ECLI:CZ:NSS:2019:7.ADS.35.2019:22
sp. zn. 7 Ads 35/2019 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: J. K., zastoupen
Mgr. Sylvou Šiškeovou, advokátkou se sídlem Jakubské nám. 4, Brno, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2018, č. j. 48 Ad 32/2017 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 10. 8. 2017, č. j. X (dále též „napadené rozhodnutí“), žalovaná
změnila své rozhodnutí ze dne 9. 12. 2014, č. j. X, tak, že žalobci podle ustanovení §29 písm. a)
zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o důchodovém pojištění“) přiznala od 17. 7. 2008 starobní důchod ve výši 11 215 Kč měsíčně.
II.
[2] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou zamítl Krajský soud v Praze
shora označeným rozsudkem ze dne 19. 12. 2018, č. j. 48 Ad 32/2017 - 27. Krajský soud
nepřisvědčil námitce poukazující na nesprávný výpočet důchodu. Krajský soud nepřisvědčil ani
námitce žalobce, že náhradní doba pojištění, kterou získal z titulu pobírání plného invalidního
důchodu, resp. invalidního důchodu pro invaliditu III. stupně, měla být zhodnocena v plném
rozsahu, a nikoliv pouze v rozsahu 80 %. Podle krajského soudu žalovaná postupovala správně,
pokud náhradní dobu pojištění zohlednila pouze v uvedeném rozsahu. K námitce dovozující
nutnost započtení doby, po kterou žalobce vykonával práce na základě povolení MNV Zdice,
krajský soud uvedl, že tato doba účasti na důchodovém zabezpečení nebyla prokázána
evidenčním listem důchodového zabezpečení, přičemž žalobce neprokázal ani výši svých výdělků;
svědecky lze prokázat pouze účast na důchodovém zabezpečení, nikoliv vyměřovací základ (úhrn
hrubých výdělků), jak plyne z §85 odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení a judikatury Nejvyššího správního soudu. Žalovaná přitom provedla
důkladné šetření, ani na základě něho však nebylo zjištěno, jaká byla výše hrubého výdělku
žalobce z činností vykonávaných na základě povolení MNV Zdice. Krajský soud neshledal
důvodnými ani další žalobní námitky. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti označenému rozsudku krajského soudu kasační
stížnost z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Stěžovatel je názoru, že mu měly být započteny
doby (po které byl poživatelem plného invalidního důchodu) v plném rozsahu, a nikoliv pouze
v rozsahu 80 %. Podle stěžovatele měla žalovaná (a následně krajský soud) řádně zohlednit
přechodné ustanovení čl. II bod 3 zákona č. 306/2008 Sb. V dalším stížním bodě stěžovatel
namítal porušení principu tzv. dobré správy. Podle stěžovatele by žalovaná měla disponovat
dokumenty, které by prokázaly jeho výdělky za práce vykonávané v letech 1986 a 1987 na základě
povolení MNV Zdice. Pokud žalovaná těmito doklady nedisponuje, mělo být rozhodováno
v souladu se zásadou in dubio pro mitius. Postup žalované a krajského soudu porušuje i čl. 30
odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 9 Mezinárodního paktu o hospodářských,
kulturních a sociálních právech. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu, jakož i obě rozhodnutí žalované, a věc jí vrátil
k dalšímu řízení.
IV.
[4] Žalovaná podala ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém se ztotožnila se závěry krajského
soudu. Nesouhlasí s kasační námitkou, že stěžovateli měly být předmětné doby započteny
v plném rozsahu, a nikoliv pouze v rozsahu 80 %, jakož ani s námitkou poukazující na porušení
Listiny základních práv a svobod. Podle názoru žalované bylo postupováno v souladu s právními
předpisy. Navrhla kasační stížnost zamítnout.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud předně nesouhlasí s námitkou stěžovatele, že mu měly být započteny
doby, po které byl poživatelem plného invalidního důchodu, v plném rozsahu, a nikoliv
v rozsahu kráceném (ve výši 80 %).
[8] Žalovaná i krajský soud se otázkou zápočtu doby (a to i s ohledem na námitky stěžovatele)
dostatečně zabývaly, přičemž jejich závěry mají plnou oporu v právní úpravě, a Nejvyšší správní
soud je proto jako takové plně přebírá.
[9] Jak správně uvedl krajský soud, z osobního listu důchodového pojištění vyplývá,
že v případě stěžovatele se jedná o náhradní dobu v důsledku pobírání plného invalidního
důchodu. Tato přitom byla stěžovateli započtena plně ode dne, kdy již nevykonával zaměstnání
zakládající účast na důchodovém zabezpečení, tj. od 17. 6. 1994, do dne, kdy mu vznikl nárok
na starobní důchod, tj. do 17. 7. 2008. Toto období bylo stěžovateli započteno plně do celkové
doby pojištění, z hlediska stanovení výměry starobního důchodu mu však mohlo být započteno
pouze z 80 %.
[10] Pobírání plného invalidního důchodu podle zákona o sociálním zabezpečení (ve znění
účinném do 31. 12. 1995) se jako náhradní doba započítávalo do zaměstnání [§9 odst. 1 písm. h)
tohoto zákona]. Dne 1. 1. 1996 vstoupil v účinnost zákon o důchodovém pojištění, jenž v §13
odst. 2 obsahuje pravidlo, podle něhož se náhradní doba získaná před 1. 1. 1996 považuje
za náhradní dobu pojištění dle zákona o důchodovém pojištění. Podle §5 odst. 1 písm. t) zákona
o důchodovém pojištění byli důchodového pojištění účastni poživatelé plného invalidního
důchodu z českého pojištění, a to do dosažení věku potřebného pro vznik nároku na starobní
důchod podle §32, přičemž se jednalo o náhradní dobu pojištění ve smyslu §12 odst. 1 zákona
o důchodovém pojištění. Z uvedeného vyplývá, že celá doba, po kterou byl žalobce poživatelem
plného invalidního důchodu, se v minulosti považovala za náhradní dobu, která zakládala účast
na důchodovém zabezpečení, resp. důchodovém pojištění.
[11] Podle §12 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění se náhradní doba pojištění hodnotí
pro vznik nároku na důchod a výši procentní výměry důchodu stejně jako doba pojištění,
nestanoví-li se v tomto zákoně jinak.
[12] Podle §34 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění činí výše procentní výměry starobního
důchodu, na který vznikl nárok podle §29, za každý celý rok doby pojištění získané do vzniku
nároku na tento důchod 1,5 % výpočtového základu měsíčně.
[13] S účinností od 1. 7. 1998 však byl do §34 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění vložen
následující text: Do doby pojištění se pro účely předchozí věty započítávají náhradní doby pojištění pouze
v rozsahu 80 %, s výjimkou náhradních dob pojištění za dobu účasti na pojištění osob uvedených v §5 odst. 1
písm. p), r) a s) a obdobných dob podle předpisů platných před 1. lednem 1996; počet dnů náhradních dob
pojištění stanovený podle části věty před středníkem se přitom zaokrouhluje na celé dny směrem nahoru.
S účinností od 1. 7. 1998 tedy zákon o důchodovém pojištění stanovil, že pro účely stanovení
výše procentní výměry se hodnotí náhradní doby pojištění pouze v rozsahu 80 %.
[14] K doplnění uvedeného ustanovení do zákona o důchodovém pojištění došlo zákonem
č. 289/1997 Sb. (dále též „zákon č. 287/1997 Sb.“), který v přechodných ustanoveních
(v čl. V bodu 2) stanovil, že [j]de-li o nároky na důchody vzniklé v období od 1. ledna 1998
do 30. června 1998 a o nichž nebylo před 1. červencem 1998 pravomocně rozhodnuto, a o přiznání nebo změnu
výše těchto důchodů za dobu před 1. červencem 1998, i když o nich již bylo pravomocně rozhodnuto, rozhodne se
o těchto nárocích podle předpisů platných v tomto období.
[15] Z provedené rekapitulace tedy vyplývá, že dřívější způsob hodnocení náhradních dob
pojištění (viz výše) je zachován pouze pro pojištěnce, jimž vznikl nárok na důchod před
1. červencem 1998. To však v případě stěžovatele splněno není; tomu vznikl nárok na starobní
důchod až po uvedeném datu. Na stěžovatele tedy bylo nutno aplikovat novou úpravu stanovení
výše procentní výměry důchodu (krácení náhradních dob pojištění na 80 %), a to i ve vztahu
k náhradním dobám, které získal před 1. 7. 1998. K tomu viz i rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 1. 11. 2013, č. j. 4 Ads 111/2012 - 135, ve kterém se k obdobné náhradní době
(době studia) uvádí, že „správní orgány nepochybily, pokud dobu studia stěžovatelky jako náhradní dobu
pojištění započítaly do dob pojištění pouze v rozsahu 80 %. Postupovaly zcela v souladu s normou §34 odst. 1
věta druhá zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném ke dni 27. 4. 2007, tedy ke dni vzniku nároku
stěžovatelky na starobní důchod. Na tomto závěru nemůže nic změnit, pokud dřívější právní úprava takové
omezení zápočtu náhradních dob pojištění neobsahovala. Pro zápočet doby studia jako náhradní doby pojištění
do celkové doby pojištění je totiž rozhodující znění zákona účinné ke dni vzniku nároku na starobní důchod
stěžovatelky. Nelze při něm vycházet z právní úpravy dřívější, jakou byla právní úprava zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění před novelou zákonem č. 289/1997 Sb., účinném do 1. 7. 1998, jakož
ani z právní úpravy účinné v době, která je započítávána jako náhradní doba pojištění, v daném případě §6
a navazujících ustanovení zákona č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném v době studia
stěžovatelky.“
[16] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že náhradní dobu pojištění bylo možno v případě
stěžovatele zohlednit pouze v rozsahu 80 % (a nikoliv v plném rozsahu). V podrobnostech
odkazuje soud na rozsudek krajského soudu a rozhodnutí žalované.
[17] Pokud pak stěžovatel uváděl, že žalovaná měla při výpočtu výše jeho starobního důchodu
zohlednit přechodné ustanovení čl. II bod 3 zákona č. 306/2008 Sb., konstatuje soud,
že uvedenou námitku stěžovatel neuvedl v žalobě. Podle konstantní judikatury Nejvyššího
správního soudu ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační
stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné. Ustanovení §109
odst. 5 s. ř. s. naproti tomu brání tomu, aby se poté, co bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí,
uplatňovaly skutkové novoty. K takto uplatněným novým skutečnostem kasační soud při svém
rozhodování nepřihlíží (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, ze dne 30. 3. 2012,
č. j. 4 Azs 1/2011 - 89, či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2018,
č. j. 8 Azs 259/2017 - 67). Z procesní opatrnosti odkazuje soud k uvedené námitce na výše
uvedené, ze kterého vyplývá, podle jaké právní úpravy měla žalovaná rozhodovat, a dodává,
že stěžovatelem uváděný článek II. nazvaný „Přechodná ustanovení“ je součástí zákona č. 306/2008 Sb. Z tohoto zákona však nevyplývá, že úmyslem zákonodárce bylo stěžovatelem uváděnou dobu
(po kterou byl poživatelem plného invalidního důchodu) hodnotit v plném rozsahu, a nikoliv
v rozsahu kráceném (ve výši 80 %). Stěžovatelem uváděné přechodné ustanovení (čl. II. bod 3
zákona č. 306/2008 Sb.) se vztahuje ke změnám, které provedl uvedený zákon. Tímto zákonem
však nedošlo ke snížení rozsahu zápočtu dob (ze 100 % na 80 %). K tomu došlo již na základě
zákona č. 289/1997 Sb.
[18] Ani z důvodové zprávy k zákonu č. 306/2008 Sb. nevyplývá, že by bylo úmyslem
zákonodárce hodnotit náhradní doby v plném rozsahu, a nikoliv v rozsahu kráceném (ve výši
80 %). Primárním cílem tohoto zákona bylo napomoci stabilitě základního důchodového
pojištění přijetím několika opatření. Podle důvodové zprávy: „Navrhovaná konkrétní opatření se týkají
výdajové strany základního důchodového pojištění a lze je členit na část týkající se doby pojištění a náhradní doby
pojištění, část týkající se podmínek nároku na důchod, část týkající se výše důchodu, část týkající se podmínek
nároku na výplatu důchodu a část týkající se změny definice invalidity. (…) Doba pojištění a náhradní doba
pojištění jsou jedním ze základních institutů zákona o důchodovém pojištění, od kterých se odvozuje nárok
na důchody a které ovlivňují výši procentní výměry důchodů. Dobou pojištění je doba účasti na důchodovém
pojištění (dále jen „pojištění“) osob, jejichž účast na pojištění založila jejich výdělečná činnost, pokud za tuto dobu
bylo v ČR zaplaceno pojistné. Zákon o důchodovém pojištění umožňuje i dobrovolnou účast na pojištění, která se
týká osob starších 18 let, které podaly přihlášku k pojištění buď v tzv. kvalifikovaných případech, které zákon
o důchodovém pojištění přesně vymezuje, nebo v ostatních případech, které zákon o důchodovém pojištění
nespecifikuje, pouze omezuje délku trvání takového dobrovolného pojištění na 10 let. (…) Naproti tomu náhradní
doba pojištění je doba účasti na pojištění, která nebyla založena výdělečnou činností osoby účastné na pojištění,
ale tato osoba splňuje podmínky, se kterými zákon o důchodovém pojištění spojuje účast na pojištění v ostatních
případech (studium, vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání u úřadu práce, péče o dítě, péče o bezmocnou osobu,
resp. osobu závislou na péči jiné osoby, pobírání plného invalidního důchodu a další). Za náhradní doby pojištění
se pojistné neplatí. Doba pojištění se pro nárok na důchod a výši procentní výměry hodnotí v rozsahu, v jakém byla
získána, tedy plnohodnotně. Náhradní doba pojištění se hodnotí pro vznik nároku na důchod stejně jako doba
pojištění, pro stanovení výše procentní výměry starobního, plného invalidního a částečného invalidního důchodu se
však náhradní doby pojištění započítávají pouze v rozsahu 80 %. (…) Náhradní doby pojištění významně
ovlivňují finanční bilanci základního důchodového pojištění, neboť tvoří zhruba čtvrtinu ze všech započítávaných
dob pojištění. Zápočet těchto dob sice snižuje riziko neúčasti na pojištění u osob s přerušovanou profesní kariérou,
ale na druhé straně široký okruh těchto dob negativně působí na ochotu platit pojistné. Široký rozsah náhradních
dob pojištění (i v mezinárodním srovnání), který je v základním důchodovém pojištění financován v rámci
solidarity, vede k nutnosti relativně vysoké sazby pojistného, což má negativní dopady na trh práce. Do doby
pojištění se pro účely stanovení výše procentní výměry plného invalidního a částečného invalidního důchodu
započítává ještě tzv. dopočtená doba, tj. doba ode dne vzniku nároku na tento důchod do dosažení důchodového
věku. Ani za tuto dobu není do základního důchodového pojištění placeno pojistné. Navrhuje se omezit
pro důchodové nároky vliv rozsahu dob, za které se neplatí pojistné ani není jinak zajištěno jejich financování
(např. zvláštními platbami státu), a to následujícími opatřeními: - nepovažovat dobu studia na střední, vyšší
odborné a vysoké škole získanou po účinnosti změny zákona za náhradní dobu pojištění, s určitou výjimkou
pro posouzení nároku na invalidní důchod, - délku dopočtené doby pro výpočet procentní výměry invalidního
důchodu stanovit s ohledem na průběh účasti na pojištění v době do vzniku invalidity,- sjednotit rozdílnou délku
dopočtené doby mužů a žen pro výši invalidních důchodů. (…) V rámci pokračování důchodové reformy je třeba
provést další změny týkající se podmínek nároku na důchody, a to nejen vzhledem k nepříznivému
demografickému vývoji a dosažení finanční udržitelnosti základního důchodového pojištění, ale i z hlediska
rovnosti mužů a žen v sociálním zabezpečení (např. další sblížení rozdílné věkové hranice mužů a žen pro nárok
na starobní důchod a sjednocení rozdílné věkové hranice pro „trvalý“ nárok na vdovecký a vdovský důchod) (…)
Dlouhodobě účinnou obranou systému základního důchodového pojištění před neudržitelným deficitem nebo
výrazným poklesem náhradového poměru je zejména přizpůsobování důchodového věku naději dožití, přičemž
platná právní úprava v této věci je dlouhodobě neudržitelná.“ (důraz přidán). Ani z dalších částí důvodové
zprávy nevyplývá, že by úmyslem zákonodárce bylo se vrátit k původní právní úpravě stran
hodnocení náhradních dob pojištění.
[19] Stěžovatel dále namítal porušení principu tzv. dobré správy. Podle stěžovatele by žalovaná
měla disponovat dokumenty, které by prokázaly jeho výdělky za práce vykonávané v letech 1986
a 1987 na základě povolení MNV Zdice. Pokud žalovaná těmito doklady nedisponuje, mělo být
rozhodováno v souladu se zásadou in dubio pro mitius. Postup žalované a krajského soudu porušuje
i čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 9 Mezinárodního paktu o hospodářských,
kulturních a sociálních právech. Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřisvědčil.
[20] Ze spisu předně vyplývá, že stěžovatel neprokázal výši svých výdělků vykonávaných
na základě povolení MNV Zdice v uvedeném období (1986 až 1987). Ve stěžovatelem
předložených listinách týkajících se poskytování služeb na základě povolení MNV Zdice nejsou
obsaženy údaje, které by umožňovaly zjistit dosažený hrubý výdělek, resp. vyměřovací základ.
To se nepodařilo prokázat ani na základě důkladného šetření prováděného žalovanou.
Ta mj. učinila dotazy na Městský úřad Zdice a prověřila evidence Okresní správy sociálního
zabezpečení Beroun. Nepodařilo se však zjistit, jaké výdělky byly stěžovateli v uvedeném období
na základě povolení MNV Zdice vypláceny. Výši příjmu lze přitom prokázat evidenčními listy či
mzdovými listy (a nikoliv svědeckou výpovědí - viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 10. 2010, č. j. 3 Ads 78/2010 - 98). Žádný takový podklad však stěžovatel ani v řízení
o kasační stížnosti nepředložil, přičemž jeho existenci se nepodařilo prokázat ani na základě
důkladného prověřování ze strany žalované. Nutno dodat, že stěžovatel ani v kasační stížnosti
neuvádí, z čeho konkrétně (z jaké konkrétní listiny, podkladu atp.) by výše jeho výdělků
v uvedeném období měla vyplývat. Stejně tak neuváděl, na základě čeho dovozuje správnost své
domněnky, že by žalovaná měla disponovat dokumenty, které by prokázaly jeho výdělky za práce
vykonávané v letech 1986 a 1987 na základě povolení MNV Zdice. Ani v kasační stížnosti
nepoukazoval na žádný jiný orgán, od kterého by si žalovaná mohla podle §8 odst. 2 správního
řádu vyžádat předmětné doklady potvrzující výši vyměřovacího základu u stěžovatele
v rozhodném období. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že v řízení
nebylo (a to i přes dostatečnou snahu žalované) zjištěno, jakých výdělků stěžovatel v předmětném
období dosahoval, resp. jaký byl jeho vyměřovací základ. Za této situace proto nelze žalované
vytýkat, že nepostupovala v souladu se zásadou dobré správy, popř. se zásadou in dubio pro mitius,
na kterou stěžovatel rovněž poukazoval. Výklad stěžovatele by vedl k tomu, že by v případě
absence jakýchkoliv podkladů o výši vyměřovacího základu mělo být bez dalšího vycházeno
z nepodloženého tvrzení účastníka řízení. Právní úprava však takto koncipována není.
[21] Z důvodu, že výklad žalované a krajského soudu byl plně v souladu se zákonem (viz výše),
nelze dovozovat ani porušení čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod či čl. 9
Mezinárodního paktu o hospodářských, kulturních a sociálních právech. Je pravdou, že v čl. 30
odst. 1 Listiny základních práv a svobod se uvádí, že občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení
ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. Listina tedy zakotvuje právo na přiměřené
hmotné zabezpečení ve stáří. Podle článku 41 odst. 1 Listiny se lze tohoto práva domáhat pouze
v mezích zákonů, k tomu viz čl. 30 odst. 3 Listiny, podle něhož podrobnosti (stran práva
na přiměřené hmotné zabezpečení) stanoví zákon. Tímto zákonem je mj. shora citovaný zákon
o důchodovém pojištění, z něhož vyplývá, že pojištěnec má nárok na „zaručenou“ výši důchodu,
jen pokud jde o základní výměru důchodu (čemuž bylo v dané věci dostáno), pochopitelně
za předpokladu splnění podmínek pro vznik nároku na starobní důchod (§28 a násl.).
I judikatura Ústavního soudu, a to i v oblasti sociálních práv, dovozuje, že se jich lze domáhat
pouze v mezích právních předpisů. Např. v nálezu ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 2/08,
Ústavní soud k sociálním právům uvádí, že „nemají bezpodmínečnou povahu a je možné se jich domáhat
pouze v mezích zákonů [čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod]. Toto ustanovení dává pravomoc
zákonodárci stanovit konkrétní podmínky realizace sociálních práv.“ Obdobně srov. nález Ústavního
soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/09, v němž tento soud uvedl, že se „ve svých nálezech
většinou vyjadřuje zdrženlivě k realizaci sociálních práv zakotvených v hlavě čtvrté Listiny, neboť si je vědom toho,
že rozsah sociálních práv (…) je limitován možnostmi státního rozpočtu, podloženými výsledky hospodaření státu.
Teprve v rámci těchto možností se uplatní limity, dané příslušnými články Listiny, upravujícími sociální práva.
Posouzení otázky účelnosti a vhodnosti zákonné úpravy v této oblasti Ústavní soud ponechává v pravomoci
zákonodárce, do jehož činnosti Ústavní soud kromě případů zjištěné neústavnosti zasahovat nemůže. Jde totiž
o otázky svou podstatou politické. Pojmovým znakem sociálních práv je skutečnost, že nemají bezpodmínečnou
povahu a je možné se jich domáhat pouze v mezích platných zákonů (čl. 41 Listiny). Tato absence přímé
vymahatelnosti se projevuje v nutnosti jejich zákonného vymezení, které je pak současně i podmínkou konkrétní
realizace jednotlivých sociálních práv.“ Ani z článku 9 Mezinárodního paktu o hospodářských,
kulturních a sociálních právech, nelze dovozovat oporu pro výklad stěžovatele. V něm se pouze
uvádí, že smluvní strany Paktu „uznávají právo každého na sociální zabezpečení, zahrnujíc v to právo
na sociální pojištění“. Z ničeho přitom nevyplývá, že by uvedené právo v případě stěžovatele bylo
porušeno. Stěžovateli nebylo bráněno v pojištění, resp. v realizaci jeho práv stran sociálního
zabezpečení.
[22] Nejvyšší správní soud neshledal ani žádnou jinou vadu či nezákonnost v postupu krajského
soudu a žalované, pro kterou by bylo třeba přistoupit ke zrušení jejich rozhodnutí. S rozsudkem
krajského soudu a rozhodnutím žalované se plně ztotožnil a v podrobnostech na ně odkazuje.
[23] Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou a podle §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. ji zamítl. O kasační stížnosti rozhodl soud
bez jednání, protože mu takový postup umožňuje §109 odst. 2 s. ř. s.
[24] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel v řízení úspěch neměl, a proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží. Žalovaná
nemá právo na náhradu nákladů řízení na základě §60 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. června 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu