ECLI:CZ:NSS:2019:7.AS.382.2019:30
sp. zn. 7 As 382/2019 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: MARPER spol. s r. o.,
se sídlem 1. pětiletky 368/12, Horka nad Moravou, zastoupen JUDr. Vladislavou Rapantovou,
advokátkou se sídlem Dukelská 4, Olomouc, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje,
se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 23. 10. 2019, č. j. 31 A 87/2019 - 71,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se v rací soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti ve výši 1 000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu
k rukám jeho zástupkyně JUDr. Vladislavy Rapantové, advokátky, a to do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce je spoluvlastníkem reklamního zařízení (bigboard) umístěného na pozemku
parc. č. X v katastrálním území K. a povoleného jako stavba na základě rozhodnutí Městského
úřadu Otrokovice (stavebního úřadu) ze dne 10. 11. 2010 na dobu užívání 10 let. Žalovaný jako
silniční správní úřad ve věcech silnic I. třídy vyzval žalobce výzvou ze dne 11. 2. 2019, č. j. KUZL
24389/2019, podle §31 odst. 9 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „zákon o pozemních komunikacích“), k odstranění tohoto
reklamního zařízení neprodleně, nejdéle do 5 pracovních dnů od doručení výzvy. V případě
neodstranění zařízení žalovaný přikročí k jeho zakrytí a následně zajistí jeho odstranění a likvidaci
na náklady žalobce. Výzva byla žalobci doručena dne 15. 4. 2019.
[2] Na uvedenou výzvu reagoval spoluvlastník reklamního zařízení společnost BigBoard
Praha, a. s. vyjádřením ze dne 18. 4. 2019, v němž označil výzvu za nezákonnou a odkázal
na stanovisko Ministerstva dopravy ČR ze dne 8. 2. 2018 a vyjádření silničního správního úřadu
ze dne 10. 9. 2009. K tomu žalovaný přípisem ze dne 14. 5. 2019 sdělil, že výzvu považuje nadále
za platnou.
[3] Žalobce poté podal proti výše uvedené výzvě dne 12. 6. 2019 žalobu u Krajského soudu
v Brně (dále též „krajský soud“), jíž se domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného.
Namítl, že reklamní zařízení bylo řádně zřízeno v souvisle zastavěném území obce v době
před nabytím účinnosti zákona č. 152/2011 Sb., který změnil definici souvisle zastavěného území
obce, což mělo za následek rozšíření silničního ochranného pásma. Dle jeho názoru tato novela
nedopadá na stavby zřízené před 1. 7. 2011, povinnost odstranit jeho stavbu pro reklamu se tak
na něj nevztahuje. Pro podporu svého závěru odkázal na stanoviska Ministerstva dopravy z roku
2016 a 2018.
II.
[4] Krajský soud shora označeným rozsudkem žalobu zamítl. Konstatoval, že mezi stranami
není sporné, že v době vydání stavebního povolení nebylo předmětné reklamní zařízení umístěno
v silničním ochranném pásmu a do tohoto pásma zasahuje v důsledku změny definice souvisle
zastavěného území obce provedené zákonem č. 152/2011 Sb. Sporné tak je, zda tato novela
může být aplikována na reklamní zařízení zřízené v souladu s dosavadními právními předpisy.
Krajský soud se za účelem tohoto posouzení zabýval vývojem právní úpravy a důvody, které
vedly zákonodárce k přijetí právní úpravy eliminující reklamní zařízení v ochranném pásmu
vybraných komunikací mimo souvisle zastavěné území obce. Na základě změn provedených
zákony č. 152/2011 Sb. a č. 196/2012 Sb., a motivace zákonodárce k jejich přijetí dovodil,
že na dotčené reklamní zařízení lze vztáhnout důsledky novely č. 152/2011 Sb. spočívající
ve změně definice souvisle zastavěného území obce. Jedná se o obecně přípustnou nepravou
retroaktivitu.
[5] Dále krajský soud provedl třístupňový test ústavnosti sporné nové právní úpravy,
založený na postupném zkoumání splnění tří podmínek pro ústavněprávní akceptaci tohoto
předpisu: vhodnosti (účelu), potřebnosti (nezbytnosti) a přiměřenosti. Uvedl, že nová právní
úprava představuje přijatelný způsob, jak dosáhnout zamýšleného účelu, tj. zpřísnění regulace
reklamních zařízení ve prospěch zvýšení bezpečnosti silničního provozu. Vymezení silničního
ochranného pásma nelze považovat za nepřiměřené či excesivní, nadto je v něm i podle nové
právní úpravy umožněno umístění reklamních zařízení za určitých podmínek. Ocitlo-li se tedy
předmětné reklamní zařízení na základě změny zákona o pozemních komunikacích od 1. 7. 2011
v silničním ochranném pásmu, měl žalobce požádat žalovaného o vydání povolení k jeho
provozování dle §31 zákona o pozemních komunikacích. Takové povolení však nikdy nebylo
vydáno, pročež byl žalovaný povinen žalobce vyzvat k odstranění předmětného reklamního
zařízení dle §31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích. Krajský soud souhlasil se žalobcem,
že důvodem pro vydání výzvy nebyly změny provedené zákonem č. 196/2012 Sb., a že v této
části je odůvodnění výzvy vadné. Na její zákonnost to však nemělo vliv, protože žalovaný řádně
zdůvodnil postup dle §31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích. S ohledem na cíle
novelizace shledal krajský soud zásah spočívající ve výzvě k odstranění reklamního zařízení
za legitimní a přiměřený.
III.
[6] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále též „s. ř. s.“). Dle stěžovatele vycházel krajský soud nesprávně z toho,
že reklamní zařízení zasahuje od účinnosti zákona č. 152/2011 Sb. do silničního ochranného
pásma. Tato skutečnost nebyla ve věci zjišťována a prokazována. To vyvolává otázku, zda byly
splněny podmínky pro aplikaci §31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích. Z rozsudku pak
není zřejmé, v čem krajský soud spatřuje umístění reklamního zařízení v rozporu s §31 odst. 2, 3
nebo 5 zákona o pozemních komunikacích. Reklamní zařízení totiž bylo zřízeno a umístěno
v souvisle zastavěném území obce na základě rozhodnutí stavebního úřadu. Zákon č. 152/2011 Sb. neměl přechodná ustanovení, tato je třeba nahradit výkladem. Dále stěžovatel poukazuje
na faktické vady výzvy žalovaného, konkrétně chybné označení data jejího vydání a odkaz
na přechodná ustanovení zákona č. 196/2012 Sb., který na věc nedopadá. Navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Současně požádal
o to, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
IV.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že k věci podal vyčerpávající stanovisko
ve vyjádření k žalobě. S ohledem na kasační námitky doplnil, že jím vydaná výzva obsahovala
zjevnou chybu v psaní, když namísto 11. 4. 2019, kdy byla výzva skutečně vyhotovena a odeslána
stěžovateli, v ní bylo uvedeno 11. 2. 2019. Písařská chyba nemá na vlastní posouzení věci žádný
vliv. Reklamní zařízení se přitom nepochybně nachází v silničním ochranném pásmu a stěžovatel
je provozoval bez povolení silničního správního úřadu. Podmínky k postupu podle §31 odst. 9
zákona o pozemních komunikacích tedy byly naplněny. To potvrzuje i judikatura správních
soudů. Výzva byla dostatečně určitá a srozumitelná. Žalovaný souhlasí se závěrem krajského
soudu, že přechodná ustanovení zákona č. 196/2012 Sb. na věc přímo nedopadají a v tomto
směru bylo odůvodnění výzvy vadné, žalovaný však správně definoval ustanovení zákona, podle
něhož postupoval, a ve vztahu k němu byla výzva řádně odůvodněna. Dále reprodukoval závěry
krajského soudu. Tyto považuje za přesvědčivé a řádně zdůvodněné. Proto navrhuje zamítnutí
kasační stížnosti stěžovatele.
V.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Předmětem sporu je to, zda krajský soud správně posoudil otázku zákonnosti výzvy
žalovaného k odstranění reklamního zařízení stěžovatele.
[11] Podle §31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích ve znění účinném ke dni vydání
výzvy žalovaného [s]ilniční správní úřad je povinen do 7 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o zřízení nebo existenci
reklamního zařízení umístěného v rozporu s odstavcem 2, 3 nebo 5 v silničním ochranném pásmu bez povolení
vydaného příslušným silničním správním úřadem podle odstavce 1, vyzvat vlastníka reklamního zařízení k jeho
odstranění. Vlastník reklamního zařízení je povinen reklamní zařízení neprodleně, nejdéle do pěti pracovních dnů
po doručení výzvy příslušného silničního správního úřadu, odstranit. Neučiní-li tak, silniční správní úřad zajistí
do 15 pracovních dnů zakrytí reklamy a následně zajistí odstranění a likvidaci reklamního zařízení na náklady
vlastníka tohoto zařízení. Odstranění reklamního zařízení a jeho likvidace bude provedeno bez ohledu
na skutečnost, zda reklamní zařízení bylo povoleno stavebním úřadem.
[12] Stěžovatel namítá, že krajský soud vycházel z nesprávného předpokladu, že reklamní
zařízení od účinnosti novely č. 152/2011 Sb. zasahuje do silničního ochranného pásma.
[13] Podle §30 odst. 1 věty první zákona o pozemních komunikacích [k] ochraně dálnice, silnice
a místní komunikace I. nebo II. třídy a provozu na nich mimo souvisle zastavěné území obcí slouží silniční
ochranná pásma. Podle odst. 2 písm. b) se silničním ochranným pásmem pro účely tohoto zákona
rozumí prostor ohraničený svislými plochami vedenými do výšky 50 m a ve vzdálenosti 50 m od osy vozovky nebo
přilehlého jízdního pásu silnice I. třídy nebo místní komunikace I. třídy.
[14] Podle §30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích ve znění účinném do novely
č. 152/2011 Sb., souvisle zastavěným územím obce je pro účely určení silničního ochranného
pásma podle tohoto zákona území, které splňuje tyto podmínky: a) na území je postaveno pět
a více staveb, b) mezi jednotlivými stavbami, jejichž půdorys se pro tyto účely zvětší po celém
obvodu o 5 m, nebude spojnice delší než 75 m. Spojnice tvoří rohy zvětšeného půdorysu
jednotlivých staveb (u oblouků se použijí tečny). Spojnice mezi zvětšenými půdorysy staveb,
spolu se stranami upravených půdorysů staveb, tvoří území. Ochranné pásmo může být zřízeno
s ohledem na stanovené podmínky pouze po jedné straně dálnice, silnice nebo místní
komunikace I. a II. třídy. Zákonem č. 152/2011 Sb. došlo s účinností od 1. 7. 2011 ke změně
výše uvedené definice souvisle zastavěného území v písm. a) tak, že na území je postaveno pět a více
budov odlišných vlastníků, kterým bylo přiděleno popisné nebo evidenční číslo a které jsou evidovány v katastru
nemovitostí.
[15] Novela č. 152/2011 Sb. změnila definici souvisle zastavěného území obce uvedenou
v §30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Touto novelou došlo ke změně vzájemného
vztahu souvisle zastavěného území obce a ochranného pásma pozemní komunikace.
[16] Stěžovatel v žalobě nezpochybnil, že po změně definice souvisle zastavěného území obce
v §30 odst. 3 zák ona o pozemních komunikacích se již reklamní zařízení nenachází v souvisle
zastavěném území obce. Veškerá jeho žalobní tvrzení se odvíjela právě od toho, že se reklamní
zařízení „ocitlo“ mimo souvisle zastavěné území obce v důsledku novely č. 152/2011 Sb. Brojil
totiž primárně proti tomu, že se vymezení souvisle zastavěného území obce dle uvedené novely
na stavby pro reklamu zřízené před 1. 7. 2011 nevztahuje: „Žalobce je přesvědčen, že veškerá reklamní
zařízení, umístěná v souvisle zastavěném území obce přede dnem 01. 07. 2011 v souladu s veřejnoprávním titulem
vydaným stavebním úřadem, která se následně formálně ocitla v silničním ochranném pásmu, jsou provozována
v souladu se zákonem a nejedná se o nepovolená reklamní zařízení, která by měl jejich vlastník povinnost
odstranit dle současného znění zákona o pozemních komunikacích.“ Krajský soud tedy nijak nepochybil,
když považoval za nesporné, že předmětné reklamní zařízení zasahuje do silničního ochranného
pásma po novele č. 152/2011 Sb. Sám stěžovatel tuto otázku předmětem sporu před krajským
soudem nečinil a příslušnou námitku o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu vznesl teprve
v kasační stížnosti.
[17] Z mapových podkladů a fotografií založených ve správním spisu je nicméně zřejmé,
že reklamní zařízení se nachází v území mimo zástavbu, což Nejvyšší správní soud ověřil rovněž
z katastrální mapy veřejně přístupné na webových stránkách katastru nemovitostí (www.cuzk.cz).
Dále tyto podklady svědčí o tom, že reklamní zařízení se nachází v bezprostřední blízkosti silnice.
Co se týče konkrétní vzdálenosti reklamního zařízení od osy vozovky, dle rozhodnutí stavebního
úřadu, které stěžovatel předložil k žalobě, je reklamní zařízení umístěno „na pozemku parc. č. X
v k. ú. K.; 16 m od osy silnice I/49; 3 m od západní hranice pozemku parc. č. X v k. ú. K. a 4 m od východní
hranice pozemku X v k. ú. K.“ (důraz přidán). Nejvyšší správní soud tak považuje za spolehlivě
zjištěný skutkový stav, že stěžovatelovo reklamní zařízení se nachází v silničním ochranném
pásmu. Ostatně, stěžovatel ani nevznesl žádnou konkrétní námitku, proč podle jeho názoru
předmětné reklamní zařízení nezasahuje do silničního ochranného pásma definovaného ve znění
novely č. 152/2011 Sb.
[18] Stěžovatel dále namítl, že krajský soud nevymezil, v čem spatřuje rozpor provozovaného
reklamního zařízení s §31 odst. 2, 3 nebo 5 zákona. Uvedená ustanovení vymezují bližší
podmínky, za nichž lze povolit zřízení a provozování reklamního zařízení v silničním ochranném
pásmu; dle pátého odstavce vydá rozhodnutí o povolení zřizovat a provozovat reklamní zařízení
silniční správní úřad. Povolení je vydáváno na dobu určitou, nejdéle na dobu pěti let, a jsou
v něm stanoveny podmínky zřizování a provozování reklamního zařízení.
[19] Argumentace stěžovatele se nicméně zcela míjí s nosnými důvody rozsudku krajského
soudu. Tento totiž vůbec nezkoumal, zda je reklamní zařízení umístěno v rozporu s podmínkami
vyplývajícími z uvedených ustanovení. Předpokladem tohoto posuzování by totiž bylo vydání
povolení ke zřízení a provozování reklamního zařízení silničním správním úřadem. Takovým
povolením však stěžovatel zjevně nedisponuje, neboť své právo umístit a provozovat reklamní
zařízení odvozuje toliko z povolení vydaného stavebním úřadem dne 10. 11. 2010. Z obsahu
spisu ani z tvrzení stěžovatele tedy nevyplývá, že by mu takovéto povolení příslušného silničního
správního úřadu bylo vydáno. Jestliže však stěžovateli žádné povolení ke zřízení a provozování
reklamního zařízení silničním správním úřadem vydáno nebylo, je jakékoliv zkoumání toho,
zda byly splněny podmínky, za nichž lze zřízení a provozování reklamního zařízení v silničním
ochranném pásmu povolit, bezpředmětné. Krajský soud tedy nijak nepochybil, když se k této
záležitosti nevyjádřil. Své rozhodnutí zřetelně založil na tom, že stěžovateli příslušné povolení
silničním správním úřadem vydáno nebylo (viz body 22, 24 a 25), což ostatně stěžovatel ani
nezpochybňuje.
[20] Skutečnost, že k vydání výzvy k odstranění reklamního zařízení podle §31 odst. 9 zákona
o pozemních komunikacích postačuje zjištění, že toto zařízení je umístěno v silničním ochranném
pásmu bez příslušného povolení silničního správního úřadu potvrzuje i rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 3. 2019, č. j. 4 As 356/2018 - 35: „Ustanovení §31 odst. 9 zákona
o pozemních komunikacích ve znění po výše uvedených novelách (novela č. 152/2011 Sb. a novela
č. 196/2012 Sb., pozn. soudu) stanoví povinnost odstraňovat reklamní zařízení v silničním ochranném
pásmu, kterým nebylo příslušným silničním správním úřadem vydáno povolení podle §31 odst. 1 téhož zákona,
bez rozdílu. V poslední větě §31 odst. 9 se navíc výslovně stanoví, že odstranění reklamního zařízení a jeho
likvidace bude provedena bez ohledu na skutečnost, zda reklamní zařízení bylo povoleno stavebním úřadem.
Skutečnost, že reklamní zařízení stěžovatele bylo zřízeno na základě souhlasu stavebního úřadu s provedením této
stavby, proto nebrání vydání výzvy podle §31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích.“ (důraz přidán).
[21] Krajský soud pak stěžovateli podrobně vysvětlil, proč nelze považovat rozhodnutí
stavebního úřadu ze dne 10. 11. 2010 pro další provozování předmětného reklamního zařízení
od novely č. 152/2011 Sb. za dostatečné, byť doba užívání stavby byla povolena na 10 let.
Poukázal na genezi právní úpravy v oblasti regulace umísťování a provozování reklamních
zařízení na pozemních komunikacích nebo v silničním ochranném pásmu. Jeho závěru,
že novelami zákona o provozu na pozemních komunikacích č. 152/2011 Sb. a č. 196/2012 Sb.
došlo ke zpřísnění dané regulace s ohledem na posílení bezpečnosti silničního provozu, nelze
ničeho vytknout. V této souvislosti lze ostatně poukázat i na obsáhlé posouzení veřejného zájmu
na tom, aby pozornost řidičů nebyla nadměrně rušena reklamními zařízeními, které provedl
Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 21/17. Tyto změny zákona pak
dle krajského soudu vyústily v současný stav, kdy je k provozování reklamního zařízení
v silničním ochranném pásmu nezbytné povolení silničního správního úřadu bez ohledu na to,
zda bylo reklamní zařízení povoleno stavebním úřadem. Proti tomuto závěru stěžovatel žádné
konkrétní námitky nevznáší a Nejvyšší správní soud neshledává žádný důvod jej jakkoliv
korigovat. Sám Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, že existence souhlasu stavebního
úřadu s umístěním reklamního zařízení nemá vliv na posouzení zákonnosti výzvy silničního
správního úřadu podle §31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích (kromě již
citovaného rozsudku č. j. 4 As 356/2018 - 35, srov. dále rozsudky ze dne 31. 7. 2018,
č. j. 3 As 252/2017 - 67, nebo ze dne 15. 2. 2017, č. j. 6 As 311/2016 - 84). Tento závěr
aproboval rovněž Ústavní soud v usnesení ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. III. ÚS 2732/18, když
v bodech 14 a 15 konstatoval, že „[s]těžovatelka si musela být vědoma změny právní úpravy po nabytí
účinnosti zákona č. 152/2011 Sb. a pro případ, že chtěla dále provozovat předmětná reklamní zařízení,
jež se k 1. 7. 2018 (k 1. 7. 2011, pozn. NSS) ‘ocitla‘ v silničním ochranném pásmu, měla požádat o povolení
podle §31 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Pakliže tak neučinila, bylo její povinností reklamní
zařízení odstranit. V tomto ohledu nelze výzvě silničního správního úřadu nic vytknout. Poukaz na vyjádření
ministra dopravy, stejně jako tvrzení o nízké nehodovosti v příslušném silničním úseku, nemohou vyloučit
použitelnost nové zákonné úpravy. Porušení vlastnického práva stěžovatelky podle čl. 11 odst. 1 Listiny nelze
dovozovat z pouhé skutečnosti, že jí bylo v minulosti umožněno zřízení a provozování předmětných reklamních
zařízení podle předchozí zákonné úpravy. Pokud zákonodárce respektoval ústavní omezení vztahující se
k případným retroaktivním účinkům změn právní úpravy [k otázce přípustnosti nepravé retroaktivity viz blíže
např. nález ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 18/14 (N 165/78 SbNU 469; 299/2015 Sb.)], pak nic
nebránilo tomu, aby změnil (případně i zpřísnil) zákonné podmínky, za nichž lze zřizovat a provozovat reklamní
zařízení v blízkosti pozemních komunikací.“
[22] Závěrem kasační stížnosti stěžovatel poukazuje na faktické vady výzvy. Těmito jsou
uvedení chybného data vydání výzvy a odkaz na přechodná ustanovení zákona č. 196/2012 Sb.
Je třeba poznamenat, že uvedenou námitku stěžovatel uplatnil poprvé až v řízení před Nejvyšším
správním soudem, ač z ničeho neplyne, že by ji nemohl uplatnit dříve. Taková námitka je
dle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná. Z procesní opatrnosti však Nejvyšší správní soud uvádí,
že tyto výtky stěžovatele vůči obsahu výzvy nemohou mít za následek její nezákonnost.
Požadavky na obsah výzvy dle §31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích se zabýval
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 1. 2019, č. j. 7 As 397/2018 - 35. Zde uvedl,
že „výzva musí jasně stanovit, komu je ukládána povinnost konat, v čem přesně tato povinnost spočívá, dokdy má
být splněna a jaké mohou být následky jejího případného nesplnění.“ Těmto esenciálním obsahovým
náležitostem přitom výzva žalovaného dostála. Byla adresována stěžovateli, přičemž v ní bylo
vysvětleno, že se tak děje z důvodu zjištění, že je provozovatelem daného reklamního zařízení,
které bylo identifikováno prostřednictvím označení pozemku, na němž se toto zařízení nachází.
S odkazem na §31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích mu výzvou byla uložena
povinnost k odstranění tohoto reklamního zařízení a stanovena lhůta, v níž je nezbytné uloženou
povinnost splnit a poučení o následcích spojených s neodstraněním předmětného zařízení.
K výzvě byly současně přiloženy fotografie zařízení zajišťující ztotožnění předmětného zařízení
tak, aby toto nemohlo být zaměnitelné s jiným. Výzva tedy byla formulována srozumitelným
a jasným způsobem tak, aby byl stěžovatel schopen bez obtíží seznat, co je po něm vyžadováno,
případně na ně jinak kvalifikovaně reagovat (což koneckonců učinil). Uvedl-li žalovaný ve výzvě
chybné datum jejího vydání, nemohl být stěžovatel touto zjevnou chybou v psaní nijak dotčen
na svých procesních právech, neboť lhůta pro splnění povinnosti odstranit reklamní zařízení byla
stanovena ode dne doručení výzvy, nikoliv ode dne jejího vydání.
[23] Již krajský soud pak stěžovateli vysvětlil, že chybný odkaz žalovaného na přechodná
ustanovení zákona č. 196/2012 Sb. v odůvodnění výzvy nemůže mít vliv na její zákonnost.
Pro posouzení zákonnosti výzvy je totiž určující, zda byly nebo nebyly splněny podmínky
pro postup dle §31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích. Jak uvedl Nejvyšší správní soud
v rozsudku č. j. 7 As 397/2018 - 35, právní úprava výzvy k odstranění reklamního zařízení
nevyžaduje, aby jejím obsahem bylo rovněž uvedení úvah, na jejichž základě správní orgán dospěl
k závěru, že jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro její vydání. Výzva je toliko
operativním nástrojem pro neprodlené zamezení zjištěného protiprávního stavu. Jejímu vydání
nepředchází žádné formalizované řízení. Nejedná se o rozhodnutí, jehož obsah, forma
a náležitosti by byly stanoveny v §67 - 69 správního řádu. Zákon předpokládá, že vlastník bude
na výzvu reagovat faktickým úkonem a nepřipouští proti ní žádný řádný opravný prostředek.
Vydá-li tedy správní orgán předmětnou výzvu, implicitně tím tvrdí, že se zabýval všemi
zákonnými podmínkami a tyto považuje za splněné. Vyhodnocení, zda podmínky byly skutečně
splněny nebo došlo ze strany správního orgánu k excesu, je již podstatou meritorního soudního
přezkumu zákonnosti postupu dotčeného správního orgánu, jelikož zásahová žaloba je jedinou
formou ochrany vlastníka reklamního zařízení.
[24] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[25] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[26] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto
bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů
nutných pro rozhodnutí. Protože Nejvyšší správní soud nerozhodl o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, rozhodl podle §10 odst. 1 věta prvá zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu