ECLI:CZ:NSS:2019:7.AS.451.2018:28
sp. zn. 7 As 451/2018 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: A. K., zastoupen
JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem Štefánikova 14, Hodonín, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno, za účasti osob
zúčastněných na řízení: I) město Veselí nad Moravou, se sídlem tř. Masarykova 119, Veselí
nad Moravou, II) R. K., III) J. K., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 5. 9. 2018, č. j. 30 A 131/2016 – 83.
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoby zúčastněné na řízení n em a jí právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 8. 6. 2016, č. j. JMK 84609/2016, sp. zn. S-JMK 55145/2016/ODOS,
žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Veselí nad Moravou,
odboru Stavebního úřadu (dále jen „silniční správní úřad“), ze dne 22. 2. 2016,
č. j. MVNM/5646/2016, sp. zn. S-MVNM/12106/2015/ŽPÚP. Tímto rozhodnutím silniční
správní úřad deklaroval, že na pozemku p. č. X v k. ú. V., jenž je ve vlastnictví osoby zúčastněné
na řízení I, se nachází veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu §7 odst. 1 zákona
č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o pozemních komunikacích“), určená k užívání chodci a cyklisty, a přikázal osobě zúčastněné
na řízení I odstranění pevné překážky z této veřejně přístupné účelové komunikace. Dále silniční
správní úřad deklaroval, že na pozemku p. č. X v k. ú. V., jenž je ve společném jmění manželů
osob zúčastněných na řízení II a III, se nenachází veřejně přístupná účelová komunikace.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji
zamítl rozsudkem ze dne 5. 9. 2018, č. j. 30 A 131/2016 – 83.
[3] V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že k tomu, aby komunikace byla
označena za veřejně přístupnou účelovou komunikaci, musí být splněny jak podmínky stanovené
v §7 zákona o pozemních komunikacích, tak podmínky, které dovodila judikatura soudů,
tj. udělení souhlasu s obecným užíváním a nezbytná komunikační potřeba. Všechny tyto
podmínky přitom musejí být splněny kumulativně (současně). Stran souhlasu vlastníků pozemku
p. č. X s jeho obecným užíváním se přitom krajský soud zcela ztotožnil s posouzením věci, jak jej
provedl žalovaný, potažmo silniční správní úřad. Ten dospěl k závěru, že žádný z důkazů, jež jsou
součástí správního spisu, neobsahuje výslovný souhlas majitelů pozemku p. č. X s obecným
užíváním svého pozemku a nebylo možno z nich vyvodit ani udělení souhlasu konkludentní
formou, tzv. souhlas mlčky. Vlastníci pozemku parc. č. X se naopak k jeho využívání širokou
veřejností opakovaně vyjadřovali negativně a také mu aktivně bránili, což lze doložit již
původním záměrem umístit rodinný dům do samotné hranice pozemku, dále záměrem oplotit
svůj soukromý majetek, či současné vymezení hranice pozemku ocelovými tyčemi.
[4] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, že se správní orgány v předcházejícím řízení
dostatečně nevypořádaly s možností vzniku veřejně přístupné účelové komunikace ze zákona,
tedy strpěním obecného užívání komunikace ze strany předchozího vlastníka (osoby zúčastněné
na řízení I). Silniční správní úřad se touto otázkou v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí
velmi podrobně zabýval (konkrétně na str. 11, 12 a 21 odůvodnění). Podle krajského soudu je
zřejmé, že kroky, které i sama osoba zúčastněná na řízení I v dané lokalitě činila, měly za následek
ukončení existence původní účelové komunikace v tom rozsahu, v jakém byla do té doby
užívána, přičemž odprodej pozemku parc. č. X soukromému vlastníkovi za účelem výstavby
rodinného domu toto pouze potvrdil. Přechod souhlasu předchozího vlastníka pozemku
na vlastníka současného tedy v posuzovaném případě nebyl možný, jelikož v době prodeje
pozemku nebyl s takovým užíváním souladný už ani případný dřívější (konkludentní) souhlas
původního vlastníka. Ten nadto poskytl namísto původní účelové komunikace náhradu v podobě
alternativního přístupu k pozemkům v dané lokalitě.
[5] Krajský soud dále souhlasil s žalovaným v tom ohledu, že silniční správní úřad nebyl
při rozhodování o deklaraci předmětné veřejně přístupné účelové komunikace vázán závěry,
k nimž dospěl jiný správní orgán při posuzování této otázky jako otázky předběžné pro účely
jiného správního řízení. Vznikne-li spor o tom, zda určitá komunikace je či není veřejně
přístupnou účelovou komunikací, je příslušným ve věci rozhodnout silniční správní úřad (§40
zákona o pozemních komunikacích), který o tom vydá deklaratorní rozhodnutí. Takové
rozhodnutí je pak závazným určením charakteru posuzované komunikace, které působí vůči
všem dalším subjektům a na které se od jeho vydání lze odvolávat v jakémkoliv dalším případném
správním či jiném řízení. V daném případě tedy nelze shledat na straně žalobce porušení zásady
předvídatelnosti či zásady legitimního očekávání tak, jak jej v souvislosti s rozhodnutím
žalovaného ze dne 4. 1. 2013, č. j. JMK 94944/2012, sp. zn. S-JMK 94944/2012-OÚPSŘ,
žalobce namítal.
[6] Krajský soud nepřisvědčil žalobci ani v tom, vyslovil-li v podané žalobě své pochybnosti
nad nynější možností obslužnosti své nemovitosti. Primárním určením pozemku p. č. X je
v prostoru mezi parcelami p. č. X a p. č. X zajištění napojení garáže rodinného domu č. p. X
ve vlastnictví žalobce na místní komunikaci na pozemku p. č. X, a to v nezbytné šíři. Šíři
pozemku cca 7 m lze přitom považovat za dostatečnou pro vjezd motorového vozidla do garáže
rodinného domu č. p. X ve vlastnictví žalobce. Toto bylo ověřeno praktickou zkouškou vjezdu
a výjezdu osobního motorového vozidla, jejíž průběh je zachycen v protokolu z kontrolní
prohlídky ze dne 24. 4. 2015. Za těchto podmínek proto nebylo podle krajského soudu možné
uvažovat o omezení soukromého vlastnictví osob zúčastněných na řízení II a III skrze institut
veřejně přístupné účelové komunikace, jelikož zde na tomto omezení absentuje veřejný zájem.
K tomu pak krajský soud doplnil, že vzhledem k délce připojení, které v daném případě činí
cca 9 m, a dále vzhledem k jeho určení toliko pro jedinou nemovitost, se jedná o dopravní
napojení nemovitosti (rodinného domu č. p. X) na pozemní komunikaci ve smyslu §10 odst. 1
zákona o pozemních komunikacích. Dopravní obslužnost nemovitosti ve vlastnictví žalobce je
tak zcela zajištěna a žalobce v tomto ohledu není nikterak krácen na svých právech.
III.
[7] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[8] Stěžovatel nesouhlasil s názorem krajského soudu, že u pozemku par. č. X nebyl nikdy dán
byt‘ i konkludentní souhlas k jeho užívání coby veřejně přístupné účelové komunikace. Podle
stěžovatele byl dán souhlas právního předchůdce současných vlastníků (osob zúčastněných
na řízení II a III) a sice osoby zúčastněné na řízení I. Rovněž byl dán konkludentní souhlas osob
zúčastněných na řízení II a III, a to v rámci řízení o umístění stavby rodinného domu č. p. X, jenž
spočíval ve změně projektové dokumentace tak, aby tyto získaly kladné stanovisko stěžovatele
a mohly začít s realizací svého stavebního záměru. Změnou projektové dokumentace tedy došlo
k potvrzení doposud zaužívaného statutu quo v daném místě. Podle stěžovatele odporuje
institutu dobré víry, aby někdo nejprve projevil souhlas, aby tak pro sebe získal výhodu
ve stavebním řízení a v okamžiku, kdy se mu jím dříve učiněný souhlas již nehodí, začal tvrdit
opak. Krajský soud však neakceptoval tvrzení stěžovatele, že projevy osob zúčastněných na řízení
II a III a projevy různých správních orgánů byl utvrzen o tom, že byl poskytnut souhlas,
resp. přesvědčován o tom, že v daném prostoru se nachází veřejně přístupná účelová
komunikace.
[9] Podle stěžovatele bylo na místě zjistit svědeckou výpovědí navrženého svědka Z. F.
okolnosti, za jakých došlo ze strany osob zúčastněných na řízení II a III ke změně projektové
dokumentace, co ony samy v rámci řízení o umístění stavby v roce 2008 deklarovaly a jak tento
stav mohl vnímat stěžovatel. Pokud osoby zúčastněné na řízení II a III svým jednáním v roce
2008 daly najevo, že budou respektovat status quo a změnily tak projektovou dokumentaci svého
rodinného domu, tak tím daly právo stěžovateli spoléhat se na určitý právní režim daného místa.
Toto bylo umocněno dále tím, že různí úředníci včetně Z. F., jakožto představitelé státní správy,
opakovaně vyjadřovali (i písemnou formou), že se v daném prostoru nachází veřejně přístupná
účelová komunikace. Uvedené právo spoléhat se na zachování zaužívaného statutu quo není
ničím jiným než dobrou vírou na straně stěžovatele, a ta by měla být chráněna i v případě,
že deklaratorní rozhodnutí o existenci veřejně přístupné účelové komunikace nevydal silniční
správní úřad.
[10] Stěžovatel je tedy toho názoru, že pokud osoby zúčastněné na řízení II a III změnou
projektové dokumentace v roce 2008 byť nepřímo vyslovily souhlas s užíváním daného pozemku
jako veřejně přístupné účelové komunikace a až později v roce 2015 vyslovily kvalifikovaný
nesouhlas, pak s ohledem na dobrou víru stěžovatele musí jít o veřejně přístupnou účelovou
komunikaci vzniklou ze zákona. Krajský soud měl při hodnocení těchto projevů hledat míru
rovnováhy mezi poskytnutím ochrany subjektivních práv, jak stěžovatele, tak i osob zúčastněných
na řízení II a III, což však neučil, resp. zcela neodůvodněně se přiklonil na stranu osob
zúčastněných na řízení II a III, čímž porušil zásadu ochrany dobré víry na straně stěžovatele
a rovněž i zásadu proporcionality.
[11] Stěžovatel dále namítal, že před rokem 2008 a následně mu zaužívaný status quo
umožňoval využívat veřejně přístupné účelové komunikace ke své podnikatelské činnosti. Nyní
bylo deklaratorně rozhodnuto o tom, že na pozemku p. č. X je sice veřejně přístupná účelová
komunikace, avšak pouze pro pěší a cyklisty. Žalovaný ani krajský soud se vůbec nevěnovali
tomu, že veřejně přístupná účelová komunikace na pozemcích p. č. X a X byla užívána z naléhavé
komunikační potřeby, kdy mimo jiné takto byla zajištěna dostupnost zásobování pro potřeby
penzionu stěžovatele. Krajským soudem zmiňovaná alternativa, kterou nabídla osoba zúčastněná
na řízení I, nemůže dosažitelnost obslužnosti nahradit. Žalovaný ani krajský soud dále
nezkoumali, zda prostor na obou pozemcích, není toliko jedinou přístupovou komunikací daných
parametrů, která slouží k zajištění obslužnosti provozovaného penzionu, tedy ke spojení
jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníka penzionu s ostatními pozemními komunikacemi.
Přístup k penzionu ve vlastnictví stěžovatele je přitom zabezpečen výhradně po cestě nacházející
se na obou pozemcích. Cesta na obou pozemcích tak naplňuje podmínku tzv. nenahraditelné
komunikační nutnosti a její funkce nebyla zajištěna žádným soukromoprávním institutem.
Krajský soud bez racionálního důvodu poskytl větší ochranu vlastnickému právu osob
zúčastněných na řízení II a III na úkor stěžovatele, neboť nelze nalézt žádný jiný vhodný způsob,
jak může stěžovatel zajistit obslužnost svého penzionu a jak handicapovaní hosté mohou
vstupovat do prostor penzionu. Představa, že tito lidé si ponesou svá zavazadla cca 20 a více
metrů je neakceptovatelná.
[12] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje s výrokem
a odůvodněním napadeného rozsudku. Krajský soud svůj výrok srozumitelně a dostatečně
odůvodnil, zákonným způsobem a dostatečně zjišťoval skutkovou podstatu a řádně přezkoumal
důvody, které vedly k vydání napadeného rozhodnutí. Žalovaný neshledal ani žádný jiný
nedostatek, který by odůvodňoval podání kasační stížnosti.
[14] K otázce existence obligatorního znaku souhlasu s obecným užíváním žalovaný uvedl,
že se zcela ztotožnil jak se zjištěným skutkovým stavem, tak s právním posouzením všech
zjištěných skutečností silničním správním úřadem. Stěžovatel ve svých námitkách vycházel
z podkladů, které nejsou rozhodnutím silničního správního úřadu. Rozhodnutí stavebního úřadu,
kterým došlo k umístění domu na pozemku p. č. X, ani pozdější změna v projektové
dokumentaci neznamenají souhlas s veřejným užíváním a nejsou pro nyní posuzované správní
řízení jakkoliv relevantní. Posouzení předběžné otázky existence veřejně přístupné účelové
komunikace jiným správním orgánem není pro silniční správní úřad ohledně posouzení merita
věci, tj. posouzení existence veřejně přístupné účelové komunikace, závazné.
[15] Žalovaný dále uvedl, že ve správním řízení bylo prokázáno, že stěžovatel má svoji
nemovitost přístupnou i bez užití pozemku p. č. X, a to po pozemku p. č. X. Pro ověření výše
uvedeného byla provedena praktická zkouška vjezdu a výjezdu osobního motorového vozidla
se závěrem, že najetím motorového vozidla není ohrožena bezpečnost silničního provozu
nad rámec obdobných připojení. Primární potřeba stěžovatele, tedy obslužnost jeho garáže
z komunikace na pozemku p. č. X, tak zůstává zcela zachována a stěžovatel není nijak krácen
na svých právech. Hosté vinárny a penzionu pak mají zajištěn příjezd po místní komunikaci,
na kterou je připojeno parkoviště penzionu, které zahrnuje i místo pro tělesně postižené.
Samotný penzion navíc nedisponuje bezbariérovými ubytovacími kapacitami (ubytování umístěno
v podkroví bez výtahu). Primární obslužností z komunikace na pozemku p. č. X je vjezd
do garáže penzionu pro osobní potřebu majitele, případně hostů penzionu, a ta zůstává
zachována.
[16] Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
V.
[17] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Jelikož stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu také pro jeho nepřezkoumatelnost,
zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto stížní námitkou, protože by bylo předčasné,
aby se zabýval právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek
nepřezkoumatelný.
[20] Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li
být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud
za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje
právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků
řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94,
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne 2 1. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 – 75). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu,
že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je
zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria napadený rozsudek
splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci
v rozsahu žalobních bodů krajský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl.
Skutečnost, že stěžovatel se závěry krajského soudu nesouhlasí, nepředstavuje důvod pro zrušení
napadeného rozsudku pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost. V této souvislosti je třeba ještě
dodat, že povinnost soudu posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že byl krajský soud
povinen reagovat na každou dílčí argumentaci uplatněnou žalobcem a tu obsáhle vyvrátit; jeho
úkolem bylo uchopit obsah a smysl žalobní argumentace a vypořádat se s ní (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 130). V tomto ohledu
napadený rozsudek krajského soudu plně obstojí.
[21] Podstatou kasační stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním závěrem krajského soudu
(i správních orgánů), že na pozemku p. č. X ve vlastnictví osob zúčastněných na řízení II a III
se nenachází veřejně přístupná účelová komunikace. Podle názoru stěžovatele je v případě
sporného pozemku splněna nejen podmínka udělení souhlasu jeho majitelů s veřejným užíváním,
ale i podmínka nutné komunikační potřeby.
[22] Podle §7 odst. 1 věty prvé zákona o pozemních komunikacích je účelovou komunikací
pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí
nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských
a lesních pozemků.
[23] Při posuzování dané věci Nejvyšší správní soud vycházel především z nálezu Ústavního
soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, v jehož právní větě je uvedeno: „Ústavně konformní
omezení vlastnického práva je možné pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu, přičemž míra
a rozsah omezení musí být proporcionální ve vztahu k cíli, který omezení sleduje, a prostředkům, jimiž je omezení
dosahováno. Tam, kde jedna z těchto podmínek nuceného omezení vlastnického práva absentuje (například zákon
nepředpokládá poskytnutí kompenzace za jeho omezení), jedná se o neústavní porušení vlastnického práva.
V takových případech lze ústavně konformně omezit vlastnické právo pouze se souhlasem vlastníka, proto
existuje-li v zákoně veřejnoprávní institut omezující vlastnické právo, aniž by s tímto omezením spojoval
poskytnutí náhrady, je nezbytnou podmínkou jeho ústavní konformity souhlas vyjádřený vlastníkem. Tak je tomu
v případě tzv. veřejně přístupných účelových komunikací definovaných v ustanovení §7 odst. 1 zákona
č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v jejichž případě je vlastnické právo omezeno tím, že vlastník musí
strpět obecné užívání pozemku jako komunikace (§19 zákona) a umožnit na něj veřejný přístup. Zákon
o pozemních komunikacích však toto omezení nespojuje s poskytnutím finanční náhrady. S ohledem na shora
uvedené lze tedy konstatovat, že jeho jediný ústavněkonformní výklad je ten, že s takovým omezením vlastnického
práva musí vlastník příslušného pozemku souhlasit. Vedle nezbytného souhlasu vlastníka je podmínkou veřejného
užívání soukromého pozemku též existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Z dnešních
hledisek posuzování legitimních omezení základních práv se totiž jedná o nezbytnou podmínku proporcionality
omezení. Zjednodušeně řečeno, existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního
spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva
přednost těmto jiným způsobům.“
[24] Jak zcela správně uvedl krajský soud, k tomu, aby komunikace byla označena za veřejně
přístupnou účelovou komunikaci, musí být splněny nejen podmínky stanovené v §7 zákona
o pozemních komunikacích, ale i podmínky, které dovodila judikatura soudů, tj. udělení souhlasu
s veřejným užíváním a nezbytná komunikační potřeba. Všechny tyto podmínky přitom musejí být
splněny kumulativně (současně). Jinak řečeno postačí, pokud jedna z uvedených podmínek
splněna není, a nemůže se jednat o veřejně přístupnou účelovou komunikaci.
[25] Z obsahu správního spisu je zřejmé, že stěžovatel má zajištěn přístup ke svým
nemovitostem, a to včetně přiléhajícího parkoviště pro hosty penzionu, po místní komunikaci,
která se nachází na pozemcích p. č. X. Pokud jde o napojení garáže rodinného domu č. p. X
ve vlastnictví stěžovatele na uvedenou místní komunikaci, toto je zajištěno po veřejně přístupné
účelové komunikaci na pozemku p. č. X ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení I, na kterou
přímo navazuje sjezd od předmětné garáže. Skutečnost, že najetí osobního vozidla do garáže,
ať již jízdou vpřed, nebo jízdou vzad, stejně jako vyjetí z garáže couváním je možné a neohrožuje
bezpečnost silničního provozu nad rámec obdobných připojení samostatných sjezdů, byla
ověřena provedením praktické zkoušky dne 24. 4. 2015 za přítomnosti stěžovatele, o které byl
vyhotoven písemný protokol. Pokud stěžovatel k výsledku této praktické zkoušky později
namítal, že najetí osobního vozidla do garáže brání nedostatečná šířka této účelové komunikace
(cca 1,9 m), pak je třeba uvést, že toto lze řešit jednoduchou úpravou samotného sjezdu, který se
nachází rovněž na pozemku p. č. X. Za této situace lze proto oprávněně vycházet z toho,
že stěžovatel je schopen zajistit si přístup ke svým nemovitostem přes pozemky ve vlastnictví
osoby zúčastněné na řízení I, které jsou určeny k veřejnému užívání.
[26] Správní orgány proto postupovaly v souladu se zákonem (§7 odst. 1 věta druhá zákona
o pozemních komunikacích) a i s citovaným nálezem Ústavního soudu, jestliže rozhodly o tom,
že se na pozemku p. č. X ve vlastnictví osob zúčastněných na řízení II a III nenachází veřejně
přístupná účelová komunikace, neboť to bylo nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů
těchto vlastníků. Podle řádně zjištěného skutkového stavu má stěžovatel zajištěn přístup ke svým
nemovitostem po místní komunikaci vedoucí po pozemcích p. č. X a veřejně přístupné účelové
komunikaci vedoucí po pozemku p. č. X. Pokud tedy existuje alternativa komunikačního spojení
předmětných nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele, byť z jeho pohledu není tak komfortní, není
splněna podmínka nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby, která je nutným
předpokladem veřejného užívání soukromého pozemku. Krajský soud proto nepochybil, když
podanou žalobu zamítl.
[27] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že z obsahu správního spisu nelze jednoznačně
dovodit ani splnění podmínky udělení souhlasu s veřejným užíváním pozemku p. č. X.
Je pravdou, že veřejně přístupná účelová komunikace, nyní umístěná pouze na pozemku p. č. X,
v minulosti částečně zasahovala i na pozemek p. č. X. Právní předchůdce (osoba zúčastněná
na řízení I) však prodal pozemek p. č. X současným majitelům (osoby zúčastněné na řízení
II a III), a to za účelem výstavby rodinného domu. Současní majitelé s existencí veřejně přístupné
účelové komunikace na svém pozemku nikdy nevyjádřili výslovný souhlas, naopak veřejnému
užívání tohoto pozemku aktivně bránili (viz snaha oplotit pozemek, umístění kovových tyčí
a kamenů v hranicích pozemku). Pouze ze skutečnosti, že v roce 2008 byli nuceni změnit
projektovou dokumentaci stavby svého rodinného domu za účelem včasného kladného vyřízení
své žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby s ohledem na čerpání hypotečního úvěru,
nelze bez dalšího dovozovat existenci konkludentního souhlasu s veřejným užíváním
předmětného pozemku. Nicméně, i kdyby byl konkludentní souhlas v minulosti udělen,
je nesporné, že současní majitelé pozemku p. č. X s omezením svého vlastnického práva
nesouhlasí, a co je zásadní, není splněna podmínka nutné komunikační potřeby (viz výše).
[28] Nejvyšší správní soud závěrem konstatuje, že krajský soud se velmi podrobně zabýval
správností závěrů správních orgánů o neexistenci veřejně přístupné účelové komunikace
na sporném pozemku, a to ze všech zákonem o pozemních komunikacích i soudní judikaturou
vyžadovaných hledisek. Krajský soud současně vypořádal všechny námitky, které stěžovatel
uplatnil v žalobě. Jelikož se zdejší soud s argumentací a závěry krajského soudu ztotožňuje,
v podrobnostech odkazuje na napadený rozsudek, neboť smyslem soudního přezkumu není
opakovat již jednou vyřčené.
[29] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[30] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[31] Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť jim soudem
nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jim náklady vznikly, a ani právo
na náhradu řízení neuplatnily (§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu