ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.346.2018:44
sp. zn. 7 Azs 346/2018 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: nezl. L. B. V., zastoupen
Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha
4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 28. 8. 2018, č. j. 15 A 67/2016 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí
žalované ze dne 23. 3. 2016, č. j. MV-19498-4/SO-2016. Žalovaná uvedeným rozhodnutím
zamítla odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační
politiky (dále jen “správní orgán prvního stupně“) ze dne 16. 12. 2015, č. j. OAM -1816-10/ZR-
2015 a potvrdila odvoláním napadené rozhodnutí. Správní orgán prvního stupně výrokem I.
rozhodnutí žalobci zrušil povolení k trvalému pobytu dle §77 odst. 1 písm. c) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění v době rozhodné (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), výrokem II. žalobci stanovil podle
§77 odst. 3 téhož zákona lhůtu 30 dnů k vycestování z území České republiky. Žalobci byl
zrušen trvalý pobyt, jelikož pobýval mimo území států Evropské unie nepřetržitě po dobu delší
než 12 měsíců, aniž by k tomu byl veden závažnými důvody dle §77 odst. 1 písm. c) zákona
o pobytu cizinců. Žalobce od srpna 2013 do června 2015 pobýval ve Vietnamské socialistické
republice, kde navštěvoval základní školu.
[2] Správní orgán prvního stupně na základě písemného prohlášení otce žalobce L. D. K.
ze dne 9. 6. 2015, které bylo učiněno při hlášení nového pasu žalobce, zjistil, že žalobce pobýval
od srpna 2013 do června 2015 ve Vietnamu, neboť zde byl žákem základní školy. Správní orgán
prvního stupně následně zahájil z úřední povinnosti se žalobcem správní řízení a k podání
svědecké výpovědi předvolal oba rodiče žalobce. Jelikož na předvolání k výslechu nebylo nijak
reagováno, správní orgán prvního stupně písemně vyzval matku žalobce N. T. Y, aby odůvodnila
a prokázala důvod pobytu nezletilého žalobce ve Vietnamu. Matka žalobce pobyt odůvodnila tím,
že se syn měl ve Vietnamu naučit vietnamský jazyk a poté se vrátit na území České republiky.
Správní orgán prvního stupně na základě těchto skutečností a fotokopií předchozího i nového
cestovního pasu žalobce, které pořídil při hlášení nového pasu otcem žalobce, vydal rozhodnutí,
kterým žalobci zrušil trvalý pobyt.
[3] Správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že základní školní docházka v zemi
původu žalobce není závažným důvodem dle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců
k tomu, aby žalobce mohl pobývat déle než 12 měsíců mimo území států Evropské unie. Žalobce
pobýval ve Vietnamu po celou dobu od srpna 2013 do června 2015 a během této doby ani jednou
nepřicestoval zpět na území České republiky nebo smluvního státu Evropské unie. Tvrzení
matky, že žalobce ve Vietnamu studoval vietnamský jazyk, správní orgán prvního stupně
považoval za účelové. Přerušením pobytu na území České republiky byl současně přerušen
integrační proces žalobce do české společnosti. Žalobci byl povolen trvalý pobyt za účelem
sloučení rodiny, který však nebyl využit ke společnému soužití, ale žalobce byl naopak odvezen
do země původu, kde nepřetržitě žil v péči jiných osob a navštěvoval zde základní školu. Přitom
žalobce měl dle §36 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším
odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, povinnost plnit
základní školní docházku v České republice. Žalobce neprokázal, že by splnil podmínky §38
téhož zákona a mohl plnit základní školní docházku v zahraničí. Správní orgán prvního stupně
vzhledem k uvedenému neshledal zrušení trvalého pobytu žalobci jako zásah do práv dítěte dle
Úmluvy o právech dítěte.
[4] Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvolání, ve kterém
žádné nové skutečnosti nebo důvody vycestování na dobu delší 12 měsíců neuvedl. Žalovaná
rozhodnutím ze dne 23. 3. 2016, č. j. MV-19498-4/SO-2016 odvolání zamítla a napadené
rozhodnutí potvrdila.
[5] Žalobce v podané žalobě namítal nepřezkoumatelnost, nedostatečně zjištěný skutkový
stav a nepřiměřenost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a žalované (dále také „správní
orgány“). Žalobce se domnívá, že plnění školní docházky v domovské vlasti je jeden z důvodů,
pro který byl oprávněn k pobytu mimo území Evropské unie po dobu delší než 12 měsíců.
Žalobce dále namítal, že správní orgán prvního stupně postupoval při pořízení kopie jeho
cestovního dokladu v rozporu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění
v době rozhodné, neboť k pořízení kopie neměl souhlas žalobce ani jeho zákonného zástupce.
Zrušení trvalého pobytu žalobci bylo nepřiměřené pro rozpor s čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně
základních lidských práv a Úmluvou o právech dítěte. Žalobce od svého návratu do České
republiky žije se svými rodiči a navštěvuje základní školu. Žalobce splňuje podmínky pro udělení
trvalého pobytu, přičemž k jeho zrušení by došlo pouze z formálních důvodů. Nelze proto
požadovat, aby jeden z rodičů společně s žalobcem opustil území České republiky za účelem
opětovného obstarání pobytového oprávnění a aby rodiče vynaložili s tím spojené náklady. Oba
rodiče žalobce na území České republiky pracují. Pro nezletilého žalobce mají vytvořené zázemí,
přičemž žalobce jako nezletilé dítě má zůstat v péči rodičů.
[6] Krajský soud shledal rozhodnutí žalované přezkoumatelné a skutkový stav řádně zjištěný.
Správní orgány vycházely ze sdělení rodičů žalobce, že důvodem pobytu žalobce ve Vietnamu
byla základní školní docházka s cílem naučit se vietnamský jazyk. Žalobce to nijak nerozporoval.
Pokud správní orgán zjistí, že cizinec je po dobu delší než 12 měsíců nepřítomen na území
členských států Evropské unie, je povinen při splnění dalších podmínek, zahájit řízení o zrušení
platnosti povolení k trvalému pobytu s tím, že před nepřijatelně tvrdými dopady zrušení trvalého
pobytu cizince chrání závažné důvody dle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Správní
orgány mají povinnost umožnit cizinci sdělit důvody nepřítomnosti a prověřit, zda spadají
pod neurčitý právní pojem závažné důvody (viz rozsudek NSS ze dne 4. 1. 2017,
č. j. 9 Azs 288/2016 - 30). Krajský soud se v posuzovaném případě ztotožnil se správními
orgány, že základní vzdělávání žalobce v zemi původu nelze podřadit pod librační důvod dle §77
odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců (viz rozsudek NSS ze dne 24. 10. 2017,
č. j. 8 Azs 117/2017 - 47). Základní školní docházku nelze považovat ve smyslu téhož ustanovení
za studium, tedy za závažný důvod, neboť nesplňuje definici studia dle §64 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců pro účely téhož zákona.
[7] Krajský soud žalobu zamítl. Zabýval se námitkou nepřiměřeného dopadu rozhodnutí
žalované do soukromého a rodinného života žalobce. S odkazem na znění §77 odst. 1 písm. c)
zákona o pobytu cizinců a na rozsudek NSS ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016 - 30
konstatoval, že správní orgány v tomto případě nemohou zvažovat dopad rozhodnutí
do rodinného a soukromého života cizinců. Žalovaná se nedopustila porušení mezinárodních
závazků dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvy o právech dítěte.
Krajský soud nepřisvědčil ani námitce porušení zákona o ochraně osobních údajů tím, že správní
orgán prvního stupně pořídil kopie cestovního pasu žalobce (k tomu odkázal na závěry rozsudku
NSS ze dne 22. 1. 2013, č. j. 9 Aps 5/2012 - 56, publ. pod č. 2811/2013 Sb. NSS). Při výkonu
veřejné moci, v rámci kterého dochází ze zákona ke zpracování osobních údajů, není třeba
poskytnutí souhlasu dotyčné osoby. Navíc zákon o ochraně osobních údajů se nevztahuje
na nahodilé shromažďování osobních údajů. Získání důkazního prostředku proto nelze
považovat za záměrné shromažďování osobních údajů za účelem jejich dalšího systematického
zpracování.
II.
[8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného
rozsudku krajského soudu z důvodů, jež lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Rozhodnutí žalované je nepřezkoumatelné, vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu
a je nepřiměřené. Správní orgány nezohlednily, že žalobce je nezletilým dítětem. V době zahájení
řízení opětovně pobýval se svými rodiči na území České republiky. Stěžovatel je zcela závislý
na rodičích, kteří zde žijí a pracují. Na zrušení trvalého pobytu stěžovateli není veřejný zájem.
Stěžovatel by pro získání nového pobytového oprávnění musel opustit území České republiky
v doprovodu jednoho z rodičů, přičemž budou muset být vynaloženy enormní náklady na cestu,
pobyt a podání nové žádosti. Nezletilé vietnamské děti jsou běžně posílány do země původu
zejména k prarodičům na „kulturní a jazykovou výchovu“, což není pro Českou republiku nic
negativního a neznamená to, že by takové dítě nemělo v úmyslu dále realizovat povolení
k pobytu.
[9] Stěžovatel připomenul judikaturu Ústavního soudu, dle které je při nalézání práva
nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého případu. Dále je dle stěžovatele třeba
přihlédnout k Úmluvě o právech dítěte, neboť ilegalizace dalšího pobytu stěžovatele by vedla
k jeho dlouhodobému odloučení od rodiny, či nejméně od jednoho z rodičů. Stěžovatel
nesouhlasí s právním názorem, že studium na základní škole není důvodem dle §77 odst. 1
písm. c) zákona o pobytu cizinců, pro který je možné pobývat déle než 12 měsíců mimo území
členských států Evropské unie. Trvalý pobyt je nejvyšší pobytový status cizince, proto by jeho
zrušení mělo podléhat větší kontrole než rušení jiných pobytových oprávnění. Stěžovatel závěrem
odkázal na rozsudek NSS ze dne 18. 3. 2015, č. j. 1 Azs 174/2014 - 41, dle kterého „je porušování
právních předpisů ze strany cizinců „stíháno“ podstatně přísněji než je tomu u občanů České republiky.
Z porušení leckdy jen administrativních povinností je vyvozována „neúcta k právnímu řádu země“ a je v nich
shledáváno naplnění zákonných důvodů pro vyhoštění bez dostatečného zohlednění skutečných rizik pro veřejný
pořádek, bezpečnost a další veřejné zájmy. V řadě případů se přísnost státních orgánů zvyšuje na úroveň, kterou
by každý pociťoval jako nespravedlivou.“
[10] Žalovaná plně odkazuje na rozsudek krajského soudu a na své rozhodnutí. Navrhuje
zamítnutí kasační stížnosti.
III.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, neboť nepřezkoumatelnost je jednou z vad, k nimž je povinen dle §109 odst. 4
s. ř. s. přihlížet z úřední povinnosti. Rozsudek krajského soudu je plně přezkoumatelný
co do skutkových i právních závěrů. Krajský soud jasně vymezil rozhodné skutečnosti
ze správního spisu, žádnou podstatnou neopomenul a tyto skutečnosti posuzoval z hlediska
naplnění důvodu pro zrušení trvalého pobytu stěžovateli dle §7 7 odst. 1 písm. c) zákona
o pobytu cizinců. Úvahy krajského soudu jsou plně přezkoumatelné, rozsudek obsahuje nosné
důvody pro závěr o zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí a je zcela srozumitelný. Ostatně
sám stěžovatel s věcnými závěry krajského soudu polemizuje, což by u nepřezkoumatelného
rozsudku nebylo možné.
[14] Dle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců: „Ministerstvo zruší platnost povolení
k trvalému pobytu, jestliže cizinec pobýval mimo území států Evropské unie nepřetržitě po dobu delší
než 12 měsíců, pokud nebyla odůvodněna závažnými důvody, zejména těhotenstvím a narozením dítěte, závažným
onemocněním, studiem nebo odborným školením anebo pracovním vysláním do zahraničí“.
[15] Kasační soud dále posuzoval, zda byl řádně zjištěn skutkový stav. Rozhodnutí správních
orgánů bylo podloženo fotokopií neplatného cestovního pasu stěžovatele, z nějž je patrno
příletové razítko do Vietnamu ze dne 13. 8. 2013 a nového cestovního dokladu, ve kterém je
odletové razítko z Vietnamu ze dne 5. 6. 2015 a příletové razítko letiště Praha – Ruzyně z téhož
dne. Ve správním spise je dále založeno podepsané písemné prohlášení otce stěžovatele
ze dne 9. 6. 2015, dle kterého byl stěžovatel od srpna 2013 do července 2015 ve Vietnamu,
kde chodil do školy a že nyní bude v České republice. Dalším podkladem je písemné vyjádření
matky stěžovatele ze dne 16. 11. 2015, že d ůvodem, pro který její syn opustil Českou republiku
na dobu delší 12 měsíců, bylo studium vietnamského jazyka ve Vietnamu s tím, že stěžovatel
se následně vrátil zpět do České republiky. Není proto pochyb o tom, že stěžovatel nebyl
na území členských států Evropské unie přítomen po dobu delší 12 měsíců a že mu nesvědčí
žádná závažná okolnost, pro kterou by mohl toto území na tak dlouhou dobu opustit. Stěžovatel
nepředložil žádný další doklad, z něhož by mohla taková skutečnost vyplynout. Skutkový stav byl
řádně zjištěn.
[16] Nejvyšší správní soud nepokládá rozhodnutí žalované za nepřiměřené z hlediska dopadu
do soukromého a rodinného života stěžovatele. Této souvislosti se již judikatura správních soudů
v minulosti opakovaně věnovala. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2017,
č. j. 7 Azs 338/2016 - 39, se kasační soud zabýval vnitřní systematikou §77 zákona o pobytu
cizinců a konstatoval, že „ ten v odst. 1 stanoví skupinu důvodů, při jejichž splnění Ministerstvo vnitra zruší
platnost povolení k trvalému pobytu bez dalšího. V odst. 2 pak uvádí druhou skupinu důvodů, při jejichž splnění
Ministerstvo vnitra zruší platnost povolení k trvalému pobytu „za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené
z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince.“ Jinak řečeno, to, co odlišuje důvody
vyjmenované v odst. 1 od důvodů vyjmenovaných v odst. 2, je právě nezbytnost posuzovat přiměřenost zásahu
do soukromého nebo rodinného života cizince. (…) pro podporu uvedených závěrů srov. rozsudek Krajského soudu
v Ostravě ze dne 9. 10. 2014, č. j. 22 A 61/2014 - 40, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 306/2014 - 50 a ze dne 29. 7. 2015, č. j. 1 Azs 106/2015 - 48. V posledně
citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud mj. potvrdil závěr krajského soudu o tom, že §77 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců neukládá správnímu orgánu posuzovat zásah do rodinného života. Konečně je možno poukázat
na recentní rozsudek ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016 - 30, ve kterém se mj. uvádí: „Skutečnost,
že zákonodárce do zákona výslovně nezakotvil nutnost zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí o zrušení
platnosti povolení k trvalému pobytu dle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, nepovažuje Nejvyšší
správní soud za náhodnou. Nastavení podmínek pro zrušení trvalého pobytu dle daného ustanovení je totiž takové
povahy, že nutně nevyžaduje korektiv v podobě zkoumání přiměřenosti dle §174a zákona o pobytu cizinců. (…)
Zcela jistě se mohl zákonodárce rozhodnout do zákona vložit požadavek na zkoumání přiměřenosti dopadů
rozhodnutí dle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců do soukromého a rodinného života. K tomuto kroku
však u daného ustanovení nepřistoupil. Zkoumání přiměřenosti dopadů rozhodnutí dle zmíněného ustanovení
do soukromého a rodinného není nezbytné ani z hlediska čl. 8 odst. 1 Úmluvy.“
[17] Zde je vhodné ke kasační námitce poznamenat, že se správní orgány přesto zabývaly
dopadem zrušení trvalého pobytu do života stěžovatele, a to i s ohledem na mezinárodní práva
dětí dle Úmluvy o právech dítěte (strana 5 prvostupňového rozhodnutí). Správní orgán prvního
stupně uvedl, že stěžovatel žil v zemi původu na základě svobodného rozhodnutí rodičů, přičemž
je na tento způsob života již uzpůsoben. Současně konstatoval, že trvalý pobyt byl stěžovateli
udělen právě za účelem sloučení rodiny. Nebyl však takto využit, ale stěžovatel byl naopak
odvezen do země původu, že žil nepřetržitě v péči jiných osob a navštěvoval základní školu.
[18] Tento obsahový protimluv je přítomen i v podané kasační stížnosti. Stěžovatel na jedné
straně tvrdí, že nezletilé dítě má primárně zůstat v péči a výchově obou rodičů, jestliže ti pracují
a mají vytvořeno veškeré zázemí na území ČR, argumentuje nepřípustností dlouhodobého
odloučení od rodiny (nejméně od jednoho z rodičů) a tvrdí, že je třeba považovat rozhodnutí
o zrušení trvalého pobytu za formalistické a nešetřící pravý účel aplikovaného ustanovení.
Na druhé straně však současně poukazuje na specifika kultury země původu a poukazuje
na „typické myšlení vietnamského rodiče“, kdy jsou děti posílány na kulturní a jazykovou
výchovu k prarodičům, dlužno konstatovat, že na relativně dlouhou dobu a ve věku podstatně
nižším než po jejich opětovném návratu do ČR, kdy tvrdí absenci důvodů pro zrušení nejvyššího
pobytového oprávnění.
[19] Bude na stěžovateli a jeho rodičích, jaký způsob vzájemného soužití zvolí, přičemž nijak
není bráněno jejich pravidelnému styku v zemi původu. S tímto posouzením přiměřenosti
nad rámec zákona se zdejší soud zcela ztotožňuje. Další dopady zrušení trvalého pobytu, jako
jsou finanční náklady na cestu zpět, na ubytování a na podání žádosti jsou jen logickým
důsledkem naplnění zákonných důvodů dle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců
vedoucích ke zrušení trvalého pobytu. Stěžovatel bez závažného důvodu pobýval po dobu
značně přesahující 12 měsíců mimo území států Evropské unie, včetně České republiky, přičemž
takovým důvodem není v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu docházka
do základní školy v zemi původu (viz rozsudek NSS č. j. 8 Azs 117/2017 - 47). Stěžovatelem
uváděná zvyklost posílat nezletilé děti vietnamských rodičů k prarodičům do země původu
na jazykovou a kulturní výchovu je zcela irelevantní pro posouzení zákonných podmínek
pro pozbytí pobytového oprávnění dle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců.
[20] Odkaz stěžovatele na rozsudek NSS č. j. 1 Azs 174/2014 - 41 je nepřípadný, neboť ten
se věcně týkal správního vyhoštění, tedy problematiky odlišné od nyní projednávané věci. Navíc
téměř dvouletý pobyt mimo území České republiky, potažmo mimo území států Evropské unie,
lze jen stěží považovat za porušení administrativní povinnosti, jak naznačuje stěžovatelem
citovaný rozsudek.
[21] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[22] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu