ECLI:CZ:NSS:2019:8.AFS.233.2018:35
sp. zn. 8 Afs 233/2018-35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci
žalobkyně: ČOLOT, a. s., se sídlem Babíčkova 1146/8a, Olomouc, zastoupená Ing. Radkem
Lančíkem, daňovým poradcem se sídlem Divadelní 4, Brno, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
18. 7. 2016, čj. 31551/16/5200-11431-711360, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 6. 2018, čj. 65 Af 110/2016-46,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 6. 2018,
čj. 65 Af 110/2016-46, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím změnil dodatečný platební výměr na daň
z příjmu žalobkyně za zdaňovací období roku 2010 tak, že doměřená daň vyšší o částku 71 820 Kč
se mění na doměřenou daň nižší o částku 9 310 Kč. Současně snížil penále z 14 364 Kč na 0 Kč.
Dodatečný platební výměr na daň z příjmu žalobkyně za zdaňovací období roku 2011 žalovaný
změnil tak, že doměřená daň se mění z částky 338 770 Kč na částku 58 710 Kč. Současně změnil
výši penále z částky 67 754 Kč na 11 742 Kč. Žalovaný vyhověl odvolací námitce žalobkyně
vztahující se k určení obvyklé ceny nájemného za nebytové prostory, které žalobkyně uplatnila
jako daňově uznatelné náklady. Nevyhověl však námitkám, které se týkaly uplatnění odpisů
hmotného majetku, konkrétně nosných konstrukcí a elektrorozvodů fotovoltaické elektrárny
a stavebních úprav spojených s jejím vybudováním na střeše nemovitosti. Podle žalovaného
se totiž jedná o technické zhodnocení stavby a podle §33 odst. 1 a 3 zákona č. 586/1992 Sb.,
o daních z příjmu (dále jen „zákon o daních z příjmu“), jde o modernizaci, neboť se rozšiřuje
vybavenost nebo použitelnost majetku. Speciální způsob odpisování dle §30b zákona o daních
z příjmu se totiž vztahuje jen na technologickou část fotovoltaické elektrárny.
[2] Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci (dále
„krajský soud“) žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalované. Žalobkyně namítala, že podle
§26 odst. 2 zákona o daních z příjmu je potřeba zkoumat, zda věc tvoří se stavbou funkční celek,
nikoliv pouze to, zda je s ní pevně spojena. Odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu,
dle které je závlahový systém součástí golfového hřiště (rozsudek ze dne 14. 8. 2014,
čj. 9 Afs 147/2013-53) a filtrační zařízení je součástí budovy (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 9. 2010, čj. 5 Afs 3/2010-144). Podle žalobkyně nosná konstrukce neslouží
funkci budovy, ale k výrobě elektřiny ze slunečního záření. Jde tedy o dva hmotné majetky (nosné
konstrukce fotovoltaických panelů a budovu, s níž jsou sice spojeny, ale netvoří s ní funkční
celek). Nosné konstrukce lze považovat za hmotný majetek, jelikož slouží samy o sobě a není
na nich závislý provoz budovy. Z hlediska fungování budovy není nezbytné mít na střeše nosné
konstrukce fotovoltaických panelů, jelikož vyrobená elektřina budovu nenapájí. V naposled
citovaném rozsudku soud taktéž dospěl k závěru, že pokyn GFŘ D-6 k jednotnému postupu při
uplatňování některých ustanovení zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „Pokyn D-6“) v bodě 1 k §26 zákona o daních z příjmu neodpovídá textu
zákona a jde nad jeho rámec, přičemž žalovaný na tento pokyn ve věci žalobkyně rovněž
poukazuje.
[3] Krajský soud v záhlaví specifikovaným rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že pro účely výběru způsobu odpisování majetku je v případě
věcí pevně spojených se stavbou vždy nutné individuálně posoudit, zda jsou tyto věci součástí
stavby. Na základě výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2010,
čj. 5 Afs 3/2010-144, dovodil, že je nejprve nutné zkoumat funkci a účel konkrétní stavby, a poté
posoudit, zda předmětné zařízení tuto funkci a účel umožňuje. Teprve poté lze dovodit, zda
by oddělením zařízení došlo ke znehodnocení stavby a následně teprve posoudit, zda je možné
zařízení označit za součást stavby. Krajský soud shledal v rozhodnutí žalovaného rozpory,
ze kterých mu nebylo zřejmé, zda považoval předmětné konstrukce a kabely za součást budovy
či za samostatnou věc. Žalovaný totiž uvádí, že se jedná o samostatnou věc, ale na druhé straně
snáší argumenty pro zdůvodnění závěru, že jde o funkční celek. Tyto závěry jsou rozporné.
Krajský soud po posouzení věci dospěl k závěru, že předmětná zařízení byla pořízena za účelem
provozu fotovoltaické elektrárny, s níž tvoří funkční celek. Bez stojanů a kabelů by totiž
nemohla být technicky funkční a jejich jiný účel nelze ze správního spisu dovodit, neboť z žádné
listiny nevyplývá, že by došlo ke změně funkce a účelu budov (např. že by se z budov původně
výrobních či administrativních staly toliko elektrárny nebo že by se vyrobená elektřina stala toliko
jediným zdrojem elektřiny pro dané budovy a že by tak případným oddělením nosných
konstrukcí ztratily budovy použitelnost). Krajský soud se tak sice ztotožnil s tím, že budovy
získaly novou funkci pasivního „stojanu“ či „nosiče“ fotovoltaické elektrárny, avšak nedošlo tím
k technickému zhodnocení budovy ve smyslu její modernizace. Ve vztahu k Pokynu GFŘ D-6
uvedl, že žalovaný nijak neobjasnil vztah mezi jím odkazovanou poznámkou v pokynu a svým
závěrem o tom, že nosné konstrukce jsou zhodnocením budovy. Krajský soud uzavřel, že dospěl
ke stejnému závěru jako Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 25. 10. 2017,
čj. 62 Af 129/2015-43.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále „stěžovatel“) kasační stížnost.
V ní uvedl, že nerozporuje závěr, že technologická část fotovoltaického zařízení a stavební část
fotovoltaického zařízení tvoří jeden funkční celek, ale dle stěžovatele je pro daňové účely
nezbytné tyto části oddělit, přičemž každá bude podléhat jinému způsobu daňového odpisování.
Obdobně jako v případě technologie portálové mycí linky, která nemůže existovat sama o sobě
a k naplnění její funkce dojde až montáží ke stavbě, i v případě fotovolatické elektrárny
je odpisová skupina technologie a stavby z pohledu zákona odlišná. V §30b odst. 1 zákona
o daních z příjmu je jasně vymezeno, jaký hmotný majetek se dle tohoto ustanovení odpisuje.
Jedná se o majetek označený ve Standardní klasifikaci produktů kódem 31.10 (elektromotory,
generátory a transformátory a jejich díly), 31.20 (el. rozvodná, řídící a spínací zařízení a jejich díly)
nebo 32.10 (elektronky a jiné el. součástky a jejich díly). Jde tedy o technologickou část zařízení
a kabelové svody a stojany do žádné z těchto kategorií nespadají, neboť samy o sobě nejsou
přímo zařízením pro výrobu elektřiny ze slunečního záření. Z pohledu zákona se tudíž jedná
o samostatné (nezávislé) věci, které představují zhodnocení stavby. Stěžovatel dále odkázal
na důvodovou zprávu k zákonu č. 346/2010 Sb., který od 1. 1. 2011 uvedl v platnost §30b
zákona o daních z příjmu, dle které se zaváděné změny v odpisování navrhují jen pro
technologickou část elektrárny.
[5] Rozsudek ze dne 17. 9. 2010, čj. 5 Afs 3/2010-144, na věc není zcela přiléhavý, jelikož
separace stojanů, kabelových svodů a zabezpečení neznamená účelové a funkční znehodnocení
technologie fotovoltaické elektrárny, ale snížení vybavenosti stavby. Jedná se sice o způsob
uchycení technologie fotovoltaické elektrárny na příslušné místo, avšak uvedená zařízení nejsou
nutná přímo k funkci technologie elektrárny jako takové. Podle §120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno,
aniž by se tím věc znehodnotila. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999,
sp. zn. 25 Cdo 770/98, se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před
oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit
vůbec. Na uvedené ustanovení navazuje vysvětlivka +++++) Přílohy č. 1 k zákonu o daních
z příjmu, která koresponduje s Pokynem D-6, neboť mezi nedílné součásti stavebních děl se řadí
i technické vybavení stavebních děl, zahrnující např. zabudované konstrukce sloužící
k upevňování zařízení a předmětů. Demontáží nosné konstrukce by tak došlo ke znehodnocení
stavby ať už z estetického nebo především funkčního hlediska, kdy by již nesloužila kromě své
hlavní funkce také k instalaci majetku využívaného k výrobě elektřiny ze slunečního záření.
[6] V případě, kdy je technologie elektrárny umístěna na střeše budovy, jsou nosné
konstrukce a kabeláže technickým zhodnocením stavby a podle §33 odst. 1 a 3 zákona o daních
z příjmu se považují za modernizaci, tj. rozšiřují vybavenost nebo použitelnost majetku. Tato
modernizace je podmíněna stavebními úpravami a o tuto hodnotu se navyšuje vstupní
či zůstatková hodnota staveb dle §29 odst. 1 a 3 zákona o daních z příjmu. Co se týče závěru
krajského soudu, že jiný účel umístění stojanů nelze ze správního spisu dovodit, byla podle
stěžovatele nosnou konstrukcí budovám udělena nová funkčnost a montážemi se nosné
konstrukce staly nedílnou součástí budov, tj. jejich technickým zhodnocením.
Došlo tak k technickému zhodnocení budovy a současně ke vzniku samostatné movité
věci – fotovoltaického systému produkujícího elektrický proud. Konstrukce navíc může být
nosičem čehokoliv jiného, např. reklamy.
[7] Stěžovatel se neztotožnil ani se závěrem krajského soudu o vnitřní rozpornosti
odůvodnění jeho rozhodnutí. Ostatně krajskému soudu je závěr stěžovatele zcela zřejmý, neboť
v rozsudku vyjadřuje svůj nesouhlas s názorem, že instalací kabelových svodů a nosných
konstrukcí došlo k technickému zhodnocení budovy. Pokud stěžovatel v rozhodnutí uvedl,
že kabelové svody a stojany jsou samostatnou movitou věcí a jsou tedy technickým zhodnocením
stavby, nejde o rozporný závěr. Jednalo se toliko o dílčí závěr, že kabelové svody a stojany jsou
samostatné od technologie elektrárny a nejsou tedy její součástí.
[8] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen zaměstnancem s vysokoškolským právnickým vzděláním, které
je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[10] Kasační stížnost je důvodná.
[11] Stěžovatelovy námitky lze vztáhnout pod důvody kasační stížnosti podle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky. Takovou otázkou
je v posuzované věci to, zda lze nosné konstrukce a kabeláž fotovoltaické elektrárny započíst
do celkových nákladů vynaložených na pořízení fotovoltaické elektrárny a tyto odepsat postupem
podle §30b zákona o daních z příjmu, nebo se jedná o technické zhodnocení budovy ve smyslu
§33 téhož zákona, resp. technické zhodnocení pronajatého majetku dle §28 odst. 3 téhož
zákona.
[12] Podle §26 zákona o daních z příjmu se odpisy „stanoví pro účely tohoto zákona podle
§30, 30a, 30b, §31 nebo §32 z hmotného majetku, s výjimkou uvedenou v §27“ (odst. 1). Přičemž
„hmotným majetkem se pro účely tohoto zákona rozumí samostatné hmotné movité věci, popřípadě soubory
hmotných movitých věcí se samostatným technicko-ekonomickým určením, jejichž vstupní cena (§29) je vyšší než
40 000 Kč a mají provozně-technické funkce delší než jeden rok“ [odst. 2 písm. a)].
[13] Podle §30b odst. 1 zákona o daních z příjmu (ve znění zákona č. 346/2010 Sb.)
nadepsaného „Odpisy hmotného majetku využívaného k výrobě elektřiny ze slunečního záření“ se „ hmotný
majetek označený ve Standardní klasifikaci produkce kódem skupiny 31.10, 31.20 nebo 32.10 využívaný
k výrobě elektřiny ze zařízení pro výrobu elektřiny ze slunečního záření se odpisuje rovnoměrně bez přerušení
po dobu 240 měsíců do 100 % vstupní ceny nebo zvýšené vstupní ceny“.
[14] Skupiny Standardní klasifikace produkce jsou vymezeny následovně:
- 31.10 - elektromotory, generátory a transformátory a jejich díly;
- 31.20 - elektrická rozvodná, řídící a spínací zařízení a jejich díly;
- 32.10 - elektronky a jiné elektronické součástky a jejich díly (viz např. komentář k §30b
v PELC, Vladimír. Zákon o daních z příjmů. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck,
2015, s. 842.
[15] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval vnitřní rozporností rozhodnutí stěžovatele,
kterou krajský soud shledal v tom, že stěžovatel s odkazem na znění Pokynu D-6 uvedl,
že kabelové svody a stojany pevně spojené s budovou jsou samostatnými movitými věcmi a jsou
tedy technickým zhodnocením stavby, neboť se jedná o jeden funkční celek. V jiném odstavci
však stěžovatel uvedl, že se nosné konstrukce staly nedílnou součástí nosných budov, tj. jejich
technickým zhodnocením.
[16] Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 4. 2013, čj. 6 Ads 17/2013-25,
rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost mj. tehdy, pokud je jeho odůvodnění
vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož skutkového stavu.
S kasací z důvodu nepřezkoumatelnosti je nutno zacházet obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí
pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude správními soudy uchopen
a s konečnou platností vyřešen, což není v zájmu ani účastníků řízení (v případě nositelů
veřejných subjektivních práv je ve hře též jejich základní právo na rozhodnutí věci bez
zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. na projednání
věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod),
a koneckonců ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení před správními soudy, nemluvě
o nákladech, jež jsou se soudním přezkumem spojeny. Proto by ke kasaci rozhodnutí mělo být
přistupováno teprve tehdy, nelze-li jeho nesrozumitelnost jinak než kasací odstranit, tzn., nelze-li
nesrozumitelnost rozsudku odstranit výkladem, s přihlédnutím k obsahu spisu, k úkonům soudu
a účastníků řízení. Ačkoliv byly tyto závěry vysloveny ve vztahu k rušení rozsudků krajských
soudů ze strany Nejvyššího správního soudu, nepochybně platí také pro situaci, kdy
se nepřezkoumatelností zabývá krajský soud ve vztahu k rozhodnutí správního orgánu.
[17] Podle Nejvyššího správního soudu se sice při vytržení z kontextu rozhodnutí mohou zdát
výše uvedené závěry stěžovatele rozpornými, ovšem při jejich zasazení do kontextu celého
rozhodnutí je zřejmé, že nejsou protichůdné a stěžovatel dospěl jednoznačně k závěru,
že stavební část elektrárny je nutné odepisovat jako technické zhodnocení budovy. Ostatně
i krajský soud následně přistoupil bez pochybností k věcnému posuzování závěru stěžovatele, zda
jsou předmětná zařízení technickým zhodnocením budovy a vyjádřil s ním nesouhlas. Závěry
stěžovatele byly nepochybné také pro žalobkyni, která žalobu založila právě na vyslovení
nesouhlasu s tím, že předmětná zařízení jsou technickým zhodnocením budovy. Nejvyšší správní
soud tudíž neshledal, že by odůvodnění stěžovatelova rozhodnutí obsahovalo vady, které
by vedly k rozpornosti takové intenzity, že by bylo nutné jej zrušit pro nepřezkoumatelnost.
[18] Posouzením stěžejní námitky stěžovatele se Nejvyšší správní soud v obdobné věci
v nedávné době zabýval v rozsudku ze dne 21. března 2019, čj. 5 Afs 307/2017-33, v němž
dospěl k závěru, že stavební část fotovoltaické elektrárny (nosné konstrukce - stojany, kabelové
svody, zabezpečení, přípravné práce a výměnu střech) není možné odepsat postupem dle §30b
zákona o daních z příjmu, přičemž v této věci nemá důvod se od závěrů uvedeného rozhodnutí
odchýlit. Lze dodat, že Nejvyšší správní soud tímto rozsudkem zrušil rozsudek Krajského soudu
v Brně, z něhož vychází i krajský soud v nyní napadeném rozsudku. Z povahy uvedených
stavebních částí jsou tyto závěry aplikovatelné i v nyní posuzovaném případě, kdy se jedná rovněž
o odpisování nosných konstrukcí (stojanů na panely), kabelových svodů a souvisejících
stavebních úprav.
[19] Jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 346/2010 Sb., kterou bylo výše uvedené
ustanovení přijato do zákona o daních z příjmu, s ohledem na to, že „více jak tři čtvrtiny nákladů
je nutné vynaložit na technologickou část solárních zařízení a pouze necelou jednu čtvrtinu na stavební část
solárních zařízení s tím, že stavební část těchto zařízení je zpravidla zařazena v odpisové skupině 4 s dobou
odpisování 20 let (v případě staveb na dobu určitou dokonce zpravidla na 30 let), se navrhují uvedené změny jen
pro technologickou část tohoto majetku. Z důvodu jednodušší aplikace návrhu je technologická část, která
je tvořena zejména solárními panely, měniči a rozvaděči, vymezena jejím zařazením do skupin Standardní
klasifikace produkce kódem 31.10, 31.20 nebo 32.10. Změna je navržena s přihlédnutím k tomu,
že u solárních technologií došlo k výraznému snížení pořizovacích cen zejména solárních panelů a ke zvýšení jejich
účinnosti.“
[20] Nejvyšší správní soud se zabýval také tím, zda při posuzování předestřené právní otázky
lze vycházet ze závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2010,
čj. 5 Afs 3/2010-144, jak učinil krajský soud, a dospěl k závěru, že nikoliv. Uvedený rozsudek
se sice obecně zabýval výkladem pojmu „samostatná movitá věc“ pro účely daňových odpisů u věcí
spojených s nemovitou věcí, ale nezabýval se nijak odpisy majetku využívaného k výrobě
elektřiny. Pro tento majetek jsou však zákonem stanovena výše uvedená speciální pravidla.
[21] Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku ze dne 21. března 2019,
čj. 5 Afs 307/2017-33 „znění §30b zákona o daních z příjmů je jednoznačné a nevzbuzuje pochybnosti,
kterého hmotného majetku se režim odpisování dle tohoto ustanovení týká. Nadto je smysl a účel ustanovení
zřetelně vysvětlen v důvodové zprávě (jejíž znění krajský soud v napadeném rozsudku opomenul). Podle citovaného
ustanovení se odpisuje výhradně taxativně vymezený hmotný majetek označený ve Standardní klasifikaci produkce
(SKP) kódem skupin 31.10, 31.20 nebo 32.10. Vzhledem k povaze produkce, která splňuje uvedenou
klasifikaci, do těchto skupin spadají například solární panely, měniče a rozvaděče. Odpisování podle §30b
zákona o daních z příjmů se má zjevně týkat pouze takto vymezené tzv. technologické části FVE (nejedná
se o právní pojem, ale o pomocné jazykové vyjádření toho, jakých zařízení se ustanovení v obecné rovině týká).
Oproti tomu tzv. stavební část FVE do uvedených skupin zařadit nelze a její odpisování zůstalo beze změny
(odpisuje se dle jiných příslušných ustanovení zákona o daních z příjmů).“ Jak Nejvyšší správní soud
poukázal v citovaném rozsudku, výše uvedené závěry jsou ostatně obecně přijímány taktéž
odbornou literaturou.
[22] V daném případě je podstatné, že stojany a kabelové svody byly pevně spojeny
s budovami, na jejichž střeše je FVE umístěna; jedná se tak o technické zhodnocení budov, které
zvyšuje jejich vstupní (zůstatkovou) cenu. Vzhledem k tomu, že vlastník budov jako pronajímatel
udělil v části II. bodu 4 písm. d) nájemní smlouvy ze dne 24. 9. 2010, která je součástí správního
spisu, žalobkyni souhlas s odepisováním technického zhodnocení budov, Nejvyšší správní soud
zcela souhlasí s posouzením stěžovatele, podle něhož kabelové svody, zabezpečení a stojany měly
být odpisovány podle §28 odst. 3 zákona o daních z příjmů (jako technické zhodnocení
pronajatého hmotného majetku).
[23] Za nepřiléhavé považuje Nejvyšší správní soud také tvrzení žalobkyně, z nichž vyšel
v napadeném rozsudku krajský soud a které nemohou zvrátit výše citované závěry, že umístění
fotovoltaické elektrárny na střeše budovy nemá vliv na její funkci a účel. Nejen z faktického
stavu, o kterém není žádných pochyb (tj. že na budovách je umístěna funkční fotovoltaická
elektrárna vyrábějící elektrickou energii, která je dodávána do sítě), ale také z nájemních smluv
plyne, že na střechách budov byla se souhlasem vlastníka umístěna fotovoltaická elektrárna
a v důsledku uvedeného byla na budovách umístěna potřebná zařízení (kabeláž apod.).
O popsané změně budov byl zjevně zpraven také stavební úřad, který k této stavbě vydal dne
11. 10. 2010 kolaudační souhlas. Ačkoliv z obecné judikatury Nejvyššího správního soudu týkající
se daňových odpisů, z níž vycházel krajský soud v napadeném rozsudku, vyplývá, že je třeba
vycházet z původní funkce a účelu, za jakým byla „nosná“ budova zkolaudována, pro účely
daňových odpisů FVE nelze s ohledem na §30b zákona o daních z příjmů vycházet pouze
a výhradně z původně vydaného kolaudačního rozhodnutí (souhlasu).
[24] Stejně jako již Nejvyšší správní soud učinil ve věci sp. zn. 5 Afs 307/2017, je pak na místě
závěrem poukázat na to, že závěry o odpisování stavebních částí fotovoltaické elektrárny nelze
dovodit z Pokynu D-6, jak to činí stěžovatel. V bodu 1 k §26 je pouze stanoveno,
že technologická zařízení na výrobu elektrické energie jsou samostatnou věcí, i přesto, že jsou
pevně spojena se stavbou. Odpověď ve vztahu ke stavební části fotovoltaické elektrárny
z uvedeného dovodit nelze.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, proto
napadený rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil a vrátil mu věc
k dalšímu řízení. Krajský soud v něm bude vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[26] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne v novém rozhodnutí krajský soud
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 10. dubna 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu