ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.306.2018:49
sp. zn. 5 As 306/2018 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Prof. Ing. V. M.,
DrSc.,dr. h. c., zast. JUDr. Martinem Vlčkem, advokátem, se sídlem Anglická 521/4, Praha 2,
proti žalovanému: České vysoké učení technické v Praze, se sídlem Jugoslávských partyzánů
1580/3, Praha 6 - Dejvice, zast. Mgr. Martinem Pujmanem, advokátem, se sídlem Jugoslávská
620/29, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 11. 9. 2018, č. j. 6 A 141/2018 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce je povinen uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši
8228 Kč, k rukám advokáta Mgr. Martina Pujmana, se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
usnesení Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla odmítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí, kterým rektor Českého vysokého učení technického v Praze (dále
jen „žalovaný“) reagoval na jeho odvolání proti rozhodnutí ze dne 4. 6. 2018
č. j. 179/18/51911/rekvp o odvolání z funkce ředitele Českého institutu informatiky, robotiky
a kybernetiky (dále jen CIIRC).
[2] V žalobě tvrdil, že byl odvolán nezákonně, neboť v rozhodnutí nejsou uvedeny žádné
argumenty ani důvody, podrobně vylíčil skutkový stav a s ohledem na něj se domnívá, že rektora
k rozhodnutí o odvolání z funkce vedl iracionální důvod osobní povahy, je zde tedy právní vada
spočívající ve svévoli. Uvedl, že ač rozhodnutí o odvolání z funkce ani rozhodnutí ze dne
4. 7. 2018 neobsahují ani elementární znaky správních rozhodnutí, po materiální stránce
se o správní rozhodnutí jedná, neboť zasahují do subjektivních veřejných práv; svůj právní názor
podepřel rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2011 č. j. 7 As 66/2010 - 119,
v němž Nejvyšší správní soud o rozhodování rektora o jmenování resp. odvolání řídících
pracovníků veřejné vysoké školy, na něž pamatuje zákon o vysokých školách, uvedl, že takové
rozhodování nemůže existovat zcela mimo veřejné právo a tím pádem ani mimo alespoň
elementární správní uvážení rektora. Uvedený rozsudek se sice týkal procesu jmenování děkanem
fakulty, stěžovatel je však toho názoru, že jeho závěry jsou aplikovatelné i na funkci ředitele
vysokoškolského ústavu, kterým je Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky, neboť
proces jeho jmenování a odvolání je stejně jako v případě děkana fakulty upraven zákonem,
jmenovitě §34 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysokých školách“).
[3] Městský soud žalobu podle 68 písm. b) a §46 odst. 2 s. ř. s. odmítl. Konstatoval,
že kritéria pro určení charakteru rozhodnutí, jímž je určitá osoba odvolávána z funkce (resp. jímž
je jmenována do funkce, případně jí je jmenování do funkce odmítnuto), vymezil Nejvyšší
správní soud v rozsudku sp. zn. 7 As 66/2010, na nějž odkázal sám stěžovatel; v něm NSS shrnul
i dosavadní judikaturu. Podle ní, aby mohl být jmenovací (odvolávací) akt považován za akt
veřejnoprávní, muselo by být jeho podstatným obsahem i něco jiného, než jen instalace určité
osoby do určité pracovněprávní pozice: jmenovací procedura by musela být součástí systému
brzd a rovnovah směřujících k vyvážení moci uvnitř korporace; vztah mezi rektorem a děkanem
Nejvyšší správní soud analyzoval z hlediska těchto kritérií: mocenský význam funkce v rámci
dané veřejnoprávní korporace; schopnost „rezistence“ dané funkce vůči jiným funkcím v rámci
korporace; skutečnost, zda součástí okruhu úkolů vyplývajících z dané funkce je i výkon
vrchnostenské činnosti. Děkan má v rámci veřejné vysoké školy klíčovou roli: jedná ve věcech
fakulty, má rozsáhlá jmenovací a odvolávací oprávnění, návrhová oprávnění vůči akademickému
senátu fakulty i oprávnění rozhodovat ve věcech uchazečů o studium. Jeho funkce
má významnou roli v systému dělby moci uvnitř vysoké školy: o tom svědčí kombinace zákonem
stanoveného funkčního období a spolupůsobení dvou (tří) akademických orgánů při jmenování
(odvolávání) děkana. Děkan není pouhým vysokým manažerem („provozním náměstkem
rektora“), nýbrž je nadán vysokou mírou mocenské autonomie vůči jiným akademickým
funkcionářům či orgánům. Jmenovací procedura děkana se odehrává ve sféře veřejné správy
sloužící k uspokojování veřejných potřeb v oblasti vzdělávání. Městský soud v této věci dospěl
k závěru, že vztah mezi ředitelem vysokoškolského ústavu a rektorem veřejné vysoké školy není
vztahem veřejnoprávním; vyšel přitom rovněž z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 3. 2011, č. j. 1 As 102/2010 - 80, které se týkalo odvolání generálního ředitele Českého
rozhlasu (závěry tohoto rozhodnutí nebyly nijak zpochybněny právě citovaným rozhodnutím
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2011 č.j. 7 As 66/2010 - 119). Městský soud uvedl,
že Český rozhlas a veřejná vysoká škola mají stejnou právní formu (jsou právnickými osobami),
pojmově jde v obou případech o veřejný ústav, tj. souhrn věcných a osobních prostředků, s nimiž
disponuje subjekt veřejné správy za účelem trvalé služby zvláštnímu veřejnému účelu. Jak Český
rozhlas, tak veřejná vysoká škola byly zřízeny proto, aby poskytovaly službu veřejnosti; u veřejné
vysoké školy je obsah této služby vymezen v §1 zákona o vysokých školách, dle něhož veřejná
vysoká škola vykonává zejména vzdělávací a tvůrčí činnost. Právní rámec a činnost
vysokoškolského ústavu je pak vymezena v §22 odst. 1 písm. b) a §34 odst. 1 zákona o vysokých
školách, dle nichž je vysokoškolský ústav součástí veřejné vysoké školy a jeho náplní je výkon
tvůrčí činnosti a možnost podílet se na uskutečňování akreditovaných studijních programů nebo
jejich částí. Dle názoru městského soudu, to, že veřejná vysoká škola i vysokoškolský ústav při
své činnosti sledují veřejný zájem, však nevypovídá ještě nic o tom, jaké prostředky – zda
veřejnoprávní, nebo soukromoprávní – užívá daná veřejná vysoká škola vůči vysokoškolskému
ústavu při výkonu svých pravomocí. Stejně tak pro hodnocení povahy vztahu mezi rektorem
veřejné vysoké školy a ředitelem vysokoškolského ústavu není významné, že funkce rektora
je především funkcí veřejnou. Podstatné je, zda i funkce ředitele vysokoškolského ústavu
má povahu veřejné funkce. Městský soud odkázal na §34 odst. 4 a 5 zákona o vysokých školách,
podle kterého je ředitel vysokoškolského ústavu oprávněn jednat za veřejnou vysokou školu
pouze ve věcech, o nichž to stanoví vnitřní předpis této školy. Pravomocí ředitele
vysokoškolského ústavu je jmenovat a odvolávat se souhlasem akademického senátu veřejné
vysoké školy vědeckou radu nebo uměleckou radu nebo na neuniverzitní škole akademickou radu
vysokoškolského ústavu. Z výčtu pravomocí ředitele ústavu a jeho postavení v rámci veřejné
vysoké školy je dle městského soudu zřejmé, že nejde o veřejnou funkci, a to ani při
uplatnění kritérií vymezených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2011
č. j. 1 As 102/2010 - 80. Městský soud dospěl k závěru, že ředitel vysokoškolského ústavu
je především výkonným orgánem vysokoškolského ústavu tam, kde to stanoví vnitřní předpis
veřejné vysoké školy, jeho pravomoci se uplatňují výlučně v mezích určených veřejnou vysokou
školou nebo v součinnosti s veřejnou vysokou školou (při jmenování a odvolání vědecké,
umělecké, akademické rady potřebuje souhlas akademického senátu). Ústav, který ředitel vede,
je přitom přímo součástí veřejné vysoké školy. V rámci veřejné vysoké školy, resp. vztahů mezi
rektorem a vysokoškolským ústavem, tedy nelze hovořit, slovy Nejvyššího správního soudu,
o systému brzd a rovnovah uvnitř instituce (jaký Nejvyšší správní soud spatřuje například
ve vztahu rektor – děkan v rámci veřejné vysoké školy). Úloha ředitele je spíše manažerská
a odborná (vědecká, umělecká, akademická), zákon nepojímá jeho funkci jako mocenské vyvážení
pozice rektora vysoké školy; naopak je jasně stanoveno, že vysokoškolský ústav je součástí
veřejné vysoké školy a ředitel vysokoškolského ústavu nemá žádné významné samostatné
pravomoci (slovy Nejvyššího správního soudu „mocenskou autonomii“). Požadavek mocenské
rezistence ředitele vysokoškolského ústavu vůči jiným osobám v systému státních institucí zde
tedy dle městského soudu chybí (viz odstavec 52 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 3. 2011 č. j. 1 As 102/2010 - 80). Zákon o vysokých školách neupravuje funkční období
ředitele; ředitele odvolává sám rektor, bez součinnosti s jakýmkoli jiným orgánem; důvody
odvolání ředitele zákon neupravuje ani v obecných rysech; v tom lze dle městského soudu
spatřovat zásadní rozdíl oproti postavení děkana, jehož funkce je v rámci veřejné vysoké školy
klíčová. Městský soud uzavřel, že vztah mezi rektorem vysoké školy a stěžovatelem, jakožto
ředitelem vysokoškolského ústavu je tedy vztahem soukromoprávním; rektor jakožto subjekt
jednající jménem zaměstnavatele by v něm měl postupovat v souladu s §16 a §30 zákona
č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů. Má-li stěžovatel za to, že žalovaný
při jeho odvolání porušil své zákonné povinnosti, může svůj spor předložit soudu v občanském
soudním řízení.
[4] V kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že byl iniciátorem vzniku (od r. 2008), zakladatelem
a později ředitelem CIIRC od jeho založení tehdejším rektorem, prof. V. H., v roce 2013.
Popisuje dále poslání CIIRC, jeho úspěšnou spolupráci s významnými institucemi
a průmyslovými partnery, a to i v zahraničí; v řadách ústavu je zaměstnána řada špičkových
odborníků z tuzemska i zahraničí. K samotnému odvolání z funkce ředitele uvedl, že dne
29. 5. 2018 odvysílala Česká televize časosběrný dokument s názvem „A člověk stvořil robota",
který dokumentoval vznik vysokoškolského ústavu CIIRC od samotného počátku i přes dobu
výstavby budovy vysokoškolského institutu; den před premiérou dokumentu zaslal rektor ČVUT
stěžovateli e-mail, v němž ho žádal, aby vysílání tohoto dokumentu ve veřejnoprávní televizi
zastavil. Stěžovatel však takovou žádost resp. příkaz žalovaného splnit nemohl, neboť není v jeho
pravomoci jakkoliv zasahovat, ovlivňovat či jakkoliv měnit dramaturgii resp. programovou
skladbu vysílání veřejnoprávní televize. Žalovaný tak na stěžovateli žádal splnění nesplnitelného
úkolu. Dodal, že sama skutečnost, že stěžovatel v dokumentu společně s mnoha jinými
spolupracovníky CIIRC vystupuje a svými komentáři toliko zachycuje atmosféru, problémy
vzniku a způsob jejich řešení protagonisty dokumentu v kontextu průběhu času a doby, v němž
časosběrný snímek vznikal, není s to žalovaného jakkoliv poškodit - dokument je svědectví doby
s uměleckou licencí jeho režisérky. Dne 4. června 2018 mu bylo oznámeno na kolegiu rektora
odvolání z funkce ředitele CIIRC; písemné rozhodnutí mu bylo doručeno později a neobsahovalo
žádné důvody pro odvolání stěžovatele; tyto nebyly žalovaným stěžovateli osobně konkrétně
nikdy sděleny. Stěžovatel dále popisuje negativní reakce a odchody některých spolupracovníků
CIIRC; poukazuje na to, že dne 7. 6. 2018 zaslal ředitel institutu DFKI, Spolková republika
Německo, nejvýznamnějšího zahraničního partnera mezi výzkumnými institucemi CIIRC,
protestní nótu předsedovi vlády ČR s požadavkem opětovného ustavení stěžovatele do funkce
ředitele CIIRC a s tím, že je zásadně ohrožena existence momentálně nejvýznamnějšího
společného projektu RICAIP, který podpořila i kancléřka Spolkové republiky Německo Angela
Merkel a tehdejší předseda vlády B. Sobotka. Nótu dostal na vědomí i žalovaný; zmiňuje i další
negativní reakce na odvolání stěžovatele ze zahraničí. Stěžovatel má na základě výše uvedeného
za to, že jeho odvolání žalovaným bylo široce, tj. jak domácími i zahraničními vědeckými, ale
i průmyslovými partnery institutu CIIRC, tak správní radou ČVUT a i zaměstnanci CIIRC
hodnoceno jako nepochopitelné, iracionální a ohrožující dosavadní úspěšnou spolupráci CIlRC
s jeho partnery, ale i další směřování, rozvoj, naplňování poslání a dokonce samotnou i existenci
vysokoškolského ústavu CIIRC. Stěžovatel dodává, že není jeho motivací lpění na funkci ředitele
CIIRC, ale toliko a pouze další rozvoj institutu CIIRC a dokončení dosavadních projektů
v prostředí stability, spolupráce a kontinuity, kterou pokládají v prostředí vědy a výzkumu
za samozřejmé zejména jeho zahraniční a průmysloví partneři, a docílení stavu, v němž neukončí
s vysokoškolským ústavem CIIRC spolupráci jeho tuzemští a zahraniční partneři a přední vědečtí
pracovníci.
[5] Dle stěžovatele dospěl městský soud k nesprávným právním závěrům, pokud dovodil,
že odvolání z funkce ředitele vysokoškolského ústavu není rozhodnutím orgánu veřejné moci.
Stěžovatel má předně za to, že rozhodování o jmenování resp. odvolání řídících pracovníků
veřejné vysoké školy, jejichž působnost a pravomoc je vymezena přímo zákonem o vysokých
školách, neexistuje mimo veřejné právo, což vyplývá i z judikatury NSS. Stěžovatel dodává,
že byť se rozhodnutí sp. zn. 7 As 66/2010 týkalo otázky jmenování resp. nejmenování, odvolání
lze chápat jako proces opačný, či metaforicky řečeno jako rub jmenování, na nějž se uvedené
principy aplikují z logiky věci rovněž. Neztotožňuje se se závěrem městského soudu,
že jmenování a odvolávání z funkce ředitele vysokoškolského ústavu je vztahem majícím čistě
soukromoprávní povahu, že ředitel vysokoškolského ústavu je pouhým „manažerem“ a že zákon
o vysokých školách mu, vzhledem ke konstruktu funkce ředitele vysokoškolského ústavu, nedává
žádný prostor pro vystupování ve veřejnoprávních vztazích. Městský soud opírá své závěry
o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 102/2010 týkající se odvolání generálního
ředitele Českého rozhlasu Radou Českého rozhlasu, který je aktem soukromoprávním. Dle
názoru stěžovatele však uvedenou analogii na postavení generálního ředitele Českého rozhlasu
a ředitele vysokoškolského ústavu nelze užít - předně jsou obě funkce upraveny různými
právními normami veřejného práva, a je tedy na místě dle názoru stěžovatele obezřetnost
s užíváním zákonné analogie. Nejvyšší správní soud ostatně v citovaných rozhodnutích uvádí,
že postavení vysokých škol je silně specifické, s privilegovaným postavením zajišťovat výkon
státní správy na poli vzdělávání (srov. bod 9 rozhodnutí č. j. 10 As 60/2018 - 46, resp. bod
45 rozhodnutí č. j. 7 As 66/2010 - 119). Nelze opomenout ani skutečnost, že funkce resp.
pravomoc ředitele vysokoškolského ústavu není manažerská, resp. akademická a vědecká, jak
uvádí městský soud, ale je svou podstatou veřejnoprávní tím, jakým způsobem vykonává
vysokoškolský ústav svou činnost zejména směrem navenek, tj. zda určuje zásadním způsobem
směřování vysoké školy, její úspěch a neúspěch, tj. samotnou materiální podstatu vysoké školy,
která vykonává veřejnou správu. Uvedené platí zejména tam, dochází-li ve vysokoškolském
ústavu k vynakládání veřejných prostředků (nezanedbatelného množství) právě při výkonu
veřejného práva na poli vzdělávání. Navíc pravomoc daná řediteli vysokoškolského ústavu v §34
odst. 5 zákona o vysokých školách, tj. odvolávat a jmenovat vědeckou radu, je nepochybně
výkonem pravomoci a působnosti ředitele vysokoškolského ústavu na poli veřejného práva.
Funkce ředitele vysokoškolského ústavu, proces jeho jmenování a odvolávání, jsou výslovně
vymezeny a stanoveny zákonnou normou veřejného práva. Pokud by zákonodárce jmenování
a odvolání ředitele vysokoškolského ústavu upravit normou veřejného práva nijak nezamýšlel,
institut vysokoškolského ústavu s procesem jmenování a odvolání jeho ředitele by nijak
normativně neupravoval. Z uvedeného dle názoru stěžovatele vyplývá, že ostatní vedoucí
pracovníci veřejné vysoké školy (např. vedoucí kateder, oddělení, pracovníci rektorátu a mnozí
další) veřejnoprávní regulaci nepodléhají, neboť proces jejich jmenování, resp. odvolání by jinak
zákonodárce byl v zákoně o vysokých školách výslovně upravil. Jak uvedl Nejvyšší správní soud
ve svém zásadním rozhodnutí sp. zn. 7 As 66/2010 (zejm. v bodech 51 až 73), rozhodování
rektora o jmenování resp. odvolání řídících pracovníků veřejné vysoké školy, na něž výslovně
pamatuje zákon o vysokých školách - na ředitele vysokoškolského ústavu jmenovitě v §34 odst. 4
zákona o vysokých školách, nemůže existovat zcela mimo veřejné právo, a tím pádem ani mimo
alespoň elementární správní uvážení rektora promítnuté do rozhodnutí se všemi základními
náležitostmi. Stěžovatel je přesvědčen, že městský soud, ačkoli se sám na judikaturu, kterou
argumentoval i stěžovatel, odvolává, dospěl na základě její interpretace k nesprávným závěrům.
Stěžovatel názor městského soudu, že na jeho odvolání z funkce ředitele vysokoškolského ústavu
se nevztahují normy veřejného práva, následkem čehož se nelze domáhat nápravy ve správním
soudnictví, považuje za nesprávný. Dle stěžovatele je na odvolání z funkce ředitele
vysokoškolského ústavu třeba aplikovat správní uvážení a elementárním způsobem popsat
důvody, které žalovaného k odvolání stěžovatele vedly. Rozhodnutí žalovaného považuje
stěžovatel za nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje žádnou, alespoň elementární úvahu. Dle
názoru stěžovatele, a jak vyplývá z reakcí dotčených osob - zaměstnanců, tuzemských
i zahraničních partnerů CIIRC, správní rady aj. postrádá rozhodnutí žalovaného prvky jakékoliv
racionality. Rozhodnutí správního orgánu, které bylo založeno na iracionálních základech - např.
vrtochu, náhlého pohnutí mysli, čistě osobní sympatii či naopak antipatii apod. musí vždy trpět
právní vadou, neboť se protiví základní zásadě správního uvážení, jíž je zásada zákazu libovůle
resp. svévole v rozhodování správního orgánu. Uvedené ostatně podporuje i Nejvyšší správní
soud ve svém rozhodnutí č. j. 10 As 60/2018 - 45, v němž se uvádí: „Platí tu však zákaz svévole
akademického senátu, zákaz šikanózního jednání a zákaz diskriminace. Zákaz svévole se projeví v tom,
že návrh na odvolání děkana musí být odůvodněn, návrh tudíž nesmí být založen na ničem, třebas na nahodilém
hnutí mysli většiny členů akademického senátu. Děkan nesmí být odvolán ani v důsledku diskriminace, např.
proto, že je muž, že má jinou etnicitu, národnost apod.“ Stěžovatel dodává, že ačkoliv se uvedené
rozhodnutí týkalo diskrece akademického senátu, tím spíše se bude týkat také diskreční
pravomoci rektora co do odvolávání ředitele vysokoškolského ústavu - i toto rozhodování,
neexistuje-li zcela mimo veřejné právo, se musí odehrávat alespoň dle základních zásad správního
uvážení, resp. správního řádu. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření předesílá, že je ve smyslu příslušných ustanovení zákona
o vysokých školách veřejnou vysokou školou, která je členěna na součásti, konkrétně pak fakulty,
vysokoškolské ústavy a další součásti, jako je např. Rektorát, Správa účelových zařízení a další.
Mezi tyto součásti pak dle čl. 30 odst. 5 písm. e) Statutu Českého vysokého učení technického
v Praze patří také CIIRC. Ke skutkovému stavu uvádí, že stěžovatel byl ze strany tehdejšího
rektora jmenován do funkce ředitele CIIRC dne 31. 1. 2017, a to s účinností ode dne 1. 2. 2017.
Jmenování bylo provedeno v souladu s §33 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce.
Ke dni 4. 6. 2018 bylo stěžovateli doručeno podání nazvané „Odvolání z funkce ředitele Českého
institutu informatiky, robotiky a kybernetiky (vysokoškolského ústavu Českého vysokého učení
technického v Praze). V tomto podání, podepsaném stávajícím rektorem žalovaného, je uvedeno,
že je stěžovatel odvolán z funkce ředitele CIIRC v souladu s §34 odst. 3 zákona o vysokých
školách a čl. 30 odst. 3 Statutu ČVUT v Praze. A dále se zde uvádí: „Dle §73a zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce platí, že výkon práce na pracovním místě vedoucího zaměstnance končí dnem následujícím
po doručení odvolání.“ Převzetí této listiny potvrzuje sám stěžovatel v rámci své správní žaloby
i kasační stížnosti. Stěžovatel s rozhodnutím rektora žalovaného o svém odvolání z funkce nebyl
spokojen; nicméně brojil proti němu překvapivě nikoli žalobou o určení neplatnosti odvolání
z funkce v rámci civilního sporu v režimu zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, nýbrž
podáním ze dne 13. 6. 2018, adresovaným rektorovi ČVUT v Praze nazvaným „Odvolání proti
odvolání rektorem mé osoby z funkce ředitele Českého institutu informatiky, robotiky
a kybernetiky ze dne 4. června 2018 a žádost o vydání předběžného opatření“. Zjednodušeně lze
uvést, že v tomto svém podání stěžovatel akt rektora odvolání z funkce ředitele CIIRC podřazuje
režimu zákona č. 500/2004 Sb., správní řád; na uvedené podání reagoval rektor žalovaného svým
přípisem ze dne 4. 7. 2018, ve kterém stěžovateli vysvětlil, že odvolání ředitele vysokoškolského
ústavu je právním jednáním rektora jako statutárního orgánu ČVUT v Praze z pozice
zaměstnavatele, jež se odvíjí od §10 odst. 1 zákona o vysokých školách, v případě odvolání
stěžovatele z funkce ředitele CIIRC se tak jednalo o pracovněprávní jednání rektora žalovaného,
a nikoli o jeho správní rozhodnutí. Dle žalovaného stěžovatel přistupuje k aplikaci rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2011, č. j. 7 As 66/2010 - 119, poněkud
zjednodušujícím způsobem a závěry Nejvyššího správního soudu vytrhává z jejich celkového
kontextu. Žalovaný má za to, že, nahlížeje na danou problematiku optikou závěrů Nejvyššího
správního soudu, nelze k pozici ředitele vysokoškolského ústavu přistupovat zcela shodným
způsobem jako k pozici děkana fakulty vysoké školy. Zatímco v případě řízení o jmenování (resp.
nejmenování) do funkce děkana fakulty vysoké školy, které zkoumal Nejvyšší správní soud
ve shora uvedeném rozhodnutí, bylo toto vedeno v režimu zákona o vysokých školách
za subsidiárního použití správního řádu; v případě ředitele vysokoškolského ústavu se žádné
řízení nevede a jmenování do funkce a odvolání z funkce není výsledkem formalizovaného
procesu, nýbrž jednostranným rozhodnutím statutárního orgánu s dopady dovnitř vysoké školy
jako veřejné instituce. Žalovaný dále odkazuje na jednotlivé části odůvodnění rozsudku
sp. zn. 7 As 66/2010, resp. rozsudku sp. zn. 10 As 60/2018, a v jejich kontextu se zabývá
postavením a srovnáním funkce děkana veřejné vysoké školy (což bylo předmětem uvedených
rozhodnutí) a funkce ředitele vysokoškolského ústavu veřejné vysoké školy, uvádí postavení
a základní práva fakult (§24 odst. 1, 2 a 3 zákona o vysokých školách a čl. 29 Statutu ČVUT
v Praze v odst. 4, 5 a 6), a z toho odvozující postavení a pravomoci děkana. Trvá na názoru,
že odvolání z funkce ředitele CIIRC je úkonem pracovněprávním. I pokud by se v právních
vztazích mezi žalovaným a stěžovatelem vznikajících při jmenování, resp. odvolání z funkce,
objevily kromě prvků soukromoprávních také prvky veřejnoprávní, tato skutečnost sama o sobě
nemůže mít za následek popření názoru, že daný vztah je vztahem pracovněprávním; k tomu
odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 182/05; nelze dle něj také
opomenout, že stran charakteru vzájemných vztahů žalovaného a stěžovatele žalovaný kromě
toho, že stěžovatele jmenoval do a odvolal z funkce ředitele CIIRC, určoval také mzdu
stěžovatele, projednával s ním personální otázky vysokoškolského ústavu apod. Uvedené tak
jednoznačně svědčí o pracovněprávním vztahu nadřízenosti a podřízenosti. To, že veřejná vysoká
škola provádí vrchnostenskou činnost, ještě neznamená, že ji provádí také každý její zaměstnanec,
byť se tento nalézá ve vysoké řídící pozici. Pokud se pak týče výslovné úpravy otázky jmenování
a odvolání ředitele vysokoškolského ústavu v zákoně o vysokých školách, žalovaný stěžovateli
oponuje s tím, že smyslem §34 bylo, dle názoru žalovaného, spíše postavení najisto, která osoba
v rámci této veřejné instituce je oprávněna tento úkon jmenování a odvolání ředitele
vysokoškolského ústavu provést. Pokud by naopak zákonodárce zamýšlel tyto úkony podrobit
nějaké zvláštní proceduře či řízení, jistě by tak výslovně učinil. Žalovaný nesouhlasí s tím,
že by jeho přípis ze dne 4. 7. 2018 byl rozhodnutím správního orgánu, byť v materiálním slova
smyslu. Rozhodnutím, avšak v režimu pracovního práva, bylo pouze odvolání z funkce ředitele
CIIRC ze dne 4. 6. 2018; přípis ze dne 4. 7. 2018 byl toliko vysvětlující reakcí na podání
stěžovatele. Jelikož tedy rozhodnutí o odvolání stěžovatele z funkce ředitele CIIRC bylo učiněno
v režimu §73a zákoníku práce ve spojení s §34 odst. 3 zákona o vysokých školách, nebylo
zapotřebí, aby toto rozhodnutí ze dne 4. 6. 2018 bylo jakkoli odůvodněno a aby splňovalo
náležitosti rozhodnutí vydaného ve smyslu správního řádu; rozhodnutí o odvolání stěžovatele
z funkce ředitele CIIRC nebylo učiněno v režimu správního řádu, ale v režimu zákoníku práce.
Přípis ze dne 4. 7. 2018 pak nebyl rozhodnutím správního orgánu, jednalo se toliko o přípis
objasňující stěžovateli, že se rozhodnutí rektora o jeho odvolání z funkce ředitele CIIRC nachází
v režimu pracovněprávního vztahu, a nikoli v režimu správního práva. Žalovaný považuje
napadené usnesení městského soudu za zcela v souladu se zákonem a navrhuje kasační stížnost
zamítnout.
[7] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu
a z důvodů dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud připomíná, že kasační stížností napadá stěžovatel usnesení
městského soudu o odmítnutí žaloby, a proto přichází v úvahu z povahy věci pouze kasační
důvod dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 3 Azs 33/2004 – 98)z). Nejvyšší správní soud proto může posoudit pouze správnost závěrů
městského soudu, které jej vedly k odmítnutí žaloby; nemůže se však zabývat námitkami
stěžovatele, jež se týkají nepřezkoumatelnosti či nezákonnosti postupu a rozhodnutí žalovaného,
případně dalších vad řízení před ním. V uvedených případech jde o jiné důvody kasační stížnosti,
než které umožňuje §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tyto námitky jsou tedy ve smyslu §104 odst. 4 s.
ř. s. nepřípustné a Nejvyšší správní soud je tedy nemůže posuzovat.
[9] Stěžovatel má zjevně za to, že projev vůle rektora byl aktem, který učinil v pozici
správního orgánu. Současně je přesvědčen, že akt rektora, kterým byl odvolán z funkce ředitele
vysokoškolského úřadu, je rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy ve smyslu §4 odst. 1
písm. a) s. ř. s., jakož i rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Spornou právní otázkou
v souvislosti s uvedeným jednáním rektora tedy je, zda tak rektor činil jako správní orgán, anebo
zda bylo jeho jednání pracovněprávním aktem.
[10] Rozsah přezkumné pravomoci správních soudů je v případě aktů správních orgánů
dle judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 21. 5. 2008,
č. j. 4 Ans 9/2007 - 197, publikovaný pod č. 1717/2008 Sb. NSS) dán v §4 a §2 s. ř. s., přičemž
musí být kumulativně splněny tyto tři podmínky: 1) jde o orgán moci výkonné [či jiný typ orgánu
uvedený v §4 odst. 1 písm. a) s . ř. s.]; 2) tento orgán rozhoduje o právech a povinnostech
fyzických a právnických osob; 3) rozhodování se děje v oblasti veřejné správy. Naproti tomu
pravomoc civilních soudů je specifikována v §7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád (o. s. ř.), podle něhož v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory
a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních
vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
[11] Nejvyšší správní soud konstatuje, že jakkoli podmínky ad 1) a 2) lze považovat
za naplněné, nelze již shledat splněnou podmínku ad 3). Nejvyšší správní soud konstatuje,
že žalovaný je subjektem veřejného práva, bylo by možné rovněž konstatovat, že je rozhodováno
o právech a povinnostech fyzické osoby (ředitele ústavu), resp. že žalovaný svým rozhodnutím
zasáhl právní sféru stěžovatele (k tomu blíže srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 - 86, publikované pod č. 1764/2009 Sb.
NSS, www.nssoud.cz); nicméně popsané rozhodování o odvolání stěžovatele jakožto ředitele
vysokoškolského ústavu se neděje v oblasti veřejné správy, ale je úkonem pracovněprávním.
[12] Jak již Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 24. 11. 2011,
č. j. 7 As 66/2010 - 119, č. 2597/2012 Sb. NSS, bod 45, vysoké školy, a to veřejné, soukromé
i státní, jsou vykonavateli veřejné správy, neboť jako státem autorizované privilegované subjekty
zajišťují určité záležitosti ve veřejném zájmu, zejména poskytují vysokoškolské vzdělání spojené
s přiznáváním akademických titulů, konají habilitační řízení a řízení ke jmenování profesorem.
K tomu jim zákon dává monopol, neboť podle §2 odst. 9 zákona o vysokých školách nikdo
kromě vysoké školy nemá právo přiznávat akademický titul, konat habilitační řízení, konat řízení
ke jmenování profesorem, používat akademické insignie a konat akademické obřady. Tyto
záležitosti zajišťují kromě nevrchnostenských i vrchnostenskými formami činnosti veřejné
správy, včetně zejména rozhodování o právech a povinnostech studentů a některých dalších
osob, např. uchazečů o studium, uchazečů o jmenování docentem nebo profesorem. Toto
rozhodování se uskutečňuje postupem podle zákona o vysokých školách (v různých případech
různě formalizovaným) a podle vnitřních předpisů vysoké školy nebo fakulty s případným
subsidiárním užitím správního řádu nebo alespoň základních zásad činnosti správních orgánů
(§177 odst. 1 správního řádu). Veřejné vysoké školy jsou vykonavateli veřejné správy, což však
nikterak nepředznamenává jejich vnitřní uspořádání a povahu procesů, které v rámci tohoto
uspořádání uvnitř veřejné vysoké školy probíhají.
[13] V rozsudku sp. zn. 7 As 66/2010 zdejší soud mimo jiné konstatoval: „Rozpoznat, kdy
procedura jmenování nebo odvolání určitého orgánu (nebo člena orgánu) v rámci určité instituce veřejného práva
je procedurou veřejnoprávní, jež vyústí v individuální správní akt přezkoumatelný správními soudy, nelze
na základě nějakého jednoduchého katalogu znaků, které taková procedura musí splňovat, nýbrž je k tomu třeba
– v podmínkách právního řádu České republiky – poměrně komplexní úvahy. Základem nyní platných
a účinných právních úprav postavení „služebníků státu“ (myšleno státu v širším slova smyslu, tj. fyzických osob
vykonávajících osobně činnost pro stát nebo jiné právnické osoby veřejného práva podílející se na výkonu veřejné
moci) je totiž soukromoprávní metoda právní regulace vztahů těchto osob se státem či jinou příslušnou
veřejnoprávní korporací a pouze jako výjimka z pravidla, byť v praxi poměrně častá, se uplatňuje veřejnoprávní
metoda regulace, a to z nejrůznějších důvodů. Aby bylo akt jmenování navrženého kandidáta děkanem, resp. akt
odmítnutí jmenovat navrženého kandidáta, možno řadit mezi akty veřejnoprávní, muselo by jeho podstatným
obsahem být i něco jiného než jen instalace určité osoby do určité pracovněprávní pozice. Procedura jmenování
děkana by musela mít v rámci veřejnoprávní korporace, v níž se odehrává, jako institut jsoucí součástí jakéhosi
systému brzd a rovnovah uvnitř této korporace podobnou funkci, jakou mají některé jmenovací procedury v rámci
státu. (…). Řada jiných jmenovacích či instalačních procedur v rámci státu v širším i užším slova smyslu však
svoji roli v systému dělby moci nemá nebo ji má zcela okrajově, a to právě proto, že u nich převažuje prvek
pracovněprávní a manažerský. Jejich hlavním smyslem a účelem je instalovat konkrétní fyzickou osobu
na konkrétní funkční místo, přičemž požadavek její mocenské „rezistence“ vůči jiným osobám v systému státních
institucí není zásadně nastolen. Třeba proto, že tato „rezistence“ u daného funkčního místa není potřeba, či proto,
že je zajištěna jiným způsobem, například existencí systémových záruk „rezistence“ nadřízeného dotyčné osoby.“
Nejvyšší správní soud dále v rozsudku zdůraznil, že rozpoznat, zda se jedná o jmenovací akt
týkající se funkce mající význam v systému brzd a rovnovah, anebo zda se o takový akt nejedná,
lze na základě komplexní analýzy určitých dílčích indikátorů; k tomu konstatoval (bod 57):
„Významným indikátorem pro posouzení povahy je mocenský význam funkce, která je jmenováním obsazována,
v rámci dané veřejnoprávní korporace. Mocenský význam lze posoudit zejména na základě toho, jak významné
pravomoci z uvedené funkce vyplývají a do jaké míry tyto pravomoci vykonává dotyčný funkcionář samostatně,
anebo zda naopak v převážné míře musí respektovat politické či administrativní vedení nadřízenými. Dalším
významným indikátorem, zpravidla souvisejícím s předchozím, bude to, do jaké míry má daná funkce schopnost
„rezistence“ vůči jiným funkcím či institucím v rámci příslušné veřejnoprávní korporace či ve vztahu k jiným
veřejnoprávním korporacím, tj. do jaké míry je osoba v této funkci schopna blokovat či naopak usměrňovat vůli
jiných funkcionářů či institucí a do jaké míry je naopak schopna čelit jejich blokačním či usměrňovacím snahám.
Nejde zde samozřejmě o posouzení politologické (s ohledem na aktuální rozložení politických sil v rámci příslušné
veřejnoprávní korporace) ani o psychologické posouzení konkrétní fyzické osoby ve funkci, nýbrž o úvahu
„ústavněprávní“ – o analýzu toho, jaké blokační či usměrňovací pravomoci pro danou funkci vyplývají
z objektivního práva. Nikoli podružným faktorem při takové úvaze zpravidla bude i analýza míry funkční
stability předmětné funkce, zejména pak toho, zda je fyzické osobě vykonávající danou funkci zákonem zaručeno
setrvání v ní po stanovenou dobu, příp. jak složité, nebo naopak jak jednoduché je ji z funkce odvolat. Skutečnost,
zda součástí okruhu úkolů vyplývajících z dané funkce je i vykonávání vrchnostenské činnosti, zejména
rozhodování o právech a povinnostech osob, sama o sobě naopak není zpravidla určující pro posouzení, zda
jmenovací akt do dané funkce má veřejnoprávní, anebo soukromoprávní povahu. V řadě případů totiž
rozhodovací nebo jiné vrchnostenské, např. kontrolní, pravomoci jsou svěřeny osobám, jejichž vztah ke státu nebo
jiné veřejnoprávní korporaci je čistě pracovněprávní, a to včetně úkonů takový pracovněprávní poměr zakládajících,
měnících či ukončujících.“ Ve věci sedmým senátem projednávané Nejvyšší správní soud dospěl
po vyhodnocení relevantních indikátorů k závěru, že rozhodnutí rektora ve věci návrhu
na jmenování děkana je rozhodnutím ve věci veřejného subjektivního práva kandidáta na děkana
(práva na přístup k veřejné funkci, zde konkrétně práva na to být do veřejné funkce jmenován
či naopak nejmenován za splnění zákonných podmínek a zákonem předepsaným postupem)
a jako takové podléhá soudní kognici ve správním soudnictví v řízení podle s. ř. s.
[14] Pokud stěžovatel namítá, že funkce ředitele vysokoškolského ústavu a proces jeho
jmenování a odvolání jsou výslovně upraveny zákonnou normou veřejného práva – §34 zákona
o vysokých školách (děje se tedy v oblasti veřejné správy), z čehož dovozuje, že vedoucí
pracovníci veřejné vysoké školy, o nichž zákon nehovoří (např. vedoucí kateder, oddělení,
vedoucí rektorátu atd.) veřejnoprávní regulaci nepodléhají, Nejvyšší správní soud poukazuje
na to, že již ve své judikatuře (viz zejména citovaný rozsudek) podrobně rozvedl, že pro
posouzení aktu jmenování a odvolání z funkce jako aktu veřejnoprávního, nepostačí ona instalace
určité osoby do určité pracovněprávní pozice, ale je zapotřebí hodnotit vlastní proceduru
jmenování a odvolání optikou systému brzd a rovnovah. Argumentaci stěžovatele samotnou
zákonnou úpravou (veřejnoprávním předpisem) tedy nelze přisvědčit. V tomto směru stěžovatel
vykládá rozsudek sp. zn. 7 As 66/2010, kterého se dovolává, značně zjednodušujícím způsobem.
Jinými slovy, to, že veřejné a státní vysoké školy mají relativně podrobně a v řadě ohledů
kogentně stanoveno, jaké jsou jejich orgány, a jak jsou tyto orgány ustanovovány, však ještě bez
dalšího neznamená, že procedury při jejich ustanovování probíhající mají vždy veřejnoprávní
povahu a že tedy akty orgánů v rámci těchto procedur činěné jsou vždy akty správních orgánů
ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. mající povahu rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
[15] Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit stěžovateli ve srovnatelnosti postavení děkana
fakulty s postavením ředitele CIIRC; z rozsudku sp. zn. 7 As 66/2010, jehož aplikace
na projednávanou věc se stěžovatel dovolává, však nikterak nevyplývá, a to ani implicitně,
že postavení těchto osob by měla být shodná, byť se v obou případech jedná o vedoucí
pracovníky.
[16] Postavení děkana vysoké školy a ředitele CIIRC není z řady důvodů srovnatelné. Zatímco
děkan fakulty vysoké školy je jmenován na zákonem stanovené čtyřleté období, přičemž funkci
děkana může tatáž osoba vykonávat na téže fakultě nejvýše dvě po sobě bezprostředně jdoucí
funkční období, ředitel vysokoškolského ústavu na žádné předem stanovené funkční období
jmenován není. Ředitel vysokoškolského ústavu tedy svou funkci vykonává s vědomím, že může
být ze své pracovní pozice kdykoli odvolán. Mechanismus ustanovování děkana do funkce i jeho
případného odvolání z funkce před skončením funkčního období vychází z koncepce
spolupůsobení samosprávného akademického senátu příslušné fakulty a rektora. Děkanem se tak
nemůže stát nikdo, kdo nebyl jako kandidát na děkana navržen rektorovi akademickým senátem
příslušné fakulty. Děkan fakulty pak zpravidla nemůže být bez souhlasu akademického senátu
příslušné fakulty před skončením jeho funkčního období své funkce zbaven. I v rámci postupu
podle §28 odst. 3 zákona o vysokých školách však nemá rektor samostatnou pravomoc jej
odvolat; může jej odvolat z vlastního podnětu, a to pouze po předchozím vyjádření
akademického senátu fakulty a se souhlasem akademického senátu veřejné vysoké školy
v případě, kdy děkan závažným způsobem neplní své povinnosti nebo závažným způsobem
poškozuje zájem vysoké školy nebo fakulty. Proti tomu jmenování a odvolání ředitele
vysokoškolského ústavu provádí toliko a jen rektor veřejné vysoké školy, k odvolání nepotřebuje
předchozí vyjádření jakéhokoli orgánu tohoto vysokoškolského ústavu ani samotné veřejné
vysoké školy ani souhlas akademického senátu veřejné vysoké školy. O odvolání ředitele
vysokoškolského ústavu tak rozhoduje výhradně jediný orgán – nejvyšší vedoucí pracovník
veřejné vysoké školy a současně její statutární orgán, tj. rektor, který je přímým nadřízeným
ředitele ústavu (viz čl. 30 odst. 3 Statutu ČVUT).
[17] Podle §28 odst. 1 zákona o vysokých školách děkan fakulty jedná a rozhoduje ve věcech
fakulty, pokud zákon nestanoví jinak; tedy děkan jedná jménem fakulty téměř v plném rozsahu
a bez dalšího na základě přímého zákonného zmocnění. Naproti tomu ředitel vysokoškolského
ústavu je ve smyslu §34 odst. 4 zákona o vysokých školách oprávněn jednat za veřejnou vysokou
školu pouze ve věcech, o nichž to stanoví vnitřní předpis této školy (Statut, organizační řád).
V té souvislosti je třeba podotknout, že ačkoli je vnitřní předpis schvalován akademickým
senátem veřejné vysoké školy, vnitřní předpis vzniká tak, že jej akademickému senátu předkládá
rektor, bez této iniciativy rektora není možné, aby byl jakýkoli vnitřní předpis veřejné vysoké
školy přijat, a rovněž tak musí rektor souhlasit se všemi případnými pozměňovacími návrhy
k tomu vnitřnímu předpisu přednesenými. Lze tedy uzavřít, že pravomoc ředitele
vysokoškolského ústavu se uplatňuje pouze v mezích určených veřejnou vysokou školou; fakticky
se pak pravomoc ředitele vysokoškolského ústavu odvíjí plně od vůle rektora veřejné vysoké
školy.
[18] Jak vyplývá z §25 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách, děkan je jedním z orgánů
fakulty. Lze tedy konstatovat, že mocenský potenciál funkce děkana v rámci rozdělení
kompetencí uvnitř vysoké školy dokládá, že děkan není pouhým vysokým manažerem vysoké
školy mající za úkol řídit konkrétní fakultu, nýbrž je mimořádně významným akademickým
funkcionářem, který je v systému dělby moci v rámci vysoké školy nadán vysokou mírou
mocenské autonomie vůči jiným akademickým funkcionářům a orgánům. Oproti tomu ředitel
vysokoškolského ústavu žádným orgánem vysokoškolského ústavu není, ale ve smyslu §34 odst.
3 a 4 zákona o vysokých školách je toliko jeho nejvyšším vedoucím pracovníkem. Pokud se týče
pravomoci ředitele vysokoškolského ústavu se souhlasem akademického senátu veřejné vysoké
školy jmenovat a odvolat vědeckou radu nebo uměleckou radu nebo akademickou radu
vysokoškolského ústavu, což stěžovatel zdůrazňuje, nejedná se o pravomoc, která by souvisela
se správou veřejných věcí, nýbrž o pravomoc uplatňující se v součinnosti s veřejnou vysokou
školou. Tato jeho pravomoc tedy jednak směřuje pouze dovnitř vysokoškolského ústavu a nadto
je značně omezená a neobejde se bez předchozího souhlasu akademického senátu vysoké školy.
Ustanovení čl. 30 odst. 3 a odst. 4 Statutu ČVUT v Praze k otázce rozsahu pravomocí ředitele
vysokoškolského ústavu uvádí, že ve věcech stanovených Statutem, Organizačním řádem ČVUT
a příkazy rektora je ředitel vysokoškolského ústavu oprávněn jednat samostatně za ČVUT
v Praze, přičemž pracovněprávní vztahy ředitel vysokoškolského ústavu předem projednává
s rektorem; rektor stanoví rozsah tohoto projednávání. Opět tedy lze uzavřít, že je skutečná
pravomoc ředitele vysokoškolského ústavu, tedy i ředitele CIIRC odvislá od vůle rektora ČVUT
v Praze.
[19] Na základě shora uvedeného je zřejmé, že pravomoc děkana, která je mu dána přímo
zákonem, je poměrně rozsáhlá a směřuje nikoli jen dovnitř fakulty, ale i navenek. Děkan vydává
rozhodnutí o přijetí či nepřijetí zájemců o studium ke studiu, o vyloučení studentů ze studia,
o povinnosti k úhradě poplatků za studium a o odvolání proti těmto rozhodnutím apod. Naproti
tomu v případě ředitele vysokoškolského ústavu přímé zákonné určení rozsahu jeho pravomoci
neexistuje; ředitel vysokoškolského ústavu nevydává rozhodnutí směřující navenek
vysokoškolského ústavu (tj. zasahující do práv a povinností fyzických, případně právnických
osob). Ani Statut ČVUT v Praze žádné výslovné zmocnění ředitelů vysokoškolských ústavů
nestanoví, krom oprávnění nakládat s přidělenými finančními prostředky, rozhodovat a jednat
o doplňkové činnosti a nakládat s prostředky získanými doplňkovou činností v rozsahu
stanoveném předpisem ČVUT v Praze (viz čl. 20 odst. 2 Organizačního řádu ČVUT v Praze).
Rovněž z uvedeného se podává, že funkce ředitele vysokoškolského ústavu představuje pouze
vysokou manažerskou pozici.
[20] Konečně funkce ředitele vysokoškolského ústavu není ani dostatečně rezistentní;
k odvolání ředitele vysokoškolského ústavu může dojít kdykoli a bez uvedení důvodu, a to pouze
v rámci rozhodnutí rektora ČVUT v Praze.
[21] Rektor je vrcholným představitelem veřejné vysoké školy, ze své pozice má znalosti
daného akademického, ekonomického, provozního i personálního prostředí a současně
má odpovědnost za veřejnou vysokou školu jako celek. V tomto směru k námitkám stěžovatele
stran poškození jména školy v důsledku odvolání z pozice ředitele CIIRC, je třeba uvést,
že to, zda by odvolání ředitele vysokoškolského ústavu mohlo poškodit veřejnou vysokou školu
či vysokoškolský ústav, pak přísluší plně a výhradně rektorovi a není na správních soudech tuto
jeho úvahu jakkoli přezkoumávat.
[22] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že jmenování a odvolání z funkce ředitele
vysokoškolského ústavu je úkonem majícím převážně soukromoprávní povahu a že ředitel
vysokoškolského ústavu je de facto manažerem, kterému zákon o vysokých školách nedává
samostatný prostor pro vystupování ve veřejnoprávních vztazích. Stěžovateli nelze proto
přisvědčit z důvodů výše uvedených, že funkce ředitele ústavu je veřejnoprávní tím, jakým
způsobem vykonává vysokoškolský ústav svou činnost zejména směrem navenek, tj. zda určuje
zásadním způsobem směřování vysoké školy, její úspěch a neúspěch, tj. samotnou materiální
podstatu vysoké školy, která vykonává veřejnou správu. Pokud se týče výkonu činnosti
vysokoškolského ústavu směrem navenek, ačkoli tuto činnost a samotné fungování CIIRC
stěžovatel ztotožňuje se svou osobou, nemá toto působení vysokoškolského ústavu na veřejnost
ve skutečnosti žádný vliv na to, zda ředitel vysokoškolského ústavu vykonává svou funkci
vrchnostensky či nikoli, tedy zda má pozice ředitele vysokoškolského ústavu povahu veřejné
funkce či nikoli. To, že veřejná vysoká škola provádí vrchnostenskou činnost, ještě neznamená,
že ji provádí také každý její zaměstnanec, byť se nalézá ve vysoké řídící pozici.
[23] Nejvyšší správní soud podotýká, že byť odvolání stěžovatele z funkce ředitele CIIRC
mohlo vyvolat, a dle tvrzení stěžovatele zřejmě vyvolalo vlnu emocí veřejnosti, neznamená
to samo o sobě, že by se rozhodnutí rektora ČVUT v Praze odvolat stěžovatele z pozice ředitele
CIIRC odehrálo v rovině vrchnostenské, jak chybně dovozuje stěžovatel. Odvolání z funkce
ředitele CIIRC je úkonem pracovněprávním. I pokud by se v právních vztazích mezi žalovaným
a stěžovatelem vznikajících při jmenování, resp. odvolání z funkce, objevily kromě prvků
soukromoprávních také prvky veřejnoprávní, tato skutečnost sama o sobě nemůže mít
za následek popření názoru, že daný vztah je vztahem pracovněprávním (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 182/05).
[24] Dle Nejvyššího správního soudu podmínky pro přezkum ve správním soudnictví
vymezené v bodě 9 tohoto rozsudku nejsou kumulativně splněny. Rektor ČVUT v Praze je sice
orgánem žalovaného a bylo by možné konstatovat, že rozhoduje o právech a povinnostech
fyzické osoby (stěžovatele), nicméně popsané rozhodování o odvolání z funkce ředitele CIIRC
se neděje v oblasti veřejné správy, nýbrž je úkonem pracovněprávním. Zákon o vysokých školách
jakožto norma veřejného práva sice vymezuje funkci ředitele vysokoškolského ústavu, toto
vymezení však nedává řediteli pravomoci, k samostatnému výkonu vrchnostenské veřejné správy
věcí ve smyslu shora popsaném. Pokud rektor veřejné vysoké školy vybírá, jmenuje, nejmenuje
či odvolává ředitele vysokoškolského ústavu, nevystupuje jako správní orgán ve smyslu §4 odst.
1 písm. a) s.ř.s., neboť jeho jednání se nijak nedotýká práv a povinností ředitele v oblasti veřejné
správy; rektor zde jedná jako zaměstnavatel, který rozhoduje o obsazení pracovního místa.
Rozhodovací činnost rektora vůči řediteli vysokoškolského ústavu má tudíž povahu
pracovněprávní a nedotýká se veřejných subjektivních práv stěžovatele.
[25] Pokud stěžovatel tvrdí, že projednávanou věc nelze poměřovat rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 102/2010 (odvolání generálního ředitele Českého rozhlasu),
nelze mu přisvědčit. Ve jmenování či odvolání generálního ředitele Českého rozhlasu Radou
Českého rozhlasu lze vysledovat některé shodné aspekty, především v obou případech se jedná
o veřejnoprávní instituci, rozhodování o jmenování či odvolání v obou případech představuje
interní akt řízení v rámci jednoho právního subjektu a nejedná se tak o rozhodování veřejné moci
(navenek) o určitém veřejném subjektivním právu třetí osoby. V obou případech mají rozhodnutí
dopad toliko na soukromé subjektivní právo; tedy nebyla naplněna třetí podmínka veřejnoprávní
povahy rozhodovací činnosti, resp. výsledného aktu – odvolání z funkce.
[26] Nejvyšší správní soud podotýká, že odmítnutím přezkumu správními soudy však není
stěžovatel zbaven práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv
a svobod. Stěžovatel má možnost obrany proti odvolání z funkce v rámci občanského soudního
řízení prostřednictvím žaloby na určení neplatnosti odvolání z funkce, případně žaloby
na neplatné rozvázání pracovního poměru. O tom byl stěžovatel městským soudem v souladu s §
46 odst. 2 s. ř. s. řádně poučen.
[27] Nejvyšší správní soud uzavírá, že městský soud postupoval zcela správně, pokud žalobu
stěžovatele odmítl dle §68 písm. b) s. ř. s.; kasační stížnost proto Nejvyšší správní soud v souladu
s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[28] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Žalovanému, který měl ve věci úspěch, přiznal Nejvyšší správní soud náhradu
nákladů za dva úkony právní služby dle §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní
tarif (převzetí zastoupení, vyjádření ke kasační stížnosti a k odkladnému účinku) ve výši
2 x 3100 Kč, náhradu hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu) ve výši 2 x 300 Kč;
vzhledem k tomu, že advokát je plátcem DPH, zvyšuje se částka 6800 Kč o daň ve výši 1428 Kč
(§14a advokátního tarifu). Celkem je stěžovatel povinen uhradit k rukám advokáta žalovaného
částku 8228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu