ECLI:CZ:NSS:2019:4.AZS.30.2019:31
sp. zn. 4 Azs 30/2019 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: S. N.,
zast. Mgr. Umarem Switatem, advokátem, se sídlem Dědinova 2011/19,
Praha 4, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie,
se sídlem Olšanská 2, P. O. Box 78, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 10. 2018,
č. j. CPR-14491-6/ČJ-2018-930310-V223, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2019, č. j. 1 A 105/2018 - 19,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2019, č. j. 1 A 105/2018 - 19,
se zru š u je a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké policie, rozhodnutím
ze dne 5. 4. 2018, č. j. KRPA-45358-14/ČJ-2018-000022, stanovilo žalobci novou lhůtu
k vycestování z území České republiky, a to v délce 30 dní ode dne nabytí právní moci
tohoto rozhodnutí (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“).
[2] K odvolání žalobce změnila žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně tak, že za text výroku doplnila: „a poté, co bylo vydáno nové závazné
stanovisko Ministerstvem vnitra České republiky, na základě kterého pominuly důvody znemožňující vycestování
cizince ve smyslu §179 zákona č. 326/1999 Sb.“ Ve zbytku žalovaná rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně potvrdila.
II.
[3] Žalobce se proti rozhodnutí žalované bránil žalobou u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Nepřisvědčil totiž stěžejní
žalobní argumentaci, podle které správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav věci ve vztahu
ke změně situace v zemi původu žalobce – Republice Uzbekistán (dále jen „Uzbekistán“).
III.
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel) nyní napadá rozsudek městského soudu kasační stížností
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a vrátit
věc městskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatel namítá, že postup správních orgánů i městského soudu v jeho věci
byl nesprávný a vydaná rozhodnutí jsou nedostatečně podložená a odůvodněná; je přesvědčený
o tom, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Uvádí, že bezpečnostní situace
v Uzbekistánu se vyvíjí a nelze se při posuzování situace v zemi opírat o zprávy starého data,
resp. o zprávy neaktuální. Stěžovatel byl během pobytu v České republice aktivní na sociálních
sítích, přičemž vyjadřoval své názory související s bezpečnostní a politickou situací
v Uzbekistánu. V případě svého návratu do země původu se proto obává toho, že mu zde hrozí
nelidské a ponižující zacházení, jelikož lze důvodně předpokládat, že jeho názory byly po dobu
jeho pobytu v České republice monitorovány a stěžovatel se ocitl v hledáčku místních úřadů.
Stěžovatel poukazuje i na to, že nemá v Uzbekistánu možnost pracovního zařazení ani jiné
výdělečné činnosti. Rovněž uvádí, že v zemi původu nemá rodinné ani sociální zázemí; naopak
zde v České republice má přátele, zdokonaluje se v českém jazyce a velmi dobře mu rozumí.
[6] Stěžovatel nesouhlasí s tím, že v projednávané věci nelze posuzovat otázku
nepřiměřenosti zásahu správního rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele;
povinností správních orgánů je postupovat tak, aby nikomu nevznikla zbytečná újma a vždy
je třeba zkoumat, zda nedojde k nepřiměřenému zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného
života, přičemž v posuzované věci je nepřiměřený zásah zjevný.
[7] Stěžovatel také uvádí, že napadené rozhodnutí je nezákonné, nesprávné
a nepřezkoumatelné. Ve správním řízení byl zásadně porušen nejenom §3 správního řádu, neboť
správní orgány porušily zásadu vstřícnosti a nezjistily stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti,
ale i další zásady správního řízení obsažené zejména v §2 správního řádu.
[8] Zásadní pochybení spatřuje stěžovatel v postupu městského soudu, který nedostatečně
odůvodnil své rozhodnutí, neboť vycházel z nedostatečně zjištěných skutečností a dostatečně
se nevypořádal s argumenty uvedenými v žalobě; za stavu, kdy soud uplatněné námitky
jen rekapituluje, aniž by k nim zaujal přezkoumatelné stanovisko, nelze mít povinnost soudu
ve vztahu k odůvodnění jeho rozhodnutí za splněnou.
[9] Součástí kasační stížnosti učinil stěžovatel i návrh na přiznání odkladného účinku.
Tomu Nejvyšší správní soud vyhověl usnesením ze dne 1. 3. 2019, č. j. 4 Azs 30/2019 - 20.
IV.
[10] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na své vyjádření k žalobě a ztotožnila
se se závěry uvedenými v napadeném rozsudku. Navrhla tudíž zamítnutí kasační stížnosti.
V.
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Přitom
však shledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž musel přihlédnout z úřední povinnosti,
i když nebyly v kasační stížnosti výslovně namítány. Řízení před městským soudem totiž
bylo zatíženo vadou, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku.
[12] Podle §51 odst. 1 s. ř. s. platí, že „[s]oud může rozhodnout o věci samé bez jednání,
jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li
účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí
být ve výzvě poučen.“ Podle odstavce 2 téhož ustanovení platí také, že „[s]tanoví-li tak tento zákon,
rozhoduje soud bez jednání o věci samé i v dalších případech“.
[13] Jedním ze základních projevů práva na spravedlivý proces je i zásada ústnosti a veřejnosti
soudního jednání. Každý má právo, aby byla jeho věc projednána veřejně, bez průtahů a v jeho
přítomnosti, má právo se vyjádřit k provedeným důkazům, stejně jako další důkazy navrhovat,
předkládat soudu právní argumenty či tvrdit další skutečnosti. Právo účastníka na bezprostřední
účast u jednání soudu má zajistit, aby soud přinejmenším v jedné soudní instanci s účastníkem
vešel či mohl vejít (požaduje-li to účastník) v osobní kontakt a aby účastník mohl soudu
bezprostředně a přímo sdělit svoji verzi toho, co je předmětem rozhodování, a poukázat
na skutečnosti svědčící ve prospěch jeho tvrzení, a to i v případě, že soud na základě dosud
získaných informací z vyjádření účastníků a ze správního spisu má (a třeba i, jak se nakonec
ukáže, oprávněně) za to, že účastník soudu žádnou relevantní informaci neposkytne.
[14] Otázkou nutnosti nařízení jednání v řízeních před krajskými, resp. městskými, soudy
jako správními soudy se Nejvyšší správní soud již ve svých rozhodnutích zabýval. V rozsudku
ze dne 29. 11. 2005, č j. 4 As 46/2004 - 58, například dovodil, že zamítl-li soud žalobu
bez jednání poté, co na výzvu předsedy senátu podle §51 odst. 1 s. ř. s. vyjádřil účastník řízení
s takovým postupem nesouhlas, je kasační stížnost podaná z důvodu uvedeného v §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. pro vadu řízení spočívající v tom, že byla účastníku odepřena možnost jednat
před soudem, důvodná. Shodně se k dané problematice vyslovil i Ústavní soud. V nálezu ze dne
22. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 819/07, uvedl, že „[p]rojeví-li [některý z účastníků řízení] nesouhlas
s rozhodnutím věci bez jednání nebo požaduje-li nařízení jednání, je povinností soudu k projednání věci samé
jednání nařídit (samozřejmě nejde-li o některou ze zákonem stanovených výjimek; viz §51 odst. 2 a §76
odst. 1 s. ř. s.)“.
[15] Zákonná úprava obsažená v ustanoveních §51 a §76 s. ř. s. umožňuje ve výjimečných
případech za splnění všech zákonných podmínek upustit od povinnosti krajského,
resp. městského, soudu nařídit jednání. Taková výjimka však musí být vykládána restriktivně,
s ohledem na zájmy účastníka řízení, o jehož právech se rozhoduje, a který má rovněž oprávnění
svými dispozičními úkony zásadně ovlivňovat předmět řízení a průběh projednání jeho věci
před soudem.
[16] V právě souzené věci takové podmínky dány nebyly. Z předloženého soudního spisu
Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 5. 12. 2018 byla do datové schránky zástupce stěžovatele
doručena výzva městského soudu podle §51 odst. 1 s. ř. s. (viz doručenka na čl. 15). Stěžovatel
byl vyzván, aby se ve lhůtě dvou týdnů vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby soud rozhodl o věci samé
bez nařízení jednání. Byl rovněž poučen, že souhlas s rozhodnutím věci bez jednání
bude presumován rovněž tehdy, nevyjádří-li ve stanovené lhůtě nesouhlas s takovým postupem
městského soudu. Na tuto výzvu stěžovatel prostřednictvím svého zástupce reagoval vyjádřením,
které bylo městskému soudu doručeno dne 18. 12. 2018 (viz čl. 16 spisu městského soudu),
tedy ve stanovené lhůtě, v němž výslovně uvedl, že na nařízení jednání trvá. Toto sdělení
stěžovatele je založeno na čl. 17 spisu městského soudu.
[17] Ze shora uvedeného je zřejmé, že stěžovatel městskému soudu výslovně ve stanovené
lhůtě sdělil, že nesouhlasí s tím, aby rozhodoval ve věci bez nařízení jednání. Nemohlo proto
ani dojít k domněnce udělení souhlasu ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s. Městský soud přesto rozhodl
bez nařízení jednání, ačkoliv k tomu nebyly splněny zákonné podmínky. Zatížil tak řízení
o žalobě vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.; z tohoto důvodu kasační soud napadený rozsudek pro uvedenou vadu
zrušil.
[18] V dalším řízení městský soud nařídí k projednání věci jednání. V novém rozhodnutí
o věci samé, v němž se vypořádá se všemi uplatněnými žalobními body, zohlední i výsledky
tohoto jednání.
[19] Pro právě uvedené se tudíž Nejvyšší správní soud nyní nemůže zabývat stěžovatelem
uplatněnou kasační argumentací; bylo by to totiž předčasné.
VI.
[20] Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V něm je městský soud
vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[21] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2019
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu