ECLI:CZ:NSS:2019:8.AS.153.2019:39
sp. zn. 8 As 153/2019-39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci
navrhovatele: Z. R., zastoupený JUDr. Jarmilou Cindrovou, advokátkou se sídlem Mistra
Jaroslava Kociana 38, Ústí nad Orlicí, o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení
zástupce pro podání návrhu na zahájení řízení, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky vPardubicích ze dne 2. 5. 2019, čj. Na 1052/2019-
29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Navrhovatel n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni JUDr. Jarmile Cindrové, advokátce se sídlem Mistra Jaroslava
Kociana 38, Ústí nad Orlicí, se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 4 114 Kč, která je splatná do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Navrhovatel podal žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro
podání žaloby, kterou se chtěl následně domáhat ochrany před nečinností správního orgánu.
Ta má spočívat v nedokončení stavby přeložky silnice I/14 Ústí nad Orlicí – Libchavy a dalších
souvisejících staveb. V důsledku nedostatků stavby (nedodržení oslunění domu navrhovatele
a nedokončení protipovodňových opatření) totiž navrhovateli vzniká škoda.
[2] Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „krajský soud“) v záhlaví
označeným usnesením žádosti zamítl. V odůvodnění uvedl, že ve věci stavby přeložky silnice
I/14 byla mezi lety 1982-1988 vydána řada individuálních správních aktů (od územního rozhodnutí
přes několik stavebních povolení až po kolaudační rozhodnutí), jimiž bylo potvrzeno, že stavba
byla provedena podle dokumentace ověřené stavebním úřadem a byly dodrženy podmínky
stanovené v územním rozhodnutí a stavebním povolení a že skutečné provedení stavby nebo její
užívání nebude ohrožovat veřejné zájmy. Všechna uvedená rozhodnutí nabyla právní moci a jsou
právně závazná. Lhůty pro uplatnění opravných a dozorčích prostředků a správních žalob již
uplynuly. Vzdor tomu se navrhovatel obracel se svými návrhy a podněty na různé správní orgány,
soudy a Veřejného ochránce práv. Navrhovatel se nyní dovolává nečinnosti správních orgánů,
ačkoli mu správní soudy v minulosti vysvětlily, že ve sféře veřejné správy lze jím sledovaného cíle
dosáhnout jedině prostřednictvím podnětu k nařízení nezbytných úprav. Příslušným podnětem
však není zahájeno správní řízení a na nařízení úprav není právní nárok. Ochrany před nečinností
se však lze domáhat pouze tehdy, pokud hmotné právo zakládá subjektivní nárok na vydání
rozhodnutí ve věci samé. O takovou situaci se v posuzované věci nejedná a krajský soud proto
návrh zamítl z důvodu zjevné neúspěšnosti ve smyslu §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Proti tomuto usnesení podal navrhovatel (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. V jejím
doplnění prostřednictvím Nejvyšším správním soudem ustanovené zástupkyně uvedl,
že osvobození od soudních poplatků je v jeho případě zcela důvodné. Vyplnil Potvrzení
o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, z něhož je patrno, že je mu 90 let, pobírá
starobní a vdovecký důchod s příspěvkem na mobilitu, specifikoval vybavení domácnosti i své
úspory, přičemž jeho životní náklady jsou přibližné stejné jako příjmy. Trpí nedostatkem
finančních prostředků a jeho zdravotní stav není dobrý (léčí se s nemocí srdce, pohybuje
se za pomocí dvou holí a trpí nezvratným onemocněním očí). Stěžovatel jako osoba splňující
podmínku osvobození od soudních poplatků rovněž plní i další podmínku, tedy nezbytnost
ustanovení zástupce k ochraně jeho práv. Pro svůj vysoký věk a zdravotní stav se neorientuje
v právních záležitostech a zjevně není schopen hájit odpovídajícím způsobem svá práva.
[4] Podle stěžovatele krajský soud porušil §80 odst. 1 a §80 odst. 3 písm. a) zákona
č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), dle kterých
je soudce povinen vykonávat svědomitě svou funkci a při výkonu funkce se zdržet všeho,
co by mohlo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování a je povinen
poskytnout účastníku řízení plnou možnost k uplatnění práv. Jelikož takto krajský soud
nepostupoval, došlo k nesprávnému posouzení právní otázky a tím i k porušení čl. 36 odst. 1 a 2
Listiny základních práv a svobod.
[5] Krajský soud stěžovateli nevyhověl z důvodu zjevné neúspěšnosti případné žaloby,
k jejímuž podání chtěl stěžovatel ustanovit zástupce. Vůbec se ale nezabýval předpoklady pro
osvobození od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s. Krajským soudem tak vůbec nešetřil
a neprověřil, zda stěžovatel má dostatečné prostředky. V návaznosti na to následně dospěl
k nesprávnému závěru, že stěžovatel není osobou splňující podmínky pro osvobození
od soudních poplatků a nemůže mu být ustanoven zástupce.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a dospěl
k závěru, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, přičemž stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[7] Stěžovatel uplatnil důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a vznesl
kasační námitku, která se týká posouzení závěrů krajského soudu o důvodnosti neosvobození
od soudních poplatků v řízení před krajským soudem a neustanovení zástupce pro podání žaloby.
[8] Podle konstantní judikatury je kasační bod způsobilý projednání v té míře obecnosti,
ve které byl formulován. Řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Nejvyšší
správní soud je tedy, vyjma případů taxativně uvedených, uplatněnými důvody kasační stížnosti
vázán. Proto obsah a kvalita kasační stížnosti v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí
soudu. Je-li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné
činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet
argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale
přebíral by roli advokáta. Jinými slovy, pokud stěžovatel uplatní obecnou námitku, může
se jí ve stejném rozsahu zabývat i soud. K tomu srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 9. 2017, čj. 7 As 208/2017-20, ze dne 15. 2. 2012, čj. 1 Afs 57/2011-95, ze dne
22. 4. 2014, čj. 2 Ads 21/2014-20, ze dne 27. 10. 2010, čj. 8 As 22/2009-99, ze dne 18. 6. 2008,
čj. 7 Afs 39/2007-46, ze dne 17. 12. 2008, čj. 7 As 17/2008-60, a rozsudek rozšířeného senátu
ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008-78 a ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58,
č. 835/2006 Sb. NSS, jakož i rozhodnutí Ústavního soudu, např. sp. zn. II. ÚS 460/15,
sp. zn. II. ÚS 460/15 atp.). Nejvyšší správní soud se proto mohl zabývat kasačními námitkami
pouze v nastíněné rovině a neshledal je důvodné.
[9] Stěžejní námitkou kasační stížnosti je, že stěžovatel splňuje podmínky pro ustanovení
zástupce, jelikož nemá dostatek finančních prostředků, trpí různými zdravotními postiženími
a z důvodu svého vysokého věku a nedostatku právního povědomí není schopen hájit svá práva.
Podle stěžovatele se těmito okolnostmi krajský soud chybně vůbec nezabýval a jeho žádost
o osvobození od soudních poplatků a návrh na ustanovení zástupce zamítl z důvodu zjevné
neúspěšnosti.
[10] Dle §35 odst. 10 ve spojení s §36 odst. 3 s. ř. s. lze účastníku řízení ustanovit zástupce
za současného splnění čtyř předpokladů: 1) je podán návrh na ustanovení zástupce, 2) podaný
návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný, 3) navrhovatel doložil nedostatek prostředků
pro vedení řízení a 4) ustanovení zástupce je nezbytně třeba k ochraně navrhovatelových práv
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2015, čj. 1 As 197/2015-19).
[11] Krajský soud postupoval v souladu s tímto „algoritmem“ a nejprve se zabýval otázkou,
zda by případná žaloba nebyla zjevně neúspěšná ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s. (k významu tohoto
pojmu viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2007,
čj. 7 Afs 102/2007-72, či ze dne 29. 6. 2011, čj. 1 As 51/2011-135). Ostatně krajský soud
to výslovně uvedl v odst. 11 odůvodnění svého rozhodnutí. Jelikož dospěl ke kladnému závěru,
nezabýval se již dalšími kroky (3. a 4.), neboť již závěr o zjevné neúspěšnosti případné žaloby
postačoval k zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků a návrhu na ustanovení
zástupce. Kasační námitka, že se krajský soud i za této situace měl zabývat osobními poměry
stěžovatele, tak není důvodná. Posouzení otázky zjevně neúspěšnosti, která tvoří podstatu
napadeného usnesení, stěžovatel nijak nezpochybnil a v podstatě svými námitkami ani neučinil
předmětem přezkumu v řízení o kasační stížnosti, tudíž ani Nejvyšší správní soud není na tomto
místě v souladu s dispoziční zásadou oprávněn se jí blíže zabývat.
[12] Pokud jde o zcela obecné odkazy na porušení práva na spravedlivý proces zaručeného
Listinou základních práv a svobod, potažmo jeho konkretizace obsažené ve výše citovaných
ustanoveních zákona o soudech a soudcích upravujících povinnosti soudců, stěžovatel netvrdí,
jak konkrétně měla být tato ustanovení porušena (např. v čem konkrétně spočívalo stěžovatelem
tvrzené ohrožení nestrannosti, nezávislosti či nespravedlivosti rozhodování ze strany krajského
soudu). Nároky na projednatelnost žalobních bodů se rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu zabýval např. v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS.
Podle něj má-li být žaloba projednatelná, je třeba, aby žalobce v žalobě uvedl konkrétní skutková
tvrzení a právní argumentaci, tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované.
Žalobce musí uvést, jaké aspekty dějů či okolností uvedené v rámci skutkových tvrzení považuje
za základ jím tvrzené nezákonnosti. Uvedené závěry jsou plně přenositelné i pro posouzení
formulace stížních bodů obsažených v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud dospěl ve světle
výše uvedeného, že stěžovatelem použité zcela obecné formulace sestávající toliko z citace
zákona a Listiny základních práv a svobod nelze považovat za řádně formulovaný stížní bod,
a proto se touto námitkou nemohl zabývat.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná; ze shora
uvedených důvodů proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[14] Nejvyšší správní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[15] V řízení před Nejvyšším správním soudem byla stěžovateli ustanovena zástupkyně
JUDr. Jarmila Cindrová, advokátka. Hotové výdaje a odměnu za zastupování platí v takovém
případě stát (§35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.). Jak plyne ze spisu (ustanovená zástupkyně
ani přes poučení soudu svou odměnu nevyčíslila), odměna ustanovené zástupkyni náleží
za poskytnutí jednoho úkonu právní služby dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), spočívající v doplnění
kasační stížnosti [písemné podání ve věci samé dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], při
sazbě 3 100 Kč za úkon právní služby [dle §7 bodu 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu]. Odměna ustanoveného zástupce tak činí 3 100 Kč. Pokud jde o náhradu
hotových výdajů ustanovené zástupkyně, ta je stanovena paušálně v §13 odst. 3 advokátního
tarifu, a to ve výši 300 Kč za každý jeden úkon právní služby. Na náhradě hotových výdajů proto
ustanovené zástupkyni náleží částka 300 Kč. Nejvyšší správní soud z evidence ekonomických
subjektů ARES zjistil, že zástupkyně je plátkyní DPH, odměna je dále zvýšena o částku
odpovídající této dani ve výši 21 % podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
Celkem tedy ve výroku IV. tohoto rozsudku přiznal Nejvyšší správní soud ustanovené zástupkyni
na odměně za zastupování stěžovatele a na náhradě hotových výdajů částku 4 114 Kč. Tato
částka bude vyplacena do 30 dnů od právní moci rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 14. srpna 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu