ECLI:CZ:NSS:2015:2.AFS.50.2015:60
sp. zn. 2 Afs 50/2015 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: multigate a. s.,
se sídlem Riegrova 6, Olomouc, zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem,
se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického
kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, proti rozhodnutím žalovaného
ze dne 5. 3. 2012, č. j. KrÚ 15712/2012, č. j. KrÚ 15720/2012, č. j. KrÚ 15731/2012,
a č. j. KrÚ 15722/2012, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 12. 2. 2015, č. j. 52 Af 23/2012 - 138,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 4114 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám
JUDr. Tomáše Vymazala, advokáta.
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
(dále jen „krajský soud“), jímž byla zrušena čtyři jeho rozhodnutí ze dne 5. 3. 2012,
č. j. KrÚ 15712/2012, č. j. KrÚ 15720/2012, č. j. KrÚ 15731/2012, a č. j. KrÚ 15722/2012.
Stěžovatel těmito rozhodnutími zamítl odvolání žalobce a současně potvrdil
rozhodnutí Městského úřadu Vysoké Mýto (dále jen „správce poplatku“) ze dne
17. 8. 2011, č. j. 23538/2011/OFI/IV, č. j. 23537/2011/OFI/IV, č. j. 23541/2011/OFI/IV
a č. j. 23528/2011/OFI/IV, jimiž správce poplatku nevyhověl žádostem žalobce o vrácení
přeplatku na místním poplatku za provozované výherní hrací přístroje nebo jiná technická herní
zařízení povolená Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu za celkové období
1. 8. 2010 – 30. 9. 2011 (dále jen „místní poplatek“). Stěžovatel rozhodoval podle §155 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „daňový řád“),
a obecně závazné vyhlášky města Vysoké Mýto č. 3/2010 o místním poplatku za provozovaný
výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí
podle jiného právního předpisu, která nabyla účinnosti dne 1. 8. 2010 (dále jen „vyhláška“).
Krajský soud poté, co zjistil, že otázka, která byla zásadní pro rozhodnutí ve věci,
tedy zda byl správce daně v daném případě povinen vydat platební výměr ve věci místního
poplatku, byla předmětem rozhodování rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
pod sp. zn. 2 Afs 68/2012, usnesením ze dne 14. 5. 2013, č. j. 52 Af 23/2012 – 99, řízení přerušil
do rozhodnutí rozšířeného senátu. Usnesením ze dne 2. 9. 2014, č. j. 52 Af 23/2012 – 109,
krajský soud rozhodl, že se v řízení pokračuje. Pak, vycházeje z usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2014, č. j. 2 Afs 68/2012 – 34 (dále též jen „usnesení
rozšířeného senátu“), dospěl k závěru, že správní orgány pochybily, pokud nevydaly platební
výměr na místní poplatek. Evidování uhrazené poplatkové povinnosti se tak ukázalo
být v rozporu s daňovým řádem a při rozhodování o vrácení přeplatku nebylo lze brát nezákonné
předepsání daňové povinnosti v potaz. Proto rozhodl tak, že napadená rozhodnutí stěžovatele
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel se domnívá, že usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
na přezkoumávanou věc nedopadá a krajský soud ani nezkoumal, zda byly naplněny všechny
v něm stanovené podmínky (stěžovatel tak ve vztahu k jednotlivým napadeným rozhodnutím
zmiňuje např. to, že žalobce nesplnil svou ohlašovací povinnost včas, nezaplatil místní poplatek
včas a ve správné výši apod.). Dle názoru stěžovatele nutno rozlišit mezi řízením o přeplatku
dle §155 daňového řádu a řízením dle §11 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích,
ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o místních poplatcích“),
které za splnění stanovených podmínek vede k vydání platebního výměru. Má za to, že v řízení
o přeplatku nemá být řešeno, zda má, nebo nemá být vydán platební výměr, ale pouze
to, zda je přeplatek evidován. Vyměřovací řízení není předmětem tohoto sporu. Dle názoru
stěžovatele vratitelný přeplatek na osobním daňovém účtu žalobce v okamžiku, kdy podal žádost
o jeho vrácení, neexistoval. Ten by existoval až ve chvíli, kdy by byl zrušen platební výměr,
o němž hovoří usnesení rozšířeného senátu. Stěžovatel také připomíná, že na vyměření
nedoplatku na místním poplatku má tři roky; vydání platebního výměru na místní poplatek
např. za období 1. 8. 2010 – 31. 12. 2010 je tedy nemožné. Na podporu svých názorů odkazuje
stěžovatel na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2014, č. j. 5 Afs 113/2013 – 41
(všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz),
v němž bylo konstatováno, že byť správce daně nevydal platební výměr, nebylo žalobci
jeho právo upřeno, neboť to, zda mu svědčila hmotněprávní povinnost a v jaké výši,
přezkoumaly správní orgány v rámci rozhodování o žádosti o vrácení přeplatku.
Stěžovatel nerozporuje závěry usnesení rozšířeného senátu a souhlasí
s tím, že by měl mít poplatník možnost bránit se i v případě, že poplatek uhradil,
nicméně má o něm pochybnosti. Upozorňuje však také na skutečnost, že to byl především
Nejvyšší správní soud, který svým přístupem zapříčinil nemožnost vyměření značné části
místního poplatku z důvodu uplynutí lhůt k vyměření.
Závěrem stěžovatel dodává, že je zcela bez pochybností, i s ohledem na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, že i kdyby došlo k vydání platebního výměru, ten by byl potvrzen
jak ze strany odvolacího orgánu, tak ze strany soudu. Žalobce nebyl nijak zkrácen
na svých právech, neboť pokud by předmětná zařízení nepodléhala poplatku, bylo by rozhodnutí
o přeplatku zrušeno z důvodu, že poplatek neměl být vybrán, k čemuž nedošlo.
Stěžovatel poukazuje také na to, že své stanovisko sdělil krajskému soudu v podání
ze dne 12. 9. 2014, na něž však krajský soud vůbec nereagoval, což činí jeho rozsudek
nepřezkoumatelným.
S ohledem na vše uvedené navrhuje stěžovatel rozsudek krajského soudu zrušit
a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V opačném případě žádá stěžovatel o přesné uvedení dalšího
postupu jak odvolacího orgánu, tak správce daně, aby nebyl v rozporu s daňovým řádem
a dalšími předpisy (především s lhůtami pro vyměření místního poplatku).
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že naplnil podmínky dané
usnesením rozšířeného senátu, a v jeho věcech tedy měl být vydán platební výměr. Až na základě
pravomocného platebního výměru mohl být poplatek zanesen do daňové evidence na daňový
účet žalobce. Pakliže pravomocné vyměření poplatku chybí, jakákoliv platba na takový místní
poplatek musí být jednoznačně evidována jako přeplatek. Žalobce pak souhlasí s názorem,
že jsou odlišnosti mezi řízením přeplatkovým a řízením vyměřovacím, když i Nejvyšší správní
soud opakovaně judikoval, že v řízení o přeplatku nelze posuzovat hmotněprávní povinnost,
ale je třeba vycházet z daňového účtu. Pouze v řízení vyměřovacím pak lze přezkoumat
povinnost z hlediska hmotného práva. Žalobce setrvává na svém názoru, že v testu vratitelnosti
přeplatku měl správce poplatku jednoznačně dospět k závěru, že poplatek nebyl vyměřen,
a tedy nebyl na daňovém účtu evidován. Závěrem se žalobce vyjadřuje také k rozsudku ve věci
sp. zn. 5 Afs 113/2013, se kterým nesouhlasí. V projednávané věci nebyla poplatková povinnost
ani její výše přezkoumávána a pátý senát se navíc odchýlil od ustálené praxe stanovené
mj. prvním senátem v rozsudku sp. zn. 1 Afs 85/2012 v závěru, že v rámci řízení o přeplatku
není možné přezkoumat samotnou hmotněprávní povinnost. Žalobce upozorňuje, že proti
rozsudku pátého senátu podal ústavní stížnost, o níž nebylo prozatím rozhodnuto,
a proto navrhuje řízení o kasační stížnosti do rozhodnutí Ústavního soudu ve věci
sp. zn. IV. ÚS 3089/2014 přerušit. S ohledem na uvedené navrhuje žalobce kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a za stěžovatele jedná
jeho zaměstnanec se zákonem požadovaným vzděláním. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je zpravidla způsobilé být předmětem
hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/2009 - 71).
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě
(viz např. rozsudek ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 - 74). Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze pak obecně považovat
takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl, tj. zda žalobu
zamítl, odmítl, nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem
spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení
a kdo byl rozhodnutím zavázán (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 78).
Nejvyšší správní soud, i s přihlédnutím ke svým dřívějším judikatorním závěrům, zjistil,
že z napadeného rozsudku je patrné, jaký skutkový stav vzal krajský soud za rozhodný
a jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech. Soud se tedy v odůvodnění
svého rozsudku vypořádal se všemi zásadními žalobními námitkami a uvedl, proč považoval další
námitky v této fázi řízení za nadbytečné (v tomto směru viz např. usnesení rozšířeného senátu
ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, č. 1566/2008 Sb. NSS).
Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pouze
v tom, že krajský soud v rozhodnutí nezohlednil jeho stanovisko, které mu sdělil v podání ze dne
12. 9. 2014. Zdejší soud k otázce povinnosti krajského soudu vypořádat se s námitkami
uplatněnými žalovaným upozorňuje na svou konstantní judikaturu. Například v rozsudku ze dne
12. 11. 2009, č. j. 1 As 64/2009 - 153, zdejší soud konstatoval, že „[n]ezohlednění důvodů uvedených
ve vyjádření žalovaného k žalobě nemůže být vadou ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Je to žalobce,
kdo určuje rozsah a meze přezkumu napadeného rozhodnutí v podobě žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.),
a proto nevypořádá-li se soud s argumentací žalovaného, pak tím může ovlivnit kvalitu a sílu svého právního
názoru, nikoli však zatížit své rozhodnutí vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti.“ Správní soud
je tak povinen vypořádat se pouze s žalobní argumentací; správní orgán musí naopak
svou argumentaci, jejíž správnost má krajský soud posoudit, vtělit do správního rozhodnutí.
Stěžovatel tak neučinil, a proto nemůže kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. obstát.
Nejvyšší správní soud považuje za jádro stěžovatelovy argumentace nesouhlas s aplikací
závěrů vyslovených v usnesení rozšířeného senátu na projednávanou věc. Stěžovatel se domnívá,
že ačkoli nebyly vydány platební výměry na předmětné poplatky, nemělo to vliv na zákonnost
napadených rozhodnutí, neboť v době žalobcových žádostí přeplatky na jeho daňovém účtu
neevidoval. Poukazuje zejména na to, že usnesení rozšířeného senátu pojednávalo o řízení
vyměřovacím, přičemž předmětem soudního přezkumu je řízení o vrácení přeplatku.
Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že se touto stěžejní argumentací stěžovatele
již zabýval, a to v rozsudku ze dne 30. 9. 2015, č. j. 2 Afs 120/2015 - 31. Za situace,
kdy se skutkový ani právní stav věcí v podstatě neliší a argumenty předestřené v kasační stížnosti
jsou identické, nemá Nejvyšší správní soud žádný rozumný důvod revidovat svůj právní názor
vyjádřený v citovaném rozsudku.
Předně Nejvyšší správní soud uvádí, že předmětem přezkumu v tomto řízení je skutečně
řízení o vrácení přeplatku podle §154 a 155 daňového řádu, a nikoliv řízení vyměřovací.
Dle těchto ustanovení je přeplatkem částka, o kterou úhrn plateb a vratek na kreditní straně
osobního daňového účtu převyšuje úhrn předpisů a odpisů na debetní straně osobního daňového
účtu. Požádá-li daňový subjekt správce daně o vrácení přeplatku a správce daně ověří, že se jedná
o vratitelný přeplatek, správce daně mu jej vrátí.
Nejvyšší správní soud se již povahou řízení o vrácení vratitelného přeplatku v minulosti
zabýval např. v rozsudku ze dne 9. 1. 2013, č. j. 1 Afs 58/2013 - 54, resp. ze dne 6. 8. 2008,
č. j. 1 Afs 101/2008 – 60. Ačkoli bylo v uvedených řízeních postupováno ještě podle
tehdy účinného zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů,
řízení o vrácení přeplatku dle jeho §64 bylo koncipováno podobně jako řízení
dle §154 a 155 daňového řádu; uvedená judikatura je proto použitelná i na nyní projednávanou
věc. Nejvyšší správní soud tak konstatuje, že při rozhodování o vrácení přeplatku na dani
(poplatku) má správní orgán postupovat následujícím způsobem. Nejprve zkoumá, zda vůbec
nějaký přeplatek daňovému subjektu vznikl a zdali jej na některé z daní/některém poplatku
eviduje. Zjistí-li, že tomu tak je, zkoumá další podmínky pro zacházení s tímto přeplatkem
(§154 odst. 2 - 4 daňového řádu), tj. ověří, zda se jedná o vratitelný přeplatek. Posuzuje,
jestli neexistuje předpoklad, že do deseti dnů dojde k předepsání platební povinnosti (novinka
oproti předchozí právní úpravě), dále zda neeviduje on sám nedoplatek na jiných daňových
účtech daňového subjektu nebo zda některý z jiných správců daně neuplatnil požadavek
na úhradu jím evidovaných nedoplatků téhož daňového subjektu. Až v situaci, kdy tomu tak není,
je oprávněn a zároveň povinen takový vratitelný přeplatek na základě žádosti daňového subjektu
vrátit. Uvedené podmínky musí nastat kumulativně. Pokud však správní orgán dospěje k závěru,
že žádný přeplatek neeviduje nebo že se nejedná o přeplatek vratitelný, žádost o vrácení přeplatku
zamítne. Je tak evidentní, že se jedná o řízení, jehož účelem není posuzovat hmotněprávní
stránku vzniku daňové/poplatkové povinnosti, nýbrž pouze to, zda vznikla a byla vybrána
zákonem stanoveným způsobem. S ohledem na povahu soudního přezkumu ve správním
soudnictví se v rámci přezkumu takového rozhodnutí správní soud zabývá pouze
tím, zda správní orgány při posuzování vrácení přeplatku na dani postupovaly podle výše
uvedených kritérií.
Nejvyšší správní soud stěžovatele upozorňuje, že si v kasační stížnosti protiřečí,
když na jedné straně tvrdí, že řízení o vrácení přeplatku je řízením toliko evidenčním,
v němž má být řešeno pouze to, zda přeplatek byl evidován nebo nikoli. Na straně druhé
však poukazuje na rozsudek zdejšího soudu v obdobné věci ze dne 29. 8. 2014,
č. j. 5 Afs 113/2014 – 41, v němž pátý senát přijal závěr, že ačkoli v tamějším řízení správce daně
platební výměr nevydal, nebylo stěžovateli upřeno právo na přezkum sporné poplatkové
povinnosti, neboť ta byla přezkoumána právě v rámci rozhodování o vrácení přeplatku. Obecně
ovšem řízení o vrácení přeplatku není tím prostředkem, v němž by měla být přezkoumávána
hmotněprávní povinnost poplatníka poplatek/daň uhradit.
Nejvyšší správní soud podotýká, že si je vědom uvedeného rozhodnutí pátého
senátu ze dne 29. 8. 2014, č. j. 5 Afs 113/2014 – 41, nicméně je názoru, že předmětná otázka,
zda bylo povinností správce daně vydat platební výměr, byla předmětem posouzení ze strany
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v již citovaném usnesení ze dne 24. 6. 2014,
č. j. 2 Afs 68/2012 - 34 (viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2010,
č. j. 1 As 77/2010 - 95).
Rozšířený senát v usnesení ze dne 24. 6. 2014, č. j. 2 Afs 68/2012 - 34, dospěl
k závěru, že správce místního poplatku má povinnost vydat platební výměr podle
§139 či 147 odst. 1 daňového řádu a řádně jej doručit, pokud nejpozději v poslední den lhůty,
ve které byl poplatník povinen splnit ohlašovací povinnost (§14 odst. 2 zákona o místních
poplatcích), sdělil poplatník kvalifikovaným způsobem své pochybnosti a současně o vydání
platebního výměru požádal, přestože místní poplatek ve stanovené lhůtě včas a ve správné výši
uhradil. V případě nečinnosti správce místního poplatku nedochází k vystavení platebního
výměru dle §140 daňového řádu.
V případě sporné poplatkové povinnosti je proto správce poplatku povinen postupovat
obdobným způsobem, jako by pochybnosti o poplatkové povinnosti byly na jeho straně,
tj. vyměření poplatkové povinnosti oznámí poplatníkovi doručením platebního výměru,
který musí být odůvodněn a proti kterému je možné se odvolat, přestože je či bude poplatek včas
a řádně uhrazen. Daňový řád takový postup umožňuje dle §139 nebo §147 odst. 1.
Nejvyšší správní soud uvádí, že se v nyní projednávané věci nehodlá odchylovat
od závěrů vyjádřených v usnesení rozšířeného senátu, neboť situaci po rozsudku pátého senátu
nepovažuje za konflikt judikatury. Vzdálení se od těchto závěrů pátým senátem bylo důsledkem
jeho snahy o prosazení řešení, kterým by jím souzená věc nebyla nadále prodlužována,
neboť byl toho názoru, že zde hmotněprávní povinnost posouzena byla, a nepovažoval
ji za jakkoli spornou, stejně jako krajský soud. To je právě důsledkem výše zmíněné situace řady
sporů, kdy procesní fáze nastiňovala i jiný způsob řešení, než k jakému dospěl rozšířený senát
tohoto soudu. Podstatné je, že i tento způsob řešení zahrnoval posouzení hmotněprávní
povinnosti. V nyní projednávané věci se však krajský soud, jenž vycházel z usnesení rozšířeného
senátu, hmotněprávní stránkou poplatkové povinnosti vůbec nezabýval a s ohledem
na konstantní judikaturu i rozsah kasačního přezkumu tak nemůže učinit ani Nejvyšší správní
soud. Krajskému soudu pak nelze vytýkat, že po rozhodnutí rozšířeného senátu postupoval
podle jeho právního názoru a nezvolil jiný způsob řešení, který by sice z hlediska ochrany práv
žalobce rovněž mohl obstát, nicméně se odchyloval od toho, který jako správný označil rozšířený
senát. S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud nepovažoval za důvodný ani návrh žalobce
na přerušení řízení do doby, než o jeho ústavní stížnosti proti rozsudku pátého senátu rozhodne
Ústavní soud.
Pokud jde o aplikaci uvedených závěrů rozšířeného senátu na nyní projednávanou věc,
nejprve je nutné uvést, že se stěžovatel mýlí, má-li za to, že se na něho uvedené usnesení
nevztahuje. Jak již bylo shora objasněno, v rámci řízení o vrácení přeplatku je správní orgán
povinen zkoumat mj. to, zda přeplatek vznikl, tudíž zkoumat, zda byla částka připsaná
na daňový/poplatkový účet poplatníka uhrazena na základě zákonného podkladu.
Proto krajský soud postupoval zcela v souladu se zákonem i usnesením rozšířeného senátu,
považoval-li za zásadní posuzovat otázku, zda bylo povinností správce poplatku vydat na místní
poplatek platební výměr, nebo nikoli, a jestli tedy platba uhrazená žalobcem byla evidována
jako úhrada místního poplatku za příslušné období v souladu se zákonem, nebo se jednalo
o plnění bez právního důvodu, tedy o přeplatek.
Stěžovatel se domnívá, že se krajský soud nevypořádal se všemi podmínkami stanovenými
usnesením rozšířeného senátu, přičemž ve vztahu k jednotlivým napadeným rozhodnutím namítá
např., že žalobce poplatek neuhradil včas, ve správné výši nebo že svou ohlašovací povinnost
splnil opožděně (téměř shodné výtky uplatnil i v podání ze dne 12. 9. 2014 v řízení před krajským
soudem, na které v kasační stížnosti odkazoval). Krajský soud objasnil, proč považoval žádost
žalobce o vydání platebního výměru za řádnou (splňující kritéria daná usnesením rozšířeného
senátu). Žalobce zaslal správci poplatku podání „Žádost o spolupráci“ a „Splnění ohlášení
s výhradou“, jimiž výslovně požádal o vydání platebního výměru, přičemž v ohlášení s výhradou
popsal, proč se domnívá, že jím provozovaná zařízení poplatkové povinnosti nepodléhají.
Uvedené ohlášení s výhradou je součástí spisu krajského soudu, stěžovatel je žádným způsobem
nezpochybnil, a proto z něj mohl krajský soud vycházet. Nejvyšší správní soud uznává, že krajský
soud k splnění podmínek vydání platebního výměru v nyní posuzované věci pouze konstatoval,
že „žalobce jako poplatník kvalifikovaným způsobem sdělil správci místního poplatku
své pochybnosti a současně o vydání platebního výměru požádal, přestože místní poplatek
ve stanovené lhůtě včas a ve správné výši uhradil (tuto skutečnost ani žalovaný nepopírá).“
Krajský soud však založil napadený rozsudek na závěru, že nezákonnost napadených rozhodnutí
je dána již tím, že správce poplatku nijak nereagoval na podání žalobce obsahující pochybnosti
o jeho poplatkové povinnosti a žádost o vydání platebního výměru. Nejvyšší správní soud
se s tímto názorem ztotožňuje, neboť je zřejmé, že správní orgány založily svá rozhodnutí
na tom, že platební výměr vydávat nemusí, a to ani v případě, pokud poplatník svou poplatkovou
povinnost kvalifikovaným způsobem zpochybní. Správce poplatku ve svých rozhodnutích
pouze uvedl, že žalobce nemá na místním poplatku evidován vratitelný přeplatek.
Rovněž stěžovatel se v tomto směru v napadených rozhodnutích omezil na odůvodnění,
že žalobce měl (hmotněprávní) povinnost poplatky za jiná technická herní zařízení uhradit,
a proto mu u správce poplatku nevznikl ani vratitelný přeplatek. Napadená rozhodnutí
tedy nemohou obstát již z toho důvodu, že stěžovatel v nich zcela pominul zodpovědět pro nyní
posuzovanou věc zásadní otázku (za situace, kdy byla podána kvalifikovaná žádost žalobce
o vydání platebního výměru), tj. zda byl místní poplatek předepsán zákonným způsobem,
a v důsledku toho se vůbec nezabýval ani jednotlivými podmínkami pro vydání platebního
výměru (o čemž ostatně svědčí i to, že jádrem jeho kasační argumentace je přesvědčení,
že usnesení rozšířeného senátu se na nyní posuzovaný případ nevztahuje). Kategorický názor
krajského soudu, že v nyní posuzované věci byly splněny podmínky pro vydání platebního
výměru, je tedy sice s ohledem na námitky stěžovatele poněkud předčasný a nedostatečně
konkretizovaný (ve vztahu k jednotlivým napadeným rozhodnutím), avšak sám o sobě nemůže
způsobit nezákonnost napadeného rozsudku, neboť jeho úvaha o subsidiaritě soudního
přezkumu je v tomto ohledu v zásadě správná (jak již bylo konstatováno výše, stěžovatel
měl své úvahy, vyjádřené např. v podání krajskému soudu ze dne 12. 9. 2014, uvést v odůvodnění
napadeného rozhodnutí). Nadto je možné dodat, že pokud mají správní orgány povinnost vydat
platební výměr za situace, kdy poplatník místní poplatek uhradí včas a ve správné výši
(za podmínek daných usnesením rozšířeného senátu), tím spíše měly povinnost vydat platební
výměr za situace, kdy samy měly pochybnosti o řádném splnění poplatkové povinnosti.
Stěžovateli lze dát zčásti za pravdu v tom, že odpověď na otázku, zda a kdy je nutné
vydat platební výměr na místní poplatek, nebyla do rozhodnutí rozšířeného senátu zcela
jasná a že Nejvyšší správní soud také před tímto rozhodnutím zastával ve svých
rozhodnutích různé názory. Stěžovatel se domnívá, že tato skutečnost nemůže jít k jeho tíži.
Na tomto místě však Nejvyšší správní soud musí zopakovat již jednou uvedené,
tedy, že dysfunkce veřejné moci nelze klást k tíži jednotlivce (viz jeho rozsudky ze dne
11. 9. 2008, č. j. 1 As 30/2008 - 49, publ. pod. č. 1746/2009 Sb. NSS, a ze dne 9. 7. 2009,
č. j. 7 As 17/2009 - 61, publ. pod č. 2408/2011 Sb. NSS, byť tyto rozsudky na nyní posuzovanou
věc přímo nedopadají, vyjadřují uvedený obecnější princip). Za jednotlivce je však nutno
považovat žalobce, a nikoliv stěžovatele, jenž v řízení o místním poplatku, ať už se jedná o řízení
vyměřovací nebo řízení o vrácení přeplatku, vystupoval vůči žalobci ve vrchnostenském
postavení jako orgán veřejné moci, stejně jako správní soudy. Uvedená výtka je tak irelevantní.
Žádá-li konečně stěžovatel o sdělení, jak má postupovat v případě potvrzení rozsudku
krajského soudu, Nejvyšší správní soud uvádí, že na stěžovateli bude v dalším řízení znovu
posoudit odvolání žalobce s ohledem na závěry plynoucí z tohoto rozsudku a usnesení
rozšířeného senátu. Stěžovatel tak znovu posoudí, zda na účtu žalobce eviduje přeplatek
na místním poplatku za předmětné období, a v případě, že dospěje k závěru, že přeplatek existuje,
přezkoumá podmínky, zda se jedná o přeplatek vratitelný; dospěje-li ke kladnému závěru,
bude jeho povinností vrátit uvedený přeplatek žalobci. Pokud se jedná o eventuální vydání
platebního výměru, tato otázka není předmětem tohoto řízení, neboť nyní projednávaná
věc se netýká řízení vyměřovacího, ale řízení o vrácení přeplatku. Nejvyšší správní soud však obiter
dictum upozorňuje toliko na skutečnost, jak to ostatně naznačil také stěžovatel v kasační stížnosti,
že dle §148 odst. 1 daňového řádu daň (poplatek) nelze stanovit po uplynutí lhůty pro stanovení
daně, která činí 3 roky. Správce poplatku tak musí posoudit, jestli nenastaly zákonem předvídané
okolnosti, které tuto lhůtu prodlužují, a pokud takové skutečnosti neexistují, bude jeho právo
vyměřit místní poplatek za posuzovaná období prekludováno.
V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody a zdejší soud neshledal
ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo
uplatněné námitky podle §109 odst. 4 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce měl ve věci plný úspěch, a tak má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
proti stěžovateli, který neúspěšně podal kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu.
Náklady řízení na straně žalobce spočívají v jednom úkonu právní služby (podání
vyjádření ke kasační stížnosti) a v paušální náhradě hotových výdajů advokáta, tedy ve výši
1 x 3100 Kč a 1 x 300 Kč, celkem 3400 Kč [dle §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d)
a §13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Protože advokát
zastupující žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku 714 Kč
odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových
výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§57 odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovatel je tedy povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku
4114 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu