ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.272.2017:31
sp. zn. 9 As 272/2017-31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: D. K.,
zastoupen Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2016, čj. MSK 71999/2016, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2017, čj. 19 A 3/2017-38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Nový Jičín (dále jen „správní orgán“) ze dne 20. 4. 2016,
čj. OSČ/29389/2016, byl žalobce (dále „stěžovatel“) uznán vinným ze spáchání přestupku podle
§125c odst. 1 písm. f) bod 4 a podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2018
(dále jen „zákon o silničním provozu“). Měl se jej dopustit tím, že jako řidič osobního vozidla
dne 28. 1. 2016 překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec (90 km/h) o nejméně 29 km/h,
neboť po započtení odchylky měření činila rychlost jeho jízdy 119 km/h. Zároveň k jízdě užil
vozidlo, které nemělo platnou pravidelnou technickou prohlídku. Za přestupky mu správní orgán
uložil pokutu ve výši 2 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení. Proti rozhodnutí podal
stěžovatel odvolání, které žalovaný zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu.
[2] Následně podal stěžovatel u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) žalobu
proti rozhodnutí žalovaného. Krajský soud rozsudkem uvedeným v záhlaví žalobu jako
nedůvodnou zamítl. Uvedl, že rozhodnutí správního orgánu netrpí vadou, neboť skutek byl
popsán slovy ve výroku a identifikace porušeného ustanovení právní povinnosti je uvedena
v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu. Námitku zkrácení stěžovatele na jeho právech
shledal nedůvodnou, neboť mu správní orgán umožnil seznámit se s podklady pro rozhodnutí
téměř 1 měsíc před ústním jednáním, byl řádně poučen o všech svých právech, přičemž celou
dobu zůstal pasivní. Dospěl k závěru, že neposkytnutí lhůty „k hlubšímu prozkoumání spisového
materiálu“ nebylo nezákonné a ztotožnil se se závěry správního orgánu. Provedení důkazu
analýzou praxe správního orgánu ohledně poskytování lhůt v obdobných případech považoval
soud za nadbytečné. Ohledně místa měření se zcela ztotožnil se závěry žalovaného, který měl
za prokázané, že bylo provedeno na rovném úseku. Námitku nezákonné manipulace se snímkem
z rychloměru označil za spekulaci, neboť správnost informací nic nezpochybňovalo. Ohledně
námitky týkající se chybějícího výroku rozhodnutí správního orgánu o bodovém postihu odkázal
na judikaturu Nejvyššího správního soudu s tím, že není povinností správních orgánů tuto
informaci ve výroku rozhodnutí uvádět.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[3] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, podle jejího obsahu
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatel namítal, že se krajský soud s jednotlivými námitkami vypořádával pouze
stručně nebo odkazoval na rozhodnutí žalovaného, ačkoliv měl uvést vlastní úvahy. Dále vůbec
nevypořádal žalobní námitky, které se týkaly porušení presumpce neviny, způsobu měření
rychlosti, místa měření a námitku, že nelze presumovat odbornost úředníka v oboru měření
rychlosti. Dále namítal, že výrok rozhodnutí správního orgánu je vadný, neboť neobsahuje odkaz
na konkrétní právní ustanovení, které mělo být porušeno, přičemž krajský soud pouze odkázal
na dřívější rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Shodnou otázku řešil rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu a krajský soud proto měl přerušit řízení do doby jeho rozhodnutí.
Dále krajský soud zcela pominul argument, že se stěžovatel chtěl vyjádřit správnímu orgánu
k provedeným důkazům až po ústním jednání. Správní orgán tak měl vyhovět žádosti o určení
lhůty pro vyjádření, přičemž své rozhodnutí o neposkytnutí lhůty nedostatečně odůvodnil.
Krajský soud měl provést dokazování analýzou rozhodovací praxe správního orgánu. Soud
se dále nedostatečně vyjádřil k námitce chybějícího údaje o bodovém postihu ve výroku
rozhodnutí správního orgánu, neboť pouze odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Závěrem namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť novější právní úprava
zakotvuje nová zákonná kritéria pro výměru pokuty, jakož i možnost uložit pokutu pod spodní
hranici sankční sazby, což považuje za příznivější úpravu. Rozsudek krajského soudu navrhl
zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[7] Soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozhodnutí krajského soudu,
kterou stěžovatel spatřoval v nedostatečném nebo chybějícím vypořádání se s žalobními
námitkami, přičemž krajský soud se pouze odkazoval na závěry, ke kterým dospěl žalovaný.
[8] Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet
i bez námitky, tedy z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí soudu
je možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti.
Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů,
z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu, žalovaného i krajského soudu
jsou přezkoumatelně odůvodněny. Vadu nepřezkoumatelnosti ani jinou vadu řízení soud ve věci
nezjistil.
[9] Stěžovatelově námitce, že krajský soud pochybil, pokud se nedostatečně vypořádal
s některými žalobními námitkami a pouze se ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí
žalovaného, nemůže Nejvyšší správní soud přisvědčit. Z judikatury Nejvyššího správního soudu
vyplývá, že stěžovatelem vytýkaný postup krajského soudu není vadný. Rozsudek správního
soudu netrpí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů jen pro to, že v něm soud
obecně konstatuje, že se ztotožňuje se závěry správních orgánů. „Takový krok sám o sobě ale nelze
zapovědět, neboť je-li rozhodnutí žalovaného důkladné, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní
argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené,
shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům,
není praktické a ani časově úsporné zdlouhavě a týmiž nebo jinými slovy říkat totéž. Naopak je vhodné správné
závěry si přisvojit se souhlasnou poznámkou.“ (rozsudek ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005-130,
č. 1350/2007 Sb. NSS). Tyto podmínky jsou v projednávané věci splněny. Stěžovatel v kasační
stížnosti poukazuje zejména na nedostatečné vypořádání jeho argumentace krajským soudem
týkající se nesprávnosti provedeného měření. Tyto žalobní námitky se shodovaly s námitkami
odvolacími, krajský soud nedospěl k jiným závěrům než žalovaný a rozhodnutí žalovaného
je odůvodněno důkladně. Zejména na straně 4 a 5 je uvedeno jak, kde, kým a čím bylo měřeno,
žalovaný se vypořádal s námitkami stěžovatele týkajícími se možné reflexe radarových paprsků
od kovových ploch za měřeným vozidlem a následně i popsal, jak bylo se snímkem z rychloměru
nakládáno. Námitka stěžovatele tudíž není důvodná.
[10] Stěžovatel dále uvedl, že se krajský soud zcela nevyjádřil k několika žalobním
námitkám. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že správní soudy nemají
povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci účastníka a tu obsáhle vyvracet. Jejich úkolem
je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek ze dne 3. 4. 2014,
čj. 7 As 126/2013-19). Uvedeným kritériím napadený rozsudek vyhověl. Podle stěžovatele chybí
vyjádření krajského soudu k námitce, že došlo k porušení presumpce neviny, protože správní
orgán byl předem přesvědčen o vině stěžovatele, neboť mu neposkytl lhůtu k vyjádření. Krajský
soud se však zabýval námitkou možného krácení práv stěžovatele z důvodu neposkytnutí lhůty.
Ačkoliv výslovně o presumpci neviny nehovoří, postup správního orgánu při neposkytnutí lhůty
shledal zákonným. Stěžovatel navrhoval provedení důkazu analýzou rozhodovací praxe správního
orgánu, což krajský soud posoudil jako nadbytečné. Dále namítal, že měření rychlosti bylo
posuzováno podle šablony vložené do snímku a příslušné metodiky, přičemž takové dokazování
nebylo provedeno a stěžovatel se k tomu nemohl vyjádřit. Touto námitkou se krajský soud také
zabýval, uvedl, že nezákonnou manipulaci se snímkem považuje za čirou spekulaci, v této
souvislosti odkazoval na odůvodnění rozhodnutí žalovaného, se kterým se ztotožnil. V něm bylo
uvedeno, že pomocné linie byly do snímku vloženy při zpracování vstupu o měření programem
Archiv až následně a slouží k názornému vyhodnocení korektnosti provedeného měření.
Stěžovatel dále namítal, že měření rychlosti proběhlo na jiném místě, než ukazují souřadnice
GPS. S tím se krajský soud také zabýval, neboť uvedl, že není pochyb o místě měření, s odkazem
na podrobné odůvodnění žalovaného. Nakonec namítal, že odbornost úředníka ve vztahu
k vyhodnocení správnosti měření rychlosti nelze presumovat a nelze ji považovat za vyšší než
u stěžovatele. Krajský soud k tomu uvedl, že spolehlivost rychloměru byla doložena ověřovacím
listem, z ničeho nevyplývá, že by policisté použili přístroj v rozporu s návodem k obsluze
a ohledně závěrů o správnosti měření se odkázal na rozhodnutí žalovaného, včetně důvodů,
proč nebyly připuštěny stěžovatelem navržené důkazy. Z napadeného rozsudku tedy vyplývá,
že krajský soud se zabýval všemi námitkami stěžovatele a minimálně implicitně žádnou
neopomněl vypořádat.
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že výrok rozhodnutí správního orgánu
je vadný, protože v něm chybí konkrétní ustanovení, které měl svým jednáním porušit. V této
souvislosti odkazoval na řízení vedené před rozšířeným senátem. Rozšířený senát ve věci rozhodl
usnesením ze dne 31. 10. 2017, čj. 4 As 165/2016-46, č. 3656/2018 Sb. NSS, v němž dospěl
k závěru, že správní orgán musí ve výroku rozhodnutí uvést všechna ustanovení, která tvoří
v souhrnu právní normu odpovídající skutkové podstatě správního deliktu. Správní orgán v nyní
posuzované věci specifikoval konkrétní ustanovení právního předpisu, které stěžovatel porušil,
až v odůvodnění svého rozhodnutí. Ve výroku však chybí. Námitka stěžovatele je tedy důvodná,
neboť podle sjednocujícího právního názoru rozšířeného senátu je nezbytné, aby konkrétní
porušené ustanovení bylo uvedeno již ve výrokové části rozhodnutí.
[12] Podle §78 odst. 1 věta první s. ř. s. však platí, že „[j]e-li žaloba důvodná, soud zruší napadené
rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení.“ Vady řízení jsou důvodem pro zrušení napadeného
rozhodnutí správního orgánu, ale podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu ne každá
zjištěná vada správního řízení bude mít tyto následky. Důvodnost žaloby může mít za následek
pouze taková vada řízení, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2003, čj. 6 A 12/2001-51, č. 23/2003
Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 18. 3. 2004, čj. 6 A 51/2001-30, č. 494/2005 Sb. NSS). Nejvyšší
správní soud však dospěl k závěru, že o natolik závažné pochybení správního orgánu se nejedná.
I rozšířený senát v citovaném usnesení sp. zn. 4 As 165/2016 výslovně uvedl, že „nelze postupovat
formalisticky a jakoukoliv vadu vymezení právní kvalifikace správního deliktu ve výrokové části považovat
za důvod pro zrušení správního rozhodnutí.“ Rozvedl, že v každém jednotlivém případě je třeba
posoudit závažnost pochybení. Smyslem požadavků výrok rozhodnutí je nutnost specifikovat
delikt tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným a aby bylo postaveno
najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen. Vadu v podobě neuvedení konkrétního
ustanovení ve výroku rozhodnutí je možno zhojit tehdy, pokud je skutek ve výroku vymezen tak,
že je bezpečně seznatelné, jakou konkrétní normu pachatel porušil, a tato norma je dále
specifikovaná v odůvodnění. Pokud by chybějící ustanovení z výroku nebylo uvedeno
ani v odůvodnění rozhodnutí, bylo by nepochybně třeba přistoupit k jeho zrušení.
[13] O takovou situaci se však nyní nejedná. Ve výroku rozhodnutí byl slovně vymezen
skutek, kterého se stěžovatel dopustil slovy: „k jízdě užil vozidlo, které nemělo platnou pravidelnou
technickou prohlídku“. Z něj lze ve spojení s uvedeným obecným zákonným ustanovením ve výroku
rozhodnutí správního orgánu jednoznačně dovodit závěr, jakou normu stěžovatel porušil.
Porušená ustanovení byla dále blíže specifikována v odůvodnění rozhodnutí, včetně jejich citací.
[14] Je tedy třeba dát stěžovateli zapravdu, že rozhodnutí správního orgánu je stiženo vadou,
neboť konkrétní ustanovení, která měl porušit, nejsou uvedena přímo ve výroku rozhodnutí.
Na druhou stranu se však v posuzované věci nejedná o pochybení dosahující intenzity, které
by mělo vést ke zrušení rozhodnutí správního orgánu.
[15] Stěžovatel dále namítal, že krajský soud nevyčkal rozhodnutí rozšířeného senátu, čímž
pochybil. Podle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. může předseda senátu řízení přerušit, jestliže „zjistí,
že probíhá jiné řízení, jehož výsledek může mít vliv na rozhodování soudu o věci samé nebo takové řízení sám
vyvolá.“ Je tedy na zvážení soudu, respektive předsedy senátu, zda je nutno řízení přerušit
nebo zda lze v řízení pokračovat. Jedná se o případ fakultativního, nikoliv obligatorního přerušení
řízení (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2012, čj. 6 Ads 81/2012-37,
a ze dne 2. 6. 2015, 7 Afs 215/2015-197). Komentářová literatura zdůrazňuje, že „[z]ávěr, zda jiné
probíhající řízení může mít vliv na meritorní rozhodnutí soudu v dané věci, je plně v kompetenci soudu, který
o přerušení řízení rozhoduje.“ (POTĚŠIL, L., ŠIMÍČEK, V. a kol. Soudní řád správní: Komentář [Systém
ASPI]. Nakladatelství Leges, Praha, 2014). Je zřejmé, že jelikož krajský soud věc meritorně
projednal, neshledal důvody pro přerušení řízení. K námitce stěžovatele ohledně pochybení
krajského soudu spočívajícího v tom, že o návrhu na přerušení řízení nijak nerozhodl, Nejvyšší
správní soud sděluje, že není nutné, aby krajský soud, pokud se s návrhem účastníka na přerušení
neztotožní, o takovém návrhu rozhodoval. Rozhodnutí o přerušení řízení nezávisí na návrhu
účastníka a jde tak proto o podnět soudu, aby využil svého oprávnění. Krajský soud proto
nepochybil, když nepřistoupil k přerušení řízení ani o návrhu stěžovatele na přerušení řízení nijak
výslovně nerozhodl.
[16] Stěžovatel také namítal, že se chtěl vyjádřit k důkazům až po provedeném ústním jednání,
na kterém žádal o poskytnutí dodatečné lhůty k vyjádření. Správní orgán měl jeho žádosti
vyhovět. Krajský soud se jeho argumentací nezabýval a přehlédl argument, že není důvod pro
neurčení alespoň krátké lhůty. Dokazování analýzou rozhodovací praxe mělo být provedeno,
neboť jím mohlo být prokázáno diskriminační jednání správního orgánu.
[17] Stěžovatel však v žalobě netvrdil, že by se chtěl vyjádřit až po ústním jednání. Namítal,
že z důvodu neposkytnutí dodatečné lhůty k vyjádření byl zkrácen na svém právu na obhajobu,
neboť se nemohl vyjádřit k podkladům rozhodnutí a navrhovat důkazy a nebyla dodržena zásada
rovnosti stran. Těmito námitkami se krajský soud zabýval na straně 9 rozsudku. Konstatoval,
že stěžovatel měl téměř 1 měsíc k uplatnění svých práv, přičemž celou dobu zůstal pasivní.
Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovateli byl poskytnut dostatečný časový prostor k vyjádření
se k podkladům a navrhnutí důkazů, neposkytnutí dodatečné lhůty nezhodnotil jako nezákonné
a námitku stěžovatele ohledně zkrácení na jeho právech shledal nedůvodnou. Zároveň odkázal
na závěry žalovaného, který na straně 2 a 3 napadeného rozhodnutí odůvodnil, proč nebyl důvod
k poskytnutí další lhůty k vyjádření. S ohledem na závěr, ke kterému dospěl, považoval provádění
důkazu analýzou praxe správního orgánu za nadbytečný.
[18] Podle §36 odst. 3 věty první zákona č. 500/2002 Sb., správního řádu (dále jen „spr. ř.“)
platí, že účastníkům musí být dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před vydáním
rozhodnutí ve věci. Stěžovatel převzal předvolání k ústnímu jednání 21. 3. 2016, v němž
byl o svém právu poučen. Od tohoto dne, až do ústního jednání konaného dne 20. 4. 2016, měl
možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Stěžovatel zůstal pasivní, prostřednictvím
zmocněnkyně se vyjádřil až na ústním jednání a požádal o poskytnutí dodatečné lhůty k vyjádření.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s rozhodnutím krajského soudu, jakož i žalovaného, neboť
stěžovateli byla poskytnuta dostatečně dlouhá doba k seznámení se s podklady rozhodnutí
a k vyjádření se k nim. Požadavek stěžovatele na vyjádření se k podkladům rozhodnutí
až po provedení ústního jednání nemá zákonnou oporu a jde jen k tíži stěžovatele, že správním
orgánem poskytnutou lhůtu k vyjádření nevyužil. Vzhledem k dostatečné délce poskytnuté lhůty
nebylo zapotřebí určovat další dodatečnou lhůtu a neposkytnutí této lhůty proto nezpůsobuje
nezákonnost rozhodnutí správního orgánu.
[19] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele týkající se neprovedení
důkazu analýzou rozhodovací praxe správního orgánu. Tuto námitku uplatnil již v žalobě
a poukazoval na to, že správní orgány obecně běžně poskytují dodatečné lhůty k vyjádření
se po provedeném ústním jednání, avšak v jeho případě tomu tak nebylo. Podle ustálené
judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že kvalita žalobní argumentace a její hojnost
předurčuje kvalitu a obsah rozhodnutí soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 6. 2005, čj. 7 Afs 104/2004-54).
[20] Stěžovatel v žalobě setrval pouze v rovině obecného tvrzení. Uvedl, že u jiných správních
orgánů je standardem poskytování dodatečných lhůt k vyjádření a vyslovil předpoklad, že stejná
praxe panuje i u Městského úřadu Nový Jičín. Pro podporu svých tvrzení však ničeho nedoložil.
Neuvedl v jakých věcech a u kterých správních orgánů by měla být uvedená praxe běžná, neuvedl
žádná čísla či statistiky ani nekonkretizoval, pro jaké časové období by se analýza správní praxe
měla provádět. Zůstal tak v rovině pouhých hypotéz a spekulací a nepřednesl žádná konkrétní
tvrzení, která by odůvodňovala provádění zřejmě velmi časově náročného a obsáhlého
dokazování. Za této situace nelze krajskému soudu vytýkat, že navrhovaný důkaz neprovedl.
[21] Stěžovatel dále namítal, že správní orgán nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí
o neposkytnutí dodatečné lhůty k hlubšímu prozkoumání spisového materiálu a k vyjádření
se ke spisu, přičemž žalovaný takovou vadu nemohl následně napravit svým rozhodnutím.
K tomu je třeba připomenout, že správní řízení je ovládáno zásadou jednotnosti správního
řízení. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu tvoří rozhodnutí správních orgánů
I. a II. stupně z hlediska soudního přezkumu jeden celek a případné nedostatky prvostupňového
řízení proto mohou být napraveny až v řízení odvolacím (srov. judikaturu Nejvyššího správního
soudu, usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, čj. 5 Afs 16/2003-56, č. 534/2005 Sb.
NSS, rozsudek ze dne 29. 8. 2012, čj. 4 Ads 114/2011-105, č. 2747/2013 Sb. NSS a rozsudek
ze dne 20. 3. 2013, čj. 9 Afs 17/2012-34). Správní orgán sice neodůvodnil své rozhodnutí
o neposkytnutí dodatečné lhůty k hlubšímu prozkoumání spisového materiálu a k vyjádření
se ke spisu, avšak odůvodnění následně poskytl žalovaný jako správní orgán II. stupně.
Ten se totiž důvody neposkytnutí dodatečné lhůty podrobně zabýval na straně 2 až 3 svého
rozhodnutí. Je tedy zřejmé, že rozhodnutí o neposkytnutí dodatečné lhůty bylo ve správním
řízení odůvodněno.
[22] Stěžovatel dále namítal, že k žalobní námitce ohledně chybějícího údaje o bodovém
postihu ve výroku rozhodnutí správního orgánu, se krajský soud pouze odkázal na judikaturu
Nejvyššího správního soudu a neuvedl vlastní úvahy. Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho
úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodování a krajské soudy jsou tudíž vázány
judikaturou zdejšího soudu. Krajský soud k námitce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu a shrnul co je jeho závěrem. Tím naplnil náležitosti přezkoumatelnosti a neměl povinnost
dále rozvíjet vlastní právní úvahy. Námitka stěžovatele tudíž není důvodná.
[23] Závěrem stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces spočívající v tom,
že správní orgány ani krajský soud se nezabývaly tím, zda pozdější právní úprava (např. zákon
č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich) není pro žalobce příznivější. Tento
zákon připouští možnost uložit pokutu i pod spodní hranici sankční sazby. Nejvyšší správní soud
shledal, že rozmezí výše pokuty, kterou lze fyzické osobě za přestupek podle §125c odst. 1
písm. f) bod 4 a §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu uložit, se od spáchání
přestupku do vydání tohoto rozsudku nezměnilo. Ke stěžovatelovu argumentu, že zákon
č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, umožňuje uložení sankce pod
spodní hranicí sankční sazby, uvádí, že zákonodárce při přijímání nové právní úpravy stanovil
toliko možnost mimořádného snížení výměry pokuty za zákonem předvídaných podmínek.
Nejedná se o přijetí příznivější právní úpravy, neboť správní orgány rozhodovaly v mezích
stanovených zákonem; bylo na jejich uvážení, jakou sankci na základě podkladů vyplývajících
ze spisu v zákonem stanoveném rozmezí stěžovateli udělí. Správní orgán nebyl povinen
v rozhodnutí uvést, proč výměru sankce pod zákonem stanovenou hranicí neuplatnil
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2018, čj. 8 As 201/2017-39).
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[25] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly
v řízení náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti. Z uvedených důvodů soud rozhodl,
že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 13. února 2019
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu