ECLI:CZ:NSS:2019:8.ADS.203.2018:34
sp. zn. 8 Ads 203/2018-34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: Ing. J.
T., zast. JUDr. Vlastislavem Jarošem, advokátem se sídlem Lesní 994, Chodov, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2017, čj. MPSV-2017/70315-421/1, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2018, čj.
16 Ad 65/2017-41,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2018, čj. 16 Ad 65/2017-41,
se r uší .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2017, čj. MPSV-2017/70315-421/1, se r uš í
a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11 924 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Úřadu práce České republiky, Krajské pobočky v Karlových Varech,
kontaktní pracoviště Cheb ze dne 1. 3. 2017, čj. CHA-445/2017-4, nebyla žalobkyně zařazena
do evidence uchazečů o zaměstnání podle §25 odst. 1 písm. o) zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“).
[2] V záhlaví citovaným rozhodnutím žalovaný odvolání žalobkyně zamítl a rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně potvrdil.
[3] Žalobu proti napadenému rozhodnutí Krajský soud v Plzni zamítl. Poukázal na jednu
z podmínek zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání, podle které může být uchazečem
pouze fyzická osoba, která není likvidátorem podle zvláštního právního předpisu, a to v době,
kdy tuto činnost vykonává. Ve věci bylo zjištěno, že žalobkyně byla usnesením Krajského soudu
v Plzni ze dne 8. 3. 2012, čj. 40 Cm 62/2011-22, jmenována likvidátorkou společnosti X. Krajský
soud konstatoval, že v případě žalobkyně neshledal žádnou objektivní skutečnost znemožňující
faktický výkon funkce likvidátora. V době žádosti tak žalobkyně nesplnila podmínky pro zařazení
do evidence uchazečů o zaměstnání.
II.
Argumenty kasační stížnosti
[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost co do obsahu opřela o důvod
uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[5] Stěžovatelka shrnula dosavadní průběh řízení. Konstatovala, že ačkoliv byla jmenována
likvidátorkou společnosti, funkci nikdy nevykonávala a nebyla za ni ani žádným způsobem
honorována. Správní orgány ani soud se nezabývaly okolnostmi, za jakých byla do funkce
likvidátora jmenována, a nezabývaly se ani tím, zda objektivně měla možnost funkci vykonávat.
Argumentovala tím, že současná právní úprava neumožňuje ustanovit likvidátorem (proti jeho
vůli) společníka, ale pouze člena statutárního orgánu. Stěžovatelka poukázala na nález Ústavního
soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09 a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 1. 2010, čj. 4 Ads 95/2009-99. Krajský soud podle stěžovatelky posoudil věc odchylně
od rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu a soudu Ústavního.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost je důvodná.
[8] Stěžovatelka v kasační stížnosti i v žalobě opakovala v zásadě jedinou argumentaci, podle
níž byla sice jmenována likvidátorkou společnosti, avšak tuto funkci nikdy nevykonávala a nebyla
za ni ani odměňována. K tomu poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu
čj. 4 Ads 95/2009-99.
[9] Z ustanovení §25 odst. 1 písm. o) zákona o zaměstnanosti plyne, že uchazečem
o zaměstnání může být pouze fyzická osoba, která má na území České republiky bydliště a která
není nuceným správcem nebo správcem podle zvláštního právního předpisu, prokuristou nebo
likvidátorem podle zvláštního právního předpisu, a to v době, kdy tuto činnost vykonává.
[10] Nejvyšší správní soud se rozborem citovaného ustanovení a závěrů z něj plynoucích
zabýval ve stěžovatelkou citovaném rozsudku (čj. 4 Ads 95/2009-99) velice podrobně. Dospěl
přitom k závěru, že ustanovení §25 odst. 1 zákona o zaměstnanosti rozlišuje dvě skupiny
případů – podmínek, které musí splnit fyzická osoba, aby se stala (mohla vůbec stát) uchazečem
o zaměstnání. První skupina podmínek postačí sama o sobě k tomu, aby fyzická osoba nemohla
být uchazečem o zaměstnání, aniž by bylo nutné, aby přistoupily další okolnosti. Druhá skupina
podmínek naopak předpokládá, že samotný výkon určité funkce a s tím spojený výkon činnosti
nepředstavuje sám o sobě důvod, pro který nemůže být fyzická osoba uchazečem o zaměstnání.
U těchto vybraných činností pak musí přistoupit další zákonem předvídaná podmínka, aby mohla
být fyzická osoba vyloučena z okruhu uchazečů o zaměstnání.
[11] Je tedy patrné, že zákonodárce zamýšlel odlišit situace, kdy již pro samotné zastávání
určité funkce nemůže být fyzická osoba uchazečem o zaměstnání, od situace, kdy samotné
zastávání určité funkce nepředstavuje samo o sobě důvod, pro který nemůže být fyzická osoba
uchazečem o zaměstnání; k tomu, aby osoba zastávající funkci a vykonávající s touto funkcí
související činnost nemohla být uchazečem o zaměstnání, musí tedy přistoupit ještě další
zákonem předvídaná podmínka, kterou představuje faktický výkon této činnosti.
[12] Právě do této skupiny spadá též ustanovení §25 odst. 1 písm. o) zákona o zaměstnanosti.
Je totiž nutné odlišit, zda je fyzická osoba likvidátorem (resp. nuceným správcem) a činnost
likvidátora vykonává, od situace, kdy fyzická osoba sice likvidátorem v právním slova smyslu je,
avšak činnost likvidátora fakticky nevykonává. Podmínky pro zařazení do evidence uchazečů
splní i fyzická osoba, která je sice likvidátorem, avšak tuto činnost nevykonává.
[13] Nejvyšší správní soud konstatuje, že se krajský soud závěry plynoucími z citovaného
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zabýval na str. 7 a 8 napadeného rozsudku a dospěl
k závěru, že nebyly patrny žádné objektivní skutečnosti bránící stěžovatelce ve výkonu funkce
a stěžovatelka žádné takové skutečnosti neuváděla ani v žalobě.
[14] Nejvyšší správní soud s takovýmto posouzením uvedené otázky ze strany krajského
soudu nemůže souhlasit. Z argumentace stěžovatelky uplatněné v žalobě i kasační stížnosti
vyplynulo, že byla sice usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2012, čj. 40 Cm 62/2011 -22,
jmenována likvidátorkou společnosti X, avšak tuto funkci nikdy nevykonávala a nikdy za ni
nebyla ani žádnou formou honorována. Z citovaného usnesení je přitom patrné, že stěžovatelka
nabyla obchodní podíl po zesnulém manželovi; jelikož neměla uvedená společnost jednatele,
vyzval ji Krajský soud v Plzni, aby podala návrh na zápis jednatele do obchodního rejstříku.
Společnost tak ve stanovené lhůtě neučinila, a krajský soud proto společnost zrušil a nařídil její
likvidaci. Likvidátorkou ustanovil stěžovatelku.
[15] Jak je uvedeno již výše, nepostačí k nezařazení do evidence uchazečů samotná skutečnost,
že stěžovatelka zastávala funkci likvidátora. Účelem právní úpravy zařazení (resp. nezařazení)
uchazeče do evidence uchazečů o zaměstnání není automaticky vyloučit ty osoby, které zastávají
určitou funkci; účelem je naopak vyloučit ty osoby, které mají z této funkce příjmy, nebo
by je mít měly. Zákonodárce tak v citovaných ustanoveních zákona o zaměstnanosti klade důraz
na odměňování za vykonanou činnost (práci), neboť základním smyslem státní politiky
zaměstnanosti je poskytovat pomoc a materiální podporu uchazečům o zaměstnání, přičemž
ze samotné povahy věci plyne, že ten, kdo hledá zaměstnání, nemívá příjmy z výdělečné činnosti.
Nastane-li tak situace, kdy je likvidátorem společnosti jmenována osoba, která za tuto funkci
nemá možnost pobírat jakoukoliv odměnu, neboť společnost je již bez majetku a fakticky
nefunguje, pak nelze akceptovat, aby byla taková osoba touto skutečností znevýhodněna oproti
jiným uchazečům o zaměstnání. Pokud totiž skutečně z funkce likvidátora žádný příjem nemá,
nelze tuto funkci považovat za funkci obdobnou zaměstnání v pracovněprávním vztahu
(resp. služebním poměru), jejíž existence by zapsání do evidence uchazečů o zaměstnání bránila.
Jak stanoví Čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, každý má právo získávat prostředky
pro své životní potřeby prací, jestliže toto právo nemůže občan bez své viny vykonávat, stát jej
v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje. V každém projednávaném případě je tedy nutné
přihlédnout k tomu, zda osoba, která činnost likvidátora skutečně vykonává a lze předpokládat,
že je za tuto činnost odměňována, od situace, kdy osoba je likvidátorem, ale činnost likvidátora
vykonávat fakticky nemůže, případně ji v jistém rozsahu vykonává, ale není reálné, aby za tuto
činnost pobírala odměnu. V projednávané věci přitom bylo zjevné, že společnost, jejíž
likvidátorkou byla stěžovatelka jmenována, již není funkční, a nic nenasvědčovalo tomu,
že by stěžovatelka mohla být za svou funkci likvidátora odměňována tak, aby bylo možné tuto
odměnu považovat za příjmy adekvátní příjmům plynoucím z pracovněprávního vztahu. Postup
žalovaného aprobovaný naříkaným rozsudkem krajského soudu by pak popřel také elementární
základní právo stěžovatelky plynoucí z výše citovaného zákonné ustanovení, neboť žalovaný při
projednávání věci vůbec nehodnotil, zda měla stěžovatelka možnost fakticky pobírat za funkci
likvidátora odměnu a tuto funkci reálně vykonávat. Žalovaný i krajský soud tedy postupovali
v rozporu s citovanými zákonnými ustanoveními i v rozporu se závěry plynoucími z judikatury
zdejšího soudu.
IV.
Závěr a náklady řízení
[16] Pro uvedené Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil. Jelikož
i napadené rozhodnutí žalovaného trpí podstatnou vadou, která způsobuje jeho nezákonnost, pro
kterou je bylo možno zrušit již v řízení před krajským soudem, Nejvyšší správní soud dle §110
odst. 2 písm. a) s. ř. s. zrušil také rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[17] Pokud Nejvyšší správní soud zruší rozhodnutí krajského soudu a současně i rozhodnutí
žalovaného, rozhodne i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského
soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační
stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě
jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 11. 2008,
čj. 1 As 61/2008-98, shodně též např. rozsudek ze dne 25. 7. 2017, čj. 8 Afs 250/2016-40).
[18] Při úvaze o náhradě nákladů řízení se Nejvyšší správní soud řídil §60 odst. 1 s. ř. s.
Jelikož měla stěžovatelka ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení. Náklady před
krajským soudem tvoří v případě stěžovatelky hotové výdaje za jednotlivá podání (poštovní
zásilky) v celkové výši 124 Kč. V řízení před Nejvyšším správním soudem byla stěžovatelka
zastoupena advokátem. Nejvyšší správní soud přiznal odměnu a hotové výdaje jejího zástupce,
přičemž výše odměny za jeden úkon právní služby činí 3 100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4
písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Nejvyšší správní soud proto
stěžovatelce přiznal částku 6 200 Kč za dva úkony právní služby spočívajících v převzetí
a přípravě zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu] a jednom podání ve věci
samé –kasační stížnost [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. K odměně za dva úkony právní
služby soud připočetl paušální náhradu hotových výdajů zástupce stěžovatelky ve výši 300 Kč
za jeden úkon, tj. celkem částku 600 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy náleží
na odměně a náhradě hotových výdajů spojených se zastoupením stěžovatelky částka 6800 Kč.
Další náklady stěžovatelky tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč za kasační stížnost.
Celkem tedy stěžovatelce náleží náhrada nákladů řízení před správními soudy ve výši 11 924 Kč.
Žalovaný neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. prosince 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu