ECLI:CZ:NSS:2019:4.AS.61.2019:49
sp. zn. 4 As 61/2019 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: General Logistics
Systems Czech Republic s.r.o., IČ 26087961, se sídlem Průmyslová 5619/1, Jihlava,
zast. JUDr. Zdeňkem Kratochvílem, advokátem, se sídlem Královský vršek 4762/25, Jihlava,
proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, o žalobě
proti rozhodnutí předsedy Rady žalovaného ze dne 12. 11. 2013, č. j. ČTÚ-83 613/2013-603,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 6. 2. 2019, č. j. 10 A 10/2014 - 102,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný je povin en zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku ve výši 4.114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám advokáta JUDr. Zdeňka Kratochvíla.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Předseda Rady žalovaného rozhodnutím ze dne 12. 11. 2013, č. j. ČTÚ-83 613/2013-603,
zamítl rozklad a potvrdil rozhodnutí ze dne 10. 7. 2013, č. j. ČTÚ-51 313/2013-610/III. vyř.,
kterým žalovaný podle §37 odst. 3 písm. d) zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o poštovních
službách“), rozhodl, že služby žalobkyně poskytované pod obchodními názvy Business Parcel,
Business Small Parcel, Euro Business Parcel, Euro Business Small Parcel a Global Business
Parcel podle Všeobecných podmínek účinných od 1. 6. 2013 jsou poštovními službami.
[2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 6. 2. 2019,
č. j. 10 A 10/2014 - 102, zrušil rozhodnutí předsedy Rady žalovaného i rozhodnutí žalovaného
a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
[3] V odůvodnění tohoto rozsudku městský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 9. 2017, č. j. 2 As 121/2016 - 71, uvedl, že pro uzavírání poštovní smlouvy
je klíčové, zda provozovatel hodlá vystupovat jako poskytovatel poštovní služby. Taková osoba
musí zpřístupnit poštovní podmínky v každé své provozovně a rovněž způsobem umožňujícím
dálkový přístup. Tímto zpřístupněním poštovních podmínek nabízí každému uzavření poštovní
smlouvy, kterou je následně povinna sjednat. Provozovatel se poštovní smlouvou zavazuje dodat
sjednaným způsobem zásilku adresátovi, za což mu odesílatel hradí dohodnutou cenu.
Nezbytným předpokladem k uzavření poštovní smlouvy je tedy projev vůle poskytovatele
na realizaci poštovní služby každému formou předpokládanou zákonem a přijetí této nabídky
kýmkoliv z neurčitého a nijak nespecifikovaného počtu osob, kdo se do provozovny či jiného
zařízení dostaví a podáním zásilky vyjádří vůli poštovní smlouvu uzavřít a za její poskytnutí
zaplatit dohodnutou cenu. Bez tohoto projevu vůle poskytovatele přitom nelze vůbec hovořit
o nabídce k uzavření poštovní smlouvy a tedy ani o její věcné náplni spočívající zpravidla
v podání, třídění a přepravě poštovní zásilky prostřednictvím poštovní sítě za účelem dodání
zásilky příjemci.
[4] Podle městského soudu se sice oba správní orgány ve svých rozhodnutích věnovaly povaze
poskytovaných služeb a učinily závěr, že se obsahově jedná o činnosti typické pro poštovní
služby vyjmenované v ustanovení §1 odst. 2 zákona o poštovních službách, avšak nezabývaly
se dostatečně klíčovou otázkou, zda byly tyto služby vykonávány v rámci sjednané poštovní
smlouvy ve smyslu zákona o poštovních službách. Žalobkyně přitom nikdy netvrdila, že uzavírala
se svými klienty poštovní smlouvy. Správní spis obsahuje pouze jeden doložený smluvní typ,
na základě něhož žalobkyně poskytuje svým zákazníkům služby, a to zasílatelskou smlouvu.
Pokud ji žalovaný považoval za poštovní smlouvu, pak žalovaný nedostatečně posoudil otázku
rozlišení jejích definičních znaků od zasílatelské smlouvy a přepravních smluv jako zákonem
výslovně upravených smluvních typů. Žalovaný se zejména nezabýval srovnáním předložené
zasílatelské smlouvy s procesem uzavírání poštovní smlouvy podle §4 zákona o poštovních
službách. Přitom žalobkyně uplatnila námitku o nesjednávání poštovních služeb v rozkladu proti
prvoinstančnímu rozhodnutí. Oba správní orgány tedy nedostatečně odůvodnily svůj závěr
o poskytování poštovních služeb žalobkyní. Tím zatížily svá rozhodnutí vadou
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[5] Proti uvedenému rozsudku podal předseda Rady žalovaného (dále jen „stěžovatel“) včasnou
kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“).
[6] V ní namítl, že městský soud vycházel při posouzení věci primárně z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 9. 2017, č. j. 2 As 121/2016 - 71. Závěry v něm obsažené
jsou však rozporné, a proto lze pochybovat o správnosti výkladu zákona o poštovních službách
i v nyní projednávané věci. Nejvyšší správní soud totiž v uvedeném judikátu sice připustil,
že existují i jiní poskytovatelé poštovních služeb než držitel poštovní licence, kterým je Česká
pošta, s.p. (dále jen „Česká pošta“), současně však konstatoval, že na zmíněné poskytovatele
zákon o poštovních službách nedopadá. Podle stěžovatele však není zřejmé, jak má být zajištěno
plnění povinností České republiky plynoucích ze směrnice Evropského parlamentu a Rady
97/67/ES ze dne 15. 12. 1997 o společných pravidlech pro rozvoj vnitřního trhu poštovních
služeb Společenství a zvyšování kvality služby (dále jen „poštovní směrnice“), jestliže nelze zákon
o poštovních službách na zmíněné subjekty vztáhnout. Ve své podstatě tak pozbývá smyslu
i rozhodování v pochybnostech o tom, zda určité služby představují poštovní služby.
[7] Stěžovatel také namítl, že městský soud nesprávně vyložil požadavek zákona o poštovních
službách, který spočívá v uzavření poštovní smlouvy s každým, kdo její uzavření v mezích
poštovních podmínek a způsobem v nich stanoveným požaduje. Nastíněný požadavek
totiž nesměřuje k tomu, aby všichni poskytovatelé poštovních služeb byli povinni zajistit
poskytování základních, resp. všeobecných poštovních služeb, jako je tomu u České pošty.
[8] Rovněž tak stěžovatel namítl, že podle čl. 3 poštovní směrnice musí být všeobecné poštovní
služby dostupné každému, na celém území, každý pracovní den, za dostupné ceny a ve stanovené
kvalitě. Charakter všeobecných poštovních služeb je přitom vymezen i v recitálu 12 poštovní
směrnice. Naproti tomu zákon o poštovních službách ponechává provozovatelům dostatečnou
volnost, neboť si mohou v poštovních podmínkách stanovit způsob a meze, za kterých je možné
poštovní smlouvu uzavřít. Jinými slovy, ostatní provozovatelé odlišní od držitele poštovní licence
České pošty nemají povinnost nabízet poštovní služby na celém území, každý pracovní den,
za dostupné a nákladově orientované ceny, prostřednictvím sítě provozoven a poskytovat své
služby ve stanovené kvalitě. Podle stěžovatele proto provozovatel není povinen podle poštovního
zákona uzavřít poštovní smlouvu s úplně každým, ale jen s tím, kdo její uzavření v mezích
poštovních podmínek a způsobem v nich stanoveným požaduje. Přitom zákon o poštovních
službách výslovně nestanoví, jak tyto meze a způsob mají nebo mohou být nastaveny. Stanovení
povinnosti poskytnout poštovní službu každému tak lze chápat jen jako požadavek na zajištění
dostupnosti všech poštovních služeb tomu, kdo bude požadovat po provozovateli uzavření
poštovní smlouvy v mezích poštovních podmínek a způsobem v nich stanoveným a zakotvit
v případě poštovních služeb požadavek na vyloučení možnosti diskriminovat některé uživatele.
Stanovení povinnosti uzavřít poštovní smlouvu s každým proto nejde nad rámec možností
stanovených směrnicí, když i z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 16. 11. 2016
ve věci C-2/15 DHL Express (Austria), bod 26, jednoznačně vyplývá, že toto ustanovení
se vztahuje na všechny provozovatele poštovních služeb. Skutečnost, že poskytovatel poštovních
služeb cílí na určitý okruh zákazníků (např. na podnikatele), ještě nečiní z jeho služeb služby
nepoštovní.
[9] Podle další stížnostní námitky poštovní směrnice nestanoví, že by znakem poštovní služby
byla kontraktační povinnost tak, jak ji chápe Nejvyšší správní soud například v rozsudku
ze dne 13. 12. 2017, č. j. 1 As 207/2017 - 67. Soudní dvůr Evropské unie přitom v rozsudku
ze dne 31. 5. 2018 ve spojených věcech C-259/16 a C-260/16 Confetra nedospěl k závěru,
že by poštovní směrnice neobsahovala definici poštovní služby nebo že by tato definice
byla jakkoliv neurčitá. Namísto toho Soudní dvůr při výkladu pojmu poštovní služba
zcela odkázal na její definici obsaženou v čl. 2 odst. 1 poštovní směrnice jakožto služby zahrnující
výběr, třídění, přepravu a dodávání poštovních zásilek, tedy na její věcnou náplň. Na základě
takového vymezení poštovní služby pak vyložil i definici poskytovatele poštovní služby.
Z citovaného rozsudku Soudního dvora tak vyplývá, že kritériem pro rozlišení poštovních služeb
od služeb jiných je věcná náplň takové činnosti, a proto je klíčové zkoumat, zdali daný podnik
poskytuje služby spočívající ve výběru, třídění, přepravě a dodávání poštovních zásilek.
[10] Stěžovatel i s ohledem na zásadní dopad závěrů výše uváděných rozsudků do oblasti
podnikání v oblasti poštovních služeb vyzval Nejvyšší správní soud, aby předložil Soudnímu
dvoru Evropské unie předběžné otázky, jejichž zodpovězení je nezbytné k odpovědnému
posouzení věci. Současně Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby zrušil rozsudek městského
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[11] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se závěry napadeného rozsudku
souhlasí. Definice poštovních služeb není zcela zřejmá ani poté, co se touto otázkou zabýval
Soudní dvůr Evropské unie. Podle žalobkyně je přitom v projednávaném případě problematická
primárně interpretace české právní úpravy. Stěžovatel nesprávně odmítá přijmout závěry
Nejvyššího správního soudu, které vycházejí z premisy, že k poskytování poštovních služeb musí
docházet z vůle konkrétního podnikatele, který se dobrovolně podřídí režimu poštovního zákona.
Pokud však takto podnikatel učinit nechce, neměl by jej stát k takovému kroku nutit. Činnost
žalobkyně je založena na individuálním přístupu k jednotlivým klientům, přičemž podmínky
spolupráce se v různých případech liší. Je tudíž nemožné vytvořit všeobecné podmínky vhodné
pro všechny potenciální klienty. Žalobkyně tak setrvala na názoru, že poštovní služby
neposkytuje. Proto navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. V kasační stížnosti
stěžovatel označil důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[13] Podle tohoto ustanovení „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v
nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné právní posouzení spočívá
buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis,
popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
[14] V nyní projednávané věci je sporná právní otázka, zda pro posouzení povahy služeb, které
žalobkyně poskytovala pod obchodními názvy Business Parcel, Business Small Parcel, Euro
Business Parcel, Euro Business Small Parcel a Global Business Parcel podle Všeobecných
podmínek účinných od 1. 6. 2013, je rozhodné jejich vykonávání v rámci sjednané poštovní
smlouvy ve smyslu zákona o poštovních službách. Po kladné odpovědi na tuto otázku
totiž městský soud dospěl k závěru o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů obou
stupňů, která se tímto podstatným hlediskem nezabývala.
[15] Výkladu příslušných ustanovení zákona o poštovních službách a poštovní směrnice
se Nejvyšší správní soud věnoval v rozsudku ze dne 21. 9. 2017, č. j. 2 As 121/2016 - 76,
z něhož městský soud v posuzované věci vycházel. V tomto judikátu se uvádí, že poštovní
směrnice je zaměřena hlavně na regulaci všeobecných poštovních služeb. Jimi se podle čl. 2
odst. 1 rozumí služby zahrnující výběr, třídění, přepravu a dodávání poštovních zásilek.
Poskytovatelem poštovních služeb je podle čl. 2 odst. 1a) poštovní směrnice podnik poskytující
jednu nebo více poštovních služeb. Za poskytovatele všeobecných poštovních služeb
se podle čl. 2 odst. 13 téže směrnice považuje veřejný nebo soukromý poskytovatel poštovních
služeb poskytující všeobecné poštovní služby nebo jejich část v členském státě. Druhá kapitola
poštovní směrnice upravuje výlučně všeobecné poštovní služby. Jejich poskytování
má být zaručeno ve všech členských státech, které mohou pro splnění této povinnosti určit jeden
nebo více podniků, jejichž úkolem bude poskytovat všeobecné poštovní služby na celém území
daného státu, jak vyplývá z čl. 4 poštovní směrnice. Uživatelé musí mít možnost využívat práva
na veřejnou poštovní službu, která zahrnuje jejich trvalé poskytování ve stanovené kvalitě
na všech místech na území daného členského státu za dostupné ceny pro všechny uživatele.
Všeobecné poštovní služby musí být dostupné nejméně pět dnů v týdnu a musí obsahovat
přinejmenším výběr, třídění, přepravu a dodání poštovních zásilek do 2 kg , poštovních balíků
do 10 kg a služby doporučených a cenných zásilek (čl. 3 poštovní směrnice). Podle čl. 5 poštovní
směrnice musí všeobecné poštovní služby zahrnovat vnitrostátní i přeshraniční služby,
být nabízeny stejným uživatelům za srovnatelných podmínek, být jim dostupné bez diskriminace
a s výjimkou případů vyšší moci nesmí docházet k jejich přerušení či zastavení.
[16] Podle zmíněného rozsudku poštovní směrnice rozlišuje mezi všeobecnými poštovními
službami a ostatními poštovními službami. Z poštovní směrnice lze dále dovodit, že na trhu
s poštovními službami mohou vystupovat tři skupiny poskytovatelů. Jednak jsou to určení
poskytovatelé všeobecných poštovních služeb, jejichž prostřednictvím členské státy plní
své povinnosti týkající se práva na všeobecnou poštovní službu plynoucí zejména z čl. 3 a čl. 5
poštovní směrnice. Dále se jedná o poskytovatele nabízející poštovní služby spadající
mezi všeobecné, kteří však nejsou určenými poskytovateli všeobecných poštovních služeb.
Konečně na trhu mohou působit i poskytovatelé ostatních poštovních služeb, kteří
sice provádějí služby zahrnující výběr, třídění, přepravu a dodávání poštovních zásilek,
nicméně se jedná o služby nevyjmenované v čl. 3 odst. 4 poštovní směrnice. Ustanovení čl. 9
odst. 2 třetího pododstavce poštovní směrnice přitom stanoví důležité pravidlo, podle
něhož povinnosti a požadavky uvedené v první odrážce a v čl. 3 lze stanovit jen určeným
poskytovatelům všeobecných poštovních služeb. Jen jim je proto možné v uděleném oprávnění
k poskytování poštovních služeb zároveň stanovit povinnost poskytovat všeobecné poštovní
služby spočívající ve výběru, třídění, přepravě a dodání poštovních zásilek do 2 kg a poštovních
balíků do 10 kg a služby doporučených a cenných zásilek, jakož i povinnost trvale poskytovat
poštovní služby stanovené kvality na nediskriminačním základě ve všech místech na území
členského státu za dostupné ceny pro všechny uživatele nejméně pět dnů v týdnu. Členské státy
mohou podle čl. 9 poštovní směrnice přijmout právní úpravu, na základě níž budou muset
poskytovatelé všeobecných poštovních služeb žádat o oprávnění či individuální licenci k jejich
poskytování. Pokud však nejde o určené poskytovatele všeobecných poštovních služeb, nelze jim
v uděleném oprávnění či licenci stanovit povinnost tyto služby poskytovat. Těmto ostatním
poskytovatelům, kteří chtějí nabízet služby náležející do všeobecných poštovních služeb,
není možné uložit ani povinnosti podle čl. 3 poštovní směrnice. Je tedy na nich, zda budou tyto
služby poskytovat ve všech místech na území daného členského státu, minimálně pět dnů v týdnu
a všem uživatelům. Argumentem a maiori ad minus lze dovodit, že uvedené povinnosti nelze uložit
ani poskytovatelům ostatních poštovních služeb.
[17] Dále Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 2 As 121/2016 konstatoval, že poštovní
směrnice byla transponována do zákona o poštovních službách. Definice poštovní služby
však nebyla převzata bez dalšího z poštovní směrnice. Podle §1 odst. 2 zákona o poštovních
službách se totiž poštovní službou rozumí činnost prováděná podle poštovní smlouvy
a za podmínek stanovených tímto zákonem. Poštovní služba zpravidla zahrnuje poštovní podání,
třídění a přepravu poštovní zásilky prostřednictvím poštovní sítě a je prováděna za účelem dodání
poštovní zásilky příjemci. Za poštovní službu se považuje i dodání poukázané peněžní částky.
Osoba poskytující poštovní služby nebo zajišťující zahraniční poštovní služby je pro účely
tohoto zákona provozovatelem, jak vyplývá z §2 písm. c) zákona o poštovních službách.
Tento zákon rozlišuje mezi základními poštovními službami, které vymezuje v ustanovení §3,
a službami ostatními, které nedefinuje. Do základních služeb zahrnuje všechny všeobecné služby
vyjmenované v čl. 3 odst. 4 poštovní směrnice a přidává některé další, přičemž současně stanoví,
že musí být zejména poskytovány trvale na celém území České republiky ve stanovené kvalitě
za dostupné ceny každý pracovní den. Provozovatel základních i ostatních služeb je podle §4
odst. 1 zákona o poštovních službách povinen zpřístupnit v každé své provozovně
a rovněž způsobem umožňujícím dálkový přístup poštovní podmínky, čímž nabízí každému
uzavření poštovní smlouvy. Podle odstavce druhého téhož ustanovení je takový provozovatel
povinen uzavřít poštovní smlouvu s každým, kdo její uzavření v mezích poštovních podmínek
a způsobem v nich stanovených požaduje. Ustanovení §5 odst. 1 zákona o poštovních službách
dále stanoví, že poštovní smlouvou se provozovatel zavazuje odesílateli, že dodá poštovní
zásilku nebo peněžní částku z místa poštovního podání sjednaným způsobem příjemci
do místa uvedeného v adrese, a odesílatel se zavazuje uhradit provozovateli dohodnutou cenu,
není-li sjednáno jinak. Za poštovní smlouvu se přitom považuje jakákoliv smlouva,
jejímž předmětem je poskytnutí poštovní služby.
[18] Zákonodárce tak podle uvedeného judikátu užívá definici kruhem, když stanoví, že poštovní
službou je taková služba, která je poskytována na základě poštovní smlouvy, přičemž poštovní
smlouvou je jakákoliv smlouva, jejímž předmětem je poskytnutí poštovní služby. I přes nejasnost
této definice však jazykový výklad shora citovaných ustanovení v jejich vzájemné souvislosti
neponechává prostor pro pochybnosti o tom, že zákon o poštovních službách dopadá
pouze na poštovní služby, které jsou poskytovány na základě poštovní smlouvy, přičemž uzavření
takové smlouvy musí být umožněno v zásadě každému, kdo o to projeví zájem. Provozovatel
ve smyslu zákona o poštovních službách si tak nemůže vybrat, komu své služby poskytne,
neboť je povinen uzavřít poštovní smlouvu s kýmkoli, kdo se dostaví do jeho provozovny
a v mezích a způsobem upraveným v poštovních podmínkách požádá o poskytnutí poštovní
služby. Z tohoto zákona navíc vyplývá, že všichni provozovatelé musí mít veřejně přístupné
provozovny, kde se uživatelé mohou seznámit s poštovními podmínkami a učinit návrh
na uzavření poštovní smlouvy. Úmyslem zákonodárce tedy bylo stanovit všem poskytovatelům
ve smyslu zákona o poštovních službách kontraktační povinnost a zakotvit tomu odpovídající
právo uživatelů na poskytnutí poštovní služby. Proto lze učinit závěr, že zákonem o poštovních
službách jsou regulovány pouze takové služby, které zpravidla zahrnují poštovní podání, třídění
a přepravu poštovní zásilky prostřednictvím poštovní sítě a jsou prováděny za účelem dodání
poštovní zásilky příjemci (§1 odst. 2 věta druhá) a které současně musí být poskytnuty na základě
poštovní smlouvy každému ve veřejně přístupné provozovně za předem stanovených podmínek
(§1 odst. 2 věta první ve spojení s §4 a §5). Od druhého ze jmenovaných rysů poštovních
služeb tak, jak je chápe český zákon o poštovních službách, nelze odhlédnout
právě proto, že jazykové vyjádření i sledovaný účel nenechávají prostor pro pochybnosti
o tom, že se jedná o rys podstatný a zákonodárcem zamýšlený.
[19] Jelikož jedním z obligatorních znaků poštovních služeb ve smyslu zákona o poštovních
službách je povinnost poskytnout poštovní službu, je podle rozsudku sp. zn. 2 As 121/2016
zapotřebí vykládat §1 odst. 2 zákona o poštovních službách ve spojení s jeho §4 a §5
tak že tento zákon dopadá jen na poštovní služby poskytované určenými poskytovateli
všeobecných poštovních služeb ve smyslu poštovní směrnice. Tím Česká republika dostála
povinnosti zajistit, aby uživatelé mohli využívat práva na všeobecnou poštovní službu ve smyslu
čl. 3 poštovní směrnice, což byl hlavní cíl, jehož mělo být unijní regulací poštovních služeb
dosaženo. Licence k poskytování základních služeb podle §3 zákona o poštovních
službách, pod které spadají všeobecné poštovní služby ve smyslu poštovní
směrnice, byla pro období do 31. 12. 2017 udělena rozhodnutím stěžovatele ze dne 22. 2. 2013,
č. j. ČTÚ-562/2013-610/IV.vyř., dostupným na www.ctu.cz/zakladni-sluzby, České poště, která
měla povinnost poskytovat je v tomto období na celém území České republiky ve stanovené
kvalitě za dostupné ceny každý pracovní den. Na Českou poštu se zároveň vztahovala ustanovení
§1 odst. 2, §4 a §5 zákona o poštovních službách, podle nichž byla povinna poskytovat základní
poštovní služby každému ve veřejně přístupné provozovně za předem stanovených poštovních
podmínek. Česká pošta proto byla určeným poskytovatelem poštovních služeb ve smyslu čl. 4
poštovní směrnice. Zákon o poštovních službách dopadá také na další poštovní služby, které
nebyly konkrétně vymezeny. Jelikož však i ty musí být dle §1 odst. 2, §4 a §5 téhož zákona
poskytnuty každému, mohl být jejich poskytovatelem do konce roku 2017 opět určený
poskytovatel všeobecných služeb, jímž byla jen Česká pošta. Nikomu jinému totiž odpovídající
licence podle §21 zákona o poštovních službách udělena nebyla. Za tohoto stavu
proto nebylo možné zákon o poštovních službách aplikovat vůči jinému subjektu působícímu
na trhu s poštovními službami než na Českou poštu. I když zákon o poštovních službách
nedopadal na jiné, než určené poskytovatele poštovních služeb, jímž byl v rozhodné době
jen jeden subjekt, neznamená to, že by trh s poštovními službami nebyl otevřen
i pro jiné poskytovatele a že by tedy nebylo dosaženo i druhého z neméně podstatných cílů unijní
regulace, jímž je odstranění dřívějšího monopolního postavení národních poštovních operátorů
a otevření trhu konkurenci. Zatímco totiž s účinností do 30. 6. 2000 byl trh s poštovními
službami výhradním odvětvím a pouze stát měl právo na něm působit, v současné době již státu
toto výhradní postavení nepřísluší. Na trh s poštovními službami proto mohli vstoupit další
poskytovatelé a konkurovat České poště. Na tyto subjekty však, nejde-li o určené poskytovatele
poštovních služeb, nebylo možné aplikovat zákon o poštovních službách, neboť jimi
poskytované služby nespadaly pod úzce pojatý předmět právní úpravy podle tohoto zákona.
[20] Od těchto závěrů vyslovených v rozsudku sp. zn. 2 As 121/2016 Nejvyšší správní soud
neshledává dostatečné důvody se v projednávané věci odchýlit. Plnění primárních povinností
České republiky vyplývajících z poštovní směrnice totiž bylo dosaženo naplněním jejích dvou
hlavních cílů, jimiž bylo využití práva na všeobecnou poštovní službu všemi uživateli, kteří
o ni projeví zájem, a odstranění monopolního postavení státu na poskytování poštovních služeb.
Zahrnutí jen určených poskytovatelů všeobecných poštovních služeb do režimu zákona
o poštovních službách přitom neznamená, že by činnost ostatních poskytovatelů poštovních
služeb ve smyslu poštovní směrnice nebyla českým právem vůbec upravena. Na jejich právní
vztahy s příjemci služeb obsahově odpovídajícím poštovním službám podle §2 odst. 1 poštovní
směrnice je totiž možné aplikovat příslušné typy přepravních smluv upravených v občanském
zákoníku, které chrání práva obou kontrahentů, což je nepochybně také jeden z cílů poštovní
směrnice. Závěr, že se zákon o poštovních službách vztahuje výhradně na subjekty s kontraktační
povinností, ani nečiní zcela nepotřebným institut rozhodování podle §37 odst. 3 písm. d) zákona
o poštovních službách, které umožňuje v pochybnostech stanovit, zda určité služby představují
poštovní služby. Toto ustanovení je totiž možné použít při řešení sporných případů,
kdy není zcela zřejmé, zda určitá činnost vykonávaná určeným poskytovatelem všeobecných
poštovních služeb představuje poskytování poštovních služeb ve smyslu zákona o poštovních
službách, či nikoliv.
[21] Dále není pro posouzení nyní projednávané věci rozhodné, zda z judikatury Soudního dvora
Evropské unie představované rozsudky ze dne 16. 11. 2016 ve věci C-2/15 DHL Express
(Austria) a ze dne 31. 5. 2018 ve spojených věcech C-259/16 a C-260/16 Confetra vyplývá
působnost poštovní směrnice na všechny provozovatele poštovních služeb a na všechny činnosti,
jejichž věcná náplň odpovídá definici poštovní služby obsažené v čl. 2 odst. 1 této směrnice.
Podstatné totiž je, že toto vymezení poštovní služby nebylo bez dalšího převzato do zákona
o poštovních službách, který dopadá jen na poštovní služby poskytované na základě
poštovní smlouvy, přičemž uzavření takové smlouvy musí být umožněno v zásadě každému,
kdo o to projeví zájem. Poskytování poštovních služeb na základě poštovní smlouvy každému
ve veřejně přístupné provozovně za předem stanovených podmínek tak představuje druhý
podstatný rys poštovních služeb, který český zákonodárce zamýšlel, což také výslovně vyjádřil.
Takto vymezená definice poštovních služeb neumožňuje provést jiný eurokonformní výklad
zákona o poštovních službách než ten, že se vztahuje jen na poštovní služby poskytované
určenými poskytovateli všeobecných poštovních služeb ve smyslu poštovní směrnice. Zahrnutí
všech poštovních služeb a jejich poskytovatelů ve smyslu poštovní směrnice do režimu zákona
o poštovních službách by tak bylo v rozporu s jednoznačným zněním českého právního předpisu.
[22] Právní závěr učiněný v rozsudku sp. zn. 2 As 121/2016, podle něhož se zákon o poštovních
službách vztahuje pouze na poštovní služby poskytované určenými poskytovateli všeobecných
poštovních služeb, který byl učiněn na základě premisy, že pouze těmto subjektům
může být stanovena kontraktační povinnost, by přitom neměl činit větší praktické problémy.
Jak bylo rovněž uvedeno ve zmíněném judikátu, český zákonodárce v zákoně o poštovních
službách nevyužil možnosti stanovit poskytovatelům poštovních služeb povinnost přispívat
na financování činnosti národního regulačního orgánu a nezavedl ani křížové financování držitele
poštovní licence České pošty, nýbrž úhradu čistých nákladů státem včetně předběžné (zálohové)
úhrady těchto nákladů, jak vyplývá ze znění §34b a násl. zákona o poštovních službách.
Také z tohoto důvodu není nutné, aby všichni poskytovatelé služeb, jejichž obsahová náplň
odpovídá vymezení pojmu poštovní služby podle poštovní směrnice, byli podrobeni režimu
zákona o poštovních službách. V tomto směru postačí, když se tento zákon bude vztahovat
na určené poskytovatele všeobecných poštovních služeb a další poskytovatelé poštovních služeb
vymezení v poštovní směrnici budou tuto činnost vykonávat podle soukromoprávních předpisů,
což ostatně žalobkyně v posuzované věci činila.
[23] Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, sice v usnesení ze dne 8. 10. 2019, č. j. Konf 14/2019 - 14, dospěl
k závěru, že je-li předmětem smlouvy poskytnutí poštovní služby, jedná se vždy o poštovní
smlouvu podle 5 odst. 1 zákona o poštovních službách. Nicméně tento závěr byl učiněn ve sporu
o příslušnost k rozhodnutí o právech a povinnostech vyplývajících z poštovní smlouvy, které
mají souvislost s reklamovanou poštovní službou, když tu navíc měla poskytnout Česká pošta,
což byl v rozhodné době jediný určený poskytovatel všeobecných poštovních služeb.
V tomto judikátu proto ani nebyla řešena otázka, zda se poštovní směrnice vztahuje i na ostatní
poskytovatele poštovních služeb ve smyslu poštovní směrnice.
[24] Nejvyšší správní soud tedy ve shodě s rozsudkem sp. zn. 2 As 121/2016 konstatuje,
že služby žalobkyně poskytované pod obchodními názvy Business Parcel, Business Small Parcel,
Euro Business Parcel, Euro Business Small Parcel a Global Business Parcel podle Všeobecných
podmínek účinných od 1. 6. 2013 nemohly být považovány za poštovní služby ve smyslu zákona
o poštovních službách, neboť žalobkyně nebyla určeným poskytovatelem všeobecných služeb
ve smyslu poštovní směrnice, a nemohla tak uzavřít poštovní smlouvu podle zákona
o poštovních službách.
[25] Městský soud tedy nepochybil, když s odkazem na uvedený judikát dospěl k závěru,
že se správní orgány nezabývaly klíčovou otázkou, zda byly služby poskytované žalobkyní
vykonávány v rámci poštovní smlouvy ve smyslu zákona o poštovních službách,
a tudíž jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Uvedenou právní
otázku tedy městský soud posoudil správně, v důsledku čehož není naplněn důvod kasační
stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[27] Žalobkyně byla v řízení o kasační stížnosti zcela úspěšná, a proto jí Nejvyšší správní soud
podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši.
Odměna za zastupování žalobkyně advokátem za řízení o kasační stížnosti činí podle §11 odst. 1
písm. d) ve spojení s §7 a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu částku 3.100 Kč, a to za jeden
úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti). Náhrada hotových výdajů (režijní paušál)
činí podle §13 odst. 4 advokátního tarifu za tento úkon 300 Kč. S ohledem na skutečnost,
že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se částka odměny a náhrady hotových
výdajů podle ustanovení §57 odst. 2 s. ř. s. o tuto daň ve výši 21 %, tj. o částku 714 Kč. Nejvyšší
správní soud proto rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti v celkové výši 4.114 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám jejího zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2019
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu