ECLI:CZ:NSS:2019:8.ADS.331.2018:37
sp. zn. 8 Ads 331/2018-37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci
žalobkyně: V. P., zastoupená Mgr. Ondřejem Koutným, advokátem se sídlem Jiráskova 154,
Žatec, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1,
Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 12. 2016, čj. MPSV-2016/261176-916, sp. zn.
SZ/1527/2015/9S-ÚSK, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 30. 8. 2018, čj. 78 Ad 2/2017-30,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 8. 2018, čj. 78 Ad 2/2017-30,
se r uší .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 12. 2016, čj. MPSV-2016/261176-916,
sp. zn. SZ/1527/2015/9S-ÚSK, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu
řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 689 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
IV. Žalovaný n em á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil
rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Ústí nad Labem ze dne 1. 7. 2015,
čj. 172774/15/LN, kterým byl žalobkyni přiznán nárok na průkaz osoby se zdravotním
postižením označený symbolem „TP“. Odvolacím námitkám žalobkyně, která se domáhala
přiznání průkazu se symbolem „ZTP“, nevyhověl, neboť na základě závěrů Posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí v Ústí nad Labem (dále jen „PK MPSV“) dospěl k závěru,
že žalobkyně trpí pouze středně těžkým funkčním postižením pohyblivosti nebo orientace
ve smyslu §34 odst. 2 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním
postižením (dále jen „zákon o poskytování dávek“).
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu. V ní tvrdila, že PK MPSV
nepřihlédla k závěrům obsaženým v lékařských zprávách a zařadila ji pouze jako osobu se středně
těžkým postižením, ačkoli minimálně dvě zprávy obsahují závěr, že se v jejím případě jedná
o postižení těžké. PK MPSV se nezabývala ani jejím věkem a dopadem zdravotního postižení
na pohyblivost. Uvedla, že jejím základním postižením je astma a chronická obstrukční plicní
nemoc (dále jen „CHOPN“), kvůli nimž jí byl již v roce 1987 přiznán invalidní důchod a v roce
1989 průkaz ZTP. Navzdory tomu v posudkové komisi nebyl přítomen plicní lékař. Žalobkyně
brojila rovněž proti tomu, že PK MPSV ve výpisu diagnostikovaných onemocnění neuváděla,
že se jedná o jejich těžkou formu a nezmínila vůbec některé lékařské zprávy, které měla
k dispozici. PK MPSV se také nezabývala omezením schopnosti pohyblivosti z důvodu těžké
chronické plicní choroby, operace obou kolenních kloubů a nevyhodnotila onemocnění
s ohledem na věk žalobkyně. Žalobkyně navíc průkaz ZTP vlastnila od roku 1989 až do doby
vydání napadeného rozhodnutí žalovaného, kterým jí byl přiznán pouze průkaz TP. Její
onemocnění tak měla být zařazena jako těžká funkční postižení podle přílohy č. 4 k vyhlášce
č. 388/2011 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o poskytování dávek osobám
se zdravotním postižením (dále jen „vyhláška“) pod bodem 2 písm. h) a i).
[3] Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „krajský soud“) shora označeným rozsudkem
žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že PK MPSV měla k dispozici lékařské nálezy, na které
žalobkyně odkazovala. Námitku nedostatečného posouzení zdravotního stavu považoval krajský
soud za nedůvodnou. PK MPSV se zabývala zdravotním stavem žalobkyně komplexně, členem
komise byl i odborník z oboru ortopedie. Žalobkyně byla shledána osobou, která je přes svůj
dlouhodobě nepříznivý stav schopna samostatné pohyblivosti v domácím prostředí, v exteriéru
je schopna chůze se sníženým dosahem, má problémy s chůzí okolo překážek a na nerovném
terénu. Krajský soud se ztotožnil s tím, že tento stav odpovídá toliko středně těžkému funkčnímu
postižení pohyblivosti. Co se týče zohlednění věku žalobkyně, její rok narození je obsažen
v lékařských zprávách a byli si ho vědomi také členové PK MPSV, neboť datum je uvedeno
i v jejich posudku. Lékařské zprávy, na které žalobkyně odkazuje, PK MPSV jmenovitě uvedla
mezi podklady, ze kterých vycházela při hodnocení zdravotního stavu. Krajský soud tak neměl
pochybnosti o tom, že by k nim nepřihlížela. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku
týkající se absence plicního lékaře u jednání PK MPSV. Žádné zákonné ustanovení nepředepisuje
obsazení PK MPSV odborným lékařem toho kterého klinického oboru pro jednotlivá
onemocnění. Z žádného právního předpisu ani neplyne, že by měl být členem PK MPSV lékař
se specializací na obor, podle kterého byl účastníkovi přiznán invalidní důchod. Z logiky věci však
plyne, že PK MPSV má být obsazena tak, aby mohla řádně zhodnotit zdravotní stav
posuzovaného. V souzené věci byla složena z lékaře v oboru ortopedie. Vzhledem k tomu,
že žalobkyně trpí onemocněním páteře, kolenních kloubů a tato onemocnění se léčí na ortopedii
a v předmětném řízení se zkoumá pohyblivost žalobkyně, nelze dospět k závěru, že by PK MPSV
nebyla obsazena tak, aby nebyla schopna její stav řádně posoudit. Podle krajského soudu nelze
posouzení zdravotního stavu znedůvěryhodnit, neboť je nepochybné, že žalobkyně trpí
onemocněním páteře, kolenních kloubů a osteoporosou. Posouzení závažnosti jejího
onemocnění či doplnění diagnostikovaných onemocnění soudu nepřísluší.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost,
a to z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2005 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“). Namítla, že napadeným rozsudkem a jemu předcházejícím rozhodnutím žalovaného byl
nesprávně posouzen její zdravotní stav, a to z důvodu nesprávného složení PK MPSV, které bylo
rozporné s §16b odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení
(dále jen „zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení“). Stěžovatelka nenamítá,
že by byla nevhodně složena ve vztahu k posouzení onemocnění páteře, kolenních kloubů
a osteoporosy, která se skutečně léčí na ortopedii. Stěžovatelka má však další těžká zdravotní
omezení spočívající v astma bronchialis a CHOPN, jak plyne z lékařských zpráv předložených
PK MPSV. Ošetřující plicní lékař tato onemocnění hodnotil jako těžká s tím, že nelze
předpokládat zlepšení. Plicní onemocnění jsou přitom základním onemocnění stěžovatelky
a veškerá další onemocnění je nutno zkoumat v kombinaci s tímto základním onemocněním, pro
které byl stěžovatelce přiznán invalidní důchod III. stupně a průkaz ZTP. Podle stěžovatelky
na tuto skutečnost musí reagovat i složení PK MPSV, které by mělo odpovídat celkovému
zdravotnímu stavu a podstatným onemocněním, nikoli pouze jednomu. Závěry krajského soudu
by proto byly odpovídající pouze v případě, že by trpěla pouze nemocemi páteře a kloubů. Vliv
plicních nemocí na pohyblivost a orientaci stěžovatelky tak měl být posouzen lékařem
se specializací na plicní lékařství.
[5] Dalším důvodem nesprávného posouzení je podle stěžovatelky také nepřihlédnutí
PK MPSV k obsahu některých zdravotních zpráv. Přinejmenším ve dvou zprávách byla její
onemocnění hodnocena ošetřujícími lékaři jako těžká. Pokud měla PK MPSV o obsahu zpráv
pochybnosti, měla si vyžádat další vyšetření, což však neučinila. V posudku PK MPSV nejsou
rovněž přesně označeny jednotlivé diagnózy, neboť u nich není uvedeno, že se jedná o těžkou
formu onemocnění, a proto je posudek v rozporu s podklady. Jelikož se v případě plicních
onemocnění jedná o primární onemocnění, pro které byl stěžovatelce přiznán invalidní důchod,
měl být posuzován také jeho vliv na pohyblivost. Právě dýchací potíže totiž výrazně snižují
a ztěžují pohyblivost a orientaci stěžovatelky nad rámec toho, jak už ji samo o sobě snižuje
samotné onemocnění páteře a kloubů. I kdyby byla stěžovatelka postižena ve stupni středně
těžkého funkčního postižení pohyblivosti a orientace kvůli onemocnění páteře a kloubů (ačkoli
stěžovatelka zastává názor, že i v případě těchto nemocí splňuje podmínky těžkého postižení),
což byl závěr PK MPSV, v kombinaci s plicními onemocněními se jedná o vyšší stupeň postižení.
Onemocnění se neprojevují jednotlivě a spolupůsobí. Jakákoli zvýšená námaha s pohybem
v důsledku onemocnění páteře a kloubů se projevuje dušností a astmatickými záchvaty, čímž
je pohyblivost stěžovatelky značně omezena.
[6] Stěžovatelka rovněž upozornila, že v minulosti jí byl pro samotné plicní onemocnění
přiznán invalidní důchod ve III. stupni a průkaz ZTP. Od té doby se její stav nezlepšil a již tehdy
bylo její onemocnění hodnoceno jako těžké. Takto jej ohodnotil i její plicní lékař MUDr. A.
ve zprávě z dubna 2016 s tím, že zlepšení ani nelze očekávat. Naopak v posudku PK MPSV
se uvádí, že se nejedná o pokročilé onemocnění a nejde o těžší omezení funkce než středně těžké.
Takový závěr je v rozporu se zprávou MUDr. A. a předchozím rozhodováním ve věci.
PK MPSV se s touto skutečností nijak nevypořádala.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a dopěl
k závěru, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, přičemž stěžovatelka je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] Podle §34 odst. 1 zákona o poskytování dávek má nárok na průkaz osoby se zdravotním
postižením osoba starší 1 roku s tělesným, smyslovým nebo duševním postižením charakteru
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, které podstatně omezuje její schopnost
pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra. Dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav se posuzuje podle §9 odst. 3 zákona o poskytování dávek.
[11] Podle §34 odst. 2 zákona o poskytování dávek má nárok na průkaz osoby se zdravotním
postižením označený symbolem „TP“ (průkaz TP) osoba se středně těžkým funkčním postižením
pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra. Středně těžkým
funkčním postižením pohyblivosti se rozumí stav, kdy osoba je při dlouhodobě nepříznivém
zdravotním stavu schopna samostatné pohyblivosti v domácím prostředí, v exteriéru je schopna
chůze se sníženým dosahem a má problémy při chůzi okolo překážek a na nerovném terénu.
Středně těžkým funkčním postižením orientace se rozumí stav, kdy osoba je při dlouhodobě
nepříznivém zdravotním stavu schopna spolehlivé orientace v domácím prostředí a zhoršenou
schopnost orientace má jen v exteriéru.
[12] Dle §34 odst. 3 zákona o poskytování dávek má nárok na průkaz osoby se zdravotním
postižením označený symbolem „ZTP“ (průkaz ZTP) osoba s těžkým funkčním postižením
pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra. Těžkým funkčním
postižením pohyblivosti se rozumí stav, kdy osoba je při dlouhodobě nepříznivém zdravotním
stavu schopna samostatné pohyblivosti v domácím prostředí a v exteriéru je schopna chůze
se značnými obtížemi a jen na krátké vzdálenosti. Těžkým funkčním postižením orientace
se rozumí stav, kdy osoba je při dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu schopna spolehlivé
orientace v domácím prostředí a v exteriéru má značné obtíže.
[13] Ve věci nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením rozhodoval Nejvyšší správní
soud již např. rozsudkem ze dne 31. 1. 2018, čj. 5 Ads 46/2017-84, ve kterém i s odkazem
na předchozí judikaturu uvedl, že stěžejními důkazy jsou zde lékařské posudky o zdravotním
stavu posuzovaného, a rozsah přezkumu ze strany správních soudů je proto v tomto ohledu
omezený. Při přezkumu se tak obdobně uplatní požadavky na přezkum lékařských posudků
vyplývající z judikatury k invalidním důchodům, resp. přiměřeně lze odkázat rovněž na judikaturu
týkající se nároku na příspěvek na péči, ze které plynou totožné nároky na obsah lékařských
posudků. Stěžejním důkazem je i zde lékařský posudek PK MPSV, a proto je na něho kladen
požadavek jednoznačnosti, úplnosti a přesvědčivosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 9. 2009, čj. 4 Ads 57/2009-53). Tento požadavek vychází z premisy, že odborné
závěry, které jsou v posudcích vysloveny, nemohou být přezkoumávány ze strany správních
orgánů či soudů, neboť ty k takovému posouzení nedisponují potřebnými znalostmi
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, čj. 3 Ads 129/2014-24). V řízeních
o žalobách proti rozhodnutím, jež jsou založeny na zmíněných posudcích, správní soudy
podrobují posudky testu jednoznačnosti, úplnosti a přesvědčivosti (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, čj. 3 Ads 24/2013-34). Aby byl posudek
jednoznačný, úplný a přesvědčivý, je třeba, aby se vypořádal se všemi relevantními podklady
a přezkoumatelnou úvahou z nich vyvodil závěry podstatné pro posouzení zdravotního stavu
osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, čj. 1 Ads 156/2014-28).
Vyplývají-li z jednotlivých podkladů rozporné závěry, posudková komise musí tyto rozpory
přesvědčivě vysvětlit (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2014,
čj. 4 Ads 68/2014-37). Postaví-li posudková komise své hodnocení na rozporných základech,
aniž by rozpory odstranila či vysvětlila, je povinností žalovaného žádat doplnění posudku (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, čj. 6 Ads 17/2013-25).
[14] Nejvyšší správní soud předně považuje za vhodné poukázat na to, že se již v minulosti
v rozsudku ze dne 8. 6. 2016, čj. 1 Ads 120/2016-21, zabýval otázkou, zda žalovaný může
rozhodnout o přiznání průkazu TP za situace, kdy žadatel, který je doposud držitelem průkazu
ZTP, žádá o přiznání průkazu ZTP. Dospěl tehdy k závěru, že takový postup je překročením
předmětu řízení vymezeného v žádosti. Za situace, kdy správní orgán dospěje k závěru, že nejsou
dány podmínky pro vyhovění žádosti (tedy přiznání průkazu ZTP), má ji zamítnout a případně
zahájit řízení z moci úřední o změně nároku na průkaz. Nyní posuzovaná věc se však od výše
uvedené liší. V citovaném rozsudku byla žádost odůvodněna tím, že stěžovatel zamýšlel podat
rovněž žádost o příspěvek na mobilitu, k jehož přiznání bylo nutné, aby disponoval průkazem
ZTP přiznaným dle právních předpisů účinných od 1. 1. 2014, přičemž jeho dosavadní průkaz byl
vydán podle právní úpravy dřívější. V nyní posuzované věci byl důvodem podání žádosti ze dne
20. 4. 2015 fakt, že se blížil konec platnosti stěžovatelčina dosavadního průkazu (29. 8. 2015).
Platnost průkazů osob se zdravotním postižením je nepochybně omezována z důvodu, aby měl
stát možnost pravidelně přezkoumávat a vyhodnocovat, zda se zdravotní stav těchto osob
nezlepšil a zda nárok na průkaz stále trvá. Není proto a priori v rozporu s výše citovanou
judikaturou, pokud správní orgány po skončení platnosti průkazu ZTP dané osobě přiznají
v řízení o žádosti již jen průkaz TP.
[15] Navzdory výše uvedenému však Nejvyšší správní soud považuje za nedostatečný závěr
žalovaného týkající se námitky, že žalobkyně byla doposud držitelkou průkazu ZTP. To byl
ostatně jeden z důvodů, pro které ministr v dané věci v rámci přezkumného řízení původní
rozhodnutí žalované zrušil. Žalovaný následně ve svém druhém rozhodnutí, které bylo nyní
přezkoumáváno rozsudkem krajského soudu napadeným kasační stížností, uvedl, že stěžovatelce
byl přiznán průkaz ZTP podle tehdy platných právních předpisů, které se však ke dni 1. 1. 2014
změnily a stěžovatelka podala žádost až 20. 4. 2015. S argumentací stěžovatelky se v tomto směru
krajský soud nijak nevypořádal.
[16] Nejvyšší správní soud předesílá, že nárok na průkaz ZTP může být přiznán i na dobu
určitou (jako tomu bylo v případě stěžovatelky). Důsledkem uběhnutí této doby je následně nové
posouzení nároku, přičemž může nepochybně dojít i k situaci, že žadateli již nárok na průkaz
znovu přiznán nebude. Stát se tak může např. za situace, kdy se zdravotní stav dané osoby
relevantním způsobem zlepší nebo v případě změny právní úpravy, která povede ke zpřísnění
podmínek, za nichž průkaz ZTP zdravotně postiženým osobám náleží. Žalovaný svůj závěr
zdůvodnil právě změnou právní úpravy, ke které došlo k 1. 1. 2014.
[17] Nejvyššímu správnímu soudu je známo, že v letech 2012-2013 bylo přiznání průkazu
ZTP vázáno na jiná kritéria než nyní (konkrétně na zvládání základních životních potřeb dle
zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách). Změny právní úpravy od 1. 1. 2014 však
znamenaly odklon od tohoto zpřísnění, rozšíření nároku na průkaz a návrat k systému platnému
před rokem 2012, kdy byla stejně jako nyní posuzována přítomnost konkrétních zdravotních
postižení vymezených ve vyhlášce, tedy do doby, kdy byl stěžovatelce průkaz
ZTP přiznán. Jelikož byla nová úprava přijata jako pozměňovací návrh výboru
Poslanecké sněmovny pro sociální politiku (viz sněmovní tisk č. 1058/1. Dostupný
z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=6&ct=1058&ct1=1), důvodová zpráva k zákonu
č. 313/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a další související
zákony, o těchto změnách nehovoří. S vědomím omezeného právního významu dále uváděných
zdrojů lze poukázat na to, že žalovaný tyto změny veřejně prezentoval jako rozšiřující okruh
zdravotních postižení, tedy i rozšiřující nárok na průkaz (viz např. vyjádření ředitele sekce
pojistných systémů MPSV v článku serveru iRozhlas.cz „Nová pravidla pro udělování průkazů ZTP
by je mohla vrátit desátkám tisíc lidí“. Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/zpravy-
domov/nova-pravidla-pro-udelovani-prukazu-ztp-by-je-mohla-vratit-desitkam-tisic-lidi_2013111
10230_kpracharova) a výše uvedeným způsobem změny vysvětlují i odborné zdroje (viz např.
materiál Veřejného ochránce práv „Změny v úpravě dávek pro osoby se zdravotním postižením“.
Dostupný z: https://spolecne.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/projekt_ESF/Pravo_na_soci
alni_pomoc_v_oblasti_bydleni_a_v_ms/Zmeny_v_uprave_davek_pro_osoby_se_zdravotnim.pd
f). Nejvyšší správní soud si je vědom, že formulačně nejsou zdravotní postižení vymezena zcela
totožně jako v minulosti (srov. přílohu č. 2 k vyhlášce č. 182/1991 Sb. a přílohu č. 4 k vyhlášce
č. 388/2011 Sb.). Ze správního spisu však neplyne, pro jaké konkrétní postižení byl v minulosti
stěžovatelce průkaz ZTP přiznán. Je-li však někdo držitelem průkazu ZTP, tím spíše jsou
v případě posuzování jeho žádosti zvýšené nároky na vysvětlení toho, z jakého důvodu jeho
zdravotní stav již nadále neodpovídá podmínkám k získání průkazu s tímto symbolem. Úkolem
žalovaného tak bylo zdůvodnit, k jakým konkrétním změnám odůvodňujícím nepřiznání průkazu
ZTP v mezidobí došlo, nejedná-li se o změnu zdravotního stavu, pak vysvětlit podřazení pod
ustanovení zákona o poskytování dávek a souvisejících změn, tedy v čem konkrétně spočívá
žalovaným tvrzená změna právní úpravy znemožňující stěžovatelce opětovně přiznat průkaz
ZTP. Žalovaný tak ovšem neučinil a tuto vadu v řízení o žalobě ani krajský soud dostatečně
nezohlednil.
[18] V návaznosti na to považuje Nejvyšší správní soud za vhodné vyjádřit se i k námitce
rozpornosti podkladových lékařských zpráv a obsahu posudku PK MPSV. Nejvyšší správní soud
nepovažuje za chybu, že PK MPSV a následně žalovaný neuvedli ve výčtu diagnóz formu
postižení (konkrétně, že se jednalo o těžkou formu daného postižení), jestliže je tato skutečnost
následně uvedena ve shrnutí obsahu jednotlivých lékařských zpráv, které byly podkladem pro
posuzování zdravotního stavu. Tak tomu bylo v případě ortopedických nemocí (viz shrnutí
ortopedických nálezů MUDr. P. na str. 5 rozhodnutí žalovaného, kde je mj. výslovně uvedeno, že
se jedná o těžkou insuficienci axiálního skeletu či o těžkou dynamickou insuficienci tří úseků
páteře). V posudku PK MPSV a následně v rozhodnutí žalovaného však zcela absentuje nejen
shrnutí obsahu lékařské zprávy z Hrudní Ambulance s. r. o. ze dne 8. 4. 2016, ve které
je uvedeno, že se v případě stěžovatelky jedná o těžké postižení, u něhož lékař neočekává
zlepšení, ale především vyhodnocení závěrů z ní plynoucích k závěrům PK MPSV. Výše uvedené
je třeba akcentovat tím spíše, že stěžovatelka na závěry tohoto vyšetření poukazovala již
v odvolání a podnětu k zahájení přezkumného řízení. Jistě je pravdou, že „těžké“ postižení
uvedené v lékařském nálezu, nemusí vždy automaticky znamenat těžké postižení ve smyslu
zákona o poskytování dávek, ale takovou úvahu musí příslušný orgán (zde PK MPSV) učinit
a vysvětlit, proč tomu tak je, což se však v projednávané věci nestalo.
[19] Závěry obsažené v opomenutém lékařském nálezu jsou rozporné se závěry MUDr. P.,
s nímž PK MPSV věc konzultovala a který na základě studia dokumentace dospěl k závěru,
že se nejedná o pokročilé onemocnění a porucha ventilace je lehká. Krajský soud v napadeném
rozsudku konstatoval, že PK MPSV jmenovitě uvedla stěžovatelkou odkazované lékařské zprávy
mezi podklady rozhodnutí a krajský soud proto nemá pochybnosti, že by k nim PK MPSV
nepřihlížela. Za situace, kdy existují nevypořádané rozpory mezi obsahem těchto lékařských
zpráv a závěry konzultanta PK MPSV, potažmo samotné PK MPSV, takové pochybnosti podle
Nejvyššího správního soudu zcela jistě vyvstávají. Nejvyšší správní soud v závěrech PK MPSV
postrádá také konkrétní posouzení dopadů nemocí dýchacího ústrojí na mobilitu stěžovatelky.
Jinými slovy, od žalovaného a jeho posudkové komise se neočekává jen zjištění, zda stěžovatelka
nějakými nemocemi trpí a zda se jedná o jejich těžkou formu či nikoli, ale také objasnění otázky,
do jaké míry tato nemoc v kombinaci s dalšími zdravotními postiženími ovlivňuje pohyblivost
stěžovatelky ve smyslu §34 zákona o poskytování dávek.
[20] Ve vztahu k další námitce spočívající v tvrzeném nesprávném složení posudkové komise,
jejímž členem nebyl lékař se specializací na plicní onemocnění, vyplývá ze správního spisu,
že stěžovatelka trpí celou řadou nemocí. Přiznání průkazu ZTP se ve správním řízení domáhala
především z titulu dvou různých typů postižení. Jedná se o onemocnění páteře, kloubů apod.
(vertebrogenní algický syndrom polytopní s insuficiencí axiálního skeletu, polyarthrosa po totální
endoprotéze obou kolenních kloubů, osteoporosa) a nemoci dýchacího ústrojí (CHOPN a astma
na kortikoidní léčbě). Členem PK MPSV byl z řad „odborných lékařů jednotlivých klinických oborů“
pouze ortoped. Poté, co se PK MPSV posouzením zdravotního stavu zabývala podruhé (původní
rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno v rámci přezkumného řízení rozhodnutím ministra práce
a sociálních věcí ze dne 27. 7. 2016, čj. MPSV-2016/79871-91/51), konzultovala věc s lékařem
z oboru interního lékařství MUDr. P.
[21] Nejvyšší správní soud poukazuje na svůj rozsudek ze dne 2. 10. 2008,
čj. 3 Ads 94/2008-85, v němž dospěl k závěru, že není stanovena povinnost jmenovat členem PK
MPSV odborníka určitého klinického oboru pro konkrétní posuzovaný případ. To v nyní
napadeném rozsudku uvedl i krajský soud. Podle §16b odst. 1 zákona o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení musí být PK MPSV nejméně tříčlenná, složená z předsedy, kterým
je lékař, tajemníka a dále odborných lékařů jednotlivých klinických oborů. S krajským soudem lze
souhlasit i v závěru, že z logiky věci plyne, že posudková komise musí být složena tak, aby mohla
řádně zhodnotit zdravotní stav posuzovaného a případně provést také vlastní vyšetření.
[22] Na PK MPSV nepochybně nelze klást požadavek, aby její složení odpovídalo veškerým
onemocněním, kterými posuzovaná osoba trpí. V nyní posuzovaném případě však stěžovatelka
již v rámci správního řízení tvrdila, že by jí průkaz ZTP měl být přiznán kromě ortopedických
nemocí také z důvodu nemocí dýchacího ústrojí, která ji omezují. Tyto nemoci se také následně
staly předmětem přezkumu PK MPSV. V dalším řízení bude povinností žalovaného, potažmo
PK MPSV, nejen zabývat se nevypořádanými nálezy a otázkou vlivu plicních potíží na mobilitu,
ale jestliže v tomto ohledu vyvstanou pochybnosti vyžadující odborné posouzení, bude také třeba
je zohlednit proto právě i ve složení PK MPSV (vyloučeno není ani více lékařů z jednotlivých
klinických oborů) či alespoň v konzultaci s lékaři s odborným zaměřením, které bude odpovídat
posuzovanému postižení.
[23] Úkolem soudu nemůže být nahrazování medicínských závěrů, je nicméně třeba trvat
na důkladném postupu správních orgánů a odpovídající přípravě podkladů pro jejich rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud podotýká, že si je vědom toho, že stěžovatelka v průběhu času svou
argumentaci měnila a nejprve tvrdila, že hlavním postižením je onemocnění páteře (viz její
odvolání ze dne 16. 7. 2015) a až později tvrdí, že hlavním postižením jsou nemoci dýchacího
ústrojí. Tyto rozpory však samy o sobě nemohou být důvodem pro přehlížení výše uvedených
nedostatků, na jejichž základě Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že posudek PK MPSV
nemůže obstát v testu úplnosti a přesvědčivosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že krajský soud se tedy v napadeném rozsudku
ztotožnil se závěry žalovaného, aniž by výše uvedené nedostatky v rámci posouzení úplnosti
a přesvědčivosti rozhodujícího důkazu v podobě posudku PK MPSV řádně zohlednil. V takovém
případě nesplňuje napadený rozsudek požadavky na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí
a zdejšímu soudu nezbylo, než napadený rozsudek krajského soudu zrušit.
[25] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná proto,
že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku se odvíjí od nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
žalovaného, resp. posudku PK MPSV. Důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného tak byly dány
již v řízení před krajským soudem. Nejvyšší správní soud proto nevrátil věc krajskému soudu
k dalšímu řízení, neboť při respektování názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem
v tomto rozsudku a vzhledem k charakteru vytýkaných pochybení by takové řešení bylo
neefektivní a nehospodárné (§110 odst. 1 věty první s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto
současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu rozhodl také o zrušení žalobou napadeného
rozhodnutí žalovaného a o vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
[26] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne soud v případě, že zruší podle §110
odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech
řízení před krajským soudem. Podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. má úspěšný stěžovatel
právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
[27] Nejvyšší správní soud přiznal úspěšné stěžovatelce náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti v podobě odměny jejího zástupce. Za jeden úkon právní služby jí v dané věci náleží
mimosmluvní odměna ve výši 1 000 Kč [§9 odst. 2 ve spojení s §7 bodem 3. vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif)], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13
odst. 3 advokátního tarifu. Stěžovatelce náleží náhrada nákladů řízení za dva úkony právní
služby – převzetí a přípravu zastoupení na základě smlouvy [§11 odst. 1 písm. a) advokátního
tarifu] a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za dva úkony právní
služby učiněné v řízení o kasační stížnosti náleží při započtení paušální náhrady hotových výdajů
2 600 Kč.
[28] V řízení před krajským soudem stěžovatelka nebyla zastoupena advokátem a řízení
je osvobozeno od soudních poplatků [§11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích]. Ze spisu krajského soudu však Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka
vynaložila za poštovní přepravu žaloby 48 Kč a podání ze dne 4. 7. 2017, kterým reagovala
na výzvu ke vznesení námitky podjatosti a doplňovala žalobu 41 Kč. Za řízení o žalobě jí tedy
náleží náhrada hotových výdajů ve výši 89 Kč. Celkem proto Nejvyšší správní soud stěžovatelce
přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 2 689 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit
stěžovatelce k rukám jejího zástupce Mgr. Ondřeje Koutného, advokáta se sídlem Jiráskova 154,
Žatec, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
[29] Žalovaný neměl ve věci úspěch, náhrada nákladů řízení mu tudíž nenáleží.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. června 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu