ECLI:CZ:NSS:2019:6.AS.49.2019:27
sp. zn. 6 As 49/2019 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj) a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně:
Alfmeier CZ s.r.o., IČ 26167492 sídlem Podnikatelská 1136/16, Plzeň - Skvrňany, zastoupená
JUDr. Karlem Vodičkou, LL.M., advokátem, sídlem Kyjevská 1228/77, Plzeň, proti žalovanému:
Ministerstvo životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, týkající se žaloby
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. října 2017 č. j. MZP/2017/520/289, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2019
č. j. 11 A 223/2017 - 87,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2019 č. j. 11 A 223/2017 - 87
se r uší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Dne 23. listopadu 2016 provedla Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát
Plzeň (dále jen „ČIŽP“) u žalobkyně kontrolu nakládání s odpady a obaly. Zjistila, že žalobkyně
předává veškeré odpady společnosti ELIOD Servis s.r.o. (dále jen „ELIOD“). Tato společnost
však odpady nezpracovává, pouze je shromažďuje a předává dalším subjektům. Žalobkyně
uvedla, že využití obalů, ve kterých dováží komponenty pro výrobu, zajišťuje společnost ELIOD
a žalobkyně je nesleduje. Doložila prohlášení společnosti ELIOD za rok 2014 a 2015, že odpady
z obalů jsou dále využívány. Toto prohlášení vyhodnotila ČIŽP jako pravdivé, nepovažovala
je však za relevantní důkaz o tom, že žalobkyně zajistila splnění svých povinností podle §12
odst. 1 zákona č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů (zákon o obalech),
ve znění pozdějších předpisů.
[2] Žalobkyně podala proti kontrolním zjištěním ČIŽP námitky. Popsala, které společnosti
přebírají její odpad od společnosti ELIOD (šlo o společnosti EKO-SEPAR s.r.o., MATEO
PACKING s.r.o., Marius Pedersen a.s. a IGRO s.r.o.) a předložila jejich čestná prohlášení.
[3] ČIŽP následně příkazem rozhodla, že se žalobkyně dopustila správních deliktů podle §44
odst. 2 písm. h) a k) zákona o obalech. Žalobkyně proti tomuto příkazu podala odpor. V rámci
správního řízení namítala nedostatečné skutkové vymezení správních deliktů a navrhla doplnit
dokazování o vyjádření společností ELIOD, EKO-SEPAR, MATEO PACKING, Marius
Pedersen a IGRO.
[4] Dne 9. února 2017 ČIŽP rozhodla, že se žalobkyně dopustila správních deliktů
podle již citovaných ustanovení zákona o obalech a uložila jí pokutu ve výši 300 000 Kč.
Žalovaný toto rozhodnutí k odvolání žalobkyně zrušil, věc vrátil ČIŽP k vydání nového
rozhodnutí a zavázal ji k opravě výroku rozhodnutí a k doplnění odůvodnění výše sankce.
[5] Rozhodnutím ze dne 19. června 2017 č. j. ČIŽP/43/OOH/SR01/1615266.008/17/ZKN
uložila ČIŽP žalobkyni pokutu ve výši 150 000 Kč za správní delikty podle §44 odst. 2 písm. h)
ve spojení s §12 odst. 1 zákona o obalech (žalobkyně nezajistila využití odpadů z obalů výrobků,
které uvedla na trh v České republice, v rozsahu stanoveném zákonem) a podle §44 odst. 2
písm. k) ve spojení s §15 odst. 1 písm. c) zákona o obalech (žalobkyně jako osoba,
na kterou se vztahuje povinnost zapsat se do Seznamu osob, které jsou nositeli povinnosti
zpětného odběru nebo využití odpadu z obalů, neprokázala pravdivost údajů uvedených
ve výkazech o obalech a odpadech za roky 2014 a 2015).
[6] Odvolání žalobkyně proti rozhodnutí ČIŽP zamítl žalovaný rozhodnutím označeným
v záhlaví.
[7] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozhodnutí žalovaného rozsudkem
ze dne 28. června 2018 č. j. 11 A 223/2017 - 56 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Konstatoval, že žalovaný nijak nezdůvodnil, proč nevyslechl žalobkyní navrhované svědky,
a zavázal žalovaného opětovně rozhodnout o důkazním návrhu žalobkyně a případně
přezkoumatelně odůvodnit, proč mu nevyhověl. Nejvyšší správní soud však shledal,
že tento závěr městského soudu neodpovídá odůvodnění rozhodnutí žalovaného, a rozsudkem
ze dne 6. září 2018 č. j. 6 As 238/2018 - 21 zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[8] Rozsudkem označeným v záhlaví městský soud žalobu proti rozhodnutí žalovaného
zamítl. Dospěl k závěru, že protokol o kontrole, z něhož žalovaný vycházel, obsahoval zákonem
stanovené náležitosti. Jako nedůvodnou vyhodnotil městský soud i námitku nedostatečně
zjištěného skutkového stavu, a to s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 6 As 238/2018 - 21 a na zdůvodnění žalovaného, proč nevyhověl návrhu žalobkyně
na výslech svědků. Městský soud dále konstatoval, že je obecně vhodné, aby byly všechny
podklady rozhodnutí založené v listinné podobě ve správním spise, odkaz na internetové stránky,
na nichž se nachází Stručný průvodce podnikatele [celým názvem Stručný průvodce podnikatele
labyrintem zákona č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů, ve znění zákona
č. 94/2004 Sb., zákona č. 66/2006 Sb., zákona č. 25/2008 Sb., zákona č. 77/2001 Sb., zákona
č. 167/2012 Sb. a zákona č. 62/2014 Sb. (zákon o obalech) – poznámka Nejvyššího správního
soudu], jímž žalovaný rovněž argumentoval, však shledal dostatečným, neboť tento dokument
byl veřejně přístupný. Upřesnění výroku rozhodnutí o správním deliktu poté, co žalovaný zrušil
rozhodnutí ČIŽP a vrátil jí věc k dalšímu řízení, žalobkyni nijak nezkrátilo na jejích právech,
nešlo o změnu popisu skutku. Městský soud nepovažoval za porušení zákona ani skutečnost,
že původním rozhodnutím uložila ČIŽP žalobkyni dvojnásobnou pokutu oproti té, která je
stanovena nyní přezkoumávaným rozhodnutím.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[9] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu včas kasační
stížnost. Namítala, že se městský soud nezabýval jejími námitkami o vadách dokazování –
stěžovatelka se nemohla dokazování účastnit a žalovaný neprovedl jediný důkaz v její prospěch.
Stěžovatelka splnila povinnost zajistit využití odpadů z obalů i povinnost prokázat pravdivost
údajů evidovaných podle §15 zákona o obalech. K prokázání této skutečnosti navrhla výslech
několika svědků, žalovaný však tyto důkazy opomněl. Zákon o obalech přitom nestanoví,
že by bylo možné splnění daných povinností prokázat pouze listinnými důkazy, výslechy svědků
jsou tudíž také přípustné. Žalovaný navíc neprovedl dokazování při ústním jednání,
pouze zakládal jednotlivé listiny do spisu, aniž by stěžovatelku vyrozuměl o dokazování
mimo jednání. Jeden z podkladů rozhodnutí, Stručný průvodce podnikatele, navíc nikdy nebyl
součástí správního spisu. Odkaz na webové stránky, na nichž je průvodce k dispozici, nepovažuje
stěžovatelka za dostatečný. Městský soud totiž nemusel mít při přezkumu rozhodnutí žalovaného
k dispozici stejnou verzi tohoto dokumentu, z jaké vycházel žalovaný. Právě na základě obsahu
průvodce přitom žalovaný dospěl k závěru, že není nutné provést navrhované svědecké výpovědi
a přičetl stěžovatelce k tíži, že neskladovala odpady z obalů odděleně přesto, že jí to zákon
neukládá.
[10] Žalovaný se ve svém vyjádření plně ztotožnil s posouzením věci, jak je provedl městský
soud. Stěžovatelka nijak nezpochybnila důvody, pro něž žalovaný nevyslechl navrhované svědky.
Odkaz na dokument publikovaný na webových stránkách žalovaného nebyl pro dokazování
klíčový, šlo o pouhou prezentaci způsobu plnění zákonných povinnosti osob nakládajících
s obaly v podobě nezávazné metodiky. Tento dokument byl veřejně přístupný z uvedeného
odkazu, nešlo o stav webové stránky, který by měl být zachycen pro účely správního řízení.
[11] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalovaného stěžovatelce na vědomí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je částečně důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud připomíná jeden ze základních principů práva na spravedlivý
proces, jímž je povinnost soudů řádně své rozsudky odůvodnit (z četné judikatury Ústavního
soudu srov. například nálezy ze dne 20. června 1996 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257,
ze dne 11. dubna 2007 sp. zn. I. ÚS 741/06, N 64/45 SbNU 77, či ze dne 17. prosince 2008
sp. zn. I. ÚS 1534/08 N 225/51 SbNU 807). Z odůvodnění rozhodnutí soudu „musí vyplývat vztah
mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěryna straně druhé“
(nález Ústavního soudu ze dne 26. června 1997 sp. zn. III. ÚS 94/97, N 85/8 SbNU 287).
[14] Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudky ze dne
8. prosince 2009 č. j. 8 Afs 73/2007 - 111, ze dne 3. dubna 2017 č. j. 7 As 202/2016 - 38,
či ze dne 17. října 2018 č. j. 4 Azs 214/2018 - 31) zakládá nevypořádání některého ze žalobních
bodů nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“).
[15] Městský soud zcela opomněl několik žalobních bodů. Na prvním místě lze jmenovat
námitku rozpornosti závěrů žalovaného a ČIŽP ohledně výše finančního zvýhodnění
stěžovatelky oproti subjektům využívajícím služby autorizované obalové společnosti, jimiž byla
odůvodněna výše uložené pokuty. Tuto námitku uplatnila stěžovatelka v samém závěru žaloby.
Městský soud ji sice rekapituloval v bodě 10 svého rozsudku, avšak ponechal ji zcela
nevypořádanou (vyjádřil se pouze k otázce změny výše pokuty oproti původnímu rozhodnutí
ČIŽP, které neobstálo v odvolacím řízení).
[16] Stěžovatelka v žalobě též namítala, že „ v daném případě nebyl namístě postup vydat příkaz
podle §150 správního řádu“, a to s poukazem na pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu (str. 2
žaloby). S tím úzce souvisí její námitka, že došlo k porušení presumpce neviny, neboť „správní
orgán prvního stupně měl o vině [stěžovatelky] i o výši sankce jasno dříve, než vůbec přistoupil k zahájení
správního řízení“ (str. 6 žaloby). Stěžovatelka se tedy zjevně domnívá, že ČIŽP měla o výsledku
řízení jasno již po provedení kontroly a že celé správní řízení, které navazovalo na odpor
proti příkazu (který byl dle názoru stěžovatelky vydán v rozporu se zákonem), bylo
pouze formální.
[17] Městský soud sice v odstavci 30 svého rozsudku podotkl, že vyřízení námitek
proti kontrolnímu zjištění v odůvodnění příkazu nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí
žalovaného, tento argument se však s podstatou uvedeného žalobního bodu z větší části míjí,
stejně jako skutečnost, že „rozhodnutí“ o námitkách proti kontrolnímu zjištění jsou vyloučena
ze samostatného soudního přezkumu, což městský soud rovněž zmínil. Řádná odpověď
na námitku stěžovatelky musí zahrnovat posouzení, zda žalovaný respektoval presumpci neviny
stěžovatelky, tedy zda se nespolehl jen na kontrolní zjištění a zda uvážil všechny rozhodné
okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch stěžovatelky, jak mu ukládá §50 odst. 3 věta druhá
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. V tomto směru může být
relevantní vztah řízení o správním deliktu a jemu předcházející kontroly podle kontrolního řádu.
Městský soud se bude muset vyjádřit i k tomu, zda mohla ČIŽP rozhodnout příkazem v situaci,
kdy stěžovatelka podala námitky proti obsahu protokolu o kontrole (v tomto směru
srov. především §150 odst. 2 správního řádu), a v případě negativní odpovědi na tuto otázku
posoudí, zda mohlo takové pochybení ovlivnit zákonnost nyní posuzovaného rozhodnutí
o správním deliktu. Nejvyšší správní soud připomíná svou konstantní judikaturu, že důvodnost
žaloby podle §65 a násl. s. ř. s. zakládá jen taková vada správního řízení, která mohla ovlivnit
zákonnost napadeného rozhodnutí (srov. například rozsudky ze dne 4. června 2003
č. j. 6 A 12/2001 - 51, č. 23/2003 Sb. NSS, ze dne 18. března 2004 č. j. 6 A 51/2001 - 30,
č. 494/2005 Sb. NSS či ze dne 15. června 2011 č. j. 2 As 60/2011 - 101), neboť „procesní práva
nejsou samoúčelná“ (rozsudek ze dne 26. dubna 2017 č. j. 6 Afs 36/2017 - 25).
[18] V souvislosti s již uvedenými – a městským soudem opomenutými – námitkami
stěžovatelka v žalobě poukazovala na naprostou absenci dokazování v rámci správního řízení
po podání odporu proti příkazu s tím, že pokud ČIŽP odmítla provést navržené důkazy,
znemožnila jí prokázat splnění povinností podle §12 odst. 1 a §15 odst. 1 písm. c) zákona
o obalech. V dalším podání (reagujícím na kasační rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
č. j. 6 As 238/2018 - 21), jímž svou argumentaci rozvíjela, zpochybňovala odůvodnění
žalovaného, proč nevyslechl zástupce společností, které měly zpracovávat odpad z obalů
stěžovatelky, a poukazovala na povinnost správního orgánu provádět důkazy ve prospěch
i neprospěch obviněného ze správního deliktu.
[19] Městský soud tento žalobní bod (správně) vyhodnotil jako námitku nedostatečně
zjištěného skutkového stavu, kterou vypořádal odkazem na názor Nejvyššího správního soudu
vyjádřený v rozsudku č. j. 6 As 238/2018 - 21 se závěrem, že stěžovatelčino tvrzení neodpovídá
obsahu žalobou napadených rozhodnutí, a citací částí odůvodnění těchto rozhodnutí,
v nichž se správní orgány vypořádaly s důkazními návrhy stěžovatelky. Nejvyšší správní soud
se však v citovaném rozsudku nijak nevyjadřoval k otázce, zda žalovaný vycházel z dostatečně
zjištěného skutkového stavu, pouze vyvracel chybný názor městského soudu, že žalovaný
nezdůvodnil, proč nevyslechl stěžovatelkou navrhované svědky. Neprovedení navrhovaných
důkazů sice s hodnocením zjištěného skutkového stavu souvisí (závěr o nedostatečně zjištěném
skutkovém stavu může často souviset s chybnou úvahou o nadbytečnosti některého důkazu),
nejde však o kvalitativně totožné otázky. Městský soud navíc úvahy žalovaného o nevyslechnutí
svědků nijak nehodnotil, pouze odkázal na názor Nejvyššího správního soudu, který dosud
neexistuje.
[20] Nejvyšší správní soud uznává, že soudy nejsou povinny vypořádat každou dílčí námitku
účastníka řízení, pokud své rozhodnutí vystaví na uceleném argumentačním systému, „který logicky
a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (nález Ústavního
soudu ze dne 12. února 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08, N 26/52 SbNU 247). Těmto požadavkům
však rozsudek městského soudu nevyhovuje. Námitku zpochybňující skutkový stav,
z něhož žalovaný vycházel, lze označit za klíčovou výtku stěžovatelky vůči žalobou napadenému
rozhodnutí (byla to prakticky jediná okolnost, na kterou se stěžovatelka zaměřila ve svém podání
reagujícím na první rozsudek Nejvyššího správního soudu v této věci). Nelze proto akceptovat
pouhé označení takové námitky za nedůvodnou, aniž by bylo zřejmé, na základě jakých úvah
městský soud k tomuto závěru dospěl.
[21] Z těchto důvodů vyhodnotil Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu
jako částečně nepřezkoumatelný.
[22] Částečná nepřezkoumatelnost rozhodnutí však nebrání přezkumu těch jeho částí,
které nejsou touto vadou zatíženy (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 8 Afs 73/2007 - 111). V projednávané věci to platí o otázce, zda žalovaný pochybil,
když do spisu nezaložil Stručného průvodce podnikatele v listinné podobě a pouze v odůvodnění
svého rozhodnutí uvedl odkaz na internetovou stránku, na níž je tento dokument k dispozici.
[23] ČIŽP na Stručného průvodce podnikatele odkázala proto, že obsahuje stanoviska
žalovaného, která ČIŽP bere v řízení podle zákona o obalech v úvahu. Žalovaný
jej ve svém rozhodnutí označil za „správní praxi aplikujících správních orgánů v otázce vyžadování způsobu
plnění povinností ze strany adresátů právní normy“, ve vyjádření ke kasační stížnosti potom použil
označení „metodika“. Dle názoru Nejvyššího správního soudu je nutné zodpovědět v prvé řadě
otázku, zda je Stručný průvodce podnikatele podkladem řízení, s nímž by musela být stěžovatelka
seznámena před vydáním rozhodnutí (§36 odst. 3 správního řádu). V případě kladné odpovědi
by Nejvyšší správní soud musel konstatovat vadu řízení, neboť první zmínka o Stručném
průvodci podnikatele je až v rozhodnutí ČIŽP, a stěžovatelka se tak s ním před vydáním
tohoto rozhodnutí nemohla seznámit.
[24] Podle §50 odst. 1 správního řádu mohou být podklady pro vydání rozhodnutí zejména
návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních
orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé.
[25] Podkladem rozhodnutí může být cokoli, co může správnímu orgánu pomoci
rekonstruovat skutkový stav, který má být předmětem právního hodnocení. ČIŽP však použila
tuto metodiku nikoli ke zjištění skutkového stavu (tedy ke zjištění, zda stěžovatelka splnila
povinnost zajistit využití odpadů z obalů či oznamovací povinnost podle §15 odst. 1 zákona
o obalech), nýbrž jako argumentační pomůcku. Stejně tak mohla odkázat například na komentář
k zákonu o obalech (byl-li by k dispozici), který by také nebyl podkladem jejího rozhodnutí
ve smyslu §50 odst. 1 správního řádu. Nejvyšší správní soud proto nepovažuje za vadu řízení,
že žalovaný nezachytil obsah Stručného průvodce podnikatele v listinné podobě a nezaložil
jej do spisu (a contrario k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. dubna 2011
č. j. 1 As 33/2011 - 58), respektive obecněji, že s ním stěžovatelku předem neseznámil
před vlastním rozhodnutím.
[26] Z uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší správní soud dospěl ke stejnému závěru –
tedy že uvedením odkazu na umístění Stručného průvodce podnikatele na webu žalovaný
nepochybil – jako městský soud, nicméně s odlišným odůvodněním. Městský soud převzal
konstrukci žalovaného, že je rozdíl mezi odkazem na dokument umístěný na internetu
a internetovou stránkou. S tím však nelze souhlasit. Pokud by žalovaný bral Stručného průvodce
podnikatele v potaz při zjišťování skutkového stavu (tedy pokud by šlo o podklad rozhodnutí
ve smyslu §50 odst. 1 správního řádu), bylo by nutné jej zachytit ve spise v té podobě,
s níž žalovaný pracoval (jak vyplývá z citovaného rozsudku č. j. 1 As 33/2011 - 58). Nejvyšší
správní soud považuje za notorietu, že i dokumenty publikované na internetu mohou podléhat
změnám, které nemusejí být při pozdějším prohlížení dokumentu zjistitelné. Stěžovatelka
by se navíc o tom, že správní orgán hodlá z takového dokumentu vycházet, dozvěděla
až z vydaného správního rozhodnutí, což by bylo jednoznačně v rozporu s §36 odst. 3 správního
řádu. Nejvyšší správní soud se nicméně ztotožňuje se závěrečným stanoviskem městského soudu,
že pouhý odkaz na webovou adresu Stručného průvodce podnikatele stěžovatelku
na jejích právech nijak nezkrátil. Chybná úvaha městského soudu by tak nepředstavovala
samostatný důvod pro zrušení napadeného rozsudku. V nynější situaci, kdy Nejvyšší správní soud
ruší rozsudek městského soudu pro nepřezkoumatelnost, však městský soud do odůvodnění
svého rozhodnutí převezme nyní vyslovený závazný právní názor Nejvyššího správního soudu
na danou otázku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[27] Pro úplnost Nejvyšší správní soud konstatuje, že zbývající žalobní body, týkající se
vymezení předmětu správního řízení, náležitostí protokolu o kontrole a rozdílné pokutě v prvním
a druhém rozhodnutí ČIŽP městský soud vypořádal a stěžovatelka jeho závěry v kasační stížnosti
nijak nezpochybnila. Tuto část odůvodnění proto může městský soud bez dalšího převzít
do svého nového rozhodnutí.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že odkaz na webovou adresu Stručného
průvodce podnikatele není vadou žalobou napadených rozhodnutí (byť z trochu odlišných
důvodů než městský soud). S ohledem na nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu
pro nedostatek důvodů však Nejvyšší správní soud (již podruhé) nemohl hodnotit jádro
projednávaného sporu, tedy nemohl posoudit, zda skutkový stav v rozsahu zjištěném žalovaným
svědčí o tom, že stěžovatelka spáchala správní delikty podle §§44 odst. 2 písm. h) a k) zákona
o obalech.
[29] Částečná nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu zakládá důvodnost kasační
stížnosti žalobkyně. Nejvyšší správní soud proto rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.), v němž bude městský soud vázán právním
názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). To znamená, že řádně posoudí
důvodnost žalobní námitky o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu ve správním řízení.
Nejvyšší správní soud opakuje, že při této úvaze městský soud nemůže vycházet z rozsudku
č. j. 6 As 238/2018 - 21. Z tohoto rozhodnutí lze totiž pouze dovodit, že žalovaný odůvodnil,
proč neprovedl žalobkyní navrhované důkazy, avšak nikoli to, zda toto odůvodnění obstojí.
Jinými slovy, zda i bez výslechu těchto svědků byl skutkový stav na základě ostatních důkazů
zjištěn dostatečně. Městský soud též vypořádá námitky žalobkyně týkající se podmínek pro vydání
příkazu, porušení presumpce neviny a odůvodnění výše uložené pokuty.
[30] Městský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2019
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu