ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.39.2019:39
sp. zn. 7 Azs 39/2019 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: M. L., zastoupen
JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 12. 2018, č. j. 60 Az 47/2018 - 68,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Ing. Jakubu Backovi, advokátovi,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 22. 5. 2018, č. j. OAM-72/LE-LE05-P12-2018, žalovaný vyhodnotil
žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako nepřípustnou podle §10a odst. 1 písm. b)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, a řízení o udělení mezinárodní
ochrany zastavil podle §25 písm. i) téhož zákona. Žalovaný zároveň vyslovil, že státem
příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU)
č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného
k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země
nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále též „nařízení Dublin III“),
je Polská republika.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Plzni (dále též
„krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Napadený rozsudek krajského
soudu, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je dostupný
na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje.
III.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost, v níž
namítá, že krajský soud nesprávně a nedostatečně vyhodnotil existenci systematických nedostatků
v polském azylovém řízení. Nezohlednil totiž specifickou situaci žadatelů o mezinárodní ochranu
pocházejících z Ukrajiny, u nichž je dle statistik nápadně nízká míra úspěšnosti podaných žádostí
o mezinárodní ochranu. Polsko vůči těmto žadatelům uplatňuje velmi restriktivní přístup,
založený na rigidní aplikaci konceptu možnosti vnitřního přesídlení v rámci Ukrajiny (viz čl. 18.1
Zákona o udělení mezinárodní ochrany cizincům na území Polské republiky). Polské pojetí
institutu možnosti vnitřního přesídlení neodpovídá směrnicím UNHCR či judikatuře Evropského
soudu pro lidská práva a vede k tomu, že pro žadatele pocházející z Ukrajiny je možnost získání
mezinárodní ochrany v Polsku fakticky vyloučena. V azylovém systému Polské republiky je tak
dán dílčí systematický nedostatek, který musí vést k aplikaci čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III.
IV.
[4] Žalovaný nepovažuje kasační stížnost za důvodnou a plně se ztotožňuje se závěry
krajského soudu. Dle jeho zjištění nedochází v Polské republice k systematickým nedostatkům
či k diskriminaci žadatelů ukrajinské národnosti. To neprokazují ani stěžovatelem uvedené
statistiky ohledně míry úspěšnosti těchto žadatelů. Z přísnějšího postupu při rozhodování
o žádostech ve věcech mezinárodní ochrany nelze dovozovat, že by žádosti nebyly dostatečně
a individuálně posuzovány, což potvrzuje i judikatura správních soudů. Ani skutečnost, že polské
orgány upřednostňují možnost vnitřního přesídlení, nezakládá systematický nedostatek
v azylovém řízení. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
pro její nedůvodnost.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti [§109 odst. 3, 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“)].
[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech mezinárodní ochrany jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je,
kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud také
nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená,
že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může
jednat v případě, že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně
řešeny v judikatuře Nejvyššího správního soudu nebo byly řešeny rozdílně. Přijatelná může být
kasační stížnost také tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu,
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský
soud v konkrétním případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. K tomu
srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 - 59,
č. 1143/2007 Sb. NSS, ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 Azs 11/2013 - 18, ze dne 19. 6. 2013,
č. j. 7 Azs 13/2014 - 52, a ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 30, č. 933/2006 Sb. NSS.
[7] Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně
v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném
rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně
právního postavení stěžovatele.
[8] V dané věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře
Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní soud
neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Krajský soud se také
nedopustil zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení
stěžovatele. Krajský soud posoudil věc v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal
Nejvyšší správní soud důvod se odchýlit.
[9] Pokud stěžovatel poukazoval na nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
spočívající v nedostatečném vypořádání jeho žalobní námitky, odkazuje Nevyšší správní soud
např. na rozsudky ze dne 19. 12. 2013, č. j. 9 Azs 16/2013 - 26, ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 4 Azs 55/2003 - 51, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, či ze dne 13. 4. 2004,
č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, ze kterých vyplývá povinnost krajského soudu řádně vypořádat
uplatněné žalobní námitky. Podmínky stanovené uvedenou judikaturou pak napadený rozsudek
splňuje. Je z něj zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vycházel, jak vyhodnotil pro věc
rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Rozsudek je řádně odůvodněn
a je plně srozumitelný. Jednoznačně z něj vyplývají důvody, které krajský soud vedly k zamítnutí
žaloby. Nesouhlas stěžovatele se závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho
nepřezkoumatelnost (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013,
č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163 atd.). Zásadní vadou
spočívající v nepřezkoumatelnosti tedy napadený rozsudek netrpí.
[10] Otázkou přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do Polské republiky s ohledem
na tvrzenou existenci systematických nedostatků azylového systému Polské republiky (čl. 3
odst. 2 nařízení Dublin III) se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval, a to v rozsudcích ze dne
26. 5. 2016, č. j. 2 Azs 113/2016 - 26, ze dne 22. 3. 2016, č. j. 9 Azs 27/2016 - 37, ze dne
6. 9. 2016, č. j. 4 Azs 174/2016 - 24, ze dne 14. 12. 2016, č. j. 4 Azs 217/2016 - 40, ze dne
16. 11. 2016, č. j. 7 Azs 276/2016 - 17, či ze dne 13. 7. 2016, č. j. 1 Azs 136/2016 - 31. Neshledal
přitom systematické nedostatky azylového systému Polské republiky, které by znemožňovaly
přemístění žadatelů do tohoto členského státu. Sám krajský soud ostatně na prve uvedený
rozsudek odkázal a jeho závěry plně respektoval. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud
k obdobně formulovaným námitkám mj. konstatoval, že statistický rozdíl mezi úspěšností
ukrajinských žadatelů v České a Polské republice „[s]vědčí o přísnějším postupu polských orgánů.
Na druhou stranu tento rozdíl sám o sobě nepředstavuje okolnost, pro kterou by se žalovaný či soud měl vážně
obávat, že stěžovatelčina žádost nebude v Polsku dostatečně posouzena a že dojde k jejímu navrácení na Ukrajinu
v rozporu se zásadou non-refoulement. Jedná se o možnou indicii, která však bez poznatků o tom,
že by posouzení žádostí ukrajinských občanů ze strany Polské republiky bylo pouze paušální, formalizované,
nezohledňující specifika konkrétních případů a bez možnosti účinného opravného prostředku, nevede k vážné
obavě ve smyslu čl. 3 odst. 2 věty druhé nařízení Dublin III. Přísnější přístup totiž sám o sobě ještě neznačí,
že žádosti o mezinárodní ochranu nejsou dostatečně posuzovány.“
[11] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud neshledal
žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační stížnost
jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
[12] Na závěr Nejvyšší správní soud podotýká, že samostatně nerozhodoval o stěžovatelově
návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném
opravném prostředku bylo rozhodnuto bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení
účastníků řízení a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 2 Azs 3/2003 - 44, publikován pod č. 173/2004 Sb.
NSS).
[13] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[14] Stěžovateli byl krajským soudem ustanoven advokát. V takovém případě platí hotové
výdaje a odměnu za zastupování stát (viz §35 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní
soud přiznal ustanovenému zástupci stěžovatele odměnu za jeden úkon právní služby - podání
kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů] ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5. téže vyhlášky], k čemuž náleží
náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), neboť neshledal důvody
pro přiznání další odměny. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty,
odměna je dále zvýšena o částku odpovídající této dani, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně, vypočtená podle citovaného
zákona, činí 714 Kč. Celkem tedy odměna ustanoveného advokáta činí částku ve výši 4 114 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu