ECLI:CZ:NSS:2019:4.AZS.50.2019:33
sp. zn. 4 Azs 50/2019 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: O. M., zast. Mgr. Václavem
Klepšem, advokátem, se sídlem Baranova 1026/33, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2018, č. j. MV-138450-4/SO-2017, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze
dne 22. 1. 2019, č. j. 59 A 19/2018 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku ve výši 6.800 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám jejího zástupce Mgr. Václava Klepše, advokáta, se sídlem Baranova 1026/33,
Praha 3.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání a potvrdil usnesení ze dne
5. 10. 2017, č. j. OAM-20154-10/ZM-2017, kterým Ministerstvo vnitra zastavilo řízení o vydání
zaměstnanecké karty žalobkyni. Konstatoval, že žalobkyně nesplnila podmínku nepřetržitého
pobytu na území České republiky po dobu tří let, a nebyla proto oprávněna podat žádost
o vydání zaměstnanecké karty. Doplnil, že žalobkyně v České republice pobývala na základě víza
k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu od 27. 7. 2017, přičemž o vydání zaměstnanecké
karty požádala dne 3. 8. 2017.
[2] Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci nadepsaným rozsudkem zrušil
rozhodnutí žalovaného i usnesení Ministerstva vnitra a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Odmítl závěr správních orgánů, že by žalobkyně k podání žádosti o zaměstnaneckou kartu
musela splnit obecnou podmínku nepřetržitého pobytu na území České republiky v délce tří let
uvedenou v §42 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky,
ve znění účinném do 14. 8. 2017. Krajský soud naopak konstatoval, že právní úprava podávání
žádostí o vydání zaměstnanecké karty ve smyslu §42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců
je ve vztahu k §42 odst. 2 uvedeného zákona speciální, a proto se obecná úprava neuplatní.
Krajský soud v dané souvislosti doplnil, že tříletý nepřetržitý pobyt na území České republiky
jakožto podmínku pro podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty přinesla až novela zákona
o pobytu cizinců, o čemž svědčí i text důvodové zprávy k předmětné novele.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[3] Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost.
Odmítl závěr krajského soudu, podle kterého žalobkyně pro podání žádosti o vydání
zaměstnanecké karty nemusela splnit podmínku tříletého nepřetržitého pobytu na území České
republiky. Podle stěžovatele tato podmínka plyne z §42 odst. 2 zákona o pobytu cizinců
a je obecná pro všechna pobytová oprávnění. Aby Ministerstvo vnitra mohlo žádost žalobkyně
věcně posoudit, musely být naplněny jednak podmínky §42g odst. 5, ale rovněž §42 odst. 2
zákona o pobytu cizinců. Opačný výklad podle stěžovatele neobstojí a krajský soud v dané
souvislosti nesprávně vyhodnotil význam novelizace zákona o pobytu cizinců. Předmětná novela
totiž vložila tříletý nepřetržitý pobyt na území České republiky jakožto podmínku pro podání
žádosti přímo i do znění §42g odst. 5 zákona o pobytu. To však podle stěžovatele neznamená,
že by tato podmínka neplynula ze zákona o pobytu cizinců již v době podání žádosti žalobkyně,
tj. před novelizací. Smyslem novely bylo především zpřehlednit danou úpravu a jednoznačně
zakotvit výklad zastávaný správními orgány, nikoliv však zavést zcela nové pravidlo. Žalobkyně
předmětnou podmínku nenaplnila, a proto bylo řízení o její žádosti správně zastaveno. Stěžovatel
dále odlišil nyní projednávanou věc od řízení ve věci žádosti žalobkyně o povolení
k dlouhodobému pobytu. V naposledy uvedeném případě Ministerstvo vnitra započalo zkoumat
podklady řízení a v návaznosti na to muselo žádost věcně projednat, aniž by mohlo řízení
zastavit. Oproti tomu v nyní projednávané věci bylo již v okamžiku podání žádosti zcela zřejmé,
že žalobkyně nesplňuje podmínky pro vydání zaměstnanecké karty, a bylo proto namístě řízení
zastavit.
[4] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti odmítla, že by zákon o pobytu cizinců
před novelou k podání žádosti o zaměstnaneckou kartu požadoval, aby na území České republiky
pobývala nepřetržitě po dobu nejméně tří let. Pokud by taková podmínka plynula ze zákona
o pobytu cizinců již dříve, provedená novelizace by pozbývala smyslu. Stěžovatel
nadto přesvědčivě nevysvětlil, proč rozhodl v případě jiného druhu žádosti odlišně,
jestliže měla být podmínka nepřetržitého tříletého pobytu na území České republiky vyžadována
u všech žádostí o pobytová oprávnění.
III. Posouzení kasační stížnosti
[5] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), vázán rozsahem a důvody, které
stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Podle §42 odst. 2 zákona pobytu cizinců ve znění účinném do 14. 8. 2017 i po tomto datu,
[ž]ádost o povolení k dlouhodobému pobytu je dále oprávněn podat cizinec, který na území pobýval na vízum
k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu podle §33 odst. 1 písm. a) až c) nebo §33 odst. 3 a následně
na území pobývá na povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu vydaného podle §43, pobývá-li
na území nepřetržitě po dobu nejméně 3 let.
[8] Podle §42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 14. 8. 2017, [ž]ádost
o vydání zaměstnanecké karty se podává na zastupitelském úřadu. V průběhu pobytu na území na vízum
k pobytu nad 90 dnů nebo na povolení k dlouhodobému pobytu vydané za jiným účelem může cizinec žádost
o vydání zaměstnanecké karty podat ministerstvu.
[9] Podle §42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném od 15. 8. 2017, [ž]ádost
o vydání zaměstnanecké karty se podává na zastupitelském úřadu. V průběhu pobytu na území na vízum
k pobytu nad 90 dnů nebo na povolení k dlouhodobému pobytu může cizinec žádost o vydání zaměstnanecké
karty podat ministerstvu. Žádost nelze na území ministerstvu podat, pokud cizinec na území pobývá na vízum
k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území nebo na povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
strpění pobytu na území; to neplatí, jde-li o cizince, který na území pobýval na vízum k pobytu nad 90 dnů
za účelem strpění pobytu podle §33 odst. 1 písm. a) až c) nebo §33 odst. 3 a následně na území pobývá
na povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu vydané podle §43, pobývá-li na území nepřetržitě
po dobu nejméně 3 let.
[10] Podle čl. II odst. 1 části první (přechodná ustanovení) zákona č. 227/2017 Sb., kterým
se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, [ř]ízení podle zákona
č. 326/1999 Sb. zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a do tohoto dne neskončené se dokončí
a práva a povinnosti s ním související se posuzují podle zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona.
[11] Je třeba předeslat, že skutkově a právně podobným případem manžela žalobkyně se tento
soud již zabýval v rozsudku ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 4 Azs 49/2019. Z názoru vyjádřeného
v tomto rozsudku proto vychází i v nyní projednávané věci.
[12] Nejvyšší správní soud před samotným vypořádáním kasačních námitek uvádí, že žalobkyně
podala žádost o zaměstnaneckou kartu dne 3. 8. 2017, a proto se na její případ podle výše
citovaného přechodného ustanovení zákona č. 227/2017 Sb. vztahovala právní úprava účinná
ke dni podání žádosti.
[13] Nejvyšší správní soud uvádí, že mezi stěžovatelem a žalobkyní je sporná otázka vztahu §42
odst. 2 a §42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 14. 8. 2017. Stěžovatel
dovodil, že Ministerstvo vnitra správně zastavilo řízení o žádosti žalobkyně o vydání
zaměstnanecké karty. Podle stěžovatele totiž žalobkyně jakožto držitelka víza k pobytu nad 90 dní
za účelem strpění nesplňovala v okamžiku podání žádosti podmínku definovanou §42 odst. 2
zákona o pobytu cizinců, tedy nepřetržitý pobyt na území České republiky v délce tří let,
a proto nebyla oprávněna podat žádost o vydání zaměstnanecké karty ve smyslu §42g odst. 5
zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 14. 8. 2017 u Ministerstva vnitra. S tímto závěrem
Nejvyšší správní soud nesouhlasí, neboť aplikace §42 odst. 2 zákona o pobytu cizinců v daném
případě nebyla na místě.
[14] Nejvyšší správní soud z právní úpravy účinné do dne 14. 8. 2017 dovodil, že §42g odst. 5
zákona pobytu cizinců je úprava výlučná s tím, že se požadavky §42 odst. 2 na případ žalobkyně
neuplatní. Tento závěr učinil Nejvyšší správní soud na základě skutečnosti, že zákonodárce
s účinností od 15. 8. 2017 zavedl tříletý nepřetržitý pobyt jakožto podmínku pro podání žádosti
u osob pobývajících na území České republiky na základě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem
strpění napřímo do §42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Pokud by již před novelizací
zákonodárce pro daný případ předpokládal využití §42 odst. 2 zákona o pobytu cizinců,
novelizace ustanovení §42g odst. 5 téhož zákona by pozbývala smyslu. Ostatně k závěru,
podle něhož novelizace zákona pravidelně znamená i změnu pravidel obsažených v právním
předpise, konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 16. 10. 2008,
č. j. 7 Afs 54/2006 - 155, že „pokud zákonodárce je v určitém ohledu legislativně činný, nutno mít za to,
že provádí změnu právní úpravy oproti předchozímu stavu, leda by bylo zjevné, že předchozí úpravu zachovává
a pouze formulačně vyjasňuje bez změny jejího obsahu a významu.“
[15] V dané souvislosti je také potřebné upozornit na důvodovou zprávu k zákonu
č. 222/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony,
a kterým došlo mj. k novelizaci §42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců s účinností od 15. 8. 2017.
Podle této důvodové zprávy „cílem navrhovaných změn je především narovnání podmínek, za kterých cizinec
pobývající na území České republiky na základě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území
nebo na základě povolení k dlouhodobému pobytu za tímtéž účelem, může požádat o standardní povolení
k dlouhodobému pobytu. Ve stávající úpravě je tato otázka řešena v §42 odst. 2 a v §45 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců. (…) Cílem této úpravy je tedy pouze sjednocení podmínek, za nichž lze z oprávnění k pobytu
za účelem strpění podat žádost o standardní nebo speciální druh povolení k pobytu.“ Z obsahu důvodové
zprávy tedy plyne, že sám zákonodárce nepřepokládal obecnou využitelnost §42 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců u všech druhů povolení k dlouhodobému pobytu. Naopak uvedl, že existují
mezi režimy vydávání jednotlivých druhů povolení k dlouhodobému pobytu rozdíly,
a proto upravil (a do značné míry i sjednotil) pravidla pro podávání žádostí o jednotlivé druhy
povolení k dlouhodobému pobytu ze strany držitelů víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění.
[16] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že provedená novelizace původní právní úpravu
toliko formulačně nevyjasnila, ale naopak uložila nová omezení pro podání žádostí o jednotlivé
druhy povolení k dlouhodobému pobytu. Za situace, kdy §42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců
ve znění účinném do 14. 8. 2017 nestanovil pro případ žalobkyně pobývající na území České
republiky na základě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu jako podmínku k podání
žádosti o zaměstnaneckou kartu nepřetržitý tříletý pobyt, správní orgány nesprávně rozhodly
o zastavení řízení o předmětné žádosti.
[17] Ve vztahu k postupu správních orgánů ve věci žádosti žalobkyně o jiný druh povolení
k dlouhodobému pobytu Nejvyšší správní soud uvádí, že tato problematika nebyla předmětem
soudního přezkumu, a proto ji ani neposuzoval z hlediska zákonnosti postupů správních orgánů.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[18] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[19] Žalobkyně byla v řízení o kasační stížnosti zcela úspěšná, proto jí Nejvyšší správní soud
podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši.
Odměna za zastupování advokátem za řízení o kasační stížnosti byla určena podle §11 odst. 1
písm. a) a d) ve spojení s §7 a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, a to za dva úkony právní
služby poskytnuté žalobkyni v řízení o kasační stížnosti po 3.100 Kč (příprava a převzetí věci,
vyhotovení vyjádření ke kasační stížnosti), tedy celkem 6.200 Kč. Náhrada hotových výdajů
(režijní paušál) činí podle §13 odst. 4 advokátního tarifu za každý z uvedených dvou úkonů
300 Kč, tedy celkem 600 Kč. Nejvyšší správní soud proto rozhodl o povinnosti stěžovatele
zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti v celkové výši 6.800 Kč,
a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu