ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.302.2017:42
sp. zn. 5 As 302/2017 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka
Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: ELTODO, a. s., se sídlem
Novodvorská 1010/14, Praha 4, zast. Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem
Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže,
se sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: statutární město
Ostrava, se sídlem Prokešovo náměstí 1803/8, Ostrava, proti rozhodnutí předsedy žalovaného
ze dne 31. 7. 2015, čj. ÚOHS-R142/2015/VZ-20368/2015/323/KHo, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2017,
čj. 29 Af 93/2015-129,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 23. 12. 2014 podala žalobkyně u žalovaného návrh na zahájení řízení o přezkoumání
úkonů zadavatele (nyní osoba zúčastněná na řízení) při zadávání veřejné zakázky „Podpora veřejné
dopravy“, zadávané v otevřeném řízení, kterým se domáhala zrušení stanovení požadavku
na testování funkčnosti nabízeného plnění, eventuálně zrušení zadávacího řízení. Rozhodnutím
ze dne 4. 5. 2015 (prvostupňové rozhodnutí) žalovaný návrh žalobkyně zamítl, neboť nezjistil
důvody pro uložení nápravného opatření ve smyslu §118 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb.,
o veřejných zakázkách. Proti prvostupňovému rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně
dne 20. 5. 2015 rozklad.
[2] Dne 2. 7. 2015 informoval zadavatel žalovaného v jiném správním řízení týkajícím se téže
veřejné zakázky, že dne 1. 7. 2015 rozhodl o zrušení zadávacího řízení z důvodu nemožnosti
realizace plnění ve stanoveném termínu. Tato informace byla do správního spisu nyní
projednávané věci zařazena interním sdělením ze dne 13. 7. 2015.
[3] Dne 30. 7. 2015 obdržel žalovaný návrh vybraného uchazeče - společnosti MASTER IT
Technologies, a. s., na zrušení rozhodnutí zadavatele o zrušení zadávacího řízení. Tato informace
byla do správního spisu nyní projednávané věci zařazena interním sdělením teprve dne 5. 8. 2015.
[4] V záhlaví označeným rozhodnutím ze dne 31. 7. 2015 předseda žalovaného zrušil
prvostupňové rozhodnutí a zároveň řízení zastavil dle §90 odst. 4 ve spojení §66 odst. 1 písm. g)
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť dospěl k závěru, že po zrušení zadávacího řízení
veřejné zakázky zadavatelem se návrh žalobkyně stal zjevně bezpředmětným.
[5] Proti rozhodnutí předsedy žalovaného brojila žalobkyně žalobou u krajského soudu,
v níž mj. namítla, že zadávací řízení sice bylo rozhodnutím zadavatele zrušeno, avšak v okamžiku
vydání napadeného rozhodnutí o rozkladu a podání žaloby nebylo pravomocně ukončeno.
Přitom pokud by bylo návrhu vybraného uchazeče na zrušení rozhodnutí o zrušení zadávacího
řízení vyhověno, pak by zadavatel v zadávacím řízení pokračoval. Za takové situace nebyly
splněny podmínky pro zastavení řízení o návrhu žalobkyně pro zjevnou bezpředmětnost.
[6] Krajský soud shora označeným rozsudkem žalobě vyhověl, rozhodnutí předsedy
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud vyšel z dosavadní judikatury
NSS, podle které se návrh na přezkum úkonu zadavatele stane zjevně bezpředmětným ve smyslu
§66 odst. 1 písm. g) správního řádu, pokud bylo zadávací řízení v dotčených částech zrušeno
zadavatelem; v takovém případě žalovaný návrh meritorně neposuzuje, ale řízení zastaví. V nyní
posuzované věci je však třeba vzít v potaz skutečnost, že vybraný uchazeč podal u žalovaného
návrh na zrušení rozhodnutí zadavatele o zrušení zadávacího řízení, které v okamžiku vydání nyní
napadeného rozhodnutí předsedy žalovaného stále běželo. V případě zrušení rozhodnutí
zadavatele o zrušení zadávacího řízení by zadávací řízení „obživlo“, aniž by žalobkyně měla
v důsledku postupu žalovaného v její věci možnost dosáhnout účelu a předmětu jí podaného
návrhu. Případné přezkumné řízení dle §94 a násl. správního řádu nelze považovat za dostatečný
prostředek ochrany, neboť se nejedná o řádný opravný prostředek. Za situace, kdy nelze vyloučit
„obživnutí“ a další vedení dotčeného zadávacího řízení, nelze postupovat podle §66 odst. 1
písm. g) správního řádu a označit návrh žalobkyně za zjevně bezpředmětný. V projednávané věci
je tedy výjimečně třeba uvažovat o tom, že nutným důsledkem paralelně probíhajícího řízení
o návrhu vybraného uchazeče mělo být přerušení řízení o návrhu žalobkyně dle §64 odst. 1
písm. c) správního řádu, a to do doby rozhodnutí žalovaného o návrhu vybraného uchazeče.
Pokud předseda žalovaného řízení zastavil dle §66 odst. 1 písm. g) správního řádu, rozhodl
tak v okamžiku, kdy nebylo jisté, zda řízení o návrhu žalobkyně může vést ke svému účelu
a zda bude i nadále existovat předmět takového řízení.
II. Kasační stížnost, vyjádření žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení
[7] Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů,
které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[8] Uvedl, že krajský soud rozlišil situaci „definitivního zrušení“ zadávacího řízení, ve které
je možné postupovat dle §66 odst. 1 písm. g) správního řádu, od stavu, v němž bylo zadávací
řízení zrušeno, ale potenciálně může být obnoveno. Taková selekce je dle stěžovatele v praxi
neudržitelná a nemá oporu v judikatuře a právních předpisech. V zadávacím řízení, které bylo
formálně ukončeno jeho zrušením či uzavřením smlouvy na plnění, totiž může nastat řada situací,
které zadávací řízení „oživí“ nebo teoreticky oživit mohou. Podle stěžovatele není rozdíl v tom,
zda obnovení zadávacího řízení dosáhne sám zadavatel svým rozhodnutím, nebo se bude jednat
o důsledek stěžovatelovy dozorčí činnosti. Vyvstává zde otázka, jak dlouho by měl stěžovatel
vyčkávat, zda se na zrušení zadávacího řízení nic nezmění, než bude vůle stěžovatele zrušit
zadávací řízení „dostatečně osvědčena“, či zda si to zadavatel „nerozmyslí“.
[9] Stěžovatel se domnívá, že jedním z případných prostředků ochrany žalobkyně, pokud
by bylo zrušeno rozhodnutí o zrušení zadávacího řízení, je institut přezkumného řízení podle
§94 a násl. správního řádu. Nelze předjímat, že stěžovatel má zájem na postupu v rozporu
se zákonem, a naopak lze předpokládat, že by podnět žalobkyně v nastíněné situaci neodložil.
Určité satisfakce vůči vadnému postupu zadavatele by žalobkyně mohla dosáhnout také
prostřednictvím možnosti stěžovatele rozhodnout o spáchání správního deliktu zadavatelem.
[10] Krajský soud podle stěžovatele pochybil, protože nezohlednil faktický stav v době vydání
rozsudku, tj. že zadávací řízení bylo platně zrušeno zadavatelem (stěžovatel totiž v souvisejícím
správním řízení konstatoval správnost postupu zadavatele, který zadávací řízení zrušil). Zrušení
napadeného rozhodnutí bylo zbytečné, protože stěžovatel nemůže rozhodnout jinak,
než jak rozhodl původně, a tedy zastavit řízení podle §66 odst. 1 písm. g) správního řádu.
Krajský soud neměl napadené rozhodnutí zrušit, ale měl se omezit na „vyslovení doporučujících úvah
ohledně příštích obdobných řízení vedených stěžovatelem“. Přístup krajského soudu je výrazem
nevhodného procesního formalismu bez zohlednění zásady procesní ekonomie.
[11] Stěžovatel dále nesouhlasí s názorem krajského soudu, že v dané věci bylo nezbytné
přerušit řízení o rozkladu podle §64 odst. 1 písm. c) správního řádu, neboť postup podle
citovaného ustanovení je ze zákona fakultativní a stěžovatel je oprávněn v tomto směru učinit
správní uvážení. Stěžovatel připustil, že v jiném správním řízení v obdobné situaci přerušil řízení
o návrhu na přezkum úkonů zadavatele, bylo-li u něj vedeno jiné související řízení, jež mohlo
ovlivnit výsledek přerušovaného řízení. V nyní projednávané věci tak neučinil, protože návrh
na přezkoumání rozhodnutí zadavatele o zrušení zadávacího řízení mu byl doručen den předtím,
než vydal nyní napadené rozhodnutí; již nebylo „v jeho personálních silách“ odpovídajícím způsobem
zareagovat. Po stěžovateli nelze požadovat, aby se jeho předseda okamžitě dozvěděl o tom,
že u stěžovatele bylo zahájeno řízení v úzce související věci. Stěžovatel připustil, že stav,
který nastal v nyní projednávané věci, není žádoucí, ale zároveň se domnívá, že mu ho nelze klást
za vinu, protože vznikl v důsledku objektivních okolností a jako takový jej nelze zhojit rušícím
rozsudkem krajského soudu. Napadený rozsudek ani nemůže zabránit tomu, že se v budoucnu
bude obdobná situace opakovat.
[12] Stěžovatel dále namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť ač se krajský
soud významně odklonil od judikatorní praxe a provedl velmi restriktivní výklad §66 odst. 1
písm. g) správního řádu, svůj ojedinělý přístup dostatečně neodůvodnil. Například v řízení,
jehož výsledkem je rozsudek krajského soudu ze dne 28. 2. 2017, čj. 29 Af 90/2014-153, krajský
soud nepřihlížel k tomu, že předseda stěžovatele ve zcela obdobné situaci, jako nastala v nyní
projednávané věci, opomenul přerušit řízení.
[13] Stěžovatel navrhl, aby NSS zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[14] Žalobkyně ani osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Mezi účastníky není sporné, že předseda stěžovatele vydal napadené rozhodnutí
dne 31. 7. 2015, zatímco u stěžovatele běželo řízení o návrhu na zrušení rozhodnutí zadavatele
o zrušení zadávacího řízení, jenž byl podán dne 30. 7. 2015. Spornou otázkou zůstává, zda krajský
soud posoudil věc správně, pokud napadené rozhodnutí zrušil a věc stěžovateli vrátil k dalšímu
řízení s odůvodněním, že návrh žalobkyně nemohl být v dané situaci zjevně bezpředmětný
ve smyslu §66 odst. 1 písm. g) správního řádu.
[17] Stěžovatel namítl, že krajský soud provedl velmi restriktivní výklad §66 odst. 1 písm. g)
správního řádu, z něhož plyne, že pokud může být zrušené zadávací řízení potenciálně jakkoliv
obnoveno, nelze citované ustanovení aplikovat. NSS konstatuje, že takový obecný závěr krajský
soud neučinil a nelze přisvědčit ani obavám stěžovatele, podle kterých má stěžovatel vyčkávat,
zda jakékoliv zadávací řízení z různých důvodů „neobživne“. Krajský soud toliko reagoval
na konkrétní skutkové okolnosti této věci. Právě a pouze ve vztahu k nim učinil závěr, že nebylo
namístě zastavit řízení o návrhu žalobkyně dle §66 odst. 1 písm. g) správního řádu, jelikož
v daném okamžiku nebylo možné uzavřít, že návrh je zjevně bezpředmětný. S tímto názorem
se NSS ztotožňuje.
[18] V projednávané věci je podstatné, že řízení o návrhu vybraného uchazeče na zrušení
rozhodnutí zadavatele o zrušení zadávacího řízení je ve vztahu k řízení o návrhu žalobkyně
řízením o předběžné otázce ve smyslu §57 správního řádu. Pro rozhodnutí ve věci návrhu
žalobkyně na zrušení stanovení požadavku na testování funkčnosti nabízeného plnění
(eventuálně zrušení zadávacího řízení) je totiž logicky třeba vědět, zda bylo zadávací řízení platně
zrušeno, anebo má být i nadále vedeno (protože rozhodnutí zadavatele o jeho zrušení bylo
nezákonné). Stěžejní byl tedy v daném případě předmět řízení o návrhu vybraného uchazeče
(tj. povaha řízení o předběžné otázce), jakož i skutečnost, že řízení o této předběžné otázce bylo
zahájeno a vedeno dříve než v den vydání nyní napadeného rozhodnutí předsedy stěžovatele.
Ostatně sám stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uvedl, že „zpravidla přistupuje v obdobných
situacích k přerušení řízení, je-li u něj vedeno jiné úzce související řízení a jeho závěry mohou ovlivnit výsledek
onoho přerušovaného řízení“. Stěžovatel si je zjevně vědom toho, že výsledek řízení o návrhu
vybraného uchazeče mohl mít vliv na výsledek řízení o návrhu žalobkyně, což nemůže vést
k jinému závěru, než že řízení o návrhu žalobkyně nebylo v okamžiku vydání napadeného
rozhodnutí zjevně bezpředmětné.
[19] NSS ani krajský soud neviní stěžovatele, resp. jeho pracovníky z toho, že by se dopustili
jakékoliv nedůslednosti, pokud se informace o zahájení řízení o návrhu vybraného uchazeče
dostala do dispozice předsedy stěžovatele teprve dne 5. 8. 2015. Není pochyb o tom,
že administrativní zpracování každého návrhu trvá určitou dobu a informace o zahájení
„prvostupňového“ řízení se k předsedovi stěžovatele nemusí dostat okamžitě. Přestože je obecně
pochopitelné, že předseda stěžovatele se o podání návrhu vybraného uchazeče dozvěděl
až s určitým časovým odstupem, z hlediska posouzení věci to nic nemění na objektivní
a podstatné skutečnosti, že dnem 30. 7. 2015 bylo u stěžovatele zahájeno řízení o předběžné
otázce, na což byl předseda stěžovatele v rozkladovém řízení týkajícím se návrhu žalobkyně
povinen reagovat. Jak totiž plyne z §57 správního řádu, správní orgán je povinen nejprve
se vypořádat s předběžnou otázkou jedním ze způsobů, jež jsou vymezeny v citovaném
ustanovení. Teprve poté může vydat rozhodnutí v řízení, jehož posouzení je závislé na vyřešení
předběžné otázky; v žádném případě však její řešení nemůže pominout (srov. rozsudek NSS
ze dne 24. 2. 2004, čj. 6 A 101/2002-52, č. 315/2004 Sb. NSS). Za popsaného stavu je z povahy
věci vyloučeno, aby předseda stěžovatele zastavil řízení ve věci žalobkyně z důvodu jeho zjevné
bezpředmětnosti. Jiný výklad, podle něhož by bylo přípustné přihlížet k tomu, kdy se úřední
osoba správního orgánu (zde předseda stěžovatele) fakticky dozvěděla o řízení o předběžné
otázce, resp. o potenciální možnosti „obživnutí“ zadávacího řízení, by podle NSS nepřípustným
způsobem omezoval účastníka řízení (zde žalobkyni) v možnosti bránit svá práva pomocí
prostředků ochrany garantovaných zákonem. Uvedená interpretace podle NSS odpovídá také
úmyslu zákonodárce, jak je vyjádřen v nyní účinné právní úpravě [srov. zejm. §51 odst. 2 písm. c)
zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek].
[20] NSS připouští, že právní úprava předběžné otázky podle §57 správního řádu pamatuje
spíše na situace, v nichž správní orgán iniciuje zahájení řízení o předběžné otázce anebo takové
řízení sám zahájí z moci úřední. V nyní projednávané věci bylo řízení o předběžné otázce
zahájeno na návrh jiného uchazeče v zadávacím řízení; nepochybně přitom nebylo povinností
stěžovatele uvedené řízení iniciovat a již vůbec toto řízení nemohl zahájit z moci úřední.
Tato skutečnost však nic nemění na povinnosti stěžovatele nejprve posoudit předběžnou otázku
a teprve následně rozhodnout v řízení, které na jejím řešení závisí (srov. §57 odst. 4 správního
řádu).
[21] S ohledem na uvedené je zřejmé, že krajský soud posoudil věc správně, pokud
konstatoval, že za dané skutkové situace nebylo možné postupovat podle §66 odst. 1 písm. g)
správního řádu a zastavit řízení o návrhu žalobkyně (resp. řízení o rozkladu) pro jeho zjevnou
bezpředmětnost; v důsledku řízení o předběžné otázce totiž mohlo zadávací řízení „obživnout“
a předseda stěžovatele by v takovém případě musel rozklad žalobkyně meritorně projednat.
Napadené rozhodnutí předsedy stěžovatele je proto nezákonné.
[22] K námitce stěžovatele, že krajský soud měl zohlednit konečný výsledek souvisejícího
řízení o návrhu vybraného uchazeče (tj. řízení o předběžné otázce), NSS konstatuje, že v souladu
s §75 odst. 1 s. ř. s. vychází krajský soud při přezkumu napadeného rozhodnutí ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, tj. v této věci ke dni
31. 7. 2015. Krajský soud tedy nemohl postupovat způsobem, který navrhoval stěžovatel,
ani „vyslovit toliko doporučující úvahy ohledně příštích správních řízení“. Krajský soud mohl jedině
napadené rozhodnutí v souladu s §78 odst. 1 s. ř. s. zrušit a věc stěžovateli vrátit k dalšímu řízení.
[23] Dále stěžovatel namítl, že prostředek ochrany žalobkyně představuje institut
přezkumného řízení podle §94 a násl. správního řádu, případně satisfakce v podobě řízení
o správním deliktu zadavatele. Tento názor považuje NSS za zcela nepřípadný. Jak správně uvedl
již krajský soud v napadeném rozsudku, na vydání rozhodnutí v přezkumném řízení nemá
účastník právní nárok (viz např. rozsudky NSS ze dne 22. 5. 2008, čj. 9 Ans 1/2008-135,
ze dne 5. 6. 2008, čj. 9 As 25/2008-81). Uvedený postup tak jednoznačně neposkytuje
srovnatelnou ochranu, jaké se účastníkovi dostává prostřednictvím řízení o řádném opravném
prostředku - zde v řízení o rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí. Možnost dosáhnut účelu
a předmětu řízení, tedy zrušení úkonu zadavatele či zadávacího řízení jako celku, žalobkyně zcela
jistě nemá ani v řízení o správním deliktu se zadavatelem. Výše uvedená kasační námitka je tedy
nedůvodná.
[24] Stěžovatel rovněž namítl nesprávnost názoru krajského soudu, podle něhož měl
stěžovatel přerušit řízení o rozkladu podle §64 odst. 1 písm. c) správního řádu; podle stěžovatele
je uvedený postup ze zákona fakultativní.
[25] Z §57 odst. 2 správního řádu plyne, že probíhá-li řízení o předběžné otázce, postupuje
správní orgán podle §64 správního řádu. Ust. §64 odst. 1 písm. c) správního řádu zní: správní
orgán může řízení usnesením přerušit, probíhá-li řízení o předběžné otázce.
[26] Z odůvodnění napadeného rozsudku je zjevné, že krajský soud volil „opatrnější formulace“
a vyhnul se výslovnému a přímému konstatování, že stěžovatel byl v daném případě povinen
řízení o rozkladu přerušit (jakkoliv tak nakonec jeho posouzení vyznělo). Judikatura ani doktrína
totiž nepodává jednoznačnou odpověď na to, zda v nyní projednávaném případě byl stěžovatel
oprávněn, anebo povinen řízení přerušit. Z odborné literatury viz např. Jemelka, L.,
Pondělíčková, K., Bohadlo, D. Správní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016,
k §57: „Přestože ustanovení §64 odst. 1 hovoří o možnosti (nikoli nutnosti) správního orgánu řízení přerušit,
stanoví §57 odst. 2, že správní orgán takto postupuje (musí postupovat) vždy. Ve valné většině případů
je přerušení řízení pro správní orgán pozitivem, a proto tak správní orgány činí. Pokud by však správní orgán
v určitém případě nepovažoval přerušení řízení za nezbytné, domníváme se, že by tak učinit nemusel. V souladu
s §64 odst. 1 by mělo být toto přerušení chápáno jako možnost, a nikoli povinnost.“ Dále pak Potěšil, L.,
Hejč, D., Rigel, F., Marek, D. Správní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015,
k §57, podle něhož „postup podle §64, na který komentované ustanovení odkazuje, umožňuje správnímu
orgánu řízení přerušit, neukládá mu však takovou povinnost“. V rozsudku NSS ze dne 22. 6. 2011,
čj. 6 Ads 23/2011-60, v němž předběžnou otázku představovalo posouzení způsobilosti
účastníka k právním úkonům, NSS konstatoval, že §57 odst. 2 správního řádu odkazuje
na postup dle §64 téhož zákona, který umožňuje správnímu orgánu řízení přerušit, neukládá
mu však takovou povinnost; v zásadě záleží na správním orgánu, zda řízení přeruší, nebo ne,
například s ohledem na zásadu hospodárnosti a rychlosti řízení. Naopak povinnost řízení přerušit
(v případě, že na předběžné otázce záleží nezbytné podklady rozhodnutí) NSS dovodil
v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, čj. 10 As 144/2014-81. Ústavní soud pak v usnesení ze dne
22. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3065/10, učinil tento závěr: „Vydání rozhodnutí ve věci samé, tedy vyřešení
otázky, zda byl zadavatel oprávněn vyloučit stěžovatelku ze zadávacího řízení, závisí na vyřešení předběžné
otázky [žaloby na určení neplatnosti odstoupení od smlouvy o dílo - pozn. NSS], o níž je oprávněn
rozhodnout (k její žalobě) příslušný Krajský soud v Ústí nad Labem. Úřad [pro ochranu hospodářské
soutěže] si o této předběžné otázce nemohl učinit samostatný úsudek, neboť z §57 odst. 2 správního řádu
vyplývá povinnost správního orgánu v takovém případě přerušit řízení podle §64 správního řádu.“
[27] Podle NSS z výše uvedeného plyne, že správní orgán je zásadně oprávněn rozhodnout,
zda přeruší správní řízení, pokud běží řízení o předběžné otázce [§57 odst. 2 ve spojení
s §64 odst. 1 písm. c) správního řádu]. Vzhledem k povaze projednávané věci a předběžné
otázky však mohou nastat situace, kdy je správní orgán skutečně povinen vyčkat rozhodnutí
o předběžné otázce a v důsledku toho řízení nutně přerušit. Například tehdy, běží-li u téhož
správního orgánu jiné řízení (o předběžné otázce), jehož výsledek může mít jednoznačný vliv
na projednávanou věc [srov. §57 odst. 4 správního řádu]. V případě, že je zjevné, že o předběžné
otázce nebude rozhodnuto tak, aby správní orgán v (závislé) projednávané věci rozhodl ve lhůtě
dle §71 odst. 3 správního řádu, je namístě, aby toto řízení přerušil ve smyslu §64 odst. 1 písm. c)
správního řádu (jinak by hrozilo riziko jeho nečinnosti). Tyto závěry korespondují s výše
uvedenou odbornou literaturou i citovanými rozhodnutími soudů.
[28] NSS tedy konstatuje, že krajský soud vyslovil správný a v projednávané věci přiléhavý
závěr, že stěžovatel měl řízení o rozkladu přerušit a vyčkat rozhodnutí stěžovatele o návrhu
vybraného uchazeče. Zároveň je třeba doplnit, že pokud by stěžovatel v řízení o předběžné
otázce rozhodl bezodkladně, bylo by možné uvažovat také o tom, že předseda stěžovatele mohl
pouze vyčkat výsledku předběžné otázky a řízení v nyní projednávané věci nepřerušit (pokud
by i tak v této věci stihl rozhodnout bezodkladně). V tomto ohledu tedy NSS úvahu krajského
soudu částečně modifikuje. V daném případě ovšem byla stěžejní skutečnost, že řízení nemělo
být zastaveno pro zjevnou bezpředmětnost, což bylo hlavním důvodem pro zrušení napadeného
rozhodnutí předsedy stěžovatele krajským soudem.
[29] Ačkoliv tedy NSS částečně doplnil úvahy krajského soudu týkající se povinnosti přerušit
řízení dle §64 odst. 1 písm. c) správního řádu, přesto dospěl k závěru, že krajský soud
se nedopustil nesprávného právního posouzení věci. Ani kasační námitku týkající se aplikace
citovaného ustanovení proto NSS neshledal důvodnou.
[30] K námitce nepřezkoumatelnosti NSS závěrem konstatuje, že rozsudek krajského soudu
neshledal nepřezkoumatelným, neboť je z něj zjevné, jak krajský soud ve věci rozhodl,
o jaký skutkový stav své rozhodnutí opřel a jaký má právní názor na posouzení věci (k otázce
přezkoumatelnosti srov. např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75,
ze dne 28. 8. 2007, čj. 6 Ads 87/2006-36, č. 1389/2007 Sb. NSS). Není pravda, že se krajský soud
odchýlil od rozhodovací praxe soudů. Krajský soud vyšel z dosavadních judikatorních závěrů
(viz zejm. rozsudky NSS ze dne 29. 5. 2015, čj. 7 As 101/2014-76, ze dne 31. 5. 2015,
čj. 4 As 249/2014-43, ze dne 29. 3. 2016, čj. 5 As 74/2015-56), ty však dále rozvedl vzhledem
ke specifickým okolnostem této věci, které v citované judikatuře řešeny nebyly. Stěžovatelem
citovaný rozsudek krajského soudu ze dne 28. 2. 2017, čj. 29 Af 90/2014-153, nelze bez dalšího
považovat za „judikatorní praxi“. Nadto z jeho odůvodnění ani neplyne, že by v uvedené věci
krajský soud rozhodoval za obdobných skutkových okolností, jako nastaly v tomto případě,
a ani žalobní námitky se na rozdíl od nyní projednávané věci neubíraly tímto směrem.
NSS uzavírá, že ani námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku nelze přisvědčit.
IV. Závěr a náklady řízení
[31] Ze všech uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není
důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
[32] O náhradě nákladů řízení rozhodl NSS podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel v řízení o kasační stížnosti úspěch neměl a žalobkyni, která měla ve věci úspěch a měla
by právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady s tímto řízením nevznikly, protože v něm
neučinila žádný úkon. O nákladech řízení osoby zúčastněné na řízení NSS rozhodl v souladu
s §60 odst. 5 s. ř. s. V daném řízení osoba zúčastněná na řízení neplnila žádné povinnosti,
které by jí NSS uložil, ani nenavrhla, aby jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení
z důvodů zvláštního zřetele hodných.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Ondřej Mrákota
předseda senátu