ECLI:CZ:NSS:2019:6.AFS.201.2018:27
sp. zn. 6 Afs 201/2018 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila (soudce zpravodaj) a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce:
multigate a.s., IČO: 259 12 186, se sídlem Riegrova 373/6, 779 00 Olomouc, zastoupen
JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, 779 00 Olomouc,
proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 449/3,
602 00 Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 9. 2015,
č. j. JMK 118047/2015, a ze dne 1. 10. 2015, č. j. JMK 126239/2015, ve znění opravného
usnesení ze dne 10. 2. 2016, č. j. JMK 21683/2016, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2018, č. j. 29 Af 119/2015 – 65,
takto:
Výroky II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2018, č. j. 29 Af 119/2015 – 65,
se r uší a věc se v tomto rozsahu v ra cí tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobce ohlásil Městskému úřadu Hustopeče (dále jen „správce poplatku“) dne 4. 4. 2011
provozování jiných technických herních zařízení povolených Ministerstvem financí dle příslušné
obecně závazné vyhlášky města Hustopeče o místních poplatcích, resp. o místním poplatku
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí. Místní poplatek za období od 1. 4. 2011 do 30. 6. 2011 ve výši 47 804 Kč a místní
poplatek ve výši 50 000 Kč za období od 1. 7. 2011 do 30. 9. 2011 uhradil žalobce shodně dne
8. 7. 2011.
[2] Dne 8. 8. 2011 požádal žalobce o vrácení vratitelného přeplatku na místních poplatcích
za uvedená období ve výši zaplacených místních poplatků. Správce poplatku (poté, kdy jeho
první rozhodnutí ve věci byla shledána nicotnými) žádosti žalobce o vrácení poplatku za období
od 1. 4. 2011 do 30. 6. 2011 nevyhověl rozhodnutím ze dne 28. 5. 2014, č. j. Fin/2729/14/49,
a žádosti o vrácení poplatku za období od 1. 7. 2011 do 30. 9. 2011 nevyhověl rozhodnutím
ze dne 27. 5. 2014, č. j. Fin/2674/14/49. Žalovaný k odvoláním žalobce rozhodnutími ze dne
19. 6. 2015, č. j. JMK 118047/2015, a ze dne 1. 10. 2015, č. j. JMK 126239/2015, ve znění
opravného usnesení ze dne 10. 2. 2016, č. j. JMK 21683/2016 (dále jen „napadená rozhodnutí“),
změnil formulaci výroků rozhodnutí správce poplatku, se závěry prvostupňových rozhodnutí
se ovšem ztotožnil.
[3] Proti napadeným rozhodnutím se žalobce bránil žalobou u Krajského soudu v Brně
(dále jen „krajský soud“), který rozsudkem ze dne 26. 4. 2018, č. j. 29 Af 119/2015 – 65 (dále
jen „napadený rozsudek“), ve výroku I. zamítl žalobu proti rozhodnutí ve věci poplatkového
období od 1. 7. 2011 do 30. 9. 2011, ve výroku II. zrušil rozhodnutí ve věci poplatkového období
od 1. 4. 2011 do 30. 6. 2011 a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, a výrokem III. přiznal
žalobci náhradu nákladů řízení. Krajský soud úvodem zdůraznil, že zařízení provozovaná
žalobcem nepochybně podléhala poplatkové povinnosti dle §10a zákona č. 565/1990 Sb.,
o místních poplatcích, v rozhodném znění (dále jen „zákon o místních poplatcích“), jak je ostatně
žalobci známo již z množství jiných řízení, které v obdobných věcech před správními soudy
inicioval. K rozhodnutí ve vztahu k období od 1. 7. 2011 do 30. 9. 2011 krajský soud vycházel
z judikatury správních soudů, podle níž v případě sporné poplatkové povinnosti je nutné vydat
platební výměr, u něhož se lze domoci přezkoumání poplatkové povinnosti. Toto právo
však v nyní posuzované věci nebylo žalobci upřeno, ačkoli nebyl správcem poplatku vydán
platební výměr, neboť to, zda mu hmotněprávní povinnost zaplatit místní poplatek svědčí
či nikoli, a v jaké výši, přezkoumaly správní orgány v rámci rozhodování o žádosti o vrácení
přeplatku, včetně přezkumu v odvolacím řízení. Správce poplatku nevydal žádný platební výměr,
žalobce však vydání platebních výměrů neurgoval a nevyžadoval je, pouze podáním ze dne
8. 8. 2011 požádal o vrácení vratitelného přeplatku. Za takové situace bylo nutné, aby se správce
poplatku zabýval žádostí žalobce o vrácení přeplatku, nikoliv vydáním deklaratorního platebního
výměru, jehož vydání se žalobce zjevně nedomáhal. Podle §11 zákona o místních poplatcích
nebudou-li poplatky zaplaceny poplatníkem včas nebo ve správné výši, vyměří mu obecní úřad poplatek platebním
výměrem nebo hromadným předpisným seznamem. Jelikož za období od 1. 7. 2011 do 30. 9. 2011 žalobce
zaplatil poplatky ve správné výši a ve lhůtě pro jejich zaplacení, postupoval správce poplatku
správně.
[4] Odlišná situace však dle krajského soudu nastala ohledně poplatků za období
od 1. 4. 2011 do 30. 6. 2011, které byly zaplaceny až dne 8. 7. 2011, třebaže měly být zaplaceny
do 10 dní od zahájení provozu jiného technického zařízení, resp. do 10. dne příslušného čtvrtletí.
Poplatková povinnost nebyla splněna včas, správce poplatku byl tudíž povinen dle citovaného
ustanovení zákona vydat platební výměr. Pokud tak neučinil, místní poplatek nebyl zákonným
způsobem předepsán; byl-li pak tento poplatek žalobcem následně z opatrnosti uhrazen
a evidován na jeho daňovém účtu, s ohledem na neexistenci právního podkladu pro jeho
zaplacení jej bylo nutno posoudit jako přeplatek (což však správní orgány neučinily). Napadené
rozhodnutí správce poplatku i rozhodnutí žalovaného jsou proto nezákonná.
II.
Kasační stížnost
[5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu, resp. výroky II. a III.
napadeného rozsudku kasační stížností. Namítá, že žalobce se ani v jednom z projednávaných
případů nevydání platebního výměru nijak nebránil v rámci vyměřovacího řízení. Namísto
toho požádal o vrácení vratitelného přeplatku podle §155 zákona č. 280/2009 Sb., daňového
řádu (dále jen „daňový řád“), kde však zejména rozporoval svou hmotně právní povinnost
poplatek platit. Všechny námitky žalobce byly v řízení o žádosti náležitě vypořádány.
Přestože nebyl vydán platební výměr, žalobci poplatková povinnost svědčila a poplatky
sám zaplatil. Platební výměr by tak byl pouze deklaratorním rozhodnutím tuto povinnost
stvrzujícím. Skutečnost, zda žalobci poplatková povinnost svědčí, byla správními orgány
přezkoumána v rámci řízení o vrácení přeplatku a trvání na vydání platebních výměrů by bylo
pouze formalismem a odepřením spravedlnosti. Tyto skutečnosti krajský soud nijak
nezpochybnil, překvapivě však dospěl k závěru, že v případě nevydání platebního výměru nebyl
poplatek vůbec předepsán, pokud poplatník zaplatil poplatek ve správné výši, avšak po lhůtě
splatnosti.
[6] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že v takovém případě je nutno v řízení
o přeplatku dle §155 daňového řádu zohlednit skutečnost, zda byl vydán deklaratorní platební
výměr, který by se poplatníkovi nedoručoval, ale pouze založil do spisu s tím, že poplatník
svou povinnost splnil a poplatek zaplatil. Odkazuje přitom na judikaturu Nejvyššího správního
soudu, podle níž „trvat na tom, aby hmotněprávní povinnost zaplatit místní poplatek byla přezkoumána
v řízení o vydání platebního výměru, by bylo za situace, kdy byla tato povinnost plnohodnotně přezkoumána
v řízení o navrácení přeplatku, pouhým formalismem“. Krajský soud se v napadeném rozsudku
taktéž odchýlil od své rozhodovací praxe, podle níž „přezkumu poplatkové povinnosti tak bylo dosaženo,
byť jinou procesní cestou. Proto nebyla žalobní námitka ohledně nevydání platebního výměru důvodná“,
přičemž takto rozhodl za situace, kdy platby za některá období byly rovněž zaplaceny
po lhůtě splatnosti a správce daně platební výměr nevydal (rozsudky sp. zn. 29 Af 54/2014,
29 Af 45/2014, 29 Af 31/2016 a 29 Af 44/2016).
[7] Krajský soud uvedené odchýlení od své rozhodovací praxe nevysvětlil, napadený
rozsudek je z tohoto důvodu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodu. Napadený rozsudek je
dále nesrozumitelný a formalistický, neboť krajský soud postupu stěžovatele přisvědčil (body
33 – 46 napadeného rozsudku), jedno z napadených rozhodnutí však přesto zrušil.
III.
Vyjádření žalobce
[8] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti upozorňuje, že kasační argumentací stěžovatel
vyvrací závěry napadených rozhodnutí, podle nichž „žalobce poplatkovou povinnost splnil, neboť uhradil
místní poplatek za předmětné období ve správné výši. Správce poplatku proto již nepřistoupil k vydání platebního
výměru, neboť takový postup by popřel shora popsaný obecný princip daňového řízení spočívající v povinnosti
poplatníka si daň sám vypočítat a následně odvést a rovněž by popřel výše uvedenou úpravu ust. §11 zákona
o místních poplatcích, z jehož dikce plyne, že správce poplatku není povinen vydat platební výměr při včasné
či správné úhradě poplatku.“ Ačkoliv stěžovatel dospěl ke správnému závěru, že platební výměr je
třeba vydat v případě, není-li poplatek uhrazen řádně a včas, nerespektoval tento svůj vyslovený
názor a namísto toho potvrdil odvoláním napadené rozhodnutí jako správné.
[9] Dle názoru žalobce je právním důvodem připsání poplatkové povinnosti na daňový účet
výlučně platební výměr, který je konstitutivním rozhodnutím. Žalobce dále uvádí, že o vydání
platebního výměru řádně požádal a bylo povinností správce poplatku jej vydat, aniž by jej žalobce
musel urgovat.
[10] Žalobce souhlasí s tím, že řízení o vrácení přeplatku není řízením, v němž by měl správce
poplatku vydávat platební výměr. Bez předchozího vyměření poplatku však není možné,
aby správce poplatku žádosti o vrácení přeplatku nevyhověl.
[11] Zároveň není zřejmé, kdy měl být dle stěžovatele poplatek vyměřen, zda již tím, že jej
žalobce uhradil a sám si jej tak vyměřil, nebo tím, že stěžovatel přezkoumal žalobcovu hmotně
právní povinnost (což učinil až po uplynutí prekluzivní lhůty).
[12] Žalobce dále cituje z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015,
č. j. 2 Afs 120/2015 – 31: „Poněvadž správce poplatku v nyní projednávané věci nevydal platební výměr
na spornou poplatkovou povinnost, poplatek nebyl předepsán zákonným způsobem. Byl-li pak tento poplatek
právním předchůdcem žalobce z opatrnosti uhrazen a byl evidován na daňovém účtu poplatníka, s ohledem
na neexistenci právního podkladu pro jeho zaplacení jej bylo nutno posoudit jako přeplatek a dále se zabývat
ostatními kritérii pro jeho vrácení“; a z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2015,
č. j. 2 Afs 50/2015 – 60, kde soud uvedl, že „pokud mají správní orgány povinnost vydat platební výměr
za situace, kdy poplatník místní poplatek uhradí včas a ve správné výši (za podmínek daných usnesením
rozšířeného senátu), tím spíše měly povinnost vydat platební výměr za situace, kdy samy měly pochybnosti
o řádném splnění poplatkové povinnosti.“
[13] Dle žalobce navíc k přezkumu hmotně právní povinnosti žalobce v řízení o přeplatku
v posuzovaném případě ani nedošlo, neboť v napadených rozhodnutích a v rozhodnutích
správce poplatku nejsou jmenovitě uvedena konkrétní herní zařízení.
[14] Řízení v nyní posuzované věci je obdobné řízení ve věci sp. zn. 2 Afs 120/2015, kde byl
shledán správným postup Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích,
který se rovněž otázkami hmotného práva nijak nezabýval, neboť by to bylo v dané situaci
předčasné.
IV.
Posouzení kasační stížnosti
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[16] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[17] Podle §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj
nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podléhá každý povolený hrací přístroj
nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Podle §11 zákona o místních poplatcích
nebudou-li poplatky zaplaceny poplatníkem včas nebo ve správné výši, vyměří mu obecní úřad poplatek platebním
výměrem nebo hromadným předpisným seznamem.
[18] Úvodem je třeba konstatovat, že ve věci vyměření místních poplatků za provozované
jiné technické herní zařízení existuje bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu, která je
žalobci známa, neboť v mnoha případech byl účastníkem řízení (ke dni tohoto rozhodnutí
takových řízení před Nejvyšším správním soudem ve věci žalobce proběhlo či probíhá více
než 90). Žalobce v rámci těchto řízení zpochybňoval zejména svou hmotně právní poplatkovou
povinnost a právně problematické situace vznikaly z důvodu specifické právní úpravy procesu
vyměření místního poplatku. Zákon o místních poplatcích předpokládá, že poplatník či plátce
sám svou poplatkovou povinnost ohlásí a v souladu s příslušnou obecně závaznou vyhláškou
místní poplatek v příslušné výši zaplatí, aniž by byl ze strany správce poplatku vydáván platební
výměr, neboť při placení místních poplatků obvykle nebude vzhledem k jejich jednoduchosti
docházet k rozporům mezi poplatníkem (plátcem) místního poplatku a obecním úřadem, který jej
spravuje, ohledně toho, zda má být místní poplatek uhrazen a v jaké výši. Pokud by poplatník
zákonem předpokládaným způsobem nejednal, nejenže bude místní poplatek předepsán
platebním výměrem, ale včas nezaplacené nebo neodvedené poplatky nebo část těchto poplatků
může obecní úřad dle §11 odst. 3 zákona o místních poplatcích zároveň zvýšit až na trojnásobek.
Poplatník je tak zákonem de facto nucen ohlásit a zaplatit místní poplatek i v případě, kdy se oproti
správci poplatku domnívá, že jej poplatková povinnost vůbec netíží.
[19] V takovém případě je nezbytné poskytnout poplatníkovi možnost efektivního přezkumu
poplatkové povinnosti jak před správními orgány, tak i v řízení soudním. Takový přezkum by měl
logicky proběhnout již ve vztahu k vyměření místního poplatku. Právě z tohoto důvodu rozšířený
senát v usnesení ze dne 24. 6. 2014, č. j. 2 Afs 68/2012 – 34, dovodil v případě sporné
poplatkové povinnosti a včasné a kvalifikované žádosti poplatníka povinnost správce poplatku
vydat platební výměr i tehdy, pokud je místní poplatek zaplacen včas a ve správné výši.
Odmítnutí vydat v takovém případě platební výměr by totiž ve svém důsledku mohlo vést
k rezignaci poplatníka na jakoukoliv právní obranu, nebo poplatníka nutilo stát se neplatičem
a čelit hrozbě zvýšení místního poplatku až na trojnásobek.
[20] Tyto závěry však zároveň s ohledem na navazující judikaturu Nejvyššího správního soudu
nelze absolutizovat. Pokud se poplatník nevydání platebního výměru (třebaže by byly splněny
podmínky pro jeho vydání) dostupnými prostředky ochrany nedomáhá a zvolí jinou procesní
cestu, tj. žádost o vrácení vratitelného přeplatku dle §155 daňového řádu a správní orgány
v rámci tohoto řízení hmotně právní poplatkovou povinnost přezkoumaly (včetně následného
soudního přezkumu), účelu zdůrazňovanému rozšířeným senátem bylo dosaženo a trvat
na vydání platebního výměru by bylo formalismem (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 8. 2014, č. j. 5 Afs 113/2013 – 41, ze dne 30. 9. 2014, č. j. 6 As 64/2014 – 40, nebo ze dne
1. 3. 2017, č. j. 6 Afs 211/2016 – 27 a č. j. 6 Afs 212/2016 – 21). Mimo to lze dále odkázat
na judikaturu Ústavního soudu, který v obdobné věci žalobce v usnesení ze dne 11. 9. 2014,
sp. zn. III. ÚS 2581/14, uvedl, že „ […] k námitce, že nelze rozhodovat o existenci přeplatku za situace,
kdy poplatek nebyl předepsán (resp. řádně vyměřen), a tudíž bylo za této situace povinností správce poplatku jej
k žádosti vrátit, kterou stěžovatelka nově podpořila i odkazem na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 6. 2014 sp. zn. 2 Afs 68/2012, považuje Ústavní soud za nutné uvést, že se i jí
již zabýval, a v usnesení sp. zn. III. ÚS 3243/14 či sp. zn. III. ÚS 3343/13 s poukazem na „převažující
formální povahu“ námitky vyslovil, že „nerozporuje vznik poplatkové povinnosti … z hlediska naplnění
hmotněprávních podmínek zákona a vyhlášky. „Pouze“ nesouhlasí s formální (procesní) stránkou věci – že
správní orgán nepromítl svůj závěr o naplnění hmotněprávních podmínek právních předpisů o vzniku poplatkové
povinnosti do „formy“ v podobě doručeného platebního výměru.“
[21] Z napadeného rozsudku vyplývá, že krajský soud odlišuje situaci, kdy povinnost vydat
platební výměr ve věci místního poplatku plyne správci poplatku z výkladu zákona provedeného
rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu v citovaném usnesení ze dne 24. 6. 2014,
č. j. 2 Afs 68/2012 – 34 („pokud nejpozději v poslední den lhůty, ve které byl poplatník povinen splnit
ohlašovací povinnost, sdělil poplatník správci poplatku kvalifikovaným způsobem své pochybnosti o tom, zda je
poplatníkem daného místního poplatku, a současně o vydání platebního výměru požádal“), a na druhé straně
situaci, kdy povinnost vydat platební výměr plyne správci daně přímo z gramatického výkladu
zákona, tj. poplatník nezaplatil poplatek včas nebo ve správné výši. V prvním případě
dle krajského soudu nevydání platebního výměru nezpůsobilo nezákonnost rozhodnutí
žalovaného, neboť žalobce vydání platebního výměru nevyžadoval ani neurgoval a jeho hmotně
právní poplatková povinnost byla přezkoumána v řízení o vrácení nedoplatku. V druhém případě
krajský soud dospěl k závěru, že místní poplatek nebyl žalobci bez příslušného platebního výměru
vůbec předepsán. Napadený rozsudek není s ohledem na takto provedené rozlišení rozporný
s postupem krajského soudu ve věcech, na něž stěžovatel v kasační stížnosti odkazuje,
a kde se krajský soud zabýval výlučně první z uvedených situací (rozsudky sp. zn. 29 Af 54/2014,
29 Af 45/2014, 29 Af 31/2016 a 29 Af 44/2016).
[22] Nejvyšší správní soud se však neztotožňuje se závěrem krajského soudu, že v případě,
kdy místní poplatek byl uhrazen ve správné výši, avšak po lhůtě splatnosti, nemohl být
bez příslušného platebního výměru vůbec předepsán.
[23] Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobce splnil dne 4. 4. 2011
ohlašovací povinnost s výhradou, že místní poplatek nelze dle zákona vůbec stanovit a vybírat,
neboť zařízení, která žalobce provozuje, poplatkové povinnosti nepodléhají. Poté místní poplatky
dne 8. 7. 2011 uhradil a dne 8. 8. 2011 požádal o vrácení vratitelného přeplatku dle §155
daňového řádu. Žalobce v těchto podáních nežádal o vydání platebního výměru, nicméně
požádal o vydání stanoviska.
[24] Krajský soud správně shrnul, že hmotně právní poplatková povinnost žalobce byla
žalovaným v obou řízeních o vrácení přeplatku řádně přezkoumána. Byly vypořádány právě ty
námitky, kterými žalobce svou poplatkovou povinnost zpochybňoval. Správní orgány
srozumitelně vysvětlily význam pojmu „jiná technická herní zařízení“ a vyložily, co je předmětem
místního poplatku dle §10a zákona o místních poplatcích. Správní orgány v napadených
rozhodnutích dostatečně určitě specifikovaly žalobcem provozovaná jiná technická zařízení
i dobu, po kterou byla provozována, ostatně žalobce v průběhu správního řízení proti specifikaci
jednotlivých zařízení žádným způsobem nebrojil (svou argumentaci omezil na zpochybnění
existence poplatkové povinnosti jako takové). Ve shodě s rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 11. 2017, č. j. 10 Afs 57/2017 – 32, krajský soud uzavřel, že ani prekluze práva
vydat platební výměry nemá vliv na existenci poplatkové povinnosti žalobce a na rozhodování
o vratitelném přeplatku (srov. body 43 – 48 napadeného rozsudku).
[25] Stěžejní otázkou v posuzovaném případě zůstává, zda v době rozhodování správce
poplatku existoval zákonný podklad k vybrání místního poplatku za provozování jiného
technického herního zařízení a zda byl na daňovém účtu poplatníka evidován přeplatek.
[26] Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku ze dne 30. 11. 2017,
č. j. 10 Afs 57/2017 – 32, uvedl, že pro posouzení existence zákonného podkladu k vybrání
místního poplatku a následné evidence přeplatku je důležitá povaha a funkce platebního výměru.
Vydání platebního výměru má v případě řádně ohlášeného a zaplaceného místního poplatku
sloužit k tomu, aby mohla být přezkoumána sporná poplatková povinnost. Platební výměr
„je deklaratorní a slouží jen jako podklad pro další obranu v případě sporné poplatkové povinnosti, jak vyplývá
z již zmíněného usnesení rozšířeného senátu NSS“. Deklaratorní povahu platebního výměru v případě
místního poplatku zdůrazňuje i odborná literatura citovaná krajským soudem v napadeném
rozsudku. „Rozhodnutí, kterým správce poplatku vyměří včas nebo ve správné výši nezaplacený (neodvedený)
místní poplatek, může obsahovat dva druhy výroků. Nejprve se bude jednat o výrok, ve kterém bude vyměřen
místní poplatek a případně uvedena výše zaplacené části poplatku. Tento výrok má deklaratorní povahu,
neboť správce poplatku jím pouze autoritativně osvědčuje existenci poplatkové povinnosti, která poplatkovému
subjektu vznikla na základě zák. o místních poplatcích, příslušné obecně závazné vyhlášky a relevantní právní
skutečnosti, se kterou je vznik poplatkové povinnosti spojen.“ (srov. Těžký, V.; Jantoš, M.; Siuda, K. Zákon
o místních poplatcích, Komentář. Praha, Wolters Kluwer, 2017). Poplatková povinnost tedy vzniká
přímo na základě zákona, obecně závazné vyhlášky a právní skutečnosti, spojené se vznikem
poplatkové povinnosti. Účelem vydání platebního výměru je podání informace poplatníkovi
o vzniku povinnosti, výši poplatku, skutečnostech tuto výši určujících a v neposlední
řadě výzva k zaplacení (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2009,
č. j. 5 Afs 55/2008 – 38, ve vztahu k deklaratornímu platebnímu výměru na daňové penále).
[27] Desátý senát v citovaném rozsudku dospěl k závěru, který je dle Nejvyššího správního
soudu aplikovatelný i v nyní projednávané věci, totiž že „jak k okamžiku rozhodování žalovaného,
tak v době rozhodování krajského soudu existoval zákonný podklad pro vybrání místního poplatku v podobě
obecně závazných vyhlášek“. Není podstatné, zda uplynula prekluzivní lhůta pro vydání platebních
výměrů, pokud se žalobci již dostalo odpovědi na jeho pochyby o existenci vlastní poplatkové
povinnosti v rozhodnutích ve věci přeplatku.
[28] V případě žalobce i v nyní posuzované věci existoval zákonný podklad pro vybrání
místního poplatku (zákon o místních poplatcích, příslušná obecně závazná vyhláška města
Hustopeče), nastala skutková okolnost v podobě provozování jiných technických herních zařízení
v daném období, s níž právní úprava spojuje vznik poplatkové povinnosti, žalobce provozování
jiných technických herních zařízení správci poplatku řádně ohlásil (třebaže s výhradou) a poplatek
ve správné výši zaplatil (třebaže po lhůtě splatnosti). Vydání platebního výměru žalobce
neurgoval a podal žádost o vrácení přeplatku. Žalobci poplatková povinnost v předmětném
období svědčila, což bylo se stejným výsledkem přezkoumáno v rámci řízení ve věci žádosti
o vrácení přeplatku správcem poplatku, žalovaným, krajským soudem a nyní i Nejvyšším
správním soudem. Za této situace nelze konstatovat nezákonnost rozhodnutí o (ne)vrácení
přeplatku pouze z toho důvodu, že v procesu vyměření poplatku nebyl zároveň vydán
deklaratorní platební výměr na ohlášenou, zaplacenou a přezkoumanou poplatkovou povinnost,
který by se nadto ani žalobci nedoručoval, ale pouze založil do spisu, neboť žalobce svou
poplatkovou povinnost splnil. Výrok II. napadeného rozsudku, stejně jako výrok III. napadeného
rozsudku, kterým byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení, je tudíž s ohledem na výše
uvedené nezákonný z důvodu nesprávného posouzení rozhodné právní otázky.
[29] Uvedené závěry nebyly překonány ani zpochybněny, jak se žalobce domnívá,
ani v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 2 Afs 120/2015 – 31,
a ze dne 27. 10. 2015, č. j. 2 Afs 50/2015 – 60, v nichž druhý senát uvedl, že s ohledem
na nejednotnou správní praxi správců místních poplatků i nejednotnou judikaturu správních
soudů lze žádost o vydání stanoviska, jak byla v tehdy přezkoumávaných případech formulována
v ohlášení poplatkové povinnosti s výhradou, posoudit z materiálního hlediska jako žádost
o závazné posouzení věci a rozhodnutí o ní, tedy jako žádost o vydání platebního výměru.
Již v rozsudku ze dne 28. 4. 2016, č. j. 4 Afs 20/2016 – 33, Nejvyšší správní soud podotkl,
že v uvedených věcech Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, rozhodnutí
o odvolání proti žádostem o vrácení vratitelného přeplatku v souladu se závěry rozšířeného
senátu zrušil a nepřezkoumával, zda byla otázka existence poplatkové povinnosti správně
posouzena. Nejvyšší správní soud poté sám v těchto rozsudcích vysvětlil, že se nejedná o postup
rozporný s postupem zvoleným v rozsudku ze dne 29. 8. 2014, č. j. 5 Afs 113/2013 – 41. Uvedl,
že pátý senát tu zvolil řešení s ohledem na to, „[…] aby jím řešená věc nebyla nadále prodlužována,
neboť byl toho názoru, že zde hmotněprávní povinnost posouzena byla, a nepovažoval ji za jakkoli spornou,
stejně jako krajský soud. To je právě důsledkem výše zmíněné situace řady sporů, kdy procesní fáze nastiňovala
i jiný způsob řešení, než k jakému dospěl rozšířený senát tohoto soudu. Podstatné je, že i tento způsob řešení
zahrnoval posouzení hmotněprávní povinnosti. V nyní projednávané věci se však krajský soud, jenž vycházel
z usnesení rozšířeného senátu, hmotněprávní stránkou poplatkové povinnosti vůbec nezabýval a s ohledem
na konstantní judikaturu i rozsah kasačního přezkumu tak nemůže učinit ani Nejvyšší správní soud“
(viz rozsudek č. j. 2 Afs 120/2015 – 31).
V.
Závěr a náklady řízení
[30] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
zrušil výrok II. a výrok III. napadeného rozsudku a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem vyjádřeným výše.
[31] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu