ECLI:CZ:NSS:2019:5.AZS.49.2017:34
sp. zn. 5 Azs 49/2017 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně: E. Y., zastoupené Mgr.
Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Baranova 1026/33, Praha, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha, v řízení o
kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2 . 2017, č. j. 1 A
83/2016 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3400 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Pavla
Čižinského, advokáta se sídlem Baranova 1026/33, Praha.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo zrušeno
její rozhodnutí ze dne 21. 9. 2016, č. j. CPR-16095-3/ČJ-2016-930310-V243.
[2] Tímto rozhodnutím stěžovatelka zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí
Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, odboru cizinecké policie,
oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne
17. 5. 2016, č. j. KRPA-60863-23/ČJ-2016-000022, kterým byla žalobkyni uložena povinnost
opustit území České republiky podle §50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“); současně v souladu s §50a odst. 4 zákona o pobytu cizinců
byla žalobkyni k opuštění území České republiky stanovena doba 30 dnů ode dne oznámení
citovaného rozhodnutí.
[3] Žalobkyně se dne 15. 2. 2016 dostavila na pracoviště správního orgánu I. stupně,
který lustrací v evidencích zjistil, že nemá oprávnění pobývat na území České republiky (výjezdní
příkaz vylepený v jejím cestovním pase byl vydán s platností od 4. 1. 2016 do 2. 2. 2016). Správní
orgán I. stupně proto žalobkyni zajistil a následně s ní zahájil řízení o správním vyhoštění;
v tomto řízení ovšem dospěl k závěru, že by správní vyhoštění žalobkyně bylo nepřiměřeným
zásahem do jejího soukromého a rodinného života. Na základě toho považoval zahájené řízení
o správním vyhoštění za řízení o povinnosti opustit území České republiky a vydal rozhodnutí,
kterým žalobkyni uložil opustit území České republiky.
[4] Žalobkyně napadla toto rozhodnutí odvoláním, které stěžovatelka zamítla výše uvedeným
rozhodnutím; v něm nejprve uvedla, že žalobkyně podala blanketní odvolání ze dne 30. 5. 2016,
které přes výzvu nedoplnila. Nicméně s ohledem na §89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) napadené rozhodnutí správního orgánu
I. stupně přezkoumala z hlediska zákonnosti – a to zejména na základě předloženého správního
spisu. Dospěla k závěru, že byly dány zákonné důvody pro uložení povinnosti opustit území
České republiky podle §50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Poznamenala přitom,
že uložení této povinnosti není podmíněno posouzením přiměřenosti dopadů do soukromého
a rodinného života žalobkyně. K tomuto posouzení ve smyslu §119a odst. 2 zákona o pobytu
cizinců v návaznosti na §174a téhož zákona již došlo a důsledkem bylo, že správní orgán
I. stupně nepřistoupil k uložení správního vyhoštění žalobkyně; byl však povinen vydat napadené
rozhodnutí, tj. uložit žalobkyni povinnost vycestovat z území České republiky.
II. Rozhodnutí městského soudu
[5] Proti rozhodnutí stěžovatelky podala žalobkyně žalobu k městskému soudu, který nejprve
jako nedůvodnou odmítl námitku žalobkyně, že stěžovatelka se opomněla vypořádat s doplněním
jejího odvolání ze dne 5. 7. 2016. Následně se však neztotožnil s názorem stěžovatelky, že uložení
povinnosti vycestovat z území České republiky není podmíněno posouzením přiměřenosti
dopadů do soukromého a rodinného života cizince. I cizinec opouštějící území České republiky
si zde mohl vytvořit rodinné zázemí a soukromý život, který může být nuceným vycestováním
narušen. V tomto kontextu městský soud připomněl, že během správního řízení bylo zjištěno,
že žalobkyně žije v České republice nepřetržitě od roku 2008; pracovala jako pokojská,
má sjednané zdravotní pojištění a v červnu 2015 se jí zde narodil syn. V České republice žije také
sestra žalobkyně, která má povolen trvalý pobyt, s rodinou. Jelikož stěžovatelka tyto skutečnosti
nijak neposuzovala, zatížila své rozhodnutí takovou vadou (v podobě nepřezkoumatelnosti
pro nedostatek důvodů), pro kterou nemohlo obstát.
[6] Krajský soud proto podle §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), napadené rozhodnutí stěžovatelky
zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně
[7] Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, ve které dovozovala
nezákonnost rozsudku městského soudu ze dvou důvodů. Za prvé upozornila na to, že žaloba
směřovala proti rozhodnutí, na které se vztahuje výluka ze soudního přezkumu stanovená v §171
písm. d) zákona o pobytu cizinců. Proto měl městský soud žalobu odmítnout jako nepřípustnou
podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §68 písm. e) s. ř. s.
[8] Za druhé, stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s názorem městského soudu, dle kterého
v případě rozhodnutí o povinnosti opustit území podle §50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu
cizinců byla povinna posuzovat otázku přiměřenosti tohoto rozhodnutí z hlediska jeho dopadů
do rodinného a soukromého života cizince, přestože již jednou byla otázka přiměřenosti v rámci
daného správního řízení posouzena; a právě s ohledem na posouzení otázky přiměřenosti podle
§119a zákona o pobytu cizinců v návaznosti na §174a téhož zákona bylo přistoupeno
k překvalifikování řízení o správním vyhoštění na řízení o povinnosti opustit území (§50 a odst. 6
zákona o pobytu cizinců). Jinými slovy – podle stěžovatelky uložení povinnosti opustit území
ve smyslu §50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců již není podmíněno posouzením
přiměřenosti, neboť tak není výslovně uvedeno ani v §50a zákona o pobytu cizinců, ani v jiném
ustanovení tohoto zákona. Je-li shledáno, že by vydání rozhodnutí o správním vyhoštění
představovalo nepřiměřené opatření a cizinec se přitom nachází na území České republiky
neoprávněně, nemá policie podle názoru stěžovatelky jinou možnost, než vydat rozhodnutí
o povinnosti opustit území České republiky, jakožto vůbec nejmírnější opatření, které lze za dané
situace přijmout. Závěrem stěžovatelka dodala, že není možné, aby na základě posouzení
přiměřenosti dopadu rozhodnutí o povinnosti opustit území automaticky vzniklo cizinci
(ze zákona) pobytové oprávnění; to by vedlo k anarchii a diskriminaci těch cizinců,
kteří si v souladu se zákonem požádali o vydání pobytového oprávnění.
[9] S ohledem na shora uvedené stěžovatelka uzavřela, že v daném případě bylo postupováno
zcela v souladu se zákonem, a proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[10] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti sdělila, že se ztotožňuje s právním názorem
městského soudu, pro který napadené rozhodnutí stěžovatelky zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
V této souvislosti odkázala též na judikaturu Nejvyššího správního soudu – konkrétně
na rozsudek ze dne 28. 3. 2017, č. j. 7 Azs 24/2017 – 29, publ. pod č. 3574/2017 Sb. NSS.
Pro případ, že by se Nejvyšší správní soud s důvody, pro které bylo žalobě vyhověno,
neztotožnil, se stěžovatelka vyjádřila ještě k otázce svého blanketního odvolání a jeho doplnění.
Připomněla, že dne 5. 7. 2016 podala na podatelnu policie celkem tři podání, mezi nimiž bylo
i doplnění odvolání; z toho plyne, že závěr městského soudu v tomto směru není správný.
Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a za stěžovatelku jedná osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním,
které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Poté přezkoumal napadený
rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil
při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Podstata věci spočívá v posouzení postupu městského soudu, proti kterému stěžovatelka
brojí dvěma námitkami, které již byly plně vyřešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu,
a sice žalobkyní zmíněným rozsudkem ze dne 28. 3. 2017, č. j. 7 Azs 24/2017 – 29, publ. pod
č. 3574/2017 Sb. NSS.
[14] V tomto rozsudku sedmý senát Nejvyššího správního soudu přijal jednoznačný závěr,
podle něhož na rozhodnutí o povinnosti opustit území podle §50a zákona o pobytu cizinců
na území České republiky, nedopadá výluka ze soudního přezkumu podle §171 písm. d) téhož
zákona. Současně konstatoval, že i v případě vydání rozhodnutí o ukončení pobytu cizince podle
§50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců, je třeba posuzovat přiměřenost dopadů tohoto
rozhodnutí podle §174a téhož zákona. Pátý senát Nejvyššího správního soudu nemá důvod
se od těchto závěrů jakkoli odchylovat, naopak s nimi souhlasí a v podrobnostech proto odkazuje
na odůvodnění rozsudku zdejšího soudu č. j. 7 Azs 24/2017 – 29. Pro potřeby nyní souzené věci
pouze ve stručnosti konstatuje následující.
[15] První námitku stěžovatelka opírá o tvrzení, že měl žalobu městský soud odmítnout podle
§171 písm. d) zákona o pobytu cizinců, dle kterého platí, že „z přezkoumání soudem jsou vyloučena
rozhodnutí o ukončení pobytu, pokud se cizinec před zahájením řízení o ukončení pobytu zdržoval na území
nebo v tranzitním prostoru mezinárodního letiště neoprávněně“ (pozn. podtržení provedeno Nejvyšším
správním soudem).
[16] Stanovení výluk ze soudního přezkumu obsažených v §171 zákona o pobytu cizinců
představuje omezení práva na soudní ochranu zaručeného článkem 36 Listiny základních práv
a svobod. Tyto výluky musí být podle ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího
správního soudu vykládány restriktivně, tedy ve prospěch soudního přezkumu (viz např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 393/2000, a ze dne 27. 4. 2010,
sp. zn. III. ÚS 542/09, bod 24, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005,
č. j. 3 As 28/2005 - 89, publ. pod č. 809/2006 Sb. NSS, či přímo k §171 zákona o pobytu
cizinců rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2007, č. j. 4 As 75/2006 - 525,
publ. pod č. 1194/2007 Sb. NSS).
[17] Uvedená soudní výluka je zakotvena v zákoně o pobytu cizinců od počátku jeho
účinnosti, tj. od 1. 1. 2000. Oproti tomu institut „rozhodnutí o povinnosti opustit území“ byl
do právního řádu zaveden až později – novelou zákona o pobytu cizinců provedenou zákonem
č. 427/2010 Sb. s účinností od 1. 1. 2011, a to v důsledku transpozice Směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2008/115/ES, o společných normách a postupech v členských státech
při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová
směrnice“).
[18] Z tohoto vývoje legislativy, jakož i z užití odlišné terminologie zákonodárcem, je zřejmé,
že „rozhodnutí o uložení povinnosti opustit území“ podle §50a zákona o pobytu cizinců nelze
ztotožňovat s „rozhodnutím o ukončení pobytu“ podle §171 písm. d) zákona o pobytu cizinců.
Za situace, kdy se §171 písm. d) zákona o pobytu cizinců podle svého znění výslovně vztahuje
toliko na některá rozhodnutí o ukončení pobytu a výše citovaná judikatura Ústavního
i Nejvyššího správního soudu vyžaduje restriktivní výklad výluk ze soudního přezkumu, nelze
podle Nejvyššího správního soudu toto ustanovení aplikovat na jiná rozhodnutí, v tomto případě
na rozhodnutí o uložení povinnosti opustit území, a to i přes případné srovnatelné dopady těchto
rozhodnutí pro cizince. Rovněž podobnost mezi nadpisem kapitoly II návratové směrnice
nazvané „Ukončení neoprávněného pobytu“ a zněním §171 písm. d) zákona o pobytu cizinců nemůže
podle Nejvyššího správního soudu založit výluku ze soudního přezkumu a zvrátit výše uvedené
závěry; navíc ani sama návratová směrnice soudní přezkum rozhodnutí o povinnosti opustit
území nezapovídá, naopak jej v čl. 13 uvádí jako jeden z možných prostředků nápravy. Ostatně
se soudním přezkumem rozhodnutí o povinnosti upustit území počítá i §31 odst. 2 s. ř. s.,
který stanoví, že ve věcech rozhodnutí o povinnosti opustit území rozhoduje specializovaný
samosoudce.
[19] Podle Nejvyššího správního soudu je v tomto kontextu zásadní, že z žádné okolnosti
nevyplývá, že by úmyslem českého zákonodárce v souvislosti s transpozicí návratové směrnice
bylo rozhodnutí podle §50a zákona o pobytu cizinců subsumovat pod §171 písm. d) zákona
o pobytu cizinců či jeho soudní přezkum jinak vyloučit. Pokud tak zákonodárce zamýšlel učinit,
nic mu nebránilo pojmenovat též rozhodnutí podle §50a zákona o pobytu cizinců nikoli jako
rozhodnutí o povinnosti opustit území, ale jako rozhodnutí o ukončení (neoprávněného) pobytu,
čímž by dal jasně najevo svůj záměr podřadit jej pod §171 písm. d) zákona o pobytu cizinců,
případně zakotvit v §171 výluku ze soudního přezkumu též pro rozhodnutí o uložení povinnosti
opustit území. Při absenci zřetelné vůle zákonodárce tak učinit je podle Nejvyššího správního
soudu na místě vyjít z interpretace opírající se o jazykový výklad §171 zákona o pobytu cizinců,
který navíc musí být restriktivní s ohledem na výše citované judikatorní závěry, a soudní přezkum
rozhodnutí o uložení povinnosti opustit území podle §50a zákona o pobytu cizinců připustit.
První námitka stěžovatelky tedy není důvodná.
[20] Druhá stěžovatelčina námitka se týkala výkladu §50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu
cizinců, podle kterého „rozhodnutí o povinnosti opustit území policie vydá dále cizinci, u kterého nebyly
shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, není-li cizinec oprávněn pobývat na území.“
[21] S názorem stěžovatelky, že při vydání rozhodnutí podle citovaného ustanovení není
možné provádět posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života podle §174a
zákona o pobytu cizinců, se Nejvyšší správní soud neztotožňuje, neboť jej pokládá za rozporný
jednak s právem EU, jednak se smyslem posuzování přiměřenosti zásahu do soukromého
a rodinného života.
[22] Co se týče nesouladu s právem EU, Nejvyšší správní soud připomíná, že §50a zákona
o pobytu cizinců transponuje do vnitrostátní úpravy čl. 6 odst. 1 návratové směrnice; její čl. 5
ukládá členským státům povinnost náležitě při jejím provádění zohlednit a) nejvlastnější zájem
dítěte, b) rodinný život a c) zdravotní stav dotčeného státního příslušníka třetí země a dodržet
zásadu nenavracení. Zmíněná kritéria odpovídají těm, která jsou zmíněna ve výčtu uvedeném
v §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, takže stěžovatelka měla v případě napadeného
rozhodnutí přikročit k posuzování přiměřenosti.
[23] Pro úplnost nutno dodat, že na tomto závěru nic nezměnila ani následná novelizace
zákona o pobytu cizinců provedená zákonem č. 222/2017 Sb. s účinností od 15. 8. 2017,
kterou byl do §174a doplněn nový odst. 3, dle něhož platí, že: „přiměřenost dopadů rozhodnutí podle
tohoto zákona správní orgán posuzuje pouze v případech, kdy to tento zákon výslovně stanoví.“ Citovaná
novelizace (§174a odst. 3) zákona o pobytu cizinců sama o sobě nemohla změnit podstatu
shora uvedeného závěru, podle něhož postup vylučující posuzování přiměřenosti dopadů
do soukromého a rodinného života je v případě rozhodování o povinnosti opustit území
rozporný s právem EU (konkrétně s čl. 5 návratové směrnice); v podrobnostech viz nedávný
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2018, č. j. 8 Azs 290/2018 – 27.
[24] Z hlediska teleologického výkladu je pak třeba odmítnout stěžovatelčin názor,
že v případě vydání rozhodnutí o ukončení pobytu cizince podle §50a odst. 3 písm. c) zákona
o pobytu cizinců již není třeba znovu posuzovat otázku přiměřenosti podle §174a téhož zákona,
neboť otázka přiměřenosti již byla v rámci tohoto řízení posouzena. Smyslem §174a zákona
o pobytu cizinců je posouzení „přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona“ do soukromého
a rodinného života. Jinak řečeno, posuzuje se, zda konkrétní zásah představovaný konkrétním
rozhodnutím nezasahuje nepřiměřeně do soukromého a rodinného života cizince. To znamená,
že poté, co správní orgán I. stupně původní správní řízení „odklonil“ do rámce §50a odst. 3
písm. c) zákona o pobytu cizinců, měl povinnost posoudit i přiměřenost tohoto konkrétního
zásahu, tedy zvážit, zda tento mírnější zásah již je přiměřený či nikoli. Posuzování přiměřenosti
se totiž váže nejen ke konkrétní osobě, ale ke konkrétnímu rozhodnutí, jehož přiměřenost
ve vztahu k soukromému a rodinnému životu má být zvažována. Nejedná se tedy o žádné
opakované posuzování přiměřenosti, jak by se snad z argumentace stěžovatelky mohlo zdát.
[25] Jednoznačně je pak třeba odmítnout způsob, jakým stěžovatelka argumentovala v závěru
kasační stížnosti, v níž poukázala na možnou anarchii a diskriminaci ostatních cizinců. Pomíjí
totiž to, že povinnost posoudit přiměřenost vydaného rozhodnutí z hlediska jeho dopadů
do rodinného a soukromého života je výrazem základního práva na respektování soukromého
a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. Nejedná se sice o právo absolutní, avšak tím spíše je zde
prostor pro přiměřené posouzení věci a vyvažování možných protichůdných zájmů cizince
a státu. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva v této souvislosti zohledňuje zejména:
(1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince
ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb
na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi
původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu,
(5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6)
povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem
(viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99,
§57-58, a rozsudky ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost
č. 50435/99, §39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, §70).
[26] Stěžovatelka žádné shora naznačené posouzení neprovedla; bez dalšího potvrdila
rozhodnutí správního orgánu I. stupně, který pouze mechanicky vydal rozhodnutí o povinnosti
opustit území České republiky, aniž by se jakkoli zabýval přiměřeností dopadů tohoto rozhodnutí
do soukromého a rodinného života žalobkyně. Za této situace je zjevné, že rozhodnutí
stěžovatelky nemohlo obstát a městský soud správně přistoupil k jeho zrušení a vrácení věci
k dalšímu řízení stěžovatelce; v něm bude muset posoudit přiměřenost přijatého rozhodnutí
z hlediska dopadu do soukromého a rodinného života cizince, jakož i do života jeho rodinných
příslušníků, v nyní posuzovaném případě zejména nezletilého syna stěžovatelky.
V. Závěr a náklady řízení
[27] S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud závěrem shrnuje, že podanou kasační
stížnost neshledal důvodnou, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[28] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
dle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Žalobkyně měla ve věci úspěch, náleží
jí proto náhrada důvodně vynaložených nákladů řízení proti stěžovatelce, která úspěch neměla.
[29] Jako důvodně vynaložené náklady vzal Nejvyšší správní soud odměnu zástupce žalobkyně
a náhradu jeho hotových výdajů stanovenou podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů. Odměna zástupce v řízení před Nejvyšším správním soudem činí 3100 Kč
za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání vyjádření ke kasační stížnosti [§7, §9 odst. 4
písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], zvýšená o náhradu hotových výdajů ve výši
300 Kč za jeden úkon (§13 odst. 3 advokátního tarifu); celkem tedy 3400 Kč. Stěžovatelka
je tak povinna uhradit žalobkyni uvedenou částku ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku, a to k rukám jejího zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. ledna 2019
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu