ECLI:CZ:NSS:2019:6.AFS.343.2018:57
sp. zn. 6 Afs 343/2018 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: IRON HOUSES s.r.o.,
se sídlem Karlovo náměstí 22/16, Vnitřní Město, Třebíč, zastoupený JUDr. Ing. Radanem
Tesařem, advokátem, se sídlem Chodská 1366/9, Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne
31. 10. 2016, č. j. 48070/16/5100-41458-711539 a č. j. 48069/16/5100-41458-711539, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2018,
č. j. 31 Af 1/2017 - 92,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
IV. Žalobci se v rací soudní poplatek za kasační stížnost žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2018, č. j. 31 Af 1/2017 - 92, ve výši 5.000 Kč,
který bude z účtu Nejvyššího správního soudu vyplacen žalobci do třiceti dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 10. 10. 2018, č. j. 31 Af 1/2017 - 92 (dále „napadený rozsudek“), jímž krajský soud
zamítl žalobu proti rozhodnutím žalovaného ze dne 31. 10. 2016, č. j. 48070/16/5100-41458-
711539 (dále „napadené rozhodnutí 1“) a č. j. 48069/16/5100-41458-711539 (dále „napadené
rozhodnutí 2“).
[2] Napadeným rozhodnutím 1 bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno 9 rozhodnutí
Finančního úřadu pro Kraj Vysočina, Územní pracoviště v Třebíči, ze dne 1. 9. 2016, kterým byly
vydány zajišťovací příkazy, jimiž bylo žalobci uloženo, aby okamžikem vydání
těchto zajišťovacích příkazů zajistil úhradu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období
2. až 4. čtvrtletí 2012, únor 2013, březen 2013, červen 2013, září 2013, říjen 2013 a srpen 2014,
která dosud nebyla stanovena, složením jistoty v celkové výši 2.379.694 Kč na depozitní účet
správce daně. Žalovaný popsal, že v červnu 2015 byla u žalobce zahájena daňová kontrola na daň
z příjmů právnických osob a na dani z přidané hodnoty. Žalovaný měl za to, že zde byla splněna
podmínka odůvodněné obavy pro vydání zajišťovacích příkazů. V průběhu daňové kontroly bylo
zjištěno, že jedním z dodavatelů žalobce je i společnost Tales Market, která žalobci fakturovala
převážně dodávky ocelových konstrukcí; tato společnost se správcem daně nespolupracuje,
neplní své povinnosti vztahující se ke správě daně, nezveřejňuje svoje účetní závěrky,
kromě peněžních prostředků na bankovním účtu nedisponuje žádným majetkem a od 1. 3. 2016
je nespolehlivým plátcem daně z přidané hodnoty. K bankovnímu účtu této společnosti
má přitom dispoziční oprávnění jeden z jednatelů žalobce. Společnost Tales Market je dále
podezřelá z vystavování faktur na fiktivní zdanitelná plnění a daň z přidané hodnoty
z deklarovaných dodávek pro obchodní společnost ASIMO. Jediným společníkem a jednatelem
společnosti ASIMO je druhý z jednatelů žalobce; tato společnost se rovněž od 3. 4. 2016 stala
nespolehlivým správcem daně. Správce daně dále zjistil, že žalobce a společnost Tales Market
jsou zapojeny do řetězce korporací, které si mezi sebou navzájem přeposílají peněžní prostředky,
jež jsou nakonec vybírány v hotovosti; tyto společnosti jsou v současné době prověřovány orgány
činnými v trestním řízení z důvodu podezření na řetězový podvod.
[3] S ohledem na tyto pochybnosti správce daně vydal výzvu k prokázání skutečností;
na uvedenou výzvu žalobce nedostatečně reagoval a podle žalovaného neprokázal,
že deklarované ocelové konstrukce byly skutečně dodány a že k přijetí zdanitelného plnění
skutečně došlo tak, jak bylo formálně deklarováno. Jako pomůcku pro stanovení výše zajišťované
daně za předmětná zdaňovací období správce daně využil údaje v podaných daňových přiznáních
k dani z přidané hodnoty za daná zdaňovací období. Částku přijatých zdanitelných plnění ponížil
o částku odpovídající zpochybněným dodávkám ocelových konstrukcí od společnosti
Tales Market.
[4] Žalovaný se dále zabýval tím, zda byl splněn druhý předpoklad pro vydání zajišťovacího
příkazu v podobě odůvodněné obavy ohledně budoucího vybrání takové daně. Správce daně
uvedl, že tato obava vyplývá z majetkových poměrů a dosavadního chování žalobce,
které neposkytují záruku v tom směru, že předmětnou daň v době její splatnosti řádně
a včas uhradí. K majetkovým poměrům žalobce bylo zjištěno, že žalobce je provozovatelem
jednoho motorového vozidla, jehož vlastníkem je společnost UniCredit Leasing CZ; žalobce
je dále vlastníkem či spoluvlastníkem řady pozemků (ovocného sadu a pozemků - orné půdy),
jejichž hodnota dle bonitovaných půdně ekologických jednotek dosahuje řádu desetitisíců Kč.
Žalobce disponuje taktéž bankovním účtem, jehož zůstatek ke dni 22. 8. 2016 činil asi 40.710 Kč.
Tento majetek zjevně nedostačuje k úhradě předmětné daně. Žalobce je dále společníkem
3 společností, které však negenerují žádný obrat, které mají takřka nulovou hodnotu,
nebo které sice disponují majetkem (společnost BD ŘÍČANY), ale ten je likvidní,
tudíž jej tato společnost nemusí již mít. Navíc posledně uvedená společnost dlouhodobě vykazuje
vyšší hodnotu přijatých plnění než plnění uskutečněných. S ohledem na daňová přiznání žalobce
správce daně dospěl k závěru, že žalobce postupně svou činnost utlumuje. Z účetních výkazů
nadto vyplývá, že žalobce je fakticky předlužen. Správce daně v tomto směru poukázal
na rizikové vzorce chování žalobce, kdy jeho jednatelé jsou součástí řetězce společností,
které jsou prověřovány orgány činnými v trestním řízení z důvodu podezření na řetězový podvod
a které se postupně zbavují svého majetku. Žalovaný měl za to, že správce daně dostatečně
vysvětlil, že hrozí nebezpečí z prodlení, které je spatřováno v povaze žalobcových aktiv,
které jsou velmi likvidní. I nemovitý majetek může žalobce poměrně snadno a rychle zcizit,
neboť katastrální úřad pouze zkoumá to, zda jsou splněny podmínky pro vklad; správce daně
nemůže po podání návrhu na vklad do procesu změny vlastnického práva nijak zasahovat.
Nebezpečí z prodlení taktéž vyplývá z dosavadních vzorců chování jednatele žalobce,
který se v rámci společnosti ASIMO zbavil nejhodnotnějších majetkových aktiv této společnosti.
Žalovaný neměl za to, že by v projednávané věci byla porušena zásada přiměřenosti, neboť byly
splněny zákonné podmínky pro vydání zajišťovacího příkazu, který nemůže být nahrazen
jiným institutem. Žalobcem zmíněné alternativní způsoby zajištění daně nadto předpokládají
minimálně již existenci neuhrazené daně; ta však v dané věci dosud nebyla stanovena.
[5] K jednotlivým námitkám žalobce žalovaný uvedl, že správce daně mu nevytýkal údajnou
nekontaktnost, ale pouze konstatoval, že na adrese sídla má žalobce zřízenu pouze poštovní
schránku, jiné prostory nebyly zjištěny. Správci daně bylo známo, že žalobce disponuje několika
živnostenskými oprávněními. Pochybnosti správce daně ohledně dodávky ocelových konstrukcí
společností Tales Market nejsou dány předmětem činnosti této společnosti, ale tím, že žalobce
jednoznačně neprokázal, že se obchodní případ udál tak, jak bylo deklarováno. Žalobci není
přičítáno k tíži, že tato společnost je nyní nekontaktní nebo že se stala nespolehlivým plátcem;
správce daně tyto skutečnosti pouze konstatoval. Pochybnosti mohl žalobce řádně vysvětlit reakcí
na předchozí výzvu správce daně. Vlastní námitky žalobce stran prokázání uskutečnění dodání
žalovaný odkázal do nalézacího řízení. To, zda se žalobce skutečně účastnil řetězového daňového
podvodu, bude zjištěno až v rámci řízení vedeného orgány činnými v trestním řízení. Správce
daně stran hodnocení aktiv žalobce správně poukázal na to, že pohledávky nemusí být žalobci
uhrazeny v jím deklarované výši. Správce dně při vydání zajišťovacích příkazů neměl zkoumat,
zda jejich uložení by bylo likvidační. S ohledem na text daňového řádu správce daně nemohl
zvažovat, že žalobce hodlal dosud nestanovenou daň hradit v pravidelných platbách.
Pokud se žalobce dovolává toho, že provádí výstavbu, s níž jsou spojeny náklady, přičemž zisky
lze očekávat až v budoucnosti, vysvětlil žalovaný, že o rozestavěných stavbách měl žalobce řádně
účtovat. Pokud tedy žalobce správně zaúčtoval tyto stavby, neměla by mít tato skutečnost
negativní vliv na jeho bilanci. Správce daně při hodnocení ekonomické situace žalobce vycházel
z údajů, které žalobce sám deklaroval v podaných daňových přiznání a jejich přílohách.
Vyčkávání na případné budoucí zisky žalobce by popřelo smysl zajišťovacího příkazu
jako rozhodnutí předstižné povahy. Žalovaný přitom souhlasil s úvahou správce daně,
podle které, pokud žalobce vykazuje záporný vlastní kapitál, se v případě žalobce vyskytují znaky
předlužení.
[6] Napadeným rozhodnutím 2 bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzena 2 rozhodnutí
Finančního úřadu pro Kraj Vysočina, územní pracoviště v Třebíči ze dne 1. 9. 2016,
č. j. 1476355/16/2912-00540-702148 a č. j.1476611/16/2912-00540-702148, kterým byly vydány
zajišťovací příkazy, jimiž bylo žalobci uloženo, aby okamžikem oznámení těchto zajišťovacích
příkazů zajistil úhradu daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2012 a 2013,
která dosud nebyla stanovena, složením jistoty v celkové výši 544. 291 Kč na depozitní účet
správce daně. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný dospěl k týmž závěrům
jako v napadeném rozhodnutí 1.
[7] Žalobce podal proti napadeným rozhodnutím žalobu ze dne 2. 1. 2017 ke krajskému
soudu, v níž namítal, že finanční orgány se dostatečně nezabývaly jeho podnikatelskou činností
a řádnou daňovou minulostí. Měl za to, že finanční orgány nezdůvodnily vznik předpokladu
stanovení budoucí daňové povinnosti, přičemž nemohly vše odkázat do vlastního nalézacího
řízení. Správce daně v tomto směru pouze vyšel ze závěrů daňové kontroly, podle níž se žalobci
nepodařilo prokázat, že na jednotlivé zakázky použil ocelové konstrukce v množství
fakturovaném korporací Tales Market; nebylo přitom jakkoli zohledněno to, že se jednalo
o skutečné zboží, které při svém podnikání i podle finančních orgánů používal, když je dále
dodával svým odběratelům. V průběhu daňové kontroly se snažil poukázat na to,
že jeho skutkové verzi odpovídají i jednotlivé výpovědi příslušných svědků. Není přitom reálné,
aby byl schopen doložit nakládání s každým jednotlivým kusem ocelové konstrukce. Zdůraznil,
že dle jeho informací byly veškeré daňové povinnosti společnosti Tales Market vzniklé
v důsledku jemu dodaných ocelových konstrukcí v plné výši uhrazeny. Následná nekontaktnost
této společnosti mu nemůže být kladena k tíži. Závěry o budoucím stanovení daňové povinnosti
jsou podle něj předčasné, neboť má za to, že nadále bude probíhat komplikované dokazování
stran této obchodní spolupráce; nesouhlasil s prozatímním závěrem finančních orgánů,
že se zapojil do řetězce korporací, které si mezi sebou navzájem přeposílají peněžní prostředky,
jež jsou nakonec vybírány v hotovosti. Pozastavil se rovněž nad tím, že finanční orgány
nerozlišují mezi předmětem činnosti a předmětem podnikání. Nesouhlasil s tím, že by byly
doloženy jakékoli obavy stran nedobytnosti budoucí daně, neboť finanční orgány dovozují,
že tyto obavy tu jsou bez ohledu na formu a stav majetku. Poukázal na to, že on sám
nebo jeho dceřiné společnosti vlastní několik pozemků o celkové výměře cca 20000 m
2
,
které jsou určeny k investiční výstavbě, tudíž jejich hodnota je značná. Použití oceňovací vyhlášky
je podle žalobce naprosto vyloučené. K těmto pozemkům nadto správce daně zřídil zástavní
právo. To, že jsou pozemky převoditelné, nelze klást k jeho tíži, neboť na základě
této argumentace by bylo možné vždy dovodit obavy z budoucí nedobytnosti daně. Za účelové
označil úvahy finančních orgánů stran finanční situace jeho dceřiné společnosti BD ŘÍČANY
s. r. o. a komplikovanosti pohledávek žalobce. Finanční orgány se ve vztahu k prozatímní
výstavbě nesprávně zabývaly pouze účetními aspekty takové operace. Nebyly rovněž zkoumány
možnosti využití jiných procesních institutů. Finanční orgány v neposlední řadě nesprávně
posoudily otázku účinnosti zajišťovacích příkazů jejich vydáním.
[8] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že rozhodnutí
žalovaného nejsou nepřezkoumatelná, neboť se v nich žalovaný vypořádal se všemi námitkami
žalobce, o čemž svědčí i to, že žalobce proti těmto závěrům obsáhle brojí. Měl za to, že správce
daně pouze rozporoval část podnikatelské činnosti žalobce, a to ve vztahu ke společnosti Tales
Market, s cílem získat neoprávněné daňové zvýhodnění; tím nebyla nijak zpochybněna
podnikatelská činnost žalobce jako taková. Soud rovněž označil za přezkoumatelné úvahy
finančních orgánů stran volby účinnosti a vykonatelnosti zajišťovacích příkazů. K věci samé
a posouzení zákonností napadených rozhodnutí krajský soud nejprve obsáhle citoval z judikatury
správních soudů vztahující se k zajišťovacím příkazům. Konstatoval, že první podmínka
pro vydání zajišťovacího příkazu v podobě pravděpodobnosti budoucího stanovení daně může
být odůvodněna skutečnostmi, z nichž vyplývá závěr o účasti daňového subjektu na daňovém
podvodu. Jedním z dodavatelů žalobce byla společnost Tales Market fakturující žalobci převážně
dodávky ocelových konstrukcí, která však se správcem daně nespolupracuje a neplní
své povinnosti na úseku správy daní, přičemž disponuje pouze penězi na bankovním účtu,
k němuž má dispoziční oprávnění jeden z jednatelů žalobce. Tato společnost je podezřelá
z vystavování faktur na fiktivní zdanitelná plnění a daň z přidané hodnoty z deklarovaných
dodávek pro obchodní společnost ASIMO, jejímž jediným společníkem je druhý z jednatelů
žalobce. Žalobce společně s Tales Market jsou zapojeni do řetězce korporací
mezi sebou si přeposílajících peněžní prostředky následně vybírané v hotovosti,
přičemž tyto korporace jsou prověřovány orgány činnými v trestním řízení. Správce daně
proto pochybuje o tom, že dodávky ocelových konstrukcí od společnosti Tales Market proběhly
skutečně tak, jak bylo formálně deklarováno. Žalobce totiž neprokázal, že deklarované ocelové
konstrukce byly skutečně dodány a že náklady ve formě dodávek těchto ocelových konstrukcí
jsou nákladem vynaloženým na zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Soud se ztotožnil s tím,
že podrobné dokazování stran daňové povinnosti žalobce bude muset být provedeno v nalézacím
řízení; v předmětném řízení pro něj nebylo místo. Stran naplnění druhé podmínky pro vydání
zajišťovacích příkazů v podobě obavy o budoucí dobytnost daně odkázal na závěry finančních
orgánů ohledně majetkové situace žalobce. Žalobce v průběhu daňového nebo soudního řízení
neprokázal svá tvrzení o značné hodnotě jeho pozemků. Jako nevhodnou sice soud označil
úvahu finančních orgánů ohledně rychlé převoditelnosti předmětných pozemků,
avšak to podle jeho názoru nepředstavuje vadu odůvodňující zrušení napadených rozhodnutí.
S ohledem na zařazení institutu zajištění daně v daňovém řádu se finanční orgány nemohly
zabývat nástroji, které je možné užít až při hrazení daně.
II.
[9] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost
ze dne 22. 11. 2018, v níž uvedl, že ji podává z důvodů dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
V doplnění ze dne 7. 1. 2019 namítal, že finanční orgány se k celé věci postavily značně nedbale
a řádně neodůvodnily všechny podmínky nutné pro vydání zajišťovacích příkazů.
Podle jeho názoru nebyla přezkoumatelným způsobem uvedena pravděpodobnost budoucího
stanovení daňové povinnosti stěžovatele. Finanční orgány pouze obecně konstatovaly zaviněné
zapojení stěžovatele do nějakého daňového podvodu bez doložení, že došlo ke ztracení DPH
v tomto řetězci a že stěžovatel o svém zapojení do tohoto podvodného řetězce věděl. V průběhu
daňového řízení nadto nebylo stěžovateli zřejmé, zda má prokazovat uskutečnění zdanitelného
plnění nebo to, že se neúčastnil daňového podvodu. Původně totiž správce daně tvrdil,
že se jednalo o daňový podvod, aby následně ve zprávě o daňové kontrole konstatoval, že nebyla
prokázána fakticita přijetí plnění. Náležitostmi údajného daňového podvodu se nikdo
dostatečným způsobem nezabýval. S ohledem na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu
zdůrazňoval, že nelze od otázky existence dosud nestanovené daňové povinnosti zcela
odhlédnout. Napadený rozsudek považoval za rozporný v tom, že na jednu stranu tvrdí,
že svá tvrzení stěžovatel neprokázal, na druhou stranu mu znemožnil provedení
jím navrhovaných důkazních prostředků. Pokud je stěžovateli vytýkáno, že jeho jednatel měl
dispoziční oprávnění k bankovnímu účtu jeho dodavatele, jednalo se o zcela standardní postup
s ohledem na to, že stěžovatel půjčil tomuto dodavateli výrobní linku, tudíž požadoval kontrolu
nad tokem finančních prostředků v předmětné době; dispozičního oprávnění nadto jednatel
stěžovatel nikdy nevyužil.
[10] Ve vztahu k druhé podmínce pro vydání zajišťovacího příkazu v podobě obavy z budoucí
nedobytnosti daně měl za to, že finanční orgány tuto podmínku dovodily bez ohledu na formu
a stav jeho majetku. Pro posouzení této podmínky je přitom irelevantní, zda se měl stěžovatel
zapojit do daňového podvodu. Nebylo vzato do úvahy, že stěžovatel a dceřiné společnosti vlastní
řadu nemovitých věcí, jež mají hodnotu několika desítek milionů Kč. Posouzení
jejich administrativní ceny bylo nadto provedeno v rozporu se zákonem. Aplikací obdobného
přístupu by podle stěžovatele vedlo k tomu, že všichni developeři by byli nesolventní,
pokud by se jejich nemovitý majetek oceňoval toliko úředními cenami. Předmětné pozemky
nadto jsou určeny k nezemědělskému užití, tudíž se nemohlo postupovat postupem zvoleným
správcem daně. V rámci řízení o zajištění daně ostatně k těmto pozemkům bylo zřízeno zástavní
právo. Správce daně rovněž účelově zpochybnil skutečnost, že dceřiná společnost vlastní oběžná
aktiva v celkové hodnotě cca 3 mil. Kč. Nesouhlasil se závěry soudu a finančních orgánů,
že důvodnou obavu zakládá již samotný typ jeho majetku, který je likvidní. Nadto prodejem
tohoto majetku by stěžovatel získal prostředky k úhradě daňové povinnosti. Soud rovněž
pochybil závěrem, že v řízení o zajištění daně nemohou být zvažovány instituty jako posečkání
či splátkování daně, neboť to je v rozporu s recentní rozhodovací praxí správních soudů. Nebyly
přitom zjištěny žádné kroky ani aktivní pokusy o utlumení ekonomické činnosti stěžovatele.
Stěžovatel měl za to, že se krajský soud rovněž nevypořádal se závěry finančních orgánů
o jeho předlužení. Měl a to, že bylo prokázáno, že nehrozilo jakékoli nebezpečí z prodlení
odůvodňující aplikaci rychle vykonatelnosti zajišťovacích příkazů.
[11] V podání ze dne 29. 1. 2019 stěžovatel setrval na své kasační argumentaci a obsáhle
citoval z judikatury Nejvyššího správního soudu, která podle něj na případ dopadá.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 11. 3. 2019 uvedl, že argumentace
stěžovatele stran neprokázání jeho účasti na daňovém podvodu je nepřípustná,
jelikož ji stěžovatel včas neuplatnil v řízení před krajským soudem. Žalovaný zopakoval,
že zajišťovací příkazy byly vydány z důvodu, že stěžovatel pravděpodobně neprokáže
uskutečnění zdanitelných plnění; o tom ostatně svědčí i to, že následně byly správcem daně
skutečně vydány příslušné platební výměry doměřující DPH z důvodu neprokázání faktického
uskutečnění předmětných zdanitelných plnění deklarovaným dodavatelem, resp. doměřující daň
z příjmů právnických osob. Pokud se stěžovatel dovolává recentní judikatury Nejvyššího
správního soudu, měl za to, že ta na jeho případ s ohledem na odlišné okolnosti případu
nedopadá. Důvodné obavy o dobytnosti daně byly v projednávané věci založeny špatnou
hospodářskou situací stěžovatele a utlumováním jeho činnosti a jeho personálním propojením
na další společnosti, které se svého majetku zbavovaly. Jednatel a společník stěžovatele byli
nadto v mezidobí odsouzeni pro příslušné trestné činy. Stěžovatel jím tvrzenou velkou hodnotu
nemovitostí ani v průběhu řízení před soudem nedoložil. Měl za to, že správce daně řádně
vysvětlil hodnocení likvidity oběžných aktiv společnosti BD Říčany. Možností využití institutu
posečkání úhrady daně se žalovaný vyjádřil v napadených rozhodnutích, přičemž měl za to,
že jeho využití by zcela popřelo smysl institutu zajišťovacího příkazu. Za situace, kdy byl
stěžovatel vyšetřován orgány činnými v trestním řízení z důvodu podezření na krácení daně,
by víra správce daně, že daň bude v budoucnu po jejím stanovení dobrovolně uhrazena, hraničila
s naivitou. S ohledem na vznik stěžovatele neměl za to, že by jeho historie mohla být
při posuzování vydání zajišťovacích příkazů relevantní, zvláště když ihned po svém vzniku
se zapojil do řetězového podvodu na DPH. Rovněž námitku stran neutlumování činnosti
stěžovatele žalovaný hodnotil jako nepřípustnou; pouze nad rámec nutného vyslovil názor,
že útlum činnosti stěžovatele vyplývá z jím předložených dokladů stran jeho podnikatelské
činnosti. Pojem faktické předluženosti byl v projednávané věci použit pouze v obecném
významu, přičemž bylo vycházeno z účetní závěrky stěžovatele. V posuzované věci bylo
spatřováno nebezpečí z prodlení z charakteru aktiv stěžovatele a ze vzorců chování
jeho jednatele, který jako statuární orgán jiného subjektu vyvedl majetek tohoto subjektu
z dosahu správce daně.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, které stěžovatel rovněž uplatnil. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou
rozhodnutí krajského soudu, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy,
pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Nejvyšší
správní soud nezjistil, že by napadený rozsudek trpěl vadami, které podle setrvalé judikatury
Nejvyššího správního soudu zakládají důvod nepřezkoumatelnosti, přičemž na její závěry ohledně
posouzení toho, jaké vady naplňují tento kasační důvod, pro stručnost odkazuje
(viz. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75;
rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73; rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 – 74; rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130.
[15] Naplnění tohoto kasačního důvodu stěžovatel dovozuje z toho, že krajský soud
nesprávně a hlavně nedostatečně uchopil část jeho argumentace brojící proti zákonnosti
napadených rozhodnutí. K tomu Nejvyšší správní soud musí uvést, že není povinností krajského
soudu zodpovědět každou dílčí námitku, ale že musí reagovat na základní klíčovou argumentaci
(srov. odstavec 51 nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 644/18),
kterou v projednávané věci bylo to, zda byly zajišťovací příkazy vydány v souladu se zákonem,
tj. zda zde byly doloženy obavy stran budoucího stanovení daně a její budoucí nedobytnosti.
Na tyto žalobní body krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku, byť v určitých aspektech
stručněji, reagoval. Závěr o přezkoumatelnosti rozhodnutí soudu totiž neplyne z toho, jak dlouhé
či obsáhlé je jeho odůvodnění; proto postačuje, pokud krajský soud jasně, srozumitelně
či i dokonce stručně reagoval na žalobní argumentaci. Přezkoumatelnost rozhodnutí správního
soudu nemůže být odvislá od pouhé délky jeho textu.
[16] Posouzení toho, zda závěry krajského soudu jsou zákonné a správné, představuje
naplnění kasačních důvodů dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud
neshledal, že by byl naplněn kasační důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. K věci
samé a naplnění kasačních důvodů dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. uvádí
následující:
[17] Nejvyšší správní soud předesílá, že finanční orgány zpochybnily stěžovatelovu daň
na vstupu ve smyslu zákona o DPH, resp. jím uplatňované náklady podle zákona o daních
z příjmů, přičemž nijak nezpochybňovaly to, že stěžovatel vykonával ekonomickou činnost.
Proto jsou podle Nejvyššího správního soudu v dané věci s ohledem na níže uvedené irelevantní
poukazy stěžovatele na to, že prováděl stavební činnost, neboť finanční orgány tuto skutečnost
jakýmkoli způsobem neučinily spornou či předmětem zajišťovacích příkazů.
[18] Podle ustanovení §167 odst. 1 daňového řádu platí, že „Je-li odůvodněná obava, že daň,
u které dosud neuplynul den splatnosti, nebo daň, která nebyla dosud stanovena, bude v době její vymahatelnosti
nedobytná, nebo že v této době bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi, může správce daně vydat
zajišťovací příkaz.“ Výkladem citovaného ustanovení se zabýval Nejvyššího správní soud
v rozsudku ze dne 7. 1. 2016, č. j. 4 Afs 22/2015 – 104, v němž dospěl k právnímu závěru,
že „Předpokladem pro vydání zajišťovacího příkazu na daň dosud nestanovenou podle §167 odst. 1 zákona
č. 280/2009 Sb., daňového řádu, je odůvodněná obava, tj. přiměřená pravděpodobnost, (i) že daň bude
v budoucnu stanovena a zároveň (ii) že v době její vymahatelnosti bude nedobytná nebo bude její vybrání spojeno
se značnými potížemi. Důvody vztahující se k oběma prvkům musí být uvedeny v odůvodnění zajišťovacího
příkazu a podléhají soudnímu přezkumu. Jsou-li důvody nasvědčující pravděpodobnosti, že daň bude stanovena,
„slabší“, lze zajišťovací příkaz přesto vydat, jsou-li zjištěny „silné“ důvody nasvědčující pravděpodobnosti budoucí
nedobytnosti daně (např. daňový subjekt se zbavuje majetku, ukončuje podnikatelskou činnost apod.).“
[19] V posuzované věci finanční orgány posouzení přiměřené pravděpodobnosti stanovení
daně v budoucnu (splnění první podmínky) odůvodnily s ohledem na kontrolní zjištění učiněná
v průběhu daňové kontroly tím, že se stěžovateli pravděpodobně nepodaří prokázat uskutečnění
zdanitelných plnění, na jejichž základě si uplatňoval odpočet DPH, resp. náklady dle zákona
o daních z příjmů. Správce daně z účetnictví stěžovatele zjistil, že jeho dodavatelem ocelových
konstrukcí měla být společnost Tales Market, kterou se správce daně marně snažil zkontaktovat.
Jménem této společnosti v inkriminované době jednal pan J. M. (předsedou představenstva
společnosti Tales Market byl od března 2012 do listopadu 2013, na základě plné moci společnost
zastupoval až do ledna 2016), který během své výpovědi pouze dokázal potvrdit, že tato
společnosti vystavovala faktury zachycené v účetnictví stěžovatele. Potvrdil, že k těmto fakturám
existovaly dodací listy, které sám vystavoval, ale nebyl schopný sdělit, jaké konkrétní dílce se
dodávaly konkrétními fakturami vzhledem k absenci dodacích listů. Platby za faktury probíhaly
v hotovosti nebo převodem. Svědek si nepamatoval žádnou konkrétní zakázku, na kterou byly
konstrukce touto společností dodávané, naopak sdělil, že ocelové konstrukce byly dopraveny
přímo na sklad odběratele. Při předávání ocelových konstrukcí nebyl přítomen nikdo za korporaci
Tales Market, neměl informace o přítomnosti pracovníků protistrany. Kvalitu a množství
dodávaných ocelových konstrukcí si měl provádět pan B. se svými zaměstnanci. Dle tohoto
svědka vyráběla ocelové konstrukce přímo korporace Tales Market, ale neodpověděl na otázku,
kde tato výroba probíhala. Uvedl, že k výrobě měla společnost pronajaty svářečky, NC stroj byl
pronajatý od stěžovatele, přičemž tento stroj stojí v Jaroměřicích, Nádražní 1081, dodnes.
Správce daně však provedl místní šetření, přičemž zjistil, že tato adresa neexistuje; na předmětné
ulici se správce daně dotazoval zaměstnanců tamějších firem, zda znají stěžovatele nebo
společnost Tales Market, avšak neúspěšně.
[20] Stěžovatel kromě obecných faktur od společnosti Tales Market nedisponoval žádnými
dalšími doklady vztahujícími se k dodání ocelových konstrukcí ve fakturovaných cenách
v celkové výši několik milionů Kč a hmotnosti několika tisíc kilogramů. Společnost Tales Market
na výzvu správce daně k předložení údajů nijak nereagovala.
[21] Nejvyšší správní soud s ohledem na zjištění správce daně má za to, že v předmětné věci
bude stěžovateli s vysokou pravděpodobností doměřena daň z příjmů právnických osob a daň
z přidané hodnoty, neboť i Nejvyšší správní soud má pochybnosti stran unesení břemene tvrzení
a důkazního břemene stěžovatele ohledně prokázání uskutečnění předmětných dodávek
ocelových konstrukcí od společnosti Tales Market. Za stěžejní považuje Nejvyšší správní soud to,
že stěžovatel vyjma příslušných faktur od této společnosti nedisponuje žádným dokladem o tom,
že tyto ocelové konstrukce skutečně pořizoval od této společnosti. Nejvyšší správní soud
opakuje, že po podnikatelích nepožaduje vedení evidence ke každé cihle či ke každému
jednotlivému dílu ocelové konstrukce (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 9. 2017, č. j. 6 Afs 34/2017 - 74), avšak považuje za velmi nepravděpodobné, že by stěžovatel
nebyl schopen ve vztahu k dodávkám ocelových konstrukcí, které v průběhu několika let dosáhly
fakturované ceny v řádech několika milionů korun, předložit žádné další důkazní prostředky,
zejm. výpovědi dalších svědků, kteří s takovým množství přebíraného zboží museli přicházet
do styku, případně dalších listinných podkladů vztahující se k jednotlivým dodávkám. Z dané
situace tak není Nejvyššímu správnímu soudu zřejmé, jakým způsobem stěžovatel vedl
své účetnictví stran evidování příslušných zásob těchto ocelových konstrukcí.
[22] Nejvyšší správní soud tu musí poukázat na další zjištění správce daně, který z výpisu
bankovního konta společnosti Tales Market ověřoval, kdo byl jeho subdodavatel. Zjistil
přitom pouze jednoho kontaktního subdodavatele (společnost FERRUM), který však společnosti
Tales Market dodával zcela jiné zboží, které nemohlo sloužit k předmětným dodávkám
pro stěžovatele. Z výpovědi pana M. nadto vyplývá, že dodavatel měl dodávky realizovat
i na základě pronájmu NC stroje od stěžovatele, který má být dále s ohledem jeho setrvalé
umístění v dispozici dodavatele; stěžovatel však správci daně nebyl schopen poskytnout žádné
údaje o tomto NC stroji a rovněž nebyl schopen vysvětlit, kde se tento stroj nachází. Celkový
obraz o nestandardnosti celé obchodní transakce dokresluje to, že společnost Tales Market
na výzvy správce daně nereaguje a že její účetnictví mělo být podle jejího účetního pana Š.
předáno dne 17. 8. 2015 panu J. M., v jiném řízení však pan J. M. sdělil, že účetní doklady nemá,
protože tyto doklady předal panu Mykhaylu Knyazevychovi, současnému členovi představenstva
korporace Tales Market, a to na základě listiny již dne 16. 8. 2015, což se i Nejvyššímu správnímu
soudu (stejně jako správci daně) jeví jako nemožné. To, že stěžovatel nedokáže stran těchto
obchodních kontraktů a dodávek ocelových konstrukcí uvést další informace, je z logiky věci
v přímém rozporu s tím, že jednatel stěžovatele měl přístup k bankovnímu účtu společnosti Tales
Market, a to s ohledem na to, že fakticky tímto opatřením požadoval kontrolu nad tokem
finančních prostředků z důvodu pronájmu výrobní linky, z čehož lze dovodit, že požadoval jisté
záruky od svého dodavatele společnosti Tales Market týkající se pronájmu výrobní linky; na
druhou stranu stěžovatel není schopen doložit jakékoli další důkazní prostředky týkající se jiného,
pro stěžovatele s ohledem na jeho činnost zjevně klíčového, obchodního vztahu, z nichž by byly
dovoditelné obdobné záruky, případně snaha disponovat důkazními prostředky pro účely
možného budoucího obchodního sporu.
[23] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že odůvodnění napadených rozhodnutí je
v tomto směru částečně zavádějící, neboť hovoří o tom, že předmětné korporace (stěžovatel,
společnost Tales Market a společnost ASIMO) jsou prověřovány orgány činnými v trestním
řízení z důvodu podezření na řetězový podvod páchaný s cílem neoprávněně získat daňovou
výhodu formou nárokování nadměrných odpočtů DPH. To však nic nemění na tom,
že v odůvodnění napadených rozhodnutí je konstatováno s ohledem na protokol o seznámení
daňového subjektu s výsledkem kontrolního zjištění, že stěžovatel neprokázal, že deklarované
ocelové konstrukce byly skutečně dodány a že k přijetí zdanitelného plnění skutečně došlo tak,
jak bylo formálně deklarováno. Nejvyšší správní soud sice setrvává na své rozhodovací praxi,
že finanční orgány musí při neuznání nároku na odpočet DPH rozlišovat mezi neprokázáním
uskutečnění zdanitelného plnění a vědomou účastí na daňovém podvodu, a to se všemi
procesními důsledky (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2016,
č. j. 6 Afs 147/2016 – 28), v posuzované věci však převáží to, že žalovaný v napadeném
rozhodnutí jasně uvedl, na základě čeho má za to, že stěžovateli bude doměřena předmětná daň,
přičemž s jeho závěry se Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené ztotožnil. Údaje
o tom, že tyto tři společnosti jsou vyšetřovány orgány činnými v trestním řízení z důvodu
podezření na řetězový podvod páchaný s cílem neoprávněně získat daňovou výhodu formou
nárokování nadměrných odpočtů DPH, představují pouze „dokreslující informace“ o dané věci,
nepředstavují právní závěr žalovaného, na jehož základě by bylo dovozeno, že stěžovateli bude
doměřena daňová povinnost.
[24] Nejvyšší správní soud sice nevylučuje, že s ohledem na následné doplnění dokazování,
případně s ohledem na zjištění orgánů činných v trestním řízení, může dojít ke korekci právních
závěrů finančních orgánů stran předmětných dodávek ocelových konstrukcí od společnosti
Tales Market (shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2018,
č. j. 6 Afs 364/2017 - 58), ale má za to, že finanční správou shromážděné podklady skutečně
dokládají přiměřenou pravděpodobnost (odůvodněnou obavu), že daň bude v budoucnu
stanovena. Nejvyšší správní soud na druhou stranu nemůže ani vyloučit možnost, že následně
po provedeném nalézacím řízení a po provedení dalších důkazních prostředků bude prokázán
nárok stěžovatele na odpočet daně na vstupu, resp. na uznání nákladů v podobě pořízení
předmětných ocelových konstrukcí. To, zda tato otázka bude postavena na jisto, však není
předmětem tohoto řízení, jímž je posouzení toho, zda finanční orgány v souladu se zákonem
vydaly zajišťovací příkazy na DPH a daň z příjmů. Nejvyšší správní soud přitom má za to,
skutečnosti zjištěné finančními orgány za dané situace odůvodňovaly jejich vydání,
neboť jejich prostřednictvím byly zjištěny obavy ohledně toho, že předmětná daň (DPH a daň
z příjmů) bude v budoucnu doměřena.
[25] Námitky stěžovatele stran toho, že nevěděl, o čem s ním bylo vedeno nalézací řízení
(zda z důvodu neprokázání uskutečnění zdanitelných plnění nebo z důvodu jeho vědomé účasti
na daňovém podvodu), se míjí s předmětem tohoto řízení, neboť v posuzované věci Nejvyšší
správní soud nezkoumá, zda se stěžovatelem bylo nalézací řízení vedeno řádně, resp. zda bylo
zasaženo do jeho procesních práv, či případně zda finanční orgány věc nesprávně věcně uchopily,
ale v tomto sporu se zabývá tím, zda zde byly odůvodněné obavy, že daň bude v budoucnu
stanovena, přičemž má za to, že tyto odůvodněné obavy byly s ohledem na výše popsaná zjištění
na místě. Nejvyšší správní soud přitom nepopírá, že odůvodnění napadených rozhodnutí mohlo
být pregnantnější, avšak s ohledem na charakter zajišťovacích příkazů a maximální délky
odvolacího řízení má za to, že stručnější odůvodnění napadených rozhodnutí, a to i s ohledem
na jejich odkaz na protokol o seznámení daňového subjektu s výsledkem kontrolního zjištění,
v dané věci obstojí, neboť příslušné úvahy finančních orgánů jsou z něj zřejmé. To, že tyto závěry
nejsou postaveny na jisto a že nedošlo ke konečnému posouzení celého případu (tj. dodávek
ocelových konstrukcí od společnosti Tales Market), nezpůsobuje nezákonnost napadených
rozhodnutí – podmínkou vydání zajišťovacích příkazů s ohledem na ustanovení §167 daňového
řádu a výše citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu totiž není to, že finanční orgány
věc postaví na jisto, ale že budou zjištěny odůvodněné obavy, tj. jistá vysoká pravděpodobnost.
Těmto podmínkám přitom musí odpovídat i příslušné rozhodnutí, tj. není možné po finančních
orgánech požadovat, aby v rámci zajišťovacích příkazů věc posoudily na jisto s konečnou
platností.
[26] K výtkám stěžovatele stran neprovedení důkazních návrhů krajským soudem musí
Nejvyšší správní soud souhlasit s krajským soudem, že stěžovatelovy návrhy se týkají vlastního
nalézacího řízení, nadto se částečně míjí s předmětem zjištění finančních orgánů a jejich závěry.
Finanční orgány totiž stěžovateli v napadených rozhodnutích nevytýkaly, že by nedoložil
(nebo že by nebylo možné) dodání ocelových konstrukcí na jednotlivé stavby. Svědek pan H. ze
společnosti SIGNUM, která má provozovat zinkovnu Hustopeče, by skutečně mohl potvrdit
pouze to, že předmětné ocelové konstrukce existovaly a že byly v této zinkovně pozinkovány.
O to však v projednávané věci nešlo – správce daně stěžovateli nevytýkal nedoložení
a neprokázání jeho vztahu se zinkovnou (to ostatně ani nemohl, protože stěžovatel
i dle své argumentace do smluvního vztahu se zinkovnou nevstoupil), ale to, že nebyl schopen
doložit uskutečnění plnění ze strany společnosti Tales Market, jak vyplývalo z příslušných faktur
vystavených touto společností. Takovýto výslech by tak nebyl způsobilý zpochybnit obavy
finančních orgánů stran přiměřené pravděpodobnosti budoucího stanovení daně,
na které se musely finanční orgány s ohledem na právní úpravu zajišťovacích příkazů zaměřit,
neboť není bez dalšího schopen vnést světlo do obchodního vztahu (a jeho daňových dopadů),
který stěžovatel měl se společností Tales Market. Nejvyšší správní soud k tomu musí nadto uvést,
že příslušný důkazní návrh stěžovatele byl v tomto směru značně neurčitý, neboť stěžovatel
k této osobě uvedl, že se jedná o zástupce společnosti SIGNUM, pana H.. Z veřejně dostupných
informací (z obchodního rejstříku) však nelze žádnou takovou osobu ztotožnit. Pokud stěžovatel
skutečně chtěl provést výslech svědka pracujícího v této společnosti (nebo jež jinak jménem
tohoto subjektu vystupoval), měl tuto osobu blížeji konkretizovat, a to minimálně jejím plným
jménem, případně dalšími identifikátory.
[27] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že stejně jako krajský soud má za to,
že v projednávané věci byla splněna první podmínka pro vydání zajišťovacího příkazu v podobě
odůvodněné obavy (přiměřené pravděpodobnosti), že daň bude v budoucnu stanovena.
[28] Ve vztahu k naplnění druhé podmínky pro vydání zajišťovacích příkazu v podobě
odůvodněné obavy (přiměřené pravděpodobnosti), že v době vymahatelnosti v budoucnu
stanovené daně bude tato nedobytná nebo bude její vybrání spojeno se značnými potížemi,
považuje Nejvyšší správní soud za stěžejní zjištění finančních orgánů, že jednatel stěžovatele
pan B. byl zároveň jednatelem společnosti ASIMO, která se měla dle zjištění finančních orgánů
rovněž podílet na dalších nestandardních jednáních a která se po zajištění DPH zbavila svých
nejhodnotnějších majetkových aktiv. Nejvyšší správní soud má přitom za to,
že pokud se určitého jednání spočívajícího ve zbavování majetku dopustila sice jiná společnost,
ale jejíž jménem jedná táž osoba jako v případě stěžovatele, je na místě dovozovat,
že k obdobnému jednání dojde i v případě stěžovatele, zvláště když se dle indicií jedná o řetěz
spolupracujících daňových subjektů. Nejvyšší správní soud totiž připomíná, že důvodem
pro splnění druhé podmínky pro vydání zajišťovacího příkazu není postavení na jisto,
že k určitému jednání bez pochyb dojde (to by nadto bylo často nemožné), ale doložení
odůvodněných obav (přiměřené pravděpodobnosti). Pokud v projednávané věci finanční orgány
zjistily u určitých obchodních korporací, které mezi sebou spolupracují a obchodují
(což v žádném případě není protiprávní), že vykazují určité shodné znaky nasvědčující
protiprávnímu jednání v oblasti DPH a dani z příjmů a které jsou navíc personálně a i jinak silně
propojené, lze dovozovat, že k jednání u jedné obchodní korporace dojde i u druhé. Jinými slovy
pokud je zde vytvořen řetěz společností (v nejobecnějším slova smyslu, bez ohledu na to,
zda se skutečně jednalo o daňový podvod na DPH ve smyslu judikatury Nejvyššího
správního soudu a Soudního dvora Evropské unie), ve vztahu k nimž je zjištěna vysoká
pravděpodobnost společného protiprávního jednání na úseku daňového práva, je na místě
dovozovat, že tyto obchodní korporace jednají společně, s jednotným cílem (záměrem),
tudíž se v obdobných situacích budou chovat obdobně. Pokud správce daně u společnosti
ASIMO zjistil, že ta se postupně začala zbavovat svého majetku, bylo na místě dovodit,
že k obdobnému jednání přistoupí i stěžovatel, jehož jménem jedná zcela totožná osoba,
přičemž pravděpodobnost takového jednání s ohledem na společný záměr těchto osob považuje
Nejvyšší správní soud za vysokou.
[29] Tyto vysoké obavy stran zbavování se majetku stěžovatelem nemohou být zpochybněny
ani argumentací stěžovatele uplatněnou v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se
stěžovatelem, že finanční orgány pochybily při posuzování hodnoty majetku stěžovatele,
neboť se nezabývaly tím, zda pozemky stěžovatele nejsou určeny k nezemědělskému využití,
což by vylučovalo postup dle ustanovení §6 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 441/2013 Sb.,
k provedení zákona o oceňování majetku (oceňovací vyhláška), ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyššímu správnímu se tudíž „nezdá“ velice nízká cena pozemků (s poměrně značnou
celkovou rozlohou) určená finančními orgány, které se nacházejí v blízkém sousedství okolní
zástavby. Avšak ani to, že správně měla pravděpodobně být určena cena těchto pozemků
nepoměrně výše, nezpochybňuje výše uvedenou obavu, že stěžovatel stejně jako jiná obchodní
korporace, jejímž jménem jedná týž subjekt jako u stěžovatele, se těchto pozemků, které jsou
i podle jeho názoru lukrativní (a tudíž žádané), nezbaví. Stejný závěr musí Nejvyšší správní soud
uvést i ve vztahu k námitkám stěžovatele stran jeho finanční situace nebo jeho dceřiných
společností – i kdyby totiž byla skutečně jiná, jak stěžovatel dovozuje, v žádném případě
by to nezmenšilo obavu stran budoucí dobytnosti stanovené daně, neboť hrozí, že se stěžovatel
tohoto majetku, který vlastní on nebo jeho dceřiné společnosti, zbaví.
[30] Za dané situace, kdy byly doloženy indicie, že stěžovatel se svého majetku může zbavovat,
nebylo na místě, aby se finanční orgány podrobněji zabývaly otázkou aplikací institutů
uplatňovaných v řízení při placení daní (posečkání nebo rozložení úhrady daně na splátky),
neboť takové jednání vylučuje přiměřenou pravděpodobnost, že daň bude moci být uhrazena
postupně, jelikož stěžovatel nebude disponovat příslušnými prostředky k její úhradě,
a to i kdyby byly rozložena na splátky. S ohledem na tuto skutečnost bylo rovněž i na místě,
aby byly vydány zajišťovací příkazy s takto stavenou vykonatelností, neboť hrozila obava,
že v opačném případě budou ze strany stěžovatele učiněny kroky ke zbavení se majetku,
který by mohl sloužit k uspokojení budoucího daňového nedoplatku stěžovatele.
[31] Nejvyšší správní soud si je plně vědom negativních důsledků, které mělo vydání
zajišťovací příkazů na činnost stěžovatele. Má však za to, že tyto negativní důsledky jsou
odůvodněny okolnostmi případu, které lze přičítat k tíži stěžovatele, neboť to je on, koho stíhá
povinnost tvrzení a břemeno důkazní stran jeho daňové povinnosti, které s ohledem
na svou zjevnou liknavost při vedení svého účetnictví zatím nesplnil. Nejvyšší správní soud
opakovaně zdůrazňuje, že nemůže vyloučit, že nakonec po provedeném nalézacím řízení bude
situace jiná a že nakonec bude stěžovateli nárok na odpočet daně na vstupu, resp. náklady
dle zákona o daních z příjmů uznány se všemi důsledky z toho plynoucí. Za dané situace
však musí uvést, že výše uvedené pochybnosti zjištěné finančními orgány plně odůvodňovaly
postup, který vedl k vydání zajišťovacích příkazů v roce 2016.
[32] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je zjevně nedůvodná,
a v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[33] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 a 7 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Ačkoli žalovaný měl v řízení úspěch, zdejší soud mu náhradu nákladů řízení nepřiznal s ohledem
na konstantní judikaturu, která zpravidla neumožňuje přiznat náhradu nákladů řízení správním
orgánům (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 7 Afs 11/2014 - 47).
[34] Stěžovatel uhradil na výzvu tohoto soudu soudní poplatek ve výši 5.000 Kč dvakrát,
tj. celkem ve výši 10.000 Kč. Podle položky 19 přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, činí soudní poplatek za kasační stížnost částku 5.000 Kč. Nejvyšší správní soud
proto výrokem IV. rozsudku v souladu s ustanovením §10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích
rozhodl o tom, že stěžovateli podruhé uhrazený soudní poplatek vrací. Částka ve výši 5.000 Kč
bude z účtu Nejvyššího správního soudu vyplacena stěžovateli do třiceti dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu