ECLI:CZ:NSS:2019:8.AS.116.2019:42
sp. zn. 8 As 116/2019-42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., v právní
věci žalobkyně: ELTODO, a.s., se sídlem Novodvorská 1010/14, Praha 4, proti žalovanému:
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7,
Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem
Na Pankráci 546/56, Praha, proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 30. 1. 2018,
čj. ÚOHS-R0202/2017/VZ-02965/ 2018/323/EBr, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2019, čj. 29 Af 17/2018-165,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobkyni se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 10. 2017, čj. ÚOHS-S0395/2017/VZ-30854/2017/ 521/JRo,
zastavil řízení ve věci přezkoumání úkonů zadavatele (Ředitelství silnic a dálnic ČR) učiněných při
zadávání veřejné zakázky „Zajištění zimní a běžné údržby vybraných úseků dálnic a silnic I. třídy na období
od 1. 5. 2017 oblast 09 Pardubická“, neboť k návrhu navrhovatele (společníků společnosti Zajištění
zimní a běžné údržby – Pardubický kraj sestávající z žalobkyně a společnosti PROSTOR a.s.)
na zahájení správního řízení o přezkoumání úkonů zadavatele nebyl připojen doklad o doručení
námitek zadavateli. Předseda žalovaného výše specifikovaným rozhodnutím toto rozhodnutí
potvrdil a rozklad žalobkyně zamítl. Krajský soud obě správní rozhodnutí zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
[2] Krajský soud konstatoval, že předmětem sporu mezi žalobkyní a žalovaným byla otázka,
zda žalobkyně v souladu s §114 odst. 3 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen
„zákon o veřejných zakázkách“), předložila žalovanému spolu s návrhem na zahájení řízení
o přezkoumání úkonů zadavatele doklad o doručení námitek zadavateli podaných podle §110
zákona o veřejných zakázkách. Odpověď na tuto otázku byla stěžejní pro posouzení zákonnosti
žalobou napadeného rozhodnutí, které je založeno na závěru, že žalobkyně doklad o doručení
námitek zadavateli k návrhu nepřipojila, a tudíž byla naplněna dikce ustanovení §117a písm. d)
zákona o veřejných zakázkách. Krajský soud dospěl k závěru, podle kterého jako doklad
o doručení námitek v daném případě postačoval doklad o dodání zprávy (námitek) do datové
schránky zadavatele (dodejka) a nebylo třeba dokládat potvrzení o přihlášení oprávněné osoby
(doručenku). Žalobkyně k návrhu na zahájení řízení ve věci přezkoumání úkonů zadavatele
doložila řádný doklad o doručení námitek zadavateli, zákonem požadovanou procesní podmínku
splnila a její návrh tak měl být věcně projednán. Předseda žalovaného, resp. žalovaný proto
postupoval v rozporu se zákonem, pokud zahájené řízení podle §117a písm. d) zákona
o veřejných zakázkách zastavil.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost.
[4] Stěžovatel nejprve shrnul dosavadní průběh správního a soudního řízení a připomněl,
že doručování prostřednictvím datové schránky při zadávání veřejné zakázky výslovně upravil
až zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek. Stěžovatel proto vycházel z judikatury,
podle které má vztah mezi zadavatelem a dodavatelem soukromoprávní charakter.
[5] Stěžovatel nesouhlasí s argumentací krajského soudu odkazem na rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 4. 2013, čj. 1 Afs 2/2013-46, a ze dne 7. 8. 2013,
čj. 1 Afs 57/2013-39, má totiž za to, že v případě doručování stejnopisu návrhu na přezkoumání
úkonů zadavatele zadavateli se jedná o odlišnou situaci než v případě doručování námitek
zadavateli. Námitky mají jinou povahu, a proto se při jejich doručování nemůže jednat o „zjevný
projev veřejnoprávní ingerence státu do vztahů mezi zadavateli a dodavateli“, jak tvrdí krajský soud. Účel
doručení stejnopisu návrhu na přezkoumání úkonů zadavatele zadavateli je též odlišný od účelu
námitek. Smyslem námitek je včas napravit porušení zákona a doklad o doručení námitek
zadavateli potvrzuje skutečnost, že se potenciální navrhovatel snažil o smírčí řízení
v soukromoprávní rovině; smyslem doručení stejnopisu návrhu na přezkoumání úkonů
zadavatele naproti tomu není upravit soukromoprávní vztahy. Okamžik doručení stejnopisu
návrhu na přezkoumání úkonů zadavatele je vykládán ve veřejnoprávním režimu též proto, aby
se zamezilo průtahům na začátku správního řízení; to u námitek nepřipadá v úvahu.
[6] Vztah mezi zadavatelem a dodavatelem v zadávacím řízení je vztahem soukromoprávním.
Stěžovatel proto vycházel z obecné právní úpravy, tj. z §570 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, a z lex specialis, tj. z §18a zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech
a autorizované konverzi dokumentů (dále jen „zákon o elektronických úkonech“). Pokud
by se přijal výklad krajského soudu v napadeném rozsudku, tzn., že na doručování námitek
zadavateli se má aplikovat §18 zákona o elektronických úkonech, který upravuje provádění
úkonů vůči orgánům veřejné moci, vyvstalo by hned několik otázek; např. jak se bude doručovat
v případech, kdy zadavatel nebude orgánem veřejné moci.
[7] Stěžovatel je názoru, že v souzeném případě žalobkyně měla k dispozici doklad
o doručení námitek (doručenku), kterou mohla předložit stěžovateli. Navrhovatel je odpovědný
za jím podaný návrh, a proto měl doložit doklad, který osvědčuje řádné a včasné doručení
námitek zadavateli, jak výslovně požaduje zákon. Zákonodárce výslovně v zákoně zakotvil doklad
o doručení námitek zadavateli, nikoli doklad o dodání námitek zadavateli nebo nějaký jiný doklad
potvrzující, že se zadavatel s námitkami seznámil. Proto stěžovatel v době rozhodování
postupoval podle zákona, nepovažoval-li za doklad o doručení námitek doklad resp. potvrzení
o dodání námitek do datové schránky. V důsledku judikaturního závěru, že rozhodná je fakticita
doručení, změnil stěžovatel svou rozhodovací praxi.
[8] V druhé části kasační stížnosti stěžovatel vyhodnotil judikaturu krajského soudu jako
roztříštěnou a konstatoval, že je potřeba, aby Nejvyšší správní soud vyjasnil, jaká ustanovení
zákona o elektronických úkonech se mají aplikovat.
[9] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[10] Žalobkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnila s napadeným rozsudkem
a kasační stížnost označila za podanou účelově. Stěžovatel nadále tvrdí, že nebyly splněny
podmínky pro projednání návrhu, ač ani on nemůže popřít, že námitky byly doručeny včas; ani
zadavatel toto nezpochybnil a k námitkám se zachoval jako ke včasným a vyřídil je. Při
posuzování okamžiku doručení námitek zasílaných zadavateli prostřednictvím datové schránky
je nutno vycházet z §18 zákona o elektronických úkonech. Pokud by byl okamžik doručení
námitek zadavateli závislý až na jeho přihlášení do datové schránky, mohl by tak zadavatel
záměrně činit až po uplynutí lhůty pro podání námitek, tyto námitky by nebyly nikdy považovány
za včasně doručené. Takový postup by pak vedl k tomu, že zadavatel by ze své vlastní libovůle
zabránil přezkumu svého postupu v zadávacím řízení bez dalšího, což není možné připustit.
Zároveň by mohlo docházet z důvodu nečinnosti zadavatele k nerovnému zacházení s dodavateli.
Stěžovatel jen mechanicky aplikoval právní normu, přičemž zcela rezignoval na smysl příslušného
ustanovení. Je neobhajitelné, aby byl věcný přezkum ze strany stěžovatele vyloučen, i když
disponuje jasnými podklady, z nichž vyplývá, že námitky byly podány řádně a včas.
[11] Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[12] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[13] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[14] V projednávaném případě je sporné, zda doklad z datové schránky žalobkyně prokazuje
doručení námitek zadavateli (osobě zúčastněné na řízení) anebo pouze dodání do datové
schránky (nikoli však doručení). Podle stěžovatele dodejka není doklad o doručení námitek
zadavateli, takovým dokladem je doručenka, která oproti dodejce obsahuje i údaj o přihlášení
oprávněné osoby do datové schránky; uplatní se §18a zákona o elektronických úkonech. Krajský
soud a žalobkyně naopak zastávají názor, že dodejka doručení námitek zadavateli dostatečně
dokládá; uplatní se §18 zákona o elektronických úkonech.
[15] Podle §114 odst. 3 in fine zákona o veřejných zakázkách [s]oučástí návrhu je […] v případě
návrhu zasílaného Úřadu před uzavřením smlouvy na veřejnou zakázku rovněž doklad o doručení námitek
zadavateli.
[16] Podle §117a písm. d) zákona o veřejných zakázkách Úřad zahájené řízení zastaví, jestliže
k návrhu zasílanému Úřadu před uzavřením smlouvy na veřejnou zakázku není připojen doklad o doručení
námitek.
[17] Podle §18 odst. 1 zákona o elektronických úkonech [f]yzická osoba, podnikající fyzická osoba
a právnická osoba může provádět úkon vůči orgánu veřejné moci, má-li zpřístupněnu svou datovou schránku
a umožňuje-li to povaha tohoto úkonu, prostřednictvím datové schránky. Podle usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 7. 2010, čj. 9 Afs 28/2010-79, publ. pod č. 2131/2010 Sb. NSS,
„[p]odání prostřednictvím datové schránky vůči orgánu veřejné moci (§18 zákona č. 300/2008 Sb.,
o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů) je učiněno okamžikem dodání datové zprávy
do schránky orgánu veřejné moci.“ Při doručování do datové schránky orgánu veřejné moci se tedy
dodání rovná doručení.
[18] Podle §18a odst. 1 a 2 zákona o e lektronických úkonech (1) Ministerstvo umožní na žádost
fyzické osoby, podnikající fyzické osoby nebo právnické osoby dodávání dokumentů z datové schránky jiné fyzické
osoby, podnikající fyzické osoby nebo právnické osoby do datové schránky této osoby. (2) Dokument dodaný podle
odstavce 1 je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého
oprávnění přístup k tomuto dokumentu.
[19] Zdejší soud se výkladem citovaných ustanovení již zabýval. Rozsudky ze dne 7. 11. 2018,
čj. 9 As 369/2017-46, a ze dne 18. 7. 2019, čj. 7 As 131/2019-31, zamítl obsahově obdobné
kasační stížnosti nynějšího stěžovatele a potvrdil rozsudky krajského soudu, v nichž krajský soud
dospěl k závěru, že na doručování námitek zadavateli (jímž bylo v tehdy souzených věcech hlavní
město Praha a Ministerstvo pro místní rozvoj) je nutné aplikovat §18 zákona o elektronických
úkonech; jako doklad prokazující doručení námitek ve smyslu §114 odst. 3 zákona o veřejných
zakázkách proto postačí dodejka. Zdejší soud uvedený závěr aproboval a uvedl,
že nezpochybňuje stěžovatelem zdůrazňovaný „soukromoprávní charakter vztahů mezi dodavateli
a zadavatelem, což je princip opakovaně aprobovaný Nejvyšším správním soudem. […] Nejvyšší správní soud
nepopírá, že tyto vztahy jsou podřízeny soukromému právu. Avšak ohledně námitek vůči postupu zadavatele nelze
říci, že by měly beze zbytku soukromoprávní charakter, což ostatně vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního
soudu č. j. 2 Afs 23/2013 – 39. Z tohoto rozhodnutí se podává, že ‚[v]ztah mezi dodavatelem a zadavatelem
má soukromoprávní charakter, byť s výhradou, že určité povinnosti zadavatele vyplývají z práva veřejného a jejich
(ne)splnění se promítá do veřejných subjektivních práv uchazečů.‘ Stěžovatel zde účelově ‚ohýbá‘ existující
judikatorní princip o převažující soukromoprávní povaze vztahů jen proto, aby obstál jeho formalistický
a neoprávněně zužující výklad zákonných ustanovení o doručování do datové schránky zadavatele. […]
Kontraktační proces při zadávání veřejných zakázek je formalizován a regulován donucujícími ustanoveními
zákona. Tím se vymyká obvyklým ryze soukromoprávním vztahům při běžném sjednávání smluv, které jsou
mimo rámec veřejných zakázek, a vnáší do věci veřejnoprávní element. Je také zřejmé, že zde existuje veřejný
zájem na transparentnosti, férovosti a regulérnosti procesu kontraktace v souvislosti s veřejnými zakázkami. Podle
§6 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách zadavatel je povinen při postupu podle tohoto zákona dodržovat
zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace [obdobně i §6 zákona č. 134/2016 Sb.,
o zadávání veřejných zakázek, jenž uvedený zákon nahradil s účinností ode dne 1. 10. 2016 (s výjimkou
některých jeho ustanovení)]. Námitky zadavateli a jejich vypořádání v rozhodnutí zadavatele jsou jakousi
‚předehrou‘ před samotným – ryze veřejnoprávním – přezkoumáním postupu zadavatele ze strany žalovaného
a zadavatel s nimi musí zacházet v souladu s uvedenými principy. Právě v této souvislosti je přiměřené klást
na zadavatele a jeho postup při vypořádávání námitek dodavatelů vyšší nároky (ve srovnání se sjednáváním smluv
plně v režimu soukromého práva). Právě skrze principy uvedené v předchozím odstavci je nutné vnímat
i příslušnou právní úpravu námitek zadavateli a jejich doručení. Nejvyšší správní soud proto souhlasí s názorem
krajského soudu, že okamžik doručení námitek zadavateli prostřednictvím datové schránky bude shodný
s okamžikem dodání do datové schránky zadavatele. Je přiměřené požadovat po zadavateli, aby se při zadávání
veřejné zakázky choval dostatečně bděle a profesionálně při přístupu do datové schránky. Naopak by neměl mít
možnost vlastním konáním či opomenutím určovat okamžik doručení námitek, jenž má vliv na další subjektivní
práva a povinnosti žalobkyně jako navrhovatele.“
[20] Nejvyšší správní soud se při posouzení nyní souzené věci s citovanými závěry rozsudků
sp. zn. 9 As 369/2017 a 7 As 131/2019 ztotožňuje, a tyto proto plně přebírá i pro nyní
posuzovanou věc. Institut námitek není institutem majícím pouze a výhradně soukromoprávní
povahu. Jedná se skutečně (jak s odkazem na rozsudek sp. zn. 9 As 369/2017 v nyní posuzované
věci uvedl krajský soud) o jakýsi předstupeň přezkumného řízení vedeného stěžovatelem (které
beze všech pochybností má povahu veřejnoprávního správního řízení). Z právní úpravy plyne,
že pokud dodavatel námitky nepodá (případně tyto podá opožděně), není následně oprávněn
brojit proti postupu zadavatele u stěžovatele. Námitky jsou tudíž podmínkou sine qua non
následného podání návrhu u stěžovatele. V této souvislosti přitom není rozhodné, zda k podání
návrhu a k zahájení přezkumného správního řízení u stěžovatele skutečně dojde, či nikoliv. Tato
skutečnost nic nemění na tom, že institut námitek je silně navázán na čistě veřejnoprávní
přezkumné řízení před stěžovatelem. Přehlédnout v této souvislosti nelze ani fakt, že práva
a povinnosti zadavatelů a dodavatelů týkající se institutu námitek jsou stanoveny zákonem
o veřejných zakázkách jako veřejnoprávní normou. Stejně tak nelze přehlédnout, že vlastní
postup při podávání námitek a jejich vyřizování nese některé rysy typické pro veřejnoprávní
regulaci (námitky se podávají v zákonem stanovené lhůtě, zadavatel musí v zákonné lhůtě
o těchto rozhodnout písemným rozhodnutím zaslaným dodavateli atp.). Z tohoto hlediska
se povaha doručování námitek skutečně do jisté míry blíží povaze doručování návrhu na přezkum
úkonů zadavatele samotnému zadavateli (viz §114 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách, podle
kterého musí být návrh na přezkoumání úkonů zadavatele v desetidenní lhůtě doručen
i zadavateli). Jakkoli jistě lze souhlasit se stěžovatelem potud, že se nejedná o instituty naprosto
shodné, lze mezi těmito vysledovat shodné rysy [mj. viz i krajským soudem odkazovaná
ustanovení §117a písm. d) a e) zákona o veřejných zakázkách]. Krajskému soudu proto nelze
vytýkat, že v napadeném rozsudku odkázal mj. i na judikaturu týkající se právě otázky doručování
stejnopisu návrhu na přezkoumání úkonů zadavatele zadavateli.
[21] Krajský soud tudíž nepochybil, dospěl-li k závěru, že námitky podané dodavatelem proti
postupu zadavatele nejsou čistě soukromoprávním institutem. Návazně pak krajskému soudu
nelze vytýkat závěr, podle kterého je na doručování námitek v projednávané věci nutno aplikovat
§18 zákona o elektronických úkonech a námitky považovat za doručené již jejich dodáním
do datové schránky zadavatele (k tomu viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 7. 2010, čj. 9 Afs 28/2010-79, publ. pod č. 2131/2010 Sb. NSS). Byl-li by přijat názor
stěžovatele (že pro doručení námitek je nutné přihlášení oprávněné osoby), nastaly by v zásadě
nežádoucí situace: zadavatel by byl schopen (nepřihlášením do své datové schránky) vyloučit
následný veřejnoprávní přezkum jeho jednání; dodavatel by byl nucen podávat námitky ve zcela
nereálných lhůtách, případně by nebyl schopen námitky ve lhůtě podat vůbec. Zákonná úprava
totiž pro podání námitek stanoví lhůty 5, 10, 15 a 30 dnů. Bez relevance k věci pak není ani fakt,
že podle aktuálně účinného znění §211 odst. 6 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných
zakázek, platí, že při komunikaci mezi dodavatelem a zadavatelem uskutečňované
prostřednictvím datové schránky je dokument doručen dodáním do datové schránky adresáta.
[22] Nejvyšší správní soud shrnuje, že ve věci bylo nutno aplikovat §18 zákona
o elektronických úkonech. Dodejka proto byla dokladem o doručení námitek zadavateli
ve smyslu §114 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách. K totožnému závěru dospěl zdejší soud
též v již zde citovaném rozsudku ze dne 18. 7. 2019, čj. 7 As 131/2019-31. Žalobkyně stěžovateli
dodejku spolu s návrhem na přezkoumání úkonů zadavatele předložila, stěžovatel proto neměl
řízení zastavovat pro jím tvrzenou absenci dokladu o doručení.
[23] Krajský soud proto nepochybil, pokud správní rozhodnutí zrušil a věc vrátil stěžovateli
k dalšímu řízení. Nutno přitom dodat, že v posuzované věci bylo zadavatelem Ředitelství silnic
a dálnic ČR (veřejný zadavatel podle §2 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách) a byla posuzována
povaha námitek proti postupu zadavatele; je proto bezpředmětné se zabývat hypotetickými
úvahami konstruovanými stěžovatelem v kasační stížnosti, jak by bylo postupováno v případě
doručování dotovanému zadavateli podle §2 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách či při
doručování jiného podání než námitek. Nejvyšší správní soud přesto dodává, že rozhodnou
je povaha námitek (vymezena v odst. [20] tohoto rozsudku) a doručování do datové schránky
zadavatele, nikoliv kategorie zadavatele.
[24] Závěrem kasační soud uvádí, že ve shodě s krajským soudem nepovažuje judikaturu
týkající se posuzované otázky za nejednotnou. Situace nastalá v nyní souzené věci byla vyřešena
zdejším soudem v rozsudku sp. zn. 9 As 369/2017 a 7 As 131/2019. Stěžovatelem připomínané
rozsudky pak nejsou s těmito rozsudky v rozporu (některé z nich dokonce výše učiněným
závěrům konvenují), příp. je nelze na věc vztáhnout, neboť se týkají jiných otázek.
[25] V rozsudku ze dne 18. 10. 2017, čj. 30 Af 118/2016-63, dospěl krajský soud k totožnému
závěru jako v naříkaném rozsudku. V rozsudku ze dne 12. 9. 2018, čj. 30 Af 86/2016-60,
se krajský soud zabýval doručováním od zadavatele k dodavateli, tedy opačným směrem než
v nyní souzeném případě, a konstatoval, že na tuto situaci „přiléhavěji dopadá režim §17 tohoto
zákona [zákon o elektronických úkonech], tj. režim doručování orgánem veřejné moci“. Závěr,
že k doručení došlo v okamžiku přihlášení do datové schránky, se týkal přihlášení dodavatele
(nikoliv zadavatele), kterým byla společnost s ručením omezeným. V rozsudku ze dne
11. 10. 2018, čj. 62 Af 32/2017-87, krajský soud posuzoval doručování námitek poštovní
přepravou nikoliv do datové schránky zadavatele a konstatoval, že okamžik doručení námitek
dodavatele zadavateli nastává tehdy, „když námitky dodavatele ‚dojdou‘ zadavateli, přitom za okamžik
‚dojití‘ je potřeba považovat okamžik, kdy se námitky dostanou do faktické dispozice zadavatele. Faktická
dispozice odpovídá okamžiku, kdy adresát (tu tedy zadavatel) nabude objektivní možnost seznámit se s obsahem
projevu vůle.“ Krajský soud v uvedených rozsudcích zcela správně rozlišoval, zda bylo doručováno
do datové schránky nebo poštovní přepravou a zda bylo doručováno dodavateli nebo zadavateli.
Nelze mezi popsanými situacemi nerozlišovat a velmi zjednodušeně tvrdit, že doručování
probíhalo mezi soukromoprávními subjekty, a proto je doručeno až v okamžiku, kdy
se do datové schránky přihlásí oprávněná osoba.
[26] V rozsudku ze dne 3. 1. 2013, čj. 62 Af 64/2011-41, krajský soud sice uvedl,
že na doručování stejnopisu návrhu zadavateli (tedy na institut, jehož odlišnosti od námitek
stěžovatel v kasační stížnosti obsáhle namítá) má být aplikován §18a odst. 2 zákona
o elektronických úkonech. Krajský soud nicméně pokračoval a v dalším textu odůvodnění uvedl,
že předmětné ustanovení vyložil odlišně od jazykového výkladu, a sice tak, že podání je doručeno
okamžikem, kdy se prokazatelně dostane do sféry zadavatele – v daném případě tedy
už samotným dodáním do jeho datové schránky. Nutno pak dodat, že tyto závěry byly ke kasační
stížnosti stěžovatele modifikovány rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2013,
čj. 1 Afs 2/2013-46, ve kterém zdejší soud dospěl k závěru, že při doručování stejnopisu návrhu
na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele zadavateli se použijí stejná ustanovení zákona
a výkladová pravidla jako při doručování tohoto návrhu správnímu orgánu, tj. §18 zákona
o elektronických úkonech. Správní rozhodnutí, která krajský soud naříkaným rozsudkem zrušil,
byla vydána 23. 10. 2017 a 30. 1. 2018, tj. několik let po rozsudku Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 1 Afs 2/2013, stěžovatel tak mohl a měl text zákona vykládat v souladu s judikaturními
závěry.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 2 s. ř. s.
[28] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalobkyni v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly, a proto ji soud
náhradu nákladů nepřiznal (vyjádření ke kasační stížnosti zaslala prostřednictvím datové schránky
sama žalobkyně, nebyl tedy důvod přiznávat ji za tento úkon náhradu nákladů řízení). Osoba
zúčastněná na řízení nemá podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení, neboť
jí žádné povinnosti uloženy nebyly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 5. prosince 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu