ECLI:CZ:NSS:2019:5.AFS.186.2019:26
sp. zn. 5 Afs 186/2019 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně: Celní jednatelství
Zelinka s.r.o., se sídlem K Hrušovu 293/2, Štěrboholy, Praha 10, zast. JUDr. Janem Slunečkem,
advokátem se sídlem Mírové nám. 48, Louny, proti žalovanému: Generální ředitelství cel,
se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2019, č. j. 62 Af 53/2017 - 71,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 3. 2017, č. j. 14464-2/2017-900000-304.1,
sp. zn. 193975/2016-530000-12. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky
a potvrdil rozhodnutí Celního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen „správní orgán I. stupně“)
ze dne 7. 2. 2017, č. j. 3342-6/2017-530000-12, kterým byla stěžovatelka uznána vinnou
ze spáchání správního deliktu podle §48 odst. 3 písm. b) zákona č. 242/2016 Sb., celní zákon,
ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „celní zákon“), neboť v celním prohlášení poskytla
správci cla v rozporu s přímo použitelným předpisem Evropské unie nesprávný údaj (nesprávný
popis zboží a zbožový kód). Správní orgán I. stupně uložil stěžovatelce pokutu ve výši
200 000 Kč a rozhodl o zabrání zboží.
[2] Ke spáchání správního deliktu došlo za následujících skutkových okolností.
Dne 15. 11. 2016 bylo pod zn. MRN 16CZ650000I7TC48W3 na návrh společnosti Menzies
Aviation (Czech), s. r. o. dočasně uskladněno zboží do dočasného skladu uvedené společnosti.
Toto zboží bylo dopraveno do České republiky letecky ze Spojených arabských emirátů
pro příjemce – společnost GLOBAL INVEST HOLDING Sp. z o. o. Stěžovatelka byla
nepřímým zástupcem společnosti GLOBAL INVEST HOLDING Sp. z o. o. a také držitelkou
„povolení zjednodušeného postupu schváleného odesílatele v tranzitním režimu za použití systému NCTS –
15CZ650000AR00018“; stěžovatelka tedy mohla v souladu s tímto povolením a za podmínek
v něm uvedených propouštět zboží do tranzitního režimu bez jeho předložení celnímu úřadu.
Dne 16. 11. 2016 zaslala stěžovatelka Celnímu úřadu Praha Ruzyně celní prohlášení, ve kterém
navrhovala propuštění dovezeného zboží do režimu vnější tranzit. V celním prohlášení bylo
v popisu zboží uvedeno: „Mýdlo v ostatních formách; ostatní; Hand wash paste - 510 ks“ a jako zbožový
kód byl uveden kód 34012090. Celní úřad Praha Ruzyně následně stěžovatelce sdělil, že provede
kontrolu zboží. Kontrola byla provedena téhož dne (tj. 16. 11. 2016) v místě, kde se zboží
skutečně nacházelo – tj. v dočasném skladu společnosti Menzies Aviation (Czech), s. r. o., nikoliv
v dočasném skladu stěžovatelky. Při kontrole bylo zjištěno, že zboží neobsahovalo deklarované
mýdlo, ale tabák do vodních dýmek v baleních po 1 kg, označených nápisem „AL FAKHER
MOLASSES“, v celkovém množství 510 kg, kterému odpovídal zbožový kód 240311.
[3] Veškeré dokumenty vztahující se k provedené kontrole a správnímu deliktu stěžovatelky
postoupil Celní úřad Praha Ruzyně v souladu s §53 odst. 1 celního zákona správnímu orgánu
I. stupně, jenž se stěžovatelkou zahájil správní řízení, které vyústilo ve shora citované rozhodnutí
o uložení pokuty ve výši 200 000 Kč a zabrání uvedeného zboží (tabáku). Toto rozhodnutí
žalovaný z pozice odvolacího orgánu potvrdil (viz výše).
II. Rozhodnutí krajského soudu
[4] Rozhodnutí žalovaného napadla stěžovatelka správní žalobou, ve které uvedla,
že při uvádění údajů do celního prohlášení vycházela z přepravních dokladů zboží. Zboží bylo
podle názoru stěžovatelky sofistikovaně baleno do maloobchodního balení s označením
„Hand Wash Paste“ a nebyl žádný důvod předpokládat, že se jedná o zboží jiné. Stěžovatelka dále
uvedla, že neměla možnost prověřit, zda se jiná osoba nedopustila porušení svých povinností,
a nemá finanční prostředky, ani nástroje k odhalování deliktní, resp. trestněprávní činnosti třetích
osob. Orgány celní správy by tuto povinnost neměly přenášet na účastníky řízení, kteří jsou
objektivně odpovědni za správnost a úplnost informací uvedených v celním prohlášení.
Stěžovatelka dále uvedla, že na ní nebylo možno požadovat učinění žádných jiných právních
jednání, kterými by zabránila uvedení nesprávného údaje. Povinnost prověřovat obsah každého
balení dováženého zboží (tedy zboží otevřít a potencionálně i znehodnotit) by byla absurdní.
Vynaložila tedy veškeré úsilí, které bylo možné požadovat, aby porušení povinnosti zabránila.
Správní orgány přitom podle názoru stěžovatelky k okolnostem vylučujícím její odpovědnost
nepřihlédly. Závěrem namítala, že uložená sankce je zcela nepřiměřená.
[5] Krajský soud žalobu stěžovatelky s odkazem na §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. V odůvodnění
rozsudku uvedl, že stěžovatelka vystupovala v pozici nepřímého zástupce společnosti GLOBAL
INVEST HOLDING Sp. z o. o., tedy deklaranta jednajícího vlastním jménem. Podáním celního
prohlášení se stala odpovědnou za správnost a úplnost informací uvedených v celním prohlášení.
Odpovědnost za správní delikt podle §48 odst. 3 písm. b) celního zákona je objektivní
s možností liberace. Stěžovatelka byla držitelkou povolení zjednodušeného postupu schválného
odesílatele, které obsahovalo také schválená místa nakládky, přičemž podle tohoto povolení
mohla být tranzitní operace zahájena pouze v těchto schválených místech, která musela být
stěžovatelce přístupná. Před podáním celního prohlášení byla stěžovatelka povinna provést
kontrolu nákladového prostoru dopravního prostředku a přijmout opatření k identifikaci zboží.
Námitku ohledně povinnosti prověřovat každé balení vyhodnotil krajský soud jako nepřípadnou,
neboť takovýto závěr správní orgány ve svých rozhodnutích ani neučinily. Za vynaložení
veškerého možného úsilí nelze podle krajského soudu považovat to, že stěžovatelka vycházela
z přepravních dokladů a že s ohledem na sofistikované balení nebyl důvod předpokládat jiný
obsah zboží. Stěžovatelka nemusela předvídat páchání trestné činnosti jinými osobami, mohla
si však sama zajistit alespoň namátkovou kontrolu zboží. Dovezení předmětného zboží by navíc
nemohlo být považováno za nelegální dovoz, neboť celní orgány byly o dovozu informovány,
resp. všechny formality celního řízení byly splněny, pouze údaje o zboží byly nesprávné. K otázce
výše uložené pokuty krajský soud uvedl, že byla správními orgány náležitě odůvodněna
za současného zohlednění všech zákonných hledisek; blíží se přitom spíše spodní hranici
zákonného rozpětí.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Rozhodnutí krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, v níž uvedla,
že se krajský soud dostatečně nevypořádal s tvrzením, že se stala obětí deliktu jiné osoby.
Všechny okolnosti nasvědčovaly tomu, že došlo k nezákonnému dovozu či dokonce k naplnění
znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby.
Pokud by totiž došlo k odhalení pachatele, mělo by to podstatný vliv na odpovědnost za tento
delikt, což by se muselo odrazit ve výši sankce. Uložená pokuta ve výši 20 % je v situaci,
kdy se stěžovatelka stala obětí trestného činu, nepřiměřená. Správní orgány se přitom o odhalení
pachatele ani nepokusily. Na závěr stěžovatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 3. 2011, č. j. 1 Afs 14/2011 - 62, který se týkal rovněž celní věci, v níž byla
uložena pokuta pouze ve výši 10 000 Kč.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka neuvádí novou
argumentaci, pouze opakuje vlastní nespokojenost založenou na subjektivním vnímání
skutkových okolností. Stěžovatelka se staví do role oběti, přičemž ani nezpochybňuje, že údaje
v celním prohlášení uvedla nesprávné. Brojí tedy proti závěru, že byla za uvedení nesprávných
údajů shledána odpovědnou. Odpovědnost za spáchaný správní delikt je však objektivní
s možností liberace. Žalovaný dále odkázal na několik rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
týkajících se liberace, ze kterých vyplývá, že liberace je možná ve výjimečných situacích, je-li
prokázáno provedení všech možných opatření vhodných k zabránění protiprávního stavu.
Stěžovatelka je podnikatelem, který se dlouhodobě zabývá také zastupováním osob v celním
řízení. Neposkytnutí správných údajů od obchodního partnera je otázkou jejich vzájemného
soukromoprávního vztahu, nikoliv okolností ovlivňující odpovědnost za spáchaný správní delikt.
Žalovaný vyjádřil také pochopení, že některé údaje skutečně stěžovatelka nemá jak ověřit.
Co se však týče samotného zboží, mohla jako deklarant využít svého práva zboží zkontrolovat.
Je přitom držitelkou povolení schváleného odesílatele, vůči kterému se celní orgány vzdaly části
svých procesních a kontrolních možností. O to větší důraz proto měla klást na zavedení vlastních
kontrolních a preventivních mechanismů. Odhalení případného pachatele by na projednávanou
věc nemělo dopad. K rozsudku Nejvyššího správního soudu, na který stěžovatelka v kasační
stížnosti odkázala, žalovaný uvedl, že se jednalo o rozdílný případ, se kterým není možné činit
srovnání. Ve stěžovatelčině případě bylo přihlédnuto k recidivě i k tomu, že je prosperující
právnickou osobou s dlouhodobou tradicí v oblasti zastupování v celním řízení, proto byla
sankce uložena v citelnější výši; stále se však jedná o sankci při spodní hranici.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatelka je řádně zastoupena. Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom,
zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k následujícímu závěru.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Podstatou kasační stížnosti je naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle
§48 odst. 3 písm. b) celního zákona a přiměřenost uložené pokuty. V projednávané věci není
sporu o stavu skutkovém. Stěžovatelka nenamítala, že by správci cla nesprávný údaj neposkytla.
Pouze uváděla, že při posouzení odpovědnosti za spáchaný delikt nebylo dostatečně přihlédnuto
k tomu, že se stala obětí trestného činu jiné osoby. V opačném případě by se podle názoru
stěžovatelky odhalení pachatele projevilo ve výši uložené sankce.
[11] Nejvyšší správní soud na prvním místě uvádí, že odpovědnost za správní delikt podle
§48 odst. 3 písm. b) celního zákona je odpovědností objektivní. V souladu s čl. 15 odst. 2
nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. 10. 2013, kterým se stanoví
celní kodex Unie, se podáním celního prohlášení stává dotyčná osoba odpovědnou za správnost
a úplnost informací uvedených v celním prohlášení. Pro posouzení odpovědnosti proto není
podstatné, zda deklarující osoba o nepravdivosti uváděného údaje věděla, či nevěděla, neboť
se jedná o odpovědnost bez ohledu na zavinění (není tedy vyžadována žádná z forem zavinění –
ani úmysl, ani nedbalost). Podstatné je pouze to, zda deklarující osoba naplnila liberační důvod,
kterým by se odpovědnosti za spáchaný správní delikt (resp. podle současné terminologie
za přestupek) mohla zprostit. Tohoto typu odpovědnosti se však nelze zprostit odkazem
na porušení povinnosti ze strany smluvního partnera (srov. např. rozsudek zdejšího soudu ze dne
6. 4. 2017, č. j. 3 As 95/2016 - 64). K naplnění podmínek liberace nepostačuje ani samotná dobrá
víra subjektu založená na dohodě mezi subjekty, tedy dobrá víra stěžovatelky v údaje uvedené
v přepravních dokladech (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2003,
č. j. 5 A 110/2001 - 34, publ. pod č. 384/2004 Sb. NSS). Z judikatury vyplývá, že pokud zákon
podmiňuje liberaci „úsilím“, je třeba vyjít z toho, že se jedná o aktivní činnosti směřující
k zabránění porušení (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2013,
č. j. 62 A 17/2012 - 101, publ. pod č. 2880/2013 Sb. NSS).
[12] V nyní projednávané věci však stěžovatelka neuvedla jediný druh opatření, který zavedla,
aby se odpovědnosti za spáchaný delikt zprostila. V průběhu správního, jakož i soudního řízení
pouze tvrdila, že na ní nebylo možno požadovat provádění kontroly každého balení dováženého
zboží, protože by fakticky došlo k jeho znehodnocení. Nejvyšší správní soud k tomuto dodává,
že jistě nelze požadovat kontrolu každého jednotlivého kusu dovezeného zboží, které
stěžovatelka jako nepřímý zástupce převzala. Nic však stěžovatelce nebránilo v tom, aby provedla
alespoň namátkovou kontrolu, která by mohla být právě oním opatřením, na základě kterého
by se případně odpovědnosti za spáchaný správní delikt mohla zprostit. Je věcí stěžovatelky,
jakým způsobem přistoupí k podáváním celních prohlášení, včetně toho, jak bude příp. kontroly
obsahu dováženého zboží provádět. Pakliže však neučiní nic, čím by obsah dováženého zboží
ověřila, tj. je zcela pasivní, nemůže se dovolávat toho, že vynaložila veškeré možné úsilí,
které na ní bylo možné požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila.
[13] Stěžovatelka dále namítala, že odlišný obsah zboží, než jaký měl být podle cestovních
dokladů obsahem, zapříčinilo jednání jiné osoby, přičemž správní orgány se o odhalení pachatele
ani nepokusily. V této souvislosti dále uvádí, že je za jednání třetí osoby postihována na principu
objektivní odpovědnosti. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že ani případné odhalení
pachatele, který tabák namísto mýdla do obalů určených pro mýdla zabalil, by na odpovědnost
stěžovatelky nemělo žádný vliv. Jak je uvedeno výše, jedná se o odpovědnost objektivní, které
se stěžovatelka může zprostit vynaložením veškerého možného úsilí (tj. aktivní činností), které
na ní bylo možné požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. Stěžovatelka ovšem byla
zcela pasivní, neprovedla žádnou kontrolu zboží, pouze odkazovala na neurčitou třetí osobu,
která se podle jejího názoru měla dopustit deliktního jednání, či dokonce trestného činu.
[14] Nejvyšší správní soud nad rámec výše uvedeného připomíná, že „posouzení viny a případné
uložení sankce v rámci správního trestání má čistě veřejnoprávní povahu a odehrává se výlučně ve vztahu státu
a obviněného. Třetí osoba (ať již jiný obviněný, poškozený nebo jiná osoba) nemá subjektivní právo domáhat
se zahájení řízení o správním deliktu s jiným subjektem nebo požadovat uznání jeho viny“ (srov. rozsudek
zdejšího soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012 - 351). Jinak řečeno, nezahájí-li správní
orgány řízení o správním deliktu s jinou osobou, nemůže tím být stěžovatelka dotčena na svých
veřejných subjektivních právech, jak snad v kasační stížnosti naznačuje. Nadto skutečnost,
že stěžovatelka o krocích správních orgánů směřujících ke zjištění pachatele deliktního jednání
nevěděla či neví, neznamená, že správní orgány žádné takové kroky nečiní.
[15] K otázce odpovědnosti za spáchaný správní delikt proto Nejvyšší správní soud uzavírá,
že správní orgány náležitě zjistily skutkový stav a z takto zjištěného stavu věci správně vyvodily
odpovědnost za správní delikt, neboť stěžovatelka nenaplnila liberační důvod, kterým
by se odpovědnosti za své jednání zprostila.
[16] Co se týče sankce uložené za daný správní delikt, stěžovatelka namítala, že výše uložené
pokuty je v situaci, kdy se stala obětí deliktního jednání jiné osoby, nepřiměřená. Poukázala
přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2011, č. j. 1 Afs 14/2011 - 62,
s tím, že dle jejího názoru se s touto námitkou krajský soud dostatečně nevypořádal.
[17] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že za zjevně nepřiměřenou
zpravidla nelze považovat pokutu uloženou ve 4 % zákonného rozpětí (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000 - 62, publ. pod č. 225/2004 Sb.
NSS). To však neznamená, že by bylo možné předem pro všechny případy stanovit procentuální
výši, v rámci které uložená pokuta nebude nikdy nepřiměřená (srov. rozsudek zdejšího soudu,
ze dne 20. 12. 2012, č. j. 1 Afs 77/2012 - 46). Naopak vždy je nezbytné hodnotit konkrétní
okolnosti případu.
[18] Z okolností nyní projednávané věci a z obsahu spisového materiálu však nelze dospět
k závěru, že by uložená pokuta byla zjevně nepřiměřená. Stěžovatelce byla uložena pokuta ve výši
200 000 Kč; tedy 5 % z částky 4 mil. Kč a nikoliv 20 %, jak stěžovatelka nesprávně uváděla
v kasační stížnosti. Jedná se sice o pokutu přesahující 4 % zákonného rozpětí, jak je však uvedeno
výše, hranice 4 % není absolutní a vždy záleží na konkrétních okolnostech případu (v některých
případech tedy může být zjevně nepřiměřená pokuta dosahující např. i jen 2 % zákonného
rozpětí a naopak v odlišných případech nebude zjevně nepřiměřená ani pokuta ve výši
např. 6 %).
[19] Správní orgán I. stupně se s výší uložené pokuty vypořádal na str. 13 a 14 svého
rozhodnutí. Přihlédl přitom ke skutečnosti, že se stěžovatelka dopustila správního deliktu vlastní
nedbalostí a formálním přístupem k plnění svých povinností (svou činnost vykonávala
„od stolu“). Další skutečností, která byla zohledněna, je ta, že bylo dováženo vysoce zdanitelné
zboží deklarované jako mýdlo. Žalovaný pak v žalobou napadeném rozhodnutí na str. 4 popsal
konkrétněji, v čem je spatřována závažnost jednání stěžovatelky. Původně deklarované mýdlo
totiž nebylo zatíženo žádnou celní sazbou a nepodléhá spotřební dani, zatímco tabák byl zatížen
74,90 % celní sazbou, jakož i spotřební daní, což jsou velmi významné okolnosti pro výpočet
celního dluhu (v tomto konkrétním případě by podle žalovaného došlo ke zkrácení cla a daní
o více než 1 mil. Kč). Žalovaný proto uvedl, že pokuta musí být uložena tak, aby ji stěžovatelka
při svém podnikání reálně pocítila jako trest. V napadeném rozsudku se krajský soud zabýval
přiměřeností uložené sankce v bodech 31 až 37. Dospěl přitom k závěru, že správní orgány
uloženou sankci náležitě odůvodnily a přihlédly ke všem podstatným skutečnostem.
[20] Nejvyšší správní soud se s hodnocením přiměřenosti sankce také ztotožňuje. Pokuta
ve výši 200 000 Kč se sice může jevit jako citelný zásah, rozhodně se však nejedná o pokutu
nezákonnou. Stále se pohybuje spíše při spodní hranici zákonné sazby (srov. §48 odst. 4 celního
zákona), přičemž se svou výší nijak zásadně nevymyká obdobným případům. Velkou roli sehrála
při jejím uložení závažnost jednání stěžovatelky, jež se zcela spolehla na obsah přepravních
dokumentů, aniž by se o kontrolu dovezeného zboží alespoň pokusila.
[21] Pokud stěžovatelka poukazovala na případ, ve kterém byla jinému subjektu uložena
pokuta ve výši 10 000 Kč (věc rozhodovaná Nejvyšším správním soudem pod
sp. zn. 1 Afs 14/2011), je nutné přisvědčit žalovanému, že se jednalo o skutkově odlišnou věc,
a to jak v samotném pachateli (kterým byla na rozdíl od stěžovatelky fyzická osoba), tak
i v samotném správním deliktu (kterým bylo porušení povinnosti z důvodu propuštění zboží
do navrhovaného režimu a uvedení nesprávného údaje v žádosti o vydání osvědčení o původu
zboží – stěžovatel předložil k celnímu prohlášení certifikát FORM A č. EPB/569, u něhož
se později ukázalo, že se jedná o falzifikát; tím došlo ke změně statusu zboží, znemožnění
provádění celního dohledu a propuštění zboží na základě nesprávných údajů). V případě
stěžovatelky se jednalo o uvedení nesprávného údaje v celním prohlášení týkajícího se samotného
obsahu dovezeného zboží, aniž by stěžovatelka jakýmkoli způsobem obsah dováženého zboží
prověřila. Dle stěžovatelkou podaného celního prohlášení mělo být do režimu vnější tranzit
propuštěno zboží jiné, než jaké se v dovezených balících skutečně nacházelo (mýdlo namísto
tabáku – tedy zboží, u nichž se celní sazba diametrálně liší). Stěžovatelka je přitom právnickou
osobou, která se zastupováním osob v celním řízení již nějakou dobu zabývá. Z těchto důvodů
je situace stěžovatelky odlišná od situace stěžovatele ve věci vedené pod sp. zn. 1 Afs 14/2011.
Současně je nezbytné zdůraznit, že uloženou pokutu ve výši 10 000 Kč považoval Nejvyšší
správní soud ve věci sp. zn. 1 Afs 14/2011 za pokutu symbolickou.
[22] Závěrem považuje Nejvyšší správní soud za podstatné zdůraznit, že byť stěžovatelka již
v žalobě namítala, že je sankce nepřiměřená, její moderaci nenavrhla. Aby však krajský soud mohl
uloženou pokutu snížit, je dle §78 odst. 2 s. ř. s. nezbytný mj. právě výslovný a včasný moderační
návrh; ten stěžovatelka neučinila, pouze lpěla na svém tvrzení, že uložená sankce je nepřiměřená.
Přestože se tedy může pokuta ve výši 200 000 Kč jevit stěžovatelce vysoká, za této situace (tedy
bez výslovného moderačního návrhu) krajský soud nemohl uloženou pokutu snížit. Rozhodování
o výši uložených pokut za správní delikty (resp. za přestupky) se přitom děje ve sféře volného
správního uvážení správního orgánu, do kterého je možné zasáhnout pouze za splnění
předpokladů stanovených v §78 odst. 2 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012 - 36, publ. pod č. 2671/2012 Sb. NSS).
V. Závěr a náklady řízení
[23] Na základě všech shora uvedených skutečností Nejvyšší správní soud neshledal kasační
stížnost důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[24] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační
stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, Nejvyšší správní soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal, protože mu podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné
náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2019
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu