ECLI:CZ:NSS:2019:8.AZS.1.2019:27
sp. zn. 8 Azs 1/2019-27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci
žalobce: O. S., zastoupený opatrovníkem Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem
Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství
policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie, se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4, proti
rozhodnutí žalované ze dne 23. 9. 2018, čj. KRPA-358797-16/ČJ-2018-000022, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2018, čj. 13 A 97/2018-
50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
IV. Ustanovenému opatrovníkovi Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi se sídlem
Šlejnická 1547/13, Praha 6, se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 968 Kč, která je splatná do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná rozhodla shora označeným rozhodnutím podle §124 odst. 1 písm. c) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“)
o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění, neboť v době stanovené rozhodnutím
o správním vyhoštění nevycestoval z území České republiky. Dobu zajištění stanovila na 30 dnů
od okamžiku omezení osobní svobody. Nevycestování stěžovatel vysvětloval tím, že se po vydání
rozhodnutí o správním vyhoštění dozvěděl, že na něj v zemi původu čekají muži z Ruska, kteří
jej chtějí zbít, protože jim dluží peníze. Napadli již i jeho ženu, která proto rovněž přicestovala
do České republiky. Sám žalobce byl již v minulosti také jednou napaden, a proto utekl do České
republiky. Žalovaná však uvedla, že i přes tyto skutečnosti žalobce po dobu svého pobytu
neučinil nic za účelem jeho legalizace a nepodal ani žádost o mezinárodní ochranu.
[2] Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou, v níž tvrdil, že žalovaná nedostatečně
vyhodnotila existenci hrozící vážné újmy. Z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá, jak se žalovaná
vypořádala s argumentací žalobce, především s tvrzeními o fyzických napadeních žalobce a jeho
manželky. Nejasný argument, že žalobce po dobu svého pobytu neučinil žádné kroky pro
legalizaci pobytu, nelze za takové vypořádání považovat. Postup žalované byl tím spíše
nepřijatelný, že žalobce byl zajištěn podle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců
a žalovaná si k vypořádání eventuální vážné újmy nepořídila závazné stanovisko ministerstva
vnitra. Rozhodnutí žalované je proto nepřezkoumatelné.
[3] Městský soud v Praze (dále „městský soud“) žalobu zamítl výrokem I. v záhlaví
označeného rozsudku. V odůvodnění s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 3. 2016, čj. 1 Azs 5/2016-25, uvedl, že žalovaná rozhodovala o zajištění v době
po vydání pravomocného a vykonatelného rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalovaná proto
nemusela činit pouze předběžný úsudek o možných překážkách vyhoštění, ale mohla vyjít
z rozhodnutí o správním vyhoštění, v němž se touto otázkou výslovně zabývala (stejně jako
Ministerstvo vnitra v závazném stanovisku). Odůvodnění, které uvedla žalovaná v nyní
posuzovaném rozhodnutí, je sice poněkud stručné, jelikož ale žalovaná současně odkázala na své
pravomocné a vykonatelné rozhodnutí o správním vyhoštění, lze jej považovat za dostatečné.
Městský soud navíc dodal, že žalobcova tvrzení o obavě z návratu do země původu považuje
za účelová. Pouze o 7 týdnů dříve totiž v řízení o správním vyhoštění tvrdil, že sem přijel
navštívit kamaráda a vydělat si prací na cestu domů. Výslovně uvedl, že vycestuje dobrovolně
a ve vycestování mu nic nebrání a nic mu nehrozí.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti výroku I. rozsudku městského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“)
prostřednictvím městským soudem ustanoveného opatrovníka kasační stížnost. Stěžovatel uvedl,
že nesouhlasí se závěry městského soudu a domnívá se, že nebyly splněny podmínky pro jeho
zajištění bez vyžádání konkrétního závazného stanoviska. Závěr o účelovosti tvrzených obav
navíc učinil až městský soud.
[5] Městský soud podle stěžovatele postupoval v rozporu s usnesením rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010-150, z nějž plyne, že za situace,
kdy je žalované zřejmé, že by mohl být dán důvod znemožňující vycestování ve smyslu §179
zákona o pobytu cizinců, není oprávněna vydat rozhodnutí o zajištění, aniž by si vyžádala závazné
stanovisko. Jelikož předmětné skutečnosti nebyly ministerstvu známy při vypracování původního
závazného stanoviska, bylo povinností žalované si vyžádat závazné stanovisko nové.
[6] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že není potřeba konkrétním,
přezkoumatelným a relativně vyčerpávajícím způsobem vypořádat námitky týkající se obav
z hrozící újmy, pokud je stěžovatel neuvedl již v řízení o správním vyhoštění. Podle stěžovatele
právě naopak z důvodu, že se jedná o skutečnosti nové, dříve neuváděné, je povinností žalované
se s nimi vypořádat. Byť třeba odkazem na jejich účelovost a nevěrohodnost.
[7] Žalovaná se ke kasační stížnosti nijak nevyjádřila.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“) přípustná.
[9] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda stěžovatel splňuje podmínku
povinného zastoupení v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. Jelikož byl stěžovatel dne 5. 10. 2018
vyhoštěn z území České republiky a jeho pobyt nebyl znám, ustanovil mu městský soud
na základě §29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení
s §64 s. ř. s. usnesením ze dne 31. 10. 2018, čj. 13 A 97/2018-32, opatrovníkem advokáta
Mgr. Jindřicha Lechovského. Nejvyšší správní soud proto musel posoudit, zda je opatrovník
na základě tohoto usnesení oprávněn za stěžovatele také podávat opravné prostředky a následně
jej zastupovat před Nejvyšším správním soudem.
[10] Podle §35 odst. 10 věty poslední s. ř. s. „zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li
jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti“. Tato poslední věta se dostala původně
do §35 odst. 8 s. ř. s. na základě „ velké“ novely soudního řádu správního, provedené zákonem
č. 303/2011 Sb. Zákonodárce touto větou toliko do zákona vložil pravidlo, které již předtím
ze soudního řádu správního plynulo (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 7. 2007, čj. 1 Afs 120/2006-117, č. 1460/2008 Sb. NSS, dle něhož, ustanovil-li
v řízení o žalobě krajský soud účastníku řízení zástupcem advokáta, byl takto ustanovený advokát
oprávněn v zastoupení účastníka řízení také podat kasační stížnost a zastupovat jej i v řízení
o kasační stížnosti).
[11] Nejvyšší správní soud má za to, že v případě ustanovení opatrovníka není důvod
se odchylovat od závěrů, které učinil rozšířený senát ve výše citovaném usnesení ze dne
24. 7. 2007, čj. 1 Afs 120/2006-117, ve vztahu k ustanovenému advokátovi. Ostatně ani §31
odst. 2 o. s. ř., z nějž rozšířený senát vycházel, mezi ustanoveným advokátem a opatrovníkem
nerozlišuje a shodně ve vztahu k nim konstatuje: „Byl-li opatrovníkem nebo jiným zástupcem ustanoven
advokát, má stejné postavení jako advokát, jemuž účastník udělil plnou moc.“ I pro případ ustanovení
opatrovníka nepochybně platí rozšířeným senátem vyslovený závěr, že s ohledem na specifika
řízení před správními soudy je nutno „řízením“ ve smyslu §28 odst. 6 o. s. ř. rozumět „konečné
vyřízení soudní věci, tedy dokončený přezkum rozhodnutí správního orgánu“ a ani v případě ustanoveného
opatrovníka tak na rozdíl od civilního řízení soudního zastupování nekončí pravomocným
skončením věci, ale opatrovník je oprávněn podat rovněž kasační stížnost a zastupovat účastníka
před Nejvyšším správním soudem.
[12] Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Stěžovatel uplatnil důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a vznesl
kasační námitku, podle níž byla žalovaná povinna si před vydáním rozhodnutí o zajištění vyžádat
závazné stanovisko zaměřené na posouzení otázky, zda mu hrozí v zemi původu nebezpečí vážné
újmy.
[15] Podle §179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (ve znění účinném do 30. 7. 2019) není
vycestování cizince možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl vrácen do státu, jehož
je státním občanem, hrozilo by mu skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže
nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem,
nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle odst. 2 se za vážnou újmu považuje: a) uložení
nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání,
c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích
mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo
v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
[16] Co se týče povinnosti zabývat se důvody znemožňujícími vycestování při rozhodování
o zajištění v době, kdy bylo již pravomocně rozhodnuto o správním vyhoštění, odpověděl na tuto
otázku Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 26. 8. 2013, čj. 8 As 33/2013-35, z nějž
vycházel i městský soud. Nejvyšší správní soud se zabýval aplikovatelností závěrů rozšířeného
senátu, na které nyní odkazuje i stěžovatel, a uvedl: „Z odůvodnění zmiňovaného rozhodnutí rozšířeného
senátu je patrné, že směřuje především k situaci, kdy je teprve zahájeno řízení o správním vyhoštění a není dosud
vydáno rozhodnutí ve věci samé (srov. zejm. bod 27, v němž rozšířený senát stanoví povinnost správního orgánu
v řízení o zajištění „předběžně “ posoudit možné překážky správního vyhoštění). V nyní posuzované věci již
bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele, které bylo potvrzeno rozhodnutím odvolacího orgánu ze
dne 22. 10. 2012. Žalobu proti tomuto rozhodnutí stěžovatel nepodal. Žalovaná proto nemusela činit pouze
předběžný úsudek o možných překážkách vyhoštění stěžovatele, ale mohla vyjít z pravomocného a vykonatelného
rozhodnutí o správním vyhoštění.“ Tento výklad byl následně přejat např. rovněž v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016, čj. 1 Azs 5/2016-25.
[17] Jak uvedl městský soud, v dané věci již bylo vydáno pravomocné a vykonatelné
rozhodnutí o správním vyhoštění; stěžovatel tuto skutečnost nijak nezpochybnil. Nejvyšší správní
soud se s ohledem na výše uvedenou judikaturu, od níž nemá důvod se odchylovat, ztotožňuje
s městským soudem, že žalovaná nepochybila, když z rozhodnutí o správním vyhoštění vycházela
a otázkou realizovatelnosti správního vyhoštění se zabývala jen stručně. I přes stručnost však
z odůvodnění jasně vyplývá, jaký závěr a na základě jakých skutečností učinila. Stěžovatel se nyní
sice dovolává toho, že se s věcí měla vypořádat „byť odkazem na účelovost nebo nevěrohodnost“. Ačkoliv
tak sice neučinila výslovně, z kontextu odůvodnění jasně vyplývá, že právě takový závěr ve vztahu
k stěžovatelem tvrzeným obavám učinila, neboť mu vytýkala, že dané skutečnosti dříve neuváděl,
protiřečil si a po dobu svého pobytu i přes tyto své tvrzené obavy neučinil nic pro legalizaci
svého pobytu či udělení mezinárodní ochrany.
[18] Za situace, kdy cizinec výslovně nenamítá překážky bránící jeho vyhoštění a nejsou známy
ani skutečnosti objektivně nasvědčující existenci takových překážek, představuje pravomocné
rozhodnutí o správním vyhoštění a aktuální závazné stanovisko ministerstva vnitra dostatečný
podklad pro předběžné posouzení realizovatelnosti stěžovatelova vyhoštění (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019, čj. 7 Azs 340/2018-35). Není povinností
žalované zabývat se v rozhodnutí o zajištění vydaném po rozhodnutí o správním vyhoštění
opětovně existencí důvodů znemožňujících vycestování při jakékoliv obavě tvrzené účastníkem
řízení. Taková povinnost správnímu orgánu vzniká teprve tehdy, pokud jsou mu tyto překážky
v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. Stěžovatel však v nyní
posuzované věci za celou dobu neuvedl, který důvod ve smyslu §179 odst. 2 zákona o pobytu
cizinců (ve znění účinném do 30. 7. 2019) by jeho obavy z bývalých spolupracovníků měly
naplňovat, a Nejvyššímu správnímu soudu tato skutečnost není z dostupných podkladů
dostatečně zřejmá. Důvody znemožňující vycestování dle §179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců
totiž odpovídají důvodům pro udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2015, čj. 5 Azs 236/2015-34).
Stěžovatelem tvrzený důvod, tedy pronásledování ze strany soukromých osob, však může
hypoteticky při splnění dalších podmínek být důvodem pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, čj. 5 Azs 4/2018-20).
Nemůže se tudíž jednat o důvod pro udělení doplňkové ochraně, tím pádem ani o překážku
znemožňující vycestování stěžovatele dle §179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, jelikož jím
tvrzený důvod nelze podřadit pod žádný z důvodů uvedených v tomto ustanovení. Za takové
situace žalovaná nepochybila, jestliže vyšla z posouzení provedeného v rámci rozhodnutí
o správním vyhoštění.
[19] Nejvyšší správní soud dodává, že na věc nejsou aplikovatelné ani závěry, které zdejší soud
učinil v rozsudku ze dne 17. 12. 2015, čj. 5 Azs 236/2015-34. V uvedené věci správní orgán
rozhodl o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění ještě před samotným rozhodnutím
o správním vyhoštění a stěžovatel výslovně namítal relevantní překážky bránící jeho vyhoštění
(válečný stav v Iráku a obsazení města Mosul, ze kterého měl stěžovatel uprchnout) a tyto
skutečnosti byly v době rozhodování o zajištění všeobecně známé. Naopak v nyní posuzované
věci již bylo rozhodnutí o správním vyhoštění vydáno, v řízení o něm si správní orgán vyžádal
závazné stanovisko a posoudil realizovatelnost správního vyhoštění. Rozhodnutí o zajištění bylo
vydáno teprve následně, poté, co stěžovatel ve lhůtě stanovené rozhodnutím o správním
vyhoštění nevycestoval. Stejně tak pro posouzení věci nejsou přenositelné závěry rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2016, čj. 5 Azs 7/2016-22. V této věci sice správní
orgán rozhodoval o (prodloužení) zajištění až poté, co bylo rozhodnuto o správním vyhoštění
a v rámci řízení o správním vyhoštění rovněž vydáno závazné stanovisko Ministerstva vnitra
hodnotící možnost vycestování. Nejvyšší správní soud v dané věci dospěl k závěru,
že z pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění, potažmo ze závazného stanoviska, nelze
vyjít, jelikož v nich „nebyla otázka dodržení principu non-refoulement z materiálního hlediska vůbec řešena“,
ačkoliv stěžovatel rovněž tvrdil, že utekl před válkou z iráckého města Mosul obsazeného
tzv. Islámským státem. O takovou situaci se v nyní posuzované věci nejedná, neboť jak bylo
již výše uvedeno, stěžovatel žádné relevantní okolnosti bránící jeho vycestování netvrdil
a v případě země jeho původu nejsou žádné takové závažné okolnosti ani všeobecně známy.
Za takové situace představuje v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního
soudu pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění a aktuální závazné stanovisko ministerstva
vnitra dostatečný podklad pro předběžné posouzení realizovatelnosti stěžovatelova vyhoštění,
a proto jsou závěry žalované i městského soudu správné.
[20] Jestliže nebylo povinností žalované, aby se důvody znemožňujícími vycestování detailněji
zabývala, nebylo ani její povinností vyžádat si na základě výše uvedených skutečností další, nové
závazné stanovisko Ministerstva vnitra.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[22] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá.
Procesně úspěšné žalované pak nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů její běžné
úřední činnosti, proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[23] V řízení před krajským soudem byl stěžovateli ustanoven opatrovník Mgr. Jindřich
Lechovský, advokát. Hotové výdaje a odměnu za zastupování platí v takovém případě
stát (§140 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů, ve spojení s §64 s. ř. s.). Odměna opatrovníkovi náleží za poskytnutí jednoho úkonu
právní služby dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), spočívající v podání kasační stížnosti [písemné
podání ve věci samé dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], při sazbě 500 Kč za úkon
právní služby (dle §7 bodu 2 ve spojení s §9 odst. 5 advokátního tarifu). Odměna ustanoveného
zástupce tak činí 500 Kč. Pokud jde o náhradu hotových výdajů ustanoveného zástupce,
ta je stanovena paušálně v §13 odst. 3 advokátního tarifu, a to ve výši 300 Kč za každý jeden
úkon právní služby. Na náhradě hotových výdajů proto ustanovenému zástupci náleží částka
300 Kč. Vzhledem k tomu, že ustanovený zástupce je plátcem DPH, odměna je dále zvýšena
o částku odpovídající této dani ve výši 21 % podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty. Celkem tedy ve výroku IV. tohoto rozsudku přiznal Nejvyšší správní soud
ustanovenému opatrovníkovi na odměně za zastupování stěžovatele a na náhradě hotových
výdajů částku 968 Kč. Tato částka bude ustanovenému opatrovníkovi vyplacena do 30 dnů
od právní moci rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. srpna 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu