ECLI:CZ:NSS:2019:4.AZS.2.2019:24
sp. zn. 4 Azs 2/2019 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: J. S., zast. Mgr. Ladislavem
Bártou, advokátem, se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti žalované: Policie České republiky,
Krajské ředitelství policie Kraje Vysočina, se sídlem Vrchlického 46, Jihlava, proti rozhodnutí
žalované ze dne 2. 11. 2018, č. j. KRPJ-103812-40/ČJ-2018-160022-SV, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2018, č. j. 33 A 67/2018 -
23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předcházející řízení
[1] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím podle §129 odst. 1 ve spojení s §129 odst. 6
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
prodloužila zajištění žalobce za účelem jeho předání podle přímo použitelného nařízení
Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria
a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu
podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém
z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“). Doba prodloužení zajištění byla podle §125
odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanovena na 23 dnů od okamžiku skončení zajištění žalobce
rozhodnutím žalované ze dne 10. 10. 2018, č. j. KRPJ-103812-31/ČJ-2018-160022-SV, jímž
byla podle §125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců doba zajištění stanovena na 30 dnů
od okamžiku omezení na osobní svobodě, tedy ode dne 9. 10. 2018.
[2] Žalobce podal proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí žalované včas žalobu, v níž namítal,
že žalovaná nezdůvodnila dobu prodloužení zajištění, čímž zatížila své rozhodnutí
nepřezkoumatelností. V této souvislosti žalobce poukázal na závěry uvedené v rozsudku NSS
ze dne 19. 11. 2011, č. j. 1 As 93/2011 - 79. Žalobce dále poukázal na skutečnost, že žalovaná
na straně 4 svého rozhodnutí zřejmě nedopatřením zanechala odůvodnění prvotního zajištění,
neboť je zde hovořeno o 30 dnech, jakož i o stanovení trvání doby zajištění, nikoli prodloužení
zajištění.
[3] Krajský soud v Brně nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl; dal žalobci dílčím způsobem
za pravdu, že odůvodnění doby prodloužení zajištění je v napadeném rozhodnutí zpracováno
v minimálním standardu a není podrobné. Na druhé straně však konstatoval, že žalovaná jasně
odkázala na všechny důvody pro trvání zajištění, které byly rozvedeny v prvotním rozhodnutí
o zajištění, a dále také na klíčovou okolnost, že o prodloužení zajištění žalovanou požádalo
Ministerstvo vnitra ve vazbě na akceptaci přijetí žalobce zpět v dublinském řízení. Pokud
ministerstvo poukázalo na datum 18. 10. 2018 a uvedlo, že šestitýdenní lhůta stanovená v čl. 28
odst. 2 nařízení Dublin III končí ke dni 29. 11. 2018, žalovaná správně z těchto skutečností
při svém rozhodování o prodloužení zajištění vycházela, pokud byl tento požadavek v souladu
s právní úpravou zajištění za účelem předání podle nařízení Dublin III.
[4] Lhůta 23 dnů, o niž bylo zajištění prodlouženo ode dne skončení předchozího zajištění
žalobce, tedy koresponduje se skutečností, že původní zajištění žalobce (v době vydání
napadeného rozhodnutí byl ještě žalobce zajištěn na základě prvotního rozhodnutí o zajištění)
skončilo ke dni 7. 10. 2018, a od tohoto dne bylo potřeba prodloužit zajištění žalobce
o maximálně možnou dobu zajištění (tzn. do 29. 11. 2018), neboť termín transferu v této době
ještě nebyl znám.
[5] Tím, že žalovaná poukázala stran odůvodnění prodloužení doby zajištění na datum
29. 11. 2018, k němuž správně dopočítala ve výroku uvedenou dobu prodloužení o 23 dnů, věcně
přezkoumatelně zdůvodnila, jak byla ve výroku doba zajištění stanovena. Sice tak neučinila
zcela pregnantně a podrobně, ale podle přesvědčení krajského soudu je její úvaha
z odůvodnění rozhodnutí seznatelná a opřená o skutečnosti vyplývající ze správního spisu,
a tedy přezkoumatelná.
[6] Krajský soud zároveň podotknul, že rozsudek NSS ze dne 19. 11. 2011,
č. j. 1 As 93/2011 - 79, na který stěžovatel poukazoval, se týká jiné podoby zajištění cizince,
a to za účelem správního vyhoštění.
[7] Ke skutečnosti, že žalovaná na straně 4 uvádí i dobu zajištění 30 dnů, krajský soud uvedl,
že jde zcela zřejmě o citaci textu prvotního rozhodnutí o zajištění, na nějž napadené rozhodnutí
ve svých důvodech z podstatné části navazuje. Proto nelze hovořit o nesrozumitelnosti či vnitřní
rozpornosti napadeného rozhodnutí.
II. Obsah kasační stížnosti
[8] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační
stížnost. Namítal, že krajský soud fakticky nahradil absentující úvahu žalované a pokusil
se v kasační stížností napadeném rozsudku napravit její pochybení. Závěr krajského soudu,
že žalovaná není povinna přesně uvést, jakým způsobem byla stanovena doba zajištění, a postačí,
pokud lze úvahu žalované rekonstruovat ze spisového materiálu, nelze podle stěžovatele
akceptovat. Taková rekonstrukce totiž vede pouze k pravděpodobnému závěru o úvahách
žalované a nikdy nemůže o procesech, které vedly ke stanovení konkrétní doby zajištění,
poskytnout nezpochybnitelný a věrný obraz. Stěžovatel dále zmínil, že fakticky stejnou situací
se zabýval NSS v rozsudku ze dne 16. 5. 2018, č. j. 10 Azs 85/2018 - 33. Stěžovatel uzavřel,
že nelze akceptovat, aby soud sám rekonstruoval v odůvodnění nevyjádřenou úvahu žalované
o tom, z jakého důvodu stanovila konkrétní dobu prodloužení zajištění, byť by závěry soudu
mohly být správné. Napadené rozhodnutí žalované a ani rozsudek krajského soudu tak nemohou
obstát.
[9] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se plně ztotožňuje s rozsudkem
krajského soudu.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[11] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná o posouzení,
zda rozhodnutí žalované obsahuje řádné odůvodnění prodloužení zajištění stěžovatele.
[12] Žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí uvedla relevantní právní úpravu, popsala
skutkové okolnosti případu a dosavadní vývoj věci, úkony učiněné v dosavadním řízení správními
orgány a závěrem konstatovala, že „22. 10. 2018 byla cestou Ministerstva vnitra, Odboru azylové
a migrační politiky, Oddělení mezinárodní ochrany, Dublinské středisko, zasláno oznámení,
že dne 18. 10. 2018 Rakouská republika přijala svoji odpovědnost a zaslala souhlas s přijetím cizince J. S.
v souladu s Dublinským nařízením a předání jmenovaného do odpovědného členského státu bude realizováno
v souladu s nařízením ve lhůtě do 6 týdnů, tj. do 29. 11. 2018.
V kontextu předchozích odstavců a s ohledem na zjištěné skutečnosti obsažené v tomto rozhodnutí o zajištění
je dostatečně odůvodněn institut zajištění v souladu s ust. §129 odst. 1 ve spojení s §129 odst. 6 zákona
č. 326/1999 Sb., tedy zajištění za účelem předání cizince podle mezinárodní smlouvy nebo přímo použitelného
právního předpisu Evropských společenství, neboť cizinec se při pobytové kontrole prokazoval dokladem jiné osoby
jako dokladem vlastním, pobýval na území České republiky neoprávněně bez cestovního dokladu a bez víza,
nebo platného povolení k pobytu a vědomě porušoval právní povinnosti stanovené českým právním řádem, čímž
vážným způsobem narušoval veřejný pořádek.“
[13] Jak již bylo v konstantní judikatuře NSS mnohokrát řečeno, zajištění cizince představuje
mimořádný institut, jehož využití je na místě pouze tehdy, kdy žádaného výsledku nelze docílit
mírnějšími prostředky. Poukázat lze v tomto směru např. na rozsudek ze dne 22. 7. 2010,
č. j. 9 As 5/2010 - 74, publ. pod č. 2129/2010 Sb. NSS, v němž Nejvyšší správní soud
konstatoval, že „institut zajištění cizince a jeho následné umístění do zařízení pro zajištění cizinců
(až na 180 dní, resp. 90 dní v případě cizince mladšího 18 let) představuje mimořádný institut, který umožňuje
policii zasáhnout do ústavně chráněného práva na osobní svobodu, které je jednou ze základních součástí
nedotknutelnosti člověka zakotvené obecně v čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Právo na osobní
svobodu je zaručeno v čl. 8 odst. 1 Listiny, přičemž podle odst. 2 téhož článku nikdo nesmí být zbaven svobody
jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.“ Podobně v rozsudku ze dne 21. 1. 2016,
č. j 2 Azs 300/2015 - 29, NSS uvedl, že zajištění cizince „představuje mimořádný institut umožňující
policii zásadním způsobem zasáhnout do práva na osobní svobodu. Toto právo je jednou ze základních součástí
nedotknutelnosti člověka a je výslovně zaručeno v článku 8 Listiny základních práv a svobod jako součásti
ústavního pořádku České republiky, kterou je ve smyslu judikatury Ústavního soudu i Evropská úmluva,
jakožto ratifikovaná a vyhlášená smlouva o lidských právech a základních svobodách (dále jen Úmluva);
k tomu srov. zejména nález ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01, publikovaný pod č. 403/2002 Sb.
či nález ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 752/02, publikovaný pod č. 54, sv. 30, str. 65 Sb. n. u. US,
oba dostupné též z http://nalus.usoud.cz.“
[14] Uvedené závěry je třeba vztáhnout rovněž na rozhodnutí o prodloužení zajištění cizince,
neboť i důsledkem těchto rozhodnutí je omezení svobody. Také rozhodnutí o prodloužení
zajištění cizince proto musí být s ohledem na intenzitu způsobu, jakým zasahuje do práva
na osobní svobodu, podrobně zdůvodněno.
[15] Žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí poukázala na skutečnost, že stěžovatel
byl zadržen dne 9. 10. 2018 na dobu 30 dnů, zmínila důvody, pro které byl stěžovatel zajištěn,
a poukázala na skutečnost, že předání stěžovatele bude realizováno do 29. 11. 2018. Z výše
uvedeného je zřejmé, že stěžovatel byl prvotním rozhodnutím žalované zajištěn do 7. 11. 2018
a že jeho zajištění muselo být prodlouženo, neboť termín předání stěžovatele byl stanoven
do 29. 11. 2018. Žalovaná proto dobu zajištění prodloužila tak, aby doba zajištění stěžovatele
trvala do tohoto termínu.
[16] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší právní soud k závěru, že rozhodnutí žalované
obsahuje důvody zajištění stěžovatele a obsahuje rovněž zdůvodnění, proč žalovaná prodloužila
dobu zajištění právě o 23 dnů. Ve vztahu k prodloužení zajištění tak rozhodnutí žalované
obsahuje dostatek důvodů pro soudní přezkum. Nejedná se tudíž o případ, kdy úvahy žalované
by bylo nutné rekonstruovat pouze s přihlédnutím k obsahu správního spisu, jak tvrdí stěžovatel
v kasační stížnosti.
[17] Rozhodnutí žalované proto Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem
nepovažuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalované je na místě pouze vytknout,
že své úvahy ohledně délky doby prodloužení zajištění stěžovatele neuvedla přesněji
a provázaněji, což však nemá v posuzované věci vliv na zákonnost jejího rozhodnutí.
[18] Nelze proto přisvědčit ani námitce stěžovatele, že krajský soud tím, že důvody
pro prodloužení zajištění v rozhodnutí žalované shledal, fakticky nahradil absentující úvahu
žalované.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[19] Uplatněné důvody kasační stížnosti tak nebyly zjištěny, a Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[20] Současně v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. soud nepřiznal žádnému
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl
úspěch a žalované v něm žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2019
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu