ECLI:CZ:NSS:2019:6.AS.339.2018:59
sp. zn. 6 As 339/2018 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: MUDr. A. H.,
zastoupena Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti
žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2017, č. j. 150560/2015/KUSK/DOP/ZAV, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, č. j. 44
A 10/2018 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobkyně domáhá zrušení rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, č. j. 44 A 10/2018 - 33 (dále „napadený rozsudek“),
jímž krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2017,
č. j. 150560/2015/KUSK/DOP/ZAV (dále „napadené rozhodnutí“).
[2] Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského
úřadu Poděbrady ze dne 24. 9. 2015, č. j. 0036246/DZD/2015/LKr, kterým byla žalobkyně
uznána vinnou ze správního deliktu provozovatele vozidla podle ustanovení §125f odst. 1
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož skutkovou podstatu
naplnila dne 9. 5. 2015 porušením ustanovení §10 odst. 3 zákona o silničním provozu,
neboť jako provozovatelka vozidla tovární značky Volkswagen Passat nezajistila, aby při užití
uvedeného vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla
provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, kdy uvedeného dne v době
od 10:45 hodin do 10:55 hodin pozemní komunikaci ulice Na Valech v obci nezjištěný řidič
předmětného vozidla porušil ustanovení §53 odst. 2 zákona o silničním provozu. Za toto jednání
byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 1 500 Kč. Žalovaný popsal průběhu správního řízení
a konstatoval, že žalobkyně neuvedla totožnost řidiče předmětného vozidla v rozhodné době,
proto bylo řízení pro tento přestupek odloženo. Dále uvedl, že žalobkyně na výzvu k podání
vysvětlení reagovala datovou zprávu, v níž odepřela výpověď s odůvodněním, že dne 5. 4. 2015
měl vozidlo užívat její kamarád pan Ing. M. J., kterého však považuje za osobu blízkou, tudíž
nebude vypovídat.
[3] Vzhledem k tomu, že odvolání podané žalobkyní nebylo odůvodněno, žalovaný se zaměřil
na ověření toho, že žalobkyně se dopustila předmětného správního deliktu. Z obsahu správního
spisu bez jakýchkoli pochyb vyplývá, že vozidlo v inkriminované době stálo na chodníku, což je
v rozporu se zákonem o silničním provozu. Protože totožnost řidiče nebyla zjištěna, byly splněny
podmínky pro dovození odpovědnosti žalobkyně za správní delikt. Žalovaný se rovněž ztotožnil
s výší uložené pokuty.
[4] Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu ze dne 26. 2. 2018 ke krajskému
soudu, v níž namítala, že prvostupňové rozhodnutí je nepřezkoumatelné, protože neobsahuje
relevantní právně kvalifikační úvahy (např. rozlišení mezi stáním a zastavením, otázka způsobení
dopravní nehody atd.). Měla za to, že rozhodnutí jsou vydávána ryze šablonovitě, což vede
k nepřípustnému formalismu. Žalovaný se nevypořádal s námitkou uplatněnou žalobkyní
v řízení. Nebylo rovněž doloženo, že plocha, kde auto stálo, byla chodníkem. Nadto správní
orgány rozporně citují jednotlivé ustanovení zákona o silničním provozu, které mělo být
předmětným jednáním porušeno. Výrok správního rozhodnutí je vadný i v tom, že nespecifikuje
konkrétní přestupek, jehož znaky měly být naplněny, a protože neobsahuje výčet
všech ustanovení zákona, podle kterých bylo rozhodováno. Určení místa přestupku odkazem
na ulici Na Valech v Poděbradech je naprosto nedostatečné. Totožné pochybení obsahovalo
i oznámení o zahájení řízení, tudíž žalobkyně nevěděla, jak se má v dané věci bránit. Výrok
prvostupňového rozhodnutí je vadný i v tom, že jej nemístně omezuje ve způsobu placení
uložené pokuty v podobě bankovního převodu. S ohledem na délku správního řízení a vstup
zákona č. 250/2016 Sb. v účinnost vyslovila názor, že došlo k prekluzi její odpovědnosti. Správní
orgány porušily její procesní práva i tím, že nevedly společné řízení o jejích dalších deliktech.
S ohledem na novou právní úpravu správního trestání měla za to, že došlo ke změně koncepce
protiprávního jednání z objektivního principu na subjektivní vyžadující zkoumání zavinění,
což se však nestalo. Mělo být rovněž provedeno řádné dokazování, jehož se měla účastnit. Řízení
je zatíženo další vadou spočívající v tom, že byly postupně vydány tří příkazy, avšak pouze
proti jednomu podala žalobkyně odpor, tudíž zbývající musely nabýt právní moci. Fakticky
předmětné jednání nemohlo naplnit skutkovou podstatu přestupku, neboť tehdejší řidič jednal
v krajní nouzi, což mělo být správními orgány prověřováno. Opakovala přitom, že správním
orgánům sdělila totožnost řidiče. Správními orgány zajištěné fotografie ničeho neprokazují,
jelikož na jejich základě nelze určit, zda se jednalo o stání nebo zastavení, rovněž nebylo
doloženo, že se jedná o chodník. Předmětnou právní úpravu zakotvující odpovědnost
provozovatele vozidla označila žalobkyně za protiústavní. Fakticky rovněž dochází k diskriminaci
českých provozovatelů, neboť vůči provozovatelům z ciziny správní orgány nic nečiní.
[5] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku nejprve vysvětlil, že se žalobkyně
nemůže dovolávat procesních ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky,
neboť ty se aplikují až na nově zahájená správní řízení. Dále poukázal na to, že žalobkyně
nemístně vytrhává jednotlivé dílčí závěry správních orgánů z kontextu a ty pro jejich údajnou
nedostatečnost napadá; byla to přitom ona, kdo svou procesní pasivitou neumožnila správním
orgánům se věcí podrobněji zabývat, jak nyní požaduje. Soud nezjistil, že by napadené rozhodnutí
bylo nepřezkoumatelné; za určující soud označil to, že se v projednávané věci nejednalo
o skutkově obtížný případ a ani nevznikly pochybnosti o významu příslušné právní úpravy,
proto postačovalo, pokud správní orgány uvedly jednoduché úvahy o dané věci, zvláště
když žalobkyně v průběhu správního řízení v tomto směru ničeho nenamítala. S ohledem na to,
že fotografie nezachycují přítomnost jakékoli osoby u vozidla, jednalo se o stání; soud
přitom zdůraznil, že se jednalo o nezákonné užití chodníku, tudíž je irelevantní, zda šlo o stání
nebo o zastavení. Znakem skutkové podstaty správního deliktu provozovatele motorového
vozidla není absence následku v podobě dopravní nehody, tato podmínka se týká odpovědnosti
provozovatele vozidla podle ustanovení §125f odst. 2 zákona o silničním provozu.
V posuzované věci přitom nebylo zjištěno, že by předmětným vozidla byla způsobena dopravní
nehoda. Závěry správních orgánů jsou podpořeny obsahem správního spisu; možné použití
určitých šablon přitom není dle soudu samo o sobě protiprávní, pokud se jedná o skutkově
a právně totožné situace. S ohledem na to, že žalobkyně neodůvodnila své odvolání, nebylo
povinností žalovaného se vypořádávat s jedinou argumentací uplatněnou žalobkyní
před správním orgánem prvního stupně. Soud neměl pochyb o tom, že se jednalo o chodník,
a to s ohledem na pořízené fotografie.
[6] Soud připustil, že správní orgány nesprávně citovaly ustanovení §4 písm. c) zákona
o silničním provozu, avšak k tomu došlo při rekapitulování obsahu spisu; celé správní řízení
však bylo vedeno pro porušení ustanovení §4 písm. b) zákona o silničním provozu. Soud měl
za to, že správní orgán prvního stupně dostatečně specifikoval předmětný delikt ve výroku
vymezením jeho skutkové podstaty, odkaz na ustanovení §125c odst. 1 písm. k) zákona
o silničním provozu v odůvodnění rozhodnutí je dle soudu dostatečný. Nebylo přitom nutné
uvést ustanovení §125e odst. 2 zákona o silničním provozu ve výroku rozhodnutí. Místo
spáchání protiprávního jednání bylo dostatečně vymezené, neboť správní orgán uvedl, že vozidlo
bylo zaparkováno na chodníku. Soud rovněž seznal, že i výzva k uhrazení určené částky byla
v tomto směru dostatečná; shodné informace stran skutkových okolností žalobkyně dostávala
v průběhu celého správního řízení. K porušení procesních práv žalobkyně nedošlo ani tím,
že výrok rozhodnutí obsahuje informace o placení pokuty prostřednictvím bankovního převodu,
neboť to podle soudu nevylučuje uhrazení částky jiným způsobem. Soud měl rovněž za to,
že nedošlo k prekluzi odpovědnosti žalobkyně, neboť čl. 40 odst. 6 Listiny nelze použít
na situaci, kdy nová právní úprava je výhodnější pouze z důvodu kratší prekluzivní lhůty. Danou
situaci tak výslovně řeší ustanovení §112 odst. 4 zákona o odpovědnosti za přestupky. K otázce
nevedení společného řízení soud konstatoval, že žalobkyně v tomto směru neuvedla konkrétní
tvrzení a důkazní návrhy, což brání soudu tuto námitku věcně vypořádat.
[7] Tvrzení žalobkyně, že na základě novelizace došlo k tomu, že předmětný delikt stojí
na principu zavinění, soud nepřisvědčil, neboť v tomto směru nedošlo k žádné změně zákona.
Procesní práva žalobkyně nebyla porušena ani tím, že nebylo provedeno ústní jednání,
neboť to příslušná právní úprava ve vztahu ke správnímu deliktu provozovatele motorového
vozidla neukládala. Pokud žalobkyně poukazovala na to, že správní orgán vydal několik příkazů,
tak soud ověřil, že byly vydány dva, přičemž druhý v pořadí představoval opravné rozhodnutí
pro první příkaz. Tím, zda řidič v době parkování jednal v krajní nouzi, se nemohly správní
orgány v předmětném řízení zabývat. Žalobkyně totiž sdělila jméno řidiče v takové fázi řízení,
kdy již nebylo možné zahájit řízení o přestupku s tímto řidičem. Soud s ohledem na obsah
správního spisu neměl za to, že by správní orgány neprokázaly naplnění znaků skutkové podpisy.
Předmětná právní úprava zakotvující odpovědnost provozovatele motorového vozidla není
s ohledem na závěry Ústavního soudu obsažené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/16 protiústavní. Soud
v neposlední řadě nesouhlasil s tím, že by žalobkyně byla postupem správních orgánů v dané věci
jakkoli diskriminována oproti zahraničním provozovatelům.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[8] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti napadenému rozsudku blanketní
(neodůvodněnou) kasační stížnost.
[9] Nejvyšší správní soud proto stěžovatelku vyzval usnesením ze dne 22. 11. 2018,
č. j. 6 As 339/2018 – 17 k doplnění kasační stížnosti ve lhůtě jednoho měsíce. Toto usnesení bylo
zástupci stěžovatelky doručeno dne 28. 11. 2018. Lhůta pro doplnění kasační stížnosti
proto uplynula v pátek dne 28. 12. 2018. Stěžovatelka na tuto výzvu reagovalo doplněním
datovaným dnem 15. 11. 2018, které bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno e-mailem
bez zaručeného elektronického podpisu dne 28. 12. 2018, v němž namítala, že krajský soud
nesprávně posoudil právní otázku citace ustanovení §4 písm. c) zákona o silničním provozu
v rozhodnutí správního orgánu, neboť toto ustanovení správní orgán v rozhodnutí nesprávně
citoval dvakrát, což podle jejího názoru vede k tomu, že výrok rozhodnutí nemá oporu
ve svém odůvodnění. Toto podání bylo do 3 dnů ze strany stěžovatelky řádně potvrzeno.
[10] Dalším podáním ze dne 31. 12. 2018, jež bylo Nejvyššímu správnímu soudu
doručeno téhož dne, stěžovatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 2 As 209/2016 podala další doplnění, v němž tvrdila, že výrok správního rozhodnutí
je vadný, protože neobsahuje výslovně všechna ustanovení zákona, která byla v její věci použita,
přičemž nestačí jeho uvedení až v odůvodnění rozhodnutí. V druhém doplnění kasační stížnosti
ze dne 31. 12. 2018 (které bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno až dne 3. 1. 2019
stěžovatelka nad rámec výše uvedeného namítala, že ve výroku rozhodnutí absentuje odkaz
na ustanovení §125e odst. 2 silničního zákona. Místo spáchání protiprávního jednání bylo vágně
specifikováno, když nebylo uvedeno, v které části ulice k němu došlo, přičemž žalobkyně
ani neměla šanci prokázat opak. Výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je vadný
i kvůli tomu, že omezuje způsob úhrady pokuty na bankovní převod. Zopakovala své tvrzení,
že s ohledem na přijetí zákona o odpovědnosti za přestupky došlo k prekluzi její odpovědnosti.
V neposlední řadě trvala na tom, že byla porušena její procesní a hmotná práva, pokud nebylo
vedeno společné řízení.
[11] Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 28. 1. 2019 vysvětlil, že nesprávné uvedení ustanovení
§4 písm. c) zákona o silničním provozu představuje pouze citování obsahu spisu, nelze tudíž
na jeho základě dovozovat rozpornost správního rozhodnutí. Ke zbývajícím námitkám žalovaný
vysvětlil, že se stěžovatelka mýlí a nesprávně aplikuje jednotlivá ustanovení zákona.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil,
že je podána včas, osobou oprávněnou, jež splňuje podmínky řízení obsažené v ustanovení §105
odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatelky v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud musí nejprve konstatovat, že převážná část kasační argumentace
stěžovatelky je opožděná, tudíž k ní nemůže přihlížet. Jak vyplývá z ustanovení §106 odst. 3
s. ř. s. „Nemá-li kasační stížnost všechny náležitosti již při jejím podání, musí být tyto náležitosti doplněny
ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání. Jen v této lhůtě
může stěžovatel rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody. Tuto lhůtu může
soud na včasnou žádost stěžovatele z vážných důvodů prodloužit, nejdéle však o další měsíc.“ V projednávané
věci měla kasační stížnost stěžovatelky ze dne 15. 11. 2018 vady, neboť postrádala bližší
odůvodnění. Proto Nejvyšší správní soud stěžovatelku vyzval usnesením ze dne 22. 11. 2018,
č. j. 6 As 339/2018 – 17 k jejímu doplnění ve lhůtě jednoho měsíce. Toto usnesení bylo
stěžovatelce (jejímu zástupci) doručeno dne 28. 11. 2018, tudíž lhůta k doplnění kasační stížnosti
uplynula dne 28. 12. 2018. V této lhůtě stěžovatelka kasační stížnost doplnila podáním
datovaným dnem 15. 11. 2018, v němž uvedla pouze jednu kasační námitku v podobě opakované
nesprávné citace ustanovení §4 písm. c) zákona o silničním provozu ve správním rozhodnutí.
Jelikož toto podání stěžovatelka podala prostřednictvím e-mailu bez zaručeného elektronického
podpisu, musela jej do 3 dnů doplnit, což splnila dne 31. 12. 2018 – viz ustanovení §37 odst. 2
s. ř. s. Ke zbývajícím doplněním a podáním nemůže Nejvyšší správní soud přihlížet,
neboť to výslovně zapovídá ustanovení §106 odst. 3 s. ř. s., podle kterého jen v lhůtě
pro doplnění kasační stížnosti může stěžovatel rozšířit důvody své argumentace.
Stěžovatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 2. 2. 2017,
č. j. 2 As 209/2016 – 93) na věc nedopadá, neboť ten se týkal situace, kdy Nejvyšší správní soud
tamějšího stěžovatele nevyzýval k odstranění vad kasační stížnosti, tudíž účastníkovi řízení běžela
pouze lhůta k podání kasační stížnosti, kterou zjevně dodržel, přičemž i následně mohl
svou kasační argumentaci doplnit či reagovat na vyjádření protistrany. V projednávané věci
však stěžovatelka z důvodu podání blanketní (blížeji neodůvodněné) kasační stížnosti musela být
zdejšímu soudem vyzvána k jejímu doplnění, tudíž bylo plně aplikováno ustanovení §106 odst. 3
s. ř. s. omezující dobu rozšiřování (resp. uplatňování) nové kasační argumentace.
[15] Pokud stěžovatelka za vadu řízení a správního rozhodnutí označuje to, že správní orgán
v rozhodnutí nesprávně cituje ustanovení §4 písm. c) zákona o silničním provozu, Nejvyšší
správní soud ověřil, že v rozhodnutí ze dne 24. 9. 2015 správní orgán prvního stupně skutečně
v odůvodnění na str. 4 dvakrát uvedl, že došlo k porušení ustanovení §4 písm. c) zákona
o silničním provozu, stejný údaj je pak uveden na str. 2 napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní
soud však musí poukázat na to, že se tak stalo v části, kdy správní orgán prvního stupně (stejně
jako žalovaný) rekapituloval obsah správního spisu (obsah oznámení podezření ze spáchání
přestupku Městské Policie Poděbrady, ve kterém se rovněž nachází tento údaj). Ve zbytku
odůvodnění prvostupňového rozhodnutí a zejm. v jeho výroku, který je pro účastníka řízení
závazný, však správní orgán prvního stupně správně uváděl ustanovení §4 písm. b) zákona
o silničním provozu. Stejně tak ve zbývajících písemnostech, které byly stěžovatelce doručeny,
správní orgán správně citoval ustanovení §4 písm. b) zákona o silničním provozu. Stěžovatelce
proto nemohly vzniknout relevantní pochyby o tom, porušení jakého ustanovení zákona
o silničním provozu je jí vytýkáno. Nejvyšší správní soud sice má za to, že správní orgán prvního
stupně, případně žalovaný, tuto skutečnost mohl více osvětlit a uvést, že v oznámení podezření
ze spáchání přestupku je uveden nesprávný údaj; pokud tak ale neučinil, nemůže to představovat
takovou vadu řízení odůvodňující zrušení napadeného rozhodnutí, zvláště když stěžovatelka
v případě svých nejasností mohla toto řádně namítat v průběhu odvolacího řízení.
[16] Ve vztahu k otázce prekluze odpovědnosti stěžovatelky za správní delikt, kterou Nejvyšší
správní soud musí řešit ex offo bez ohledu na to, zda byla účastníkem řízení vznesena či nikoli
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2010, č. j. 7 As 11/2010 - 134),
tudíž se s ní musí Nejvyšší správní soud vypořádat, i když tato námitka byla stěžovatelkou
s ohledem na výše uvedené uplatněna opožděně, musí odkázat na rozsudek tohoto soudu ze dne
11. 6. 2018, č. j. 3 As 84/2017 – 19, v němž ve vztahu k nové úpravě správního trestání obsažené
v zákoně o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zejm. příslušných promlčecích
(prekluzivních) lhůt konstatoval, že „po vydání napadeného rozsudku nabyl ke dni 1. 7. 2017 účinnosti
zákon o odpovědnosti za přestupky a s ním související zákon č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony
v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky. Druhý z uvedených zákonů měl přitom zásadní
dopad i na ustanovení §125e a §125f silničního zákona, kdy v případě §125e vypustil (mj.) též ustanovení
týkající se lhůt pro zánik odpovědnosti pachatele, a §125f modifikoval v tom směru, že již nehovoří o „právnické
nebo fyzické osobě “ a „správním deliktu“, ale o „provozovateli vozidla“ a „přestupku“. Skutková podstata
(nyní) přestupku provozovatele vozidla však zůstala totožná, včetně zachování objektivní odpovědnosti
nepodnikající fyzické osoby a konečně rovněž i výše možné sankce. Zákon o odpovědnosti za přestupky potom
v přechodných ustanoveních, in concreto v §112 odst. 2, uvádí, že „[u]stanovení dosavadních zákonů o […]
lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona
nepoužijí. Odpovědnost za přestupek a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula
některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona.“ Nová úprava tak není pro žalobkyni příznivější. Nejvyšší správní soud
proto souhlasí s krajským soudem, že pokud nedošlo k prekluzi odpovědnosti stěžovatelky
podle právní úpravy účinné do 1. 7. 2017, nezanikla její odpovědnost ani po nabytí účinnosti
zákona o odpovědnosti za přestupky.
[17] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je zjevně nedůvodná,
a v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 a 7 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla ve věci úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení;
žalovaný, který měl ve věci úspěch, žádné náklady nad rámec běžné správní činnosti nevynaložil,
proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. února 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu