ECLI:CZ:NSS:2019:6.AFS.148.2019:43
sp. zn. 6 Afs 148/2019 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Petra Průchy a soudce JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci
žalobkyně: Pink support s.r.o. v likvidaci, IČO 02462354, sídlem Heinemannova 2695/6,
Praha 6, zastoupená JUDr. Janem Malým, advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, týkající se
žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. července 2017 č. j. 32144/17/5300-21444-711869,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
5. června 2019 č. j. 9 Af 39/2017 - 44,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2019 č. j. 9 Af 39/2017 - 44 se r uší
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Předmětem činnosti žalobkyně je zprostředkování služeb v oblasti reklamní prezentace
při automobilových soutěžích.
[2] Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jako „správce daně“) vydal dne
12. srpna 2014 výzvu k odstranění pochybností týkající se přiznání žalobkyně k dani z přidané
hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období červen 2014. Pochybnosti správce daně vyvolal
nárůst uskutečněných a přijatých zdanitelných plnění oproti hodnotám vykázaným v předchozích
zdaňovacích obdobích. Dne 5. prosince 2014 správce daně seznámil žalobkyni s výsledkem
postupu k odstranění pochybností. Správce daně shledal, že žalobkyně prokázala uskutečnění
deklarovaných zdanitelných plnění, s výjimkou propagačních služeb (zprostředkování prezentace
reklamy na automobilových závodech) přijatých od společnosti TOMIVET s.r.o. (dále
jen „TOMIVET“). V tomto rozsahu správce daně zahájil dne 8. ledna 2015 daňovou kontrolu.
[3] Na základě skutečností zjištěných v rámci výše uvedeného postupu k odstranění
pochybností zahájil správce daně 4. září 2014 daňovou kontrolu žalobkyně na DPH
i za zdaňovací období květen 2014. Předmětem kontroly byla opět plnění, které žalobkyně přijala
od společnosti TOMIVET.
[4] Dodatečným platebním výměrem ze dne 17. května 2016 č. j. 4139065/16/2006-51522-
110873 doměřil správce daně žalobkyni DPH za zdaňovací období květen 2014 ve výši
377 645 Kč a zároveň jí uložil povinnost uhradit penále ve výši 75 529 Kč. Platebním výměrem
ze dne 17. května 2016 č. j. 4139605/16/2006-51522-110873 správce daně vyměřil žalobkyni
za zdaňovací období červen 2014 DPH ve výši 881 689 Kč a odpočet DPH ve výši 1 537 Kč,
rozdíl mezi vyměřenou a tvrzenou daní byl 876 044 Kč. Správce daně totiž dospěl k závěru,
že plnění, která žalobkyně v uvedených obdobích přijala od společnosti TOMIVET,
se neuskutečnila tak, jak je deklarováno na daňových dokladech, a že žalobkyně byla zapojena
do řetězce personálně propojených korporací účastnících se podvodu na DPH.
[5] Žalobkyně podala proti oběma rozhodnutím o stanovení daně odvolání. Žalovaný dospěl
v rámci odvolacího řízení k závěru, že stěžejní otázkou je nikoli zapojení žalobkyně do daňového
podvodu, nýbrž to, zda vůbec prokázala přijetí zdanitelných plnění od deklarovaného dodavatele.
S tímto svým stanoviskem žalobkyni seznámil a umožnil jí vyjádřit se k němu.
[6] Rozhodnutím označeným v návětí žalovaný odvolání žalobkyně zamítl. V souladu
se svým předběžným názorem konstatoval, že žalobkyně neprokázala přijetí zdanitelného plnění
od dodavatele uvedeného na daňových dokladech (společnosti TOMIVET). Žalovaný poukázal
na zjištění správce daně, že společnost TOMIVET má virtuální sídlo a na fakturách,
které žalobkyni měla vystavit, jsou uvedeny neexistující telefonní číslo, neexistující webové
stránky a neexistující bankovní účet. Jednatelem společnosti TOMIVET je osoba s bydlištěm
na Ukrajině. V posuzovaných zdaňovacích obdobích byla společnosti TOMIVET stanovena
daňová povinnost podle pomůcek v nulové výši. Tato společnost se správcem daně
nekomunikuje a nebylo zjištěno, že by vykonávala ekonomickou činnost. Rámcová smlouva
se společností TOMIVET, kterou žalobkyně předložila, je koncipována obecně a nelze
z ní dovodit konkrétní skutečnosti k předmětným plněním. Předložené daňové doklady odkazují
na realizační smlouvy o propagaci, které však žalobkyně nepředložila, ačkoli ji k tomu správce
daně vyzval. Žalovaný dále poukázal na to, že žalobkyně platila společnosti TOMIVET
v hotovosti (ačkoli její odběratele jí platili bezhotovostně) částky v řádech desetitisíců až statisíců
Kč, příjmové pokladní doklady obsahují nečitelný podpis, který neodpovídá podpisu jednatele
společnosti TOMIVET na rámcové smlouvě. Nebylo možné ověřit, komu žalobkyně úhrady
za deklarované služby předávala. Žalobkyně nevěděla, na jaké automobily mají být reklamní
polepy umístěny ani kdo tyto automobily vlastní, neuvedla žádné podrobnosti o výrobě
reklamních polepů. Společnost MONTRAGO s.r.o. (dále jen „MONTRAGO“), dodavatel
společnosti TOMIVET a vlastník automobilů, na nichž měla být reklama umístěna, správci daně
poskytla smlouvu o nájmu automobilů, správce daně však zjistil, že jeden z nich pronajala
ve stejném období jako společnosti TOMIVET i jinému subjektu, což dle názoru žalovaného
postrádá logiku. Nájemní smlouva s třetí osobou je mnohem podrobnější a předložená smlouva
se společností TOMIVET není podepsána ani jednou ze smluvních stran. Správci daně byla dále
předložena zálohová faktura vystavená společností MONTRAGO společnosti TOMIVET.
Zálohová faktura však byla vystavena až měsíc po skončení nájemního vztahu a téměř rok
po uzavření nájemní smlouvy, ačkoli zálohová faktura se podle Českých účetních standardů
vystavuje před poskytnutím služby, nikoli až následně. Společnost TOMIVET zálohovou fakturu
neuhradila. Klasický daňový doklad nebyl vystaven. Vzhledem k těmto okolnostem nepovažuje
žalovaný spolupráci mezi společnostmi TOMIVET a MONTRAGO za prokázanou. Jednatel
společnosti MONTRAGO v rámci svědecké výpovědi potvrdil spolupráci se společností
TOMIVET pouze obecně, některá jeho tvrzení si odporovala nebo neodpovídala
jeho předchozímu písemnému vyjádření. Na základě všech těchto okolností žalovaný uzavřel,
že žalobkyně neprokázala, že jí deklarovaná plnění skutečně poskytla společnost TOMIVET,
která je uvedena na fakturách. To brání uznání nároku žalobkyně na odpočet DPH z těchto
plnění.
[7] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) vyhověl žalobě proti rozhodnutí
žalovaného a rozsudkem označeným v návětí toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. Shledal, že žalovaný své závěry vystavěl na nedostatečně zjištěném skutkovém
stavu, pročež bylo předčasné, aby hodnotil důkazy se závěrem o nesplnění podmínek pro vznik
nároku na odpočet DPH. Městský soud přisvědčil žalobkyni, že správce daně měl konfrontovat
jednatele společnosti MONTRAGO se svými pochybnostmi vyplývajícími z listinných důkazů
tak, aby se k nim tento svědek mohl vyjádřit a případně je vysvětlit. Jelikož svědek vypovídal
ve prospěch žalobkyně, neměl její zástupce, který byl výslechu přítomen, důvod klást
mu doplňující otázky, to bylo úkolem správce daně. Městský soud navíc nesdílel názor
žalovaného o obecnosti svědecké výpovědi. Správce daně měl svědka vyzvat, aby se konkrétně
a co nejúplněji vyjádřil ke každému rozporu mezi jednotlivými zjištěními správce daně. Pokud
tak neučinil, nebylo možné uzavřít, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno. Správce daně byl
povinen poskytnout svědkovi dostatečný prostor vyjádřit se ke všemu, co je z hlediska předmětu
řízení relevantní, a to v takovém rozsahu, aby byly maximálně osvětleny sporné body, a bylo
tak garantováno právo žalobkyně unést důkazní břemeno. Městský soud dále podotkl,
že výpověď svědka byla poznamenána konfliktem s pracovníkem správce daně, a přisvědčil
stanovisku žalobkyně, že „správcem daně nepřesná protokolace výpovědi svědka mohla mít na spontánnost
jeho svědecké výpovědi vliv a samotná výpověď jí mohla být poznamenána.“ Městský soud naopak aproboval
názor žalovaného, že při posuzování splnění podmínek pro vznik nároku na odpočet DPH je
relevantní i to, zda bylo plnění poskytnuto právě dodavatelem deklarovaným na daňovém
dokladu.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[8] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) včas kasační
stížnost. Trvá na tom, že žalobkyně neprokázala naplnění hmotněprávních podmínek
pro přiznání nároku na odpočet DPH. Závěr městského soudu, že v daňovém řízení nebyly
shromážděny veškeré důkazy, považuje stěžovatel za nesprávný. Důkazní břemeno stran
prokázání oprávněnosti uplatněného nároku na odpočet tížilo žalobkyni, bylo tedy na ní,
aby předložila důkaz, který její nárok prokáže. Návrh na výslech svědka žalobkyně učinila v době,
kdy již byla seznámena s výsledky kontrolních zjištění a hodnocením důkazů ze strany správce
daně, jeho pochybnosti jí tedy byly známy. Svědek měl během výslechu, jehož se účastnil
zástupce žalobkyně, dostatečný prostor, aby se vyjádřil k obchodní spolupráci mezi společnostmi
MONTRAGO a TOMIVET, správce daně mu kladl zcela konkrétní otázky. Nesrovnalosti,
s nimiž měl správce daně svědka dle názoru městského soudu seznámit, se však týkaly převážně
obchodních vztahů mezi společností TOMIVET a žalobkyní, jednatel společnosti MONTRAGO
k nim žádné vysvětlení přinést nemohl. Odpovědi svědka na konkrétně položené dotazy byly
buď nejednoznačné, vzájemně si odporující, nebo nevěrohodné. Stěžovatel podotkl,
že z napadeného rozsudku není zcela zřejmé, jaké konkrétní rozpory ve zjištěních měl správce
daně svědkovi předestřít, a zopakoval, že zásadní pochybnosti se netýkaly společnosti
MONTRAGO. Rozpory ohledně vystavení zálohové faktury se správce daně snažil při výslechu
odstranit. Stěžovatel zdůraznil, že stěžejní pro odmítnutí nároku žalobkyně na odpočet DPH byla
skutečnost, že nepředložila žádný důkaz, který by prokazoval poskytnutí reklamních služeb
deklarovaným dodavatelem.
[9] Stěžovatel dále namítl, že z protokolu o výslechu svědka nelze dovodit, že by správce
daně tuto výpověď nepřesně protokoloval. Svědek se domáhal přepsání své odpovědi (změny
pořadí vět), což správce daně odmítl se zdůvodněním, že př esně zapsal svědkovu odpověď,
a vybídl svědka, aby odpověď přeformuloval. Svědek pak odmítl dále odpovídat. Žalovaný
připouští, že v průběhu výslechu došlo k určitému konfliktu, tento konflikt však nevyvolal
správce daně nesprávnou protokolací, nýbrž svědek, který se domáhal změny zápisu
své odpovědi. Svědek však na další dotazy správce daně nakonec odpovídal a nikdo nevznesl
výhrady k obsahu protokolu.
[10] Nakonec stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu
pro nesrozumitelnost, neboť z něj není zřejmé, jaké konkrétní rozpory měl správce daně
svědkovi předestřít a jaké konkrétní dotazy mu měl položit. Z obsahu napadeného rozsudku
stěžovatel dovozuje, že městský soud měl na mysli všechny pochybnosti, které správci daně
v řízení vznikly, k naprosté většině z nich však svědek nemůže žádné vysvětlení poskytnout.
Stěžovatel je v dalším řízení vázán právním názorem městského soudu, tento právní názor
však považuje za nesrozumitelný.
[11] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornila, že stěžovatel neuvedl jedinou
skutečnost svědčící o tom, že výpověď svědka nebyla pravdivá. Z toho, že svědek uvozoval
své odpovědi obraty jako „myslím si“, „domnívám se“, „asi“ a podobně nelze dovozovat, že by
tyto odpovědi nebyly konkrétní či že by výpověď jako celek byla nevěrohodná. Svědek
při výslechu odpovídal na dotazy, které mu správce daně položil. Pokud měl správce daně za to,
že jeho odpovědi nebyly dostatečně konkrétní, byl povinen položit svědkovi doplňující otázky.
Ze svědecké výpovědi vyplývalo, že společnost TOMIVET zajistila u společnosti MONTRAGO
prezentaci reklamy pro zákazníky žalobkyně, a proto neměl zástupce žalobkyně důvod klást
svědkovi další otázky. Správce daně vyhodnotil výpověď svědka jako nevěrohodnou až následně,
žalobkyně takový postup nemohla předvídat. Z obecných odpovědí svědka lze činit negativní
závěry jen tehdy, jde-li o skutečnosti, které by si svědek měl pamatovat detailně, stěžovatel
však nesrovnalosti ve výpovědi svědka dovozuje pouze z toho, jak své odpovědi formuloval.
Postup společnosti MONTRAGO při fakturaci se netýká identity dodavatele žalobkyně.
Žalobkyně též uvedla, že pro závěry městského soudu ohledně vlivu konfliktu svědka
s pracovníkem správce daně na obsah výpovědi nebylo relevantní, kdo tento konflikt vyvolal.
Správce daně při protokolaci nepostupoval nezákonně, nýbrž neobratně do té míry, že ohrozil
primární cíl výslechu svědka, tj. objasnění skutečností rozhodných pro stanovení daně. To,
že výslech svědka proběhl až poté, co byla žalobkyně seznámena s výsledky kontrolního zjištění,
není relevantní, neboť žalovaný v odvolacím řízení změnil právní posouzení věci. Závěrem
žalobkyně podotkla, že rozsudek městského soudu považuje za přezkoumatelný.
[12] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalobkyně stěžovateli na vědomí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[14] V prvé řadě Nejvyšší správní soud uvádí, že rozsudek městského soudu není
nepřezkoumatelný. Je pravda, že soudní rozhodnutí, z něhož nelze jednoznačně dovodit,
jakým právním názorem je správní orgán po zrušení svého rozhodnutí vázán a jak má v dalším
řízení postupovat, je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. září 2010 č. j. 3 Ads 80/2009 - 132). Nyní posuzovaný rozsudek
však takovou vadou netrpí, je z něj zřejmé, co městský soud rozhodnutí stěžovatele vytýkal.
Ostatně i stěžovatel v kasační stížnosti dovozuje, že městský soud jej patrně zavázal k tomu,
aby svědka – jednatele společnosti MONTRAGO – seznámil se všemi pochybnostmi,
které v souvislosti s posuzovaným zdanitelným plněním má. Otázku, zda jde o správný závěr, je
však nutné posuzovat v rovině zákonnosti rozsudku městského soudu, nikoli v rovině
jeho přezkoumatelnosti (rušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno pro případy,
kdy právní názor soudu nelze dovodit ani výkladem – srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. dubna 2013 č. j. 6 Ads 17/2013 - 25).
[15] Městský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele proto, že dle jeho názoru došlo k pochybení
při výslechu svědka. Toto pochybení mělo spočívat v tom, že správce daně svědka neseznámil
s pochybnostmi, které již měl ohledně obchodních vztahů mezi žalobkyní a společností
TOMIVET, a neumožnil mu je rozptýlit či se k nim alespoň vyjádřit, a že samotnou výpověď
hodnotil jako obecnou a nevěrohodnou, aniž by se v průběhu výsledku pokusil svědka přimět
ke konkrétním odpovědím či jej vyzval k vysvětlení rozporů mezi jeho jednotlivými vyjádřeními.
[16] Výslech svědka v daňovém řízení upravuje §96 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád.
Podle tohoto ustanovení je každá osoba povinna vypovídat jako svědek o důležitých okolnostech při správě
daní týkajících se jiných osob, pokud jsou jí známy; musí vypovídat pravdu a nic nezamlčovat (odst. 1). Daňový
subjekt má právo být přítomen výslechu svědka a klást mu otázky v rámci dokazování svých práv a povinností
(odst. 5 věta první). Podle §8 odst. 1 daňového řádu správce daně při dokazování hodnotí důkazy
podle své úvahy. Správce daně posuzuje každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti;
přitom přihlíží ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo. V souladu s §92 odst. 2 daňového řádu správce
daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji, a není
v tom vázán jen návrhy daňových subjektů.
[17] Svědek má vypovídat o tom, co svými smysly vnímal (postřehl) o skutečnostech tvořících
předmět výslechu; nepřísluší mu, aby vnímané skutečnosti hodnotil a aby z nich tak činil o věci
skutkové nebo právní závěry (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2007
č. j. 21 Cdo 1908/2006). Ze svědecké výpovědi mají důkazní význam jen zprávy o skutečnostech,
nikoli jejich hodnocení svědkem (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 1995
sp. zn. 11 Tz 19/95, Rt 18/1996). V daňovém řízení patří svědecká výpověď mezi důležité
důkazní prostředky. Svědek „vypovídá o důležitých skutečnostech, které mají vztah k projednávané věci.
Tyto skutečnosti zpravidla svědek vnímal vlastními smysly nebo se o nich dozvěděl jiným způsobem“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. července 2009 č. j. 9 Afs 98/2008 - 137; stejně úlohu
svědka vymezuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. června 2008
č. j. 2 Afs 21/2008 - 65). Role svědka je nezastupitelná, „protože jeho postavení je unikátní tím,
že určitou situaci pozoroval či jinak vnímal originálním způsobem. Proto je funkce svědka neslučitelná a má
přednost před jinými procesními rolemi téže osoby, např. znalce. Svědek totiž nabyl znalosti skutečností,
o nichž má vypovídat, bez jakékoliv souvislosti s daňovým řízením, na základě faktické události“ (BAXA, J.,
DRÁB, O., KANIOVÁ, L., LAVICKÝ, P., SCHILLEROVÁ, A., ŠIMEK, K. a ŽIŠKOVÁ, M.
Daňový řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2011. ASPI, §96).
[18] Požadavek, aby správce daně seznámil svědka s pochybnostmi ohledně tvrzení daňového
subjektu, nemá oporu v zákoně. Podle §90 odst. 1 a §88 odst. 3 daňového řádu je správce daně
povinen seznámit daňový subjekt s výsledky postupu k odstranění pochybností, respektive
daňové kontroly, avšak žádné z ustanovení tohoto zákona mu neukládá povinnost činit tak vůči
svědkovi. Ostatně úkolem svědka není rozptylovat pochybnosti správce daně, to náleží
daňovému subjektu. Svědek má pouze vypovědět o skutečnostech, které jsou mu o věci známy.
Stěžovateli proto nelze vyčítat, že jednatel společnosti MONTRAGO nebyl seznámen
s pochybnostmi správce daně. Otázkou tak zůstává, zda správce daně vedl výslech tak,
aby svědecká výpověď mohla tyto pochybnosti vyvrátit, respektive zda svědkovi položil otázky,
které s jeho pochybnostmi souvisely.
[19] Ze zpráv o daňové kontrole vyplývá, že v době, kdy se konal výslech svědka, měl správce
daně pochybnosti ohledně náležitostí faktur vystavených společností TOMIVET žalobkyni,
které posilovala nekontaktnost této společnosti, dále ohledně personálního propojení společnosti
TOMIVET s jinými společnostmi (nikoli společností MONTRAGO), ohledně zálohové faktury
vystavené společností MONTRAGO společnosti TOMIVET a ohledně nájemní smlouvy
uzavřené mezi posledními dvěma společnostmi.
[20] Správce daně se při výslechu zeptal jednatele společnosti MONTRAGO na nájemní
smlouvu [„vysvětlete nebo zdůvodněte, čím je zapříčiněn rozdíl v ceně pronájmu reklamního nosiče (automobilu)
společnosti TOMIVET oproti pronájmu další osobě (fyzické osobě), jejíž faktury jste správci daně zaslal
v rámci odpovědi na výzvu k poskytnutí informací“] i na fakturaci služeb poskytnutých společnosti
TOMIVET ze strany společnosti MONTRAGO [„vysvětlete, proč do 29. dubna 2015 (kdy správce daně
obdržel e-mailem Vaše vyjádření) nebyla vystavena řádná faktura, a to přes to, že doba nájmu měla být
dle článku III [smlouvy] Doba nájmu s účinností od 1. 3. 2014 do 31. 12. 2014“]. Další pochybnosti
správce daně se již týkaly výhradně vztahu mezi společností TOMIVET a žalobkyní.
[21] Stěžovatel oprávněně namítá, že nebylo na místě jednatele společnosti MONTRAGO,
která měla uzavřenou smlouvu se společností TOMIVET (byla tedy subdodavatelem žalobkyně)
a se samotnou žalobkyní nijak nejednala, vyslýchat ohledně nesrovnalostí ve smlouvách
a fakturách souvisejících výhradně se vztahem mezi žalobkyní a společností TOMIVET.
Z doposud zjištěného skutkového stavu ani z tvrzení žalované nevyplývá, že by jednatel
společnosti MONTRAGO ohledně realizace reklam na automobilech ve vlastnictví
této společnosti jednal přímo se žalobkyní. Ve vyjádření k výsledku kontrolních zjištění žalobkyně
uvedla, že výslech svědka navrhuje „za účelem prokázání okolností spolupráce společností MONGRAGO,
s.r.o. a TOMIVET, s.r.o.“ Za takové situace neměl správce daně důvod očekávat, že by byl
jednatel společnosti MONTRAGO schopen objasnit, proč je na fakturách vystavených
společností TOMIVET uvedeno neexistující telefonní číslo, neexistující webová adresa a číslo
neexistujícího bankovního účtu, zda existují realizační smlouvy k rámcové smlouvě uzavřené
mezi žalobkyní a společností TOMIVET, či okolnosti úhrad cen za poskytnuté služby, které měla
žalobkyně společnosti TOMIVET platit v hotovosti, a tudíž neměl důvod se svědka na tyto
skutečnosti ptát. Požadavkem, aby jednatele společnosti MONTRAGO vyslechl i ohledně
pochybností, které se netýkaly přímo této společnostmi, městský soud stěžovatele vede k tomu,
aby se svědka tázal na okolnosti, o kterých ze své bezprostřední zkušenosti nic neví,
což však nemá rozumné opodstatnění.
[22] Nejvyšší správní soud proto dospívá k závěru, že rozhodnutí stěžovatele nelze označit
za nezákonné proto, že správce daně jednatele společnosti MONTRAGO neseznámil
s pochybnostmi, které se netýkaly činnosti této společnosti, respektive že ho k těmto
pochybnostem nevyslechl. V tomto rozsahu rozsudek městského soudu neobstojí.
[23] Stěžovatel dále zpochybňoval závěr městského soudu, že považoval-li správce daně
odpovědi svědka za nekonkrétní, měl svědkovi položit doplňující otázky. I tuto námitku
shledává Nejvyšší správní soud důvodnou. Městský soud stěžovateli ve svém rozsudku vytýkal
nedostatečně zjištěný skutkový stav. Správce daně však provedl všechny důkazy,
které mu žalobkyně navrhla. Jednateli společnosti MONTRAGO položil otázky, které se týkaly
činnosti této společnosti a jejích vztahů se společností TOMIVET, což Nejvyšší správní soud
považuje za dostatečné. Zástupce žalobkyně, kterou tíží důkazní břemeno ohledně uskutečnění
deklarovaných zdanitelných plnění, se navíc výslechu účastnil a měl možnost položit svědkovi
vlastní otázky. Nelze se proto ztotožnit se závěrem městského soudu, že „závěry správce daně
a žalovaného o naplnění ustanovení §8 odst. 1 daňového řádu, jakož i §72 a §73 zákona o DPH, byly
za daného skutkového stavu předčasné, neboť všechny důkazy nebyly shromážděny, resp. proto ani nemohly být
hodnoceny každý jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti“. Jádro problému totiž neleží v tom,
že by stěžovatel neshromáždil všechny důkazy, nýbrž právě v jejich hodnocení. Závěr stěžovatele,
že výpověď jednatele společnosti MONTRAGO neosvědčuje dodání reklamních služeb
žalobkyni od společnosti TOMIVET, je výsledkem hodnocení této výpovědi jako obecné,
nevěrohodné a neprůkazné, nikoli toho, že nebyly shromážděny všechny důkazy. Tento závěr
může být ze strany soudu posouzen jako nesprávný, nelze jej ale vzít za důvod pro konstatování
nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
[24] Závěr městského soudu, že výpověď svědka „byla skutečně poznamenána konfliktem
mezi pracovníkem správce daně a samotným svědkem“ a „ správcem daně nepřesná protokolace výpovědi svědka
mohla mít na spontánnost jeho svědecké výpovědi vliv a samotná výpověď jí mohla být poznamenána“,
je spekulativní a není nijak zdůvodněn. Městský soud v tomto směru jen převzal stanovisko
žalobkyně, aniž by je konfrontoval s obsahem protokolu o výslechu svědka. Z tohoto protokolu
jednoznačně vyplývá, že konflikt nevznikl kvůli nepřesné protokolaci ale proto, že svědek
se domáhal změny zápisu, který odpovídal tomu, co skutečně řekl. Z dalšího průběhu výslechu
navíc nelze dovodit, že by odpovědi svědka byly sporem ovlivněny (svědek se pouze dožadoval
doslovné protokolace, čemuž správce daně podle všeho vyhověl, neboť svědek ani zástupce
žalobkyně nevznesli proti obsahu protokolu námitky). Městský soud navíc vůbec nezkoumal,
jak mohla tato okolnost ovlivnit zákonnost rozhodnutí žalovaného.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Nejvyšší správní soud se tedy neztotožnil se závěrem městského soudu o nedostatečně
zjištěném skutkovém stavu v daňovém řízení. Spor mezi žalobkyní a stěžovatelem se týká
především hodnocení důkazů provedených v daňovém řízení (zda prokazují, či neprokazují,
že propagaci reklamy žalobkyně skutečně zajišťovala společnost TOMIVET) a právní stránky
věci (zda je nutné prokázat konkrétního dodavatele zdanitelného plnění; touto otázkou
se městský soud již zabýval v odstavci 22 svého rozsudku, přičemž Nejvyšší správní soud
se k ní nyní s ohledem na rozsah kasační stížnosti nebude vyjadřovat).
[26] Kasační stížnost je důvodná, a proto Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). Rozhodl tak bez jednání
podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[27] Městský soud bude v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.) a rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3
věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2019
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu