ECLI:CZ:NSS:2019:8.ADS.43.2018:40
sp. zn. 8 Ads 43/2018-40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: I. K.,
zast. JUDr. Ladislavem Kolačkovským, advokátem se sídlem Opletalova 1535/4 , Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2017, čj. MPSV-2017/107977-913, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2018,
čj. 56 Ad 12/2017-30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaný n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 100 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Úřad práce ČR - krajská pobočka v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne
25. 10. 2016, čj. 51997/2016/STR, snížil žalobkyni příspěvek na péči podle §5 a §7, v souladu
s §14 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen „zákon o sociálních službách“)
z částky 8 800 Kč na částku 4 400 Kč. Žalovaný toto rozhodnutí shora specifikovaným
rozhodnutím změnil tak, že příspěvek na péči byl žalobkyni z částky 8 800 Kč na částku 4 400 Kč
změněn podle §7 zákona o sociálních službách, v souladu s §14 odst. 4 téhož zákona.
[2] Krajský soud rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Mezi stranami bylo sporné, zda žalobkyně je či není schopna zvládat základní
životní potřebu – výkon fyziologické potřeby. Krajský soud se neztotožnil se závěry posudkové
komise, převzatými žalovaným do napadeného rozhodnutí, protože žalobkyně nejméně 3 dny
v týdnu tráví ve škole či v zaměstnání, pravidelně se účastní sportovních akcí (závodí na tricyklu),
pravidelně navštěvuje prarodiče. Jejím převažujícím sociálním prostředím, kde tráví většinu svého
života, proto není bydliště, kde používá uzpůsobené WC. Žalobkyně je i přes své postižení
aktivní a navštěvuje celou řadu zařízení, která nemají toalety uzpůsobené jejím potřebám.
S uvedeným se posudková komise vypořádala toliko konstatováním, že žalobkyně tráví převážný
čas v místě bydliště, kde má možnost užít příslušné facilitátory. Takové hodnocení zvládání
základní životní potřeby (výkon fyziologické potřeby) nelze podle krajského soudu považovat
za řádné a přezkoumatelné. Komise je povinna se zvládáním této základní životní potřeby
zabývat komplexně, nikoliv izolovaně s odkazem na interní metodiku, která není závazným
právním předpisem.
[3] Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci.
Žalovaný, potažmo posudková komise, nijak nezohlednili skutečnost, že žalobkyně významnou
část svého života tráví v prostředí, které není uzpůsobeno jejím potřebám. Skutečnost, že doma
využívá speciálně upravené WC, nemůže automaticky vést k závěru, že výkon fyziologické
potřeby zvládá. Za situace, kdy z důvodu studia, docházky do zaměstnání či výkonu osobních
aktivit, je žalobkyně nucena navštěvovat i jiné toalety neodpovídající jejím potřebám, nelze než
konstatovat, že schopnost žalobkyně zvládat výkon fyziologické potřeby žalovaný (posudková
komise) nezjistil řádně. Též nebylo možné konstatovat, že je žalobkyně schopna výkon
fyziologické potřeby zvládat s facilitátory, když je má v požadované míře dostupné pouze doma.
V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně měla facilitátory k dispozici i mimo domov.
Skutečnost, že žalobkyně i přes svůj handicap zvládá další aktivity mimo své bydliště, jí nemůže
být kladena k tíži.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost.
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti uznal, že přirozeným sociálním prostředím žalobkyně není
pouze domov, ale i škola a zaměstnání. Namítl, že to ale nic nemění na skutečnosti, že se podle
zákona o sociálních službách funkční schopnost hodnotí s využitím facilizačních prostředků;
s využitím těchto prostředků je žalobkyně schopna výkon fyziologické potřeby zvládnout.
Doplnil, že tato základní životní potřeba byla hodnocena jako zvládaná i při minulém posouzení
stupně závislosti žalobkyně v roce 2012 a v odvolání nebylo namítáno, že by tuto potřebu
nezvládala.
[6] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil.
[7] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornila na nepřesnosti v kasační stížnosti.
Dále uvedla, že její schopnost vykonávat základní fyziologickou potřebu mimo domov je velmi
omezena a v podstatě bez pomoci nemožná. Bezbariérové toalety nejsou v jejím okolí
samozřejmostí, je proto nucena využívat běžné toalety, kde vždy potřebuje pomoc druhé osoby.
Žalobkyně se domnívá, že je nutné posuzovat věc v kontextu prostředí, v němž se pohybuje,
a reálného stavu v jejím přirozeném sociálním prostředí. Při minulém šetření bod „fyziologické
potřeby“ nenamítala, protože v té době studovala na Obchodní akademii pro tělesně postižené
v Jánských Lázních. Tato škola je plně bezbariérová a studenti mají k dispozici jak osobní
asistenci, tak zdravotní personál; dopomoc na toaletu pro nebyla potřeba v takové míře.
[8] Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[10] Jediná stěžovatelova námitka spočívá v argumentaci, že se funkční schopnost hodnotí
s využitím facilizačních prostředků a s využitím těchto prostředků je žalobkyně schopna výkon
fyziologické potřeby zvládnout.
[11] Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že podle §9 odst. 5 věty druhé zákona o sociálních
službách se skutečně [f]unkční schopnosti hodnotí s využíváním zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické
osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti,
veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku (tzv. facilitátory). V prvé části kasační
námitky proto lze dát stěžovateli za pravdu. Sporným ale je, zda lze obecně konstatovat,
že je žalobkyně s využitím facilizačních prostředků schopna zvládnout základní fyziologickou
potřebu.
[12] Nejvyšší správní soud při posouzení otázky, týkající se zdravotního stavu, musel vycházet
z odborných posudků. Jak správně uvedl již krajský soud, posouzení zdravotního stavu je věcí
odborněmedicínskou, k níž nemají soudy potřebné odborné znalosti, a proto vždy vychází
z vyjádření subjektů, které ony znalosti mají. Z tohoto důvodu soudy kladou při hodnocení
posudků zvýšený důraz na jejich jednoznačnost, úplnost a přesvědčivost (srov. rozsudek NSS
ze dne 4. 12. 2013, čj. 3 Ads 24/2013-34). Je na soudu aby posoudil, zda posudek splňuje
požadavek úplnosti, celistvosti a přesvědčivosti a zda se vypořádává se všemi rozhodujícími
skutečnostmi. Takový posudek je zpravidla rozhodujícím důkazem pro posouzení správnosti
a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí. Posudkový závěr by měl být náležitě zdůvodněn,
aby byl přesvědčivý i pro soud, který nemá, a ani nemůže mít, odborné znalosti z oboru
posudkového lékařství (srov. rozsudek NSS ze dne 10. 3. 2016, čj. 7 Ads 18/2016-23,
a judikaturu v něm citovanou).
[13] V lékařských posudcích, které byly vypracovány za účelem posouzení stupně závislosti
žalobkyně, byla životní potřeba – výkon fyziologické potřeby [§9 odst. 1 písm. g) zákona
o sociálních službách] hodnocena takto. V posudku o zdravotním stavu ze dne 1. 8. 2016 lékař
pouze konstatoval, že žalobkyně „zvládne očistu po použití WC“. V posudku ze dne 8. 2. 2017, který
byl vypracován v reakci na odvolání, posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí
v Českých Budějovicích uvedla: „Je zde dále namítáno, že WC zvládá posuzovaná jen v upraveném
prostředí, toto doma k dispozici má, v cizím prostředí nikoliv. Míra pomoci se hodnotí v přirozeném sociálním
prostředí, to je především doma. Do školy chodí posuzovaná 1x týdně, do práce 2x týdně, i pokud v těchto
prostředích má problém WC zvládnout, pak v převažující době má k dispozici vhodné facilitátory, tedy vhodný
WC, aby výkon fyziologické potřeba zvládla sama. Zvládání ZŽP se přitom hodnotí s využitím facilitátorů, aniž
(a to dle metodiky LPS) posuzující zjišťují, zda je posuzovaná osoba má či nemá k dispozici.“ Posudková
komise na tomto závěru setrvala i v doplnění posudku ze dne 5. 4. 2017. Z citovaného je zřejmé,
že nebylo zkoumáno, zda žalobkyně zvládá, byť s facilitátory, výkon fyziologické potřeby i mimo
domácí prostředí, ve kterém se pohybuje poměrně často. I toto prostředí je přitom jejím
přirozeným sociálním prostředím; jak konstatoval krajský soud a stěžovatel uznal v kasační
stížnosti. Proto je potřeba hodnotit, zda a jak žalobkyně zvládá výkon této základní životní
potřeby ve svém přirozeném sociálním prostředí jako celku, tj. i mimo domácí prostředí. To však
žádný z lékařských posudků nezkoumal a netvrdí to ani stěžovatel v kasační stížnosti. Jeho
kasační námitka se tak míjí s rozhodovacími důvody krajského soudu. Výsledky dřívějšího
posouzení stupně závislosti žalobkyně nejsou v nyní souzené věci relevantní.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 2 s. ř. s.
[15] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Naopak žalobkyně byla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto jí zdejší soud náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti přiznal. Náklady v jejím případě tvoří odměna a hotové výdaje jejího
zástupce, přičemž výše odměny za jeden úkon právní služby činí 1 000 Kč [§7 ve spojení s §9
odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Nejvyšší správní soud proto
žalobkyni přiznal částku 1 000 Kč za jeden celý úkon právní služby spočívající v podání ve věci
samé – vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a částku 500 Kč
za sepis vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti [§11 odst. 2 písm. a)
a odst. 3 advokátního tarifu]. K těmto úkonům právní služby soud připočetl paušální náhradu
hotových výdajů zástupce žalobkyně ve výši 600 Kč za dva úkony (§13 odst. 4 advokátního
tarifu). Celkem tedy náleží na odměně a náhradě hotových výdajů spojených se zastoupením
žalobkyně částka 2 100 Kč. Tuto částku je stěžovatel povinen uhradit do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 1. srpna 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu