ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.237.2019:24
sp. zn. 5 As 237/2019 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: Odborová
organizace Sluníčko, se sídlem Tovární 1072/14, 571 01 Moravská Třebová, proti žalované:
Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, 110 00 Praha 1, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2019, č. j. 9 A 46/2019 - 15,
takto:
I. Řízení o kasační stížnosti se zas t av u je .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Nejvyšší správní soud ve shora uvedené věci obdržel dne 8. 7. 2019 kasační stížnost
žalobkyně (stěžovatelky) proti usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“)
ze dne 21. 6. 2019, č. j. 9 A 46/2019 - 15. Tímto usnesením městský soud zastavil řízení o žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 5. 2018, č. j. 10.01-000599/18-002, kterým žalovaná neurčila
stěžovatelce advokáta podle §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších
předpisů.
[2] Současně s podáním kasační stížnosti stěžovatelka nepředložila soudu plnou moc
udělenou advokátovi pro zastupování v řízení o kasační stížnosti a neuhradila soudní poplatek
za kasační stížnost. Nejvyšší správní soud ji proto výrokem I. usnesení ze dne 16. 7. 2019,
č. j. 5 As 237/2019 - 8, vyzval, aby ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení předložila plnou moc
udělenou advokátovi nebo ve stejné lhůtě prokázala, že její zaměstnanec nebo člen, který
za ni jedná, má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno
pro výkon advokacie, a výrokem II. téhož usnesení vyzval, aby zaplatila soudní poplatek ve výši
5000 Kč.
[3] Uvedené usnesení Nejvyššího správního soudu bylo stěžovatelce doručeno dne
5. 8. 2019. Nejvyšší správní soud ze spisu zjistil, že stěžovatelka ve lhůtě stanovené uvedeným
usnesením, jež uplynula dne 20. 8. 2019, nepředložila plnou moc a poplatek za kasační stížnost
neuhradila.
[4] Nejvyšší správní soud k otázce poplatkové povinnosti uvádí, že povinností zaplatit soudní
poplatek za řízení o kasační stížnosti se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v usnesení ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 – 19, publ. pod č. 3271/2015 Sb. NSS. V tomto
usnesení posuzoval právě otázku, zda v případě, kdy krajský soud zastaví řízení o správní žalobě
pro nezaplacení soudního poplatku a žalobce toto rozhodnutí napadne kasační stížností,
je stěžovatel povinen za kasační stížnost poplatek uhradit. Důvodem byla dřívější nejednotná
soudní praxe. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „dotazuje-li se tedy první senát, zda lze
považovat skutečnost, že stěžovatel napadá kasační stížností usnesení krajského soudu o zastavení řízení
pro nezaplacení soudního poplatku, samu o sobě za důvod k tomu, aby Nejvyšší správní soud nepožadoval
po stěžovateli zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti, pak odpověď zní, že nikoliv.“
Podstatné pro posouzení této otázky je, zda původní řízení o správní žalobě podléhalo
poplatkové povinnosti či nikoliv. I v nyní projednávané věci je proto nezbytné posoudit,
zda původní řízení před městským soudem podléhalo poplatkové povinnosti.
[5] Právní předpisy rozeznávají osvobození od soudních poplatků věcné, osobní
a individuální. Pokud jde o osvobození věcné, jedná se zejm. o případy vymezené v §11 odst. 1
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o soudních poplatcích“), tedy případy typově vymezené předmětem řízení [ve vztahu
ke správnímu soudnictví viz zejm. písm. b), i), j)]. Osvobození osobní se vztahuje na osoby
vymezené obecně, nebo pro určitá řízení [viz §11 odst. 2 zákona o soudních poplatcích,
ve vztahu ke správnímu soudnictví viz zejm. písm. a), b), i), n)]. Individuální osvobození
od soudních poplatků pak umožňuje zohlednit konkrétní situaci účastníka řízení tak, aby
mu v opodstatněném případě nebylo upřeno právo na přístup k soudu.
[6] Pokud jde o nyní projednávanou věc, stěžovatelka podala k městskému soudu žalobu
proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 5. 2018, č. j. 10.01-000599/18-002, kterým žalovaná
nevyhověla žádosti o určení advokáta k poskytnutí právní služby. Nejedná se tedy o takové řízení,
na které by se vztahovalo věcné osvobození od soudních poplatků podle §11 odst. 1 zákona
o soudních poplatcích.
[7] Stěžovatelka však ve sdělení ze dne 10. 8. 2019 namítala, že brojí proti procesnímu
rozhodnutí městského soudu, a tudíž má být od povinnosti hradit soudní poplatek osvobozena.
Touto otázkou se Nejvyšší správní soud zabýval ve výše uvedeném usnesení rozšířeného senátu
(publ. pod č. 3271/2015 Sb. NSS) a konstatoval, že poplatkové povinnosti, potažmo povinnosti
povinného zastoupení nepodléhá řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutím krajského soudu
o procesních návrzích, které učinil stěžovatel v průběhu řízení o žalobě. O takové rozhodnutí
se ovšem v daném případě nejedná. Předmětem přezkumu je totiž rozhodnutí krajského soudu,
kterým se řízení o žalobě končí, a u kterého není sám o sobě dán důvod k tomu, aby Nejvyšší
správní soud nepožadoval po stěžovateli splnění poplatkové povinnosti, resp. povinnosti
povinného zastoupení.
[8] Stěžovatelka dále v kasační stížnosti namítala, že je odborovou organizací ve smyslu
§11 odst. 2 písm. t) zákona o soudních poplatcích, tudíž by se na ni mělo vztahovat osvobození
osobní, neboť je osobou, u níž zákon takové osvobození předpokládá. Měla být tedy
od povinnosti hradit soudní poplatek osvobozena jak v řízení před městským soudem,
tak v řízení o kasační stížnosti.
[9] Právní povahou stěžovatelky se Nejvyšší správní soud zabýval již dříve v usnesení ze dne
29. 3. 2018, č. j. 9 As 79/2018 - 16, ve kterém uvedl, že ze stanov založených do sbírky listin
spolkového rejstříku jednoznačně vyplývá, že „předmětem a cílem stěžovatelky má být obrana zájmů jejích
členů v soudním řízení, a to formou zastupování v soudních sporech či poradenstvím při výběru jiných zástupců.
Z ničeho ale nevyplývá, že by se stěžovatelka účastnila nebo plánovala účastnit jakéhokoli jednání
se zaměstnavatelem, které je pojmovým znakem odborové organizace a důvodem, pro který se v ní zaměstnanci
sdružují. Dále není z ničeho zřejmé, že by se jednalo o sdružení osob, které spojuje zaměstnání u konkrétního
zaměstnavatele a snaha o společné hájení s tím souvisejících zájmů. Odborová organizace sice může zastupovat své
členy v soudních řízeních podle §26 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů, což je výjimkou z pravidla, že zástupce účastníka řízení musí být fyzická osoba (§24 odst.
1, věta první, téhož zákona). Tato možnost je však odvozena od postavení odborové organizace, která sdružuje
zaměstnance za účelem zlepšení jejich postavení při sociálním dialogu se zaměstnavatelem. V žádném případě
nelze připustit, aby došlo k vytvoření spolku osob, které se formálně označí za odborovou organizaci,
aniž by směřovaly k realizaci jejího hlavního účelu, a pouze zastupovaly fyzické osoby v soudním řízení. Takový
postup by byl obcházením obecného zákazu zastoupení účastníka řízení právnickou osobou a vedl
by k nepřípustné aplikaci speciálních pravidel, která se zastupování účastníka odborovou organizací týkají.“
[10] Přestože stanovy stěžovatelky obsahují obecná tvrzení, že je oprávněna jednat
v pracovněprávních vztazích, nelze z ničeho dovodit, jaké zaměstnance má sdružovat, čí zájmy
má jakožto odborová organizace hájit, ani to, že by se měla jakkoliv angažovat v sociálním
dialogu. Jak již bylo uvedeno výše, nelze připustit, aby určitá skupina osob označující
se za odborovou organizaci, která si jako předmět své činnosti zvolí „kontrolu činnosti státní správy,
zejména rezortu Ministerstva spravedlnosti ČR“ (jak uvádí stěžovatelka ve svých stanovách ze dne
30. 7. 2017), požívala benefit spočívající v osobním osvobození od soudních poplatků,
neboť jejím pravým účelem není ochrana hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců,
které sdružuje.
[11] Pokud jde o osvobození individuální, stěžovatelka Nejvyšší správní soud o osvobození
nepožádala, přestože byla současně s výzvou k zaplacení soudního poplatku v usnesení ze dne
16. 7. 2019, č. j. 5 As 237/2019 - 8, poučena o tom, že tak může učinit.
[12] Současně s výzvou k uhrazení soudního poplatku byla stěžovatelka vyzvána také k tomu,
aby ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení předložila Nejvyššímu správnímu soudu plnou moc
udělenou advokátovi nebo ve stejné lhůtě prokázala, že její zaměstnanec nebo člen, který
za ni jedná, má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno
pro výkon advokacie. Ani tuto podmínku stěžovatelka nesplnila. Nejvyšší správní soud však
pro úplnost dodává, že nepostupoval podle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ale v režimu §47 písm. c) za použití
§120 téhož zákona, neboť postup spočívající v zastavení řízení pro nezaplacení soudního
poplatku má přednost před jinými procesními postupy (viz např. usnesení zdejšího soudu ze dne
23. 8. 2017, č. j. 3 As 129/2017 - 35).
[13] Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soudu konstatuje, že dne 20. 8. 2019 obdržel
přípis stěžovatelky ze dne 15. 8. 2019, ve kterém žádala o opravu zjevných nesprávností
v usneseních městského soudu č. j. 9 A 45/2019 - 16 a č. j. 9 A 46/2019 – 15; stěžovatelka
spatřovala závěry soudu o tom, že není odborovou organizací, za tvrzení zjevně nesprávné.
K tomu je potřeba připomenout, že §54 odst. 4 ve spojení s §55 odst. 5 s. ř. s., neumožňuje,
aby Nejvyšší správní soud opravil zjevné nesprávnosti rozhodnutí jiného soudu. Tato možnost
je dána pouze soudu, o jehož rozhodnutí se jedná, tj. městskému soudu. V této souvislosti však
Nejvyšší správní soud dodává, že k otázce zjevných nesprávností se vyjádřil v rozsudku ze dne
21. 2. 2007, č. j. 4 Ans 3/2006 - 123, publ. pod č. 1177/2007 Sb. NSS
takto:„[Z]a zjevnou
nesprávnost tak může být považována pouze chyba, ke které došlo zjevným a okamžitým selháním v duševní
či mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti bylo rozhodnutí vyhlášeno či vyhotoveno, a která je každému zřejmá.
Zřejmost takové nesprávnosti vyplývá především z porovnání výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním, případně
i z jiných souvislostí.“ Z usnesení městského soudu, které stěžovatelka napadla kasační stížností,
je přitom zřejmé, že se o zjevnou nesprávnost ve smyslu §54 odst. 4 s. ř. s. nejedná. Právní forma
stěžovatelky – tedy to, zda je či není odborovou organizací, bylo v řízení před městským soudem
podstatnou otázkou, jejíž posouzení vedlo k závěru, že u stěžovatelky nejsou naplněny
předpoklady pro osobní osvobození od soudních poplatků, což také vyplývá z odůvodnění
napadeného usnesení.
[14] S ohledem na vše výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že mu nezbylo než řízení
o kasační stížnosti podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů, ve spojení s §47 písm. c) s. ř. s. zastavit.
[15] Jelikož bylo řízení o kasační stížnosti zastaveno, nemá podle §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. žádný z účastníků řízení právo na náhradu jeho nákladů.
Poučení:
Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. srpna 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu