ECLI:CZ:NSS:2019:6.AZS.28.2019:24
sp. zn. 6 Azs 28/2019 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a Mgr. Ing. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: S. B., zastoupený
Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, týkající se
žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 9. 2016, č. j. MV-78200-4/SO-2016, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019,
č. j. 48 A 106/2016 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se ne p ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Rozhodnutím ze dne 28. 4. 2016, č. j. OAM-97-33/ZR-2015, Ministerstvo vnitra, odbor
azylové a migrační politiky (dále jen „Ministerstvo vnitra“ nebo též „správní orgán I. stupně“),
rozhodlo o ukončení přechodného pobytu žalobce na území České republiky dle §87f odst. 2
písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
Zároveň byla žalobci podle §87f odst. 3 téhož zákona stanovena lhůta 30 dnů k vycestování
z území České republiky.
[2] Ministerstvo vnitra rozhodnutí odůvodnilo tím, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno
(rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 8. 2010, č. j. 10 C 90/2010 - 20),
že manželství žalobce uzavřené dne 18. 7. 2009 s J. A. bylo pravomocně rozvedeno dne
9. 9. 2010. Jelikož v daném případě nebyly naplněny podmínky vylučující ukončení přechodného
pobytu, neboť manželství netrvalo alespoň 3 roky, správní orgán I. stupně rozhodl o ukončení
povolení k přechodnému pobytu žalobce jako rodinného příslušníka občana EU ve smyslu §87f
odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců. K námitce žalobce, že řízení bylo zahájeno po více než
4 letech po nabytí právní moci rozsudku o rozvodu, správní orgán I. stupně uvedl, že ačkoli
žalobce skutečně nahlásil změnu svého rodinného stavu dne 4. 10. 2010, důvod pro ukončení
povolení k přechodnému pobytu časem nezaniká, a proto mohlo být dne 24. 1. 2015 zahájeno
správní řízení. Správní orgán dospěl k závěru, že vzhledem k ekonomickým, společenským a
kulturním vazbám je ukončení povolení k přechodnému pobytu žalobce zásahem do jeho
soukromého a rodinného života, nikoli však zásahem nepřiměřeným. Správnímu orgánu nebyly
známy žádné rodinné vazby žalobce na území České republiky, naopak v Arménii žije jeho bratr a
matka. Žalobce je v produktivním věku a bez tvrzených zdravotních potíží, a proto by v případě
návratu do země původu mohl získat zaměstnání za srovnatelných podmínek jako ostatní občané
jeho domovské země. Rovněž lhůta stanovená k vycestování se s ohledem na všechny okolnosti
jevila jako přiměřená.
[3] V odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí žalobce zdůraznil především
časový odstup mezi rozvodem a zahájením řízení, kdy oprávněně předpokládal, že jeho pobyt
na území České republiky zůstane zachován. Dle žalobce je odůvodnění správního orgánu
I. stupně nedostatečné, neboť nevysvětluje, proč bylo správní řízení zahájeno
s takovým odstupem. Žalobce dovozoval, že se musely změnit nějaké okolnosti, když správní
řízení bylo zahájeno až po 4 letech a nikoli bezprostředně po oznámení změny rodinného stavu.
V odůvodnění rozhodnutí však ministerstvo vnitra žádné takové skutečnosti nezmiňuje. Žalobce
rovněž namítal, že se v průběhu uplynulých 4 let opakovaně správního orgánu I. stupně
dotazoval, jak to bude dál s jeho pobytem, přičemž mu měla být vždy podána informace,
že jeho pobyt zůstane zachován. Žalobce argumentoval také tím, že v České republice žije více
než 7 let, zcela se zde integroval, ovládá český jazyk a má zde zaměstnání a sociální zázemí.
Zrušení povolení k přechodnému pobytu je proto nutno považovat za zjevně nepřiměřené.
[4] Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání žalobce jako nedůvodné zamítla
a prvostupňové správní rozhodnutí potvrdila. Skutečnost, že Ministerstvo vnitra nebylo schopno
na danou situaci zareagovat okamžitě, nemohla dle žalované založit legitimní očekávání žalobce
ohledně jeho pobytu na území. Námitka zpochybňující dlouhou časovou prodlevu
mezi rozvodem a zahájením řízení neměla dle žalované vliv na správnost a zákonnost vydaného
správního rozhodnutí. Žalobce si musel být vědom toho, že mu povolení k přechodnému pobytu
bylo uděleno z důvodu uzavřeného manželství s občankou České republiky, a proto měl
po skončení manželství usilovat o získání jiného pobytového oprávnění. Žalovaná se ztotožnila
také se závěry správního orgánu I. stupně stran přiměřenosti dopadů vydaného rozhodnutí
do soukromého a rodinného života žalobce.
[5] Žalobce se proti rozhodnutí žalované bránil žalobou u Krajského soudu v Praze (dále
jen „krajský soud“). Namítal, že ačkoli změnu svého osobního stavu řádně a včas nahlásil, není
zřejmé, proč správní orgán I. stupně zahájil řízení o zrušení pobytu až 4 roky po jeho rozvodu,
kdy už žalobce oprávněně předpokládal, že mu pobyt na území České republiky zůstane
zachován. Žalobce uvedl, že v případě, kdy správní orgán shledá důvody pro zahájení řízení
z moci úřední, je povinen tak učinit neprodleně, což vyplývá také z ustanovení §80 odst. 2
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).
Pokud správní orgán ve lhůtě 30 dnů od oznámení změny osobního stavu a doručení rozsudku
o rozvodu nezahájil ve věci řízení (a ani žalovaná jako nadřízený orgán neučinila opatření
proti nečinnosti), bylo dle žalobce v rozporu se základními principy veřejné správy i se zásadou
legitimního očekávání, aby řízení bylo zahájeno a pobyt zrušen až po 4 letech. Žalobce
předpokládal, že se následně musely změnit nějaké okolnosti, na základě kterých správní orgán
změnil svůj názor a řízení po 4 letech zahájil. Žádnou takovou okolnost však v odůvodnění
rozhodnutí správní orgán neuvedl, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalobce
připomněl, že se v průběhu uplynulých 4 let opakovaně dotazoval na stav svého pobytu, přičemž
se mu dostalo informace, že jeho pobyt bude zachován; ať si jen podá žádost o prodloužení
platnosti průkazu, až bude třeba. Ačkoli žalobce shodnou argumentaci uplatnil již v podaném
odvolání, žalovaná se s ní v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádala. Proto i její rozhodnutí
je zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti.
[6] Žalobce rovněž pokládal zrušení povolení k přechodnému pobytu za zjevně nepřiměřené
ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců. V této souvislosti uvedl, že v České republice žije
dlouho, zcela se zde integroval, ovládá český jazyk, má zde zaměstnání, veškeré sociální zázemí
a chystá se na nákup nemovitosti. Při zrušení pobytu by vzhledem ke svému věku a délce
svého života v České republice jen obtížně znovu začínal v Arménii. Za významnou skutečnost
z hlediska aplikace §174a zákona o pobytu cizinců žalobce pokládal také prodlení správního
orgánu se zahájením řízení, který svou nečinností pouze utvrdil žalobce v tom,
že mu zde jeho pobyt zůstane zachován.
[7] Krajský soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl. Uvedl, že v daném případě zákon
nestanoví žádnou lhůtu pro zahájení řízení z moci úřední, a proto žalobce ani po uplynutí
několika let nemohl v dobré víře předpokládat, že řízení nebude zahájeno. Krajský soud
se ztotožnil se závěry žalovaného, že nezahájení řízení z moci úřední v určité lhůtě nezakládá
žádné důsledky, a žalobce tedy nemohl oprávněně očekávat, že mu jako rodinnému příslušníkovi
občana EU bude přechodný pobyt zachován, když už podmínku rodinného vztahu nesplňoval.
Krajský soud nepřisvědčil námitce žalobce, že nadměrná prodleva se zahájením řízení o ukončení
přechodného pobytu mohla založit jeho legitimní očekávání. Naopak měl za to, že ustanovení
§57f odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců nedává správnímu orgánu žádný prostor
pro uplatnění správního uvážení. Žalobce účel pobytu spočívající v soužití s občanem EU již delší
dobu neplnil, a proto ani eurokonformním výkladem zákona o pobytu cizinců nebylo možno
dovodit, že by bylo možné jeho pobytové oprávnění zachovat. Žalobce nadto v průběhu
předcházejícího řízení nijak nedoložil své tvrzení, že by se mu ze strany správních orgánů dostalo
výslovného ujištění o tom, že mu jeho pobytové oprávnění zůstane zachováno.
To by dle krajského soudu navíc bylo postupem nezákonným, jehož se nelze účinně domáhat
poukazem na legitimní očekávání. Důvodnou krajský soud neshledal ani námitku žalobce,
že zrušení jeho pobytu s takovým časovým odstupem od nastalé okolnosti představuje
nepřiměřený zásah do jeho soukromého života. Krajský soud v této souvislosti připomněl,
že žalobcem namítaná prodleva se zahájením správního řízení by mohla být relevantní
pouze do té míry, nakolik se promítla do samotné kvantity a kvality práv chráněných
ustanovením §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, tj. pokud by v průběhu doby, než je
o zrušení pobytu rozhodnuto, cizinec skutečně navázal rodinné či jiné významné soukromé
vztahy, jejichž přetržení by pro něj bylo skutečně vážným zásahem. Takto zásadní rodinné
či soukromé vztahy však u žalobce nebyly zjištěny. Krajský soud se proto ztotožnil se závěry
žalovaného, že do soukromého života žalobce v určité omezené míře sice zasaženo bude,
avšak vzhledem k okolnostem věci se nejedná o zásah nepřiměřený.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační
stížnost, kterou formálně opírá o důvody dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy o nesprávné právní
posouzení krajským soudem.
[9] Stěžovatel se neztotožnil se závěry krajského soudu, že v zákoně není stanovena lhůta
pro zahájení řízení z moci úřední, a proto stěžovatel nemohl ani po uplynutí několika let v dobré
víře předpokládat, že řízení nebude zahájeno. Stěžovatel měl za to, že věc je nutno posuzovat
z hlediska §2 odst. 3 správního řádu, dle kterého správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře
a může do těchto práv zasahovat jen v nezbytném rozsahu. Stěžovatel zdůraznil,
že jeho přechodný pobyt nebyl ukončen z důvodu porušení zákona nebo hrozby pro veřejný
pořádek nebo bezpečnost, ale z důvodu rozvodu, který žalobce správnímu orgánu v souladu
se zákonem nahlásil. Rozhodnutí o ukončení pobytu bylo nadto vydáno na základě zákonného
ustanovení, které připouští, že k ukončení pobytu v případě zásahu do soukromého a rodinného
života nemusí vůbec dojít. Správní orgány tak měly šetřit dobrou víru a být zdrženlivé
při zvažování, zda je možno řízení zahájit či nikoli. Dle stěžovatele je v rozporu se zásadami
dobré správy, pokud správní orgán ponechává dotčené osoby po neomezenou dobu v nejistotě.
Zákon navíc stanoví lhůtu pro zahájení řízení, a to v ustanovení §6 a §80 správního řádu. Stejně
tak je možno lhůtu pro zahájení řízení dovodit z ustanovení §42 správního řádu, a to v délce
30 dnů ode dne, kdy žalobce správnímu orgánu oznámil rozvod manželství. Ačkoli se jedná
o lhůtu pořádkovou, po jejím uplynutí se dotčená osoba může začít oprávněně domnívat,
že řízení již zahájeno nebude, a to tím spíše, uplyne-li od daného okamžiku doba několika let.
Stěžovatel tak s odkazem na §42 správního řádu dovozoval, že správní orgán ve lhůtě
od nahlášení rozvodu manželství zvažoval zahájení řízení z moci úřední, avšak v té době důvody
pro zahájení řízení neshledal. Není proto zřejmé, proč po 4 letech své stanovisko změnil
a správní řízení zahájil.
[10] K otázce přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatel namítal,
že ustanovení §174a zákona o pobytu cizinců neobsahuje výčet kritérií (jak v bodě 16. rozsudku
uvedl krajský soud), ale že z použití slova „zejména“ vyplývá, že obsahuje pouze příklady
skutečností, které je třeba při posuzování dopadů zvažovat. Stěžovatel namítal, že při aplikaci
ustanovení §174a zákona o pobytu cizinců správní orgán poměřuje na straně jedné závažnost
nebo druh protiprávního jednání cizince a na straně druhé jeho soukromý a rodinný život. Čím je
přitom protiprávní jednání cizince závažnější, tím výraznější může být zásah do jeho rodinného
či soukromého života. Z tohoto hlediska pak bylo nutno posuzovat také případ stěžovatele,
který se žádného protiprávního jednání nedopustil. Správní orgán byl proto povinen jednak
zvažovat, že se stěžovatel rozvedl a tuto skutečnost řádně a včas nahlásil, a jednak to, zda zrušení
povolení k přechodnému pobytu zasáhlo do jeho rodinného a soukromého života.
Dle stěžovatele musí být ochrana cizince v takovém případě výrazná, neboť se nedopustil
porušení zákona, a tedy bylo nutno šetřit i zcela „obyčejný“ soukromý život spočívající v tom,
že žalobce žije v České republice více než 7 let, celou dobu zde chodí do zaměstnání, dosáhl
středního věku a v tomto životě chce i nadále pokračovat. Nelze rovněž přehlédnout,
že nepřetržitý legální pobyt cizince delší 5 let se považuje za dostatečně dlouhý k tomu,
aby se cizinec na území České republiky integroval, na základě čehož mu podle §68 zákona
o pobytu cizinců může být povolen trvalý pobyt. Ukončení pobytu takto integrovaného cizince,
který svým jednáním nijak neporušil zákon, proto stěžovatel pokládal za nepřiměřené.
[11] Žalovaná svého práva vyjádřit se k podané kasační stížnosti nevyužila.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[13] V posuzované věci nejsou mezi účastníky řízení sporné skutkové okolnosti daného
případu, tj. že žalobce správnímu orgánu řádně dne 4. 10. 2010 nahlásil změnu svého rodinného
stavu, neboť jeho manželství bylo dne 9. 9. 2010 pravomocně rozvedeno; a že správní orgán
zahájil se stěžovatelem řízení o ukončení přechodného pobytu až na základě podnětu
ze dne 22. 10. 2014, č. j. OAM-14168/PP-2014, vycházejícího ze záznamu v Cizineckém
informačním systému (v souvislosti s žádostí stěžovatele o prodloužení doby platnosti pobytové
karty podané dne 6. 10. 2014), a to oznámením ze dne 24. 1. 2015, č. j. OAM-97-3/ZR-2015,
které bylo stěžovateli doručeno dne 28. 1. 2015.
[14] Stěžovatel zároveň nečinil v řízení sporným, že by v dané věci nebyly naplněny zákonné
podmínky pro ukončení přechodného pobytu stěžovatele na území České republiky spočívající
v tom, že manželství stěžovatele bylo rozvedeno na základě pravomocného soudního rozhodnutí
a že toto manželství netrvalo alespoň tři roky, jak předpokládá ustanovení §87f odst. 2 písm. c)
zákona o pobytu cizinců, podle kterého ministerstvo dále ukončí rodinnému příslušníkovi občana Evropské
unie přechodný pobyt na území, pokud manželství s občanem Evropské unie zaniklo na základě pravomocného
rozhodnutí soudu o rozvodu manželství nebo o prohlášení manželství za neplatné; to neplatí, jestliže
1. rodinnému příslušníku občana Evropské unie bylo rozhodnutím příslušného orgánu nebo dohodou manželů
svěřeno do výchovy dítě občana Evropské unie nebo mu bylo přiznáno právo pravidelného osobního styku s dítětem
občana Evropské unie pouze na území, nebo
2. před zahájením řízení o rozvodu nebo řízení o prohlášení manželství za neplatné toto manželství trvalo
alespoň 3 roky a v době trvání manželství měl rodinný příslušník občana Evropské unie na území povolen pobyt
nejméně 1 rok,
za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života
rodinného příslušníka.
[15] Předmětem sporu mezi účastníky řízení je otázka, zda správní orgán I. stupně postupoval
v souladu se zákonem, pokud řízení o zrušení povolení stěžovatele k přechodnému pobytu zahájil
až po 4 letech od okamžiku, kdy manželství stěžovatele bylo pravomocně rozvedeno
a kdy stěžovatel tuto skutečnost oznámil správnímu orgánu.
[16] V hodnocení této otázky se přitom Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěry krajského
soudu, že správní řád, který právní úpravu zahajování řízení z moci úřední obsahuje v §46,
žádnou lhůtu k zahájení řízení nestanoví, a nečiní tak ani zákon o pobytu cizinců. Nezahájení
řízení z moci úřední v určité lhůtě tak v dané věci nezakládá žádné důsledky, a stěžovatel
proto nemohl oprávněně očekávat, že jeho přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU
zůstane zachován, pokud již nesplňuje podmínku rodinného vztahu. Správní orgán proto byl
oprávněn v daném případě přistoupit k zahájení řízení i s delším časovým odstupem, existovala-li
zde nadále překážka, která bránila povolení k přechodnému pobytu stěžovatele zachovat, a důvod
pro ukončení povolení k přechodnému pobytu nezanikl. V řadě zákonů sice je možno nalézt
speciální právní úpravu, která předpokládá, že řízení, jež se zahajuje z moci úřední, může správní
orgán zahájit toliko v určité lhůtě, mající charakter lhůty prekluzivní (propadné). Děje se
tak ovšem zejména v oblasti správního trestání, což má z hlediska zachování právní jistoty
účastníků své opodstatnění. Není totiž akceptovatelné, aby v řízení, v němž dochází k ukládání
sankcí, mohl správní orgán k jeho zahájení (a stejně tak i k rozhodnutí o uložení sankce)
přistupovat libovolně, v podstatě bez omezení, kdykoli se k tomu sám rozhodne. O takový případ
se však v posuzované věci nejednalo, neboť řízení, které bylo se stěžovatelem vedeno ve věci
zrušení povolení k přechodnému pobytu, není řízením sankční povahy.
[17] Nesouhlasil-li stěžovatel se závěry krajského soudu, že zákon nezná lhůtu pro zahájení
řízení z moci úřední, a v této souvislosti poukazoval na ustanovení §80, ve spojení s §6,
správního řádu, Nejvyšší správní soud k tomu uvádí následující. Ustanovení §80 správního řádu
upravuje nástroje ochrany před nečinností správního orgánu a slouží ke zjednání nápravy
především v podobě přijetí vhodných opatření upravených v §80 odst. 4 správního řádu.
V případě lhůty v délce 30 dnů stanovené v §80 odst. 2 správního řádu, jehož aplikace
se stěžovatel dovolával již v podané žalobě, krajský soud správně uvedl, že se jedná toliko o lhůtu
pořádkovou, po jejímž marném uplynutí má nadřízený správní orgán přijmout vhodné opatření
proti nečinnosti, a s jejímž nedodržením tak zákonodárce nespojil žádný následek, dokonce
ani v rovině přístupu k soudní ochraně proti nečinnosti (srovnej k tomu např. již rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2009, č. j. 3 Ans 1/2009 - 58, dostupný
na www.nssoud.cz). Nepochybně se tedy nejedná o lhůtu, s níž by bylo možno spojovat
povinnost správních orgánů v ní zahajovat správní řízení.
[18] Odpovědi na otázky stěžovatele, z jakých důvodů správní orgán zahájil řízení o ukončení
přechodného pobytu až s takovým odstupem a proč tak činil nikoli na základě oznámení
stěžovatele o rozvodu, ale až na základě interního podnětu vycházejícího z cizinecké evidence,
nejsou dle Nejvyššího správního soudu pro posouzení dané věci rozhodné. To ostatně
v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl již krajský soud. Stejně tak obecné polemiky
stěžovatele nad tím, že správní orgán po nahlášení rozvodu manželství zvažoval, zda zahájí řízení
či nikoli, přičemž v té době důvody pro zahájení řízení neshledal, včetně na to navazujícího
a ničím nepodpořeného tvrzení, že stěžovateli není zřejmé, proč správní orgán své stanovisko
změnil a z jakých důvodů, hodnotí Nejvyšší správní soud jako pouhé spekulace, které stěžovatel
v předcházejícím řízení nijak blíže nedoložil a kterým neodpovídá ani obsah správního spisu.
[19] Namítal-li stěžovatel nově až v kasační stížnosti, že lhůtu pro zahájení řízení v délce
30 dnů od nahlášení rozvodu je možno dovozovat také z ustanovení §42 správního řádu,
které obsahuje obecnou úpravu podnětů k zahájení řízení z moci úřední (s tím, že i když se jedná
o lhůtu pořádkovou, po jejím marném uplynutí se již dotčená osoba může oprávněně domnívat,
že řízení nebude zahájeno), je v této části kasační stížnost nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s.
Tato argumentace stěžovatele se totiž opírá o nové důvody, které nebyly uplatněny v žalobě
před krajským soudem, ač tak stěžovatel učinit mohl, a krajský soud se proto její důvodností
nemohl zabývat. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (srovnej např. již rozsudek
ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, publikovaný pod č. 419/2004 Sb. NSS,
nebo rozsudek ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, publikovaný pod č. 1743/2009 Sb.
NSS) v této souvislosti vyplývá, že ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. zavádí do řízení
před Nejvyšším správním soudem koncentrační princip, který zajišťuje, aby uplatněné výhrady
účastníků řízení byly pořadem práva nejprve projednány krajskými soudy, kterým byly v žalobách
předestřeny, a až poté může zákonnost jejich posouzení, promítly-li se zároveň i do námitek
kasačních, přezkoumat Nejvyšší správní soud.
[20] Důvodnou Nejvyšší správní soud neshledal ani námitku stěžovatele, že by mu nadměrná
prodleva se zahájením řízení o ukončení přechodného pobytu mohla založit ve smyslu §2 odst. 3
správního řádu dobrou víru a legitimní očekávání v to, že mu zůstane pobyt na území České
republiky zachován. Za daného skutkového stavu ustanovení §87f odst. 2 písm. c) zákona
o pobytu cizinců nedávalo správním orgánům prostor pro úvahu, zda správní řízení zahájí,
či nikoli. Nebyl-li účel pobytu spočívající v soužití s občanem EU dlouhodobě plněn, nebylo
možno dospět k závěru, že by pobytové oprávnění stěžovatele (odvíjející se právě
od tohoto účelu) mohlo být zachováno. Této skutečnosti (pominutí účelu pobytu)
si přitom stěžovatel nepochybně musel být vědom a v tomto ohledu není rozhodné,
že se v případě rozvodu jednalo o okolnost, kdy se stěžovatel nedopustil porušení zákona.
Shledal-li správní orgán naplnění zákonných podmínek pro ukončení přechodného pobytu,
neboť zde i po uplynutí delšího časového období důvod pro ukončení přechodného pobytu
stěžovatele nadále existoval, nebyl v tomto ohledu nadán možností volby.
[21] Pokud se jedná o stěžovatelem namítanou nepřiměřenost zásahu do jeho soukromého
a rodinného života, i zde se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěry krajského soudu, že výčet
kritérií, která je nutno zvažovat při rozhodování o nepřiměřenosti zásahu vydaného rozhodnutí
do soukromého a rodinného života cizince, obsahuje ustanovení §174a odst. 1 zákona o pobytu
cizinců, dle kterého platí, že při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní
orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území,
jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby
navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou
bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
[22] Ačkoli se jedná o výčet kritérií, který je demonstrativní, což (jak připomíná stěžovatel)
plyne z užití výrazu zejména, je nutno vycházet z toho, jaký je smysl tohoto ustanovení
a k čemu slouží - k promítnutí ústavně garantovaného práva na ochranu soukromého
a rodinného života. Právě z tohoto hlediska je třeba přistupovat i k hodnocení možného zásahu
plynoucího ze zrušení konkrétního pobytového oprávnění. Stěžovatelem namítaná časová
prodleva se zahájením správního řízení tak může být relevantní pouze potud, nakolik se promítla
do práv chráněných ustanovením §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, tj. pokud v průběhu
doby, než je rozhodnuto o zrušení pobytu, cizinec skutečně naváže rodinné i jiné významné
soukromé vztahy, jejich přetržení by pro něj bylo skutečně vážným zásahem. S ohledem
na extrémní délku prodlevy, k níž v daném případě došlo, a která tak skutečně mohla u cizince
vyvolat (byť nedůvodně) očekávání, že rozvod nemá na jeho pobytové oprávnění dopad,
by totiž vůči cizinci nemohlo být účinně namítáno, že se v takovém případě jedná o vztahy
navázané v situaci, kdy cizinec mohl očekávat ukončení pobytu (srovnej k tomu shodně rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013 - 31, dostupný
na www.nssoud.cz).
[23] V případě stěžovatele však žádné takto zásadní rodinné či soukromé vazby zjištěny
nebyly, ačkoli se správní orgán (i přes nespolupráci stěžovatele, který v předcházejícím řízení
odmítl odpovídat na relevantní dotazy – viz protokol o výslechu ze dne 28. 5. 2015, č. j.
OAM-97-14/ZR-2015) pokoušel činit vhodná šetření (viz např. žádost o prověření informací
ze dne 1. 9. 2015, č. j. OAM-97-18/ZR-2015). Krajský soud v této souvislosti v napadeném
rozsudku správně připomněl, že žalobce je v produktivním věku, netvrdil žádné zdravotní potíže,
a tedy není důvod, proč by v případě návratu do země původu nemohl získat zaměstnání
a nemohl se začlenit do společnosti stejně jako ostatní tamní obyvatelstvo. Stěžovatel nemá
na území České republiky žádné rodinné vazby, jeho matka a bratr žijí v Arménii a ani prostý
výkon zaměstnání nepředstavuje z pohledu soudu natolik závažnou skutečnost, která by
(bez přistoupení dalších vazeb na území intenzivnější povahy) mohla být hodnocena
jako nepřiměřený zásah. Poukazoval-li stěžovatel na skutečnost, že zde žije dlouho a že chce
v České republice pokračovat v „obyčejném“ životě, je nutno konstatovat, že ke svému běžnému
životu ani sociálním kontaktům, z nichž by bylo možno usuzovat na „plnou“ integraci, stěžovatel
nic bližšího neuvedl. Je tedy možno přisvědčit závěrům krajského soudu, že do soukromého
života stěžovatele sice v určité omezené míře zasaženo bylo, nejednalo se však o zásah
nepřiměřený.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Na základě výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[25] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že žalobce jako stěžovatel neměl
ve věci úspěch a žalované žádné náklady řízení nad rámec její obvyklé úřední činnosti nevznikly,
Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti a žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. července 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu