ECLI:CZ:NSS:2019:6.AS.361.2018:61
sp. zn. 6 As 361/2018 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: 4M SYSTEMS a.s.,
se sídlem Slezanů 2296/9, Praha 6 – Břevnov, zastoupená Mgr. Hanou Ižovskou, advokátkou,
se sídlem Oblouková 1302/3, Rudná, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem
Tychonova 221/1, Praha 6 – Hradčany, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2016,
č. j. 100-2/2016-7542, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 31. 10. 2018, č. j. 11 A 40/2016 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobkyně domáhá zrušení rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 31. 10. 2018, č. j. 11 A 40/2016 – 45, (dále jen „napadený rozsudek“), jímž
městský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2016, č. j. 100-2/2016-7542
(dále jen „napadené rozhodnutí“).
[2] Napadeným rozhodnutím žalovaný podle ustanovení §92 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Úřadu pro obrannou standardizaci, katalogizaci
a státní ověřování jakosti (dále též „Úřad pro standardizaci“) ze dne 22. 10. 2015, č. j. 55-
37/2015-1419-PE, vydanému podle ustanovení §21 odst. 3 písm. a) zákona č. 309/2000 Sb., o
obranné standardizaci, katalogizaci a státním ověřování jakosti výrobků a služeb určených k
zajištění obrany státu a o změně živnostenského zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon č. 309/2000 Sb.“), o provedení státního ověřování jakosti ve věci žádosti o státní
ověřování jakosti na vesty ochranné modulární v balistické odolnosti IV a vesty ochranné
modulární v balistické odolnosti III A dodávané podle kupní smlouvy č. 155410010, uzavřené
dne 12. 2. 2015 mezi kupujícím (Českou republikou – Ministerstvem obrany) a prodávajícím
(Českou zbrojovkou a.s.). Žalovaný popsal, že dne 9. 1. 2015 byla na Úřad pro standardizaci
doručena žádost kupujícího o státní ověřování jakosti. Dne 22. 10. 2015 vydal Úřad pro
standardizaci rozhodnutí o provedení státního ověřování jakosti ve věci této žádosti. Proti
tomuto rozhodnutí podal účastník řízení Česká zbrojovka (prodávající) odvolání, o němž bylo
rozhodnuto dne 18. 12. 2015. Proti témuž rozhodnutí podala odvolání i žalobkyně; toto odvolání
však bylo vyhodnoceno jako nepřípustné, neboť jej podal někdo, kdo není účastníkem
předmětného řízení. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyně nesplňuje podmínky účastenství ve
smyslu §27 správního řádu. Podle citovaného ustanovení může být účastníkem řízení též dotčená
osoba, pokud může být rozhodnutím přímo dotčena na svých právech nebo povinnostech.
Žalovaný dovodil, že v posuzované věci může být žalobkyně předmětným rozhodnutím dotčena
toliko zprostředkovaně, a to z titulu subjektu smluvního vztahu s prodávajícím, který účastníkem
předmětného řízení je.
[3] Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu ze dne 31. 3. 2016, v níž namítala,
že žalovaný pochybil, pokud ji nepřiznal postavení účastníka řízení. Tvrdila, že na svých právech
byla přímo dotčena. Nesouhlasila rovněž s tím, že se žalovaný nevyjádřil k jejím zbývajícím
námitkám. Za zmatečné označila to, že žalovaný rozhodl samostatným rozhodnutím o odvolání
dodavatele České zbrojovky a. s.; rovněž proti tomuto rozhodnutí byla podána samostatná
žaloba, přičemž na tam uvedené žalobní body žalobkyně odkazovala. Vysvětlila, že zákon
č. 309/2000 Sb. samostatně nevymezuje, kdo je účastníkem řízení, přičemž podpůrně
se má aplikovat správní řád. Měla přitom za to, že prodávající je hlavním účastníkem řízení
dle ustanovení §27 odst. 1 správního řádu, neboť se jedná o další dotčenou osobu,
na kterou se pro společenství práv nebo povinností s žadatelem musí vztahovat rozhodnutí
správního orgánu. Nic přitom nebrání tomu, aby žalobkyně byla účastníkem řízení dle ustanovení
§27 odst. 2 správního řádu. Jako nesprávnou označila úvahu žalovaného, že je nutné
při posuzování účastenství v předmětném řízení zohledňovat, kdo je vůči odběrateli odpovědný
za předmět dodání, neboť to nezohledňuje konkrétní okolnosti případu, které spatřuje žalobkyně
v tom, že Úřad pro standardizaci vůči ní nebo vůči jejím subdodavatelům vystupuje jako správní
orgán a ukládá jim povinnosti stran plnění vlastní dodávky vest, přičemž na výkon
této pravomoci musela reagovat příslušná soukromoprávní smlouva. Výkon této pravomoci
tak má přímý vliv na možnost splnění povinností žalobkyně z příslušné smlouvy. Výkon samotné
kontroly je navíc prováděn na zboží, které je ve vlastnictví žalobkyně, což rovněž dokládá přímé
zasažení do jejích práv. Zasahováno je ze strany Úřadu pro standardizaci i do vztahů
se subdodavateli žalobkyně. V neposlední řadě žalobkyně poukazovala na ustanovení §28 odst. 1
správního řádu, z něhož dovozovala, že v pochybnostech jí mělo být postavení účastníka řízení
přiznáno; v opačném případě mělo být vydáno příslušné usnesení. Žalobkyně navrhovala spojení
předmětné žaloby s žalobou společnosti Česká zbrojovka.
[4] V napadeném rozsudku městský soud citoval příslušnou právní úpravu regulující
účastenství v předmětném správním řízení a rekapituloval obsah správního spisu. Na úvod
vysvětlil, že žalobkyně řádně uplatnila pouze jediný žalobní bod v podobě nesprávného vymezení
účastníků dotčeného správního řízení. Pouhý odkaz na žalobní body žaloby jiného subjektu je
nedostatečný. Soud souhlasil s tím, že účastníkem řízení podle ustanovení §27 odst. 1 správního
řádu může být pouze odběratel, a to s ohledem na jeho postavení dle zákona č. 309/2000 Sb.,
a to jako žadatele o provedení státního ověřování jakosti. Dodavatel je pak účastníkem řízení
ve smyslu ustanovení §27 odst. 2 správního řádu. Práva a povinnosti plynoucí ze zákona
č. 309/2000 Sb. netvoří takové společenství práv a povinností dodavatele s odběratelem,
aby se na něj vztahovalo rozhodnutí správního orgánu. Rozhodnutí o provedení státního
ověřování jakosti se týká jiných práv a povinností dodavatele než odběratele. Soud proto souhlasil
s tím, že žalobkyně není účastníkem předmětného správního řízení, neboť provedením státního
ověřování jakosti není na svých právech a povinnostech přímo dotčena. Jako subdodavatel nemá
postavení dodavatele, který je podle zákona č. 309/2000 Sb. zodpovědný za dodávku zboží,
a který je tak přímo dotčený na svých právech. Žalobkyně má uzavřený pouze soukromoprávní
smluvní vztah s dodavatelem, důsledky této smlouvy tak jsou rovněž v rovině soukromoprávní,
byť soud připustil vliv samotného státního ověřování jakosti, přičemž o jeho výkonu byla
žalobkyně informována jí uzavřenou smlouvou. Žalobkyně pak nebyla zkrácena na svých právech
rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 12. 2015, neboť to pouze doplnilo odkaz na příslušná
ustanovení smlouvy. V rámci předmětného odvolacího řízení žalobkyně považována
za jeho účastníka byla, a otázkou účastenství žalobkyně v řízení před správním orgánem I. stupně
se žalovaný zabýval. Pokud se osoba domáhá postavení účastníka až v odvolacím řízení, nemusí
o tom prvostupňový orgán samostatně rozhodovat, ale věc předá odvolacímu orgánu,
což se v projednávané věci stalo. Pokud žalobkyně brojí vůči konkrétnímu jednání
Úřadu pro standardizaci a jeho údajnému zasahování do soukromoprávních vztahů, měla
toto napadnout samostatnou žalobou. Pokud žalobkyně nebyla účastníkem řízení, nemůže
bez dalšího nahlížet do předmětného správního spisu, ale musí splnit další podmínky.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti napadenému rozsudku kasační stížnost
ze dne 13. 12. 2018, v níž namítala, že ji podává z důvodů dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“). V jejím doplnění ze dne 28. 1. 2019 uvedla, že předmětem sporu je posouzení
otázky účastenství dle zákona č. 309/2000 Sb., a to s ohledem na nedokonalost této právní
úpravy a absenci relevantní judikatury. S ohledem na tuto skutečnost stěžovatelka žádá,
aby Nejvyšší správní soud věc posoudil komplexně ve vztahu ke všem jejím námitkám.
Stěžovatelka dále podrobně popsala postup Úřadu pro standardizaci týkající se předmětné
dodávky ochranných modulárních vest a rekapitulovala příslušnou právní úpravu, přičemž měla
za to, že smlouva o dodávce mezi dodavatelem a odběratelem a faktické požadavky Úřadu
pro standardizaci vedou k nesplnitelným důsledkům. K věci samé stěžovatelka uvedla,
že pokud soud dospěl k závěru, že nebyla účastníkem předmětného správního řízení, měl žalobu
odmítnout. V opačném případě se měl soud zabývat hledáním spravedlivého řešení věci
s ohledem na okolnosti případu a nejasnost právní úpravy, přičemž měl zohlednit, že Úřad
pro standardizaci provádí kontrolu na majetku stěžovatelky, která vystupuje jako subdodavatel.
Mělo být přihlédnuto k tomu, že oprávnění ke kontrole vzniklo na základě soukromoprávní
smlouvy mezi ní a dodavatelem v době, kdy nemohl být znám rozsah kontroly. Měla za to,
že pokud je vůči ní a jejím smluvním partnerům ze strany Úřadu pro standardizaci vykonávána
kontrola, musí být účastníkem předmětného správního řízení. Nesouhlasila s tím, že se městský
soud nevyjádřil k přenesení státního ověřování jakosti na základě soukromoprávní smlouvy
na subdodavatele. Pokud platí závěr městského soudu, že účastníkem řízení má být
pouze dodavatel, tj. Česká zbrojovka (která se na vlastním plnění fakticky vůbec nepodílí), měl
se Úřad pro standardizaci na subdodavatele obracet pouze jeho prostřednictvím. Fakticky
se stěžovatelka může podle soudu bránit pravděpodobně pouze zásahovou žalobu, resp. žalobou
dle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž takový postup nepovažuje za zcela efektivní. Měla za to,
že soud rovněž pochybil tím, že se nezabýval otázkou nicotnosti rozhodnutí Úřadu
pro standardizaci, zvláště když se k této otázce mají správní soudy vyjadřovat z úřední povinnosti.
Dále měla za to, že její žaloba nebyla vadná, neboť stručně obsahovala jednotlivé žalobní body
uvedené v jiné žalobě. Trvala na tom, že rozhodnutí Úřadu pro standardizaci je nicotné,
neboť neobsahovalo určení účastníků správního řízení, kterým je toto rozhodnutí adresováno,
a protože odkazuje na žádost, která byla naprosto neurčitá. Pokud z takové žádosti Úřad
pro standardizaci vycházel, zjevně tím řízení zatížil vadou. Další důvod nicotnosti spatřuje v tom,
že řízení bylo po určitou dobu přerušeno, ačkoli v té době Úřad pro standardizaci vykonával
činnost – delegování výkonu státního ověřování jakosti do zahraničí – a že bylo odkazováno
na Smlouvu o dodávce vest obranných modulárních, ačkoli ta nespecifikuje ověřování jakosti.
Předmětné rozhodnutí je v neposlední řadě v rozporu se samotným zákonem č. 309/2000 Sb.
Napadený rozsudek považovala za vnitřně rozporný, pokud se soud nezabýval nicotností
rozhodnutí Úřadu pro standardizaci, avšak zároveň konstatoval, že tímto rozhodnutím nedošlo
ke zkrácení práv stěžovatelky, aniž by se zabýval jejím odkazem na žalobu České zbrojovky
vůči tomuto rozhodnutí. Stěžovatelka nesouhlasila s tím, že soud při posuzování postupu
Úřadu pro standardizaci vycházel z dohody mezi žalovaným a Asociací obranného průmyslu,
která však nebyla součástí správního spisu. Tato dohoda přitom nemůže jít nad rámec zákona
č. 309/2000 Sb. V neposlední řadě vytýkala soudu, že se nezabýval jejím návrhem na spojení
řízení. Postup Úřadu pro standardizaci nadto vedl k tomu, že příslušné soukromoprávní vztahy
byly ukončeny.
[6] V dalším doplnění kasační stížnosti ze dne 29. 1. 2019 stěžovatelka trvala na tom,
že měly být uzavřeny dohody o spolupráci mezi ní, Českou zbrojovkou a žalovaným,
resp. se subdodavateli stěžovatelky. Dále se pozastavovala nad tím, že došlo k delegaci státního
ověření jakosti na turecký orgán, aniž by toto mělo vliv na účastenství v řízení a uzavírání
jakýchkoli smluv.
[7] Žalovaný ve vyjádření ze dne 28. 2. 2019 uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry městského
soudu. Poukazoval na to, že kasační stížnost často uvádí nové argumenty, které nebyly uplatněny
v žalobě. Setrval na stanovisku, že stěžovatelka nebyla účastníkem předmětného řízení,
proto bylo její odvolání zamítnuto jako nepřípustné. Měl za to, že stěžovatelka pouze tvrdí zásah
do svých práv, aniž by jej jakkoli konkretizovala a prokázala. Výkon státního ověření jakosti je
vrchnostenským úkonem vykonávaným Úřadem pro standardizaci, jehož základ je obsažen
v příslušné kupní smlouvě, tudíž není nutné, aby zákon č. 309/2000 Sb. byl v tomto směru
doplňován. Proto Úřad pro standardizaci svým rozhodnutím ze dne 23. 10. 2015 vyhověl žádosti
odběratele o provedení státního ověřování jakosti, a jeho rozhodnutí potom v souladu
s ustanovením §68 odst. 4 správního řádu neobsahovalo odůvodnění. Žalovaný měl za to,
že se soud řádně vypořádal s žalobními námitkami stěžovatelky. Žalovaný v neposlední řadě
vysvětlil způsob delegování státního ověřování jakosti do zahraničí. Na závěr svého vyjádření
se žalovaný obsáhle zabýval i skutkovými okolnostmi předmětného státního ověřování jakosti.
[8] V replice ze dne 15. 4. 2019 stěžovatelka uvedla, že v mezidobí bylo prvostupňové
rozhodnutí Úřadu pro standardizaci ve spojení s odvolacím rozhodnutím zrušeno, což by měl
Nejvyšší správní soud zohlednit při svém rozhodování. Setrvala na stanovisku, že úprava
obsažená v zákoně č. 309/2000 Sb. je značně nedostatečná, i ve spojení s účelovou praxí Úřadu
pro standardizaci, který uzavírá dohody pouze s některými subdodavateli a pouze některé
považuje za účastníky řízení. Měla za to, že by se Nejvyšší správní soud měl zabývat tím,
jakým způsobem se může subdodavatel bránit proti postupu Úřadu pro standardizaci.
K argumentaci žalovaného, že její kasační stížnost je nepřípustná z důvodu uplatnění novot,
uvedla to, že pouze reaguje na komplikovanost případu. Trvala na tom, že prvostupňové
rozhodnutí Úřadu pro standardizaci je nicotné. Přístup žalovaného považovala za rozporný,
neboť na jednu stranu tvrdí, že Úřad pro standardizaci vykonává vrchnostenskou činnost,
na druhou stranu však dovozuje, že stěžovatelka není účastníkem předmětného správního řízení.
Pomíjí nadto skutečnost, že znakem účastenství je pouhá potencialita dotčení práv žalobkyně,
kterou stěžovatelka dokládala.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil,
že je podána včas, osobou oprávněnou, jež splňuje podmínky obsažené v ustanovení §105
odst. 2 s. ř. s., a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104
s. ř. s.
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatelky v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, přičemž nezjistil, že by napadený rozsudek trpěl vadami, které podle jeho setrvalé
judikatury důvod nepřezkoumatelnosti zakládají. Viz např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75; rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs
135/2004 – 73; rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74; rozsudek ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 – 130.
[12] Naplnění tohoto kasačního důvodu stěžovatelka dovozuje z toho, že krajský soud
nesprávně a hlavně nedostatečně uchopil část její argumentace brojící proti zákonnosti
napadeného rozhodnutí. K posouzení toho, zda je napadený rozsudek přezkoumatelný
(byť se tím Nejvyšším správní soud z povahy věci vyjadřuje i ke kasačním námitkám týkající
se merita věci dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.) je určení toho, co bylo předmětem
soudního řízení na základě žaloby ze dne 31. 3. 2016. Předmět řízení stěžovatelka vymezila
petitem své žaloby ze dne 31. 3. 2016 (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197), kterým požadovala zrušení rozhodnutí žalovaného
ze dne 2. 2. 2016, č. j. 100-2/2016-7542, ve věci posouzení otázky, zda je stěžovatelka účastníkem
správního řízení vedeného před Úřadem pro standardizaci týkající se provedení státního
ověřování jakosti ve věci žádosti o státní ověřování jakosti na vesty ochranné modulární
v balistické odolnosti IV a vesty ochranné modulární v balistické odolnosti III A dodávané
podle kupní smlouvy č. 155410010 uzavřené mezi kupujícím Českou republikou - Ministerstvem
obrany a prodávajícím Českou zbrojovkou. V projednávané věci tak stěžovatelka učinila
předmětem soudního přezkumu to, zda byla účastníkem výše uvedeného správního řízení.
Za takové situace se správní soud může zabývat pouze posouzení této procesní otázky, nemůže
se už zabývat zákonností rozhodnutí správních orgánů týkajících se věci samé (merita). Nejvyšší
správní soud proto zdůrazňuje, že za dané procesní situace se nemůže zabývat namítanou
nicotností napadeného rozhodnutí, a ani údajně nezákonnými kroky v průběhu státního
ověřování jakosti; stejně tak se touto otázkou nemohl zabývat městský soud. Nelze proto hovořit
o tom, že by napadený rozsudek byl z tohoto důvodu nepřezkoumatelný.
[13] Případné nezákonnosti, ke kterým mělo podle stěžovatelky ze strany Úřadu
pro standardizaci při provádění kontroly (ať už vůči ní nebo vůči dalším subjektům) dojít, bylo
nutné řešit v jiném soudním řízení, zejm. žalobou na ochranu před nezákonným zásahem,
pokynem nebo donucením správního orgánu podle ustanovení §82 a násl. s. ř. s. – srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004-110.
Nejvyšší správní soud přitom nevylučuje, že by se postupem Úřadu pro standardizaci mohly
zabývat i civilní soudy na základě příslušných soukromoprávních žalob týkajících se jednotlivých
soukromoprávních smluv uzavřených mezi stěžovatelkou, prodávajícím (Českou zbrojovkou
a. s.) či kupujícím (Českou republikou – Ministerstvem obrany). Není tak pravdou,
že by se stěžovatelka nedomohla ochrany před údajným nezákonným jednáním Úřadu
pro standardizaci, a již proto není třeba (a ani to není v dané procesní situaci možné),
aby Nejvyšší správní soud s ohledem na „požadavek spravedlnosti“ a nedostatek příslušné
judikatury k zákonu č. 309/2000 Sb. komplexně posuzoval veškeré stěžovatelčiny výtky vůči
postupu správních orgánů v této věci.
[14] S ohledem na odlišnost předmětů řízení (přezkum meritorní otázky proti přezkumu
posouzení účastenství stěžovatelky v předmětném správním řízení), nebylo na místě předmětné
soudní řízení spojit se soudním řízením iniciovaném Českou zbrojovkou, a. s. Nejvyšší správní
soud sice souhlasí s tím, že městský soud měl tuto otázkou v odůvodnění napadeného rozsudku
vypořádat, nicméně tato skutečnost nezakládá takovou vadu, na jejímž základě by bylo
nutné napadený rozsudek zrušit pro nepřezkoumatelnost dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d
s. ř. s. – viz shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013,
č. j. 6 Ads 17/2013 – 25.
[15] K věci samé a naplnění kasačních důvodů dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
uvádí Nejvyšší správní soud následující:
[16] K vlastní otázce spočívající v posouzení toho, zda je stěžovatelka účastníkem správního
řízení o žádosti o státní ověřování jakosti, Nejvyšší správní soud považuje za určující znění
ustanovení §27 odst. 2 správního řádu, podle něhož „Účastníky jsou též další dotčené osoby,
pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech.“ Za stěžejní pro posouzení
účastenství v projednávané věci Nejvyšší správní soud považuje podmínku „přímého dotčení“
na právech nebo povinnostech. Přímé dotčení na straně stěžovatelky však Nejvyšší správní soud
neshledává. Jak totiž sama stěžovatelka uvádí ve své kasační stížnosti, je „pouhým
subdodavatelem“ pro veřejnou zakázku na dodávku vest ochranných modulárních. V přímém
vztahu vůči odběrateli je na základě příslušné kupní smlouvy pouze a jen dodavatel, kterým je
v projednávané věci Česká zbrojovka a. s. Nejvyšší správní soud tímto nezpochybňuje
skutečnost, že stěžovatelka je tím, zda prodávané zboží úspěšně projde státním ověřováním
jakosti dle zákona č. 309/2000 Sb., dotčena na svých právech, neboť v případě negativního
výsledku nedojde k naplnění a realizaci její smlouvy s dodavatelem Českou zbrojovkou a. s.,
a že tím pádem minimálně dojde ke zmaření jejího očekávání stran získání příslušného
protiplnění za realizaci zakázky a stran plánovaného zisku z takového obchodu.
To však nedokládá, že stěžovatelka přes skutečnost, že vůči ní Úřad pro standardizaci vystupuje
vrchnostenským způsobem, je účastníkem předmětného správního řízení. V opačném
případě by Nejvyšší správní soud dovodil účastenství v předmětném řízení pro všechny
subdodavatele jednotlivých částí zakázky (včetně např. potencionálních dodavatelů energií),
neboť při ekonomickém pohledu na věc mají všechny subjekty zájem na úspěšném provedení
státního ověřování jakosti, neboť v případě negativního závěru nedojde k realizaci jejich části
zakázky (subdodávky) se všemi ekonomickými důsledky. Stejně tak by tím Nejvyšší správní
soud zcela absurdně dovodil i účastenství všech fyzických osob, které se na činnosti
těchto subdodavatelů podílejí – např. zaměstnanců, kteří mají z pochopitelných důvodů zájem
na tom, aby došlo k realizaci zakázky, jelikož v opačném případě nebudou mít práci, nedostanou
příslušnou odměnu a může v krajním případě dojít i k jejich propuštění.
[17] Nejvyšší správní soud má za to, že i když všechny tyto osoby (jak právnické, tak fyzické)
vyskytující se v subdodavatelském řetězci, mají nezpochybnitelný „zájem“ na realizaci předmětné
zakázky, jejich dotčení je toliko zprostředkované, tudíž nepřímé, a nemůže tak založit
jejich účastenství – srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2015,
č. j. 1 As 158/2015 - 33 nebo rozsudek téhož soudu ze dne 20. 8. 2014, č. j. 4 Ads 94/2013 – 93.
Opačný přístup by vedl k naprosté nerealizovatelnosti řízení podle zákona č. 309/2000 Sb.
[18] Skutečnost, že Úřad pro standardizaci vůči těmto osobám (včetně stěžovatelky) vykonával
svou kontrolní pravomoc (nebo ji vykonávat hodlal), tj. vystupoval vrchnostensky (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2018, č. j. 6 As 103/2018 - 53), ještě neznamená,
že stěžovatelka musela být účastníkem předmětného správního řízení. Např. v daňovém řízení je
vedena daňová kontrola vůči jednomu daňovému subjektu, v jejímž rámci je dotazován
na doložení relevantních skutečností zcela jiný subjekt (často i subdodavatel, tj. osoba ve stejné
pozici jako stěžovatelka v projednávané věci), aniž by to vedlo k závěru o tom, že taková třetí
osoba je účastníkem daňového řízení. Ve vztahu ke správnímu řízení Nejvyšší správní soud
ve stručnosti poukazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 6. 9. 2018, č. j. 3 As 181/2017 - 78,
kdy Nejvyšší správní soud posuzoval situaci, v níž Úřad pro ochranu hospodářské soutěže vyzval
třetí subjekt k předložení dokladů týkající se přezkumu úkonů zadavatele; i v tomto případě byla
ze strany správního orgánu ukládána povinnost osobě odlišné od účastníka řízení, aniž by to mělo
za následek závěr, že taková osoba je účastníkem samotného správního řízení.
[19] Pokud stěžovatelka v replice ze dne 15. 4. 2019 poukazovala na to, že v mezidobí bylo
prvostupňové rozhodnutí Úřadu pro standardizaci ve spojení s odvolacím rozhodnutím
na základě žaloby České zbrojovky a. s. zrušeno, na věci to nic nemění, neboť správní soudy
v nyní projednávané věci neposuzují otázku zákonnosti samotného státního ověřování jakosti,
ale to, zda stěžovatelka byla účastníkem předmětného správního řízení. Na tuto otázku musí
Nejvyšší správní soud odpovědět záporně bez ohledu na to, jestli meritorní rozhodnutí správních
orgánů v soudním přezkumu obstálo či nikoli.
[20] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná, a v souladu
s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 a 7 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka nebyla ve věci úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalovaný,
který měl ve věci úspěch, žádné náklady nad rámec běžné správní činnosti nevynaložil,
proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. května 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu