ECLI:CZ:NSS:2019:8.AS.235.2018:29
sp. zn. 8 As 235/2018-29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce:
Bc. L. K., zast. Mgr. Tomášem Krásným, advokátem se sídlem Čs. Legií 1719/5, Ostrava, proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2018, čj. MSK 40051/2018, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2018, čj. 19 A 13/2018-21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Magistrát města Ostravy (dále „magistrát“) uložil žalobci rozhodnutím ze dne 20. 9. 2017,
čj. SMO/368232/17/DSČ/Las, pokutu ve výši 1 500 Kč za to, že nezajistil jako provozovatel
osobního vozidla, aby při jeho použití na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti
řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť dne 8. 8. 2016 v době nejméně
od 13:40 hod. do 13:50 hod. v Moravské Ostravě na nám. Msgre Šrámka nezjištěný řidič
nerespektoval svislé dopravní značení IP 12 – „Vyhrazené parkoviště“ s dodatkovou tabulkou
E 13 – „Stání pro držitele parkovací karty R, A Po – Pá 7 – 20 hodin, So 8 – 15 hodin“ a s vozidlem
žalobce užíval parkoviště, aniž by měl vystavenou platnou parkovací kartu R, A. Toto jednání
vykazuje znaky přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), ve spojení s §4 písm. c)
a §27 odst. 1 písm. o) téhož zákona a §9 přílohy 6 vyhlášky č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí
pravidla provozu na pozemních komunikacích. Žalobce tím jako provozovatel vozidla porušil
§10 odst. 3 zákona o silničním provozu a dopustil se správního deliktu provozovatele vozidla dle
§125f odst. 1 téhož zákona. Žalobce sice jako řidiče a pachatele přestupku označil J. S.,
narozeného roku X, bytem v M., avšak magistrátu se danou osobu nepodařilo dohledat. Žalovaný
v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí magistrátu potvrdil.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu. Namítl, že výzvě magistrátu vyhověl
a označil pachatele přestupku. Žalovaný nesprávně vyhodnotil, kam až sahá míra objektivní
odpovědnosti a žalobce nemůže odpovídat za to, jak dále s věcí žalovaný naloží a nakolik účinně
se bude snažit řidiče plně ztotožnit a prokázat mu vinu. V dané věci správní orgány označenou
osobu ani nepozvaly k podání vysvětlení. Krajský soud v Ostravě (dále „krajský soud“) shora
označeným rozsudkem žalobu zamítl. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 10. 2015, čj. 8 As 110/2015-46, uvedl, že by bylo proti smyslu úpravy správního
deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směrující k určení
totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče
provozovatelem zjevně nevede k nalezení a usvědčení pachatele. Budou-li však mít správní
orgány reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. Pokud se na základě informací
poskytnutých provozovatelem nepodaří označenou osobu dohledat, je podmínka učinění
nezbytných kroků naplněna. Poté, co žalobce sdělil údaje o řidiči, byl vyzván, aby je doplnil
o další údaje k identifikaci osoby, ale tyto nesdělil. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 8. 2016, čj. 7 As 135/2016-17, po provozovateli vozidla lze legitimně požadovat, aby
již od počátku nesl odpovědnost za správnost a aktuálnost údajů, které o řidiči poskytuje. Pokud
provozovatel nejedná s přiměřenou obezřetností a zapůjčí vozidlo osobě, o níž nemá aktuální
kontaktní informace, nelze důsledky přenášet na správní orgány a požadovat po nich, aby
za účelem jejich zjištění činily rozsáhlá pátrání. Krajský soud uzavřel, že magistrát vyvinul
dostatečnou snahu zjistit totožnost řidiče. Žalobcem sdělené údaje jsou naprosto nedostatečné.
Údaji o totožnosti se rozumí jméno, příjmení, datum narození a adresa trvalého pobytu. Bez
těchto údajů není řidič dostatečně identifikován.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační
stížnost. Připustil, že sice nebyl schopen sdělit o totožnosti řidiče perfektní informace, nicméně
magistrát měl dostatek prostoru a nástrojů, jak totožnost precizovat a ověřit. Neučinil však
ničeho. Stěžovatel se po obdržení výzvy od magistrátu snažil J. S. na poslední jemu známé adrese
(N. X, M.) kontaktovat, ten se však z ní již odstěhoval. Proto stěžovatel tuto adresu magistrátu
ani nesděloval. Magistrátu nic nebránilo, aby si v evidenci obyvatel vylustroval osoby s uvedeným
jménem a vyzval je k podání vysvětlení a pokud by taková osoba byla jen jedna, tak vůči ní zahájil
řízení. Magistrát však byl nečinný a pouze čekal na uběhnutí lhůty k odložení věci, aby se mohl
obrátit na stěžovatele. Smyslem a účelem právní úpravy ale není, aby provozovatel nesl
odpovědnost za to, že správní orgán řádně nekoná a není schopen přestupkové jednání objasnit
za využití všech pravomocí a kompetencí, které má. Sdělené informace byly dostatečné k pokusu
o ztotožnění řidiče. Pokud provozovatel přesné údaje o řidiči sdělí, ale správnímu orgánu se
nepodaří mu vinu prokázat, nemůže být vyvozována odpovědnost vůči provozovateli, neboť by
tím byla narušena koncepce právního státu dle čl. 1 Ústavy. Stěžovatel totiž nemůže nést
odpovědnost za něco, co nemůže ovlivnit, jelikož nemůže nařídit správnímu orgánu, co má dělat.
Za situace, kdy stěžovatel na výzvu správního orgánu řádně reagoval a sdělil, co ví, a správní
orgán ohledně zjištění přestupce nijak nekonal, nelze po stěžovateli spravedlivě uplatňovat
odpovědnost provozovatele vozidla.
[4] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a dopěl
k závěru, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, přičemž stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Stěžovatel uplatnil důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a vznesl
kasační námitku, podle níž magistrátu sdělil údaje postačující k identifikaci řidiče vozidla (jméno,
rok narození a městskou část, v niž řidič žije), avšak magistrát neučinil nezbytné kroky k jeho
zjištění dle §125f odst. 4 zákona o silničním provozu. V důsledku toho magistrát nesprávně
vyvozoval odpovědnost vůči stěžovateli jako provozovateli vozidla.
[8] Relevantní právní úpravu v dané věci představuje předně §10 odst. 3 zákona o silničním
provozu, podle něhož „provozovatel vozidla zajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly
dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem“.
[9] Podle §125f odst. 1 téhož zákona se provozovatel vozidla se dopustí přestupku
(správního deliktu ve znění účinném v době zahájení řízení) tím, že v rozporu s §10 nezajistí,
aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla
provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.
[10] Skutková podstata dle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu činí provozovatele vozidla
odpovědným za správní delikt; tato odpovědnost je konstruována jako objektivní, přičemž cílem dané
úpravy – vložené do zákona o silničním provozu novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb.,
s účinností od 19. 1. 2013 – je to, aby nedodržování povinností řidiče a pravidel provozu
na pozemních komunikacích nezůstávalo nepotrestáno a aby za takové jednání v případě nezjištění
pachatele odpovídal právě provozovatel vozidla (v podrobnostech viz zápis z hlasování v Poslanecké
sněmovně o návrhu novely zákona o silničním provozu vráceném Senátem ze dne
6. 9. 2011, dostupný na http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/021schuz/s021045.htm). Takto
konstruovaná objektivní odpovědnost provozovatele vozidla za porušení povinností řidiče prošla
i testem ústavnosti, neboť Ústavní soud zamítl návrh na zrušení §10 odst. 3 zákona o silničním
provozu a na vyslovení protiústavnosti §125f odst. 1 téhož zákona (ve znění účinném
do 30. 6. 2017); blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16,
č. 116/2018 Sb. Současně byla objektivní odpovědnost provozovatele vozidla opakovaně
předmětem rozhodování Nejvyššího správního soudu, který např. v rozsudku ze dne
11. 12. 2014, čj. 3 As 7/2014-21, potvrdil, že „je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil
objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání
protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“
[11] Je to tedy provozovatel vozidla (zde stěžovatel), vůči němuž je uplatňována odpovědnost
za porušení povinností řidiče, nicméně stále jde o odpovědnost subsidiární, podpůrnou (shodně
srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, čj. 1 As 131/2014-45).
Na prvním místě stojí odpovědnost za přestupek, kterou nese řidič, nikoli provozovatel vozidla.
Proto také zákon výslovně počítá s možností provozovatele vozidla sdělit údaje o totožnosti
řidiče vozidla v době spáchání přestupku (§125h odst. 6 zákona o silničním provozu). O této
možnosti musí být provozovatel vozidla poučen, což se v nyní projednávané věci stalo.
[12] Jak vyplývá z předloženého správního spisu, magistrát zaslal stěžovateli písemnou výzvu,
aby uhradil částku 500 Kč anebo sdělil totožnost řidiče, který vozidlo řídil v době spáchání
přestupku. Konkrétně stěžovatele vyzval, aby sdělil jméno, příjmení, datum narození a trvalé
bydliště řidiče. Vyjádřením ze dne 30. 9. 2016 stěžovatel sdělil, že vozidlo měl zapůjčeno J. S., nar.
X, bydliště M. a bližší informace bohužel nezná. Následně byl stěžovatel magistrátem vyzván, aby
své vyjádření doplnil o údaj o datu narození a adrese trvalého bydliště. Na druhou výzvu
stěžovatel odpověděl, že bližší údaje o řidiči nezná a úředník magistrátu si je má zjistit z registru
obyvatel.
[13] Jak vyplývá z úředního záznamu ze dne 10. 10. 2016, pověřená úřední osoba nemohla
provést lustraci označené osoby, jelikož centrální registr obyvatel požaduje vyplnění údaje o datu
narození nebo rodném čísle, kterými správní orgán nedisponuje. Další pokus o lustraci označené
osoby byl podle úředního záznamu učiněn dne 21. 11. 2016. V případě centrálního registru
obyvatel ji opět nebylo možno provést z důvodu absence uvedených údajů a v případě registru
obyvatel města Ostravy pověřená úřední osoba zjistila, že v něm není evidována žádná osoba
jménem J. S. Na základě sdělených údajů tudíž nebylo možné označenou osobu ztotožnit a
magistrát vydal usnesení o odložení věci.
[14] Podle názoru Nejvyššího správního soud správní orgány splnily podmínky pro projednání
správního deliktu provozovatele vozidla stanovené v §125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním
provozu, podle něhož „obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná,
pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a nezahájil řízení o přestupku a věc odložil,
protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě.“
[15] Z uvedených skutkových okolností případu stěžovatele je zřejmé a mezi účastníky
nesporné, že magistrát „nezahájil řízení o přestupku a věc odložil“. Současně také „učinil nezbytné kroky
ke zjištění pachatele přestupku“, pokud na základě sdělených údajů učinil uvedené kroky směřující
k bližšímu ztotožnění označené osoby. Za dané situace zde nebyl dán žádný důvod činit další
rozsáhlé šetření. Nelze proto ani souhlasit se stěžovatelem, že magistrát byl nečinný a čekal pouze
na uplynutí doby, aby mohl uplatňovat odpovědnost subsidiárně po provozovateli vozidla.
Ostatně byl to sám stěžovatel, kdo uvedl J. S. jako osobu řidiče a bylo nepochybně v jeho zájmu,
aby bylo možné uvedeného řidiče ztotožnit a kontaktovat. Pokud to nebylo na základě
poskytnutých údajů objektivně možné, nelze to primárně přičítat pasivitě magistrátu. Navíc nelze
přehlédnout, že adresu, kterou v souvislosti se zmiňovanou osobou uvedl v kasační stížnosti jako
jemu poslední známou, magistrátu ani na výslovnou výzvu nesdělil. Neuvedl ji ani v žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ani v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí magistrátu.
[16] Jak vyplývá z výše uvedeného, údajem potřebným pro účely obvyklé lustrace v centrálním
registru obyvatel je datum narození, resp. pro účely doručení písemnosti adresa bydliště. Ani
jeden z těchto údajů stěžovatel nesdělil, byť k tomu byl vyzván. Jistě nelze vyloučit, že za určitých
okolností může ke ztotožnění osoby stačit uvedení údajů v omezenějším rozsahu, v projednávané
věci však nic nenasvědčuje tomu, že by ztotožnění bylo na základě stěžovatelem sdělených údajů
možné. Nejvyšší správní soud proto v souladu se svou již existující judikaturou setrvává na tom,
že po správních orgánech nelze vyžadovat činění rozsáhlých kroků ke zjištění pachatele
přestupku, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče
provozovatelem vozidla k výzvě podle §125h odst. 6 téhož zákona zjevně nevede k nalezení
a usvědčení pachatele přestupku. Jak rovněž plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 10. 2015, čj. 8 As 110/2015-46, „pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí
za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání
vysvětlení z důvodu podle §60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek
3 As 7/2014 – 21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.),
je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu §125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán
po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt“. Shora citovaný závěr je přitom
aplikovatelný i v dané věci a zdejší soud neshledal důvod se od něj odchýlit.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Ve světle všech výše uvedených skutečností lze proto uzavřít, že uplatněná kasační
námitka v dané věci není důvodná, neboť prvotní postup magistrátu považuje Nejvyšší správní
soud za dostatečný k tomu, aby mohl následně projednat správní delikt stěžovatele jako
provozovatele vozidla dle §125f odst. 1 ve spojení s §125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním
provozu.
[18] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[19] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá.
Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů jeho
běžné úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 9. ledna 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu