ECLI:CZ:NSS:2019:8.AS.347.2018:35
sp. zn. 8 As 347/2018-35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci
žalobkyně: P. S., zastoupená Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2,
Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí
449/3, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 10. 2016, čj. JMK 157335/2016, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2018, čj. 62 A
238/2016-35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Městský úřad Židlochovice (dále „správní orgán I. stupně“) uložil žalobkyni rozhodnutím
ze dne 25. 8. 2016, čj. OD/62795/2015, pokutu ve výši 2 500 Kč za to, že spáchala dva správní
delikty provozovatele vozidla podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“). Konkrétně jako
provozovatel vozidla v rozporu s §10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistila, aby jejím
vozidlem nebyla porušována pravidla silničního provozu. V jednom případě bylo zjištěno,
že neustanovený řidič dne 8. 8. 2015 v 10:11 hod. v Židlochovicích na ulici Nádražní 733 jel
nedovolenou rychlostí 71 km/h v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h (bod
1. výroku). Ve druhém případě v 10:07 hod. téhož dne jel neustanovený řidič v Židlochovicích
na ul. Žerotínovo nábřeží rovněž nedovolenou rychlostí, tentokrát 59 km/h v místě s nejvyšší
dovolenou rychlostí 50 km/h (bod 2. výroku). Odvolání žalobkyně žalovaný zamítl shora
označeným rozhodnutím a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu. Namítla mj., že bodem 2. výroku
rozhodnutí správního orgánu I. stupně je jí kladen za vinu závažnější správní delikt, než který
spáchala. Správně mělo být jednání kvalifikováno jako přestupek podle §125c odst. 1 písm. f)
bod 4 zákona o silničním provozu a nikoli podle §125 odst. 1 písm. f) bod 3 téhož zákona. Bod
2. výroku je také nepřezkoumatelný z důvodu neurčitého popisu místa skutku, neboť předmětná
ulice je dlouhá 1 km.
[3] Krajský soud v Brně (dále „krajský soud“) shora označeným rozsudkem žalobu zamítl.
V odůvodnění uvedl, že smyslem existence požadavku na co nejpreciznější vymezení skutku
ve výroku rozhodnutí je, aby byl znemožněn opakovaný postih za týž skutek či aby bylo
zamezeno záměně skutku. Ačkoliv bylo místo měření ve druhém bodě výroku vymezeno pouze
názvem ulice a obce, přesný čas měření spolu s dalšími údaji ve výroku skutek jednoznačně
konkretizují. Pokud jde o nesprávnou právní kvalifikaci skutku, uvedl krajský soud, že podle
§125g odst. 3 zákona o silničním provozu (ve znění účinném do 30. 6. 2017) se ve společném
řízení o správních deliktech provozovatele vozidla pro určení výše pokuty použije sazba pokuty
za přestupek nejpřísněji postižitelný. Podle krajského soudu správní orgán I. stupně postupoval
správně, jestliže ve výroku rozhodnutí odkazoval pouze na §125c odst. 1 písm. f) bod 3
zákona o silničním provozu, neboť toto ustanovení se vztahovalo na přísněji postižitelný
přestupek – překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci o více než 20 km/h.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost.
V ní namítla, že krajský soud nesprávně právně posoudil otázku právní kvalifikace skutku
uvedeného v bodě 2. výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Podle stěžovatelky by jistě
bylo v pořádku, pokud by správní orgán I. stupně ve výroku uvedl, že sankci uložil v rozmezí
pokuty za přestupek dle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu, neboť sankce
je vskutku ukládána v sankčním rozmezí stanoveným pro nejpřísněji postižitelný přestupek.
To však nijak nesouvisí s nutností správné právní kvalifikace samotného protiprávního jednání,
které je primárně nutné ve výroku popsat a skutkově kvalifikovat. Zatímco skutek popsaný
v bodě 1. výroku vskutku vykazuje znaky přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona
o silničním provozu, u skutku v bodě 2. tomu tak není.
[5] Podle stěžovatelky koncipoval správní orgán I. stupně výrok svého rozhodnutí obecně
špatně. Měl totiž pro body 1. a 2. samostatně uvést, jaké zákonné ustanovení bylo daným
jednáním porušeno a znaky jakého přestupku takové jednání vykazuje (viz rozsudek krajského
soudu ze dne 15. 9. 2015, čj. 41 A 58/2014-31). Podle stěžovatelky výrok nemůže být koncipován
nejprve jako „pelmel“ popisů protiprávních jednání a následně jako „pelmel“ porušených právních
povinností a „pelmel“ odkazů na skutkové podstaty, aniž by bylo zřejmé, kterým jednáním došlo
k porušení jaké právní povinnosti a znaky jakého přestupku takové porušení vykazovalo. I kdyby
však tento „pelmel“ byl akceptován, nelze podle stěžovatelky akceptovat fakt, že i tento
je nesprávný, neboť není pravdou, že by obě jednání vykazovala znaky přestupku podle §125c
odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu.
[6] Žalovaný ve vyjádření kasační stížnosti navrhl její zamítnutí a uvedl, že ji považuje
za nedůvodnou. V podrobnostech odkázal na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu
I. stupně, svého rozhodnutí, vyjádření k žalobě a rozsudek krajského soudu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a dopěl
k závěru, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, přičemž stěžovatelka je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Stěžovatelka vznesla kasační námitku, která se týká formulace výroku rozhodnutí
správního orgánu I. stupně. Konkrétně toho, zda správní orgán I. stupně v rozhodnutí
přezkoumatelně specifikoval všechna ustanovení vymezující skutkovou podstatu spáchaného
správního deliktu, resp. zda v návaznosti na podanou žalobu tuto skutečnost krajský soud
správně posoudil.
[10] Jak Nejvyšší správní soud zjistil ze správního spisu, správní orgán I. stupně výrok
rozhodnutí formuloval tak, že uvedl, že stěžovatelka jako provozovatelka vozidla porušila §10
odst. 3 zákona o silničním provozu. Následně v bodu 1. výroku popsal, jakým způsobem, kdy,
v jakém místě došlo vozidlem stěžovatelky k překročení nejvyšší dovolené rychlosti, jaká je výše
nejvyšší dovolené rychlosti a jaká rychlost byla naměřena. Se změněnými skutkovými okolnostmi
správní orgán I. stupně stejně koncipoval i popis přestupku v bodě 2. Následně uvedl,
že popsanými skutky došlo k porušení §18 odst. 4 zákona o silničním provozu a ke spáchání
přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 téhož zákona. V daném případě tak podle
správního orgánu I. stupně došlo ke spáchání správního deliktu provozovatele vozidla dle §125f
odst. 1 zákona o silničním provozu.
[11] Podle §68 odst. 2 věty první zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní
řád“) se „ve výrokové části uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle
nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle §27 odst. 1“ (zvýraznění přidal Nejvyšší
správní soud).
[12] Otázkou požadavků na formulaci výroku rozhodnutí o správním deliktu se již v minulosti
zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, který dospěl k závěru, že správní orgán
rozhodující o správním deliktu musí ve výrokové části rozhodnutí uvést všechna ustanovení, byť
obsažená v různých právních předpisech, která tvoří v souhrnu právní normu odpovídající
skutkové podstatě správního deliktu. Neuvedení všech ustanovení sice je vadou, avšak samo
o sobě bez dalšího nezakládá nezákonnost rozhodnutí. Rozšířený senát se přiklonil k závěru,
že nelze postupovat formalisticky a jakoukoliv vadu vymezení právní kvalifikace správního
deliktu ve výrokové části považovat za důvod pro zrušení správního rozhodnutí. Závažnost
takového pochybení je totiž třeba posoudit v každém jednotlivém případě. Při úvahách, zda
je neuvedení určitého ustanovení ve výrokové části odstranitelné interpretací rozhodnutí, bude
významné zejména to, zda jasné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí dovoluje učinit
jednoznačný závěr, jakou normu pachatel vlastně porušil (srov. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, čj. 4 As 165/2016-46). V návaznosti na toto
usnesení následně Nejvyšší správní soud shledal jako dostatečné, pokud bylo ustanovení uvedeno
v odůvodnění rozhodnutí a v odůvodnění příkazu, kterým bylo správní řízení zahájeno
(viz rozsudek ze dne 30. 5. 2019, čj. 9 As 7/2018-58) nebo za situace, kdy správní orgán neuvedl
číslo porušeného ustanovení, ale jen jeho slovní vyjádření (srov. např. rozsudky ze dne
23. 5. 2019, čj. 7 As 158/2018-37 nebo ze dne 13. 2. 2019, čj. 9 As 272/2017-31).
[13] Ve věci řešené výše citovaným usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu správní orgán I. stupně ve výroku uvedl pouze ustanovení, které porušila stěžovatelka jako
provozovatelka vozidla (§10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích)
a skutkovou podstatu správního deliktu, kterou svým jednáním naplnila (§125f odst. 1 zákona
o silničním provozu). Správní orgán I. stupně v dané věci neuvedl ustanovení vymezující
přestupek, kterého se měl dopustit nezjištěný řidič a z rozhodnutí tak nebylo zřejmé, jakého
konkrétního přestupku se dopustil. Nyní posuzovaná věc je však odlišná. Správní orgán sice
v rozhodnutí rovněž uvedl pouze §10 odst. 3 a §125f odst. 1 zákona o silničním provozu, které
vymezují správní delikt provozovatele vozidla, avšak dále uvedl, že vymezenými skutky došlo
k porušení §18 odst. 4 a §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu. Stěžovatel
má sice pravdu, že naposled uvedené ustanovení dopadá pouze na jeden z vymezených skutků,
avšak současně nelze odhlédnout od toho, že u každého ze skutků je uvedeno slovní vyjádření
relevantních ustanovení. V případě prvního skutku správní orgán I. stupně uvedl, že „překročil
nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o 20 km/h
a více, kdy v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h, jel rychlostí 74 km/h, resp. 71 km/h“
a v případě druhého skutku uvedl, že „překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním
předpisem nebo dopravní značkou v obci o méně než 20 km/h, kdy v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost
50 km/h, jel rychlostí 62 km/h, resp. 59 km/h“.
[14] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelem, že správní orgán I. stupně zatížil své
rozhodnutí vadou, neboť ve výroku neuvedl všechna ustanovení, která jsou relevantní pro
vymezení skutkové podstaty správního deliktu. Je proto potřeba v tomto směru korigovat
rozsudek krajského soudu, který uvedené za vadu neoznačil, neboť nelze považovat při
kvalifikaci postihovaných skutků za dostačující uvedení toliko ustanovení nejpřísněji
postižitelného přestupku. Na tom nic nemění ani skutečnost, že právě a pouze sazba vymezená
v tomto ustanovení je relevantní pro stanovení výše sankce. Na druhé straně se Nejvyšší správní
soud neztotožňuje se stěžovatelem v tom, že by tato vada způsobovala nezákonnost rozhodnutí
správního orgánu I. stupně. Správní orgán sice v rámci kvalifikace prvního skutku neuvedl, jaký
konkrétní přestupek tímto jednáním měl být spáchán, avšak ze slovního popisu je bez jakýchkoliv
pochybností evidentní, že se jedná o §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu.
Ten totiž stanovuje, že se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že „při řízení vozidla překročí nejvyšší
dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km.h
-1
nebo mimo obec o méně než 30 km.h
-1
“. Interpretace
rozhodnutí proto (ve světle citovaného usnesení rozšířeného senátu) dovoluje snadno učinit
jednoznačný závěr, jakou normu pachatel přestupku porušil.
[15] Smyslem požadavku na dostatečnou specifikaci deliktu ve výroku rozhodnutí je, aby
sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným a aby bylo postaveno najisto, za jaké
konkrétní jednání je subjekt postižen (srov. např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008,
čj. 2 As 34/2006-73, č. 1546/2008 Sb. NSS). K tomu rozšířený senát v usnesení ze dne
31. 10. 2017, čj. 4 As 165/2016-46, doplnil, že obdobnou logiku je třeba vztáhnout též
na požadavky na právní kvalifikaci protiprávního jednání, tzv. právní větu. Pachatel deliktu musí
nejen vědět, za jaké jednání (ve smyslu popisu relevantního skutku) je trestán, ale též to, jak toto
jednání správní orgán právně kvalifikuje.
[16] Podle Nejvyššího správního soudu je výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně
schopen tomuto požadavku dostát, neboť z něj jasně vyplývá, jaký přestupek byl popsaným
jednáním spáchán. Zrušení tohoto rozhodnutí za těchto okolností by bylo podle Nejvyššího
správního soudu nežádoucím formalismem.
[17] Ze stejných důvodů se Nejvyšší správní soud neztotožnil ani s námitkou, že je rozhodnutí
nepřezkoumatelné kvůli tomu, že správní orgán I. stupně uvedl, že se popsanými skutky
stěžovatelka dopustila pouze přísněji postižitelného přestupku dle §125 odst. 1 písm. f) bod 3
zákona o silničním provozu, ačkoliv toto ustanovení naplnila pouze skutkem jedním. Z vymezení
obou skutku totiž jednoznačně vyplývá, jakých skutků se podle správního orgánu I. stupně
dopustila a že se jedná o porušení jiného pravidla.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[19] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto
nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů
jeho běžné úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. srpna 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu