ECLI:CZ:NSS:2019:4.AZS.374.2018:57
sp. zn. 4 Azs 374/2018 - 57
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: V. L., zast. JUDr. Michalem
Špirkem, advokátem, se sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 2. 2016,
č. j. OAM-958/ZA-ZA04-P16-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2018, č. j. 49 Az 13/2016 - 64,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Michalu Špirkovi, advokátovi,
se př i z ná vá odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti
ve výši 8.228 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě
60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodl
tak, že se žalobkyni neuděluje mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Praze (dále jen
„krajský soud“), který ji shora uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl.
[3] Krajský soud nejprve k námitce žalobkyně týkající se porušení §2 odst. 4 správního řádu
uvedl, že jelikož tato nebyla nikterak doplněna, nepovažuje ji za řádnou žalobní námitku
ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; prostým odkazem na ustanovení zákona, nedoplněným
o konkrétní skutkovou či právní argumentaci, žalobkyně neuvedla, z jakých skutkových
a právních důvodů považovala napadené rozhodnutí za nezákonné.
[4] K argumentaci žalobkyně, že žalovaný při posuzování možnosti udělení azylu podle §12
zákona o azylu dostatečně nezjistil skutkový stav ohledně ochoty a schopnosti ukrajinských
státních orgánů poskytnout žalobkyni ochranu proti pronásledování členů uskupení Pravý sektor,
krajský soud na podkladě zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu
lidských práv na Ukrajině z 16. 5. – 15. 8. 2015 uvedl, že nelze potvrdit obavu žalobkyně,
že by jí ukrajinskými státními orgány nebyla poskytnuta ochrana. Krajský soud však
rovněž zdůraznil, že v případě žalobkyně vůbec nelze hovořit o pronásledování ve smyslu §12
písm. a) zákona o azylu ani nebyl dán oprávněný důvod k obavám z pronásledování podle §12
písm. b) téhož zákona. Krajský soud tedy neshledal námitky žalobkyně proti úvaze žalovaného
o neudělení azylu podle §12 písm. a) zákona o azylu za důvodné.
[5] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce žalobkyně, že žalovaný při odůvodnění neudělení
azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu pouze odkázal na své odůvodnění o neudělení azylu
podle §12 písm. a) téhož zákona a nevěnoval se její argumentaci ohledně požadavku členů
Pravého sektoru, aby při pohovorech mluvila pouze ukrajinsky; dospěl závěru, že napadené
rozhodnutí vyhovuje požadavku na řádné odůvodnění a žalovaný se s uvedenou argumentací
neopomněl vypořádat.
[6] Krajský soud neshledal pochybení ani v závěru žalovaného týkajícího se nesplnění
podmínek k udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Uvedl, že spojení
zdravotních potíží žalobkyně se stresem způsobovaným pobytem na území Ukrajiny, je ničím
nepodloženým tvrzením žalobkyně, resp. žalobkyní tvrzeným názorem lékaře, který
nebyl žádným způsobem doložen ani odůvodněn.
[7] Krajský soud se neztotožnil ani s žalobní argumentací zpochybňující závěr žalovaného,
že v případě žalobkyně nebyly dány důvody pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 1
a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Dovodil, že jednání příslušníků strany Pravý sektor nelze
v případě žalobkyně považovat za pronásledování i že žalobkyni nehrozí nebezpečí mučení,
nelidského či ponižujícího zacházení či trestu.
[8] Nakonec krajský soud vysvětlil, že neshledal důvod k provedení důkazů navržených
žalobkyní, neboť aktivity extremistické strany Pravý sektor na Ukrajině dostatečně dokumentují
informace o zemi původu, které jsou součásti správního spisu.
III.
[9] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní proti rozsudku krajského soudu brojí kasační
stížností z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek zrušit
a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[10] K přijatelnosti kasační stížnosti podle §104a s. ř. s. stěžovatelka uvádí, že kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy, neboť se týká vymezení pojmu
pronásledování za situace, kdy k pronásledování z důvodu uplatňování politických práv
a zastávání politických názorů dochází nestátním subjektem ve státě, v němž není státní moc
schopna a ochotna poskytnout ochranu občanovi, který zastává politické názory a je členem
bývalé politické strany Strany regionů a politické strany UKROP, se kterými státní moc
nesouhlasí a nachází se s nimi v opozičním boji.
[11] Stěžovatelka má za to, že žalovaný ani krajský soud řádně nezjišťovali okolnosti
o postavení státní moci ve vztahu k bývalým členům Strany regionů a prorusky smýšlejícímu
obyvatelstvu ani ve vztahu k členům pravicově zaměřené politické strany UKROP. Nesouhlasí
se závěrem krajského soudu, že není důvod se domnívat, že by jí státní orgány Ukrajiny obecně
nebyly schopny, resp. ochotny, ochránit.
[12] Stěžovatelka rovněž krajskému soudu vytýká, že náležitě neodůvodnil napadený rozsudek,
čímž nerespektoval soudní judikaturu týkající se náležitostí odůvodnění rozhodnutí i judikaturu
týkající se zjišťování skutkového stavu relevantního pro posuzování žádostí o azyl. Stěžovatelka
k tomu poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2006,
č. j. 4 Azs 264/2005 – 68, z něhož cituje, že zásada materiální pravdy má v řízení o udělení azylu
svá specifika spočívající v pravidelné nedostatečnosti důkazů prokazujících věrohodnost tvrzení
žadatele o azyl, a vyvozuje z něj, že v případě, kdy ve správním řízení uváděla skutečnosti
podřaditelné pod taxativně vymezené důvody pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu,
je na správním orgánu, resp. v právě posuzovaném případě na soudu, aby vyvrátil
pravdivost jejích tvrzení, a to buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností vážících
se na stěžovatelčina tvrzení, anebo alespoň s takovou měrou pravděpodobnosti, která nevyvolá
zásadní pochybnosti o správnosti úsudku.
[13] Stěžovatelka dále v kasační stížnosti opětovně namítá, že je přesvědčená o svém právu
na udělení azylu podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Za nesprávný a nedostatečně
odůvodněný považuje závěr krajského soudu, že nelze potvrdit její obavu z toho, že by jí státními
orgány Ukrajiny nebyla poskytnuta pomoc proti tvrzenému pronásledování. Podle stěžovatelky
žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci ohledně toho, zda jsou ukrajinské státní orgány
ochotny a schopny jí poskytnout ochranu proti pronásledování příslušníky Pravého sektoru,
a zatížil tím napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, přičemž krajský soud
se v napadeném rozsudku snaží tyto vady zhojit a doplnit odůvodnění napadeného rozhodnutí,
ale zakládá své závěry pouze na zprávě Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu
lidských práv na Ukrajině z května až srpna 2015. Stěžovatelka tedy žalovanému i krajskému
soudu vytýká, že si neopatřili žádné konkrétní podklady pro své závěry, zda je jí, jako člence
protistátních a státem potlačovaných politických stran a hnutí, státní moc na Ukrajině schopna
a ochotna poskytnout pomoc; opatřené zprávy se netýkají posuzovaného problému stěžovatelky,
jako členky strany UKROP a jejího pronásledování ultrapravicovou stranou Pravý sektor
pro zastávání proruského smýšlení.
[14] Stěžovatelka se v kasační stížnosti rovněž vymezila proti závěru žalovaného a krajského
soudu, že popsané incidenty směřované proti ní, nelze označit za pronásledování ve smyslu
zákona o azylu, ani v jejím případě není dán oprávněný důvod k obavám z pronásledování.
Stěžovatelka má za to, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s námitkou týkající
se posouzení závažnosti a intenzity útoků ze strany členů Pravého sektoru. Je přesvědčená, že jí
uváděné incidenty lze považovat za psychický nátlak, který závažně porušuje lidská práva,
neboť ovlivňuje její rozhodování a jinak svobodnou vůli.
IV.
[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka v průběhu správního
řízení neuvedla žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možné učinit závěr, že v zemi
původu vyvíjela činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu §12
písm. a) zákona o azylu, za kterou by byla azylově relevantním způsobem pronásledována,
ani že by jí v případě návratu do země původu hrozilo nebezpečí vážné újmy. Stěžovatelkou
popsané incidenty, kterým byla podle jejího tvrzení vystavena kvůli svému členství ve stranách
Strana regionů a UKROP, nelze co do intenzity a míry označit za pronásledování ve smyslu
zákona o azylu, které by závažným způsobem porušilo základní lidská práva stěžovatelky
a bylo by tak důvodem k udělení mezinárodní ochrany podle zákona o azylu. Stěžovatelka
se nadto neobrátila s žádostí o pomoc na ukrajinské státní orgány, tedy nevyužila všechny
možnosti, které jí právní systém její vlasti k ochraně jejích práv a zájmů poskytuje; a to přes to,
že sama uvedla, že v zemi původu nikdy neměla problémy se státními orgány, policí nebo soudy.
Nelze proto podle žalovaného dospět k závěru, že by ukrajinské státní orgány neposkytly
stěžovatelce v její situaci náležitou ochranu.
[16] Žalovaný rovněž poukázal na to, že při pohovoru dne 5. 1. 2016 stěžovatelka uvedla,
že měla dva důvody k odjezdu z vlasti, přičemž prvním byly výhružky ze strany Pravého sektoru
a druhým snaha zbavit se zdravotních problémů. Při témže pohovoru však stěžovatelka
rovněž uvedla, že do České republiky odjela odpočívat do Mariánských Lázní a nejela sem
s úmyslem požádat o azyl. Tyto skutečnosti podle žalovaného snižují hodnověrnost prohlášení
stěžovatelky a ukazují na zjevné snahy stěžovatelky na legalizaci jejího pobytu z důvodu
podstupování léčby v České republice.
[17] Žalovaný také uvedl, že při posouzení stěžovatelčiny žádosti o mezinárodní ochranu
vycházel především z výpovědí stěžovatelky, jí doložených informací (lékařských zpráv) a dále
z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní
situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině, přičemž se se všemi zjištěnými
skutečnostmi dostatečným způsobem zabýval a řádně odůvodnil, proč tyto nepředstavují důvody
pro udělení mezinárodní ochrany. Zdůraznil, že napadené rozhodnutí je v souladu s právními
předpisy a navrhl proto zamítnutí kasační stížnosti.
V.
[18] Nejvyšší správní soud se v prvé řadě musel zabývat přípustností podané kasační stížnosti,
neboť jde v pořadí již o druhou kasační stížnost v dané věci a podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
je kasační stížnost nepřípustná „[…]proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní
rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem“. Opakovaná kasační stížnost je přípustná pouze
tehdy, „[…]je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu“ a v případech, kdy Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí soudu
pro procesní pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový stav, anebo nepřezkoumatelnost
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011,
č. j. 1 As 79/2009 – 165).
[19] V projednávaném případě kasační soud k první kasační stížnosti stěžovatelky zrušil
rozsudkem ze dne 25. 7. 2018, č. j. 8 Azs 105/2017 – 81, rozsudek krajského soudu ze dne
31. 3. 2017, č. j. 49 Az 13/2006 – 40, pro nepřezkoumatelnost. Jedná se tudíž o jednu z výše
uvedených výjimek z nepřípustnosti kasační stížnosti podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Druhá
stěžovatelčina kasační stížnost směřující proti napadenému rozsudku, který krajský soud vydal
poté, co byl jeho původní rozsudek č. j. 49 Az 13/2006 – 40 zrušen, je tudíž přípustná.
[20] Nejvyšší správní soud rovněž předesílá, že jednou z podmínek věcného přezkumu kasační
stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany je její přijatelnost. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší
správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[21] Vymezením institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních
zájmů stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat
v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost
se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského, resp. městského, soudu
bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud: a) krajský, resp. městský, soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou
a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu, b) krajský, resp. městský, soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva.
[22] Podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatelky ve smyslu těchto judikaturních závěrů
však Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci nedovodil.
[23] Stěžovatelka zdůvodnila přijatelnost kasační stížnosti především tím, že se týká vymezení
pojmu pronásledování za situace, kdy k pronásledování z důvodu uplatňování politických práv
a zastávání politických názorů dochází nestátním subjektem ve státě (politickým uskupením Pravý
sektor), v němž není státní moc schopna a ochotna poskytnout ochranu občanovi, který zastává
politické názory a je členem bývalé politické strany Strany regionů a politické strany UKROP,
se kterými státní moc nesouhlasí a nachází se s nimi v opozičním boji. Právě uvedeným
stěžovatelka zřejmě poukazuje na to, že tato problematika ještě nebyla řešena judikaturou
Nejvyššího správního soudu, tj. lze tuto argumentaci podřadit pod první typový případ přijatelné
kasační stížnosti ve smyslu výše citované judikatury.
[24] Nejvyšší správní soud se však již v řadě svých rozhodnutí zabýval obavami žadatelů
o mezinárodní ochranu z násilného jednání ze strany uskupení Pravý sektor (srov. např. rozsudky
ze dne 17. 12. 2015, č. j. 5 Azs 158/2015 – 24, ze dne 14. 12. 2017, č. j. 2 Azs 404/2017 - 47,
nebo usnesení ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 Azs 151/2015 - 36, ze dne 15. 6. 2017,
č. j. 1 Azs 169/2017 - 25 či ze dne 25. 10. 2017, č. j. 1 Azs 297/2017 - 22).
[25] Např. v rozsudku č. j. 6 Azs 151/2015 - 36 se kasační soud zabýval povahou uskupení
Pravý sektor, zejména s ohledem na potírání nezákonné činnosti hnutí ze strany státního aparátu.
Dospěl přitom k závěru, že Pravý sektor je soukromou osobou (nestátním subjektem), v otázce
obrany před ním lze vyhledat pomoc u policejních složek a u prokuratury, případně u útvaru
vnitřní kontroly konkrétního policejního okrsku. Dále uvedl, že ukrajinská státní moc protiprávní
jednání Pravého sektoru nepodporuje. Jak soud v tehdy projednávaném případě uzavřel,
ukrajinské státní orgány naopak aktivně potírají nezákonnou činnost tohoto hnutí. V rozsudku
č. j. 5 Azs 158/2015 - 24 Nejvyšší správní soud vyslovil, že bombové útoky v Mukačevu a Lvově
z července 2015, za které je Pravý sektor odpovědný, byly ojedinělým incidentem kriminální
povahy mezi radikálními stoupenci organizace a vládními úřady. Státní orgány aktivně potírají
extremistické projevy tohoto ultrapravicového radikálního hnutí a nelze se proto ztotožnit s tím,
že by se proti výhrůžkám z jeho strany nedalo domoci ochrany u ukrajinských státních orgánů.
Z okolností projednávaného případu přitom nevyplývá, že by situace v době rozhodování
žalovaného byla odlišná (napadené rozhodnutí bylo vydáno 22. 2. 2016).
[26] K další stěžovatelčině argumentaci Nejvyšší správní soud uvádí, že kasační námitky
směřují výlučně k právnímu posouzení udělení mezinárodní ochrany podle §12 zákona o azylu.
Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že původci pronásledování ve věcech
žádostí o mezinárodní ochranu mohou být za určitých podmínek i soukromé osoby a že žadatel
o udělení mezinárodní ochrany se musí ochrany svých práv domáhat v prvé řadě u státních
orgánů v zemi svého původu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 – 57). Této povinnosti je však zbaven v situacích, kdy stát není
schopen zajistit svým občanům před takovým jednáním soukromých osob ochranu, typicky
v situacích, kdy státní systém ochrany selhává.
[27] Konkrétně k možnosti domoci se ochrany u příslušných orgánů na Ukrajině se Nejvyšší
správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62,
v němž uvedl, že „[p]okud je zjevné, že orgány v zemi původu nejsou schopny či ochotny poskytnout účinnou
ochranu před vážnou újmou způsobenou nestátními subjekty, nelze po žadateli požadovat, aby se na tyto orgány
obracel. Pokud to však zjevné není, jako v projednávaném případě, žadatel musí v pohovoru se žalovaným
uvést, proč se na poskytovatele ochrany s žádostí neobrátil; břemeno tvrzení ohledně nedostupnosti
(resp. nedostatečnosti) ochrany v zemi původu tudíž leží na straně stěžovatelky.“ V usnesení ze dne
16. 7. 2015, č. j. 4 Azs 136/2015 – 32, také kasační soud vyslovil, že je „[…]v případě Ukrajiny
nezbytné, aby žadatel o mezinárodní ochranu odůvodňující svou žádost nebezpečím hrozícím ze strany soukromých
osob označil důkazy dostatečné k závěru, že právě v jeho případě jsou dány okolnosti, pro něž mu ochrana před
zásahy těchto soukromých osob nemůže být nebo v dostatečné míře nebude poskytnuta.“
[28] V právě posuzované věci stěžovatelka v průběhu správního řízení i v řízení před krajským
soudem konkrétně neoznačila žádný důkaz, který by podporoval její tvrzení, že jí na Ukrajině
nebude poskytnuta dostatečná ochrana před údajnými útoky soukromých osob. V protokolu
o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 5. 1. 2016 stěžovatelka pouze
uvedla, že v zemi původu nekontaktovala státní orgány s žádostí o pomoc před soukromými
subjekty, neboť neměla žádné důkazy, které by mohla použít při podání trestního oznámení
na policii, a předjímala, že by jí policie zřejmě nepomohla, jelikož je členka strany UKROP (a byla
členkou zaniklé Strany regionů), která se vymezuje proti existující státní moci. Za této situace,
kdy se stěžovatelka neobrátila na ukrajinské orgány s žádostí o pomoc, ani netvrdila nic,
co by svědčilo o tom, že tyto orgány skutečně neposkytují občanům v podobné situaci ochranu
jejich práv, tak není možné obavu ze soukromých osob považovat za azylově relevantní důvod
ve smyslu zákona o azylu.
[29] V posuzované věci tudíž žalovaný přiléhavě poukázal na skutečnost, že stěžovatelka
se nikdy nepokusila o zajištění své bezpečnosti prostřednictvím státních orgánů země svého
původu a dospěl ke správnému závěru, že stěžovatelčinu obavu ze strany soukromých osob nelze
považovat za relevantní důvod pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu. Uvedený závěr
přitom žalovaný učinil na podkladě informací, které sama stěžovatelka poskytla při pohovoru dne
5. 1. 2016. Za dané situace považuje Nejvyšší správní soud podklady, které žalovaný pro své
rozhodnutí shromáždil, za dostatečné. Krajský soud tedy rovněž nepochybil, pokud uvedeným
závěrům žalovaného přisvědčil.
[30] Nejvyšší správní soud pro právě uvedené neshledal důvodnými námitky stěžovatelky
týkající se toho, že žalovaný ani krajský soud se podrobně nevěnovali vztahu ukrajinské státní
moci a bývalých členů politické strany Strany regionů, členů politické strany UKROP a prorusky
smýšlejícího obyvatelstva, a konkrétně, že tím krajský soud zatížil napadený rozsudek vadou
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
[31] Kasační soud nakonec nepřisvědčil ani výtce, že se kr ajský soud nevypořádal
se všemi žalobními námitkami. Takové pochybení krajského soudu neshledal, naopak
má za to, že se uvedený soud v odůvodnění napadeného rozsudku řádně vypořádal se všemi
projednatelnými žalobními body uplatněnými stěžovatelkou.
[32] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura kasačního
soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky uplatněné v kasační stížnosti.
Napadený rozsudek netrpí vadou nepřezkoumatelnosti (pro nesrozumitelnost či nedostatek
důvodů), není zde ani jiná vada řízení před krajským soudem, která by mohla mít vliv
na zákonnost napadeného rozsudku, krajský soud se nedopustil ani judikaturního odklonu
či hrubého pochybení při výkladu hmotného práva. Napadený rozsudek tedy zjevně netrpí
žádným zásadním pochybením, které by zakládalo přijatelnost kasační stížnosti.
VI.
[33] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud nedovodil, že kasační stížnost
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a proto ji jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1
s. ř. s. odmítl.
[34] O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost
byla odmítnuta.
[35] Stěžovatelce byl v řízení před krajským soudem ustanoven zástupce z řad advokátů
JUDr. Michal Špirk, který zastupuje stěžovatelku i v řízení o kasační stížnosti. Jeho hotové výdaje
a odměnu za zastupování platí v takovém případě stát (§35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení s §120
téhož zákona). Ustanovenému zástupci stěžovatelky Nejvyšší správní soud přiznal odměnu
za dva úkony právní služby ve výši 3.100 Kč spočívající v poradě s klientem přesahující jednu
hodinu dne 23. 11. 2018 (doloženo potvrzením z téhož dne) a v sepisu doplnění kasační stížnosti
podle §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)
a dále za dvě paušální náhrady hotových výdajů vždy ve výši 300 Kč souvisejícími s těmito úkony
podle §11 odst. 1 písm. c) a d) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Ustanovený zástupce doložil,
že je plátcem daně z přidané hodnoty. Odměna a náhrada hotových výdajů se proto zvyšuje
o částku této daně ve výši 1.428 Kč (tj. 21 % z částky 6.800 Kč). Ustanovenému zástupci
tedy celkem náleží 8.228 Kč a tato částka mu bude vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2019
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu