ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.330.2019:15
sp. zn. 7 Azs 330/2019 - 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: V. S., zastoupen
Mgr. Michalem Poupětem, advokátem se sídlem Konviktská 24, Praha 1, proti žalovanému:
Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2019,
č. j. 52 A 9/2019 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje
(dále též „správní orgán I. stupně“), ze dne 6. 6. 2018, č. j. KRPS-51127-34/ČJ-2018-010023-SV,
bylo žalobci dle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon
o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit
vstup na území členských států Evropské unie v délce 6 měsíců. Důvodem pro uložení správního
vyhoštění byla skutečnost, že v období od 1. 2. 2018 do 13. 2. 2018 byl na území České republiky
zaměstnán bez povolení k zaměstnání. Správní orgán I. stupně dále žalobci uložil rozhodnutím
z téhož dne č. j. KRPS-51127-35/ČJ-2018-010023-SV, povinnost nahradit náklady řízení ve výši
1 000 Kč spojené s řízením o správním vyhoštění.
[2] Žalobce napadl obě prvostupňová rozhodnutí odvoláními, která žalovaná zamítla jako
nedůvodná a shora označená rozhodnutí potvrdila (rozhodnutími ze dne 31. 7. 2019, č. j. CPR-
21531-3/ČJ-2018-930310-V236, a ze dne 31. 7. 2019, č. j. CPR-21531-4/ČJ-2018-930310-V236).
II.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou, kterou Krajský soud v Praze (dále též
„krajský soud“) shora označeným rozsudkem zamítl. V souladu s judikaturou přezkoumal obě
napadená rozhodnutí ve společném řízení, neboť výrok o náhradě nákladů správního řízení je
výrokem závislým na výroku ve věci samé. Proto musí soudní přezkum takového rozhodnutí
probíhat na základě shodných procesních pravidel, jako kdyby tento výrok byl součástí jednoho
rozhodnutí společně s výrokem ve věci samé. Dále poukázal na skutková zjištění, z nichž
vyplynulo, že žalobce pro svého formálního zaměstnavatele (polskou společnost PRACMAX SP.
Z O. O.) nikdy žádnou pracovní činnost v Polsku nevykonával. O příjezdu do Polska obdržel
nabídku práce v České republice, kterou přijal a kde následně pracoval v areálu společnosti
FILSON s. r. o. jako dělník při manipulaci s vysokozdvižným vozíkem. Polská společnost tak
v daném případě fakticky vykonávala činnost agentury práce, která žalobci pouze zprostředkovala
zaměstnání na území České republiky, aniž by ho jakýmkoli způsobem zaměstnávala k vlastní
činnosti v Polsku. Na takové případy se dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 - 31, výjimka podle §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o zaměstnanosti“) nevztahuje,
neboť nelze předpokládat, že by se žalobce po uplynutí doby vyslání vrátil zpět na polský
pracovní trh. Žalobcem odkazované vyjádření Evropské komise ze dne 31. 3. 2017 vychází
z předpokladu, že vyslaný zaměstnanec pro svého zaměstnavatele pravidelně a obvykle pracuje.
Zjevně nepředpokládá, že společnost, která vysílá pracovníky do jiného členského státu, fakticky
funguje jako agentura práce, která vysílané zaměstnance sama nijak nevyužívá. Nadto se toto
relativně stručné a obecné vyjádření nezabývá konkrétními okolnostmi, za kterých vykonával
pracovní činnost žalobce. V podstatě pouze shrnuje některé závěry nespecifikovaných rozhodnutí
Soudního dvora Evropské unie, jehož relevantní judikaturu Nejvyšší správní soud zohlednil
v rozsudku č. j. 2 Azs 289/2017 - 31. Krajský soud se tedy ztotožnil se závěrem správních orgánů
o naplnění skutkové podstaty §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.
III.
[4] Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“)
v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Nesouhlasí
se závěrem správních orgánů a soudu, že vykonával na území ČR práci neoprávněně. Byl totiž
vyslán na území ČR svým polským zaměstnavatelem za účelem poskytování služeb v rámci plnění
zakázky pro společnost Fortuna Kapital Invest s. r. o. Na danou situaci proto bylo nutno
aplikovat §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. V obchodních vztazích nelze vyloučit, aby byl
zaměstnanec bezprostředně po svém přijetí do zaměstnání z důvodu nižší vytíženosti vyslán
k výkonu práce do jiného státu EU. Stěžovatel je názoru, že na území ČR vykonával práci
v souladu s právní úpravou. Soulad s právem EU potvrzuje i vyžádané potvrzení od Evropské
komise (dále též „vyjádření Evropské komise“). Správní orgány i krajský soud staví své závěry
na výpovědi stěžovatele, který je neznalý smluvních a obchodních vztahů zúčastněných
společností, a nemohl být schopen stěžejní otázky relevantně posoudit. Tyto nejasnosti mohly být
zhojeny, pokud by správní orgány provedly stěžovatelem navrhované důkazy. Navrhl zrušení
rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
IV.
[5] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na svá rozhodnutí, rozsudek krajského
soudu a shromážděný spisový materiál. Má za to, že postupovala v souladu s právní úpravou,
a proto navrhla, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Stěžovatel brojí proti závěru správních orgánů a krajského soudu, že vykonával na území
ČR práci neoprávněně. Namítal, že byl oprávněn v České republice pracovat na základě §98
písm. k) zákona o zaměstnanosti.
[9] Výkon závislé práce cizincem, který není občanem členského státu Evropské unie,
na území České republiky je možný výlučně na základě platné zaměstnanecké karty, karty
vnitropodnikově převedeného zaměstnance, modré karty nebo povolení k zaměstnání (§89
odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti).
[10] Výjimku z tohoto pravidla představuje §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, dle něhož
platí, že: Povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta, karta vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo
modrá karta se podle tohoto zákona nevyžaduje k zaměstnání cizince, který byl vyslán na území České republiky
v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie. Jak uvedl
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 1. 2019, č. j. 7 Azs 275/2018 - 19, smyslem
citovaného ustanovení je umožnit podnikatelským subjektům usazeným v některém členském
státě Evropské unie, aby mohly na území České republiky naplňovat princip volného pohybu
služeb (přeshraniční poskytování služeb), byť k poskytování služeb zaměstnávají občany států,
které nejsou členy Evropské unie.
[11] Výkladem §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti se opakovaně zabýval Nejvyšší správní
soud. V rozsudku ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 - 31, dospěl pomocí systematického
výkladu zákona o zaměstnanosti a s ohledem na právo Evropské unie k závěru, že „výjimka
z obecné povinnosti cizince mít k zaměstnání na území České republiky povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou
kartu nebo modrou kartu, zakotvená v §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, se vztahuje jak na dočasné
vyslání pracovníků za účelem provedení zakázky jejich zaměstnavatele, tak i na vyslání pracovníků spočívající
v poskytnutí pracovní síly. To však pouze za podmínky, že vyslaní pracovníci provozují svou hlavní činnost
v členském státě, v němž má zaměstnavatel sídlo, a neusilují tak o začlenění na český pracovní trh.“
[12] Ke stejným závěrům dospěla i navazující judikatura Nejvyššího správního soudu, např.
rozsudek ze dne 30. 5. 2018, č. j. 2 Azs 142/2018 - 18, ve kterém byly posuzovány i obdobné
skutkové okolnosti. V uvedené věci bylo zjištěno, že účastnice řízení přicestovala do Polska,
kde jí byla nabídnuta práce v České republice. Byť s ní polský zaměstnavatel uzavřel pracovní
smlouvu, nikdy pro něj fakticky nepracovala. Ihned po podepsání pracovní smlouvy byla vyslána
do České republiky, kde pracovala pro českou společnost jako pomocná dělnice na lince čištění
prádla. Nejvyšší správní soud přezkoumal předložené smlouvy a konstatoval, že „i přes formální
zastření skutečnosti uzavřenými smluvními vztahy (pracovní smlouva uzavřená mezi společností OVD-
TEMYRTRANS, sp. z o. o., a stěžovatelkou, a smlouva o poskytování služeb mezi polským zaměstnavatelem
a společností VIDININVEST, s. r. o.) společnost OVD-TEMYRTRANS, sp. z o. o., fakticky jednala jako
agentura práce, která stěžovatelce pouze zprostředkovala zaměstnání na území České republiky. Stěžovatelka
svou hlavní činnost neprovozovala ve státě sídla svého formálního zaměstnavatele, v řízení nebylo jakkoli
prokázáno, že by vyslání stěžovatelky představovalo odlehčující opatření v době dočasného úbytku zakázek
polského zaměstnavatele (srov. bod 41 zmiňovaného rozsudku č. j. 2 Azs 289/2017 – 31). Na posuzovanou
situaci tak nelze aplikovat výjimku z povinnosti získání pracovního povolení dle §98 písm. k) zákona
o zaměstnanosti. Krajský soud proto zcela správně uzavřel, že žalovaná postupovala v souladu se zákonem, když
v posuzovaném případě vydala rozhodnutí o vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.“
Obdobně viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 4 Azs 134/2018 - 18,
ze dne 6. 9. 2018, č. j. 9 Azs 278/2018 - 19, ze dne 21. 11. 2018, č. j. 6 Azs 266/2018 - 14, ze dne
13. 12. 2018, č. j. 2 Azs 243/2018 - 17, ze dne 10. 1. 2019, č. j. 7 Azs 275/2018 - 19, ze dne
6. 3. 2019, č. j. 7 Azs 37/2019 - 15, či ze dne 14. 3. 2019, č. j. 1 Azs 463/2018 - 19.
[13] Výše uvedenou judikaturu Nejvyššího správního soudu lze s ohledem na skutkovou
a právní podobnost vztáhnout i na nyní posuzovanou věc. Ze správního spisu totiž vyplývá,
že stěžovatel v danou dobu nedisponoval pracovním vízem vydaným orgány České republiky.
Stěžovatel byl držitelem víza „D“, které mu vydala Polská republika a opravňovalo jej k pobytu
na území Polské republiky a též k pobytu na území jiných členských států Evropské unie. Vedle
oprávnění k pobytu bylo s vízem spojeno i povolení k zaměstnání. Stěžovatel uzavřel dne
31. 1. 2018 pracovní smlouvu se společností PRACMAX SP. Z O. O., se sídlem v Polsku,
a dne 7. 2. 2018 dodatek o změně místa výkonu práce (Velvary 732). Společnost PRACMAX SP.
Z O. O. již měla od 2. 10. 2017 uzavřenou smlouvu o poskytování příhraničních služeb
se společností Fortuna Kapital Invest s. r. o., se sídlem v ČR, na dobu určitou do 31. 12. 2018.
V této smlouvě se PRACMAX SP. Z O. O. zavázala provádět dokončovací stavební práce, balící
práce a úklidové práce na území České republiky na základě objednávky společnosti Fortuna
Kapital Invest s. r. o., a to prostřednictvím svých zaměstnanců vyslaných na území České
republiky. Dále byla stěžovatelem přiložena rámcová smlouva o dílo ze dne 2. 10. 2017 uzavřená
mezi objednatelem FILSON s. r. o . a zhotovitelem Fortuna Kapital Invest s. r. o. (jejímž
předmětem byly balicí a manipulační práce a ostatní práce balení v objektech FILSON s. r. o.,
mj. na adrese Velvary 732) a podnájemní smlouva ze dne 2. 10. 2017 uzavřená týmiž subjekty.
[14] Stěžovatel byl dne 13. 2. 2018 zajištěn v rámci pobytové kontroly provedené ve Velvarech
v areálu Velvana. Tam u společnosti FILSON s. r. o. v pracovním oděvu vykonával práci
na vysokozdvižném vozíku. Podle své výpovědi z téhož dne přijel do České republiky pracovat
před dvěma týdny, na místě zajištění pracoval týden. Dále uvedl, že v Polsku nikdy nepracoval.
Po příjezdu do Polska mu hned byla nabídnuta práce v České republice.
[15] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem, že ze zjištěného skutkového stavu,
zejména z okolností, za jakých došlo k uzavření pracovněprávního vztahu a vzhledem
k předcházejícím smluvním ujednáním mezi zaměstnavatelem stěžovatele a společností Fortuna
Kapital Invest s. r. o. a mezi touto společností a společností FILSON s. r. o., jasně vyplývá, že již
v okamžiku přijetí stěžovatele do pracovního poměru byly vytvořeny podmínky
pro zprostředkování pracovní síly u společnosti FILSON s. r. o. Stěžovatel netvrdil,
že by v Polsku po uzavření pracovní smlouvy vykonával pro svého zaměstnavatele jakoukoliv
pracovní činnost, pouze si tam vyřídil „papíry“ a odcestoval do ČR, kde vykonával práci
ve společnosti FILSON s. r. o. Tento způsob výkonu závislé práce krajský soud zcela správně
posoudil jako agenturní zprostředkovávání práce, na nějž nelze aplikovat výjimku z povinnosti
získat pracovní povolení dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Oprávnění k výkonu pracovní
činnosti na území České republiky by stěžovatel nepotřeboval pouze v případě, pokud by
vykonával svou hlavní činnost v členském státě, v němž má její zaměstnavatel sídlo. Z ničeho
však nevyplynulo, že by v Polsku jakoukoliv pracovní činnost v rámci pracovního poměru
vykonával, a proto je zcela v souladu s výše citovanou judikaturou zdejšího soudu závěr
o neoprávněném výkonu závislé práce stěžovatele na území České republiky.
[16] Na posuzovanou situaci tak nelze aplikovat výjimku z povinnosti získání pracovního
povolení dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Nutnost aplikace této výjimky nevyplývá ani
práva EU, či ze stěžovatelem akcentovaného vyjádření Evropské komise. K tomu viz i shora
označený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 4 Azs 134/2018 - 18,
který se jím zabýval a uzavřel, že „předložené vyjádření Evropské komise obsahuje toliko obecné závěry
bez vazby na uvedené skutkové okolnosti případu, a pro jeho posouzení tak není relevantní“, s čímž
se ztotožňuje i nyní rozhodující senát.
[17] K námitce, že stěžovatel nebyl schopen relevantně posoudit stěžejní otázky správního
orgánu I. stupně pro svou neznalost smluvních a obchodních vztahů zúčastněných společností,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel nemusí být znalý obchodních vztahů
zúčastněných společností pro to, aby byl schopen vypovídat o okolnostech uzavření pracovní
smlouvy a následného způsobu a místa výkonu své práce (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 1. 2019, č. j. 7 Azs 549/2018 - 14).
[18] K neprovedení důkazů, na něž poukazuje stěžovatel, lze uvést, že tyto nijak konkrétně
nespecifikoval a není tedy zřejmé, jaké důkazy k prokázání odlišného skutkového stavu měly být
správními orgány provedeny. Dokumenty, které navrhoval ve svém odvolání proti rozhodnutí
správního orgánu I. stupně jako důkazní materiál, jsou součástí spisu a byly jak ve správním,
tak v soudním řízení zohledněny.
[19] Kasační námitky stěžovatele nejsou s ohledem na výše uvedené důvodné. Nejvyšší správní
soud neshledal v rozhodnutích správních orgánů a krajského soudu ani žádnou další vadu
či nezákonnost, pro které by bylo nutno jejich rozhodnutí zrušit. Jejich rozhodnutí mají oporu
ve správním spisu a právní úpravě, a soud na ně proto v podrobnostech odkazuje.
[20] Na základě všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[21] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační
stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu