ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.303.2018:36
sp. zn. 5 As 303/2018 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ing. Veroniky Baroňové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Yecla
Royal s.r.o., IČ 29362806, se sídlem Hochmanova 2175/9, Brno, zastoupen Mgr. Jaroslavem
Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha, proti žalovanému: Krajský úřad
Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2018, č. j. 29 A 124/2016 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 1. 6. 2016, č. j. KUZL-38667/2016, sp. zn. KUSP-
14586/2016/DOP/BI, částečně změnil (snížil uloženou pokutu z 9000 Kč na 7500 Kč)
a ve zbytku potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Zlína, odboru občansko-správních agend
ze dne 20. 1. 2016, č. j. MMZL 004516/2016, sp. zn. MMZL-31054/2014-MM-PŘ-OOSA-
4706/14. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla žalobci podle §125f odst. 3
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(dále jen „zákon o silničním provozu“) ve vazbě na §125c odst. 4 písm. d) téhož zákona uložena
pokuta ve výši 9000 Kč za spáchání správního deliktu dle §125f odst. 1 zákona o silničním
provozu, neboť žalobce jako provozovatel osobního motorového vozidla tovární značky
Mercedes-Benz, RZ X, v rozporu s §10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při
užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu
na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, jelikož dne 23. 1. 2014 v 21:22 hod.,
v obci Zlín, na ulicích K Pasekám, Okružní, v prostoru úsekového měření rychlosti ve směru
jízdy na Jižní Svahy, výjezd pruh č. 1, nezjištěný řidič uvedeného vozidla překročil při řízení
nejvyšší dovolenou rychlost v obci. Kamerovým systémem bez obsluhy mu byla naměřena
rychlost jízdy 98 km/h (při zvážení možné odchylky 95 km/h), nejvyšší dovolenou rychlost pro
jízdu v obci tak překročil nejméně o 45 km/h. Blíže nezjištěný řidič tímto jednáním porušil §18
odst. 4 zákona o silničním provozu, a dopustil se tak přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod
2 zákona o silničním provozu. Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou
ke krajskému soudu.
[2] Krajský soud žalobu zamítl, ačkoliv usoudil, že je částečně důvodná, a to v otázce výše
pokuty. Námitku protiústavnosti §125f odst. 1 zákona o silničním provozu neshledal krajský
soud důvodnou. S odkazem na mnohá svá rozhodnutí i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
a Ústavního soudu dovodil, že uvedené ustanovení nepresumuje vinu provozovatele vozidla, ale
stanovuje povinnost a objektivní odpovědnost provozovatele vozidla, aby bylo zajištěno řádné
dodržování pravidel silničního provozu. Provozovatel vozidla pak má v tomto směru pozitivně
působit na osoby, kterým svěřuje k řízení své vlastní vozidlo, a ovlivňovat, jakým způsobem
je vozidlo užíváno. K námitce promlčení správního deliktu krajský soud konstatoval, že žalobce
argumentoval chybějícím ustanovením o prekluzi správních deliktů podnikajících fyzických osob
ve znění zákona o silničním provozu účinném v době spáchání deliktu (§125e odst. 5 téhož
zákona prekluzi řešil až po novelizaci s účinností od 7. 11. 2014), ačkoliv žalobce je právnickou
osobou. Úprava prekluze správních deliktů právnických osob však byla účinná již v době
spáchání deliktu žalobcem (§125e odst. 3 téhož zákona, v relevantním znění). Vzhledem k tomu,
že přestupek byl spáchán dne 23. 1. 2014, příkaz o uložení pokuty doručen žalobci dne 1. 8. 2014
a řízení započato dne 5. 8. 2014, nebyla překročena dvouletá lhůta k zahájení řízení počítaná ode
dne, kdy se o deliktu příslušný správní orgán dozvěděl, a k prekluzi tudíž nedošlo.
[3] Námitkám, že řízení nemělo být zahájeno z důvodu chybějících nezbytných kroků
ke zjištění pachatele přestupku, ani námitce nedostatečné specifikace místa spáchání přestupku
ve výroku rozhodnutí prvostupňového orgánu, jakož ani námitce stran správnosti měření
rychlosti, krajský soud nepřisvědčil; ve svých úvahách odkázal na četnou judikaturu Nejvyššího
správního soudu; poukázal na to, že provozovatel vozidla na výzvu jako řidiče označil osobu,
která v době spáchání přestupku již neměla řidičské oprávnění (pozbyla jej ze zdravotních
důvodů) a několik měsíců poté zemřela, navíc, právní zástupce provozovatele tento postup
nezvolil poprvé a takovou osobu označil zjevně účelově (což analyzoval již Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 - 40). Krajský soud dospěl k závěru,
že je prakticky vyloučeno, aby větší množství provozovatelů zastupovaných shodným právním
zástupcem svěřovalo své vozidlo osobám, které krátce nato zemřou; správní orgán tak dle názoru
krajského soudu svou povinnost splnil již předvoláním žalobce k podání vysvětlení, neboť
opětovné předvolávání by již bylo vzhledem k §125h odst. 6 zákona o silničním provozu
nadbytečné; žalobce mohl kdykoliv sdělit k osobě řidiče další informace či důkazy, to však
neudělal. Správní orgán tak přestupek odložil a mohl zahájit řízení o správním deliktu
provozovatele vozidla. Ohledně údajné nepravdivosti svého tvrzení žalobce namítal, že mělo být
vůči němu zahájeno řízení dle §125c odst. 2 zákona o silničním provozu pro porušení §10 odst.
1 písm. d) téhož zákona, krajský soud uvedl, že žalobce od počátku označoval konkrétní osobu,
a nebyl tedy důvod se domnívat, že žalobce jako provozovatel vozidla neznal údaje potřebné
k určení totožnosti dané osoby.
[4] Ve vztahu ke stanovení výše pokuty, dle názoru krajského soudu byla vzhledem
k přitěžujícím okolnostem (velké překročení dovolené rychlosti, na frekventované komunikaci,
v nočních hodinách, tj. za snížené viditelnosti, absence lítosti) výše pokuty v daném případě
stanovena přiléhavě; současně uvedl, že žalobu s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 12. 2017, č. j. 4 As 199/2017 - 30, považuje za částečně důvodnou, protože
správní orgány hodnotily jako přitěžující okolnost nepravdivá tvrzení ohledně osoby pachatele;
označení zemřelé osoby lze sice označit za nemorální a obstrukční jednání, „nevhodnou“
procesní strategii žalobce však nelze vyhodnotit jako přitěžující okolnost. Žalovaný tedy dle
krajského soudu pochybil, když k takovému postupu přihlédl jako k přitěžující okolnosti, tato
vada i vzhledem k přiměřené výši pokuty však nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí
žalovaného, proto krajský soud žalobu zamítl.
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž uplatňuje kasační námitky dle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., správní
řád soudní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel namítá zmatečnost rozsudku krajského soudu pro
nesoulad výroku s odůvodněním, neboť soud shledal žalobu částečně důvodnou, jak je zřejmé
z jeho odůvodnění, avšak tento závěr se neodráží ve výroku rozhodnutí. Dále stěžovatel namítá
nesprávné posouzení právní otázky vymezení místa spáchání přestupku, které soud považoval
za dostatečné. Stěžovatel na rozdíl od pojetí nezaměnitelnosti skutku, které aplikoval soud
(nezaměnitelnost s jiným jednáním stěžovatele), vyžaduje dosáhnout nezaměnitelnosti ve smyslu
právní kvalifikace skutku. Považuje za stěžejní mít možnost již z výroku rozlišit, zda byly
naplněny znaky skutkové podstaty přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bodu 2 silničního zákona
anebo bodu 3 téhož ustanovení, jelikož toto rozlišení má zásadní vliv nejen na stanovení výše
sankce. Dle stěžovatele nebylo v daném případě jednání vymezeno dostatečně přesně, aby bylo
možné kvalifikaci přezkoumat. Odkaz krajského soudu na podklady pro rozhodnutí k upřesnění
místa spáchání přestupku je dle stěžovatele v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu,
jelikož vymezení skutkových okolností spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí nelze nahradit
jeho specifikací v odůvodnění rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 6. 2015, č. j. 9 As 290/2014 - 53), natož pak pouze odkazem na podklady pro rozhodnutí, což
výslovně uvádí rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 - 42,
dle něhož nedostatečné vymezení místa spáchání skutku nelze překonat ani poukazem
na fotografie, jež jsou součástí spisu (i kdyby z nich bylo možné seznat přesné místo parkování
vozidla, není možné takový závěr činit až při přezkumu správního rozhodnutí, ale již během
řízení o správním deliktu). Stěžovatel se však nedomáhá toho, aby bylo místo spáchání přestupku
vymezeno na metr přesně, nýbrž aby bylo možné přezkoumat, zda v úseku měření platil limit
rychlosti 50 km/h nebo 70 km/h. Pro ulice, jimiž je skutek ve výroku vymezen, totiž platí
v různých úsecích odlišná úprava nejvyšší povolené rychlosti. Dikce výroku správního
rozhodnutí, dle níž řidič překročil nevyšší povolenou rychlost jízdy v obci, však dle stěžovatele
nevyjadřuje limit rychlosti platný v místě měření, ale pouhou právní kvalifikaci jednání. Správní
orgány se dle stěžovatele otázkou, zda nemohlo být měřeno v úseku s nejvyšší povolenou
rychlostí 70 km/h, během celého řízení vůbec nevěnovaly. K určení místa přestupku stěžovatel
dále argumentoval tím, že správní orgán neodkázal na ulici, v jejíž celé délce je rychlost omezena
na 50 km/h (analogicky dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2017,
č. j. 4 As 234/2016 - 46 [správné č. j. rozsudku je 3 As 114/2016 – 46, pozn. soudu], je nutné
vymezit místo spáchání přestupku tak, aby bylo postaveno najisto, jaký platí režim parkování
v místě, kde vozidlo parkovalo, pokud není zpoplatněno stání po celé délce), a vzhledem
k rozdílné úpravě rychlosti v různých částech ulice, bylo třeba místo vymezit podrobněji (dle
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As 17/2017 - 28). Odkaz
na nastavení limitu na stacionárním radaru rovněž stěžovatel nepovažuje za případný, neboť není
zřejmé, kdo jej nastavil, a na základě jakých podkladů (odkazuje na vyjádření Českého
metrologického institutu, dle něhož je možné nastavit tento limit dálkově), a nelze presumovat
správnost jednání obce, obzvlášť když jsou z poslední doby známé případy, kdy obec pokutovala
řidiče nezákonně.
[6] Dále stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil určení výše sankce. Předně
shledává absenci návaznosti argumentace na různých úrovních orgánů veřejné moci, kdy soud
mj. recykloval argumenty správního orgánu prvního stupně, které žalovaný popřel. Krajský soud
sice konstatoval, že nemůže nahradit správní úvahu ohledně výše sankce, dle názoru stěžovatele
však posléze přesně to udělal. Žalovaný odůvodnil změněnou výši sankce absencí doznání
obviněného a tím, že stěžovatel sdělil nepravdivé jméno řidiče vozidla, což dle odůvodnění jeho
rozhodnutí samo o sobě stačilo k uložení sankce v polovině zákonného rozmezí. Naopak vyloučil
použití argumentu překročení limitu rychlosti jízdy v obci o celých 45 km/h, jelikož hranice
skutkové podstaty byla překročena pouze o 5 km/h. Stěžovatel se shoduje s krajským soudem
v tom, že nepravdivé sdělení řidiče provozovatelem vozidla nemůže být přitěžující okolností.
Jelikož to však byla zjevně zásadní úvaha žalovaného k udělení pokuty v polovině sazby, měl dle
stěžovatele krajský soud tuto nepřípustnou úvahu založenou na nezákonném důvodu zrušit,
a nikoliv sám domýšlet důvody k udělení sankce právě v této výši. Tím dle stěžovatele krajský
soud nahradil správní úvahu, a proto je jeho rozsudek nezákonný.
[7] Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout, krajský soud dle jeho názoru věc
dostatečně vyargumentoval. Lpění na korektnějším odůvodnění správního trestu považuje pouze
za jakousi „kouřovou clonu“ či argumentaci pro argumentaci, neboť pokuta má své opodstatnění
i v jiných okolnostech, než je právě účelové uvedení zemřelého řidiče. Dle názoru žalovaného jde
pouze o snahu získat úhradu nákladů soudního řízení na správních orgánech k provozování
projektu „pojištění proti pokutám“. Dále žalovaný uvedl, že obě správní rozhodnutí tvoří jeden
celek, žalovaný pokutu pouze snížil, protože původní výše nebyla dostatečně odůvodněna
okolnostmi přestupku. Úvahy správního orgánu prvního stupně žalovaný neodmítl, pouze
je označil za nedostatečné pro udělení pokuty v takové výši a doplnil demonstrativním výčtem
dalších přitěžujících okolností. Úvahy orgánu prvního stupně tak zůstávají součástí korigované
správní úvahy žalovaného.
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[9] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů [stěžovatel uplatnil kasační
důvod podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.] a dospěl k názoru, že kasační stížnost není
důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud úvodem posuzoval námitku nedostatečného vymezení místa
spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. K tomu Nejvyšší
správní soud uvádí, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí je výslovně uvedeno, že přestupek
byl spáchán v prostoru úsekového měření rychlosti, tj. v měřeném úseku, který je jednoznačně
vymezen umístěním dlouhodobých stacionárních radarů. O jejich přesném umístění vypovídají
příčné čáry umístěné na vozovce (jež lze dohledat rovněž např. pomocí tzv. street view
na mapách volně dostupných na internetu), na fotografiích pořízených radary i na jejich
ověřovacím listu je pak doložena délka měřeného úseku, přičemž všechny tyto informace
se překrývají, nelze tak pochybovat o jejich pravdivosti. Dle názoru Nejvyššího správního soudu
správní orgán vyhověl rovněž vymezení nejvyšší povolené rychlosti v daném úseku, z textu
výroku jeho rozhodnutí vyplývá jak úprava rychlosti v měřeném úseku (standardní komunikace
v obci), tak i přesný údaj, k jak velkému překročení této rychlosti došlo. Rychlostní omezení
v daném úseku je nesporné i vzhledem k charakteru oblasti, v níž bylo měření prováděno, jak
vyplývá již z popisu komunikace ve správních rozhodnutích (tyto okolnosti správní orgány
hodnotí jako přitěžující, viz níže). Ve spise je založen rovněž ověřovací list Českého
metrologického institutu prokazující způsobilost použitého rychloměru. Z výroku správního
rozhodnutí lze tedy kromě bezproblémové nezaměnitelnosti s jiným skutkem shledat i okolnosti
podstatné pro určení skutkové podstaty přestupku (jak vyžaduje již rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 As 92/2009 - 65). Krajský soud tedy správně
vyhodnotil vymezení místa spáchání přestupku jako dostatečné. Odkazy na podklady rozhodnutí
ve vztahu k přesnějšímu vymezení místa přestupku, které použil ve svém odůvodnění krajský
soud, pak lze hodnotit jako bezproblémové, jelikož všechny potřebné údaje již byly zahrnuty
ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a další odkazy na detaily slouží pouze
k dokreslení situace.
[11] Správní orgán projedná správní delikt provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li
nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil,
protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě [§125f odst. 4 písm.
a) zákona o silničním provozu], nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému
z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§125f odst. 4 písm. b) zákona o silničním
provozu]. Toto ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele
vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014 – 45). Přednost odpovědnosti za přestupek je patrná i z §125h
odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož
vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla
v době spáchání přestupku. Pokud stěžovatelka namítá, že správní orgán osobu řidiče dostatečně
nezjišťoval, je třeba její námitku odmítnout. Nejvyšší správní soud porušení podmínky
subsidiarity trestání neshledal.
[12] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, mimo
jiné uvedl: „Pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat
nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle §60 odst. 1 věty
za středníkem zákona o přestupcích, nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího
řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu §125f odst. 4 zákona o silničním provozu
naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“ Obdobně
v rozsudku ze dne 9. 2. 2017, č. j. 1 As 301/2016 – 58, zdejší soud konstatoval: „Budou-li mít
správní orgány reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. Pokud provozovatel vozidla
k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně
označí osobu, která odepře podání vysvětlení podle §60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích,
nebo dochází-li k řetězení označených osob, je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu §125f odst. 4
zákona o silničním provozu naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná
správní delikt.“ V projednávané věci však stěžovatel označil za řidiče osobu, která zjevně vozidlo
řídit nemohla, přičemž tyto informace o osobě údajného řidiče správní orgán náležitě zjišťoval
(viz níže).
[13] Nejvyšší správní soud poté přikročil k hodnocení námitky nesprávného způsobu určení
výše sankce. K nepřípustnosti aplikace nepravdivého sdělení řidiče provozovatelem vozidla jako
přitěžující okolnosti Nejvyšší správní soud uvádí, že osoba, kterou zástupce stěžovatele označil
za pachatele přestupku, v době jeho spáchání neměla řidičské oprávnění, protože jí bylo odňato
o několik let dříve (viz č. l. 11 správního spisu) ze zdravotních důvodů, a tato osoba zemřela ještě
dříve, než byla stěžovatelem označena, tudíž je krajně nepravděpodobné, že by mohla
v předmětnou dobu skutečně vozidlo stěžovatele řídit. Nejvyšší správní soud upozorňuje,
že tento postup, kdy zástupce stěžovatele (FLEET Control, s. r. o.) účelově označuje
za pachatele přestupku zemřelé osoby, je známý z úřední činnosti jak zdejšímu soudu, tak
i správním orgánům, přičemž Nejvyšší správní soud jej již v rozsudku ze dne 16. 6. 2016,
č. j. 6 As 73/2016 - 40, označil za hyenismus. Nutno podotknout, že tuto skutečnost samu o sobě
skutečně nelze aplikovat jako přitěžující okolnost, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 12. 2017, č. j. 4 As 199/2017 - 30. Avšak právě uvedený rozsudek zdejšího
soudu posléze rovněž konstatuje, že se tyto okolnosti vztahují k osobnosti pachatele, kterou již
jako přitěžující okolnost hodnotit lze: „(…) v rámci hodnocení osobnosti pachatele správního deliktu však
je možné přihlédnout k okolnosti (kterou je ovšem třeba postavit najisto), že již před spácháním deliktu uzavřel
smlouvu se společnosti FLEET Control, s. r. o. Ta, jak Nejvyšší správní soud vyslovil v již zmíněném rozsudku
ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 – 40, ‚poskytuje své služby v rámci tzv. pojištění proti pokutám
za dopravní přestupky (jak plyne už z názvu a obsahu webové stránky provozované na jí drženém doménovém
jméně nechcipokutu.cz).‘ Pokud obviněný z deliktu platí této společnosti za takové „pojištění“, lze usuzovat,
že to svědčí o jeho celkově negativním vztahu k dodržování povinností stanovených právními předpisy upravujícími
provoz na pozemních komunikacích. Je totiž zřejmé, že taková osoba pohrdá pravidly silničního provozu
a nehodlá se jimi řídit, přičemž spoléhá na to, že pomocí služeb poskytovaných v rámci příslušného „pojištění“
nebude za takové protiprávní jednání nijak postižena. Netřeba zdůrazňovat, že jednání řidičů, kteří již předem
počítají s tím, že pravidla silničního provozu nebudou respektovat a že jim za to nehrozí žádná sankce, je vysoce
společensky nebezpečné a znamená ohrožení životů, zdraví a majetku jiných účastníků silničního provozu.
Takovou skutečnost lze v rámci hodnocení osoby odpovědné za správní delikt (samozřejmě nikoli paušálně, nýbrž
při zohlednění konkrétního případu) hodnotit jako přitěžující okolnost.“ Žalovaný v textu svého
rozhodnutí provádí právě hodnocení osobnosti stěžovatele (ačkoliv tak tento myšlenkový pochod
nenazývá), přičemž zařazení nesprávného označení řidiče samostatně jako přitěžující okolnosti
je pouze dílčím pochybením. Další přitěžující okolnosti uvedl žalovaný pouze příkladně, přičemž
korigoval a doplňoval úvahy prvostupňového orgánu. Rozhodnutí žalovaného tvoří jeden celek
s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně, který popisoval i další přitěžující okolnosti
(na něž poukazoval právě též krajský soud) jako např. frekventovanost komunikace i v nočních
hodinách, přilehlá sídliště, mnohé přechody pro chodce, zvýšený výskyt prostředků městské
hromadné dopravy či snížená viditelnost za tmy. Proto lze říci, že správní orgány jasně vymezily
přitěžující okolnosti, a i s následnou korekcí (žalovaného a posléze i krajského soudu) těch
chybně použitých, výše pokuty jednoznačně obstojí. Krajský soud tedy nepochybil, když shledal,
že uvedené pochybení žalovaného nemá vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, neboť rozhodoval
i podle jiných okolností, zejm. přihlížel k osobnosti samotného stěžovatele.
[14] Závěrem Nejvyšší správní soud zkoumal námitku nesrozumitelnosti (stěžovatel chybně
uvádí zmatečnost) rozsudku krajského soudu, kterou stěžovatel spatřuje v nesouladu výroku
s odůvodněním. Nejvyšší správní soud v této otázce dospěl k závěru, že z výroku i odůvodnění
rozsudku krajského soudu jednoznačně vyplývá totéž. Nutno uznat, že krajský soud zcela
nevhodně použil formulaci, že žalobu považuje za částečně důvodnou, avšak tuto tezi vyvrací již
význam celého textu odůvodnění. Krajský soud sice shledal pochybení v rozhodnutí žalovaného,
avšak současně vyhodnotil, že tato vada neměla vliv na zákonnost rozhodnutí, tudíž žalobu
správně jako celek zamítl. Uvedený nedostatek v odůvodnění rozsudku krajského soudu však
na jeho skutkových závěrech a právní kvalifikaci nic nemění a nezpůsobuje jeho
nepřezkoumatelnost ani zmatečnost, rozhodnutí zůstává srozumitelné a jednoznačné. Nejvyšší
správní soud proto námitku rovněž neshledal důvodnou.
[15] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[16] O nákladech řízení kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
mu proto nenáleží. Žalovanému v rámci řízení žádné náklady nevznikly, proto mu soud náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu