ECLI:CZ:NSS:2019:6.AS.115.2019:44
sp. zn. 6 As 115/2019 - 44
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ing. Veroniky Baroňové v právní
věci žalobce: F. N., zastoupený Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Ledčická 649/15,
Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, sídlem Komenského náměstí
125, Pardubice, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. června 2018 č. j.
40490/2018/ODSH/8, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. května 2019 č. j. 52 A 101/2018 - 36,
takto:
I. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti ve výši 8 000 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Václava Voříška, advokáta,
do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení.
II. Ve zbytku se žalobci náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
III. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 7. srpna 2019 č. j. 6 As 115/2019 - 28 Nejvyšší správní soud zrušil
v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích
(dále jen „krajský soud“) i jemu předcházející rozhodnutí o přestupku žalobce podle §125c
odst. 1 písm. c) bodu 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů,
spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci Litomyšl o 21 km/h. Ke zrušení
obou rozhodnutí Nejvyšší správní soud přistoupil proto, že žalovaný v rozporu s §137 odst. 4
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, postavil svůj závěr, že vozidlo
v době spáchání přestupku řídil žalobce, pouze na vysvětlení podaném žalobcem podle §125h
odst. 6 zákona o silničním provozu.
[2] Nejvyšší správní soud citovaným rozsudkem nerozhodl o náhradě nákladů řízení,
neboť s ohledem na okolnosti případu (rozebrané níže) zvažoval postup podle §60 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s“),
podle něhož může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu
zcela nebo zčásti nepřiznává, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné. Před konečným
rozhodnutím o aplikaci tohoto ustanovení dal Nejvyšší správní soud účastníkům řízení možnost
se k této variantě vyjádřit.
[3] Žalovaný s postupem podle §60 odst. 7 s. ř. s. souhlasí. Poukázal na to, že zástupce
žalobce opakovaně zastupuje účastníky řízení, kteří byli ve správním řízení zastupování osobami
známými svými obstrukčními praktikami v souvislosti s tzv. pojištěním proti pokutám.
V souvislosti s tím žalovaný odkázal na rozsudek sp. zn. 73 A 13/2017, v němž krajský soud
s ohledem na tyto praktiky přiznal jinému žalobci pouze náhradu uhrazeného soudního poplatku
za žalobu. Žalovaný zmínil též nález ze dne 15. března 2016 č. j. II. ÚS 3845/15, jímž Ústavní
soud obdobný postup krajského soudu aproboval.
[4] Žalobce ve svém vyjádření odkázal na kritiku, jíž Nejvyšší správní soud podrobil
obsáhlou část odůvodnění rozsudku krajského soudu věnovanou zneužití práva a procesním
obstrukcím. Zástupce žalobce již opakovaně upozorňoval samosoudce krajského soudu
na nevhodnost takového odůvodňování. Žalobce zdůraznil, že nepřiznání náhrady nákladů řízení
procesně úspěšnému účastníku je výjimkou z pravidla, kterou je třeba vykládat restriktivně.
V tomto případě by uložení povinnosti nahradit žalobci náklady řízení bylo vůči žalovanému
nepřiměřeně tvrdé nebo nespravedlivé. Žalobce podal žalobu i kasační stížnost a byl
s nimi úspěšný jen z toho důvodu, že žalovaný nerespektoval §137 odst. 4 správního řádu,
náklady vzniklé žalobci v souvislosti se soudním řízením tedy jednoznačně zavinil žalovaný tím,
že nerespektoval zákon a ustálenou rozhodovací praxi. Ve skutkově obdobné věci (rozhodnuté
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. dubna 2019 č. j. 1 As 406/2018 - 34) byla
žalobci náhrada nákladů řízení přiznána.
[5] Žalobce je toho názoru, že i kdyby bylo možné na jeho údajné přiznání nahlížet
jako na obstrukci, nejednalo by se o důvod hodný zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady
nákladů řízení. Hodnocení obhajoby žalobce jako obstrukce je obecně sporné. Navíc
ani obstrukce nezbavují správní orgány povinnosti postupovat v souladu se zákonem,
jak opakovaně judikoval Nejvyšší správní soud. Správním orgánům nic nebránilo včas rozpoznat,
že přiznání žalobce je jako důkaz nepoužitelné. Ze strany žalobce nešlo o žádnou „procesní
past“. Žalobce považuje za běžné, že provozovatel vozidla v první chvíli reaguje spontánně
a emocionálně i tak, že uvede, že vozidlo v době spáchání přestupku řídil. Správním orgánům
však muselo být i z jejich dosavadní rozhodovací praxe známo, že takové přiznání nemůže
postačovat k rozhodnutí o vině za přestupek. Žalobce též nesouhlasí s tím, aby bylo za obstrukci
považováno jednání, které je přímou reakcí na výzvu orgánu veřejné moci. Poukázal na to,
že přiznání je obvykle považováno za polehčující okolnost. Nepřiznání náhrady nákladů řízení
by žalobce navíc postavilo do situace, kdy by pro něj bylo ekonomicky výhodnější
se proti nezákonnému postupu správního orgánu nebránit. Uplatnění moderačního práva soudu
ve vztahu k nákladům řízení však nemá sloužit k regulaci nápadu věcí k soudu.
[6] Žalobce dále zdůraznil, že s ohledem na výši jeho příjmů jsou pro něj náklady soudního
řízení podstatným výdajem. Povinnost uhradit žalobci náklady řízení by navíc mohla mít
na žalovaného výchovný a preventivní vliv. Naopak, pokud by žalovaný nebyl k náhradě nákladů
řízení zavázán, mohl by nabýt dojmu, „že se vlastně nic nestalo“. Přiznání náhrady nákladů řízení
žalobci je tudíž i ve veřejném zájmu. Bylo by nespravedlivé, aby náklady soudního řízení nesl
žalobce, který se nedopustil ničeho protiprávního ani nemorálního.
[7] Žalobce též zopakoval svou kasační námitku, že se přiznal k řízení vozidla v jiný den,
než byl spáchán přestupek, není mu známo, že by následně opravil své vysvětlení a uvedl,
že vozidlo řídil v den spáchání přestupku. Přiznání k řízení vozidla v určitý den navíc nelze
chápat jako přiznání ke spáchání přestupku.
[8] Za důvod hodný zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení nepovažuje
žalobce ani skutečnost, že jeho zástupce údajně podává i další obdobné žaloby. Při rozhodování
o nákladech řízení by soud neměl být ovlivněn svým postojem k osobě zástupce žalobce. Žalobce
rovněž vznesl otázku, zda obstrukce v řízení nečiní spíše samosoudce krajského soudu rozsáhlým
a nadbytečným odůvodňováním svých rozhodnutí citací rozsudků, které s danou věcí nesouvisejí.
Nejvyšší správní soud by měl ocenit, že jej žalobce nezatěžoval námitkami podjatosti samosoudce
krajského soudu či uváděním skutečností o sporu na ochranu osobnosti, který zástupce žalobce
vede s Českou republikou – Ministerstvem spravedlnosti. Na závěr žalobce podotkl, že nebýt
nesprávného rozhodnutí krajského soudu, jeho náklady na soudní řízení by byly podstatně nižší.
Ze všech uvedených důvodů se žalobce domnívá, že v jeho věci nejsou dány důvody pro postup
podle §60 odst. 7 s. ř. s.
[9] Nejvyšší správní soud v minulosti posoudil jako důvod hodný zvláštního zřetele
pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci nejasné podání, z něhož nebylo zřejmé,
čeho se žalobce domáhá (rozsudek ze dne 24. září 2003 č. j. 7 As 13/2003 - 33), podání žaloby
na ochranu před nezákonným zásahem, který spočíval v postupu žalovaného na základě právního
úkonu žalobce stiženého absolutní neplatností, o níž žalovaný nemohl vědět (rozsudek
ze dne 14. května 2014 č. j. 9 Aps 14/2013 - 72) a situaci, kdy obec v postavení osoby zúčastněné
na řízení podala kasační stížnost, jíž hájila závažný veřejný zájem před závažnou újmou mající
původ v činnosti žalobce, přičemž neúspěch kasační stížnosti vyvolaly vady
v odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu (rozsudek ze dne 23. února 2017
č. j. 6 As 6/2017 - 105). Nejvyšší správní soud dále dovodil, že není na místě přiznat náhradu
nákladů řízení politické straně či politickému hnutí, které napraví porušení svých povinností
až poté, co je podán původně důvodný návrh na pozastavení jejich činnosti či jejich
rozpuštění (rozsudky ze dne 22. ledna 2015 č. j. Pst 24/2014 - 40 a ze dne 20. dubna 2017
č. j. Pst 4/2017 - 34).
[10] Důvodem hodným zvláštního zřetele naopak není pasivita navrhovatele při přijímání
opatření obecné povahy (zásad územního rozvoje) a nedůvodnost některých námitek
navrhovatele v řízení o zrušení opatření obecné povahy (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. dubna 2015 č. j. 8 Aos 5/2013 - 87), či skutečnost, že se žalobce-cizinec nechal
zastoupit advokátem, který se cizineckému právu věnuje dlouhodobě a který ve skutkově
a právně jednoduché věci podal standardní žalobu (rozsudek ze dne 23. března 2017
č. j. 9 Azs 21/2017 - 57).
[11] Nejvyšší správní soud přitom setrvale judikuje, že postup podle §60 odst. 7 s. ř. s.
„je postupem výjimečným, a proto je třeba tohoto oprávnění užívat restriktivně, je-li to odůvodněno zvláštnostmi
řešeného případu. Mělo by jít o důvody intenzivní a nepřehlédnutelné. Při zkoumání, zda jsou tu důvody hodné
zvláštního zřetele, soud přihlíží zejména k poměrům majetkovým, sociálním, osobním a dalším všech účastníků
řízení (přitom je třeba zhodnotit např. majetkové poměry nejen toho, kdo by náklady měl hradit, ale i toho,
komu měly být hrazeny) a dále pak k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postoji účastníků
v průběhu řízení apod. Pro soud jsou tedy rozhodující především dvě oblasti, a to poměry účastníků (majetkové,
sociální, osobní a další) a okolnosti případu (k tomu srov. JEMELKA, L. a kol. Soudní řád správní.
Komentář. 1. vydání Praha: C. H. Beck, 2013, s. 455 - 456). Pokud má hradit náklady řízení stát,
posouzení majetkových poměrů postrádá smysl“ (výše citovaný rozsudek č. j. 8 Aos 5/2013 - 87).
[12] Z judikatury Ústavního soudu lze poukázat především na rozhodnutí týkající se účastníků
řízení zastoupených stejným advokátem, který zastupuje i nynějšího žalobce. V řízení o ústavní
stížnosti obstála rozhodnutí krajských soudů nepřiznávající žalobcům náhradu nákladů řízení
s ohledem na skutečnost, že primárním motivem podání žaloby nebyla ochrana osobnostních
práv žalobce či snaha o smírné vyřešení sporu, nýbrž to, aby se žalobce s žalovaným správním
orgánem soudil (usnesení ze dne 8. ledna 2019 č. j. I. ÚS 3476/18), podání žaloby na ochranu
proti nečinnosti v situaci, kdy překročení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí zapříčinil žalobce
a žalovaný správní orgán se snažil jeho jednání eliminovat (usnesení ze dne 15. ledna 2019
sp. zn. III. ÚS 4138/18, obdobně též usnesení ze dne 15. března 2016 sp. zn. II. ÚS 3845/15),
a časté změny elektronické adresy pro doručování, používání diakritických znamének
v těchto adresách, nedostavení se k ústnímu jednání a podání blanketního odvolání (usnesení
ze dne 27. února 2018 sp. zn. III. ÚS 2938/16). Sluší se však poznamenat, že kromě posouzení,
zda se krajské soudy postupem podle §60 odst. 7 s. ř. s. nedopustily nepřípustné svévole
(tedy zda využití moderačního oprávnění podle tohoto ustanovení náležitě odůvodnily), Ústavní
soud pravidelně zdůrazňuje bagatelní povahu nákladů řízení před správními soudy rozhodujícími
v prvním stupni, jež až na výjimečné případy vylučuje ústavněprávní přesah sporů
o jejich přiznání.
[13] V projednávané věci Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že postup žalobce v řízení
o přestupku vykazoval znaky „sofistikované procesní obstrukce, jejímž účelem je v konečném důsledku
nepochybně dosažení zániku odpovědnosti za přestupek v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty“. Je třeba
zdůraznit, že „řízení ve správním soudnictví má sloužit k ochraně veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob (srov. §2 s. ř. s.), nikoli k poskytování ochrany práv subjektů, jejichž nestandardní postupy
v průběhu správního řízení mají za cíl pouze dosažení zániku odpovědnosti za správní delikt bez jeho věcného
projednání“ (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2016 č. j. 47 A 5/2015 - 26,
přezkoumávaný výše citovaným usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2938/16).
[14] Žalobce je provozovatelem vozidla, jímž byla dne 28. července 2017 překročena nejvyšší
povolená rychlost v obci Litomyšl o 21 km/h (po odečtení tolerance měřícího zařízení).
Na výzvu, již mu prvostupňový správní orgán zaslal podle §125h odst. 1 zákona o silničním
provozu (aby buď zaplatil určenou částku, nebo sdělil údaje o totožnosti řidiče), žalobce podal
vysvětlení, že své vozidlo řídil dne 20. července 2017; na výzvu k odstranění vad potom žalobce
reagoval sdělením, že své vozidlo řídil dne 28. července 2017 (k otázce, zda toto „opravené
podání vysvětlení zaslal žalobce, odkazuje Nejvyšší správní soud na odstavec 13 rozsudku
č. j. 6 As 115/2019 - 28 a nepovažuje za nutné se k ní nyní vracet). Na základě tohoto vysvětlení
zahájil Městský úřad Litomyšl řízení o přestupku žalobce coby řidiče vozidla. Žalobce
v tomto řízení zůstal zcela pasivní, rozhodnutí o přestupku bylo vydáno pouze na základě
záznamu z automatického rychloměru a vysvětlení podaného žalobcem na výzvu podle §125h
zákona o silničním provozu.
[15] Za takové situace nemohl Nejvyšší správní soud rozhodnout jinak než zrušit rozhodnutí
žalovaného i krajského soudu, která takový postup označila za zákonný, neboť podání vysvětlení
nelze ve správním řízení použít jako důkaz (§137 odst. 4 správního řádu), a skutkový stav,
z něhož správní orgány při rozhodování o přestupku vycházely, tak nemohl obstát.
[16] Nejvyšší správní soud již v rozsudku č. j. 6 As 115/2019 - 28 konstatoval,
že „pokud se provozovatel vozidla, fyzická osoba, sám označí za řidiče, tedy pachatele jinak objektivně zjištěného
přestupku, vyvolává to samo o sobě podezření o účelovosti takového jednání, neboť uvedený postup jinak nedává
valný smysl – v přestupkovém řízení totiž může být uložena pokuta vyšší, nadto podle typu přestupku může
mít odsuzující rozhodnutí důsledek v podobě záznamu bodů do registru řidičů.“ V daném případě Nejvyšší
správní soud neshledal, že by cílem žalobce od počátku bylo nebo mohlo být něco jiného,
než vyvolat zahájení řízení o přestupku řidiče, v němž žalovaný nemohl bez součinnosti žalobce
shromáždit dostatek důkazů pro zjištění viny žalobce za přestupek, toto řízení co nejvíce
prodlužovat, bránit tak zahájení řízení o přestupku provozovatele vozidla a dosáhnout uplynutí
prekluzivní lhůty pro projednání přestupku provozovatele vozidla (který je zpravidla dostatečně
prokázán již záznamem z automatického rychloměru); žalobce ostatně nic takového ani netvrdil.
V podrobnostech odkazuje Nejvyšší správní soud na své obecné úvahy vyjádřené v odstavcích 18
a 19 rozsudku č. j. 6 As 115/2019 - 28, které lze na případ žalobce plně vztáhnout.
[17] Žalobce podal proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí toliko blanketní odvolání
a celou svou obhajobu soustředil až do řízení před soudem. To sice nečiní jeho žalobu
a v ní obsažené žalobní body nepřípustnými, současně však tento postup vyprazdňuje princip
subsidiarity ochrany, podle něhož ochranu veřejným subjektivním právům mají soudy
ve správním soudnictví poskytovat zásadně až po vyčerpání řádných opravných prostředků (§5
s. ř. s.), čímž se zřejmě rozumí jejich vyčerpání efektivní, umožňující správním orgánům napravit
vady a nezákonnosti bez zásahu, resp. před zásahem soudu.
[18] Navíc, jak Nejvyšší správní soud upozornil již v rozsudku č. j. 6 As 115/2019 - 28,
zástupce žalobce i jeho zmocněnec ze správního řízení jsou již téměř notoricky známí vyvíjením
stále nových procesních taktik, jež nemají jiný účel, než prodlužovat správní řízení a zvyšovat
pravděpodobnost zániku odpovědnosti za přestupek v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty,
popřípadě jinak zabránit potrestání pachatele přestupku. Nejvyšší správní soud považuje za krajně
nevhodné, aby byla tato aktivita dotována prostřednictvím náhrady nákladů řízení.
Tento argument však činí Nejvyšší správní soud pouze podpůrně, hlavním a rozhodujícím
zůstává hodnocení postupu žalobce v tomto konkrétním případě; že se tento postup shoduje se
strategií použitou i v řízeních o dopravních přestupcích jiných osob, není skutečností
přičitatelnou ve prospěch žalobce (jde spíš o důsledek volby zástupce a jím zvolené procesní
strategie, za niž žalobce nese plnou odpovědnost).
[19] Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že není na místě zavázat
žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobce v plném rozsahu, a nepřiznal žalobci náhradu
odměny za zastupování a hotových výdajů zástupce. Žalobci naopak náleží náhrada zaplacených
soudních poplatků za žalobu a za kasační stížnost v celkové výši 8 000 Kč. Soudní poplatky
žalobce musel zaplatit, aby se vůbec domohl zrušení nezákonného rozhodnutí žalovaného,
a je tudíž spravedlivé, aby tyto náklady nesl žalovaný.
[20] Procesně neúspěšný žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2019
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu