ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.166.2018:67
sp. zn. 5 As 166/2018 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Gabriely Bašné v právní věci žalobců: a) A. H., b) J. H.,
c) J. K., všichni zastoupeni advokátem Mgr. Martinem Mačkou, se sídlem Husova 774, Ústí nad
Orlicí, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125,
Pardubice, za účasti: I) Česká telekomunikační infrastruktura, a.s., se sídlem Olšanská 2681/6,
Praha 3, II) I. B., III) Ing. J. R., IV) Ing. T. R., v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 3. 4. 2018, č. j. 52 A
121/2016 – 126,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Osobám zúčastěným na řízení se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává .
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobci domáhají zrušení shora označeného rozsudku krajského
soudu, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2016,
č. j. KrÚ-50637/98/2016/OMSŘI/MV-7, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno
rozhodnutí Městského úřadu Lanškroun, odboru stavební úřad (dále jen „stavební úřad“)
ze dne 17. 5. 2016, č. j. MULA 13549/2016/SU/Š, jímž bylo rozhodnuto o umístění stavby
(výrok I.) a o povolení stavby (výrok II.) „polyfunkčního objektu na ulici N. v Lanškrouně
(v místě stávajícího objektu č.p. 85)“ na st. p. č. X a p.č. X v k.ú. L. (dále jen „polyfunkční
objekt“).
[2] Stavební úřad ve společném územním a stavebním řízení rozhodl o umístění stavby
polyfunkčního objektu a současně vydal stavební povolení na stavbu polyfunkčního objektu,
který v I. NP obsahoval prodejní plochu a přidružené obslužné prostory, v II. NP zázemí
pro prodejnu a bytovou jednotku 2+KK a v III. NP bytové jednotky 2+KK, 1+KK a společné
prostory.
[3] Žalobkyně a) a se svým (již zesnulým) manželem J. H. podali proti rozhodnutí stavebního
úřadu odvolání. V odvolání vytkli dílčí nedostatky rozhodnutí především procesního rázu, za
zásadní skutečnost však považovali to, že v III. NP objektu dojde mimo jiné k výstavbě bytu
1+KK, což povede k praktickému odnětí (nejen omezení) dosavadního výhledu z domu č.p. X a
ke ztrátě soukromí. V dalším obsahu odvolání vedli polemiku s jednotlivými závěry z odůvodnění
rozhodnutí stavebního úřadu. Žalovaný provedl zhodnocení charakteru stavby a jejího okolí,
posoudil obsah a náležitosti rozhodnutí stavebního úřadu a odvolání zamítl. Poukázal na to, že
výhled z domu je již částečně omezen, nelze bránit nové výstavbě, zásah do současných poměrů
novou stavbou nevyhodnotil jako nepřiměřený. Připomněl, že každým umístěním stavby může
dojít ke změně cen nemovitých věcí v bezprostředním okolí.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně a) a dále žalobci b) a c) jakožto dědici
po zesnulém J. H. žalobu. V žalobě zejména namítali, že rozhodnutí žalovaného nebylo doručeno
dědicům původního účastníka J. H., který zemřel v průběhu odvolacího řízení, žalobci b) a c)
mohou být ve svých právech přímo dotčeni; nemělo být vydáno rozhodnutí, ve kterém byl jako
účastník označen J. H.; v odvolacím řízení došlo k procesní vadě, když usnesení s oznámením
o stanovení lhůty k vyjádření se k podkladům nebylo doručeno zástupci žalobců, nýbrž A. H. a J.
H., t. č. již hospitalizovanému. Dále poukázali na pochybnosti o předložené dokumentaci orgánu
státní památkové péče, sporovali účast městského architekta při jednání a to, že byl hledán
kompromis, fotodokumentace nebyla pořízena při jejich účasti na místě, totožnost osoby
projektanta a městského architekta P. K. zakládá pochybnosti o relevanci jeho stanovisek,
na místním šetření dne 18. 4. 2016 nebyli účastni stavebníci. Tvrdili, že rozhodnutí žalovaného
je nezákonné zejména z důvodu nesprávného posouzení námitek ohledně odnětí dosavadního
výhledu z domu č.p. X a ztráty soukromí, a to v důsledku realizace výstavby bytu 1+KK
v III. NP polyfunkčního objektu jako zástavby vnitřního prostoru ve dvoře; namítli rovněž
následné nepřiměřené snížení ceny své nemovitosti; zásah do svých práv dle nich dosáhl takové
intenzity, že stavba by neměla být povolena.
[5] Krajský soud k námitce procesního pochybení při doručování uvedl, že tuto námitku
žalobci následně v podání ze dne 6. 6. 2017 fakticky vypustili, neboť jim bylo odvolání později
doručeno; uvedl, že žalobci b) a c) byli oprávněni žalobu podat, neboť rozhodnutí žalovaného
se jako dědiců účastníka řízení dotklo jejich práv. K další námitce stran nesprávného doručení
oznámení o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí přímo žalobkyni a) namísto právnímu
zástupci, čímž měla být žalobkyni a) a původnímu druhému žalobci odebrána možnost
se řádně bránit a uplatňovat svá práva ve správním řízení, krajský soud uvedl, že není zřejmé,
jaká konkrétní újma jim takovým procesním pochybením byla způsobena, respektive k jakým
(novým) podkladům se pak nemohli vyjádřit; poukázal rovněž na to, že žalovaný neopatřil
do spisové dokumentace listiny, které by mohly přinést či přímo přinesly změnu podkladového
skutkového stavu; ze správního spisu je zřejmé, že v průběhu odvolacího řízení nebyly do spisu
založeny jakékoli nové podklady; dne 22. 4. 2016 A. a J. H. do správního spisu nahlíželi; poté
došlo k vydání rozhodnutí orgánu I. stupně, následně byl spis s odvoláním předložen
žalovanému, žalovaný dne 1. 9. 2016 žádal nadřízený orgán o prodloužení lhůty k vydání
rozhodnutí, následně vydáno rozhodnutí. Krajský soud se s námitkou žalobců, že byli omezeni na
svých právech, neztotožnil; podotkl, že přímo žalobkyně a) byla usnesením obeslána a bylo jí
doručeno, svého advokáta mohla tedy bez prodlení informovat.
[6] Nedůvodné shledal krajský soud rovněž námitky týkající se věcné správnosti napadeného
rozhodnutí; konstatoval, že žalobci pouze opakují námitky, které již vyjadřovali v průběhu
stavebního řízení, s nimiž se vypořádal jak stavební úřad, tak žalovaný. Krajský soud konstatoval,
že žádná z obšírně uvedených námitek neobsahuje popis konkrétního pochybení s přímým
následkem porušení subjektivních práv žalobců; odkázal na vyjádření stavebního úřadu
a žalovaného s odkazem na jednotlivé strany jejich rozhodnutí. Krajský soud uvedl, že námitkami
omezení výhledu, ztráty soukromí a případně poklesu ceny nemovitosti se zabývaly oba správní
orgány; stavební úřad se zabýval pojmem pohoda bydlení, jeho výkladem a konkrétní aplikací
na danou věc, a to i z pohledu limitů daných pro intenzitu osvětlení, resp. zastínění a oslunění;
konstatoval, že se jedná o vnitroblok, tj. zastavení dvorků uvnitř a v centru města, nelze proto
aplikovat vzájemné odstupy mezi budovami mimo centrum města. Stavební úřad též upozornil
na to, že sami žalobci prováděli novostavbu svého domu dle povolení z 29. 8. 2005,
kdy se původně na místě dnešního domu nacházel přízemní rodinný dům navazující na okolní
zástavbu; směrem do dvora si nechali navrhnout lodžii s oknem; výhled z kuchyně jejich objektu
je též omezen dělící konstrukcí mezi kuchyní a lodžií. Podotkl, že výškové poměry staveb jsou
v dané lokalitě regulovány územním plánem, ke kterému mohli žalobci vznášet své požadavky
či návrhy na omezení. K možnému snížení ceny se stavební úřad vyjádřil odkazem na judikaturu
Nejvyššího správního soudu a podotkl, že při svém posouzení pomocí nástrojů, které má
k dispozici snížení ceny neshledal. Rozhodnutí stavebního úřadu též obsahovalo obsáhlou pasáž
odůvodnění týkající se odstupu a vzdálenosti lodžie od navrhovaného polyfunkčního objektu
v III. NP.
[7] Krajský soud se plně ztotožnil se závěry správních orgánů ohledně námitek stran narušení
kvality či pohody bydlení a jejích jednotlivých složek; za jednu z podstatných okolností ve vztahu
k těmto námitkám krajský soud považoval to, že příslušné okno lodžie v domě žalobců
je orientováno směrem do vnitrobloku; nosnou kvalitu pohody bydlení, včetně výhledu z oken
domu žalobců, pak nese strana protilehlá, tedy strana s čelní fasádou domu do ulice K. Světlé
(nikoli strana s dodatečně navrženou lodžií realizovaná při nástavbě, orientovaná do dvorního
traktu). Rovněž uliční stranu domu žalobci jako stavebníci v dřívější době koncipovali jako hlavní
a podstatnější, což je k rozeznání i z rozdílu pojetí provedení fasád domu. Vnitřní trakt
(dříve dvůr) pak stěží může být dle krajského soudu považován za prostor, kde jeho přednostní
kvalitou má být výhled; běžně jsou v blokové zástavbě do takových prostor orientovány pavlače
či světlíky, nebo jiné stavební otvory, kde o kvalitě výhledu nebývá vedena zásadní rozprava.
Krajský soud dodal, že v průběhu stavebního řízení byly k námitkám žalobců zpracovávány
dodatečné podklady včetně diagramu oslunění a příčných horizontálních řezů vypovídajících
o vzájemných poměrech jejich jižní strany domu a nového polyfunkčního objektu; v souvislosti
s pořízenou fotodokumentací takové podklady umožnily posoudit budoucí vliv povolované
stavby polyfunkčního objektu. Nesouhlas žalobců, bez dalšího konkrétního odůvodnění
či prokázání jejich setrvale odmítavého stanoviska nemůže být dle krajského soudu nosným
důvodem pro zjištění nezákonnosti rozhodnutí; měli-li žalobci výhrady proti zjištěnému stavu,
měli možnost své odborné podklady v průběhu řízení předložit.
[8] Krajský soud dále podotkl, že aby bylo možno obtěžování pohledem považovat za imisi,
muselo by jít o mimořádnou situaci, při které by bylo soustavně a závažným způsobem
narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti; zpravidla by šlo o případy,
kdy vlastnické právo by bylo zneužíváno k nahlížení do sousední nemovitosti za účelem
narušování soukromí sousedů; to v dané věci dle krajského soudu nepochybně nehrozí; v daném
případě nebylo možné žadateli o vydání rozhodnutí o umístění stavby polyfunkčního objektu
nevyhovět jenom proto, že z vnitrobloku stavby bude vidět na sousední nemovitosti.
Dle krajského soudu i tuto otázku správní orgány posoudily dostatečně a správně; krajský soud
shodně s nimi má za to, že zamýšlená stavba se co do tvrzení o ztrátě soukromí nedotkne
práv žalobců nad míru přiměřenou poměrům. K otázce možného vlivu na ceny nemovitostí
v důsledku výstavby krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 1 As 56/2011 - 133, ze dne 14. 7. 2011, z něhož citoval pasáže dopadající i na věc žalobců.
Připomněl rovněž, že určení tržní ceny je otázkou do jisté míry velmi subjektivní, kdy každý
zájemce (kupec či nájemce) má jiné preference; žalobci přitom nijak blíže nespecifikovali,
v čem konkrétně spatřují onu tvrzenou nepřiměřenost snížení ceny; po zhodnocení podkladů
ve spise o situování nemovitosti nemá soud za to, že i citelné omezení výhledu z okna na jižní
dvorní straně domu představuje kvalifikovaný zásah do práv žalobců ve vztahu k ceně
nemovitosti.
[9] Proti rozsudku krajského soudu podali žalobci (dále „stěžovatelé“) kasační stížnost;
její důvodnost spatřují v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech a dále v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost vydaného rozhodnutí, a pro tyto důvodně vytýkané vady měl soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
Dále namítají nezákonnost rozhodnutí, a to z důvodu spočívajícím v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[10] Stěžovatelé tvrdí, že k námitkám procesního pochybení žalovaného krajský soud
v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že neuvedli, jaká konkrétní újma jim takovým
procesním pochybením byla způsobena, a proto námitka ke své nekonkrétnosti postrádá rozměr
konkrétního zkrácení na jejich právech; nedůvodnost námitky spatřuje krajský soud v tom,
že v odvolacím řízení nebyly pořízeny nové podklady a stěžovatelé nenamítli konkrétní projev
procesní vady. Stěžovatelé tvrdí, že skutečnost, že v odvolacím řízení nebyly pořízeny nové
podklady, není sama o sobě důvodem k legitimizaci postupu žalovaného. Jak již bylo dříve
uvedeno, stěžovatelka a) byla v době rozhodování žalovaného v nelehké životní situaci,
kdy pečovala o svého nemocného manžela (původního účastníka řízení), který ještě před vydáním
rozhodnutí žalovaného zemřel. Nelze akceptovat tvrzení krajského soudu, že mohla svého
advokáta o doručené výzvě žalovaného bez prodlení informovat; stěžovatelka společně se svým
manželem byli ve správním řízení zastoupeni právním zástupcem právě z důvodu, aby to byl
právě jejich právní zástupce, který bude informován přímo správním orgánem, nikoliv
zprostředkovaně přes osoby účastníků řízení; trvá na tom, že postupem žalovaného byla zkrácena
na svém právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním. Na této skutečnosti nic
nemění fakt, že v odvolacím řízení nebyly do spisu založeny nové podklady. Postupem
žalovaného jí bylo znemožněno uvést před vydáním rozhodnutí po projednání se svým právním
zástupcem případné skutečnosti či argumenty, které by mohly ovlivnit rozhodnutí žalovaného.
Krajský soud se rovněž měl nesprávně vypořádat (v tom smyslu, že rozhodnutí žalovaného
nezrušil) s námitkami ohledně nedostatků správního řízení v podobě nesprávného zjištění
a zhodnocení skutkového stavu, a rovněž nesprávně (nezákonně) provedených důkazů
ve správním řízení. Krajský soud tedy chybně konstatoval, že skutkový stav byl ve správním
řízení zjištěn správně a dostatečně.
[11] Stěžovatelé v předchozím řízení namítali především svoji neúčast na pořízení
fotodokumentace ze strany stavebního úřadu na místě samém. Tuto námitku krajský soud
neakceptoval s odůvodněním, že sami stěžovatelé k fotodokumentaci - pořízené údajně
nevhodně bez jejich účasti - uvedli, že svoji neúčast mají za podstatnou věc, na druhé straně však
připustili, že i z této dokumentace lze seznat, že výhled bude velmi omezen. Krajský soud uvedl,
že mu není zcela zřejmé, co takovou námitkou, v celku s dalšími uváděnými tvrzeními,
opravdu sledují. Stěžovatelé tím sledují především to, že fotodokumentace na místě samém
byla ze strany stavebního úřadu pořízena do jisté míry svévolně, bez vědomí a přítomnosti
stěžovatelů, místo fotografování bylo voleno tak, že mohlo dojít k účelovému vyvolání
zkreslujícího dojmu, že výstavba polyfunkčního objektu se výhledových poměrů nedotkne
tak zásadním způsobem, resp., že stávající výhled z jejich okna lodžie je již výrazně omezen.
V rámci své námitky toliko uvedli, že i z pořízené fotodokumentace je zřejmé, že výhled bude
omezen, čímž však nechtěli sdělit nic jiného, než to, že odnětí výhledu v důsledku výstavby
zdi polyfunkčního objektu v těsné blízkosti přímo před oknem jejich domu bude tak zásadní,
že i při snaze pořídit fotodokumentaci ve prospěch stavebníka, lze z fotodokumentace
učinit závěr, že dojde ke zřejmému zásahu do výhledových poměrů. Účelovost pořízené
fotodokumentace se stěžovatelé snažili prokázat při soudním jednání, kdy krajskému soudu
předložili množství jiných fotografií, vč. grafického znázornění změny poměrů po plánované
výstavbě polyfunkčního objektu, z nichž je zcela zřejmé, k jak zásadnímu odnětí výhledu
výstavbou polyfunkčního objektu dojde. Krajský soud při jednání předložené důkazy provedl,
nicméně v odůvodnění rozsudku je nijak nezmiňuje, tedy se s nimi ani nijak nevypořádal.
[12] Stěžovatelé uvádějí, že krajský soud si osvojil závěry žalovaného i stavebního úřadu,
které se týkaly obecných východisek vztažených na konkrétní věc, co se týče hustoty a charakteru
měnící se zástavby v daném místě, potvrdil, že nelze bránit nové výstavbě, zhoršení výhledových
poměrů nelze považovat za nepřiměřený zásah; uvedl, že se jedná o stavbu v proluce, neuplatní
se §25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, a dále, že každým
umístěním stavby může dojít ke změně cen nemovitostí v okolí, nelze však předjímat zda změna
bude kladná či záporná. Za jednu z podstatných okolností pak krajský soud považuje to,
že příslušné okno lodžie v domě stěžovatelů je orientováno směrem do vnitrobloku, přičemž
nosnou kvalitu pohody bydlení, včetně výhledu z oken domu, pak nese strana protilehlá,
tedy strana s čelní fasádou domu do ulice K. Světlé (nikoliv strana s dodatečně navrženou lodžií
realizovaná při nástavbě, orientovaná do dvorního traktu); dovodil, že vnitřní trakt (dříve dvůr)
stěží může být považován za prostor, kde jeho přednostní kvalitou má být výhled, neboť běžně
jsou v blokové zástavbě do takových prostor orientovány pavlače či světlíky nebo jiné stavební
otvory, kde o kvalitě výhledu nebývá vedena zásadní rozprava. Krajský soud také poukázal na to,
že stěžovatelé s možnou okolní zástavbou v čase museli počítat. Stěžovatelé ve shodě se svými
předchozími vyjádřeními trvají na tom, že výstavbou polyfunkčního objektu v projektované
podobě dojde k porušení §25 vyhl. č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání
území. I pokud by se jednalo o výstavbu v tzv. proluce, je třeba dodržet veškeré povinnosti
vyplývající z §25 vyhlášky, což v daném případě žalovaný nerespektoval. K závěrům krajského
soudu dále uvádějí, že lze spekulovat o tom, zda je okno lodžie skutečně orientováno směrem
do vnitrobloku; vnitroblokem je třeba rozumět prostranství uzavřené mezi blokem obytných
domů, nejčastěji ve městech; bývá využíván především obyvateli tohoto bloku, často se zde
nachází zeleň; může se nacházet mezi starou výstavbou v centrech měst. Stěžovatelé však mají
za to, že se v daném případě nejedná o výhled z okna do tzv. vnitrobloku. Jedná se o výhled
na okolní domy a dále do krajiny. Jen proto, že se vedle domu nachází proluka po odstraněné
stavbě, na jejímž místě má dojít k výstavbě polyfunkčního objektu, nelze o daném místě mluvit
jako o vnitrobloku. Rozhodně pak nelze souhlasit se závěry soudu, že nosnou kvalitu pohody
bydlení, včetně výhledu z oken domu stěžovatelů nese strana protilehlá, tedy strana s čelní
fasádou domu do ulice K. Světlé; takový závěr nelze učinit ani s ohledem na rozdílné provedení
fasád na obou stranách domu. Stěžovatelé považují oba výhledy za rovnocenné, což dokládá
samotný fakt, že výhled z lodžie při výstavbě domu zřídili. Jedná se o atraktivní výhled z domu
na okolní zástavbu a dále do krajiny, který bude výstavbou polyfunkčního objektu zcela zničen.
K závěru krajského soudu, že museli se změnou okolní zástavby v čase počítat, uvádějí,
že rozhodně nepočítali se situací, kdy jim před oknem bude postavena zeď, která jim zcela
odejme dosavadní výhled z okna. Pokud by s takovou situací počítali, jistě by nepřikročili
ke zbudování zasklené lodžie, kde je výhled právě tou složkou, která byla rozhodující pro její
zbudování a která se významně podílí na celkové pohodě (resp. kvalitě) bydlení. Nejedná
se o omezení výhledu jen ve větší míře (jak konstatoval krajský soud), ale jedná se o úplné odnětí
dosavadního výhledu. Stěžovatelé zdůrazňují, že zásah do jejich práv není nutným důsledkem
realizace práv stavebníka (jak bylo uvedeno žalovaným), neboť je možné upravit projektovou
dokumentaci tak, aby součástí stavby nebyl rovněž byt 1+KK ve 3.NP. Není možné mluvit
o nutném důsledku, když takovému důsledku je možno zabránit a v rámci stavebního řízení
povolit stavbu tak, aby byly minimalizovány zásahy do práv a oprávněných zájmů vlastníků
sousedních nemovitostí, tedy tak, že k výstavbě polyfunkčního objektu dojde v rozsahu bez
bytu 1 + KK ve 3. NP.
[13] Krajský soud konstatoval, že správní orgán není povinen zajistit „všechny možné
a rozličné podklady či studie,“ na které si účastníci (následně) vzpomenou, nýbrž má povinnost
zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad
jeho úkonu s požadavky v §2 správního řádu (viz. §3 správního řádu). Vzhledem ke skutečnosti,
že námitka stěžovatelů v podobě odnětí výhledu, proslunění a zásahu do soukromí byla v celém
průběhu správního řízení zásadní a klíčová, mají stěžovatelé za to, že stavební úřad nepostupoval
v souladu s §3 správního řádu, tedy tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v §2 správního řádu.
S odkazem na §50 odst. 2 správního řádu mají stěžovatelé za to, že v daném případě měl
stavební úřad nechat vypracovat nezávislý znalecký posudek, či si nechat vypracovat alespoň
odborné vyjádření ze strany nezávislého odborníka, aby tak došlo k nezpochybnitelnému zjištění
stavu věci na základě porovnání současných a budoucích výhledových poměrů na místě samém,
a to na základě uplatňovaných námitek stěžovatelů. Stavební úřad měl sám zajistit vyhotovení
příslušného znaleckého posudku nebo odborného vyjádření pro vyloučení pochybností o tom,
zda plánované odnětí výhledu nezasáhne do práv stěžovatelů nad míru přiměřenou poměrům.
Jak již bylo dříve ze strany stěžovatele uvedeno, v daném případě se jedná o objektivní odstranění
výhledu a zcela nepřiměřený zásah do oprávněných zájmů vlastníka nemovitosti. Správní orgán
je při svém rozhodování povinen hodnotit mimo jiné i skutečnost, zda realizací jeho rozhodnutí
nebudou porušovány právní předpisy. V tomto případě by výstavbou polyfunkčního objektu
v podobě, jak je projektován, byly trvale porušovány povinnosti vyplývající pro vlastníka
nemovitosti z §1013 občanského zákoníku. Konstantně stěžovatelé poukazují na to, že skutečně
nepůjde jen o omezení výhledu, ale o jeho praktické odnětí, neboť z dosavadního atraktivního
výhledu na velkou část města Lanškroun, zbude výhled na malou část oblohy. Stěžovatelé
navíc opakovaně zdůrazňují, že jejich dům se nachází v památkové zóně města Lanškroun,
přičemž v této souvislosti odkazují na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012,
sp. zn. 8 As 27/2012.
[14] Stěžovatelé dále nesouhlasí s krajským soudem v posouzení otázky narušení soukromí
v důsledku plánované výstavby polyfunkčního objektu. Krajský soud učinil závěr, že za imisi
nelze považovat samotnou možnost nahlížení z oken do oken v sousední budově nebo z oken
na pozemek či z pozemku na pozemek, zejména jde-li o budovu umístěnou v souvislé zástavbě.
Krajský soud uzavřel, že zamýšlená stavba se co do tvrzení o ztrátě soukromí nedotkne práv
stěžovatelů nad míru přiměřenou poměrům; k tomu dále uvedl, že stěžovatelé pominuli jak práva
jiného stavebníka, tak především to, že jejich lodžie a stavební otvor není tou nosnou prostorou
domu, která by určovala, alespoň z podstatné části kvalitu bydlení v jejich domě. Stěžovatelé
namítají, že nikdy nepomíjeli práva stavebníka na výstavbu domu. Od samého počátku
stavebního řízení se snažili stavební úřad a stavebníky přesvědčit, že výstavba polyfunkčního
objektu může být provedena nikoliv s tak zásadními dopady na kvalitu bydlení obyvatel domu
č.p. X; navrhovali změnu projektu tak, aby součástí stavby nebyla bytová jednotka 1+KK ve 3,
NP, která by měla být umístěna před oknem stěžovatelů na nových základech ve dvorku.
Námitky stěžovatelů se týkají především části nové stavby umístěné v prostoru stávajícího dvorku
náležejícímu k domu č.p. X ve 3. NP. V této nové části má být ve 3.NP bytová jednotka 1+KK,
která spolu s chodbou k této bytové jednotce uzavře zcela výhled z okna a lodžie domu č.p. X.
Výstavbou polyfunkčního objektu tak, jak je projektován, dojde ke kvalifikovanému zhoršení
podmínek bydlení.
[15] Stěžovatelé nesouhlasí ani s posouzením možného snížení tržní ceny nemovitosti ve svém
vlastnictví; krajský soud uvedl, že stěžovatelé nijak blíže nespecifikovali, v čem konkrétně spatřují
onu tvrzenou nepřiměřenost snížení ceny a tak k takovému nedoloženému tvrzení lze pak velmi
těžko najít odpovídající argumentaci, přitom krajský soud po zhodnocení podkladů ve spise
o situování nemovitosti (včetně využití běžně a každému dostupné aplikace tzv. streetview
či panorama např. na http://www.mapy.cz) konstatoval, že nemá za to, že i citelné omezení
výhledu z okna na jižní dvorní straně domu představuje kvalifikovaný zásah do práv stěžovatelů
ve vztahu k ceně nemovitosti. Stěžovatelé trvají na tom, že v důsledku výstavby polyfunkčního
objektu dojde k nepřiměřenému snížení ceny nemovitosti čp. X, přičemž mají za to, že snížení
ceny nemovitosti dostatečně zdůvodnili. Snížení ceny bude přímým důsledkem odstranění
výhledu, ztráty soukromí a podstatného snížení osvětlení, které jsou důležitými faktory při prodeji
či pronájmu nemovitosti. I z laického pohledu je zřejmé, že se jedná o faktory negativně
ovlivňující cenu nemovitosti, tedy ovlivňující ve smyslu snížení tržní ceny nemovitosti.
Sama skutečnost, že stěžovatelé nedokládají, o kolik přesně cena nemovitosti klesne,
není důvodem pro to, aby k jejich námitce nebylo přihlédnuto. Je zcela logické, že v důsledku
výstavby polyfunkčního objektu tak, jak je navržen, dojde ke snížení tržní ceny nemovitosti č.p. X
[16] Stěžovatelé dále trvají na tom, že stavební úřad, žalovaný a následně i krajský soud
nesprávně posoudili právní otázku vnikání imisí na pozemek stěžovatelů ve smyslu §1013
občanského zákoníku, když shodně uzavřeli, že vnikání imisí v důsledku výstavby polyfunkčního
objektu nebude překračovat míru přiměřenou místním poměrům a podstatně neomezí obvyklé
užívání nemovitosti stěžovatelů. Krajský soud dle stěžovatelů zcela nesprávně shledal
postup správního orgánu dle §114 odst. 3 věta druhá stavebního zákona jako správný.
Výstavbou polyfunkčního objektu zahrnujícího i jednotku 1 + KK ve 3. NP dojde ke zcela
nepřiměřenému zkrácení práv stěžovatelů v důsledku budoucího permanentního vnikání
imisí nad míru přiměřenou poměrům, ve smyslu ztráty výhledu, soukromí a podstatného snížení
osvětlení. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhují, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[17] Ke kasační stížnosti se vyjádřily osoby zúčastněné na řízení 3 a 4. Uvedly, že stěžovatelé
nepředkládají žádnou konkretizaci jejich újmy v důsledku popsaných procesních pochybení
žalovaného. Mají za to, že krajský soud se řádně a podrobně vypořádal se všemi námitkami,
které stěžovatelé vznesli. Uvádějí, že navrhovaná výstavba nevybočuje extrémně z parametrů
okolní zástavby, přičemž stěžovatelé nemohou bránit nové výstavbě. Zhoršení výhledových
poměrů u staveb v proluce nelze považovat za nepřiměřený zásah. K polemice stěžovatelů
ohledně odnětí dosavadního výhledu, ztráty soukromí a nepřiměřeného snížení ceny nemovitostí,
uvedly, že se jedná pouze o spekulativní a neopodstatněné závěry. Není zřejmé, z čeho
stěžovatelé dovozují, že pouhá výstavba sousedící budovy automaticky sníží tržní cenu jejich
nemovitosti, není ani zřejmé, proč trvají na svém názoru ohledně porušení §25 vyhl. č. 501/2006 Sb., když bylo jasně uvedeno, z jakého důvodu (výstavba v proluce) není v daném případě toto
ustanovení relevantní. Dodávají, že stěžovatelé byli o výstavbě polyfunkčního domu informováni
již v době, kdy si nechali lodžii s oknem navrhnout, a v této souvislosti také žádali o souhlas
s vydáním stavebního povolení. Stěžovatelé - jako stavebníci - v dřívější době koncipovali
jako hlavní a podstatnější uliční stranu své budovy, nikoli opačnou. Vnitřní trakt jakékoli budovy
lze zpravidla jen sotva poměřovat stejným měřítkem na kvalitu výhledu jako hlavní uliční stranu
budovy. Od okna směřujícího do zadního traktu budovy lze očekávat nejvýše přívod světla
do místnosti, což je a bude v daném případě splněno; tudíž se výstavba polyfunkční budovy
nemůže ani jinak zásadně dotknout tržní ceny nemovitosti a ani nepředstavuje ani zásah nad míru
přiměřenou poměrům v daném místě.
[18] Na vyjádření osob zúčastněných na řízení stěžovatelé nesouhlasně reagovali a trvají
fakticky na svých kasačních námitkách. Zdůrazňují, že po celou dobu nebojovali proti výstavbě
polyfunkčního domu, ale pouze proti výstavbě jednotky 1+kk ve 3. nadzemním podlaží,
v důsledku jejíž výstavby dojde k omezení jejich práv; nepředpokládali nikdy, že dojde k výstavbě
polyfunkčního domu v takové podobě, jinak by samozřejmě nepřistoupili k výstavbě lodžie,
proti které má být jednotka 1+kk postavena. Naopak však byli při výstavbě lodžie ujišťováni,
že případná budoucí výstavba se jejich práv nijak nedotkne. Striktně odmítají, že o stavebním
záměru věděli ještě před tím, než si postavili lodžii.
[19] Žalovaný a ostatní osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
[20] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
a z důvodů stěžovateli uplatněných (§109 odst. 3 s. ř. s.), přihlížel současně k tomu,
zda napadený rozsudek není zatížen vadami, k nimž by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
[21] Kasační stížnost není důvodná.
[22] Nejvyšší správní soud především neshledal důvodné námitky stěžovatelů směřující
k procesním pochybením žalovaného při doručování písemnosti stěžovatelce a) namísto jejímu
právnímu zástupci. Skutečnost, že krajský soud rozhodnutí žalovaného z uvedeného důvodu
nezrušil, zcela jistě neznamená, že pochybení žalovaného jakkoli schvaloval či legalizoval.
Jak již konstatoval zdejší soud v rozsudku č. j. 3 As 167/2014 - 41, ze dne 9. 3. 2016, „Porušení
povinnosti vyplývající pro správní orgán I. stupně z ustanovení §36 odst. 3 správního řádu zásadně představuje
vadu řízení, která má vliv na zákonnost následně vydaného rozhodnutí; není nicméně vyloučeno, že v konkrétním
případě tato vada řízení nemusí dosáhnout intenzity, která by ke zrušení napadeného rozhodnutí musela nutně
vést (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2010, č. j. 5 As 60/2009-163).“
[23] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že je porušením principu právního státu,
který je zakotven v čl. 1 Ústavy ČR, a práva na soudní ochranu a na soudní přezkum,
vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, pokud správní orgán nedá
účastníku řízení možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a ke způsobu jejich zjištění,
a soud v rámci přezkumu správních rozhodnutí k této okolnosti nepřihlédne (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 329/04). Smyslem procesního práva
upraveného v §36 odst. 3 správního řádu je dát účastníku řízení k dispozici skutková zjištění
správního orgánu, aby mohl případně poukázat na jejich nesprávnost nebo aby navrhl jejich
doplnění. Jinými slovy umožnit mu prezentovat správnímu orgánu své stanovisko k důkazním
prostředkům, které správní orgán shromáždil ve správním řízení.
[24] Vždy je třeba zkoumat, zda byl správní spis následně doplňován či nikoli, a zda tak
účastník řízení měl faktickou možnost se s úplným správním spisem seznámit. A contrario lze
odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2013, č. j. 6 As 81/2013 - 56,
v němž se uvádí: „Nemůže-li správní orgán vzhledem k porušení zásady spisového pořádku, resp. zásady
řádného vedení spisu (srov. §17 správního řádu z roku 2004) prokázat, že spis již dále nebyl doplňován o další
podklady, k nimž nebylo účastníku umožněno se vyjádřit, jde tato skutečnost k tíži správního orgánu,
tudíž k závěru, že právo účastníka podle §36 odst. 3 správního řádu z roku 2004, aby mu byla před vydáním
rozhodnutí dána možnost vyjádřit se k jeho podkladům, bylo porušeno. “ Tak tomu však v dané věci nebylo.
Z rozhodnutí stavebního úřadu (na str. 5) vyplývá, že byla vypořádána námitka zemřelého p. H.
stran ztráty výhledu a zhoršení osvětlení a oslunění, byly doloženy fotografie výhledu z okna.
Rovněž stěžovatelka k námitce ze dne 22. 7. 2015 doložila fotografie osvětlení obývacích prostor.
Dále z rozhodnutí vyplývá, že se stěžovatelé měli možnost vyjádřit k podkladům rozhodnutí dne
2. 10. 2015, jakož i to, že dne 14. 10. 2015 stavební úřad na základě jejich námitek provedl
kontrolní prohlídku bytu ve 3. NP domu č.p. X se souhlasem nájemců bytu; prohlídka byla
provedena z důvodu zjištění skutečného výhledu z okna obytné místnosti bytu, byla pořízena
fotodokumentace, která je součástí přílohy zápisu z kontrolní prohlídky. Stěžovatelé měli
možnost uplatňovat své námitky i v rámci odvolacího řízení. Dne 14. 4. 2016 podali námitku
k projektové dokumentaci, požadovali možné úpravy a dohodu se stavebníkem na úpravách
stavby tak, aby bylo vyhověno požadavkům obou stran; dne 18. 4. 2016 provedl stavební úřad
místní šetření v bytě sousedního domu č.p. X na ul. K. S . a ve dvorku domu č.p. 85, v místě
budoucí stavby polyfunkčního objektu za účasti přítomných účastníků řízení, přitom nedošlo
k dohodě, neboť stavebník trval na provedení stavby dle projektové dokumentace; o výsledku
šetření byl sepsán protokol. Dne 22. 4. 2016 se stěžovatelé seznámili s podklady rozhodnutí,
byly jim poskytnuty fotokopie k podkladům rozhodnutí a předán jim byl rovněž předávací spis
se stanoviskem stavebního úřadu ke krajskému úřadu; fotografie ze spisu si stěžovatelé pořídili
na mobilní telefon.
[25] Jak ze správního spisu vyplynulo, stěžovatelka nahlížela do spisu bezprostředně
před vydáním napadeného rozhodnutí, přitom od té doby nebyly již pořízeny a do spisu založeny
žádné jiné podklady pro rozhodnutí. Nejvyšší správní soud má za podstatné, že stěžovatelé
byli fakticky o možnosti seznámení se s podklady srozuměni, byť nesprávnou procesní cestou.
Byť se tedy žalovaný dopustil pochybení, doručoval-li přímo stěžovatelce a) místo jejím právnímu
zástupci, nemělo to na za následek žádné zkrácení na právech stěžovatelů; resp. nic konkrétního
v tomto směru stěžovatelka a) ani neuvedla, krom toho, že se nacházela ve složité situaci.
Jakkoli situaci stěžovatelky a), v níž se nacházela, Nejvyšší soud nikterak nebagatelizuje a upřímně
chápe, nemůže ho to vést k jinému závěru, než k němuž dospěl v souladu s odkazovanou
judikaturou krajský soud, tedy že za situace, kdy žalovaný řízení nedoplnil prováděním dalšího
dokazování a při rozhodování vycházel pouze z těch podkladů, které již stěžovatelé znali,
resp. které i sami předložili, ke konkrétnímu zkrácení na právech, které by mohlo ovlivnit
zákonnost vydaného rozhodnutí, nedošlo (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 7 As 40/2003 či ze dne 26. 2. 2010, sp. zn. 8 Afs 21/2009).
[26] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani ostatním námitkám stěžovatelů týkajícím
se pohody bydlení, znehodnocení jejich výhledu a snížení ceny nemovitostí. Lze zcela přisvědčit
krajskému soudu, že správní orgány se velice podrobně veškerými námitkami stěžovatelů
v průběhu řízení zabývaly a závěry, ke kterým dospěly, ve svých rozhodnutích náležitě
odůvodnily. Stavební úřad se zabýval náležitě otázkou osvětlení, součástí spisu je normový
výpočet; poukázal též na to, že zastínění obytné místnosti je způsobeno i stropní konstrukcí
lodžie, která navazuje na obytnou kuchyň; lodžie neslouží jako obytná místnost (viz §3 vyhl.
č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby), proto se zde neprovádějí výpočty
denního osvětlení a ani se na ni nevztahují.
[27] Z obsahu spisu se rovněž podává, že okolní zástavba v daném místě se v průběhu času
mění, kdy z přízemních domů se přestavbami a předchozími demolicemi stávají několikapodlažní
domy s patrným cílem zhodnocení a lepšího využití stávajících stavebních pozemků. Prakticky
se jedná o zvyšování jednotlivých domů těsně sousedících vedle sebe – jde o souvislou městskou
zástavbu, nikoli o samostatně stojící domy. V daném případě se jedná o stavbu v centru města
se zhuštěnou zástavbou. Polyfunkční objekt má zaplnit prostor po odstranění stávajícího
rodinného domu s rozšířením do prostoru dvora. Zástavba v této číslo města tvoří blok objektů
se dvorky uvnitř (vnitroblok), proto nelze uplatňovat vzájemné odstupy mezi budovami jako
v lokalitách mimo centrum města. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 5. 2015,
č. j. 6 As 37/2015 - 25, mimo jiné konstatoval: „Na stavby umisťované v prolukách se neaplikují povinné
odstupy mezi stavbami pro bydlení (§25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání
území) a jejich vliv na stínění okolních budov se porovnává se stavem při úplné souvislé zástavbě (§12 odst. 5
vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby).
[28] Při vyšší hustotě osídlení lze očekávat, že vývojem zástavby dojde vždy k určitému
narušení soukromí a výhledu ze staveb sousedních, a nemůže být zaručeno, že výhled zůstane
v průběhu času neměnný. Nelze ani pominout, že stěžovatelka spolu s manželem na základě
stavebního povolení z roku 2005 výstavbou víceúčelového domu (před výstavbou současného
objektu č.p. X se zde nacházel přízemní rodinný dům) sami pokračovali ve zvyšování objektů
v této části města, tedy i výstavba jejich domu, který je zjevně vyšší než byla původní stavba,
měla určitý vliv na výhledové poměry v této lokalitě. V řadové zástavbě domů v centru města
není možné ve venkovních prostorách očekávat zachování absolutního soukromí či neomezení
dosavadních výhledů. Stěžovatelé s tím v čase museli počítat, nelze přisvědčit jejich námitkám,
že výhled z okna nově situovaného do dřívější dvorní části má zůstat zachován, resp. že jeho
omezení, byť i ve větší míře, je neodůvodněným omezením jejich práv.
[29] Určité zhoršení komfortu vlastníků okolních nemovitostí nemůže samo o sobě vést
k závěru o nepřípustnosti umisťovaného záměru, muselo by se jednat o zhoršení kvalifikované,
které by stěžovatelé museli dostatečně konkrétně namítat. Stěžovatelé námitky sice specifikovali
určením oblastí snížení pohody bydlení, tj. ztráta výhledu, narušení soukromí, resp. snížení
hodnoty nemovitosti, avšak v širším posouzení věci pominuli jak práva jiného stavebníka
a především to, že jejich lodžie a stavební otvor (okno v dvorní části domu) není tou nosnou
prostorou domu, která by určovala, alespoň z podstatné části kvalitu bydlení v jejich domě;
jak správně poukázal stavební úřad, zastínění obytné místnosti je způsobeno i stropní konstrukcí
lodžie, která navazuje na obytnou kuchyň; lodžie neslouží jako obytná místnost (viz §3 vyhl.
č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby).
[30] Nejvyšší správní soud konstatuje, že vlastník nemovitosti nemá žádné garantované právo,
aby byl výhled z jeho oken zachován bez jakýchkoli změn; má však právo na ochranu
před takovými zásahy, jejichž důsledkem by byla úplná ztráta výhledu (např. zastavění existujících
oken) nebo kdy je odnětí výhledu kombinováno s dalšími nepříznivými vlivy (nemožnost
otevřít okno, zamezení proudění vzduchu, vlhkost, apod.). Jak opakovaně uvedl stavební úřad
i žalovaný, určité zatížení okolí způsobuje každá stavba, přičemž po vlastnících okolních
staveb lze spravedlivě požadovat, aby takové zatížení snášeli, pokud je přiměřené poměrům
a nevybočuje v podstatné míře z obecných vyžadovaných standardů na bydlení s přihlédnutím
ke konkrétní lokalitě. Nejvyšší správní soud s ohledem na uvedené neshledal dopady stavby
ve vztahu ke stěžovatelům jako obtěžující nad míru přiměřenou poměrům v daném místě.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 10. 2010, č. j. 7 As 13/2010 - 145, mimo jiné uvedl:
„Stěžovatelé si nemohou osobovat právo na to, aby byla vyloučena každá stavební změna v jejich sousedství,
která by podstatně snížila míru jejich soukromí.“
[31] Dle č. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod „vlastnictví zavazuje" s navazujícím
zákazem jeho zneužití na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými
zájmy. Zákonodárce, resp. ústavodárce, tak respektoval nepopíratelný poznatek, že vlastnictví
neznamená absolutní svobodu vlastníka při výkonu jednotlivých oprávnění tvořících obsah
vlastnického práva, ale že vlastníkova svoboda je vymezena zákonem, že vlastnictví lze vykonávat
jen v jeho mezích (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11).
[32] Nejvyšší správní soud podotýká, že občanský zákoník nepochybně přiznává vlastníkovi
za účelem realizace jeho vlastnického práva jednotlivá, svou povahou různorodá dílčí práva
(oprávnění). Konkrétně jde o oprávnění předmět vlastnického práva, tj. hmotnou věc
(res corporalis) držet a užívat, požívat, tj. brát z věci plody a jiné užitky, nakládat s ní
(disponovat), zejména ji - ať již za úplatu či bezúplatně - zcizit a tak ji převést na jinou osobu
(srovn. §1011- §1013 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.). Vlastník věci může však být
ve výkonu jednotlivých vlastnických oprávnění různě omezen, popř. může část svých oprávnění
či dokonce všechna - ať již ze své vůle či proti své vůli – pozbýt. Vždy však, v případě omezení
či odnětí vlastnického práva musí být vlastníkovi zachována procesní práva a možnost
účinné obrany, a to jak v řízení správním, tak i v řízení soudním. V projednávané věci se jak
stavební úřad, potažmo žalovaný a krajský soud přípustností tvrzené míry omezení práv
stěžovatelů dostatečně zabývali.
[33] Přímým dotčením na vlastnických právech lze nepochybně rozumět především dotčení
stíněním, hlukem, prachem, pachem, zápachem, kouřem, vibracemi, světlem apod., tj. různé
imise. Imisemi se obecně rozumí výkon vlastnického práva, kterým se zasahuje do cizího
vlastnického nebo jiného práva nad míru přiměřenou poměrům; vlastník věci se musí zdržet
všeho, čím by nad míru přiměřenou obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho
práv; tedy nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy např. hlukem, prachem,
popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, stíněním. Přímým dotčením sousedních nemovitostí
může být např. jejich dotčení zvýšenou intenzitou dopravy v místě stavby vzhledem k jejímu
účelu. Naproti tomu nelze za přímé dotčení sousední nemovitosti považovat např. výrazné
zhoršení nebo úplné odejmutí stávajícího výhledu nově umisťovanou stavbou. Takto lze otázku
položit zjevně i v případě stěžovatelem tvrzeného dotčení v důsledku snížení tržní hodnoty
nemovitosti nebo změny krajinného rázu (ve výhledu). Svým charakterem je takové „dotčení“
nepochybně odlišné od předchozí řady případů shora uvedených, kdy jde nesporně vždy o přímé
dotčení.
[34] Nejvyšší správní soud uzavírá, že dle jeho přesvědčení správní orgány, potažmo krajský
soud hlediska stanovená čl. 11. odst. 3 Listiny základních práv a svobod v případě stěžovatelů
zohlednily a respektovaly podmínku pro rozlišení přípustných a nepřípustných zásahů
do vlastnického práva, tj. „míru přiměřenou poměrům". Nejvyšší správní soud se nedomnívá,
že v situaci kolize dvou základních práv (právo stavebníka a právo stěžovatelů) by byla
neodůvodněně preferována ochrana vlastnického práva vlastníka polyfunkčního objektu,
čímž by mělo být ústavně nekonformním způsobem zasaženo do vlastnického práva stěžovatelů.
[35] Nejvyšší správní soud konečně nepřisvědčil ani námitce stěžovatelů stran nevypořádání
se s navrženými důkazy ze strany krajského soudu. Z protokolu z jednání ze dne 28. 3. 2018
vyplývá, že zástupce stěžovatele uplatnil totožné námitky jako v žalobě, a dále předložil soudu pět
fotografií současného stavu, který zobrazuje výhled jižním směrem, tři fotografie, na kterých
je simulován výhled jižním směrem a tři fotografie, na kterých je simulován výhled po proběhlé
zástavbě a pět listin obsahujících vizualizaci stávajícího a plánovaného stavu. K dotazu soudu,
zda v průběhu správního řízení takové důkazy uplatnili či navrhli, zástupce stěžovatelů uvedl,
že v průběhu řízení nenechali zpracovat znalecký posudek ani případné vizualizace. Krajský soud
poté konstatoval, že fotografie zakládá do spisu a další dokazování se neprovádí; je proto třeba
korigovat názor stěžovatelů, že krajský soud provedl dokazování, nicméně jeho výsledek nesdělil.
[36] Nejvyšší správní soud připouští, že přímo v odůvodnění rozsudku není uvedeno
výslovně, proč soud dokazování předloženými listinami neprovedl a založil je do spisu, nicméně
tento nedostatek nemohl mít vliv na zákonnost rozsudku. Položením otázky stran postupu
stěžovatelů ve správním řízení soud zcela zjevně směřoval k tomu, zda stěžovatelé tyto důkazní
prostředky navrhli či uplatnili a správní orgán je odmítl provést. V takovém případě by se zcela
jistě jednalo o pochybení správního orgánu a bylo by na místě tyto důkazy provést. Tak tomu
však v dané věci nebylo.
[37] Podle §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází krajský soud ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Dle §77 odst. 2 s. ř. s.
v rámci dokazování může soud zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem;
soud jím provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení
před správním orgánem a ve svém rozhodnutí vyjde ze skutkového a právního stavu takto
zjištěného. Jak výše uvedeno, k důkazu stěžovateli nyní navrhované listiny předloženy nebyly,
nebylo ani navrženo jejich pořízení. Stěžovatelé se mýlí, pokud tvrdí s odkazem na §3 správního
řádu, že bylo povinností správních orgánů obstarat znalecký posudek či vizualizaci. Jak vyplynulo
se správního spisu, stavební úřad se řádně zabýval veškerými aspekty umísťované stavby
polyfunkčního objektu a k tomu si obstaral dle Nejvyššího správního soudu dostatek relevantních
informací; zjištění skutkového stavu proto považoval za dostačující. Tvrdili-li stěžovatelé,
že stavbou dojde ke ztrátě výhledu z domu v míře již nepřiměřené, měli možnost tyto důkazy
pořídit či navrhnout jejich pořízení stavebnímu úřadu, popř. je předložit i v odvolacím řízení.
Tvrdí-li tedy nyní stěžovatelé, že ve spise založená fotodokumentace výhledu z okna lodžie,
byla ze strany stavebního úřadu pořízena do jisté míry svévolně, bez vědomí a přítomnosti
stěžovatelů, a místo fotografování bylo voleno tak, že mohlo dojít k účelovému vyvolání
zkreslujícího dojmu, jedná se pouze o spekulace; nadto stěžovatelům nic nebránilo navrhnout
či předložit důkaz závěry stavebního úřadu popírající. Podle §52 správního řádu, účastníci jsou
povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení; správní orgán není návrhy účastníků vázán,
vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Jak již bylo uvedeno výše,
skutkový stav měl stavební úřad, potažmo žalovaný za zjištěný, vliv nové stavby vyhodnotil
podrobně a dostatečně. Dostatečně zjištěný skutkový stav následně vyhodnotil rovněž krajský
soud a Nejvyšší správní soud se s ním ztotožňuje.
[38] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji dle §110 odst. 1
in fine s. ř. s. zamítl.
[39] O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle §60 odst. 1 a 5 ve spojení s §120 s. ř. s.
Neúspěšným stěžovatelům právo na náhradu nákladů řízení nenáleží; žalovaný žádné náklady
přesahující rámec jeho běžné správní činnosti nevynaložil, proto mu soud náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznal. Osobám zúčastněným na řízení soud neuložil žádnou povinnost,
s jejímž splněním by jim vznikly náklady, proto jim soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu