ECLI:CZ:NSS:2019:5.ADS.101.2017:79
sp. zn. 5 Ads 101/2017 - 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Petra Průchy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: MUDr. M. D., zast. Mgr.
Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 223/9, Praha 6, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
21. 3. 2017, č. j. 1 Ad 25/2016 – 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokátky, Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové,
se ur č uj í částkou 1573 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Úřad práce České republiky, krajská pobočka pro hlavní město Prahu (dále jen „správní
orgán I. stupně“), rozhodnutím ze dne 24. 9. 2015, č. j. 44983/2015/AAE, nepřiznal žalobkyni
doplatek na bydlení s odkazem na §33 odst. 2 ve spojení s §15 odst. 2 zákona č. 111/2006 Sb.,
o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné
nouzi“) a s odůvodněním, že žalobkyně má nemovitý majetek (pozemky ležící na území obce
Vinaře, v části V., o celkové výměře 1979 m
2
, přičemž součástí jednoho z nich je také stavba č. p.
X), avšak nevyužívá jej ke zvýšení svých příjmů, přičemž se nejedná o majetek, jehož prodej nebo
jiné využití nelze vyžadovat, ani o majetek, jehož prodej nebo jiné využití by nebyl úměrný zisku
z toho plynoucímu. Žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 1. 2016, č. j. MPSV-2016/9695-911, zamítl
odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
[2] V žalobě podané k Městskému soudu v Praze žalobkyně namítala, že má nárok
na příspěvek na živobytí, jelikož splňuje podmínky hmotné nouze, když měsíční náklady převyšují
příjem její a osoby posuzované společně s ní, tedy jejího syna. Dodávala, že odůvodněné náklady
na bydlení a služby s ním bezprostředně spojené převyšovaly v rozhodném období (duben –
červen 2015) v průměru částku 14000 Kč, což nebyl její příjem schopen pokrýt ani společně
s příjmem jejího syna. Dále žalobkyně namítala, že správní orgány neuvedly, z jakého důvodu
nebyla považována za osobu v hmotné nouzi dle §3 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné
nouzi, přestože splňuje podmínky uvedené v bodech 1 a 2 zmíněného ustanovení, tedy je osobou
starší 68 let a současně je poživatelkou starobního důchodu. Podle ní správní orgány pochybily,
když do výpočtu částky živobytí započítaly existenční minimum namísto minima životního.
Namítala, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, proč jí nebyla přiznána požadovaná dávka
pomoci v hmotné nouzi, přestože je zřejmé, že splnila podmínky §33 odst. 2 zákona o pomoci
v hmotné nouzi, respektive zde uvedenou výjimku, podle níž příjem její a osoby posuzované
společně s ní nepřesahuje 1,3násobek částky živobytí. Namítala nesprávnost posouzení svých
majetkových poměrů a nesouhlasila se závěry správních orgánů ohledně možnosti prodat či jinak
využít (prostřednictvím prodeje plodů ze zahrady či pronájmu nemovitostí) svůj nemovitý
majetek, zahradu s chatou v obci Vinaře, ke zvýšení svého osobního příjmu. Z napadeného
rozhodnutí není dle žalobkyně patrno, zda by prodej nebo jiné využití jejího majetku bylo úměrné
zisku z něj plynoucímu, je tedy rozporné s §14 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Dále
žalobkyně vytýkala správním orgánům, že postupovaly v rozporu s §15 odst. 2 zákona o pomoci
v hmotné nouzi, když neocenily její nemovitý majetek podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování
majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), v relevantním znění (dále jen
„zákon o oceňování majetku“). Namítala, že správní orgány nesprávně určily její náklady
na bydlení, když je vyčíslily na částku 3953,08 Kč. Dle žalobkyně takto nízká částka nemůže
pokrýt náklady nájemního bydlení pro jednu, natožpak pro dvě osoby. V této souvislosti
se žalobkyně odvolávala na §9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, který interpretovala tak,
že náklady na bydlení musí dosahovat přinejmenším 35 % z příjmu posuzovaných osob. Konečně
žalobkyně namítala, že v důsledku nepřiznání příspěvku na bydlení se zhoršil její zdravotní stav,
jelikož neměla dostatek prostředků k pokrytí základních životních potřeb, včetně léků.
[3] V napadeném rozsudku vzal městský soud za prokázané, že žalobkyně dne 29. 7. 2015
podala současně žádost o příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení. Žádost o příspěvek
na živobytí byla zamítnuta rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 10. 9. 2015, č. j.
42729/2015/AAE, neboť příjem žalobkyně a společně posuzované osoby (jejího syna)
převyšoval částku živobytí společně posuzovaných osob. Následně vydal správní orgán I. stupně
rozhodnutí ze dne 24. 9. 2015, č. j. 44983/2015/AAE, jímž žalobkyni nebyl přiznán ani doplatek
na bydlení. Proti uvedenému rozhodnutí brojila žalobkyně odvoláním, o němž rozhodl žalovaný
napadeným rozhodnutím.
[4] Městský soud vycházel z §33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, dle něhož
„[p]odmínkou nároku na doplatek na bydlení je získání nároku na příspěvek na živobytí. Doplatek na bydlení
lze přiznat s přihlédnutím k jejím celkovým sociálním a majetkovým poměrům také osobě, které příspěvek
na živobytí nebyl přiznán z důvodu, že příjem osoby a společně posuzovaných osob přesáhl částku živobytí osoby
a společně posuzovaných osob, ale nepřesáhl 1,3násobek částky živobytí osoby a společně posuzovaných osob“.
[5] Následně městský soud konstatoval, že mezi účastníky řízení není sporu o tom,
že žalobkyni byla její žádost o příspěvek na živobytí zamítnuta s odůvodněním, že příjem její
a společně posuzované osoby převyšoval částku živobytí společně posuzovaných osob a že tato
skutečnost neumožňuje získat doplatek na bydlení dle věty první §33 odst. 2 zákona o pomoci
v hmotné nouzi, neboť daný nárok je primárně podmíněn právě získáním příspěvku na živobytí.
[6] Dále městský soud poukázal na větu druhou zmíněného ustanovení, podle níž je možno
předestřenou podmínku prolomit na základě správního uvážení, pakliže příjem osoby a společně
posuzovaných osob nepřesáhl 1,3násobek částky živobytí osoby a osob společně posuzovaných.
Podmínku nepřesáhnutí 1,3násobku částky živobytí shledal soud za splněnou, když vyšel z částky
živobytí stanovené v řízení o příspěvku na živobytí ve výši 6590 Kč a příjem žalobkyně a osob
společně posuzovaných vyčíslil částkou 7341,43 Kč. Ztotožnil se však s názorem správních
orgánů, které v rámci správního uvážení nepřiznaly žalobkyni doplatek na bydlení. V odůvodnění
uvedl, že by žalobkyně mohla prodejem či jiným využitím nemovitostí ve svém vlastnictví
nepochybně zlepšit svou finanční situaci. Ztotožnil se i s názorem správních orgánů, že není
třeba určovat hodnotu nemovitostí dle zákona o oceňování majetku, jelikož i jejich minimální
hodnota je natolik vysoká, že je na překážku přiznání dávky. Dodal, že dle stanoviska správních
orgánů nejde o nemovitosti, jejichž prodej by nebyl v souladu s §15 odst. 2 zákona o pomoci
v hmotné nouzi, přičemž s ohledem na rozsah soudního přezkumu správního uvážení
mu nepřísluší v této otázce dovozovat odlišné právní závěry.
[7] Za nesprávný označil městský soud výklad žalobkyně k §3 odst. 1 zákona o pomoci
v hmotné nouzi. Zbylé žalobní námitky městský soud odmítl pro absenci jejich relevance
z hlediska řízení o doplatku na bydlení, neboť svým obsahem spadají spíše do souvisejícího řízení
o příspěvku na živobytí, jež však není předmětem přezkumu v projednávané věci. Dále uvedl,
že odůvodněné náklady na bydlení by byly v řízení o doplatku na bydlení zkoumány pouze
za předpokladu, že by byl žalobkyni nárok přiznán, a to za účelem stanovení konkrétní výše
doplatku. V této souvislosti městský soud naopak poukázal na to, že pro účely příspěvku
na živobytí zákon o pomoci v hmotné nouzi počítá s tzv. „přiměřenými náklady na bydlení“, které
představují maximálně 35 % průměrného měsíčního příjmu. Uzavřel tedy, že přiměřené náklady
na bydlení (§9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi) a odůvodněné náklady na bydlení (§34
tohoto zákona) jsou dva rozdílné pojmy, jež žalobkyně zaměňuje. Stejně tak by dle městského
soudu bylo nadbytečné hodnotit zdravotní stav žalobkyně, který nemá při posuzování nároku
na doplatek na bydlení žádný význam (případná relevance je dána až po přiznání nároku,
za účelem stanovení konkrétní výše doplatku).
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[8] Proti tomuto rozsudku brojí žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností,
odkazující na důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Jelikož však stěžovatelka v kasační stížnosti namítá „neposouzení“
konkrétních žalobních bodů městským soudem, lze konstatovat, že uplatněné kasační námitky
obsahově odpovídají též důvodu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. stěžovatelka namítá
nepřezkoumatelnost rozsudku, respektive jinou vadu řízení před soudem. Samotná nesprávná
či nepřesná právní subsumpce kasačních důvodů pod jednotlivé případy uvedené v §103 odst.
1 s. ř. s. však meritornímu posouzení kasační stížnosti nebrání (viz například rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 3. 2004, č. j. 1 As 7/2004 – 47; všechna citovaná rozhodnutí zdejšího
soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[9] Stěžovatelka v obsáhlé „laické“ kasační stížnosti s řadou příloh na podporu svých tvrzení
především namítá, že
(1) městský soud i správní orgány postupovaly v rozporu s §11 odst. 6 zákona
o pomoci v hmotné nouzi, když posuzovaly možnost prodeje nebo jiného využití
jejího nemovitého majetku pro zvýšení příjmu vlastním přičiněním, ačkoliv
jí po uplynulé tři měsíce nebyl vyplácen příspěvek na bydlení;
(2) správní orgány postupovaly v rozporu s §15 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné
nouzi, když neprovedly ocenění nemovitostí dle zákona o oceňování majetku;
(3) městský soud i správní orgány postupovaly v rozporu s §5 odst. 2 zákona
č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o životním a existenčním minimu“), když k výpočtu částky
živobytí stěžovatelky a osob s ní společně posuzovaných použily částku
existenčního minima namísto minima životního, ačkoliv je osobou starší 68 let
a pobírá starobní důchod;
(4) jí doplatek na bydlení měl být přiznán, neboť splnila podmínky nároku na dávku
dle §33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi tím, že splnila podmínku
získání nároku na příspěvek na živobytí, a zároveň soud uznal za splněné
i podmínky dle §33 odst. 2 věty druhé zákona o pomoci v hmotné nouzi;
(5) skutkový stav, z něhož městský soud a správní orgány vycházely při rozhodování,
neodpovídá skutečnosti, neboť její odůvodněné náklady na bydlení vyčíslily
na 3953,08 Kč, přestože její skutečné náklady na bydlení činí 14611 Kč. Dodává,
že za částku vyčíslenou správními orgány ve skutečnosti vůbec nelze zajistit
v Praze pronájem bytu pro dvě osoby;
(6) městský soud ani správní orgány nepřihlédly k jednomu ze základních principů
práva sociálního zabezpečení, tj. k základnímu lidskému právu na důstojné
a poklidné prožití stáří;
(7) neposoudily vliv nepřiznání příspěvku na živobytí dle §2 odst. 3 zákona o pomoci
v hmotné nouzi, přestože stěžovatelka namítala, že se nepřiznáním dávky rapidně
zhoršuje její zdravotní stav;
(8) neodůvodnily, proč není stěžovatelka považována za osobu v hmotné nouzi podle
§2 odst. 2 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi;
(9) v napadeném rozsudku není uvedena konkrétní částka živobytí platná pouze pro
její případ;
(10) v napadeném rozsudku není odůvodněno, proč správní orgány nepovažovaly
stěžovatelku za osobu v hmotné nouzi podle §3 odst. 1 zákona o pomoci
v hmotné nouzi;
(11) správní orgány posoudily využitelnost jejího nemovitého majetku pro zvýšení
příjmu vlastním přičiněním rozporně s §14 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné
nouzi, přičemž své stanovisko v této otázce dostatečně neodůvodnily; stěžovatelka
uvádí řadu důvodů, pro něž na ní nelze prodej nemovitého majetku nebo jeho jiné
využití spravedlivě požadovat, a argumentuje, že by uvedený postup nebyl úměrný
zisku z něj plynoucímu;
(12) městský soud se nevypořádal s argumentací stěžovatelky ohledně jejího vysokého
věku, nepříznivého zdravotního stavu a objektivního nedostatku prostředků
k zajištění základních životních potřeb, včetně léků.
[10] Kasační stížnost stěžovatelky byla také doplněna prostřednictvím její zástupkyně, která
ovšem ve svém podání pouze shrnula, resp. jinými slovy vyjádřila některé výše uvedené námitky
stěžovatelky.
[11] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti pouze ztotožnil se závěry městského
soudu.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozhodnutí městského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu
vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupena advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[13] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí městkého soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[14] Předně Nejvyšší správní soud upozorňuje, že se naprostou většinou námitek stěžovatelky
již dříve opakovaně zabýval ve svých předchozích rozhodnutích, a to dokonce přímo ve věcech
stěžovatelky, přičemž již veškerá relevantní ustanovení zákona podrobně vyložil. Stěžovatelka
v kasační stížnosti neuvádí žádné důvody, pro které by bylo nutné se od dřívějších závěrů
odchýlit (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2019, č. j. 7 Ads
396/2018 - 27, ze dne 7. 2. 2019, č. j. 7 Ads 500/2018 - 24, ze dne 10. 4. 2019, č. j. 9 Ads
424/2018 - 37, ze dne 4. 4. 2019, č. j. 10 Ads 298/2018 - 40, ze dne 26. 6. 2019, č. j. 2 Ads
38/2019 - 37, dále rozsudky ze dne 27. 6. 2019, č. j. 2 Ads 39/2019 - 35, č. j. 10 Ads 2/2019 – 42
a č. j. 6 Ads 20/2018 - 32).
[15] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, neboť zpravidla jen u přezkoumatelného soudního rozhodnutí lze vážit důvodnost
jiných námitek. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek není
nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu městský soud vyšel,
jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Rozsudek
je řádně odůvodněn a je plně srozumitelný. Jednoznačně z něj také vyplývají důvody, které
městský soud vedly k zamítnutí žaloby. Městský soud se vypořádal s veškerou žalobní
argumentací, žádnou z námitek nepřehlédl, pouze některé argumenty shledal pro posouzení
důvodnosti žaloby irelevantními, což ovšem vysvětlil. Nesouhlas stěžovatelky s odůvodněním
a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (viz rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010,
č. j. 8 As 11/2010 - 163, a mnoho dalších).
[16] Námitka, podle níž možnost prodeje nemovitého majetku se má dle §11 odst. 6 zákona
o pomoci v hmotné nouzi posuzovat až po uplynutí 3 měsíců, za které byla vyplacena dávka, není
v daném případě relevantní, neboť v době podání žádosti o přiznání dávky již nebylo dané
ustanovení v této podobě účinné (bylo účinné do 31. 12. 2014). Namítaný nesprávný postup při
oceňování majetku pak dle judikatury Nejvyššího správního soudu nemohl mít vliv na výsledek
řízení (např. rozsudek ze dne 24. 5. 2018, č. j. 1 Ads 433/2017 - 29). S ohledem na obsah spisů
a obsah kasační stížnosti Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci neshledal důvod
se od uvedeného závěru odchýlit. V dřívějších rozsudcích se totiž Nejvyšší správní soud
již vypořádal s námitkou stěžovatelky, že správní orgány nepostupovaly při ocenění nemovitostí
v souladu se zákonem. V rozsudku ze dne 20. 9. 2018, č. j. 10 Ads 369/2017 – 34, např. soud
uvedl, že postup správního orgánu I. stupně při oceňování předmětných nemovitostí „nezpůsobil
nezákonnost, která by mohla mít vliv na výsledek řízení. Podstatné je, že stěžovatelčiny nemovitosti nemají
zanedbatelnou hodnotu. Správní orgány by stěžovatelce musely zvýšit částku živobytí dle §26 zákona o pomoci
v hmotné nouzi, jen pokud by tento majetek měl bezvýznamně nízkou hodnotu nebo by jej objektivně nemohla
využít. Tak tomu ale v případě stěžovatelky nebylo a není“. V již zmiňovaném rozsudku ze dne
24. 5. 2018, č. j. 1 Ads 433/2017 – 29, pak Nejvyšší správní soud konstatoval, že „správní orgány
pochybily, nepostupovaly-li dle dikce zákona a ocenění nemovitosti stěžovatelky provedly jiným, než zákonem
předpokládaným způsobem. Tato vada však neměla vliv na zákonnost rozhodnutí. Účelem posouzení celkových
sociálních a majetkových poměrů je zjištění, zda je nutné, aby byl osobě přiznán doplatek na bydlení i přesto,
že její příjem je vyšší než částka živobytí. Jedná se tedy o posouzení prostředků, kterými osoba disponuje a zároveň
její podíl na situaci, ve které se nachází. Správní orgán vyšel ze skutečnosti, že stěžovatelka vlastní nemovitost,
kterou může využít ke zvýšení svého příjmu, a ačkoliv se cena zjištěná dle zákona o oceňování majetku a cena,
se kterou pracoval správní orgán prvního stupně, liší, ani v případě, že by byla posuzována cena nižší, nebylo
by možné uzavřít, že se jedná o majetek, jehož využití by nebylo úměrné možnému zisku“. Ani v tomto
případě nemá kasační soud důvod se od citovaných závěrů odchýlit.
[17] Nelze souhlasit s ani tvrzením stěžovatelky, že by jí doplatek na bydlení měl být přiznán,
neboť splnila podmínky nároku na dávku dle §33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi tím,
že splnila podmínku vzniku nároku na příspěvek na živobytí a zároveň soud uznal za splněné
i podmínky dle §33 odst. 2 věty druhé zákona o pomoci v hmotné nouzi. Již na základě
skutečnosti, že rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 10. 9. 2015, č. j.
42729/2015/AAE, byla žádost stěžovatelky o příspěvek na živobytí zamítnuta, přičemž žalobu
stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí a odvolacímu rozhodnutí žalovaného v této věci ze dne
27. 11. 2015 č. j. MPSV-UM/25480/15/9S-HMP, městský soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2016,
č. j. 1 Ad 4/2016 – 59, zamítl a kasační stížnost stěžovatelky proti tomuto rozsudku zamítl
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 3. 2017, č. j. 4 Ads 5/2017 – 86, lze uzavřít,
že podmínku vzniku nároku na příspěvek na živobytí dle §33 odst. 2 věty první zákona o pomoci
v hmotné nouzi stěžovatelka nesplnila. Jak již uvedl i městský soud v napadeném rozhodnutí,
skutečnost, že došlo k naplnění podmínek §33 odst. 2 věty druhé zákona o pomoci v hmotné
nouzi, dává správnímu orgánu možnost, nikoliv povinnost, dávku přiznat. Posouzení, zda tak
učiní, či nikoliv, je otázkou správního uvážení, přičemž Nejvyšší správní soud souhlasí s tím,
že správní orgány napadenými rozhodnutími nikterak nevybočily z jeho mezí a své závěry
dostatečně odůvodnily.
[18] Pro podrobnější argumentaci lze odkázat na již citovaný rozsudek ze dne 24. 5. 2018,
č. j. 1 Ads 433/2017 – 29, kde se Nejvyšší správní soud vypořádal s totožnou argumentací
stěžovatelky: „Správní orgány dle městského soudu neporušily ani ustanovení §14 odst. 2 či §26 odst. 1
zákona o pomoci v hmotné nouzi. Ze správního spisu i vyjádření žalobkyně vyplývá, že žalobkynina chatka
se zahradou naplňuje především rekreační funkci, obytnou funkci nemovitost neplní. Nejedná se o objekt, jehož
prodání by nebylo po žalobkyni možno spravedlivě požadovat. Klidový režim pak může žalobkyně dle krajského
soudu naplňovat procházkami do přírody, parků či jiných veřejnosti bezplatně přístupných entit. Nemovitost též
není nezbytné prodávat, ale je možno ji pronajmout, přičemž se žalobkyně může s nájemci dělit o její užívání
a naplňovat tak své rekreační potřeby i zachovávat doporučený klidový režim. Zahrada nemusí být propachtována,
ale postačí její pronájem, takže by plodiny vzrostlé na zahradě i po pronajmutí náležely žalobkyni.
V žalobkynině případě nelze uplatnit ustanovení §26 odst. 1 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi, protože
existuje vysoce pravděpodobná možnost zvýšení jejího příjmu z pronájmu či prodeje nemovitosti užívané zejména
k účelům rekreace.“ Tyto závěry následně Nejvyšší správní soud převzal rovněž v rozsudcích ze dne
7. 2. 2019, č. j. 7 Ads 500/2018 – 24, a ze dne 27. 6. 2019, č. j. 2 Ads 39/2019 – 35.
[19] Nejvyšší správní soud již v minulosti posuzoval rovněž důvodnost námitky, podle níž
žalovaný a soud vyhodnotili splnění podmínek pro přiznání doplatku na bydlení chybně, neboť
výdaje stěžovatelky jsou vyšší než její příjmy a příjmy společně posuzované osoby (jejího syna).
Již v rozsudku ze dne 27. 6. 2018, č. j. 6 Ads 20/2018 - 32, Nejvyšší správní soud stěžovatelce
vysvětlil, že zákon o pomoci v hmotné nouzi rozlišuje mezi odůvodněnými náklady na bydlení
(§34) a přiměřenými náklady na bydlení. Za přiměřené náklady na bydlení jsou
dle §9 odst. 2 zákona považovány odůvodněné náklady na bydlení, avšak pouze do výše 30 %
příjmu osoby nebo společně posuzovaných osob, resp. 35 % v hlavním městě Praze. Pro účely
zákona o pomoci v hmotné nouzi se přitom zohledňuje příjem, který je snížen o odůvodněné
náklady na bydlení, avšak pouze do výše přiměřených nákladů na bydlení. Jinými slovy, jsou-li
odůvodněné náklady na bydlení vyšší než přiměřené náklady na bydlení, k rozdílu se při stanovení
příjmu nepřihlíží. Příjem vypočtený podle §9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi tak
nepředstavuje reálný příjem osoby, jak mylně dovozuje stěžovatelka, ale výsledek matematické
operace zohledňující právní úpravu v §9 odst. 1 a 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Pro
posuzování nároku na dávky dle zákona o pomoci v hmotné nouzi proto nelze vyjít z představy,
že nárok na dávky má ten, jehož výdaje na bydlení jsou vyšší než jeho příjmy, ale je nutné
postupovat dle příslušných ustanovení, která výpočet „příjmů“ a „výdajů“ specifickým způsobem
upravují. Správní orgány i městský soud tedy postupovaly správně, když se předně zabývaly
srovnáním příjmu stěžovatelky a jejího syna (po úpravách dle §9 zákona o pomoci v hmotné
nouzi) s částkou na živobytí společně posuzovaných osob (podrobněji viz rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 1. 2019, č. j. 7 Ads 396/2018 - 27, či ze dne 7. 2. 2019,
č. j. 7 Ads 500/2018 - 24, které se rovněž týkaly stěžovatelky).
[20] Dle stěžovatelky měl městský soud přihlédnout k jednomu ze základních principů práva
sociálního zabezpečení, které označuje za právo na „důstojné a poklidné prožití stáří“. V této
souvislosti je však nutno zdůraznit, že právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří (čl. 30
odst. 1 Listiny základních práv a svobod) i právo na pomoc v hmotné nouzi (čl. 30 odst. 2
Listiny) patří mezi ústavní práva, jichž se lze v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat „pouze
v mezích zákonů, které tato práva provádějí“, za podmínky dodržení čl. 4 odst. 4 Listiny, jenž garantuje
minimální standard daného práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. Pl. ÚS
2/08, publikovaný pod č. 166/2008 Sb., zejm. body [52] – [54], či rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 1. 2016, č. j. 6 Ads 175/2015 – 23). Jedním z těchto zákonů je v daném případě
zákon o pomoci v hmotné nouzi. Je tedy zřejmé, že konkrétní nárok na přiměřené hmotné
zabezpečení či pomoc v hmotné nouzi nelze dovozovat přímo z citovaných ustanovení Listiny
bez zohlednění podmínek, která pro realizaci těchto práv stanoví zákon.
[21] Zcela správně pak městský soud posoudil jako irelevantní argumentaci stěžovatelky, podle
níž splnila podmínky §2 odst. 2 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Předmětem sporu
je to, zda správní orgány postupovaly správně při posouzení nároku stěžovatelky na doplatek
na bydlení. Podmínky přiznání doplatku na bydlení jsou upraveny v §33 odst. 2 zákona o pomoci
v hmotné nouzi. Mezi tyto podmínky patří přiznání příspěvku na živobytí podle §21 zákona
o pomoci v hmotné nouzi. Dle §21 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi „[n]árok na příspěvek
na živobytí má osoba v hmotné nouzi podle §2 odst. 2 písm. a), jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných
osob (§9 odst. 2) nedosahuje částky živobytí posuzovaných osob“. Pro účely posouzení nároku na
příspěvek na živobytí, potažmo na doplatek na bydlení, je tak relevantní pouze to, zda žadatel je
osobou v hmotné nouzi ve smyslu §2 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Ostatní
kritéria obsažená v §2 odst. 2 písm. b), potažmo v §2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi
nemají na přiznání či nepřiznání předmětných příspěvků žádný vliv. Nejvyšší správní soud
nevylučuje, že stěžovatelka může být osobou v hmotné nouzi ve smyslu §2 odst. 2 písm. b) nebo
§2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, avšak tato skutečnost sama o sobě nezakládá nárok
na přiznání příspěvku na živobytí, potažmo doplatku na bydlení. S tímto závěrem byla ostatně
stěžovatelka seznámena již ve výše zmiňovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 5. 2018, č. j. 1 Ads 433/2017 - 29. Již bylo též zmíněno, že otázka zákonnosti rozhodnutí
o nepřiznání příspěvku na živobytí na stejné období jako v této věci již byla rovněž předmětem
řízení před správními soudy a že kasační stížnost stěžovatelky proti zamítavému rozsudku
městského soudu byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne
30. 3. 2017, č. j. 4 Ads 5/2017 – 86.
[22] Nelze přisvědčit ani argumentaci stěžovatelky, podle níž v napadeném rozsudku není
uvedena konkrétní částka živobytí platná pouze pro její případ. Tento údaj je uveden na str. 4
v první větě druhého odstavce rozsudku, kde městský soud rovněž uvádí, že vychází z částky
stanovené v řízení o příspěvku na živobytí.
[23] Nedůvodná je rovněž námitka stěžovatelky, podle níž v napadeném rozsudku není
odůvodněno, proč soud nepovažoval stěžovatelku za osobu v hmotné nouzi podle §3 odst. 1
zákona o pomoci v hmotné nouzi. Soud na str. 5 rozsudku zcela správně zdůvodnil, proč
je výklad předmětného ustanovení podávaný stěžovatelkou chybný, a vysvětlil, že samotné
naplnění podmínek §3 odst. 1 písm. a) bodů 1 a 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi
stěžovatelkou neznamená, že je osobou v hmotné nouzi.
[24] Ani další skutečnosti akcentované stěžovatelkou (její zdravotní stav, věk atp.) nemohou
nic změnit na posouzení splnění zákonných podmínek pro přiznání předmětné dávky. Zákon tyto
podmínky jednoznačně stanoví a správní orgány a následně městský soud jejich naplnění
hodnotily správně. Nejvyšší správní soud z lidského hlediska chápe, že stěžovatelka může svou
vlastní situaci vnímat jako nelehkou, nicméně neshledal v postupu správních orgánů ani
městského soudu pochybení, jež by způsobila nezákonnost přezkoumávaných rozhodnutí a měla
vést k jejich zrušení. Závěry městského soudu, jež jsou nyní skutečným předmětem přezkumu
kasačním soudem, odpovídají právní úpravě, resp. judikatuře Nejvyššího správního soudu (viz
např. již zmiňované rozsudky ze dne 27. 6. 2018, č. j. 6 Ads 20/2018 - 32, ze dne 24. 5. 2018,
č. j. 1 Ads 433/2017 - 31, ze dne 20. 9. 2018, č. j. 10 Ads 369/2017 - 34, či ze dne 24. 1. 2019,
č. j. 7 Ads 396/2018 - 27).
[25] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, náleželo by mu tedy vůči
stěžovatelce právo na náhradu nákladů, které v řízení důvodně vynaložil. Žalovanému však
v rámci řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly, proto mu soud náhradu jeho nákladů
nepřiznal.
[26] Městský soud ustanovil usnesením ze dne 29. 2. 2016, č. j. 1 Ad 4/2016 – 32, stěžovatelce
zástupcem pro řízení o žalobě Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátku. Dle §35 odst. 10
in fine s. ř. s. zastupuje ustanovený zástupce, je-li jím advokát, účastníka i v řízení o kasační
stížnosti. Odměnu za zastupování a hotové výdaje zástupce platí v takovém případě stát
(§35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.). Ustanovené zástupkyni náleží odměna za jeden úkon
právní služby (doplnění kasační stížnosti) v částce 1000 Kč [§7, §9 odst. 2 a §11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů] a dále paušální náhrada
hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupkyně stěžovatelky
rovněž doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, její odměna a náhrada hotových výdajů
se tak zvyšují o tuto daň (§57 odst. 2 s. ř. s.) a celkem činí 1573 Kč. Tato částka bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 23. července 2019
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu