ECLI:CZ:NSS:2019:5.AFS.131.2017:30
sp. zn. 5 Afs 131/2017 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Vodárenská společnost
Táborsko s.r.o., se sídlem Kosova 2894, Tábor, zastoupená Rödl & Partner Tax, k. s.,
společností poskytující daňové poradenství se sídlem Platnéřská 191/2, Praha 1, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2017,
č. j. 50 Af 3/2016 - 73,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
částku 4114 Kč do třiceti (30) dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet společnosti
Rödl & Partner Tax, k. s.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Žalobci byla rozhodnutím Ministerstva životního prostředí (dále jen „MŽP“)
ze dne 9. 9. 2009, č. j. 63647/ENV/09, ve znění rozhodnutí MŽP ze dne 14. 5. 2010,
č. j. 29124/ENV/10 (souhrnně jen „rozhodnutí o poskytnutí dotace“), poskytnuta dotace
z Fondu soudržnosti pro projekt Náprava stavu kanalizační soustavy aglomerace Táborsko CCI
2005/CZ/16/C/PE/012 (dále jen „projekt“). Rozhodnutí o poskytnutí dotace bylo vydáno na
základě rozhodnutí Evropské komise ze dne 22. 12. 2006, K(2006)7205 (dále jen „rozhodnutí
Komise“), které bylo na návrh žalobce změněno rozhodnutím Komise ze dne 11. 10. 2010,
K(2010)7146 (dále jen „změnové rozhodnutí Komise“). Změnové rozhodnutí Komise mimo jiné
posunulo termín dokončení výstavby z původního data 31. 12. 2009 na 30. 9. 2011 a termín
způsobilosti výdajů z původního data 31. 12. 2010 na 31. 12. 2011. MŽP však neprovedlo
změny rozhodnutí o poskytnutí dotace, kterými by zohlednilo změnové rozhodnutí Komise,
termíny stanovené rozhodnutím o poskytnutí dotace proto zůstaly nezměněny.
[2] Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále jen „správce daně“) vydal na základě výsledků
daňové kontroly zahájené dne 5. 3. 2014, jejímž předmětem bylo dodržení podmínek projektu,
platební výměr ze dne 14. 7. 2015, č. j. 1544996/15/2200-31472-305916, kterým žalobci vyměřil
odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 5 750 260 Kč z důvodu nedodržení dotačních
podmínek. Správce daně shledal, že žalobce nedokončil ve stanoveném termínu šest dílčích
staveb projektu a k těmto stavbám dodal kolaudační souhlas až po 30. 9. 2011, tedy po termínu
stanoveném k dokončení výstavby změnovým rozhodnutím Komise. Správce daně zdůvodnil,
že vzhledem k rozsahu projektu (celkově byla proinvestována částka 1 225 426 254,39 Kč)
a skutečnosti, že ke zpoždění došlo pouze u šesti z celkem třiceti šesti dílčích staveb, přičemž
zpoždění v konečném důsledku nemělo vliv na dosažení účelu dotace, uložil odvod pouze ve výši
3 % z poskytnuté částky dotace, která činila 191 675 302 Kč.
[3] Proti uvedenému platebnímu výměru podal žalobce odvolání, které žalovaný
rozhodnutím ze dne 12. 2. 2016, č. j. 6519/16/5000-10470-711175, zamítl a potvrdil napadený
platební výměr. Své rozhodnutí žalovaný odůvodnil především tím, že kolaudační souhlasy pro
šest dílčích staveb projektu byly vydány až po 30. 9. 2011, tedy po termínu dokončení výstavby
stanoveném ve změnovém rozhodnutí Komise.
[4] Žalovaný přitom zdůraznil, že pro žalobce byly závazné termíny stanovené rozhodnutím
o poskytnutí dotace, neboť rozhodnutí Komise zavazovalo Českou republiku, nikoliv žalobce
samotného. Přesto vzal žalovaný v potaz, že ke změně data dokončení výstavby stanoveného
rozhodnutím Komise došlo na žádost žalobce, a akceptoval, že žalobci nelze klást k tíži
administrativní pochybení MŽP, které nepromítlo změnu rozhodnutí Komise do rozhodnutí
o poskytnutí dotace. Administrativní chyba MŽP však nic nemění na vázanosti žalobce jeho
rozhodnutím. Podle žalovaného bylo šest dílčích staveb projektu dokončeno až ve dnech
28. 11. 2011, 7. 12. 2011, 12. 12. 2011 a 19. 12. 2011, tedy po datu 30. 9. 2011, které bylo
termínem dokončení akce (výstavby) dle změnového rozhodnutí Komise. Žalovaný přitom
za den dokončení akce považoval den vydání kolaudačního souhlasu k poslední dílčí stavbě
s odůvodněním, že dříve nemohl projekt jako celek plnit účel dotace.
[5] Dále žalovaný konstatoval, že termín dokončení akce je jednou ze základních podmínek
rozhodnutí o poskytnutí dotace, a jeho nedodržení je proto třeba považovat za porušení
rozpočtové kázně. Nepřijal argumentaci žalobce, že v rámci rozhodnutí Komise jde o pouhý
orientační údaj.
[6] Samotná skutečnost, že Komise ani MŽP neshledaly porušení dotačních podmínek
a celou finanční pomoc vyplatily, podle žalovaného neznamená, že dotace byla čerpána v souladu
se zákonem. Správu odvodů za porušení rozpočtové kázně a penále i kontrolu prostředků
poskytnutých z Fondu soudržnosti vykonávají v souladu s §44a odst. 11 zákona č. 218/2000 Sb.,
o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „rozpočtová pravidla“), finanční úřady. Rozhodnutí o tom,
zda došlo k porušení rozpočtové kázně, je proto plně v jejich kompetenci. Žalovaný považoval
za nerozhodné, že správce programu konstatoval, že se nejedná nesrovnalost, a zdůraznil,
že při rozhodování vychází ze skutečného obsahu právního úkonu a hodnotí důkazy podle své
vlastní správní úvahy.
[7] Žalovaný vyjádřil souhlas s názorem správce daně, který odmítl provést dokazování
výslechem Ing. J. K., náměstka ministra životního prostředí – ředitele sekce fondů EU,
finančních a dobrovolných nástrojů, dále důkaz dopisem MŽP ze dne 9. 1. 2015 podepsaným
Ing. J. K. a dopisem MŽP ze dne 20. 12. 2013 podepsaným Ing. R. B., neboť tyto navržené
důkazy považoval za irelevantní.
[8] Judikaturu, kterou žalobce argumentoval, pokládal žalovaný za nepřípadnou, jelikož
se měla týkat případů, kdy došlo pouze k drobným formálním pochybením daňových subjektů,
což není případ žalobce. Žalovaný připustil, že k uložení sankčního odvodu nevedou porušení
jakýchkoliv, ale pouze závazných dotačních podmínek, což však shledal právě v projednávané
věci.
[9] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou ke Krajskému soudu
v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), který napadené rozhodnutí rozsudkem ze dne
31. 3. 2017, č. j. 50 Af 3/2016 – 73, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud
konstatoval, že žalobci nelze klást k tíži pochybení MŽP, které nepromítlo změnu rozhodnutí
Komise do rozhodnutí o poskytnutí dotace. Za stěžejní považoval krajský soud určení
konkrétního data dokončení výstavby, kterým byl žalobce vázán. Krajský soud poukázal
na skutečnost, že termín dokončení akce dle rozhodnutí MŽP nikterak nekoresponduje s datem
dokončení výstavby dle původního rozhodnutí Komise. Usoudil proto, že MŽP záměrně
ponechávalo časový rozestup mezi skutečným dokončením výstavby, které bylo stanoveno
rozpisem práce v rozhodnutí Komise na 31. 12. 2009, a uvedením stavby do provozu, resp.
kolaudací celého projektu. Shledal zcela nelogickým, že by nový termín pro dokončení výstavby
stanovený rozhodnutím Komise nebyl reflektován v rozhodnutí o poskytnutí dotace, a rozhodl
se proto v zájmu ochrany legitimního očekávání žalobce dovodit datum dokončení výstavby,
které by bylo MŽP nově stanovilo, kdyby neopomnělo uvést své rozhodnutí do souladu
se změnovým rozhodnutím Komise. Krajský soud přitom vyšel z předchozího postupu MŽP,
které ponechalo mezi termínem dokončení výstavby dle původního rozhodnutí Komise a datem
dokončení akce dle rozhodnutí o poskytnutí dotace časový odstup jedenácti měsíců. Současně
krajský soud usoudil, že termín dokončení výstavby má předcházet termínu dokončení akce, který
již předpokládá uvedení projektu do provozu.
[10] Krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2010,
č. j. 1 Afs 77/2010 – 81, publ. pod č. 2243/2011 Sb. NSS (všechna citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná též na www.nssoud.cz), podle něhož při rozhodování
o porušení rozpočtové kázně podle §44 odst. 1 písm. b) rozpočtových pravidel je povinností
finančního orgánu zvažovat také to, zda jsou dotační podmínky dostatečně jasné a srozumitelné
a zda nedošlo k porušení těchto ujednání v důsledku neposkytnutí patřičné součinnosti ze strany
poskytovatele dotace. Podle citovaného judikátu nelze připustit postihování příjemce dotace
za nedodržení určité zákonné povinnosti, které bylo zapříčiněno orgány veřejné moci (ať již jejich
aktivní činností, nebo naopak nečinností). Krajský soud uzavřel, že žalovaný neprokázal porušení
dotačních podmínek v nyní posuzovaném případě.
[11] Dále krajský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž mohlo
vést k uložení sankčního odvodu pouze takové porušení rozpočtové kázně, které představuje
neoprávněné použití poskytnutých prostředků. K tomu nedochází, jestliže jsou prostředky
použity výhradně k vymezenému účelu. S ohledem na to, že účel dotace byl v předmětné věci
naplněn, nemohlo by se dle krajského soudu jednat o takové porušení rozpočtové kázně, které
by odůvodňovalo uložení sankčního odvodu, ani v případě, že by bylo prokázáno překročení
termínu dokončení akce.
II.
Kasační stížnost, vyjádření žalobce
[12] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
v níž namítá nesprávnost posouzení právní otázky krajským soudem, tedy kasační důvod podle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěrem krajského soudu, podle
něhož v předmětné věci nemohlo dojít k neoprávněnému použití nebo zadržení peněžních
prostředků, obzvláště po materiální stránce, neboť žalobce použil poskytnutou dotaci
zcela v souladu s jejím účelem, kterým byla realizace veřejně prospěšného projektu. Stěžovatel
uvádí, že krajský soud odůvodnil popsaný závěr tím, že Komise ani MŽP neshledaly porušení
rozpočtových pravidel ani podmínek stanovených v rozhodnutí Komise.
[13] Stěžovatel má za to, že krajský soud nezohlednil odlišnost podmínek poskytnutí dotace
stanovených Komisí, které jsou závazné pro Českou republiku, od podmínek stanovených
poskytovatelem dotace, v tomto případě MŽP, které zavazují žalobce. Podle stěžovatele krajský
soud ani nezohlednil, že ke správě odvodu za porušení rozpočtové kázně jsou věcně příslušné
finanční úřady a že pouze finanční úřady jsou oprávněny provádět kontrolu čerpání dotací
v návaznosti na podmínky čerpání dotace stanovené zákonem a poskytovatelem dotace
v rozhodnutí o poskytnutí dotace.
[14] Stěžovatel v této souvislosti zdůrazňuje, že pro posouzení povinností žalobce je určující
obsah rozhodnutí o poskytnutí dotace, které vydalo MŽP, s nímž koresponduje i text platebního
výměru. V příloze rozhodnutí o poskytnutí dotace je přitom výslovně definováno, že „za termín
dokončení akce se považuje u dílčích staveb datum vydání posledního potřebného pravomocného kolaudačního
souhlasu, který následně nabude právní moci, nebo datum vydání posledního potřebného rozhodnutí o prozatímním
užívání stavby ke zkušebnímu provozu, které následně nabude právní moci“.
[15] Stěžovatel nesouhlasil ani se závěrem krajského soudu, podle kterého lze ze skutečnosti,
že se původní termín realizace akce stanovený rozhodnutím o poskytnutí dotace neshodoval
s původním termínem dokončení výstavby podle rozhodnutí Komise, dovodit, že MŽP záměrně
ponechalo časový odstup mezi skutečným dokončením stavby, které bylo stanoveno
rozhodnutím Komise, a uvedením stavby do provozu, resp. kolaudací projektu. Podle stěžovatele
skutečnost, že MŽP pochybilo, když nereflektovalo změnu rozhodnutí Komise, nemá vliv
na závaznost jeho rozhodnutí o poskytnutí dotace. I přes závaznost tohoto rozhodnutí stěžovatel
zohlednil pochybení MŽP v tom ohledu, že vycházel z termínu 30. 9. 2011 stanoveného
změnovým rozhodnutím Komise, žalobce tedy nebyl nikterak poškozen na svých právech.
Vzhledem k tomu, že šest dílčích staveb projektu nebylo k 30. 9. 2011 zkolaudováno, nemohly
ke stanovenému datu plnit svůj účel, a proto došlo k porušení jedné ze závazných dotačních
podmínek.
[16] Stěžovatel se neztotožnil ani s názorem krajského soudu, že pokud byl projekt úspěšně
realizován a slouží k zamýšlenému účelu, nemohlo dojít k neoprávněnému použití nebo zadržení
peněžních prostředků. K porušení dotačních podmínek došlo dle stěžovatele již nedodržením
jedné z podmínek rozhodnutí o poskytnutí dotace, následné naplnění účelu dotace na této
skutečnosti nic nemění. V tomto ohledu stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 5. 2014, č. j. 7 Afs 91/2013 – 28.
[17] Žalobce ve vyjádření ke kasační poukázal na to, že sám stěžovatel uznal administrativní
pochybení MŽP v odstavci 11 kasační stížnosti. Podle žalobce měl závěr o administrativním
pochybení MŽP vyplývat i z vyjádření zástupců MŽP, Ing. J. K. a Ing. R. B., které však nebyly
jako důkazy provedeny.
[18] Žalobce se ztotožnil se závěrem krajského soudu, podle něhož administrativní pochybení
MŽP nemůže jít k tíži žalobce, přičemž opět odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 11. 2010, č. j. 1 Afs 77/2010 – 81, a ze dne 11. 9. 2008, č. j. 1 As 30/2008 – 49, publ.
pod č. 1746/2009 Sb. NSS.
[19] Žalobce rovněž souhlasil s tím, že termín pro dokončení výstavby uvedený v rozhodnutí
Komise je třeba vykládat v materiálním smyslu jako termín pro dokončení samotných stavebních
prací bez návaznosti na formální požadavky stanovené vnitrostátními právními předpisy. Žalobce
má za to, že tento termín není možné zaměňovat za termín dokončení akce ve smyslu rozhodnutí
o poskytnutí dotace.
[20] Názor stěžovatele, podle kterého může být odvod za porušení rozpočtové kázně vyměřen
i v případech, kdy nedošlo k neoprávněnému použití poskytnutých prostředků, je dle žalobce
v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, kterou citoval ve svém rozhodnutí krajský
soud. Žalobce sám pak odkázal též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2014,
č. j. 4 As 117/2014 – 39. I kdyby byly dotační podmínky porušeny tak, jak tvrdí stěžovatel, nebylo
by podle citované judikatury takové porušení možné považovat za neoprávněné nakládání
s finančními prostředky.
[21] Závěrem žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[22] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a jeho zaměstnanec, který
je oprávněn za něj jednat, má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[23] Nejvyšší správní soud následně posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[24] V prvé řadě nelze souhlasit s kasační námitkou, podle níž krajský soud opomněl zohlednit
skutečnost, že žalobce je vázán dotačními podmínkami stanovenými v rozhodnutí o poskytnutí
dotace, zatímco podmínky stanovené rozhodnutím Komise zavazují Českou republiku, nikoliv
přímo žalobce. K předmětné otázce krajský soud zaujal shodný postoj jako stěžovatel, když
konstatoval, že podle rozhodnutí o poskytnutí dotace byl žalobce, mimo jiné, povinen zabezpečit
dokončení akce do 30. 11. 2010. Následně však krajský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 11. 2010, č. j. 1 Afs 77/2010 – 81, zohlednil skutečnost, že žalobce
nelze postihovat za pochybení, jehož se dopustily orgány veřejné moci, v daném případě MŽP
jakožto poskytovatel dotace tím, že i přes příslušnou žádost žalobce nevydalo rozhodnutí, v němž
by zohlednilo nové termíny stanovené změnovým rozhodnutím Komise.
[25] Lze naopak přisvědčit stížní námitce, podle níž krajský soud chybně vyloučil porušení
rozpočtové kázně v daném případě z toho důvodu, že žalobce použil poskytnuté prostředky
v souladu s účelem dotace. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 10. 2018, č. j. 1 Afs 291/2017 - 33, publ. pod č. 3854/2019 Sb. NSS, které sjednotilo
do té doby nejednotnou judikaturu Nejvyššího správního soudu k této otázce, „[k]aždé porušení
dotačních podmínek, které není v rozhodnutí o poskytnutí dotace vymezeno jako to, jehož nedodržení
není neoprávněným použitím podle §3 písm. e) [§14 odst. 3 písm. k)], zakládá porušení rozpočtové kázně
[§3 písm. e) ve spojení s §44 odst. 1 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění
do 29. 12. 2011]“. Dotace je definována vedle svého účelu i dalšími dotačními podmínkami,
např. časovým rámcem realizace dotovaného projektu, porušení rozpočtové kázně proto
nelze omezovat toliko na případy nedodržení účelového vymezení dotace, přičemž skutečnost,
že se jednalo o méně závažné porušení rozpočtové kázně, je třeba zohlednit až při stanovení výše
odvodu za toto porušení.
[26] Je však třeba dodat, že nesprávnost uvedeného závěru krajského soudu ve světle
pozdějšího rozhodnutí rozšířeného senátu není na újmu zákonnosti napadeného rozsudku jako
celku, jelikož se nejedná o závěr stěžejní pro odůvodnění jeho výroku, nýbrž toliko o doplňující
argumentaci.
[27] Krajský soud odůvodnil napadený rozsudek především tím, že stěžovatel neprokázal
porušení dotačních podmínek ze strany žalobce, neboť nebylo možné s dostatečnou přesností
určit, jak by byl změněn termín dokončení akce, pokud by rozhodnutí MŽP reflektovalo nové
termíny stanovené změnovým rozhodnutím Komise. Finanční orgány si tedy za těchto okolností
nemohly učinit jednoznačný závěr o tom, že termín realizace projektu nebyl žalobcem dodržen,
a tudíž se krajský soud i s ohledem na ochranu legitimního očekávání žalobce přidržel zásady
in dubio mitius. Jak již bylo konstatováno, Nejvyšší správní soud se s tímto hodnocením krajského
soudu ztotožňuje. Jestliže MŽP ve svém původním rozhodnutí nastolilo určitou časovou
posloupnost jednotlivých termínů, jejichž dodržením bylo podmíněno poskytnutí dotace, lze mít
za to, že tak učinilo s ohledem na reálné možnosti provedení celého projektu. Na základě této
úvahy sice nelze určit konkrétní termín dokončení akce, který by MŽP bývalo stanovilo, pokud
by řádně provedlo změnové rozhodnutí Komise, nicméně lze soudit, že by termín dokončení
akce následoval až po termínu dokončení výstavby stanoveném změnovým rozhodnutím Komise
obdobně, jak tomu bylo v původním rozhodnutí o poskytnutí dotace, jímž MŽP reagovalo
na původní rozhodnutí Komise.
[28] Konečně, nelze souhlasit ani s námitkou, podle níž krajský soud nerespektoval věcnou
příslušnost správce daně ke správě odvodů za porušení rozpočtové kázně. Krajský soud věcnou
příslušnost finančních orgánů vůbec nezpochybňoval ani neuváděl, že by byli správce daně či
stěžovatel vázáni postupem Komise či MŽP. Krajský soud pouze zcela správně přihlédl též
k tomu, že v daném případě ani jeden z uvedených orgánů neshledal porušení dotačních
podmínek a dotace tak byla žalobci vyplacena v plném rozsahu; ani v tomto případě se však
nejednalo o hledisko, které by bylo pro závěry krajského soudu rozhodující.
IV.
Závěr a náklady řízení
[29] Jak již bylo řečeno, Nejvyšší správní soud sice shledal v odůvodnění rozsudku krajského
soudu dílčí nesprávnost, která však neměla vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí. Zdejší soud
tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost jako celek není důvodná, a proto ji v souladu
s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[30] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, přísluší mu tedy vůči stěžovateli
právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti.
[31] Žalobce byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen společností poskytující daňové
poradenství, Rödl & Partner Tax, k. s., náleží mu tedy náhrada nákladů spojených s tímto
zastoupením. Tyto náklady spočívají v odměně daného zástupce za jeden úkon právní služby
v řízení o kasační stížnosti stěžovatele (vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele) ve výši 3100 Kč
podle §35 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §7 bodem 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a z nákladů
na úhradu hotových výdajů zástupce žalobce za uvedený úkon právní služby ve formě režijního
paušálu ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že zástupce
žalobcem je plátcem DPH, zvyšuje se náhrada nákladů řízení o částku 714 Kč odpovídající této
dani. Celkem je tedy stěžovatel povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na náhradě
nákladů řízení částku 4114 Kč, a to v přiměřené lhůtě stanovené ve výroku tohoto rozhodnutí.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. listopadu 2019
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu