ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.9.2018:38
sp. zn. 5 As 9/2018 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka
Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobců: a) P. B., b) M. B., oba zastoupeni
JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem Milady Horákové 533/28, Praha 7, proti
žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. MK-S 16335/2014 00, čj. MK 19567/2015
OPP, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11.
2017, čj. 11 A 111/2015-47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání žalobců
a bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru památkové péče (dále jen „správní
orgán I. stupně“), ze dne 29. 9. 2014, čj. S-MHMP 1516926/2013, jímž bylo podle §9 odst. 1
a §10 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, vydáno opatření ve věci zajištění
povinností vlastníků kulturní památky, jímž byla žalobcům uložena povinnost odstranit zakrytí
pochozích teras s restauračním provozem hotelu U Prince skleněnou sedlovou střechou
s masivní ocelovou konstrukcí a novodobými zastiňovacími roletami (dále jen „zastřešení teras“)
a po jejich odstranění opravit části, které byly porušeny. Žalovaný ve shodě se správním orgánem
I. stupně konstatoval, že zastřešení teras nebylo předmětem posouzení závazným stanoviskem
ve smyslu §14 odst. 1 zákona o státní památkové péči.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci žalobu u městského soudu, který ji v záhlaví
uvedeným rozsudkem zamítl.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[3] Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) napadli rozsudek městského soudu kasační stížností
z důvodů, které podřadili pod §103 odst. 1 písm. a), b), c) s. ř. s.
[4] Stěžovatelé uvedli, že spornou otázkou je posouzení střetu dvou samostatných řízení,
a to řízení stavebního a řízení památkového.
[5] Stěžovatelé namítli, že závěry žalovaného a městského soudu, že zastřešení teras
znehodnocuje reliéf historického jádra města Prahy, je obecným a nepodloženým tvrzením,
které nemá oporu ve správním a soudním spise ani ve skutkovém stavu věci; není podloženo
relevantními důkazy, mezi něž by náležel např. stěžovateli navrhovaný znalecký posudek
vypracovaný na základě zadání soudu. Rovněž namítli, že spornou otázku neposoudila k tomu
sestavená odborná komise žalovaného. Jedná se přitom o otázku odbornou, kterou si nemůže
soud posoudit sám. Rozhodnutí správních orgánů a napadený rozsudek jsou proto
nepřezkoumatelné a nezákonné.
[6] Stěžovatelé zdůraznili, že nevhodnost zastřešení teras pro reliéf historického jádra města
Prahy tvrdí správní orgán I. stupně, který se však nijak nevypořádal s otázkou, proč provedení
úpravy nenamítal od roku 2001. Dne 8. 8. 2001 totiž bylo Úřadem Městské části Praha 1,
odborem výstavby (dále jen „stavební úřad“), vydáno rozhodnutí o dodatečném povolení stavby
(dále jen „dodatečné stavební povolení“) a souhlas s užíváním stavby, jímž byla dodatečně
povolena změna stavby pochozí terasy na objektu č.p. 460, Staroměstské náměstí 29, Praha 1,
a povoleno její užívání. Stavba mimo jiné obsahovala také pochozí terasu s restauračním
provozem v 6. patře budovy a odpovídala ověřené dokumentaci skutečného provedení stavby,
která tvoří přílohu dodatečného stavebního povolení, jímž bylo povoleno vybudování a užívání
pochozí terasy s restauračním provozem v 6. patře budovy včetně demontovatelného zastřešení
z ocelové konstrukce, skleněné zastřešení a protisluneční látkové markýzy. Zastřešení teras tedy
existuje již od roku 2001 a je stěžovateli řádně užíváno. Stěžovatelé se nikdy nesetkali s žádným
negativním stanoviskem s výjimkou v této věci posuzovaného „obecného a nepodloženého“ stanoviska
orgánu památkové péče, který však předtím po dobu min. cca 12 let ničeho nenamítal,
a to ani v řízení o dodatečném stavebním povolení.
[7] Pravomocným a vykonatelným dodatečným stavebním povolením, které zohledňuje stav
objektu včetně úprav (viz stavebním úřadem ověřená projektová dokumentace skutečného
provedení stavby tvořící přílohu dodatečného stavebního povolení), se stěžovatelé řídí
a v souladu s ním vykonávají svá práva. Dodatečné stavební povolení by přitom nemohlo
být vydáno v případě negativního stanoviska orgánu památkové péče se zastřešením teras.
Orgánu památkové péče tedy byly známy důvody vydání dodatečného stavebního povolení
a faktický stav dotčeného objektu; neměl žádných námitek.
[8] Stěžovatelé dále uvedli, že městský soud konstatoval, že stěžovateli předložená čestná
prohlášení osob, které se zúčastnily kontrolního šetření v rámci řízení o dodatečném stavebním
povolení (včetně tehdejšího vedoucího zaměstnance orgánu památkové péče), nemohou
věrohodně doložit vydání souhlasného stanoviska se záměrem provedení zastřešení teras.
Městskému soudu v této souvislosti stěžovatelé vytkli, že tyto osoby nevyslechl a bez dalšího
uzavřel, že čestná prohlášení jsou jen obecná bez konkretizace podmínek, které měly
být posuzovány při vydání dodatečného stavebního povolení.
[9] Stěžovatelé dále namítli, že obecnost hodnocení a z nich vyvozených závěrů se prolíná
dosavadním správním a soudním řízení a má za následek nepřezkoumatelnost správních
rozhodnutí i rozsudku městského soudu; tato rozhodnutí ani nemají oporu v provedeném
dokazování. Stěžovatelé zdůraznili, že při posuzování této věci došlo k přehnanému formalismu,
neboť formální stránka byla nadřazena stránce faktické, která byla prokázána dlouholetým
užíváním zastřešení teras v souladu s dodatečným stavebním povolením.
[10] Městský soud a správní orgány podle stěžovatelů svými rozhodnutími ohrožují výkon
jejich práv, jakož i podnikatelskou činnost stěžovatele a), který na pochozích terasách
dlouhodobě provozuje své podnikání. To vše za situace, v níž nebylo prokázáno, že zastřešení
teras znehodnocuje reliéf historického jádra města.
[11] Podle názoru stěžovatelů je pro správné posouzení věci také právně významné, že objekt
v jejich vlastnictví včetně pochozích teras, která byly zastřešeny, je nemovitostí, která je četně
prezentována doma i v zahraničí jako významný objekt Staroměstského náměstí s nejkrásnějším
výhledem na Prahu.
[12] V dalším stěžovatelé odkázali na žalobní námitky a navrhli, aby NSS rozsudek městského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[13] Žalovaný se ztotožnil se závěry městského soudu. Zdůraznil, že při posouzení zastřešení
teras bylo vycházeno z odborného vyjádření Národního památkového ústavu, územního
odborného pracoviště v Praze. Národní památkový ústav je podle §32 zákona o státní
památkové péči odbornou organizací státní památkové péče, jejíž odborné stanovisko
je v případě nápravného opatření dle §10 zákona o státní památkové péči podkladem
obligatorním. Zákon pro vydání dotčeného opatření nevyžaduje další odborné podklady.
Sami stěžovatelé jiný odborný posudek nepředložili.
[14] Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] NSS úvodem považuje za nutné zdůraznit, že kasační stížnost je mimořádný opravný
prostředek proti pravomocnému rozhodnutí městského (krajského) soudu ve správním
soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, domáhá jeho zrušení. Kasační
stížnost, která míří k přezkoumání pravomocného rozsudku městského soudu, je postavena
na principu námitkového řízení, což znamená, že stěžovatelé jsou povinni tvrdit důvody,
pro které požadují napadené soudní rozhodnutí zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Tomu musí
odpovídat rovněž argumentace stěžovatelů v kasační stížnosti. Vymezení rozsahu kasační
stížnosti a specifikace jejích důvodů leží v důsledku dispoziční zásady, která ovládá řízení
o kasační stížnosti, na stěžovatelích.
[17] NSS v této souvislosti především zdůrazňuje, že v kasační stížnosti uvedený odkaz
na žalobní body bez konkrétních skutkových a právních tvrzení neumožňuje NSS kasační
stížnost v tomto rozsahu věcně projednat. NSS není povinen ani oprávněn sám vyhledávat
možné důvody nezákonnosti rozhodnutí městského soudu. Kasační stížnost však obsahuje
také konkrétní kasační námitky, byť s určitou výhradou, jak níže rozvedeno.
[18] Podle §104 odst. 4 s. ř. s. je totiž kasační stížnost nepřípustná, opírá-li se jen o jiné
důvody, než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s. Z obsahu kasační stížnosti však lze jen obtížně
konkrétní námitky odpovídající těmto uplatněným důvodům ve vztahu k napadenému rozsudku
městského soudu seznat, neboť stěžovatelé de facto uplatňují námitky, které vznesli již v odvolání
a v žalobě. S těmito se vypořádal jak žalovaný, tak městský soud. Kasační stížnost stěžovatelů
je tedy na samé hranici své přípustnosti, a s přihlédnutím k výše uvedenému tak mohl NSS pouze
v obecné rovině přezkoumat, zda se městský soud nedopustil pochybení při posouzení právní
otázky či jiné vady řízení, k nimž by byl povinen NSS přihlédnout z úřední povinnosti
(srov. rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2018, čj. 5 As 222/2017-46).
[19] NSS se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu.
Napadený rozsudek nepřezkoumatelným neshledal. Městský soud vypořádal všechny námitky
stěžovatelů a učiněné závěry v dostatečném rozsahu odůvodnil (k otázce přezkoumatelnosti
srov. např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, ze dne 28. 8. 2007,
čj. 6 Ads 87/2006-36). Skutečnost, že stěžovatelé se závěry městského soudu nesouhlasí,
nezakládá nepřezkoumatelnost jeho rozsudku. Obdobné závěry platí rovněž pro rozhodnutí
správních orgánů obou stupňů. To, zda jsou závěry městského soudu a správních orgánů správné
a zákonné, je předmětem posouzení dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (srov. rozsudek NSS
ze dne 29. 7. 2016, čj. 4 Azs 107/2016-25).
[20] Dále NSS nemůže přisvědčit kasační námitce, že závěry žalovaného a městského soudu
o tom, že zastřešení teras znehodnocuje reliéf historického jádra města Prahy, nebyly prokázány
a nemají oporu ve správním a soudním spise ani ve skutkovém stavu věci.
[21] Odbornou organizací státní památkové péče ve smyslu §32 odst. 1 zákona o státní
památkové péči je Národní památkový ústav, jehož vyjádření je podle §10 odst. 1 zákona o státní
památkové péči nezbytné pro vydání rozhodnutí o opatření, která je povinen vlastník kulturní
památky učinit.
[22] Součástí správního spisu jsou odborná vyjádření Národního památkového ústavu,
územního odborného pracoviště v hlavním městě Praze (dále jen „NPÚ“), obdobného obsahu
ze dnů 6. 2. 2014 a 22. 4. 2014, z nichž správní orgány v souladu s §32 odst. 1, 2 zákona o státní
památkové péči vycházely. Z těchto stanovisek plyne, že provedení úprav bylo zástupcem NPÚ
zjištěno dne 3. 5. 2012, zároveň bylo podáno i několik podnětů ze strany veřejnosti. NPÚ
konstatoval, že dům stěžovatelů je nemovitá kulturní památka. Jedná se o stavbu nacházející
se na území Pražské památkové rezervace, která představuje historické jádro Prahy
a byla zařazena do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Realizovaná
prosklená střecha na střešní terase hotelu „U Prince“ výrazně znehodnocuje střešní reliéf
historického jádra města. Celková robustnost zastřešení, materiál a vlastní způsob provedení
(bez jakéhokoli projednávání představuje zásadně nepřijatelný postup v centrální části Pražské
památkové rezervace, navíc u objektu, který je nemovitou kulturní památkou, přičemž
jeho fasáda i střecha tvoří hranici s národní kulturní památkou Staroměstského náměstí. Ochraně
v rámci této národní kulturní památky podléhají i pláště domů orientovaných do náměstí,
tzn. včetně střechy. Podle NPÚ nelze argumenty stěžovatelů akceptovat. Venkovní terasa musí
být zkonstruována tak, aby dokázala odolávat povětrnostním vlivům, a v tomto případě z důvodu
zvýšení komfortu hotelových hostů dochází k zásadnímu poškození velmi cenného
a sledovaného prostředí hodnotných kulturních památek a Pražské památkové rezervace
(nejen její části, ale i celku). Konstrukce zastřešení se pohledově negativně uplatňuje jednak
z plochy malého náměstí, ale i z části Staroměstského náměstí, dále z veřejně dostupných a velmi
frekventovaných vyhlídkových míst Staroměstské radnice. Zastřešení je provedeno formou
stabilní, pevné konstrukce tvořené ocelovými nosníky a sloupy se skleněnými výplněmi,
resp. výplněmi z průhledného materiálu. Z hlediska NPÚ nelze tuto konstrukci akceptovat
a je třeba ji úplně odstranit.
[23] Ze stanoviska NPÚ při svém rozhodování správní orgány vycházely a městský soud jejich
závěry správně aproboval, neboť stěžovatelé nepředložili žádné důkazy, jimiž by závěry NPÚ
vyvrátily. V projednávané věci nebylo zapotřebí ani provádět další dokazování stěžovateli
navrženým znaleckým posudkem. Stanovisko NPÚ odpovídá připojené fotodokumentaci,
je celistvé, úplné, logické a zcela přesvědčivé. Za tohoto stavu bylo rovněž nadbytečné,
aby městský soud prováděl výslechy stěžovateli navržených svědků. Na závěru o zásadním
poškození velmi cenného a sledovaného prostředí hodnotných kulturních památek a Pražské
památkové rezervace by jejich výpovědi nemohly ničeho změnit.
[24] Namítají-li stěžovatelé, že úpravy měly být posouzeny také odbornou komisí žalovaného,
nelze mu přisvědčit. Komise státní památkové péče zřízené podle §31 odst. 1 zákona o státní
památkové péči, které mají zřejmě stěžovatelé na mysli, jsou jako pracovní komise zřizovány
podle potřeby pro všestranné posuzování a koordinaci úkolů státní památkové péče. Tyto komise
však nemají rozhodovací pravomoc a mají povahu pouze poradního orgánu; do postupu
správních orgánů při výkonu přenesené působnosti jim nepřísluší jakkoli ingerovat
(srov. komentář ASPI k §31 zákona o státní památkové péči). Odbornou organizací státní
památkové péče ve smyslu zákona o státní památkové péči je NPÚ, nikoli uvedené komise.
[25] S námitkou stěžovatelů, že zastřešení teras provedli a užívali v souladu s dodatečným
stavebním povolením, se podrobně vypořádal již žalovaný (s jeho závěry se NSS ztotožňuje),
který v žalobou napadeném rozhodnutí k téže námitce a námitce existence závazného stanoviska
(označeného jako rozhodnutí – pozn. NSS) Magistrátu hlavního města Prahy, odboru památkové
péče, ze dne 2. 10. 1998, konstatoval, že v tomto závazném stanovisku byla na základě
předložené výkresové dokumentace – změna IX/1998 posuzována „změna zastřešení části dvorního
traktu a zřízení pochozí terasy“ na dotčené nemovitosti. Z tohoto stanoviska a výkresové
dokumentace je zřejmé, že bylo posuzováno pouze zřízení pochozí terasy a úprava hřebenů
střechy, nikoli však zastřešení teras „skleněnou střechou s masivní ocelovou konstrukcí novodobými
zastiňovacími roletami“. Tyto stavební úpravy jsou tedy nejen v rozporu se závazným stanoviskem
ze dne 2. 10. 1998, ale jsou také nepovolenými stavebními úpravami, které přesahují rámec
rozhodnutí o dodatečném povolení stavby a souhlas s užíváním stavby ze dne 8. 8. 2001.
To bylo také důvodem, pro který příslušný stavební úřad rozhodnutím ze dne 11. 4. 2013 užívání
této nepovolené stavby zakázal. NSS k tomu dodává, že součástí správního spisu je rovněž
rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. S UMCP1/064472/2012/VÝS-Kn-
1/460 (právní moci nabylo dne 3. 8. 2013), jímž bylo zakázáno užívání stavby – nemovitá
památka r. č. 38540/1-240, P., S. M. č. p. 460, S. n. 29, a to stavební úpravy-venkovní pochozí
terasy hotelu „U prince“ spočívající v provedení masivní ocelové konstrukce zastřešení západní
části terasy skleněnými panely s plynovým vytápěním a roletami proti oslunění, gastronomickým
provozem venkovní kuchyně, tech. rozvodů instalací včetně technologických zařízení
provozovny restaurace.
[26] Z výše uvedeného je zjevné, že stěžovateli odkazované dodatečné stavební povolení
se na zastřešení teras nevztahovalo a námitky stěžovatelů v tomto směru vznášené nemohou
být důvodné. Nedošlo tedy ani k stěžovateli namítanému střetu stavebního a památkového řízení.
[27] Přisvědčit nelze ani námitce stěžovatelů týkající se „přílišného formalismu“. Zastřešené terasy
byly nepochybně užívány po dobu několika let, ale běh doby nemůže mít na protiprávnost tohoto
zastřešení vliv (nadto bylo zastřešení teras provedeno v rozporu s dodatečným stavebním
povolením).
[28] Pro úplnost NSS konstatuje, že nelze souhlasit ani s námitkou, že městský soud a správní
orgány svými rozhodnutími ohrožují výkon práv stěžovatelů a podnikatelskou činnost stěžovatele
a). Rozhodnutí správních orgánů a městského soudu je totiž pouze důsledkem protiprávního
jednání stěžovatelů. Pravdivé tvrzení stěžovatelů, že nemovitost stěžovatelů je významným
objektem Staroměstského náměstí, pak jen potvrzuje závěry správních orgánů a městského
soudu.
[29] NSS tedy neshledal žádné vady rozsudku městského soudu, pro které by jej bylo možné
považovat za nezákonný. Městský soud se zcela dostatečně a přezkoumatelně vypořádal
s veškerými žalobními námitkami; v podrobnostech NSS na jeho rozsudek, jakož i rozhodnutí
správních orgánů, odkazuje. Ani skutečnost, že se městský soud ztotožnil se závěry žalovaného,
jehož rozhodnutí stálo na logických a přezkoumatelných úvahách a na hodnocení důkazů
majících oporu ve spise, nečiní napadený rozsudek nezákonným.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Z uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost stěžovatelů není důvodná,
a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
[31] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelé
nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměli úspěch;
žalovanému náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne n í opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2019
Ondřej Mrákota
předseda senátu