ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.549.2018:14
sp. zn. 7 Azs 549/2018 - 14
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: M. Y., zastoupena
Mgr. Pavlem Bednaříkem, advokátem se sídlem Konviktská 24, Praha 1, proti žalovanému:
Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2018,
č. j. 2 A 84/2018 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy (dále též
„správní orgán I. stupně“), ze dne 10. 8. 2017, č. j. KRPA-87355-24/ČJ- 2017-000022-ZAM, bylo
žalobkyni dle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon
o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou jí nelze umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, v délce 1 roku. Důvodem pro uložení správního
vyhoštění byla skutečnost, že v období od 27. 2. 2017 do 9. 3. 2017 byla na území České
republiky zaměstnána bez povolení k zaměstnání. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně
ze dne 10. 8. 2017, č. j. KRPA-87355-25/ČJ- 2017-000022-ZAM, pak byla žalobkyni uložena
povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč spojené s řízením o správním vyhoštění
(dále jen „rozhodnutí o nákladech“).
[2] Žalobkyně napadla obě prvostupňová rozhodnutí odvoláními, která žalovaný zamítl jako
nedůvodná a shora označená rozhodnutí potvrdil (rozhodnutími ze dne 5. 9. 2018, č. j. CPR-
23745-5/ČJ-2017-930310-V238, a ze dne 5. 9. 2018, č. j. CPR-23745-6/ČJ-2017-930310-V238).
II.
[3] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále též
„městský soud“) shora označeným rozsudkem zamítl. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 - 31, uvedl, že na žalobkyni nedopadá
výjimka z obecné povinnosti cizince mít k zaměstnání na území České republiky povolení
k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu nebo modrou kartu, zakotvená v §98 písm. k) zákona
č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon
o zaměstnanosti“). Žalobkyně totiž neprokázala, že by na území Polské republiky vůbec kdy
pracovala. Sice uzavřela formální pracovněprávní vztah s polskou společností OVD
TEMYRTRANS Sp. z o. o., která ji formálně vyslala k poskytování služeb na území ČR, fakticky
však pracovněprávní vztah s OVD TEMYRTRANS Sp. z o. o. neexistoval. Na základě polského
víza nebyla žalobkyně oprávněna vykonávat práci v České republice, přičemž příslušným
povolením dle zákona o zaměstnanosti nedisponovala. Byly tedy splněny podmínky pro vydání
rozhodnutí o vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Přestože
bylo o nákladech řízení rozhodnuto samostatným rozhodnutím, má jeho výrok akcesorickou
povahu k výroku o správním vyhoštění a je integrální součástí rozhodnutí o správním vyhoštění.
Zákonem stanovené podmínky pro uložení povinnosti nahradit náklady řízení byly přitom
naplněny.
III.
[4] Proti citovanému rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“)
v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Nesouhlasí
se závěrem správních orgánů a soudu, že vykonávala na území ČR práci neoprávněně. Byla totiž
vyslána na území ČR svým polským zaměstnavatelem za účelem poskytování služeb v rámci
plnění zakázky pro společnost Vidininvest Trade s. r. o. Na danou situaci proto bylo nutno
aplikovat §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. V obchodních vztazích nelze vyloučit, aby byl
zaměstnanec bezprostředně po svém přijetí do zaměstnání z důvodu nižší vytíženosti vyslán
k výkonu práce do jiného státu EU. Její výpověď byla v tomto ohledu nesprávně interpretována.
Stěžovatelka je názoru, že na území ČR vykonávala práci v souladu s právní úpravou. Soulad
s právem EU potvrzuje i vyžádané potvrzení od Evropské komise (dále též vyjádření Evropské
komise“). Navrhla zrušení rozsudku městského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
IV.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti trvá na svých závěrech, které mají oporu
ve spisovém materiálu. Navrhuje, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Stěžovatelka brojí proti závěru správních orgánů a městského soudu, že vykonávala
na území ČR práci neoprávněně. Namítala, že byla oprávněna v České republice pracovat
na základě §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Nejvyšší správní soud stěžovatelce nepřisvědčil
a plně se ztotožnil se závěry městského soudu.
[9] Jak správně uvedl městský soud, výkon závislé práce cizincem, který není občanem
členského státu Evropské unie, na území České republiky je možný výlučně na základě platné
zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance, modré karty nebo
povolení k zaměstnání (§89 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti). Výjimku z tohoto pravidla
představuje §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, jehož smyslem je umožnit podnikatelským
subjektům usazeným v některém členském státě Evropské unie, aby mohly na území České
republiky naplňovat princip volného pohybu služeb (přeshraniční poskytování služeb), byť
k poskytování služeb zaměstnávají občany států, které nejsou členy Evropské unie. V rámci
citovaného ustanovení zákona o zaměstnanosti je poté zákonodárcem učiněn výslovný odkaz
na primární právo Evropské unie (čl. 49 a násl. Smlouvy o založení Evropského společenství),
které je založeno na respektování a ochraně čtyř základních svobod, a to volného pohybu zboží,
služeb, osob a kapitálu.
[10] Výkladem §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti se opakovaně zabýval Nejvyšší správní
soud. Např. v rozsudku ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 - 31, dospěl pomocí
systematického výkladu zákona o zaměstnanosti a s ohledem na právo Evropské unie k závěru,
že „výjimka z obecné povinnosti cizince mít k zaměstnání na území České republiky povolení k zaměstnání,
zaměstnaneckou kartu nebo modrou kartu, zakotvená v §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, se vztahuje
jak na dočasné vyslání pracovníků za účelem provedení zakázky jejich zaměstnavatele, tak i na vyslání
pracovníků spočívající v poskytnutí pracovní síly. To však pouze za podmínky, že vyslaní pracovníci provozují
svou hlavní činnost v členském státě, v němž má zaměstnavatel sídlo, a neusilují tak o začlenění na český pracovní
trh.“
[11] Obdobně viz i navazující judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudky ze dne
31. 5. 2018, č. j. 4 Azs 134/2018 - 18, a ze dne 30. 5. 2018, č. j. 2 Azs 142/2018 - 18, ve kterých
byly posuzovány i obdobné skutkové okolnosti. V posledně uvedeném rozsudku Nejvyšší správní
soud uvedl, že v řízení bylo zjištěno, že účastnice řízení přicestovala do Polska, kde jí byla
nabídnuta práce v České republice. Dne 10. 5. 2017 s ní společnost OVD-TEMYRTRANS,
sp. z o. o., uzavřela pracovní smlouvu. Pro polského zaměstnavatele však nikdy nepracovala.
Ihned po podepsání pracovní smlouvy byla vyslána do České republiky, kde pracovala pro českou
společnost jako pomocná dělnice na lince čištění prádla. Nejvyšší správní soud přezkoumal
předložené smlouvy a zjistil, že „i přes formální zastření skutečnosti uzavřenými smluvními vztahy (pracovní
smlouva uzavřená mezi společností OVD-TEMYRTRANS, sp. z o. o., a stěžovatelkou, a smlouva
o poskytování služeb mezi polským zaměstnavatelem a společností VIDININVEST, s. r. o.) společnost
OVD-TEMYRTRANS, sp. z o. o., fakticky jednala jako agentura práce, která stěžovatelce pouze
zprostředkovala zaměstnání na území České republiky. Stěžovatelka svou hlavní činnost neprovozovala ve státě
sídla svého formálního zaměstnavatele, v řízení nebylo jakkoli prokázáno, že by vyslání stěžovatelky představovalo
odlehčující opatření v době dočasného úbytku zakázek polského zaměstnavatele (srov. bod 41 zmiňovaného
rozsudku č. j. 2 Azs 289/2017 – 31). Na posuzovanou situaci tak nelze aplikovat výjimku z povinnosti
získání pracovního povolení dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Krajský soud proto zcela správně uzavřel,
že žalovaná postupovala v souladu se zákonem, když v posuzovaném případě vydala rozhodnutí o vyhoštění
dle §119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.“
[12] Obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018,
č. j. 4 Azs 134/2018 - 18, či nedávné rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2018,
č. j. 9 Azs 278/2018 - 19, a ze dne 21. 11. 2018, č. j. 6 Azs 266/2018 - 14, které se týkaly stejné
policejní akce a obdobných smluvních vztahů.
[13] Výše uvedenou judikaturu Nejvyššího správního soudu lze s ohledem na skutkovou
a právní podobnost vztáhnout i na nyní posuzovanou věc.
[14] Ze správního spisu totiž vyplývá, že stěžovatelka v danou dobu nedisponovala pracovním
vízem vydaným orgány České republiky. Stěžovatelka byla držitelem víza „D“, které jí vydala
Polská republika. Toto vízum ji opravňovalo k pobytu na území Polské republiky a též k pobytu
na území jiných členských států Evropské unie. Vedle oprávnění k pobytu bylo s vízem spojeno
i povolení k zaměstnání. Stěžovatelka uzavřela dne 27. 1. 2017 pracovní smlouvu se společností
OVD-TEMYRTRANS sp. z o. o. se sídlem v Polsku. Stejného dne uzavřela dodatek k pracovní
smlouvě, dle nějž měl být prováděn výkon práce v České republice (v dodatku jsou uvedeny 3
adresy, jednou z nich je U Prioru 884/4, Praha 6, kde se nachází provozovna společnosti Velká
Pecka s. r. o.). Zároveň společnost OVD-TEMYRTRANS sp. z o. o. již měla od 1. 1. 2017
uzavřenou smlouvu o poskytování přeshraničních služeb se společností Vidininvest Trade s. r. o.
na dobu od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017. V této smlouvě se OVD-TEMYRTRANS sp. z o. o.
zavázala provádět dokončovací stavební práce, balící práce a úklidové práce na území České
republiky na základě objednávky společnosti Vidininvest Trade s. r. o., a to prostřednictvím svých
zaměstnanců vyslaných na území České republiky. Dne 1. 1. 2017 učinila společnost Vidininvest
Trade s. r. o. objednávku s názvem VELKA PECKA a termínem zahájení 1. 1. 2017 a termínem
dokončení 31. 12. 2017, jejímž předmětem bylo balení / třídění zboží s místem plnění
U Prioru 884/4, Praha 6. Rovněž společnost Velká Pecka s. r. o. uzavřela dne 27. 9. 2016
se společností Vidininvest Trade s. r. o. rámcovou smlouvu o dílo, jejímž předmětem je mimo
jiné zajišťování vyskladnění zboží, jeho kompletace a odvoz do zóny kurýrů apod.
[15] Stěžovatelka byla dne 9. 3. 2017 zajištěna v rámci policejní akce „ROHLÍK 2017“ na adrese
U Prioru 884/4, Praha 6, kde podle své výpovědi ode dne 27. 2. 2017 pracovala jako balička
nákupů každý všední den od 6:00 do 17:00 hodin. Ve své výpovědi dále potvrdila, že v Polsku
pro žádnou společnost nepracovala a vykonávala pracovní činnost rovnou pro Rohlik CZ.
[16] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s městským soudem, že ze zjištěného skutkového
stavu, zejména z okolností, za jakých došlo k uzavření pracovně právního vztahu stěžovatelky,
k jeho změnám (změna místa výkonu práce ve stejný den, kdy byla uzavřena pracovní smlouva),
jakož i vzhledem k předcházejícím smluvním ujednáním mezi zaměstnavatelem stěžovatelky
a společností Vidininvest Trade s. r. o. a mezi touto společností a společností Velká Pecka s. r. o.,
jasně vyplývá, že již v okamžiku přijetí stěžovatelky do pracovního poměru byly vytvořeny
podmínky pro zprostředkování pracovní síly u posledně jmenované společnosti. Stěžovatelka
netvrdila, že by v Polsku po uzavření pracovní smlouvy vykonávala pro svého zaměstnavatele
jakoukoliv pracovní činnost, pouze byla opakovaně dopravována do Prahy k výkonu práce
u společnosti Velká Pecka s. r. o. Tento způsob výkonu závislé práce městský soud zcela správně
posoudil jako agenturní zprostředkovávání práce, na nějž nelze aplikovat výjimku z povinnosti
získat pracovní povolení dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Oprávnění k výkonu pracovní
činnosti na území České republiky by stěžovatelka nepotřebovala pouze v případě, pokud by
vykonávala svou hlavní činnost v členském státě, v němž má její zaměstnavatel sídlo. Z ničeho
však nevyplynulo, že by v Polsku jakoukoliv pracovní činnost v rámci pracovního poměru
vykonávala, a proto je zcela v souladu s výše citovanou judikaturou zdejšího soudu závěr
o neoprávněném výkonu závislé práce stěžovatelky na území České republiky.
[17] Na posuzovanou situaci tak nelze aplikovat výjimku z povinnosti získání pracovního
povolení dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Nutnost aplikace této výjimky nevyplývá ani
práva EU, či ze stěžovatelkou akcentovaného vyjádření Evropské komise. K tomu viz i shora
označený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 4 Azs 134/2018 - 18,
který se jím zabýval a uzavřel, že „předložené vyjádření Evropské komise obsahuje toliko obecné závěry bez
vazby na uvedené skutkové okolnosti případu, a pro jeho posouzení tak není relevantní“, s čímž se ztotožňuje
i nyní rozhodující senát.
[18] K námitce, že stěžovatelka nebyla schopna relevantně posoudit stěžejní otázky správního
orgánu I. stupně pro svou neznalost smluvních a obchodních vztahů zúčastněných společností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka nemusí být znalá obchodních vztahů
zúčastněných společností pro to, aby byla schopna vypovídat o okolnostech uzavření pracovní
smlouvy a následného způsobu a místa výkonu své práce.
[19] Kasační námitky stěžovatelky nejsou s ohledem na výše uvedené důvodné. Nejvyšší správní
soud neshledal v rozhodnutích správních orgánů a městského soudu ani žádnou další vadu či
nezákonnost, pro které by bylo nutno jejich rozhodnutí zrušit. Jejich rozhodnutí mají oporu
ve správním spisu a právní úpravě, a soud na ně proto v podrobnostech odkazuje.
[20] Na základě všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[21] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu