ECLI:CZ:NSS:2019:8.AS.365.2018:21
sp. zn. 8 As 365/2018-21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce:
Mgr. F. Š., proti žalované: Vězeňská služba České republiky, sídlem Soudní 1672/1a, Praha
4, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2018, čj. 31 A 159/2018-13,
takto:
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti se zamítá .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
[1] Žalobce se u Krajského soudu v Brně (dále „krajský soud“) domáhal ochrany proti
nečinnosti Vězeňské služby České republiky, Věznice Břeclav, při vyřizování jeho žádosti
o informaci podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále „zákon
o svobodném přístupu k informacím), a uložení povinnosti jeho žádost vyřídit. Krajský soud
dospěl k závěru, že na základě označení žalovaného žalobcem a na základě relevantní právní
úpravy vztahující se ke kompetencím jednotlivých správních orgánů je žalovanou Vězeňská
služba České republiky se sídlem v Praze (dále „žalovaná“), která měla tvrzenou nečinností
zasáhnout do práv žalobce. Krajský soud tak věc v souladu s §7 odst. 6 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“), postoupil Městskému soudu v Praze jakožto místně
příslušnému soudu.
[2] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti v záhlaví uvedenému usnesení krajského soudu
o postoupení věci kasační stížností. Nesouhlasí s postupem krajského soudu, protože podle
ustálené judikatury vystupuje za stát organizační složka státu vymezená podle zvláštního právního
předpisu, v tomto případě §4 zákona č. 555/1992 Sb., o vězeňské službě a justiční stráži České
republiky (dále „zákon o vězeňské službě a justiční stráži“). Právní úkony kromě věcí vymezených
v příslušných zákonech činí za vězeňskou službu generální ředitel, za její organizační jednotky,
tj. věznice, pak jednotliví ředitelé. Stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby napadené
usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
[3] Současně s podáním kasační stížnosti stěžovatel požádal, aby byl v řízení osvobozen
od soudních poplatků a aby mu byl ustanoven zástupce z řad advokátů k ochraně jeho zájmů
a práv jakožto osoby invalidní. Zdejší soud se tedy nejprve vypořádal s touto žádostí.
[4] V nyní projednávané věci se jedná o vyřešení procesní otázky vzniknuvší v průběhu řízení
před krajským soudem, kterou se řízení o žalobě nekončí. Stěžovateli tak s ohledem na konstantní
judikaturu Nejvyššího správního soudu (srov. usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne
9. 6. 2015, čj. 1 As 196/2014-19) žádná poplatková povinnost nevznikla, proto není třeba
rozhodovat o osvobození stěžovatele od povinnosti zaplatit soudní poplatek.
[5] Podle §35 odst. 9 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“), může předseda senátu navrhovateli,
u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba
k ochraně jeho práv, na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát.
Z uvedeného vyplývá, že účastníku řízení lze ustanovit zástupce tehdy, jsou-li kumulativně
splněny dvě podmínky: 1) jde o účastníka, u něhož jsou dány předpoklady pro osvobození
od soudních poplatků, a 2) je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů.
[6] Závěry výše uvedeného usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu,
sp. zn. 1 As 196/2014-19, lze aplikovat i na posouzení stěžovatelovy žádosti o ustanovení
zástupce. To stanoví, že pokud směřuje kasační stížnost proti procesnímu usnesení učiněnému
v řízení o žalobě, neuplatní se v řízení před Nejvyšším správním soudem §105 odst. 1 a 2 s. ř. s.
o povinnosti stěžovatele být zastoupen advokátem. Stěžovatel v nyní projednávaném řízení tak
nemusí být zastoupen. Nejvyšší správní soud neshledal ani jiné důvody, které by zakládaly
nezbytnou nutnost ustanovit stěžovateli zástupce. Podaná kasační stížnost naplňuje zákonné
požadavky, především z ní je zřejmé, v čem stěžovatel shledává pochybení krajského soudu
a čeho se jejím podáním domáhá. Nejedná se o nikterak složitou právní otázku, která
by zastoupení stěžovatele vyžadovala. Protože nebyla naplněna jedna ze dvou nutných podmínek
pro ustanovení zástupce, Nejvyšší správní soud stěžovatelovu žádost zamítl.
[7] Po přezkoumání formálních náležitostí Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost
byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a osobou oprávněnou (§102 s. ř. s.).
[8] Nejvyšší správní soud se dále zabýval přezkumem napadeného usnesení v rozsahu
uplatněných kasačních důvodů (§109 odst. 4 s. ř. s.). Kasační stížnost není důvodná.
[9] Otázkou místní příslušnosti soudů k projednání žalob týkajících se žádostí o informace
podle zákona o svobodném přístupu k informacím, které byly směřovány na Vězeňskou službu
České republiky, resp. jednotlivé věznice, se soud již zabýval, a to mj. v řízeních, která vyvolal
právě stěžovatel (např. ve věcech sp. zn. 4 As 269/2018, sp. zn. 9 As 400/2018,
sp. zn. 10 As 274/2018, sp. zn. 8 As 364/2018 a sp. zn. 8 As 374/2018).
[10] Podle §7 odst. 2 s. ř. s. je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo
správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho,
kdo se u soudu domáhá ochrany, nestanoví-li zákon jinak. Pokud byl návrh podán u soudu, který
není ve věci místně příslušný, postoupí ji k projednání místně příslušnému soudu podle §7
odst. 6 s. ř. s. V této věci je tak nutno posoudit, který orgán zasáhl do práv stěžovatele.
[11] Ve věci žaloby proti nečinnosti je na základě §79 odst. 2 s. ř. s. žalovaným ten správní
orgán, který má podle žalobního tvrzení povinnost vydat rozhodnutí anebo osvědčení. Podle §2
odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím jsou povinnými subjekty, které mají podle
tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, státní orgány,
územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce. Podle §1 odst. 3 zákona o vězeňské
službě a justiční stráži je Vězeňská služba České republiky správním úřadem a účetní jednotkou.
Jejími organizačními jednotkami jsou generální ředitelství, vazební věznice, věznice, ústavy pro
výkon zabezpečovací detence, Střední odborné učiliště a Akademie Vězeňské služby. Generální
ředitelství zabezpečuje plnění společných úkolů ostatních organizačních jednotek, které
metodicky řídí a kontroluje. V čele vazebních věznic, věznic, ústavů pro výkon zabezpečovací
detence, Středního odborného učiliště a Akademie Vězeňské služby jsou ředitelé, které jmenuje
a odvolává generální ředitel (§1 odst. 4 téhož zákona). Podle §4 zákona o vězeňské službě
a justiční stráži činí právní úkony jménem státu za Vězeňskou službu generální ředitel. Ředitelé
vazebních věznic, věznic a dalších organizačních jednotek Vězeňské služby jsou oprávněni jednat
a činit právní úkony za Vězeňskou službu ve všech věcech, kromě těch, které podle tohoto
zákona nebo rozhodnutí ministra nebo generálního ředitele patří do jejich pravomoci.
[12] Organizační složka správního orgánu může být správním orgánem rozhodujícím
v prvním stupni pouze tehdy, pokud jí právní předpis svěří určité samostatné rozhodovací
pravomoci (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 7. 2008, čj. 3 Ans 8/2008-84). Pokud však zákon
nevymezuje organizačním složkám správního orgánu, který je nadán celostátní působností (tedy
vnitřním organizačním jednotkám) samostatnou rozhodovací pravomoc, nemohou takové
organizační jednotky získat postavení správního orgánu podle §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Místní
příslušnost soudu se v takových případech bude řídit sídlem správního orgánu s celostátní
působností, nikoli sídlem jeho vnitřní organizační jednotky (srov. např. rozsudek zdejšího soudu
ze dne 15. 2. 2012, čj. 6 Ads 15/2011-143, nebo také usnesení zdejšího soudu ze dne
28. 11. 2012, čj. Nad 81/2012-71, č. 2803/2013 Sb. NSS).
[13] Krajský soud správně posoudil, že správním orgánem, který měl povinnost vydat
rozhodnutí anebo osvědčení, je Vězeňská služba České republiky, nikoliv Věznice Břeclav.
Vězeňská služba České republiky jakožto žalovaný orgán, který ostatně sám stěžovatel
v žalobním tvrzení i označení účastníků v žalobě výslovně uvádí, má sídlo v Praze. Místně
příslušným soudem k projednání žaloby na ochranu před nečinností je tak v tomto řízení Městský
soud v Praze.
[14] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal postup krajského soudu
za rozporný se zákonem, proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[15] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení; žalovanému žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly, proto mu soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 16. ledna 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu