ECLI:CZ:NSS:2019:8.ADS.138.2017:40
sp. zn. 8 Ads 138/2017 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: M. F., zast. JUDr. Helenou
Tukinskou, advokátkou, se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti žalované: Česká správa
sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne
29. 1. 2016, č. j. X, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 15. 5. 2017, č. j. 75 Ad 11/2016 - 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 5. 11. 2015, č. j. X, zamítla žalobci žádost o invalidní
důchod podle §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o
důchodovém pojištění“). Vyšla z posudku o invaliditě Okresní správy sociálního zabezpečení
Teplice ze dne 21. 10. 2015, č. j. LPS/2015/5372-TP_CSSZ (dále jen „posudek OSSZ Teplice“),
z nějž vyplývalo, že pracovní schopnost žalobce poklesla pouze o 20 %, tudíž není invalidní.
Rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu určil posudkový lékař
zdravotní postižení uvedené v kapitole V, položce 1, písm. b) přílohy k vyhlášce Ministerstva
práce a sociálních věcí č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní
schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti
pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity).
[2] Proti právě uvedenému rozhodnutí žalované podal žalobce námitky, které žalovaná
v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla. Žalovaná
své rozhodnutí opřela o posudek o invaliditě zpracovaný lékařskou posudkovou službou
České správy sociálního zabezpečení, Ústí nad Labem ze dne 26. 1. 2016, č. j. LPS/2015/759-
NR-UST_CSSZ (dále jen „posudek ČSSZ Ústí nad Labem“), který nechala vypracovat pro účely
řízení o námitkách a který závěr o poklesu pracovní schopnosti žalobce o 20 % potvrdil, byť
rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu shledal zdravotní postižení
uvedené v kapitole V, položce 7, písm. a) přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity. Svůj závěr
posudková lékařka MUDr. L. D. opřela o skutečnost, že v případě žalobce se jedná o poruchu
osobnosti, nikoli o organickou poruchu způsobenou např. úrazem hlavy. Z tohoto důvodu
podřadila zdravotní postižení žalobce pod položku 7, nikoli položku 1, kapitoly V přílohy
k vyhlášce o posuzování invalidity. Toto přehodnocení kvalifikace zdravotního postižení však
nemělo vliv na závěr o procentuálním poklesu pracovní schopnosti žalobce.
II.
[3] Proti napadenému rozhodnutí žalované se žalobce bránil žalobou u Krajského soudu
v Ústí nad Labem, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Krajský soud vyšel z posudku
ze dne 18. 7. 2016, č. j. 2016/628-UL, který si vyžádal v průběhu soudního řízení od posudkové
komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ústí nad Labem (dále jen „posudek PK MPSV“).
Žalobce nebyl podle posudku PK MPSV invalidní, jelikož nedošlo k poklesu pracovní schopnosti
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 35 % (podle §39 odst. 1
zákona o důchodovém pojištění). Rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti shledala posudková komise
onemocnění posttraumatickou stresovou poruchou osobnosti a protrahovanou lehkou depresivní
poruchu s výraznější anxiozní složkou, afektivní poruchu s lehkým postižením, tj. zdravotní
postižení uvedené v kapitole V, položce 7, písm. a) přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity.
[4] Posudek PK MPSV potvrdil závěry předchozích dvou posudků o tom, že pracovní
schopnost stěžovatele klesla o 20 % a není tedy invalidní v žádném stupni. Krajský soud
považoval posudek PK MPSV za stěžejní důkaz, o jehož úplnosti a přesvědčivosti neměl
pochybnosti.
III.
[5] Žalobce (dále „stěžovatel“) brojil proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Navrhoval zrušit rozsudek krajského soudu
a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
[6] Stěžovatel namítal, že se krajský soud dostatečně nevypořádal s námitkami žalobce
a rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, neboť není zřejmé, jakými úvahami se řídil. Rovněž
neprovedl dokazování tak, aby byl zjištěn skutečný zdravotní stav stěžovatele.
[7] Posudek PK MPSV považoval za nesprávný. Posudková komise neprovedla náležitě
pečlivě vyšetření zdravotního stavu žalobce (trvalo pouhých 10 min.) a nepřihlédla ke všem
lékařským zprávám. Při posuzování posudková komise použila lékařské zprávy pouze ze dvou
vyšetření psychiatrem a původní nález MUDr. K. ze dne 15. 10. 2014 nezohlednila. MUDr. K.
v ní diagnostikoval těžkou depresi bez psychotických příznaků označenou jako diagnóza F 322.
Z lékařské zprávy ze dne 11. 3. 2015 vyplývá, že zdravotní stav stěžovatele je neměnný a byla mu
navrhována i ústavní léčba. Diagnóza F 322 podle stěžovatele spadá do kapitoly V, položky 4,
písm. d) přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity, a stěžovatel se proto považuje za invalidního
ve II. stupni invalidity. Závěry MUDr. K., který je současně soudním znalcem, proto odporují
závěrům posudku PK MPSV.
[8] Posudkoví lékaři PK MPSV neměli podle stěžovatele dostatečnou odbornost, jelikož
se jednalo o lékaře z oboru patologie a chirurgie.
[9] Stěžovatel již v řízení o žalobě poukazoval na rozpornost závěru posudkové lékařky
MUDr. L. D. uvedeného v posudku ČSSZ Ústí nad Labem s lékařskými zprávami MUDr. K. ze
dne 12. 2. 2013 a MUDr. K. ze dne 15. 10. 2014. Krajský soud se podle stěžovatele s tímto
rozporem dostatečně nevypořádal, když pouze odkázal na posouzení věci MUDr. D.
IV.
[10] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry krajského soudu
uvedenými v napadeném rozsudku. Uvedla, že jednání posudkové komise byl přítomen
specialista z oboru psychiatrie a posudková komise měla k dispozici veškeré lékařské zprávy.
Posudek PK MPSV proto považuje za přesvědčivý, úplný a objektivní. Navrhla zamítnutí kasační
stížnosti.
V.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele, podle níž se krajský soud
dostatečně nevypořádal s námitkami žalobce, rozsudek náležitě neodůvodnil a není zřejmé,
jakými úvahami se řídil. Tato obecně formulovaná námitka je podřaditelná pod kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. K nedostatkům přezkoumávaného rozsudku podle citovaného
ustanovení je přitom kasační soud povinen přihlížet z úřední povinnosti, i bez návrhu.
[14] Důvodnost uvedené námitky by přitom sama o sobě postačovala ke zrušení napadeného
rozsudku, proto se jí Nejvyšší správní soud věnoval prvořadně. Ve své ustálené judikatuře
Nejvyšší správní soud mnohokráte konstatoval, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné,
musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil
o skutečnostech pro věc podstatných, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil
(srov. např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75). Nejvyšší správní soud přitom
neshledal, že by v napadeném rozsudku absentoval některý z výše uvedených požadavků. Krajský
soud přehledně popsal rozhodný skutkový stav a s žalobními námitkami se řádně a srozumitelně
vypořádal. Napadený rozsudek proto stěžovatelem vytýkané vady nevykazuje.
[15] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, podle níž krajský soud
neprovedl dokazování tak, aby zjistil skutečný zdravotní stav žalobce. V projednávané věci
jde o nárok na dávku důchodového pojištění, jejíž přiznání je podmíněno nepříznivým
zdravotním stavem, a je tudíž závislé především na odborném lékařském vyšetření. K takovému
posouzení jsou pro přezkumné řízení soudní povolány podle §4 odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, posudkové
komise Ministerstva práce a sociálních věcí, a to nejen k celkovému posouzení zdravotního stavu
a dochované pracovní schopnosti pojištěnce, ale též k zaujetí posudkových závěrů o invaliditě,
jejím vzniku, zániku či dalším trvání.
[16] Posudek posudkové komise je zpravidla rozhodujícím důkazem při posouzení správnosti
a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí. I proto je nezbytné, aby splňoval požadavek
úplnosti, celistvosti a přesvědčivosti a aby se vypořádal se všemi rozhodujícími skutečnostmi.
Posudkový závěr by tedy měl být náležitě zdůvodněn, aby byl přesvědčivý i pro soud, který
nemá, a ani nemůže mít, odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení závisí především.
Případné chybějící či nepřesně formulované náležitosti posudku, jež způsobují jeho
nepřesvědčivost či neúplnost, nemůže soud nahradit vlastní úvahou, jelikož pro to, na rozdíl
od posudkové komise, nemá potřebné medicínské znalosti (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 4 Ads 19/2009 - 38). Krajský soud proto postupoval naprosto
správně, když si pro posouzení zdravotního stavu stěžovatele ke dni vydání žalobou napadeného
rozhodnutí opatřil posudek PK MPSV, jenž označil za stěžejní důkaz odborně hodnotící
zdravotní stav stěžovatele. Jestliže posudek PK MPSV splňoval bez pochybností kriteria úplnosti
a přesvědčivosti, krajskému soudu nezbylo, než se tímto posudkem řídit.
[17] Nejvyšší správní soud nesdílí výhrady stěžovatele vůči posudku PK MPSV. Nejvyšší
správní soud ve shodě s krajským soudem shledal závěr posudkové komise přesvědčivým, vnitřně
konzistentním a splňujícím veškeré shora uvedené požadavky. Posudková komise se zevrubně
zabývala zdravotními postiženími stěžovatele, jeho stav posoudila komplexně a ke svým závěrům
dospěla na základě úplné zdravotnické dokumentace s přihlédnutím ke všem tvrzeným obtížím.
[18] Z posudku PK MPSV (jakož i z posudku ČSSZ Ústí nad Labem vyžádaného v rámci
správního řízení) vyplývá jednoznačný závěr, že stěžovatel nebyl k datu vydání napadeného
rozhodnutí, tj. k 29. 1. 2016, invalidní, jelikož nedošlo k poklesu pracovní schopnosti z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 35 % (podle §39 odst. 1 zákona
o důchodovém pojištění). Rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti shledala posudková komise
onemocnění posttraumatickou stresovou poruchou osobnosti a protrahovanou lehkou depresivní
poruchou s výraznější anxiozní složkou, afektivní poruchou s lehkým postižením. Zdravotní
postižení odpovídalo hodnocení podle kapitoly V, položky 7, písm. a) přílohy k vyhlášce
o posuzování invalidity. PK MPSV stanovila ve shodě s předchozím posudkem ČSSZ Ústí
nad Labem míru poklesu pracovní schopnosti stěžovatele na 10 % (z rozmezí 5 – 10 %).
S ohledem na další zdravotní postižení zvýšila posudková komise ve smyslu §3 odst. 1 a 3
vyhlášky o posuzování invalidity míru poklesu pracovní schopnosti stěžovatele o dalších 10 %.
Celková míra poklesu pracovní schopnosti stěžovatele byla určena na 20 %.
[19] Stěžovatel rozporuje kvalifikaci zdravotního postižení, které bylo určeno jako postižení
s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti. Stěžovatel je přesvědčen,
že je invalidní ve II. stupni, což dovozuje zejména z lékařské zprávy MUDr. K. ze dne
15. 10. 2014, kterou podle jeho názoru posudková komise MPSV nezohlednila.
[20] Nejvyšší správní soud ověřil, že tato lékařská zpráva MUDr. K. ze dne 15. 10. 2014, byla
součástí posudkové dokumentace pro posouzení zdravotního stavu stěžovatele již při zpracování
posudku ČSSZ Ústí nad Labem; v uvedeném posudku je ve výčtu zohledněné zdravotnické
dokumentace na straně 1 posudku výslovně uvedena. Z posudku PK MPSV vyplývá, že
posudková komise vycházela jednak z posudkového hodnocení posudku ČSSZ Ústí nad Labem
podaného MUDr. D. a také z „opakovaných psychiatrických vyšetření MUDr. K., poslední ze dne 7. 10.
2015 a 14. 9. 2015.“ A dále posudek uvádí: „Prostudováno dalších 15 odborných lékařských zpráv z roku
2014.“ Z výše uvedeného vyplývá, že posudková komise PK MPSV měla lékařskou zprávu
MUDr. K. ze dne 15. 10. 2014 k dispozici a vzala ji jako podklad pro posouzení zdravotního
stavu stěžovatele. Skutečnost, že není tato lékařská zpráva zvlášť vyjmenována ve výčtu a zvlášť
hodnocena, není vadou posudku PK MPSV. Je totiž logické, že posudková komise v posudku
nevyjmenovává veškeré jednotlivé lékařské zprávy stěžovatele, nýbrž ty, které jsou nejaktuálnější
a poskytují tak nejvěrnější obraz o zdravotním stavu stěžovatele ve sledovaném období.
Zdravotní stav stěžovatele hodnotila posudková komise ke dni rozhodování žalované, tj. k 29. 1.
2016. Námitka stěžovatele týkající se nekompletního zhodnocení lékařských zpráv proto není
důvodná.
[21] Posouzení zdravotního stavu před posudkovou komisí je komplexní. Výsledek šetření
proto nelze zakládat na jedné lékařské zprávě, z níž vyplývá pro stěžovatele nejpříhodnější
diagnóza, jestliže se v následujících pozdějších lékařských zprávách shodné hodnocení
zdravotního stavu již neobjevuje. Posudková lékařka MUDr. L. D. v posudku ČSSZ Ústí nad
Labem, k lékařské zprávě MUDr. K. ze dne 15. 10. 2014 uvedla, že v ní psychiatr diagnostikoval
„posttraumatickou stresovou poruchu a těžkou depresi. Tato diagnóza však v psychiatrickém vyšetření uvedena
naposledy ve vyšetření z 10/2014.“ Úlohou posudkových lékařů je zjistit příčinu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu, jak jim ukládá §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění.
Podle obecných posudkových zásad uvedených v kapitole V přílohy k vyhlášce o posuzování
invalidity platí, že „[p]ři posuzování míry poklesu pracovní schopnosti u duševních poruch a poruch chování by
sledované období, rozhodné pro posouzení míry poklesu pracovní schopnosti, mělo trvat zpravidla rok.“ Ze
skutečnosti, že se v jediné lékařské zprávě objevuje hodnocení zdravotního stavu označené jako
„těžká deprese“, proto nelze dovodit, že právě „těžká deprese“ je příčinou dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu, jak se snaží tvrdit stěžovatel s poukazem na skutečnost, že
MUDr. K. jeho stav diagnostikoval jako F322 (těžká depresivní fáze bez psychotických příznaků).
Nejvyšší správní soud nepovažuje za pravděpodobné, že by MUDr. K. zmíněnou diagnózu
v následujících lékařských zprávách pouze „zapomněl“ uvést, byla-li by pro posouzení
zdravotního stavu stěžovatele diagnózou zásadní. Námitky stěžovatele vůči úplnosti posudku PK
MPSV proto posoudil jako neopodstatněné.
[22] Jak uzavírá PK MPSV na straně 4 posudku, duševní onemocnění stěžovatele je všemi
vyšetřujícími specialisty v oboru psychiatrie a psychologie hodnoceno jako duševní onemocnění
s lehkým funkčním postižením, přičemž se nejedná o duševní poruchu způsobenou
posttraumatickým organickým postižením mozku (PK MPSV odkazuje na lékařské zprávy
psychiatra MUDr. K. ze 7. 10. 2015 a 14. 9. 2015, včetně dalších 7 kontrolních vyšetření a na
psychologická vyšetření Mgr. Š.). Závěr posudku PK MPSV považuje Nejvyšší správní soud za
úplný a přesvědčivý, námitkám stěžovatele týkajícím se nesprávné kvalifikace zdravotního stavu
proto nepřisvědčil.
[23] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani další stěžovatelově výtce, podle níž se krajský soud
dostatečně nevypořádal s námitkou rozpornosti závěrů posudkové lékařky MUDr. L. D.
v posudku ČSSZ Ústí nad Labem s lékařskými zprávami MUDr. K. ze dne 12. 2. 2013 a MUDr.
K. ze dne 15. 10. 2014. Krajský soud k tomu uvedl, že obě lékařské zprávy měla posudková
lékařka MUDr. L. D. k dispozici a jsou součástí správního spisu. Nejvyšší správní soud se
s vypořádáním této námitky, jak je provedl krajský soud, ztotožňuje. Není totiž v kompetenci
krajského soudu hodnotit odborné závěry ošetřujících lékařů stěžovatele. Jak uvedeno výše, soud
nemá potřebné medicínské znalosti. Je proto podstatné, zda lékařské zprávy měla posudková
lékařka k dispozici a zda se jimi zabývala. V posudku ČSSZ Ústí nad Labem posudková lékařka
MUDr. D. obě lékařské zprávy vzala v potaz. Stěžovatel v žalobě stejně jako v námitkách proti
napadenému rozhodnutí poukazuje především na lékařskou zprávu MUDr. K. z 15. 10. 2014.
Obsahem této lékařské zprávy se MUDr. D. podrobně zabývala na straně 3 posudku ČSSZ Ústí
nad Labem, jak uvedeno výše v odst. [21] tohoto rozsudku. Jak již uvedeno, její posudkové
hodnocení měla při zpracování posudku k dispozici i posudková komise MPSV.
[24] Nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud také námitku o neodbornosti posudkových
lékařů PK MPSV, aniž stěžovatel tuto blíže upřesňuje. Z posudku PK MPSV totiž vyplývá,
že posuzování byl přítomen MUDr. J. G. s odborností v oboru psychiatrie. Námitka je proto
nedůvodná.
[25] V průběhu řízení o kasační stížnosti předložil stěžovatel dokument s názvem „Znalecké
vyjádření o duševním stavu posuzovaného M. F.“, který vypracoval dne 7. 8. 2017 MUDr. I. K.,
znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Stěžovatel navrhl, aby kasační soud doplnil
dokazování tímto vyjádřením. Nejvyšší správní soud předesílá, že není soudem nalézacím, nýbrž
přezkumným. Úlohou kasačního soudu je přezkoumat zákonnost napadeného rozsudku na
podkladě skutkového stavu, z něhož vycházel krajský soud. Jelikož Nejvyšší správní soud
neshledal posudek PK MPSV neúplným či nepřesvědčivým, ani jakkoli jinak vadným, neshledal
ani důvody, pro které by bylo nezbytné provést stěžovatelem navržený důkaz vyjádřením MUDr.
K., nadto zjevně vypracovaným ke stavu po vydání napadeného rozsudku. Doplnění dokazování
v tomto směru považoval Nejvyšší správní soud za nadbytečné.
VI.
[26] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 2 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť
ve věcech důchodového pojištění §60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci
plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, neplatí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2019
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu