ECLI:CZ:NSS:2019:8.AS.296.2018:41
sp. zn. 8 As 296/2018-41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D. a soudců
JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D. a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: D. H.,
zast. Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2018, čj. MSK 17688/2018, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2018, čj. 19 A 11/2018-20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
[1] Žalobce se u Krajského soudu v Ostravě (dále „krajský soud“) domáhal zrušení v záhlaví
uvedeného rozhodnutí žalovaného. Tím žalovaný zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil usnesení
Magistrátu města Havířova (dále „správní orgán I. stupně“) ze dne 6. 11. 2017,
čj. MMH/10887/2017-19, jímž správní orgán I. stupně zamítl žalobcovu žádost o uznání úkonu
podle §34 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále „správní řád“). Tím mělo být podání
odporu proti příkazu správního orgánu I. stupně ze dne 11. 7. 2017, čj. MMH/1088/2017-4 (dále
„příkaz“) o shledání viny žalobce za přestupek podle §4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích (dále „silniční zákon“), ve spojení s §125c odst. 1
písm. k) téhož zákona (konkrétně za nezaplacení časového poplatku za parkování), a o uložení
povinnosti žalobci zaplatit pokutu ve výši 1 500 Kč podle §125c odst. 5 písm. g) silničního
zákona. Proti výše uvedenému příkazu podala odpor jménem žalobce Asociace pro poskytování
právní ochrany, z. s. (dále „Asociace“), která v té době doposud nebyla zapsaná v rejstříku
spolků. Správní orgán I. stupně proto žalobce vyrozuměl, že předmětné podání nemá právní
účinky odporu včas podaného oprávněnou osobou, neboť jej učinila neexistující osoba. Dále
ho vyrozuměl, že příkaz nabyl právní moci a z důvodu existence pravomocného rozhodnutí nelze
v řízení pokračovat pro překážku věci rozhodnuté. Žalobce následně požádal, aby bylo podání
odporu uznáno v jeho prospěch jakožto učiněné nikoliv v té době neexistující Asociací, ale její
předsedkyní (Š. Š.) jako jinou osobou než zástupcem ve smyslu §34 odst. 4 správního řádu.
[2] Krajský soud žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že v dané věci se nejedná o posouzení
hmotněprávního úkonu, který lze ve smyslu §127 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále
„občanský zákoník“) jménem právnické osoby činit již před jejím vznikem. Naopak se jedná
o otázku procesní způsobilosti, tj. způsobilost samostatně činit v řízení úkony. Krajský soud
uvedl, že otázku procesní způsobilosti zmocněnců je nutno posuzovat shodně jako procesní
způsobilost účastníků řízení. Tu má účastník, a tedy i zmocněnec, v tom rozsahu, v jakém má
způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti. Protože z předložené plné
moci obsažené ve správním spisu vyplývá, že záměrem žalobce bylo nechat se zastupovat
Asociací, a nikoliv její předsedkyní jakožto fyzickou osobou, je zřejmé, že odpor proti příkazu
podala právě Asociace. Správní orgán I. stupně i žalovaný podle krajského soudu postupovaly
správně, pokud na odpor pohlížely jako na podání učiněné neexistujícím subjektem, které
nemohlo vyvolat žádné právní účinky. Proto krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem
žalobu zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že krajský soud věc posoudil po právní stránce nesprávně,
což má za následek nezákonnost napadeného rozsudku [§103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“)]. Odpor proti příkazu správního
orgánu I. stupně podala Š. Š. jako fyzická osoba, ačkoliv byla na podaném odporu označena jako
předsedkyně Asociace. Tato právnická osoba v okamžiku učiněného odporu doposud
neexistovala, proto její předsedkyně nemohla právně jednat jejím jménem, ale pouze svým, a to
na účet stěžovatele.
[4] Rozsudek krajského soudu je vnitřně rozporný, a tudíž nepřezkoumatelný, neboť v něm
soud dospěl k závěru, že neexistující osoba učinila podání vůči správnímu orgánu I. stupně.
Je přitom absurdní, aby neexistující osoba, ať již právnická či fyzická, mohla cokoliv učinit, neboť
to vylučuje již její samotná neexistence. Závěr soudu, že neexistující osoba může podat odpor,
je tedy zjevně nesprávný. Právnická osoba nemůže právně jednat před svým vznikem, neboť před
svým vznikem nemá právní osobnost. Právní osobnost získává až samotným vznikem právnické
osoby. Vzhledem k tomu, že právnické osoby jsou umělý právní konstrukt, tak z hlediska
skutečného světa musí za právnickou osobu vždy jednat člověk, což také občanský zákoník
reflektuje tím, jak chápe jednání za právnickou osobu dle §161 a následujících ustanovení. Jak
plyne i ze samotné dikce příslušných ustanovení občanského zákoníku, jedná se o speciální formu
zastoupení. Rozdíl v jednání před vznikem právnické osoby a v jednání za právnickou osobu
je však takový, že v prvním případě fakticky jedná fyzická osoba, a té se právní jednání i přičítá,
zatímco v druhém případě fakticky jedná fyzická osoba, ale z hlediska práva právní jednání činí
právnická osoba, které se přičítá jednání fyzické osoby. Ustanovení §127 občanského zákoníku
však neznamená, že právnická osoba může jednat před svým vznikem, a tedy i před získáním
právní osobnosti. Právnická osoba může pouze jednání jiných osob na sebe převzít s účinky
ex tunc poté, až vznikne.
[5] Nesprávný je rovněž závěr krajského soudu, podle něhož je v případě procesního práva
situace oproti právu hmotnému odlišná. Subjektem práv a povinností a osobou, která právně
jedná, může být jen taková osoba, která má právní osobnost. Ta v případě právnické osoby
vzniká až zápisem do příslušného rejstříku. Tedy pouze existující osoba může být účastníkem
řízení a pouze existující osoba může být zástupcem jiné existující osoby. Samotná právnická
osoba svéprávnost skutečně vzhledem ke svému charakteru nemá, avšak tuto svéprávnost již mají
fyzické osoby za právnickou osobu jednající, čímž je podmínka svéprávnosti splněna. Existující
právnická osoba tak bude vždy plně svéprávná z hlediska procesních předpisů, neboť její
statutární orgán bude taktéž plně svéprávný.
[6] Krajský soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že úkon učiněný Asociací má být
posouzen jako učiněný Š. Š., neboť z předložené plné moci podle krajského soudu plyne, že
úmyslem žalobce bylo udělit plnou moc Asociaci. S tímto stěžovatel nesouhlasí, protože je
právním laikem, a nemohl tedy vědět, že Asociace jakožto v té době neexistující subjekt nemůže
právně jednat. Poté, co se to dozvěděl, požádal správní orgán I. stupně aby dříve podaný odpor
byl posouzen jako odpor podaný Š. Š. Proto je nerozdílné, co plyne z předložené plné moci,
protože úkony se dle §37 odst. 1 věta druhá správního řádu posuzují dle svého obsahu. Krajský
soud buduje konstrukci, podle níž právní osobnost může občas existovat, občas nikoliv. Ta ale
buď je, anebo není. Proto musela podání odporu učinit Š. Š. jakožto svéprávná fyzická osoba,
anebo jej musela učinit existující právnická osoba, přičemž v obou případech by podání bylo
platné. Podstatné je, že předmětný odpor existuje a někdo ho podal.
[7] Stěžovatel dále namítl, že krajský soud se nijak nevypořádal s §17 odst. 2 a §37 odst. 1
občanského zákoníku, na které stěžovatel v žalobě odkázal. To je vadou rozsudku spočívající
v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Tato zákonná ustanovení směřují k závěru,
že předmětný odpor musí být právním jednáním Š. Š. vzhledem k tomu, že Asociace kvůli
tehdejší neexistenci právně jednat nemohla. Tento závěr podporuje i názor Nejvyššího soudu
vyslovený v rozsudku ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. 28 Cdo 292/2009: „ […] kdo jedná jménem
neexistující obchodní společnosti, je z takového jednání zavázán sám.“ Krajský soud i žalovaný navíc
rezignovali na požadavek §37 odst. 1 správního řádu, aby byla podání posuzována podle jejich
skutečného obsahu. Jen proto, že byla v předmětném odporu za zmocněnkyni označena
v té době neexistující Asociace, nelze tento odpor automaticky považovat za odpor podaný
Asociací. Cílem celého řízení o přestupku by mělo být věc meritorně projednat a rozhodnout,
a ne ji pouze odbýt konstatováním právní neexistence odporu.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí
a na předchozí vyjádření.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud po přezkoumání formálních náležitostí shledal, že kasační stížnost
byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a osobou oprávněnou (§102 s. ř. s.).
[10] Nejvyšší správní soud se dále zabýval přezkumem napadeného rozsudku v rozsahu
uplatněných kasačních důvodů (§109 odst. 4 s. ř. s.) a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele, že výše označený
rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný. Jde o natolik závažnou vadu, že se jí zdejší soud
musí zkoumat z úřední povinnosti, tedy i bez námitky stěžovatele (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.).
[13] Stěžovatel namítá vnitřní rozpornost napadeného rozsudku krajského soudu spočívající
v tom, že podání odporu měl učinit neexistující subjekt, tedy v té době neexistující Asociace.
Stěžovatel však skutečnost i závěry krajského soudu nesprávně interpretuje. Opomíjí totiž rozdíl
mezi faktickým učiněním podání vůči správnímu orgánu a učiněním právně relevantního podání.
Závěry krajského soudu, podle něhož podání učinil neexistující subjekt, tedy právnická osoba
před svým vznikem formálním zápisem do příslušného rejstříku, nemůže znamenat, že správní
orgán I. stupně nemohl obdržet podání, které měla podle označení učinit právě tato neexistující
právnická osoba. Nyní projednávaná situace je obdobná situaci, kdy by podání učinila jako
zmocněnec fyzická osoba s omezenou svéprávností anebo před plným nabytím svéprávnosti.
Ačkoliv by jej správnímu orgánu fakticky doručila a takové podání by skutečně existovalo,
nevyvolávalo by právní účinky a správní orgán by k němu nepřihlížel (srov. rozsudek zdejšího
soudu ze dne 20. 4. 2017, čj. 4 As 23/2017-32). Z toho důvodu ostatně správní řád jakožto i jiné
procesní předpisy obsahují úpravu procesní způsobilosti účastníků, potažmo jejich zástupců.
Za právní jednání nelze považovat jakékoliv jednání učiněné v reálném světě. Rozsudek krajského
soudu tedy není nepřezkoumatelný z důvodu namítané vnitřní rozpornosti, neboť z něj lze seznat
shora vysvětlené rozlišení.
[14] Jako nedůvodnou vyhodnotil zdejší soud i namítanou nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů. Podle stěžovatele se krajský soud opomněl vyjádřit k jeho námitce, v níž odkázal na §17
odst. 2 občanského zákoníku a §37 odst. 1 správního řádu, které směřují k tomu, že správní
orgán I. stupně měl odpor považovat za podání učiněné podepsanou svéprávnou Š. Š., nikoliv
doposud nevzniknuvší Asociací. Nepřezkoumatelnost rozsudku je podle judikatury Nejvyššího
správního soudu dána tehdy, pokud krajský soud opomene přezkoumat jednu ze žalobních
námitek (srov. rozsudek ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS).
Z ustálené judikatury zdejšího soudu zároveň vyplývá, že krajský soud není povinen se s každým
jednotlivým argumentem vypořádat výslovně (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 3. 2015, čj. 9 As 221/2014-43, ze dne 6. 6. 2013, čj. 1 Afs 44/2013-30, ze dne 3. 7. 2013,
čj. 1 As 17/2013-50, nebo ze dne 25. 2. 2015, čj. 6 As 153/2014-108). Jak k tomu uvádí i Ústavní
soud, „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační
systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“
(nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68). S výše uvedenou stěžovatelovou
námitkou se krajský soud vypořádal v bodě 8 napadeného rozsudku, a to tak, že podle něho v
dané věci nejde o posouzení hmotněprávního úkonu, nýbrž o otázku procesní způsobilosti.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel část své námitky opřel o §17 odst. 2 občanského zákoníku
směřující do roviny hmotněprávní, nebylo třeba, aby krajský soud výslovně opakoval, že je v této
věci tato námitka irelevantní. Odkaz na §37 odst. 1 správního řádu se sice v rovině procesní
pohybuje, avšak otázka výkladu tohoto ustanovení týkající se posuzování podání podle jeho
skutečného obsahu je fakticky obsažena i v jiných námitkách, jimiž se krajský soud zabýval.
Nebylo tedy nutné zabývat se opakovaně námitkou, která již byla řešena na jiném místě
odůvodnění napadeného rozsudku. Otázka určení subjektu, který učinil vůči správnímu orgánu I.
stupně podání odporu, představovala samotné meritum sporu a v případě jejího nevyřešení by
skutečně krajský soud nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí založil. K tomu však v
projednávané věci nedošlo, neboť právě touto otázkou se krajský soud ve stěžejní části
napadeného rozsudku zabývá. Nejvyšší správní soud nadto podotýká, že stěžovatelem citované
ustanovení správního řádu primárně dopadá na jiné situace (např. pokud by odpor proti příkazu
správního orgánu I. stupně nebyl označen jako „odpor“, ale jako „odvolání“). V nynějším řízení
se však nejedná o otázku posouzení obsahu podání, ale především určení subjektu, který jej učinil.
Samotný obsah podání sporný není, spornou otázkou je, zdali byl odpor podán neexistující
právnickou osobou jakožto zástupkyní stěžovatele, anebo byl podán svéprávnou fyzickou
osobou, a tedy může být uznán jako úkon učiněný třetí osobou ve stěžovatelův prospěch.
[15] Nejvyšší správní soud tedy následně přistoupil k posouzení kasační námitky spočívající
v tvrzené nezákonnosti rozsudku krajského soudu založené na nesprávném posouzení právní
otázky, konkrétně určení subjektu, který učinil podání označené jako „odpor“. V tomto ohledu
je vhodné nejprve připomenout, že stěžovatel podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně
o zamítnutí jeho žádosti o uznání úkonu podle §34 odst. 4 správního řádu pouze blanketní
odvolání, které ani přes výzvu nijak dále neodůvodnil. Žalovaný se tak v napadeném rozhodnutí,
jímž stěžovatelovo odvolání zamítl, zabýval v souladu s §37 odst. 2, §82 odst. 1 a §89 odst. 2
správního řádu zákonností prvostupňového rozhodnutí, nikoliv jeho správností. Proto posuzoval
jen soulad prvostupňového rozhodnutí s právními předpisy, a to na základě skutečností
obsažených ve správním spisu. Shledal přitom, že stěžovatel udělil plnou moc ke svému
procesnímu zastoupení v řízení o přestupku před správním orgánem I. stupně Asociaci, tedy
spolku, který nebyl v době zmocnění a po celou dobu vedeného správního řízení zapsán
v příslušném rejstříku, a tedy de iure neexistoval.
[16] Dále je nutno předeslat, že stěžovatel v průběhu správního a následného soudního řízení
výrazně měnil svou argumentaci, což zakládá důvodné pochybnosti o důvěryhodnosti některých
jeho tvrzení a skutečném záměru některých činěných procesních kroků. Odpor proti příkazu
správního orgánu I. stupně nesl označení „Asociace pro poskytování právní ochrany z. s. se sídlem 1. máje
16 Olomouc“ jako zástupkyně stěžovatele. Rovněž podepsaná Š. Š. byla identifikována jako
„předseda Asociace pro poskytování právní ochrany z. s. se sídlem 1. máje 16 Olomouc“. Podle údajů
z elektronické podatelny byl odpor odeslán z e-mailové adresy „apppo@email.cz“ a obsahoval dvě
přílohy označené jako „3 – odpor Asociace.pdf“ a „2 – plná moc Asociace.pdf“. K podání byla přiložena
nepodepsaná plná moc. Originál dokumentů obdržel dále správní orgán I. stupně v obálce, na níž
byl odesílatel opět označen jako „Asociace pro poskytování právní ochrany z. s. se sídlem 1. máje 16
Olomouc 77900“. Š. Š. rovněž správnímu orgánu I. stupně zaslala 28. 8. 2017 přípis, v němž
sdělovala, že Asociace sice byla založena, avšak doposud nebyla zapsána do příslušného rejstříku
(tedy nevznikla), „a proto zmocněnec a obviněný žádá, aby správní orgán situaci posoudil v souladu
s ust. §127 občanského zákoníku, neboť se jedná o jednání před vznikem právnické osoby.“ Jako zástupkyně
stěžovatele byla v záhlaví e-mailu opět označena Asociace, sama Š. Š. byla označena jako
předsedkyně Asociace. V příloze rovněž přiložila stanovy Asociace, které ji měly opravňovat
jednat jménem Asociace, a přiložila nyní již podepsanou plnou moc, v níž stěžovatel zmocnil pro
své zastupování „Asociaci pro poskytování právní ochrany z. s. se sídlem 1. máje 16 Olomouc[,] dále
‚zmocněnec‘“. Až po následném vyrozumění z 15. 9. 2017 a dodatečném vyrozumění z 9. 10. 2017
stěžovatele ze strany správního orgánu I. stupně o zrušení nařízeného ústního jednání pro
existenci pravomocného rozhodnutí zakládajícího překážku vedení řízení podal stěžovatel žádost
o uznání úkonu, který mimo jiné odůvodnil následovně: „Podal jsem dne 11. 8. 2017 odpor proti
příkazu č. j.: MMH/10887/2017-4, který mým jménem učinila Š. Š., nar. X, bytem K., jednající za
nevzniklý spolek Asociace pro poskytování právní ochrany z. s. se sídlem 1. máje 16, 779 00 Olomouc. K tomuto
byla opatřena příslušnou plnou mocí,“ (zvýraznění přidáno, pozn. NSS). Z uvedeného je tedy zřejmé,
že ačkoliv stěžovatel k podání odporu a zastupování ve správním řízení zplnomocnil v té době
neexistující Asociaci (nikoliv její předsedkyni Š. Š.), změnil v důsledku vyrozumění o neúčinnosti
daného úkonu svůj postup vůči správnímu orgánu I. stupně. Po něm následně žádal uznání
podaného odporu jakožto učiněného Š. Š., fyzickou osobou „jednající za nevzniklý spolek Asociace
(…)“. V řízení před krajským soudem a opětovně v kasační stížnosti však poté stěžovatel
opakovaně uvedl, že Asociace odpor nikdy podat nemohla, neboť neexistovala, tudíž jej musela
učinit sama Š. Š. jako třetí osoba. Takové jednání ze strany stěžovatele se jeví být účelovým.
Pokud sám v průběhu správního řízení dával najevo, že jej zastupuje Asociace (byť de iure
neexistující), za níž jednala její předsedkyně Š. Š., nelze shledat nezákonnost postupu správních
orgánů v případě, že nepovažovaly úkon (podání odporu) za učiněný Š. Š. jakožto fyzickou
osobou, která tak měla činit svým jménem a na svůj účet. Námitku, že Š. Š. vůči stěžovateli při
podání odporu vystupovala jako třetí osoba, jejíž úkon má být v jeho prospěch uznán, nikoliv
jako předsedkyně jím zplnomocněné zástupkyně (Asociace), navíc stěžovatel vznesl až v řízení
před správními soudy, byť měl příležitost ji vznést přinejmenším v odvolání proti usnesení o
zamítnutí uznání úkonu podle §34 odst. 4 správního řádu, které nikterak neodůvodnil.
[17] V dané věci je nesporné, že v době podání odporu Asociace neexistovala, a nemohla tedy
činit právní úkony. Z obsahu správního spisu je zároveň na první pohled zřejmé, že odpor podala
Asociace, kterou k tomu stěžovatel měl v úmyslu jasně a bez pochyb zmocnit, a to i přesto,
že v době jeho podání de iure neexistovala. Ačkoliv je na listině podepsaná Š. Š., podání činila
z pozice předsedkyně Asociace, což doložila dodáním stanov této právnické osoby, které
ji k tomu měly opravňovat. Podání rovněž jako odesílatele označovalo Asociaci (viz označení
e-mailové adresy a poštovní adresy na přiložené obálce), stejně tak Asociace, nikoliv Š. Š., byla na
podání dále identifikována svou adresou. Š. Š. rovněž na výzvu správního orgánu I. stupně
výslovně uvedla, že Asociace v době podání odporu již byla založena, avšak nebyla zapsána
v rejstříku spolků, což vede nutně k závěru, že sama předsedkyně této právnické osoby měla
v úmyslu podání odporu učinit nikoliv sama svým jménem, ale v zastoupení Asociace jménem
stěžovatele jako zmocnitele. Stěžovatel ke svému zastupování ve správním řízení Š. Š. nezmocnil.
Ta tedy nemohla jeho jménem odpor vůči správnímu orgánu I. stupně platně podat z pozice
zmocněnkyně (jak ve správním řízení stěžovatel uváděl), neboť nepředložila plnou moc za tím
účelem udělenou, ani taková plná moc nebyla podle §33 odst. 1 správního řádu udělena ústně do
protokolu.
[18] Namítá-li nyní stěžovatel, že Š. Š. odpor nepodala jeho jménem, tedy jako předsedkyně
stěžovatelovy zástupkyně (v rozporu s jeho dřívějším vyjádřením), ale jako třetí osoba, jejíž úkon
má být v jeho prospěch uznán, opomíjí rozdíl ve fakticitě a právní relevanci jednání, jak již bylo
popsáno v bodě 13 tohoto rozsudku. Na základě obsahu správního spisu a výše uvedeného je
zřejmé, že úmyslem jak stěžovatele, tak Š. Š. jako předsedkyně Asociace bylo, aby odpor proti
příkazu podala Asociace v pozici stěžovatelovy zástupkyně. Takto označený a doručený odpor
skutečně podán byl, což zakládá pouze fakticitu podání, tedy jeho uskutečnění v reálném světě.
S ohledem na nedostatek procesní způsobilosti Asociace takové podání učinit k němu však
nebylo možno přihlížet, neboť bylo od počátku neplatné a nemohlo vyvolávat jakékoliv právní
účinky. Správní orgán I. stupně i žalovaný tedy správně posoudili, že na odpor podaný Asociací je
nutno hledět, jako by vůbec nebyl podán. To však nijak neodporuje tomu, že jeho odesílatelem
byla právě zmíněná Asociace, a to prostřednictvím své předsedkyně, která je způsobilá tuto
právnickou osobu na základě stanov zastupovat. Z takového jednání však nemůže být
v procesněprávní rovině zavázána sama (oproti §127 větě druhé občanského zákoníku), neboť
z obsahu podaného odporu nijak neplyne, že by jej činila svým jménem a na svůj účet jako
fyzická osoba odlišná od zástupkyně stěžovatele.
[19] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítá, že jako právní laik „nemohl vědět, že Asociace
jakožto nevzniklý subjekt nemůže právně jednat.“ K tomu je nutno uvést, že odpovědnost za volbu své
zástupkyně ve správním řízení nese on sám (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 9. 2015, čj. 8 As 57/2015-46). V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt neměl ani
správní orgán I. stupně, ani žalovaný povinnost posuzovat subjekt podaného odporu tak, aby
to pro stěžovatele bylo výhodnější. Pokud si tedy stěžovatel za svou zástupkyni zvolil právnickou
osobu nedisponující právní osobností, a tedy i možností v jeho prospěch činit platná právní
jednání, nemůže po správních orgánech požadovat, aby následně za subjekt právně jednající
v jeho prospěch považovaly jinou osobu, která procesní způsobilostí disponuje. Nejvyšší správní
soud k tomuto již dříve uvedl, že „[ú]čel institutu zastoupení spočívá v pomoci účastníkovi řízení v lepším
hájení jeho práv a celkově v zefektivnění řízení“ (rozsudek ze dne 23. 2. 2016, čj. 8 As 6/2016-34,
srov. též např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 4. 5. 2011, čj. 1 As 27/2011-81,
č. 2452/2012 Sb. NSS, anebo ze dne 15. 9. 2015, čj. 8 As 57/2015-46). Obdobně se nelze
ztotožnit ani se stěžovatelovou námitkou, že Š. Š. „v okamžiku podání odporu mylně předpokládala, že
neexistence právní subjektivity Asociace nevadí, když již byla založena, nebo že Asociace v nejbližší době
vznikne, nicméně zjevně nepředpokládala, že by toto mohlo být na újmu žalobci.“ K tomuto lze nad rámec již
řečeného pouze dodat, že je rovněž stěžovatelovou odpovědností, od koho si nechá poskytovat
právní rady; pokud se rozhodne, že mu je má poskytovat předsedkyně právnické osoby zaměřené
dle svého označení na poskytování právní pomoci, která však sama právní vzdělání nutné pro
poskytování právních služeb nezískala, nemůže se v soudním řízení domáhat pochopení pro
údajný omyl předsedkyně jím zmocněné Asociace. V této souvislosti je třeba navíc zdůraznit, že
k poskytování právních služeb, a tedy i právní pomoci [§1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o
advokacii (dále „zákon o advokacii“)], jsou příslušní pouze advokáti (případně též další osoby
uvedené v §2 odst. 1 písm. b) a odst. 2 zákona o advokacii), u nichž je garantována odborná
způsobilost k poskytování právních služeb a kteří mají oproti jiným subjektům kárnou
odpovědnost za řádný výkon profese i zákonnou povinnost pojištění pro případ odpovědnosti za
možnou vzniklou újmu.
[20] Nejvyšší správní soud již dříve v obdobném případu (zastoupení nezletilým ve správním
řízení) judikoval, že „[u]stanovení §34 odst. 4 správního řádu se vztahuje pouze na platné právní úkony,
které za účastníka řízení učinila jiná plně svéprávná osoba než procesní zástupce. Pokud takový úkon učinila
osoba procesně nezpůsobilá, jedná se o úkon od počátku neplatný a nelze jej „vzkřísit“ konvalidací dle §34
odst. 4 správního řádu, […]“ (výše uvedený rozsudek zdejšího soudu, sp. zn. 4 As 23/2017). Tyto
závěry lze aplikovat i na nyní projednávaný případ. Podání označené jako odpor bylo bezpochyby
učiněno procesně nezpůsobilým subjektem (Asociací), tudíž bylo od počátku neplatné. Žádost
stěžovatele o uznání úkonu jako učiněného Š. Š. a jeho následná argumentace v soudním řízení
jen svědčí o stěžovatelově snaze následně napravit vlastní pochybení, tedy zmocnění
neexistujícího subjektu, za které však nese odpovědnost pouze on sám. S ohledem na to, že
učiněné podání označené jako „odpor“ podala nade vši pochybnost Asociace jakožto neexistující
právnická osoba, a takové podání bylo od počátku neplatné, není možno přisvědčit
stěžovatelovým námitkám, že podání učinila Š. Š. jako svéprávná a procesně způsobilá třetí
osoba, jejíž úkon může být ve prospěch stěžovatele uznán. Krajský soud tedy nezatížil v záhlaví
označený rozsudek nezákonností, neboť právní otázku, která byla základem projednávaného
řízení, posoudil správně.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal postup krajského soudu
za rozporný se zákonem, proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[22] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení; žalovanému žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly, proto mu soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 14. srpna 2019
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu