalobkyně sice deklaruje, že respektuje samosprávu vysoké školy, ale zároveň
zpochybňuje rozhodnutí stěžovatelky ve věci určení členů komise a ustanovení oponentů.
[16] Z rozhodnutí rektora ze dne 12. 5. 2014 nevyplývají dvě možná řešení pro konání
opakované obhajoby – buď použít stávající posudky, nebo opakovat celou obhajobu znovu –
jak uvádí žalobkyně. Stěžovatelka poukazuje na obsah rozhodnutí rektora, z něhož alternativa
těchto dvou řešení neplyne. Rektor v něm ukládá fakultě, jaká opatření má učinit k nápravě
vadného procesu, který se má řídit podmínkami studijního programu a zkušebním řádem.
Rozhodnými jsou §47 zákona o vysokých školách a studijní a zkušební řád UK, což bylo
při nové obhajobě splněno. Konečně stěžovatelka odmítá názor městského soudu týkající
se analogické aplikace školského zákona, neboť měla postupovat podle svých vnitřních předpisů.
Nejedná se tak o ochranu práv žalobkyně, ale rozhodnutí v rozporu se zásadami soudního
rozhodování.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[18] Kasační stížnost je důvodná.
[19] Městský soud uvedl, že přihlédl z moci úřední k vadě mající vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí, což zdůvodnil odkazem na §76 odst. 1 s. ř. s. Z tohoto ustanovení
ovšem nevyplývá, k jakým vadám soud přihlíží z moci úřední, nýbrž kdy může rozhodnutí
správního orgánu zrušit i bez nařízení ústního jednání. Městský soud tedy pouze konstatoval
existenci podstatné vady řízení, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, aniž
by vysvětlil, proč k ní přihlížel ex offo (z moci úřední). Z usnesení rozšířeného senátu ze dne
8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 – 84, publikovaného pod č. 2288/2011 Sb. NSS, přitom vyplývá,
že soud může přihlížet z moci úřední k vadám řízení pouze tehdy, pokud vady brání přezkumu
rozhodnutí v mezích žalobních bodů, jinak by dispoziční zásada, která ovládá řízení před
správními soudy, ztrácela smysl.
[20] Nejvyšší správní soud tak konstatuje, že městský soud nemohl k vadě řízení spočívající
v nesprávném obsazení komise pro obhajobu disertační práce přihlížet ex offo, pokud
by žalobkyně tuto vadu v žalobě nenamítala. Nicméně v daném případě žalobkyně rozporovala
též postup stěžovatelky, která pro novou obhajobu vyměnila pouze jednoho oponenta. Namítala,
že komise měla zůstat buď ve stejném složení včetně oponentů, nebo měla být jmenována úplně
nová komise a noví oponenti. Byť tento závěr založila na odlišných argumentech než městský
soud v napadeném rozsudku, nelze městskému soudu vytýkat, že porušil dispoziční zásadu,
přestože se mylně domníval, že k vytýkané vadě mohl přihlédnout z moci úřední. Jeho závěry
však ani věcně neobstojí.
[21] Nejvyšší správní soud musí stěžovatelce přisvědčit, že způsob, jakým městský soud
analogicky vztáhl na jmenování členů komise pro obhajobu disertační práce pravidla
pro přezkoušení žáka střední či základní školy vyplývající ze školského zákona, je nepřípustný
a jedná se o nesprávné posouzení právní otázky. Odůvodnění napadeného rozsudku je v tomto
rozsahu i na hranici srozumitelnosti, neboť městský soud nejdříve obsáhle vysvětluje,
že na rozhodování o právech a povinnostech studenta se subsidiárně použije úprava obsažená
ve správním řádu, aby vzápětí na postup při jmenování členů komise analogicky vztáhl školský
zákon. Nadto je tato výkladová metoda použita nesprávně, jak bude uvedeno dále. Zákon
o vysokých školách přímo stanoví, že pokud tento zákon neobsahuje odpovídající pravidla
postupu, použije se správní řád. Je tedy překvapující, že městský soud použil analogicky školský
zákon, a to na základě zcela nepřípadného srovnání.
[22] Nejvyšší správní soud sdílí názor stěžovatelky, že situace, kdy se má konat nová obhajoba
disertační práce po prohlášení první obhajoby za neplatnou, není srovnatelná se situací,
kdy dochází k přezkoušení žáka základní či střední školy proto, že jeho zákonný zástupce
pochybuje o správnosti hodnocení v pololetí či na konci školního roku. Opakování obhajoby
slouží k zajištění možnosti obhajovat disertační práci v rámci bezvadného a férového procesu,
nikoliv k revizi hodnocení doktoranda, zatímco při přezkoušení žáků základních a vysokých škol
je cílem tohoto institutu právě přezkoumání výsledku studia. Jelikož při přezkumu obhajoby
disertační práce a na ni navazujícího rozhodnutí není přezkoumáváno hodnocení znalostí
doktoranda a jeho práce, ale pouze řádnost daného procesu, je analogická aplikace ustanovení
školského zákona zcela nemístná. Stěžovatelce lze taktéž zcela přisvědčit, že pokud v rámci této
kasační námitky poukazovala na cíl opakování obhajoby, nijak tím nepotvrdila domněnku
žalobkyně, že výsledek obhajoby byl předem daný a že stěžovatelka od počátku účelově mířila
k tomu, aby žalobkyně práci opět neobhájila. Pouze argumentovala, že s ohledem na cíl obou
dotčených institutů není správná analogická aplikace pravidel pro přezkoušení žáka základní
či střední školy dle školského zákona, s čímž se Nejvyšší správní soud ztotožnil, jak je uvedeno
shora.
[23] Stěžovatelka správně dovozuje, že při jmenování členů komise pro obhajobu disertační
práce poté, co byla první obhajoba prohlášena za neplatnou, se postupuje stejně jako v případě
konání první obhajoby. Byť studijní a zkušební řád UK výslovně nestanoví, jak se má postupovat
v tomto případě, je zcela logické, že při absenci zvláštní úpravy pro takto specifickou situaci,
se použije stejná úprava jako pro konání každé jiné řádné obhajoby. Pokud má být konána
obhajoba znovu, protože první byla zatížena procesní vadou, pro niž byla zneplatněna, jedná
se v podstatě o obhajobu řádnou. Je tudíž zcela absurdní hledat analogickou úpravu pro zvláštní
situaci, jak to učinil městský soud. Není běžné, a ani žádoucí, aby procesní předpisy obsahovaly
kazuistickou úpravu všech možných alternativ. Obsahuje-li studijní a zkušební řád UK úpravu
postupu při jmenování zkušební komise, lze jen stěží hledat rozumný důvod, proč městský soud
lpí na speciální úpravě pro obhajobu konanou znovu po prohlášení první za neplatnou.
[24] Nejvyšší správní soud naopak nesouhlasí se stěžovatelkou, že na postupy při zkoušení
studentů vysokých škol nemají být vůbec aplikována obecná pravidla správního řízení
a že subsidiární použití správního řádu není tak široké, jak dovozuje městský soud. Z judikatury
Nejvyššího správního soudu (konkrétně odkazovaného rozsudku ze dne 30. 9. 2014, č. j.
6 As 191/2014 – 22) jednoznačně vyplývá, že při rozhodování o právech a povinnostech
studenta je třeba použít subsidiárně správní řád, vyjma ustanovení o průběhu řízení v prvním
stupni a dokazování. Není pravdou, že se odkazovaný rozsudek vztahuje pouze na doručování.
Naopak Nejvyšší správní soud uvedl, že úprava správního řádu se subsidiárně uplatní včetně
doručování, nikoliv pouze při doručování. Nutno konstatovat, že postup při obhajobě závěrečné
práce studenta musí rovněž podléhat základním pravidlům správního řízení, neboť navazující
rozhodnutí o vyloučení studenta ze studia (pokud svou práci úspěšně neobhájí) vychází téměř
výhradně z výsledku obhajoby, a přijetím názoru stěžovatelky by došlo k „vyprázdnění“
povinnosti postupovat podpůrně podle správního řádu. Je přitom zcela logické a žádoucí,
aby se i na členy zkušební komise subsidiárně vztahovala např. pravidla o podjatosti úředních
osob, byť se o úřední osoby nejedná. Pokud by skutečně existoval objektivní důvod podjatosti
některého člena komise a tento člen přesto v komisi při obhajobě zasedal, pak by došlo
k porušení práva studenta na férový proces. Námitka studenta by nemohla být bez dalšího
odmítnuta s tím, že zkoušky nepodléhají pravidlům správního řádu.
[25] Nicméně s důvody podjatosti, které v návaznosti na závěr, že měla být jmenována zcela
nová komise, shledal městský soud, nelze souhlasit. Podle městského soudu pochybnosti
o nepodjatosti vyplývají ze skutečnosti, že členové komise byli přítomni první obhajobě
žalobkyně a učinili si již názor na její práci. Dále pak o neobjektivitě členů komise má svědčit
to, že došlo k výměně pouze jednoho oponenta, jehož posudek byl veskrze pozitivní. Takové
úvahy jsou však nesprávné a navíc tím městský soud opětovně nerespektoval závazný právní
názor Nejvyššího správního soudu.
[26] Městský soud uvádí, že použil subsidiárně správní řád. Ten však v případě zrušení
rozhodnutí správního orgánu nestanoví povinnost, aby o věci znovu rozhodovaly zcela jiné
úřední osoby, a naopak se řízení vrací do předchozí fáze, jakoby rozhodnutí vydáno nebylo,
a správní orgán činí kroky k odstranění vytýkaných pochybení. Kromě toho důvod podjatosti
úředních osob nelze vyvozovat z jejich postupu a rozhodování ve věci. Stěžovatelka pak trefně
poznamenává, že stejnou logikou by museli být považováni za podjaté soudci rozhodující
o žalobě v případě, že Nejvyšší správní soud zruší rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátí
k dalšímu řízení, neboť věc se vrací stejnému senátu (pokud možno v původním obsazení)
a soudci si již také jednou učinili názor na věc. Takové závěry je však třeba odmítnout jako zcela
absurdní.
[27] Vyvozuje-li městský soud neobjektivitu členů komise z výměny jednoho oponenta, jedná
se o neodůvodněné spekulace, které učinil v rozporu s názorem Nejvyššího správního
soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 6. 3. 2019, č. j. 6 As 251/2018 – 42. V tomto rozsudku
se výslovně uvádí, že „[p]okud byl před druhou obhajobou vyměněn oponent prof. P. za dr. H., byl tento
postup zdůvodněn objektivní skutečností – podle komise má dr. H. na rozdíl od prof. P. příslušnou specializaci
k tomu, aby po odborné stránce dostatečně zhodnotila práci žalobkyně. Nelze tedy přisvědčit tvrzením městského
soudu, že k výměně došlo bez zřejmých věcných důvodů, a že tedy byla svévolná. (…) Objektivně však z ničeho
neplyne, že by zde existoval zájem stěžovatelky (či členů komise pro obhajobu disertační práce), aby žalobkyně
úspěšně neobhájila svou práci. Nejvyššímu správnímu soudu není zřejmé, proč by tomu tak mělo být a proč by
od počátku měl být proces obhajoby připravován tak, aby žalobkyně svou práci nemohla úspěšně obhájit. Nutno
dodat, že při jmenování jiného oponenta (dr. H.) nemohlo být zřejmé, jaký bude jeho posudek. Proto nelze činit
přímou souvislost mezi výměnou doporučujícího posudku za nedoporučující“. Jestliže tedy městský soud
z výměny jednoho oponenta opět vyvozuje pochybnosti o objektivním hodnocení práce
žalobkyně, potažmo o spravedlivém a nestranném procesu při obhajobě disertační práce, činí tak
v rozporu s výslovným příkazem obsaženým v §110 odst. 4 s. ř. s.
[28] Nejvyšší správní soud musí stěžovatelce přisvědčit i v tom, že z rozhodnutí rektora ze dne
12. 5. 2014 nevyplývají pouze dvě možné alternativy pro jmenování členů komise a oponentů -
buď nechat komisi stejnou a použít stejné posudky oponentů, nebo opakovat celou obhajobu
a jmenovat úplně novou komisi – jak se domnívá žalobkyně. I městský soud v prvním zrušujícím
rozsudku uvedl, že bylo na úvaze fakulty, zda jmenuje nové oponenty, či nikoli. Skutečnost,
že byl obměněn jeden, sice „může z určitého úhlu pohledu vyvolávat pochybnosti, nicméně stalo se tak zcela
v mezích jak předpisu, tj. Studijního a zkušebního řádu UK, tak i předchozího rozhodnutí rektora“. Námitku
žalobkyně, dle níž stěžovatelka nemohla vyměnit pouze jednoho oponenta (a měla tedy nechat
komisi i posudky oponentů beze změny, nebo jmenovat úplně jinou komisi), tudíž neshledal
městský soud v prvním zrušujícím rozsudku důvodnou.
[29] Poté, co Nejvyšší správní soud dvakrát zrušil rozsudky městského soudu ke kasační
stížnosti žalované (která z logiky věci nerozporovala rozsudky městského soudu v rozsahu,
v němž byla žaloba shledána nedůvodnou), městský soud zcela nepřípustně a v rozporu s právní
jistotou účastníků řízení revidoval své původní závěry a bez jakéhokoliv opodstatnění shledal
důvodnými žalobní námitky, jimž původně nepřisvědčil. I z tohoto důvodu je napadený rozsudek
nezákonný. Městský soud nesmí svévolně měnit vlastní posouzení věci a nově shledat důvodnými
námitky, které považoval za nedůvodné, aniž by je přehodnotil Nejvyšší správní soud. Jinými
slovy, v části, v níž žalobu již jednou shledal nedůvodnou, nemá prostor pro změnu názoru,
pokud k tomu nebyl zavázán Nejvyšším správním soudem, a v části, v níž shledal žalobu
důvodnou, ale Nejvyšší správní soud na to vyjádřil odlišný názor, nemůže žalobě znovu vyhovět.
[30] Opakované nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu
a nepřípustné přehodnocení vlastních závěrů považuje Nejvyšší správní soud za alarmující.
Takové jednání rozhodujícího senátu městského soudu jistě nepřispívá k důvěře účastníků řízení
v soudní rozhodování. Incidenční závaznost soudních rozhodnutí a hierarchie soudního
rozhodování v rámci opravných prostředků je jednou ze základních komponent práva
na spravedlivý proces (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 37/03,
a ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 15/14). Městský soud se svým počínáním v této věci
již opakovaně těmto základním zásadám zpronevěřil a navíc zcela zbytečně prodlužuje řízení před
správními soudy a účastníkům řízení zvyšuje náklady, které v souvislosti s tímto řízením musejí
vynaložit. Nicméně ani jedna z těchto závažných skutečností nezakládá důvod podjatosti,
jak naznačuje stěžovatelka.
[31] Nejvyšší správní soud nemůže v daném případě zvažovat postup podle §9 odst. 2 s. ř. s.,
neboť jde o delegaci věci jinému krajskému soudu, nikoliv odejmutí věci rozhodujícímu senátu.
Důvody uváděné stěžovatelkou nelze vztahovat na všechny soudce městského soudu, resp.
vyvozovat z nich, že je vhodné postoupit věc soudu jinému. Zcela irelevantní jsou pak poukazy
stěžovatelky na komolení jejího názvu a stručnost rekapitulace obsahu vyjádření k žalobě.
To samo o sobě nemůže jakkoliv svědčit o zaujatosti rozhodujících soudců a být důvodem
pro jejich vyloučení z rozhodování.
[32] K námitce stěžovatelky, dle které se městský soud nevypořádal s jejími tvrzeními,
Nejvyšší správní soud uvádí, že již v rozsudku č. j. 6 As 251/2018 – 42 vysvětlil, že pominutí
argumentace strany žalované může mít vliv na přesvědčivost posouzení věci soudem, avšak samo
o sobě nemůže být důvodem pro zrušení napadeného rozsudku (srov. též rozsudek ze dne
12. 11. 2009, č. j. 1 As 64/2009 – 153).
[33] Stejně tak k opakovaným poukazům žalobkyně na výměnu oponenta a neúčast externího
člena komise při obhajobě a k domněnkám, že tyto skutečnosti svědčí o porušení práva studenta
na spravedlivý proces, a že stěžovatelka postupovala mechanicky a účelově, odkazuje Nejvyšší
správní soud na odůvodnění svého předchozího rozsudku v dané věci (č. j. 6 As 251/2018 – 42),
v němž, stručně řečeno, konstatoval, že z ničeho objektivně nevyplývá, že by stěžovatelka
směřovala k předem určenému cíli – aby žalobkyně práci neobhájila.
IV. Závěr a náklady řízení
[34] Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 s. ř. s.), v němž je městský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.). Nebude tedy sám přehodnocovat své původní závěry, ani
opakovaně vyhledávat a stěžovatelce vytýkat procesní vady či porušení předpisů, které Nejvyšší
správní soud vyhodnotil odlišně. Vzhledem k tomu, že se jedná již o v pořadí třetí zrušovací
rozsudek Nejvyššího správního soudu v této věci, považuje tento soud za nutné explicitně uvést,
že není dalšího prostoru k tomu, aby městský soud na základě uplatněných žalobních bodů
a v nich uvedené argumentaci žalobkyně shledal jakékoliv procesní vady či neférovost procesu.
Tyto námitky žalobkyně již byly komplexně vypořádány a vyvráceny buď v předchozích
rozsudcích městského soudu, nebo v rozsudcích Nejvyššího správního soudu. Městský soud
v dalším řízení rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu