ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.156.2019:15
sp. zn. 7 Azs 156/2019 - 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: A. G., zastoupen
Mgr. Michalem Poupětem, advokátem se sídlem Konviktská 24, Praha 1, proti žalované:
Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 2019,
č. j. 17 A 18/2019 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje (dále
též „správní orgán I. stupně“), ze dne 24. 7. 2018, č. j. KRPP-74031-18/ČJ-2018-030022, bylo
žalobci dle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu
cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup
na území členských států Evropské unie v délce 2 let. Důvodem pro uložení správního vyhoštění
byla skutečnost, že v období od 24. 2. 2018 do 15. 5. 2018 byl na území České republiky
zaměstnán bez povolení k zaměstnání. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne
24. 7. 2018, č. j. KRPP-74031-19/ČJ-2018-030022, pak byla žalobci uložena povinnost nahradit
náklady řízení ve výši 1 000 Kč spojené s řízením o správním vyhoštění.
[2] Žalobce napadl obě prvostupňová rozhodnutí odvoláními, která žalovaná zamítla jako
nedůvodná a shora označená rozhodnutí potvrdila (rozhodnutími ze dne 10. 1. 2019, č. j. CPR-
26676-2/ČJ-2018-930310-V244, a ze dne 10. 1. 2019, č. j. CPR-26676-3/ČJ-2018-930310-V244).
II.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou, kterou Krajský soud v Plzni (dále též
„krajský soud“) shora označeným rozsudkem zamítl. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 - 31, uvedl, že na žalobce nedopadá
výjimka z obecné povinnosti cizince mít k zaměstnání na území České republiky povolení
k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu nebo modrou kartu, zakotvená v §98 písm. k) zákona
č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon
o zaměstnanosti“). Žalobce totiž neprokázal, že by na území Polské republiky pro společnost
FASSTY SP. Z O. O. vůbec kdy pracoval; od počátku byl seznámen s tím, že bude zaměstnán
v ČR. Pracovněprávní vztah s polskou společností, která jej obratem vyslala k poskytování služeb
na území ČR, zjevně zakrýval agenturní přeshraniční zaměstnávání a obcházení povinností
stanovených v zákoně o zaměstnanosti. Nadto žalobce vykonával práci pro Penny Market, s. r. o.
již od 24. 2. 2018 bez platného povolení, když smlouvu s polskou společností formálně uzavřel
až dne 19. 3. 2018. Žalobce porušoval právní řád ČR nelegální prací ve společnosti Penny Market,
s. r. o. Byly tedy splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o vyhoštění podle §119 odst. 1
písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Přestože bylo o nákladech řízení rozhodnuto
samostatným rozhodnutím, je jeho výrok úzce spjatý se samotným rozhodnutím o vyhoštění.
Jelikož soud neshledal důvody pro zrušení rozhodnutí o vyhoštění, bylo i navazující rozhodnutí
o nákladech zcela v souladu se zákonem.
III.
[4] Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“)
v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Nesouhlasí
se závěrem správních orgánů a soudu, že vykonával na území ČR práci neoprávněně. Byl totiž
vyslán na území ČR svým polským zaměstnavatelem za účelem poskytování služeb v rámci plnění
zakázky pro společnost CIRINGSA s. r. o. Na danou situaci proto bylo nutno aplikovat §98
písm. k) zákona o zaměstnanosti. V obchodních vztazích nelze vyloučit, aby byl zaměstnanec
bezprostředně po svém přijetí do zaměstnání z důvodu nižší vytíženosti vyslán k výkonu práce
do jiného státu EU. Stěžovatel je názoru, že na území ČR vykonával práci v souladu s právní
úpravou. Soulad s právem EU potvrzuje i vyžádané potvrzení od Evropské komise (dále též
„vyjádření Evropské komise“). Správní orgány i krajský soud staví své závěry na výpovědi
stěžovatele, který je neznalý smluvních a obchodních vztahů zúčastněných společností, a nemohl
být schopen stěžejní otázky relevantně posoudit. Tyto nejasnosti mohly být zhojeny, pokud by
správní orgány provedly stěžovatelem navrhované důkazy. Navrhl zrušení rozsudku krajského
soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
IV.
[5] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti trvá na svých závěrech, které mají oporu
ve spisovém materiálu. Navrhuje, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Stěžovatel brojí proti závěru správních orgánů a krajského soudu, že vykonával na území
ČR práci neoprávněně. Namítal, že byl oprávněn v České republice pracovat na základě §98
písm. k) zákona o zaměstnanosti. Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřisvědčil a plně
se ztotožnil se závěry krajského soudu.
[9] Jak správně uvedl krajský soud, výkon závislé práce cizincem, který není občanem
členského státu Evropské unie, na území České republiky je možný výlučně na základě platné
zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance, modré karty nebo
povolení k zaměstnání (§89 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti). Výjimku z tohoto pravidla
představuje §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, jehož smyslem je umožnit podnikatelským
subjektům usazeným v některém členském státě Evropské unie, aby mohly na území České
republiky naplňovat princip volného pohybu služeb (přeshraniční poskytování služeb), byť
k poskytování služeb zaměstnávají občany států, které nejsou členy Evropské unie. V rámci
citovaného ustanovení zákona o zaměstnanosti je poté zákonodárcem učiněn výslovný odkaz
na primární právo Evropské unie (čl. 49 a násl. Smlouvy o založení Evropského společenství),
které je založeno na respektování a ochraně čtyř základních svobod, a to volného pohybu zboží,
služeb, osob a kapitálu.
[10] Výkladem §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti se opakovaně zabýval Nejvyšší správní
soud. Např. v rozsudku ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 - 31, dospěl pomocí
systematického výkladu zákona o zaměstnanosti a s ohledem na právo Evropské unie k závěru,
že „výjimka z obecné povinnosti cizince mít k zaměstnání na území České republiky povolení k zaměstnání,
zaměstnaneckou kartu nebo modrou kartu, zakotvená v §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, se vztahuje
jak na dočasné vyslání pracovníků za účelem provedení zakázky jejich zaměstnavatele, tak i na vyslání
pracovníků spočívající v poskytnutí pracovní síly. To však pouze za podmínky, že vyslaní pracovníci provozují
svou hlavní činnost v členském státě, v němž má zaměstnavatel sídlo, a neusilují tak o začlenění na český pracovní
trh.“
[11] Ke stejným závěrům dospívá i navazující judikatura Nejvyššího správního soudu, např.
rozsudek ze dne 30. 5. 2018, č. j. 2 Azs 142/2018 - 17, ve kterém byly posuzovány i obdobné
skutkové okolnosti. V tam souzené věci bylo zjištěno, že účastnice řízení přicestovala do Polska,
kde jí byla nabídnuta práce v České republice. Byť s ní polský zaměstnavatel uzavřel pracovní
smlouvu, nikdy pro něj fakticky nepracovala. Ihned po podepsání pracovní smlouvy byla vyslána
do České republiky, kde pracovala pro českou společnost jako pomocná dělnice na lince čištění
prádla. Nejvyšší správní soud přezkoumal předložené smlouvy a konstatoval, že „ i přes formální
zastření skutečnosti uzavřenými smluvními vztahy (pracovní smlouva uzavřená mezi společností OVD-
TEMYRTRANS, sp. z o. o., a stěžovatelkou, a smlouva o poskytování služeb mezi polským zaměstnavatelem
a společností VIDININVEST, s. r. o.) společnost OVD-TEMYRTRANS, sp. z o. o., fakticky jednala jako
agentura práce, která stěžovatelce pouze zprostředkovala zaměstnání na území České republiky. Stěžovatelka
svou hlavní činnost neprovozovala ve státě sídla svého formálního zaměstnavatele, v řízení nebylo jakkoli
prokázáno, že by vyslání stěžovatelky představovalo odlehčující opatření v době dočasného úbytku zakázek
polského zaměstnavatele (srov. bod 41 zmiňovaného rozsudku č. j. 2 Azs 289/2017 – 31). Na posuzovanou
situaci tak nelze aplikovat výjimku z povinnosti získání pracovního povolení dle §98 písm. k) zákona
o zaměstnanosti. Krajský soud proto zcela správně uzavřel, že žalovaná postupovala v souladu se zákonem, když
v posuzovaném případě vydala rozhodnutí o vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.“
Obdobně viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 4 Azs 134/2018 - 18,
ze dne 6. 9. 2018, č. j. 9 Azs 278/2018 - 19, ze dne 21. 11. 2018, č. j. 6 Azs 266/2018 - 14,
ze dne 10. 1. 2019, č. j. 7 Azs 275/2018 - 19, či ze dne 6. 3. 2019, č. j. 7 Azs 37/2019 - 15.
[12] Výše uvedenou judikaturu Nejvyššího správního soudu lze s ohledem na skutkovou
a právní podobnost vztáhnout i na nyní posuzovanou věc.
[13] Ze správního spisu totiž vyplývá, že stěžovatel v danou dobu nedisponoval pracovním
vízem vydaným orgány České republiky. Stěžovatel byl držitelem víza „D“, které mu vydala
Polská republika a opravňovalo jej k pobytu na území Polské republiky a též k pobytu na území
jiných členských států Evropské unie. Vedle oprávnění k pobytu bylo s vízem spojeno i povolení
k zaměstnání. Stěžovatel uzavřel dne 19. 3. 2018 pracovní smlouvu se společností FASSTY SP.
Z O. O., se sídlem v Polsku, a následující den dodatek o změně místa výkonu práce (Penny
Market s. r. o., Dobřany). Společnost FASSTY SP. Z O. O. již měla od 1. 3. 2018 uzavřenou
smlouvu o poskytování přeshraničních služeb se společností CIRINGSA s. r. o., se sídlem v ČR,
na dobu neurčitou. V této smlouvě se FASSTY SP. Z O. O. zavázala provádět dokončovací
stavební práce, balící práce a úklidové práce na území České republiky na základě objednávky
společnosti CIRINGSA s. r. o., a to prostřednictvím svých zaměstnanců vyslaných na území
České republiky. Dále byla stěžovatelem přiložena nedatovaná rámcová smlouva o dílo uzavřená
mezi objednatelem Penny Market s. r. o., se sídlem Radonice, Počernická 257, a zhotovitelem
CIRINGSA s. r. o. (jejímž předmětem bylo vyvážení boxů s fólií, papírem a směsným odpadem
z jednotlivých středisek objednatele, lisování fólie a papíru do balíků, třídění palet podle míry
jejich poškození, třídění a následná likvidace zboží vracejícího se z filiálek objednatele)
a podnájemní smlouva ze dne 26. 2. 2018 uzavřená týmiž subjekty.
[14] Stěžovatel byl dne 15. 5. 2018 zajištěn v rámci pobytové kontroly provedené ve vnitřních
skladovacích prostorách skladu společnosti Penny Market s. r. o., kde podle své výpovědi
ode dne 24. 2. 2018 pracoval jako skladník. Ve své výpovědi dále potvrdil, že v Polsku
pro žádnou společnost nepracoval, pouze tam podepsal dokumenty se společností FASSTY SP.
Z O. O. Poté ihned odjel do Plzně a pracovní činnost vykonával rovnou pro společnost Penny
Market s. r. o. O vydání povolení k zaměstnání od Úřadu práce v ČR nežádal.
[15] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem, že ze zjištěného skutkového stavu,
zejména z okolností, za jakých došlo k uzavření pracovněprávního vztahu a vzhledem
k předcházejícím smluvním ujednáním mezi zaměstnavatelem stěžovatele a společností
CIRINGSA s. r. o. a mezi touto společností a společností Penny Market s. r. o., jasně vyplývá,
že již v okamžiku přijetí stěžovatele do pracovního poměru byly vytvořeny podmínky
pro zprostředkování pracovní síly u posledně jmenované společnosti. Stěžovatel netvrdil,
že by v Polsku po uzavření pracovní smlouvy vykonával pro svého zaměstnavatele jakoukoliv
pracovní činnost, pouze si tam vyřídil pracovní povolení a odcestoval do ČR, kde vykonával práci
ve společnosti Penny Market s. r. o. Tento způsob výkonu závislé práce krajský soud zcela
správně posoudil jako agenturní zprostředkovávání práce, na nějž nelze aplikovat výjimku
z povinnosti získat pracovní povolení dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Oprávnění
k výkonu pracovní činnosti na území České republiky by stěžovatel nepotřeboval pouze
v případě, pokud by vykonával svou hlavní činnost v členském státě, v němž má její
zaměstnavatel sídlo. Z ničeho však nevyplynulo, že by v Polsku jakoukoliv pracovní činnost
v rámci pracovního poměru vykonával, a proto je zcela v souladu s výše citovanou judikaturou
zdejšího soudu závěr o neoprávněném výkonu závislé práce stěžovatele na území České
republiky.
[16] Na posuzovanou situaci tak nelze aplikovat výjimku z povinnosti získání pracovního
povolení dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Nutnost aplikace této výjimky nevyplývá ani
práva EU, či ze stěžovatelem akcentovaného vyjádření Evropské komise. K tomu viz i shora
označený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 4 Azs 134/2018 - 18,
který se jím zabýval a uzavřel, že „předložené vyjádření Evropské komise obsahuje toliko obecné závěry
bez vazby na uvedené skutkové okolnosti případu, a pro jeho posouzení tak není relevantní“, s čímž
se ztotožňuje i nyní rozhodující senát.
[17] K námitce, že stěžovatel nebyl schopen relevantně posoudit stěžejní otázky správního
orgánu I. stupně pro svou neznalost smluvních a obchodních vztahů zúčastněných společností,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel nemusí být znalý obchodních vztahů
zúčastněných společností pro to, aby byl schopen vypovídat o okolnostech uzavření pracovní
smlouvy a následného způsobu a místa výkonu své práce (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 1. 2019, 7 Azs 549/2018 - 14).
[18] K neprovedení důkazů, na něž poukazuje stěžovatel, lze uvést, že tyto nijak konkrétně
nespecifikoval a není tedy zřejmé, jaké důkazy k prokázání odlišného skutkového stavu měly být
správními orgány provedeny. Dokumenty, které navrhoval ve svém odvolání proti rozhodnutí
správního orgánu I. stupně jako důkazní materiál, jsou všechny součástí spisu a byly jak
ve správním, tak v soudním řízení zohledněny.
[19] Kasační námitky stěžovatele nejsou s ohledem na výše uvedené důvodné. Nejvyšší správní
soud neshledal v rozhodnutích správních orgánů a krajského soudu ani žádnou další vadu
či nezákonnost, pro které by bylo nutno jejich rozhodnutí zrušit. Jejich rozhodnutí mají oporu
ve správním spisu a právní úpravě, a soud na ně proto v podrobnostech odkazuje.
[20] Na základě všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[21] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační
stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. června 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu